Prolog
P
Kensingtonský palác, září 1835
aprsky vycházejícího slunce ozářily prasklinu v rohu stropu. Ještě včera vypadala jako brýle, ale přes noc trhlinu obetkal pavouk a mezery vyplnil sítí, takže jí teď připomínala spíše královskou korunu. Ne tu od pohledu těžkou a nepohodlnou, kterou nosil její strýc, ale takovou, jakou by nosila královna – krajkově nadýchanou, jemnou, ale přece pevnou. Koneckonců, má neobyčejně malou hlavu, jak jí mamá a sir John neustále připomínají, a až přijde čas – jakože nyní už není pochyb, že přijde – bude potřebovat korunu, která jí bude sedět. Z velké postele se ozvalo zachrápání. „Nein, nein,“ vykřikla její matka zápasící s démony spánku. Až se stane královnou, bude trvat na tom, že chce ložnici sama pro sebe. Mamá bude nepochybně plakat a říkat, že chce jen chránit svou drahocennou Drinu, ale ona bude neoblomná. Představovala si, jak říká: „Jakožto královnu mě chrání můj jízdní pluk, mamá. Domnívám se, že ve svém vlastním pokoji budu zcela v bezpečí.“ Jednoho dne se stane královnou, to už je jisté. Její královský strýček je starý a netěší se dobrému zdraví, a pro jeho ženu, královnu Adelaidu, už je zjevně pozdě, aby přivedla na svět dědice trůnu. Ovšem Viktorie – jak si sama říkala, přestože jí matka i všichni ostatní říkali Alexandrina, či ještě hůře Drina, což shledávala spíše
7
Viktorie.indd 7
20.9.2019 14:44:15