ANNE FRASIEROVÁ
NEJSEM MRTVÁ
THE BODY READER Copyright © 2016 Theresa Weir This edition is made possible under a license arrangement originating with Amazon Publishing, www.apub.com, in collaboration with Kristin Olson Literary Agency, s.r.o. All rights reserved Translation © Jana Vlčková, 2018 ISBN 978-80-249-3639-0
Smrt má mnoho tváří. A zůstávají v nich příběhy.
K A P I TO LA 1
J
ednoho dne přestala křičet. Tentýž den se vykašlala na přemýšlení o světě za zdmi cely bez oken, v níž živořila. Tenhle svět už neexistuje. Ne pro ni. Její
svět se scvrkl na talíře s jídlem, přinášené v nepravidelných intervalech. Jedla potmě, bez vizuálních vjemů, a její chuťové pohárky nedokázaly rozpoznat, co vkládá do úst. Žila tím, že poslouchala jeho kroky na schodech. Ostře vnímala, jak šoupe podrážkami po betonové podlaze, a čekala, až promluví a ona zaslechne jeho hlas. Bůh jí pomáhej, začíná se na něj těšit! I na jeho návštěvy. Všechno je lepší než ticho v její hlavě. Pak přicházely chvíle, kdy ji vytáhl z místnosti, vyvlekl ze tmy. Jasná záře jediné žárovky visící ze stropu sklepa ji oslepovala a nutila mrkat. Kdykoliv se pokusila promluvit, její hlas zněl ochraptěle, cize a dutě, a on jí vrazil facku. Což bylo v pořádku. Dnes ji odvedl ke kanálu v rohu sklepa, kde pustil vodu, namířil hadici na její nahé tělo a postříkal ji ledovou vodou. Ani tehdy nevyjekla. Žádný křik v ní nezůstal. „Jsi odporná.“ Předpokládala, že má pravdu. Možná proto se jí přestal dotýkat. Odpornost jí prospěla.
7
ANNE FRASIEROVÁ Když ji pořádně osprchoval, utáhl kohoutek. Divoce se třásla zimou. Zvláštní věc, tenhle třas, pomyslela si s určitým odstupem. „Mazej zpátky do cely!“ Zpočátku se snažila zůstat sama sebou. Připomínala si, kým je. Zkoušela si vybavit barvu svých vlasů a tvar obličeje. Ale nakonec se tím přestala zabývat. Tohle je teď její život a na vlasech ani obličeji nezáleží. Jakmile si přestanete něco přát, snáz se vám přežívá. Když se vzdáte a přijmete svůj osud, vaše existence se stane snesitelnou, protože vaše dny už vám nepřipomínají nekonečnou noční můru. V cele se na podlaze schoulila do klubíčka, kolena si přitáhla k hrudi a dál se chvěla. Teď zamkne dveře. „Mohl byste tu chvilku zůstat?“ škemrala tenkým hláskem. „A povídat si se mnou?“ Zíral na ni. Neupravená bradka. Kruté, neklidné oči. Houština rozcuchaných hnědých vlasů. Nepřemýšlí o ní. Stala se pro něho nepříjemnou povinností – psem, kterého si nikdy nepřál, ale teď ho musí krmit. Pokud si na to vzpomene. Vtom žárovka za jeho zády zablikala a zhasla. Celý dům se ponořil do ticha. Muž zaklel. Obklopovala je ta nejčernější tma. Ale tma byla její kamarádka. Zvykla si ji nevnímat a v duchu si představovala svoje bezprostřední okolí. Věděla, jak daleko od sebe jsou stěny a jak vysoký je strop. Zlomek vteřiny po tom, co zhaslo světlo, ucítila něco podivného. Něco, co už dlouho nezakusila. Naději. Věděla, s kým má tu čest. Jak je vysoký a kolik váží. Věděla, že má na dlaních mozoly a na břiše dlouhou širokou jizvu. Znala obvod jeho bicepsů. Jeho dech páchl po pivu a cigaretách. Zvláštní, že pomýšlí na útěk, když o něm dávno přestala uvažovat. Ale možná jen podvědomě vyčkávala na vhodnou příležitost, na okamžik, kdy vesmír vychýlí jazýček vah v její prospěch a ona bude mít výhodu.
8
NEJSEM MRTVÁ Vidí totiž potmě. Není za tím žádná nadpřirozená schopnost. Spíš by se přirovnala ke krtkovi, který tráví život v podzemí. Po čase pro něho tma přestává být překážkou. Muž nosil na boku elektrický paralyzér. Tenhle typ sice neznala, ale použil ho na ni už tolikrát, že se naučila všechno, co potřebovala vědět. V té naprosté tmě, nejčernější temnotě, v duchu propočítala vzdálenost, vyskočila z podlahy a zaútočila. Jednou rukou otevřela pouzdro a vytáhla z něj taser. Stiskla spouštěcí tlačítko. Paralyzér zavrněl. Na tváři ucítila závan vzduchu, jak po ní muž chňapl. Rozmáchla se taserem jako mečem a namířila ho tam, kde předpokládala, že má muž hruď. Třeskl výboj a z jeho hrdla se vydralo přiškrcené zachroptění. Padl na podlahu a zmítal se u jejích nohou. Proklouzla kolem něho. Nemotorně vrávorala kupředu, dokud nenahmatala zábradlí dřevěného schodiště, vedoucího do přízemí. Celé dny a měsíce strávila posloucháním. Slyšela, jak se pohybuje po místnosti nad její hlavou a odhazuje pouzdro s pistolí, které vždy udeří do desky stolu. Natáhla ruce před sebe a poslepu klopýtala do schodů. V kuchyni se její prsty dotkly desky stolu. Leželo na něm to, co hledala. Položila paralyzér, rozepnula pouzdro na pistoli a zbraň z něj vytáhla. Podle váhy a tvaru odhadovala, že by to mohl být Smith & Wesson .40. Standardní policejní pistole. Na schodech za ní se ozvaly kroky. Na další průzkum není čas. Popadla pistoli do obou rukou a zaposlouchala se do zvuků přicházejících zezdola. Slyšela jakési šoupání, jako když se šine krab, a přerývané oddechování. Přibližovalo se. Vystřelila. Třikrát stiskla spoušť. Tmu protnul oslnivý záblesk a kolem bosých nohou jí poskakovaly prázdné patrony. Do nosu se vetřel zápach střelného prachu. Muž hekl a zřítil se ze schodů. Teď můžu jít domů.
9
ANNE FRASIEROVÁ Otočila se, instinktivně našla cestu k zadním dveřím a otevřela je. Zima. S tou nepočítala. Mrazivý vzduch ji připravil o dech. V hlavě jí to řvalo: Uteč! Místo toho se přinutila vrátit do kuchyně. Zapátrala na věšáku u dveří a objevila těžký vatovaný kabát. Oblékla si ho na nahé tělo a zapnula si jej od kolen až ke krku. Z hluboké kapsy vylovila pletenou čepici a narazila si ji na mokré vlasy. Všechno bylo cítit po muži, který ji věznil. Náhle se přes ni přelila vlna nečekaného smutku. Udělala správně, když ho zabila? Obula si vysoké boty, které jí byly příliš velké, zbraň zastrčila do kapsy a vyběhla z domu. Ani jednou se neohlédla. Domů! K jinému muži. Nemůže si vzpomenout, jak se jmenoval. Zato si pamatuje jeho obličej, doteky a úsměv. V domech, které míjela, panovala tma. Nesvítily ani pouliční lampy. Ani hvězdy. Nebo měsíc. Výpadek proudu – vysvětlení ze starého života. Nohy šoupavě vlekla za sebou, aby neztratila obří boty. Co na tom, že je kvůli chladu skoro necítí? Být na svobodě je báječné. Zasněženou ulici ozářily světlomety auta, které se blížilo zezadu. Přitáhla si kabát blíž k tělu a pokračovala v chůzi. Na křižovatce auto zastavilo. Byl to taxík. Rozběhla se k němu, otevřela zadní dveře a vklouzla dovnitř. A pak její mysl klopýtla. Pořád si něco pamatuje ze starého života. Měla by zavolat policii. Ale nechtělo se jí chlápkovi za volantem vykládat o zoufalém útěku. Proč se mu svěřovat? Myslela jen na to, jak se co nejrychleji dostat domů. Šofér znechuceně zavrčel a ohlédl se přes rameno. „Kruci, tohle ne. Ven! Vypadni! Bezdomovce nevozím.“ Vystoupit z taxíku byla poslední věc, kterou měla v plánu. Nehne se odtud ani za nic. „Já domov mám. Právě tam jedu.“ V kabině vozu zněl její hlas divně. O hodně divněji než ve sklepě, když si v cele povídala pro sebe. Tam jí připadal dutý. Tady skoro vidí,
10
NEJSEM MRTVÁ jak se zvukové vlny odrážejí od interiéru auta, a dokonce zaznamenala nepatrnou ozvěnu. Hlas chraptí a skřípe. Cela byla zvukotěsná, ale v taxíku její smysly nic netlumilo. Nedalo se to snést. Vážně. Jak to ti lidé vydrží? Ty vibrace světa. Pachy. Sedadlo upatlané doteky mnoha lidí, které se lepí k jejím nohám. Z papírového deodorantu, visícího ze zpětného zrcátka, ji pálily plíce a slzely oči. Vytáhla z kapsy pistoli a namířila ji na muže. „Jeďte!“ Nadiktovala mu adresu. Najednou ji znala. Vynořila se z hlubin paměti, jako by ji použila včera. Muž se rozjel. Když uviděla dvojdomek, slzy jí vyhrkly znovu. V hrdle ji pálilo. Tentokrát úlevou a štěstím. Bude tam. Obejme ji a přitiskne k sobě. Možná se rozpláče a ona mu řekne, že je všechno v pořádku. Dlouho budou jeden druhého svírat v náruči a pak jí uvaří něco k jídlu, zatímco se na ni bude láskyplně dívat. Tuhle scénu si uměla vybavit v jasných barvách, protože o ní často snila. Skoro každý den si ji přehrávala v hlavě jako film, mnohdy s mírnými obměnami, ale podstata zůstávala stejná. Řidič zastavil uprostřed ulice. S taxíkem ve své fantazii nepočítala, takže si nebyla jistá, co se dál stane. Vystoupila. Napadlo ji, že chlápkovi navrhne, aby jí poslal účet, ale ten šlápl na plyn a vyrazil, až pneumatiky zaskřípaly. Jakmile zmizel, přestal pro ni existovat. Stála na ulici a zírala na dvojdomek, který se před ní tyčil – temná silueta v řadě budov. Domov. Kráčet po důvěrně známém chodníku jí připadalo zvláštní, stejně jako vystoupat po schodech na verandu. Zkusmo stiskla kliku a potom zaklepala. Dveře se otevřely a plamínky svíček osvítily tváře muže a ženy. Vzpomněla si na jeho jméno. Erik. Čekala, až ji pozná. Čekala na scénu, kterou si tolikrát přehrála v hlavě. Ale on nic neříkal. Jenom tam stál s tázavým výrazem ve tváři.
11
ANNE FRASIEROVÁ „To jsem já,“ vyhrkla nakonec, jako by se tím všechno vysvětlovalo. A mělo by se tím všechno vysvětlit. V otevřeném prostoru zněl její hlas ještě nepatřičněji, jako by slova odplouvala v mrazivém vzduchu. Připadala si jako mimozemšťanka, která se poprvé ocitla na Zemi. Dlouho na ni upřeně hleděl, pak se jeho výraz začal postupně měnit. Konečným důsledkem byl šok. Rozpačitě se dotkla dlouhého pramene mokrých vlasů a poprvé po řadě měsíců ji napadlo, jak vlastně vypadá. „Jude?“ znělo to nevěřícně. Jude, tak ji lidé oslovovali. Úplně na to zapomněla, což je hloupé. Takhle zapomenout. Písmena vlastního jména poletovala vzduchem a přinášela s sebou šepot dnů, ke kterým se upnula. Dnů, které jí pomáhaly přežít. Dnů plných slunečního světla, kaváren a latté sdílených v neděli ráno v rozválených peřinách po slastném milování. „Jsem doma,“ ucedila způsobem, jako by vysvětlovala něco, co vysvětlovat nepotřebuje. Byla pryč a teď je zpátky. Podívala se na ženu stojící po Erikově boku. Během nekonečných týdnů a měsíců strávených ve sklepě se naučila svého věznitele číst. Jeho návštěvy se staly jedinými podněty v jejím jednotvárném životě. Bylo proto snadné sbírat signály z každého jeho mrknutí, dechu nebo otočení hlavy. A teď, v této chvíli, četla muže před sebou – nejenom jeho výraz, bylo toho mnohem víc. A pochopila, že ke scéně, kterou si tak dlouho přehrávala v hlavě, nikdy nedojde. Ti dva jsou pár. Tahle žena nejspíš spí v její posteli a možná dokonce nosí její oblečení. „Netrvalo ti dlouho najít si za mě náhradu,“ poznamenala. Kdyby se na tuto možnost připravila, možná by pronesla něco lepšího. Otevřel pusu a zase ji zavřel, než ze sebe vysoukal: „Jsou to tři roky.“ Zamrkala a v duchu se vrátila do cely. Řekla by, že v ní strávila tři
12
NEJSEM MRTVÁ měsíce, ne roky. Erik lže. Našel si novou přítelkyni a snaží se svoji zradu něčím zdůvodnit. „Ne.“ Trhaně zavrtěla hlavou. Jediné rozechvělé slovo popření. Přesto v hloubi duše věděla, že on má pravdu a ona se mýlí. Jeho smutné oči se leskly ve světle svíčky. Slzy. „Ano.“ Je to hodný muž. Citlivý. Věděla to. „Jak dlouho jsi na mě čekal?“ Zatvářil se zahanbeně. Vypadal, jako by se měl každou chvíli rozbrečet. Tohle vidět nechtěla. „Rok,“ hlesl. Nevěděla si s jeho lítostí rady, navzdory tomu se pokusila najít slova útěchy. „To je v pořádku.“ Pak na rovinu dodala: „Stejně bych nesnesla, aby se mě ještě někdy dotkl nějaký chlap.“ Sdělení skryté za jejími slovy jím otřáslo. „Mrzí mě to, Jude.“ Náhle vyčetla z jeho obličeje víc než jenom zármutek. Muž, který na ni kdysi pohlížel s láskou, na ni nyní hledí s lítostí a odporem. Lítost by ještě brala, ale odpor ne. „Dnes večer jsem někoho zabila,“ prohlásila. „Někoho jsem zabila, abych se dostala zpátky k tobě.“ Nato se otočila a dala se do běhu. Bývalý přítel, na jehož jméno si vzpomněla teprve před chvílí, na ni něco volal, ale ona pokračovala v útěku. Zpátky do tmy. A bůh jí pomáhej, na zlomek vteřiny ji napadlo, že se vrátí do sklepa, do cely, k mrtvému muži. Najednou málem litovala, že ho zastřelila. Mohla se uchýlit jenom na jediné místo. Na jediné místo, kde se cítila jako doma. Automaticky odbočila za roh a zamířila k centru Minneapolisu, kde sídlí policie.
13
K A P I TO LA 2
„P
řišla nějaká ženská a tvrdí, že tady pracuje.“ Ve dveřích minneapoliského policejního oddělení, konkrétně oddělení vražd, stála strážnice Myra Nettlesová. „Snažila se
projít recepcí.“ Na debaty s bláznivými lidmi neměl detektiv Uriah Ashby čas. Venku jako by vypukla apokalypsa. Sice mu nepříslušelo, aby rozděloval úkoly, ale velitelka Vivian Ortegová ho pověřila, aby ji zastoupil a poslal všechny policisty do ulic. „Myslím, že si s tím poradíš,“ řekl Nettlesové. Rozsvítila se nouzová světla jako pokaždé, když město postihl výpadek proudu. Blackouty začaly před rokem, kdy vybouchla a vyhořela hlavní rozvodna, takže zbyl pouze jediný zdroj proudu. Důsledky byly závažné a rozsáhlé. Kvůli přetížení ostatních rozvoden se výpadky opakovaly a každé bezproudí se stalo otevřeným pozváním k loupení a zakládání požárů. Podobné chování se během let vyskytlo po celé zemi. S nejhoršími následky blackoutů se v roce 1977 potýkal New York a v nedávné době, po hurikánu Katrina, i New Orleans. Tma probouzí k životu kriminální živly. Pro Minneapolis kritická situace neskončila. Nová rozvodna nebude v provozu dřív než za šest měsíců. „Tvrdí, že se jmenuje Jude Fontaineová.“ To vzbudilo jeho pozornost. „Fontaineová? Určitě?“ Pokrčila rameny. „Jak jsem nakoupila, tak prodávám.“
14
NEJSEM MRTVÁ „Přiveď ji sem.“ Myra se vrátila se ženou, loudající se jí v patách. „Byla ozbrojená. Měla u sebe pistoli.“ Uriah se s Fontaineovou nikdy nesetkal, ale viděl dost fotografií i článků v novinách, aby poznal, že osoba stojící před ním není pohřešovaná policistka, považovaná za mrtvou. „Tohle není Fontaineová,“ prohlásil. Nezvěstná kolegyně byla přibližně v jeho věku – něco kolem pětatřiceti. Tahle ženská je o hodně starší a vlasy má bílé, ne hnědé. Nejspíš houmlesačka. Mentálně vyšinutá. A protože se pokusila vstoupit do policejní budovy se zbraní v kapse… „Doprovoď ji do zadržovací cely,“ nařídil. „Sežeň jí něco k jídlu a taky deku. Ujmu se jí později.“ Teprve další výslech rozhodne o tom, jestli má skončit za mřížemi. Místní věznice praská ve švech, což je pro město úplně nová zkušenost. Vedlejší produkt bezproudí. A bůh ví, že více než polovina zadržených osob by měla být v péči psychiatrů, a ne bachařů. Jenže to se nestane, protože státní psychiatrické léčebny se v posledních letech zavírají. Myra dala ženě ruce za záda a zacvakla jí pouta na zápěstí. Žena si toho nevšímala. „Vy jste mě nahradil?“ zeptala se. Uriah dal Myře gestem na vědomí, aby zadrženou odvedla. Venku řádí dost cvoků, se kterými se musí vypořádat. Podle hlášení v některých čtvrtích vypuklo tolik požárů, že je hasiči nestačí zvládat. Otázkou zůstává, které domy mají nechat, aby shořely na popel. Příběh, který se nepříjemně často opakuje. „Počkat!“ Je přece všeobecně známo, že se oběti únosů drasticky změní. Když se vrátí do civilizace, nejsou si vůbec podobné a někdy je nedokáže identifikovat ani rodina. „Přiveď ji nazpátek.“ Myra ženu otočila a postrčila ji kupředu. „Kde stál váš stůl?“ zeptal se zadržené. „Ukažte mi to.“ Prošla kolem něho v příliš velkých botách, kterými šoupala a dupala. Kancelář velitelky byla soukromá, tak soukromá, jak jen kance-
15
ANNE FRASIEROVÁ lář ze skla může být. Zbytek oddělení sestával ze stolů rozesetých po místnosti. Otevřených, žádné kóje. Za slunných dní dovnitř proudilo slunce řadou oken, shlížejících na město pod nimi, a dařilo by se tu květinám, kdyby tu pracoval nějaký amatérský zahradník. Dvě strážnice tu dokonce pěstovaly bylinky, které stály v kořenáčích vedle obvyklých zarámovaných fotek. Bělovlasá žena ukázala bradou na uklizený stůl bez fotografií. „Grant Vang, můj parťák.“ Ukázala na druhou stranu. „Jenny Carlisleová.“ Po několika krocích zůstala stát. „Tady.“ Stůl patřil vyšetřovatelce Caroline McIntoshové. Byla tu nová. Svobodná matka, žena, kterou by nejspíš nikdy nepřijali, kdyby nebyli zoufalí. Když Uriahův parťák odešel do důchodu, velitelka navrhla, aby ho nahradila Caroline, ale Uriah odmítl. Ani náhodou. Caroline po večerech randí a do práce chodí pozdě. Nespolehlivou parťačku nepotřebuje. Někdy ji podezíral, že s ním flirtuje. Což také nemohl připustit. „Poznal jsi někoho nového?“ vyptává se ho matka pokaždé, když spolu telefonují. Vztah je poslední věc, na kterou myslí. Bezdomovkyně by nebyla schopná určit správný stůl. Uriah zíral na ženu, která před ním stála, a v hlavě se mu formoval úplně jiný scénář. Nepadnoucí vatovaný kabát, vysoké pánské boty, špína a zápach. Bože, ta smrdí! Čpí jako někdo, kdo se roky nekoupal. Ty oči… Zapadlé a poražené. Vyhaslé. Uvnitř mrtvé. „Sundej jí pouta!“ Žena na něho překvapeně pohlédla a jeho se zmocnil dojem, že v jeho hlase rozpoznala náznak soucitu. Což je směšné. Umí se skvěle ovládat a ovládá se už strašně dlouhou dobu. Jakmile byla zase volná, Uriah vytáhl mobil a otevřel aplikaci. „Natáhněte ruku.“ Nehty měla ulámané a každou rýhu na kůži zanesenou špínou. Zápěstí pokrývala tenká průsvitná pleť, nesoucí stopy týrání – hluboké červené šrámy, otoky, stopy infekce. Zvedl zrak a zadíval se do vyzáblého obličeje.
16
NEJSEM MRTVÁ Přitiskl její prst na obrazovku mobilu, pořídil otisk a ťukl na několik tlačítek. Během minuty telefon ohlásil shodu. S hrůzou i náhlou fascinací zíral na podobenku atraktivní tmavovlasé ženy. Z policejní databáze nepocházela. Osoba na snímku vypadala rozverně a plná života. Detektiv Jude Fontaineová. Znal její příběh. Jednou večer si šla zaběhat a domů už se nevrátila. Jejím kolegům se nikdy nepodařilo případ vyřešit. Mnozí už u policie nepracují. Zaostřil na propadlé tváře, popraskané rty a nezdravě bledou pleť. Úkosem se na něho podívala a v očích se jí objevil slabý náznak vzdoru. „Co jste zjistil?“ zeptala se ochraptěle, jako by ji bolelo dýchat i mluvit. Všiml si nateklé čelisti. Zabloudil očima k jejím rukám a spatřil, že má některé prsty pokřivené, nejspíš následkem starých zlomenin. Znaky mučení. Polkl. „Ne,“ hlesla. Zase si ho dokonale přečetla. Jistě. Tentokrát by jeho reakce byla jasná i slepci. Nelituj mě! Během práce u policie se stal svědkem nevýslovné brutality, a když přijde na oběti, není žena stojící před ním ničím novým. Vlastně je na tom líp než mnohé jiné. Žije. Možná proto, že je jednou z nich. Policistka. Možná proto tolik trpí, když se na ni dívá. Možná proto cítí něco, co si dávno zakázal. Ptala se ho, jestli ji nahradil. Byla blízko pravdy. Převeleli ho sem pár měsíců po jejím zmizení. Její případ dostal na starost Grant Vang, ale Uriah o něm měl přehled, a tak věděl, že stop bylo málo, a navzdory tvrzení svědka, který viděl, jak ženu odpovídající popisu Fontaineové násilím cpou do dodávky, se neměli čeho chytit. Nikdo nic nevypátral. Tipy, které dostali, k ničemu nevedly. Vypadalo to na únos a Uriah ji považoval za mrtvou. Provedení ukazovalo na profíky. Závěr zněl, že byla zavražděna v den únosu a tělo dokonale odstraněno. Nejspíš z pomsty. Což se policistům bohužel někdy stává. „Jak jste se sem dostala?“ „Vypadl proud. Utekla jsem. Pěšky.“
17
ANNE FRASIEROVÁ Napadaly ho desítky dalších otázek. Kdo, jak, proč? Ale teď na to není čas. Právě teď potřebuje lékařskou pomoc, ne výslech. „Strážnice Nettlesová vás odveze do nemocnice. Později se tam za vámi zastavím. Co vy na to?“ „Budu muset ležet v posteli?“ Špitálu se většina lidí děsí. Na ni tahle vyhlídka působí obzvlášť hrozivě, protože bude muset dodržovat klid na lůžku. Cítil, jak se mu znovu svírá hrdlo. „Ano,“ přikývl tiše.
18
Anne Frasierová NEJSEM MRTVÁ Z anglického originálu The Body Reader, vydaného nakladatelstvím Thomas & Mercer v Seattlu roku 2016, přeložila Jana Vlčková Obálku podle originální předlohy zhotovil a sazbu navrhl Ivan Brůha Redigovala Drahomíra Smutná Odpovědný redaktor Vojtěch Staněk Technická redaktorka Růžena Hedrichová Počet stran 280 Vydala Euromedia Group, a. s. – Ikar, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2018 jako svou 9905. publikaci Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz.