Prolog
P
Kensingtonský palác, září 1835
aprsky vycházejícího slunce ozářily prasklinu v rohu stropu. Ještě včera vypadala jako brýle, ale přes noc trhlinu obetkal pavouk a mezery vyplnil sítí, takže jí teď připomínala spíše královskou korunu. Ne tu od pohledu těžkou a nepohodlnou, kterou nosil její strýc, ale takovou, jakou by nosila královna – krajkově nadýchanou, jemnou, ale přece pevnou. Koneckonců, má neobyčejně malou hlavu, jak jí mamá a sir John neustále připomínají, a až přijde čas – jakože nyní už není pochyb, že přijde – bude potřebovat korunu, která jí bude sedět. Z velké postele se ozvalo zachrápání. „Nein, nein,“ vykřikla její matka zápasící s démony spánku. Až se stane královnou, bude trvat na tom, že chce ložnici sama pro sebe. Mamá bude nepochybně plakat a říkat, že chce jen chránit svou drahocennou Drinu, ale ona bude neoblomná. Představovala si, jak říká: „Jakožto královnu mě chrání můj jízdní pluk, mamá. Domnívám se, že ve svém vlastním pokoji budu zcela v bezpečí.“ Jednoho dne se stane královnou, to už je jisté. Její královský strýček je starý a netěší se dobrému zdraví, a pro jeho ženu, královnu Adelaidu, už je zjevně pozdě, aby přivedla na svět dědice trůnu. Ovšem Viktorie – jak si sama říkala, přestože jí matka i všichni ostatní říkali Alexandrina, či ještě hůře Drina, což shledávala spíše
7
Viktorie.indd 7
20.9.2019 14:44:15
•
Daisy Goodwinová
•
ponižujícím než roztomilým – neměla tušení, kdy ten čas nastane. Kdyby snad král zemřel dříve než za dva roky, kdy Viktorie dosáhne dospělosti, s největší pravděpodobností by se její matka vévodkyně z Kentu stala regentkou a sir John Conroy, matčin výjimečně dobrý přítel, by jí samozřejmě stál po boku. Viktorie hleděla do stropu. Conroy byl jako pavouk, celý palác už opředl svou sítí a její matka se do ní chytila rychle, avšak Viktorie byla rozhodnutá nenechat se nikdy polapit. Přestože bylo teplé červnové ráno, Viktorie se zachvěla. Každý týden se v kostele modlila za strýcovo zdraví a v duchu pokaždé připojila k modlitbě i malou prosbičku v tom smyslu, že pokud se Všemohoucímu uráčí přivinout Jeho Veličenstvo Viléma IV. do své náruče, mohlo by to prosím pěkně počkat až po jejích osmnáctých narozeninách? Viktorie neměla přesnou představu, co to vlastně znamená být královnou. Její guvernantka Lehzenová jí dávala hodiny dějepisu a westminsterský opat zase průpravu k britské ústavě, ale nikdo jí nebyl schopen říci, co taková královna celý den dělá. Její strýček král podle všeho trávil většinu svého času šňupáním tabáku a stěžováním si na „ty zatracené whigy“. Viktorie jej viděla s korunou na hlavě pouze jedinkrát v životě, a to jen proto, že ho požádala, aby si ji nasadil. Řekl jí, že ji nosívá při otevírání parlamentu, a zda by se na to nechtěla přijít podívat. Viktorie odvětila, že velmi ráda, jenže pak její matka namítla, že je na něco takového ještě příliš mladá. Později Viktorie zaslechla, jak se o tom matka baví se sirem Johnem. Neviděli ji, protože seděla na zemi za pohovkou a prohlížela si své album akvarelů. „Jako kdybych snad dovolila, aby Drinu viděli na veřejnosti s tím strašlivým starcem,“ pravila matka rozzlobeně. „Čím dříve se upije k smrti, tím lépe,“ odvětil sir John. „Takhle země potřebuje panovníka, ne kašpara.“ Vévodkyně si povzdechla. „Chudáček Drinuška. Na takovou zodpovědnost je příliš mladičká.“ Sir John položil matce ruku na paži a pravil: „Vždyť nebude vládnout sama. Vy a já už společně dohlédneme, aby neprovedla nějakou hloupost. Bude v dobrých rukou.“
8
Viktorie.indd 8
20.9.2019 14:44:15
•
Viktorie
•
Matka se přihlouple zaculila jako vždycky, když se jí sir John dotkl. „Ta moje chudinka bez tatínka! Jaké to má štěstí, že se jí dostane pomoci a podpory od takového muže, jako jste vy.“ Viktorie zaslechla v chodbě kroky. Obvykle zůstávala v posteli, dokud ji matka nepřišla vzbudit, jenže dnes se mělo jet do Ramsgate za přímořským vzduchem a odjezd byl stanoven na devátou. Viktorie se velmi těšila. V Ramsgate alespoň bude moci vyhlížet z okna a uvidí opravdové lidi. Tady v Kensingtonu nevídala nikoho. Většina dívek by v jejím věku už chodila do společnosti, jenže matka a sir John tvrdili, že styk s vrstevníky by pro ni byl příliš nebezpečný. „Pověst máte jen jednu,“ říkával sir John. „A jakmile o ni přijdete, už ji nikdy nezískáte zpět. Mladá dívka jako vy se nutně dopouští chyb. Bude lepší, když k tomu vůbec nenastane příležitost.“ Viktorie na to neřekla nic, už dávno jí došlo, že jakýkoliv vzdor je k ničemu. Conroy vždy mluvil hlasitěji než ona a matka se ho pokaždé zastala. Nezbývalo tedy než vyčkávat. Vévodkyně si jako obvykle dávala se svou toaletou na čas. Než se vynořila z domu spolu s Conroyem a svou dvorní dámou lady Florou Hastingsovou, seděly už Viktorie s Lehzenovou v kočáře. Viktorie ty tři pozorovala, jak stojí na vrcholku schodiště a něčemu se smějí. Z toho, jak pohlédli směrem k jejímu kočáru, Viktorie pochopila, že se baví o ní. Potom vévodkyně cosi řekla lady Floře a ta sestoupila po schodech dolů ke kočáru. „Dobré ráno, Vaše královská Výsosti. Baronko.“ Lady Flora, žena kolem třicítky s pískově žlutými vlasy a s biblí vždy pohotově v kapsáři, nastoupila do kočáru. „Vévodkyně mě požádala, abych cestou do Ramsgate jela s vámi.“ Lady Flora se usmála a odhalila dásně. „A napadlo mě, že bychom mohly této příležitosti pěkně využít k tomu, abychom si prošly některé body protokolu. Když k nám můj bratr nedávno přišel na návštěvu, všimla jsem si, že jej oslovujete jako Jeho Jasnost. Měla byste ovšem vědět, že takto se říká pouze vévodům. Pouhý markýz, jako je můj bratr,“ předvedla dásně ještě nápadněji, „si takto uctivé oslovení nezaslouží. Samozřejmě byl velmi potěšen – každý markýz by se rád stal vévodou – ovšem považovala jsem za svou povinnost vás na tento
9
Viktorie.indd 9
20.9.2019 14:44:16
•
Daisy Goodwinová
•
omyl upozornit. Je to jen maličkost, vím, avšak takovéto detaily jsou velmi důležité, jak se jistě shodneme.“ Viktorie nic neřekla, jen krátce pohlédla na Lehzenovou, která ten vpád do soukromí zjevně nesla stejně nelibě jako ona sama. Lady Flora se k nim naklonila. „Vy jste samozřejmě příkladná guvernantka, baronko, avšak některým jemným rozdílům coby Němka nemůžete rozumět, to po vás ani nelze chtít.“ Když si Viktorie všimla, jak Lehzenové zacukalo v čelisti, řekla: „Myslím, že na mě jde bolení hlavy. Asi se pokusím cestou trochu prospat.“ Flora přikývla, ačkoliv ji zjevně nakrklo, že nedostane příležitost vyčíst Viktorii a Lehzenové další nedostatky. Při pohledu na její nažloutlou, zklamanou tvář Viktorie s úlevou zavřela oči. Zatímco se jí zmocňovala dřímota, přemýšlela nikoliv poprvé, proč matka nikdy nesdílí kočár s ní, nýbrž vždy jen se sirem Johnem Conroyem. Přestože tu bolest hlavy v kočáře jen předstírala, aby unikla nesnesitelnému sekýrování lady Flory, udělalo se Viktorii už druhý den v Ramsgate doopravdy nevolno. Když se ráno probudila, bolelo ji v krku tak silně, že stěží dokázala polknout. Přikradla se k matčině posteli. Vévodkyně tvrdě spala a Viktorie ji musela dosti důrazně dloubnout do ramene, než konečně otevřela oči. „Was ist los, Drina?“ otázala se pohněvaně. „Proč mě budíš? Je tak brzy!“ „Bolí mě v krku, mamá, a také hlava. Snad bychom měli zavolat lékaře.“ Vévodkyně si povzdechla, posadila se a položila Viktorii ruku na čelo. Dlaň měla chladnou a měkkou. Viktorie se k ní přitiskla a náhle zatoužila lehnout si vedle matky a položit jí hlavu na rameno. Třeba ji mamá pustí k sobě do postele. „Ach, vždyť ti nic není. Ty vždycky tak přeháníš, Drino.“ Vévodkyně položila hlavu v papírových natáčkách zpět na polštář a znovu usnula. Když pak u snídaně Lehzenová viděla, jak se Viktorie při polykání bolestně šklebí, okamžitě k ní přispěchala. „Co se děje, Vaše Výsosti? Není vám dobře?“
10 Viktorie.indd 10
20.9.2019 14:44:16
•
Viktorie
•
„Bolí mě polykat, Lehzenová.“ Přestože Viktorii v Ramsgate nejvíc ze všeho těšilo procházet se spolu se svým kokršpanělem Dashem, který jí pobíhal u nohou, po pobřežní promenádě a pozorovat moře a šaty jiných dam, dnes si nepřála nic než ulehnout do chladného, temného pokoje. Tentokrát položila Viktorii ruku na čelo Lehzenová. Měla teplejší dlaň než matka a ne tak měkkou, avšak konejšivou. Guvernantka starostlivě svraštila obličej, pohladila Viktorii po tváři a přistoupila k vévodkyni, která spolu se sirem Johnem a lady Florou popíjela kávu u stolu vedle okna. „Madam, myslím, že bychom měli poslat do Londýna pro doktora Clarka. Obávám se, že princezně není dobře.“ „Ale Lehzenová, vy pořád naděláte. Ráno jsem Drinu kontrolovala a nic jí nebylo.“ „Povolat dvorního lékaře z Londýna by vzbudilo značný rozruch,“ podotkl Conroy. „Nechceme přece, aby si lidé mysleli, že je princezna křehkého zdraví. Pokud je jí skutečně nevolno, a musím podotknut, že mně připadá docela zdravá, pak bychom měli povolat někoho místního.“ Lehzenová přistoupila ke Conroyovi a řekla: „Povídám vám, sire Johne, že princeznu musí prohlédnout lékař – a to dobrý lékař. Co záleží na tom, zda si lidé budou myslet, že je její zdraví ohroženo?“ Vévodkyně rozhodila ruce a prohlásila svým silným německým přízvukem: „Ach baronko, vy v jednom kuse přeháníte. Je to jen lehké letní nachlazení a vůbec není potřeba se tolik znepokojovat.“ Lehzenová se znovu chystala protestovat, avšak vévodkyně ji gestem zarazila. „Domnívám se, baronko, že vím, co je pro mou dceru nejlepší.“ Conroy přikývl a svým sebevědomým barytonem pronesl: „Vévodkyně má pravdu. Jak víme, princezna má sklony k simulantství.“ Viktorie už neslyšela, co na to Lehzenová odpověděla. Přemohla ji závrať a svezla se na podlahu. Probudila se v potemnělém pokoji. Ovšem chladno tam nebylo, naopak jí připadalo, že se horkem celá roztaví. Nejspíš vydala nějaký zvuk, protože Lehzenová k ní okamžitě přistoupila a položila jí na tváře a čelo studený náčinek.
11
Viktorie.indd 11
20.9.2019 14:44:16
•
Daisy Goodwinová
•
„Je mi takové vedro, Lehzenová.“ „Máte horečku, ale to přejde.“ „Kdepak je mamá?“ Lehzenová si povzdechla. „Jistě už brzy přijde, Liebes.“ Viktorie zavřela oči a znovu upadla do neklidné horečnaté dřímoty. Někdy později toho dlouhého dne se Viktorie opět probrala a ucítila levandulovou vodu, kterou její matka vždy voněla. Pokusila se na ni zavolat, ale místo toho jen zachroptěla. Když znovu otevřela oči, byla v pokoji tma, takže neviděla vůbec nic. Potom zaslechla matčin hlas. „Chudáček Drina, je jí tak zle. Snad se jí to nepodepíše na kráse.“ „Doktor Clark říká, že je silná a dostane se z toho,“ odvětil Conroy. „Kdyby se jí něco stalo, můj život by skončil! Musela bych se vrátit do Koburku.“ „Až horečka pomine, měli bychom učinit určitá opatření do budoucna. Kdybych se stal princezniným osobním sekretářem, znamenalo by to, že nedojde k žádným… hloupostem.“ Viktorie slyšela svou matku říkat: „Drahý sire Johne, budete Viktorii vést, stejně jako jste vždy vedl mě.“ Ozval se povzdech a zašustění, a potom Conroy tichým hlasem pronesl: „Budeme ji vést společně.“ „Navždy.“ Viktorie odvrátila tvář, aby na polštáři našla chladnější místo, a pohroužila se do horečnatých snů. Když znovu otevřela oči, proudilo okny dovnitř světlo a nad postelí se skláněla starostlivá tvář baronky Lehzenové. „Jak se vám daří, Výsosti?“ Viktorie se pousmála. „Myslím, že lépe.“ Ucítila, jak ji kdosi bere za zápěstí, a všimla si, že vedle postele stojí doktor Clark. „Tep je dnes daleko silnější. Myslím, že princezně můžeme dát něco výživného, možná trochu bujónu nebo hovězí polévky.“ „Jistě, doktore, okamžitě se o to postarám.“ Lehzenová vykročila ke dveřím a v ten moment vběhla dovnitř vévodkyně s vlasy stočenými do komplikovaných ruliček po obou stranách hlavy.
12 Viktorie.indd 12
20.9.2019 14:44:16
•
Viktorie
•
„Drino! Tolik jsem se o tebe bála!“ Pohlédla na doktora Clarka. „Smím se jí dotknout, doktore?“ Lékař se uklonil. „Když teď horečka pominula, nebezpečí nákazy nehrozí, madam.“ Vévodkyně se posadila na postel a začala Viktorii hladit po tváři. „Jsi tak bledá a hubeňoučká, ale zase budeš krasavice. Hezky se o tebe postaráme.“ Viktorie se pokusila usmát, ale shledala, že se jí nedostává sil. Pomyslela si, že to dnes ráno matce náramně sluší. Měla na sobě šaty z pruhovaného hedvábí, které na ní Viktorie ještě neviděla, a v uších se jí pohupovaly nové diamantové slzičky. „Díky bohu, že jsem pro vás do Londýna poslala, doktore Clarku,“ pravila vévodkyně. „Kdo ví, co se jinak mohlo přihodit?“ „Podle mého názoru princezna onemocněla tyfem, což může mít fatální důsledky, ovšem jsem si jist, že se správnou péčí se Její královská Výsost zcela zotaví.“ Lehzenová se vrátila s miskou bujónu. Posadila se na druhou stranu postele a začala Viktorii krmit lžičkou. „Děkuji vám, Lehzenová, ale dceru si nakrmím sama.“ Vévodkyně vzala Lehzenové lžíci i misku z rukou. Viktorie sledovala, jak Lehzenová vstala a ustoupila do pozadí. Matka jí přistrčila lžíci ke rtům a Viktorie dovolila, aby jí do hrdla steklo několik kapek bujónu. „A ještě jednu, Liebes.“ Viktorie poslušně otevřela ústa. Prkna v podlaze hlasitě zaskřípala a do pokoje vešel Conroy. „Jaká dojemná scéna! Oddaná matka ošetřuje dcerku.“ Viktorie zavřela ústa. „Ještě trošičku, Liebes,“ naléhala vévodkyně, ale Viktorie zavrtěla hlavou. Conroy se postavil za Viktoriinu matku a shora se na princeznu zahleděl. „Musím vám poblahopřát ke zotavení, Vaše královská Výsosti. Díkybohu jste podědila matčinu odolnost.“ Vévodkyně se usmála. „Drina je pravý Koburk.“ Conroy odhalil v úsměvu zuby. „Ovšem teď, když se uzdravujete, musíme probrat jistou záležitost. Na rozdíl od vás není král tak odolný, a proto je nesmírně důležité, abychom se připravili na to, co přijde.“
13
Viktorie.indd 13
20.9.2019 14:44:16
•
Daisy Goodwinová
•
Sáhl do vnitřní kapsy kabátce a vytáhl popsaný list papíru. „Připravil jsem tento dokument, jímž mě jmenujete svým osobním sekretářem. Vaše matka a já se domníváme, že je to ten nejlepší způsob, jak zajistit vaši ochranu, až nastoupíte na trůn.“ „Ano, Drino, jsi tak mladá a křehká. Sir John bude tvou skálou.“ Viktorie s hlavou na polštáři viděla, jak Conroy položil matce ruku na rameno, i ruměnec, který se jí šířil po tváři. Conroy položil papír na postel Viktorii k ruce a vzal pero a kalamář z psacího stolku u okna. „Je to všechno náramně jednoduché.“ Conroy stál u postele s perem a kalamářem v ruce. „Vy podepíšete tenhle papír a já už všechno zařídím.“ „Máš takové štěstí, Drino, že budeš mít po boku někoho, kdo bude vždy chránit tvé zájmy,“ řekla vévodkyně. Conroy se sehnul, aby jí podal pero, a z dechu mu zavanula ctižádost. Viktorie pohlédla do jeho temných očí a zavrtěla hlavou. Upřeně na ni hleděl a v koutku úst se mu zachvíval drobný sval. „Těším se, že vám budu sloužit stejně věrně jako vaší matce.“ Viktorie znovu zavrtěla hlavou. Conroy pohlédl na vévodkyni a ta stiskla dceři dlaň. „Chceme pro tebe jen to nejlepší, Liebes. Ochránit tě před tvými zlovolnými strýci. Ten příšerný Cumberland udělá vše, co bude v jeho moci, aby ti zabránil stát se královnou.“ Viktorie se pokusila posadit, ale tělo ji zradilo a pocítila, jak se jí do očí derou slzy zklamání. Zahlédla, jak se Lehzenová předklání se zaťatými pěstmi a oči jí žhnou vztekem nad Conroyovým jednáním. Guvernantčina zlost dodala Viktorii odvahu. Otočila se k matce, a řekla tak hlasitě, jak jen dokázala: „Ne, mamá.“ Matčiny kudrlinky se zachvěly. „Ach Drino, ještě jsi pořád zesláblá z té horečky. Promluvíme si o tom později.“ Cítila, jak jí Conroy tiskne pero do ruky a vede ho po papíře. „Jistě, o detailech si můžeme promluvit později, ale napřed musíte tohle podepsat.“ Viktorie se k němu obrátila a s velkým úsilím ze sebe vypravila: „Nikdy… to… nepodepíšu.“ Conroyův stisk na jejím zápěstí zesílil. Sehnul se k ní a zašeptal jí do ucha: „Jenže vy musíte.“
14
Viktorie.indd 14
20.9.2019 14:44:16
•
Viktorie
•
Nějakým způsobem v sobě našla sílu odtáhnout ruku. Tím pohybem převrhla kalamář, jehož obsah se vylil a utvořil na povlečení velkou černou skvrnu. Její matka poplašeně vykřikla a vstala, aby ochránila své nové šaty. „Ach Drino, podívej, cos provedla!“ Conroy na ni zlostně pohlédl. „Nedopustím, abyste… abyste se takhle chovala. To je nepřípustné.“ Pozvedl ruku a Viktorie si na okamžik myslela, že ji snad udeří, ale Lehzenová mu zastoupila cestu. „Mám dojem, že má princezna poněkud červené tváře, nemyslíte, doktore? Možná byste jí měl znovu změřit tep, jestli se horečka nevrátila.“ Doktor Clark zaváhal – zjevně si nechtěl pohněvat svou mecenášku vévodkyni. Potom si však uvědomil, že by bylo dalek horší znepřátelit si dědičku trůnu, a tak přistoupil a uchopil Viktorii za zápěstí. „Ano, tep se poněkud zrychlil. Myslím, že by si teď princezna měla odpočinout. Bylo by velice mrzuté, kdyby se snad horečka vrátila.“ Vévodkyně pohlédla na Conroye, který stál jako zařezaný a tvář měl bílou vzteky. „Pojďme, sire Johne, promluvíme si s Drinou znovu, až bude při sobě. Zatím je stále příliš nemocná, než aby věděla, co dělá.“ Uchopila ho za paži a odváděla jej z místnosti. Doktor Clark je následoval. Když osaměly, Viktorie zvedla oči k Lehzenové, která se snažila zabránit šíření skvrny po povlečení, a zašeptala. „Děkuji vám.“ Baronka se sehnula a políbila ji na čelo. „Byla jste tak statečná, Výsosti.“ Stiskla Viktorii dlaň. „Jsem si jistá, že z vás bude skvělá královna.“ Viktorie se usmála a vyčerpáním zavřela oči. Stále ještě cítila ve vzduchu lehkou vůni levandule. Nikdy matce neodpustí, že Conroyovi dovolila, aby ji takto šikanoval. Proč jen mamá nechápe, že její vlastní dcera je důležitější než ten hrozný chlap? Věděla, že se zase vrátí, i s tím jejich papírem. Jenže ona jej nikdy nepodepíše. A všichni budou litovat – mamá, Conroy, lady Flora – že jsou na ni tak ohavní. Myslí si, že nic neznamená, že je jen figurkou na šachovnici, jenže ona se jednoho dne stane královnou. A pak se všechno změní. Kéž by jen strýček vydržel, než jí bude osmnáct.
15 Viktorie.indd 15
20.9.2019 14:44:16
Kniha prvnĂ
Viktorie.indd 17
20.9.2019 14:44:16
Kapitola první
K
Kensingtonský palác, 20. června 1837
dyž Viktorie otevřela oči, zahlédla slabounký srpek světla pronikající žaluziemi do pokoje. Slyšela oddechování své matky spící ve velké posteli na protější straně pokoje. Ovšem to brzy skončí. Už brzy, pomyslela si Viktorie, už brzy budu mít svou vlastní ložnici. Brzy bude moci sejít ze schodů, aniž by ji přitom Lehzenová musela držet za ruku. Už brzy si bude moci dělat, co se jí zachce. Předchozího měsíce oslavila osmnácté narozeniny, takže až přijde čas, bude vládnout sama. Dash pozvedl hlavu a v tu chvíli Viktorie zaslechla spěšné kroky své guvernantky. Jestliže k ní Lehzenová přichází v tuhle hodinu, znamená to jen jediné. Vstala z postele, přešla ke dveřím a otevřela je ve chvíli, kdy se Lehzenová chystala zaklepat. Jak tam baronka stála s nachystanou rukou, vypadala tak legračně, že se Viktorie rozhihňala, ale při pohledu na guvernantčin výraz se okamžitě opanovala. „Dole je posel z Windsoru. Má na paži černou pásku.“ Lehzenová vysekla hluboké pukrle. „Vaše Veličenstvo.“ Viktorie ucítila, jak se jí po tváři šíří úsměv. Vztáhla ruku k Lehzenové, přiměla ji narovnat se a přitom se dojala nad oddaností zračící se v jejích ustaraných hnědých očích.
19
Viktorie.indd 19
20.9.2019 14:44:16
•
Daisy Goodwinová
•
„Nejdražší Lehzenová, jsem tak ráda, že jste první, kdo mi tak kdy řekl.“ Guvernantka pohlédla směrem ke spící postavě na posteli, ale Viktorie zavrtěla hlavou. „Zatím mamá budit nechci. Hned by zavolala sira Johna a pak by mi oba začali vykládat, co mám dělat.“ Lehzenové zacukaly koutky rtů. „Ale vždyť jste královnou, Drino.“ Uvědomila si své přeřeknutí a zarazila se. „Totiž, Vaše Veličenstvo. Teď už vám nikdo nesmí nakazovat, co máte dělat.“ Viktorie se usmála. Na konci chodby se otevřely dveře a vyřítil se z nich pomocný lokaj Brodie, avšak při pohledu na obě ženy zaujal důstojnější tempo. Když se přiblížil, Viktorie si povšimla, jak zaváhal a potom se hluboce uklonil. Zachtělo se jí usmát – byl skoro tak malý jako ona, takže jeho gesto působilo komicky, ale věděla, že je její povinností zachovat vážnou tvář. Královně je dovoleno se smát, ovšem nikoliv vlastním poddaným. „Dorazil arcibiskup,“ oznámil chlapec a pak spěšně dodal: „Vaše Veličenstvo.“ Brodieho pihovatou tvářičku prostoupila úleva nad tím, že se mu povedlo královnu správně oslovit. Lehzenová na něj ostře pohlédla. „A nikdo jiný o tom zatím neví?“ Chlapec se zatvářil dotčeně. „Přišel jsem rovnou za vámi, baronko, jak jste mi nakázala.“ Nastala kratičká pauza, načež Lehzenová vytáhla z kapsáře minci a dala ji chlapci, který v nadšení z úlovku zavrhl veškerou předstíranou důstojnost a odpelášil pryč. „Měla byste jít, Veličenstvo, než…“ Lehzenová pohlédla přes Viktoriino rameno na spící postavu na posteli. Viktorie si přes noční úbor přehodila šál. Sice by se raději napřed oblékla, ale věděla, že než by se náležitě připravila, byl by zbytek domácnosti na nohou a matka se sirem Johnem by se začali do všeho plést. Kdepak, půjde hned. Začne tak, jak zamýšlela. Prošla s Lehzenovou obrazovou galerií kolem portrétu královny Anny, jež byla, jak jí guvernantka neustále připomínala, zatím poslední ženou na anglickém trůně. Když Viktorie míjela její trucovitou a zklamanou tvář, zadoufala, že sama nikdy nebude vypadat tak nešťastně. Na okamžik zahlédla vlastní obraz v zrcadle. Tváře
20 Viktorie.indd 20
20.9.2019 14:44:16
•
Viktorie
•
měla růžové a modré oči jí zářily vzrušením. Nebyla oblečená jako královna, měla jen noční košili a vlasy rozpuštěné na ramena, avšak stejně usoudila, že vypadá královsky. Když došly k vrcholku velkého schodiště, Lehzenová k ní jako vždy vztáhla ruku. Viktorie se zhluboka nadechla. „Děkuji, Lehzenová, ale zvládnu to bez pomoci.“ V ženině tváři se rychle vystřídalo překvapení a obavy. „Víte přece, že mi matka nakázala, abych chodila vždy s vámi, kdybyste náhodou upadla.“ Viktorie k ní vzhlédla. „Dokážu sejít po schodech bez nehody.“ Lehzenová chtěla něco namítnout, ale při pohledu na výraz Viktoriiných očí ustoupila. Viktorie vykročila po schodech a ještě se ohlédla přes rameno. „Teď, když jsem královna, už věci nemohou být jak dřív, Lehzenová.“ Lehzenová se zarazila na schodu uprostřed kroku. Pomalu a bolestně promluvila: „Předpokládám, že guvernantku už nebudete potřebovat. Snad nastal čas, abych se vrátila do Hannoveru.“ Viktorie k ní vztáhla ruku a její výraz změkl. „Ale Lehzenová, tak jsem to přece nemyslela. Nechci, abyste kamkoliv dojížděla. To, že chci chodit po schodech sama, ještě neznamená, že vás po svém boku nechci.“ Guvernantka uchopila Viktoriinu ruku a do tváře se jí vrátila barva. „Nikdy vás nechci opustit, Veličenstvo. Mým jediným přáním je sloužit vám.“ „A to také budete, Lehzenová. Jen už nebudu potřebovat pomoc s chůzí po schodech.“ Viktorie zvedla oči k poschodí, kde spala její matka. „Tahle část mého života skončila.“ Lehzenová s porozuměním přikývla. „A také můžete říct služebnictvu, že se dnes večer hodlám přestěhovat do ložnice královny Marie. Myslím, že je na čase, abych měla vlastní pokoj, nemyslíte?“ Lehzenová se usmála. „Jistě, Veličenstvo. Domnívám se, že královna by neměla spát na lůžku vedle postele své matky.“
✸
21 Viktorie.indd 21
20.9.2019 14:44:16
•
Daisy Goodwinová
•
Na úpatí schodiště se zarazila. Arcibiskup a nejvyšší komoří už čekali za dveřmi knihovny. Očekávala tuhle chvíli tak dlouho, ale když teď konečně nastala, musela bojovat s náhlým popudem utéct do bezpečí své učebny. Ještě nikdy nebyla v pokoji sama s mužem, tím méně s arcibiskupem. Vtom zaslechla škrkání Dashových tlapek. Seběhl za ní po dřevěném schodišti, usadil se jí u nohou a s očekáváním k ní pak vzhlédl. Alespoň on byl tedy připraven na to dobrodružství, jež před nimi leželo. Viktorie spolkla strach a přistoupila ke dveřím. Teď už je přece královnou. Jakmile vstoupila do knihovny, oba prošedivělí muži se poklonili, a když arcibiskup poklekl, aby jí políbil ruku, zaslechla, jak mu křuplo v koleni. „S politováním vás musím informovat, že váš strýc král zesnul dnes ráno ve dvě hodiny a třicet čtyři minut,“ pravil arcibiskup. „Královna Adelaida mu byla po boku.“ Viktorie zvedla oči k těm dvěma vousatým tvářím. „Můj nebohý drahý strýček. Kéž se bůh smiluje nad jeho duší.“ Oba muži sklonili hlavu. Viktorie přemýšlela, co říct dál, ale tok jejích myšlenek přerušil dotyk malého drsného jazýčku, který jí přejel po noze. Dash se snažil získat její pozornost. Kousla se do rtu. „Král ve svém posledním přání poručil královnu Adelaidu do vaší péče.“ Nejvyšší komoří sklopil zrak k Dashovi a oční víčka se mu zachvěla. Viktorie ten výraz znala, už ho viděla mockrát. Byla to tvář muže, který se domnívá, že to, co právě dělá, je pod jeho důstojnost. Vždyť by tu správně neměl být, říkal ten pohled, měl by se někde zabývat státními záležitostmi, a ne poklonkovat před holčičkou a jejím psem. Viktorie stáhla ramena dozadu, vystrčila bradu a pokusila se vytáhnout do výšky plných sto padesáti centimetrů, kterých ovšem ve skutečnosti nedosahovala – kéž by ještě o ždibec vyrostla. Bylo neobyčejně těžké počínat si majestátně, když vám každý vidí na šešulku. Ovšem na výšce nezáleží, připomněla si. Chvíli se rozmýšlela a pak se rozhodla pronést frázi, kterou kdysi slyšela od svého královského strýčka a od té doby ji toužila použít. „Děkuji vám, arcibiskupe, pane nejvyšší komoří. Máte mé svolení se vzdálit.“
22 Viktorie.indd 22
20.9.2019 14:44:16
•
Viktorie
•
Zatímco se ti dva ukláněli a kráčeli pozpátku z místnosti, snažila se udržet nehybnou tvář. Pohled na ty dva staré pány vzdalující se, jako by je někdo táhl pryč na neviditelných provázcích, byl neodolatelně komický, avšak Viktorie věděla, že se nesmí rozesmát. Královská koruna jí dávala právo přikázat lidem odejít, avšak zesměšňovat je nesměla. To, co každý vladař potřebuje, je důstojnost. Vzpomínala si, jak zahanbeně si připadala, když její strýc začal uprostřed státního banketu zpívat píseň o opilém námořníkovi. Byl tehdy zřejmě trochu opilý, a zatímco zpíval, tvořily se mu v koutcích úst nitky slin. Rozhlédla se kolem po svých spolustolovnících, aby viděla, jak se tváří, ale všichni zachovali netečný a naprosto nevzrušený výraz, jako by se nic nevhodného ani nedělo. Jedinou známkou toho, že si králova opileckého výstřelku někdo povšiml, byl mladý lokaj, jemuž se třásla ramena smíchem, dokud jej ovšem starší lokaj nešťouchl, aby toho nechal. Viktorie se rozhlédla, a protože v dohledu nikdo nebyl, popadla lem noční košile a rozběhla se nahoru po schodech se štěkajícím Dashem v patách. Kensingtonský systém – soubor pravidel, skrze něž matka a Conroy ovládali veškeré aspekty její existence – běhání zapovídal. Ještě včera by bylo naprosto nemyslitelné, ovšem dnes už si Viktorie může dělat, co se jí zachce. Její garderobiérka Jenkinsová na ni už čekala. Šaty z černého hedvábí, které jí objednali minulý týden, když už bylo jasné, že se král nezotaví, ležely rozprostřeny na pohovce. Jenkinsová chtěla objednat hned několik šatů, ale sir John namítl, že by to byl zbytečný výdaj. To je další věc, která se teď bude muset změnit. Jenkinsová si ji zvědavě prohlížela. Viktorie si uvědomila, že má zaťaté pěsti. „Musíte mi teď hned objednat zbytek mé smuteční garderoby, Jenkinsová. Nevidím důvod otálet.“ „Ano, madam.“ Jenkinsová vyloudila na kulaté tváři široký úsměv. Viktorie zvedla paže a garderobiérka jí přetáhla černé šaty přes hlavu. Otočila se a zahleděla se na sebe do velkého otočného zrcadla. Černé hedvábné šaty s nabíranými rukávy působily docela jinak než prosté mušelínové šatičky pastelových barev, které pro
23
Viktorie.indd 23
20.9.2019 14:44:16
•
Daisy Goodwinová
•
ni matka považovala za nejvhodnější. Díky smutečním šatům teď vypadala starší a nabírané rukávy dodávaly jejímu profilu jistou ostrost, která se jí líbila. Uhladila si záhyby hedvábí kolem pasu. V tom zaslechla něco mezi povzdechem a zalapáním po dechu. Viktorie se otočila a spatřila Lehzenovou stojící přímo za ní. „Ach… omlouvám se… Veličenstvo. Nejsem zvyklá vídat vás v černé, vypadáte tak… dospěle.“ Viktorie se na Lehzenovou usmála. „To jsem ráda. Je na čase, aby mě lidé přestali vnímat jako nedospělou holčičku.“ Dveře z ložnice se prudce otevřely. Vévodkyně z Kentu vběhla dovnitř. Vlasy měla stále ještě v papírových ruličkách a kolem ramen jí povlával šál s kašmírovým vzorem. „Mein Kind, kam ses mi ztratila?“ Zněla vyčítavě jako vždy. Avšak vzápětí Viktorie viděla, jak si matka všímá černých šatů a ublížený výraz se mění v šokovaný. „Der König?“ Viktorie přikývla. Matka ji objala a Viktorie si dovolila s úlevou spočinout v její náruči vonící po levanduli. „Mein kleines Mädchen ist die Kaiserin.“ Viktorie se odtáhla. „Už žádná němčina, mamá. Nyní jsi matkou anglické královny.“ Vévodkyně přikývla a papírové ruličky na hlavě se jí zachvěly. Třesoucí se rukou se dotkla Viktoriiny tváře. Světlemodré oči jí zvlhly. „Ach, moje malá Drino, vyprávěla jsem ti někdy o své cestě z Amorbachu přes Francii, když jsem tě ještě nosila pod srdcem?“ Naznačila gestem vypouklinu břicha v osmém měsíci těhotenství. Viktorie přikývla. „Mnohokrát, mamá.“ Ovšem vévodkyně se nedala odradit. „Jela jsem v najatém kočáru, jak ten byl nepohodlný! Ale celou tu dobu jsem držela nohy u sebe, aby ses, má Liebes, narodila v Anglii. Věděla jsem, že kdyby ses narodila kdekoliv jinde, ti tvoji příšerní strýčkové by tvrdili, že nejsi Angličanka, a tím pádem se nemůžeš stát královnou. Avšak já vytrvala.“ Vévodkyně se při pomyšlení na svůj porodnický výkon pousmála. Samozřejmě měla pravdu, to Viktorie věděla. Už tak dost lidí
24
Viktorie.indd 24
20.9.2019 14:44:16
•
Viktorie
•
pochybovalo, zda bude osmnáctiletá dívka vhodnou vladařkou, ale s osmnáctiletou dívkou narozenou v Německu by nikdo ani nepočítal. „Kéž by se jen tohoto dne dožil tvůj nebohý tatínek.“ Vévodkyně zvedla oči k portrétu vévody z Kentu v životní velikosti, který visel na zdi za nimi. Vévoda na něm byl vyveden s jednou rukou spočívající na hlavni děla. „Ale mamá, i kdyby nezemřel, ještě když jsem byla malá, stejně by se nikdy nedožil dne, kdy se stanu královnou, že? Vždyť jeho smrt je tím jediným důvodem pro můj nástup na trůn.“ Vévodkyně nad Viktoriiným pedantickým trváním na následnické posloupnosti jen netrpělivě zavrtěla hlavou. „Ano, já vím, ale ty zase víš, co tím myslím, Drino. Byl by tak šťastný, že ze všech bratrů je to právě on, jehož dítě se stane královnou. Jen pomysli, kdybych nebyla tou koburskou chovnou klisnou, jak mě tvůj otec vždycky nazýval, stalo by se králem to monstrum, tvůj strýc Cumberland.“ Vévodkyně se strojeně otřásla a pokřižovala. „Však se jím nestal. Tedy rozhodně ne králem anglickým. Je teď ovšem králem hannoverským,“ odvětila Viktorie. Jediným vroubkem na následnictví bylo, že jakožto žena sice mohla zdědit britský trůn, avšak bylo jí zapovězeno stát se královnou tohoto německého státu, jemuž britští panovníci vládli od roku 1714, kdy se kurfiřt hannoverský stal králem Jiřím I. Nyní získal Hannover její strýc Cumberland jakožto další mužský dědic v pořadí. „Hannover! Prosím tě, takový mrňavý nežit uprostřed Německa. Jen ať si tam odjede kralovat a nás ať nechá na pokoji.“ Viktorie potáhla za živůtek šatů, aby seděl rovně. Matka ji tím mužem, jehož nazývala „ohavný strýc Cumberland“, strašívala od doby, kam až její paměť sahala. To on byl důvodem, proč Viktorie vždycky spala v matčině ložnici, jelikož vévodkyně byla přesvědčena, že kdyby Cumberland poslal na Viktorii pod rouškou noci vraha, dokázala by své dítě ochránit vlastním tělem. Viktorii vůbec nečinilo potíže uvěřit, že by byl její strýc schopen vraždy. Tolik se podobal zloduchovi, až to bylo skoro legrační – byl vysoký, vychrtlý a po tváři se mu táhla nafialovělá jizva, již utržil v souboji. Když Cumberlandova komorníka nalezli s prořízlým
25
Viktorie.indd 25
20.9.2019 14:44:16
•
Daisy Goodwinová
•
hrdlem, všichni se domnívali, že se tak stalo vévodovou vinou. Ovšem daleko menší důvěru měla v matčiny ochranitelské schopnosti. Vévodkyně ji sice byla odhodlaná chránit vlastním tělem, avšak Viktorie si nedovedla představit, jak by dokázala zahnat šest stop vysokého chlapa ozbrojeného břitvou. Matka se začala rozčilovat. „Proč jste mě ihned nevzbudili?“ Pohlédla vyčítavě na Lehzenovou. „Měla jste mi dát vědět, baronko.“ Baronka sklonila hlavu, avšak neřekla nic. Těžko mohla vévodkyni přiznat, že jednala na výslovný rozkaz její dcery. Než však mohla vévodkyně pokračovat ve stížnostech, dveře se otevřely, dovnitř vešel sir John Conroy a postavil se jako vždy doprostřed místnosti, jako by se zmocňoval nově dobytého území. Vévodkyně se okamžitě otočila a třepotavým krokem k němu přispěchala. „Sire Johne, už jste to slyšel? Ten příšerný stařec je po smrti a naše Drinuška je královnou!“ Viktorie si povšimla, jak jej vévodkyně uchopila za paži, a otřásla se hnusem. Proč její matka nechápe, že coby královskou vévodkyni a nyní i královninu matku jí naprosto není hodno obletovat takového hnusného chlapa, jako by snad nebyl pouhým placeným rádcem, nýbrž mužem disponujícím pořádným majetkem a postavením? „Nejdřív ze všeho je třeba, aby si Viktorie zvolila své panovnické jméno,“ prohlásil Conroy tím svým hlubokým dunivým hlasem s lehkým irským přízvukem a jako vždy naprosto přesvědčivě. „Alexandrina zní příliš cize a Viktorie není vhodné jméno pro královnu. Možná by se hodilo jméno Alžběta, anebo třeba Anna. Ano,“ Conroyův protáhlý, pohledný obličej se tou blízkostí moci zardíval. „Alžběta II. zní dobře. Opravdu velice dobře.“ Otočil se k ženě, která vešla do pokoje hned za ním. „Nemyslíte, lady Floro?“ Viktorie upřeně hleděla přímo před sebe. Napadlo ji, že pokud se nebude na Conroye a Floru Hastingsovou dívat, možná jim dojde, že nejsou vítáni. Zaslechla však zašustění Flořiny poklony i její mumlavý souhlas: „Jméno jako Alžběta by jistě bylo připomínkou velké královny.“ Nemohla se vyjádřit jasněji. K tomu, aby se dívenka stala vladařkou, bude třeba něco víc než jméno.
26 Viktorie.indd 26
20.9.2019 14:44:16
•
Viktorie
•
Vévodkyně se obrátila zpět k Viktorii. „Dorazil už arcibiskup? Hned se obléknu a pak jej můžeme jít přivítat.“ Viktorie k ní otočila hlavu. Cítila, jak jí buší srdce, a hlasem statečnějším, než se ve skutečnosti cítila, řekla: „Děkuji, mamá, ale to nebude nutné. Arcibiskup a nejvyšší komoří už tu byli. Už mi políbili ruku.“ Vévodkyně se zděsila. „Ty jsi je přijala sama! Ale Drino! Co tě to jen napadlo?“ Viktorie zaváhala a pak co nejklidněji odpověděla: „Když jsem před měsícem oslavila osmnácté narozeniny, dosáhla jsem věku, kdy se mohu stát královnou, a tím pádem jsem naprosto schopna přijímat své ministry o samotě.“ Jako vždy, když se vyskytla nějaká potíž, i tentokrát vévodkyně pohlédla na Conroye. Viktorie s potěšením zaznamenala, že se matčině rádci začíná dělat v levém oku slabý tik. Conroy se zaduněním udeřil svou vycházkovou holí se stříbrnou rukovětí o dřevěnou podlahu. „Tohle není hra! V budoucnu…“ zaváhal, ale potom se mu podařilo přimět rty, aby vyslovily její nový titul, „… madam, vás budu vždy doprovázet já či vaše matka. Sama takové věci dělat nemůžete.“ Tyčil se nad ní a Viktorie si nedokázala pomoci, aby o krok neustoupila. V duchu si však říkala, že není důvod se bát. Teď už jí nemůže nic udělat. Uslyšela, jak jí Dash vrčí u nohou. Sehnula se a zvedla kokršpaněla do náruče. „Jen se nebojte, sire Johne, nemám v úmyslu být sama.“ A bez ohledu na matčin prosebný výraz se obrátila a pohlédla mu přímo do obličeje. „Vidíte, mám s sebou přece Dashe.“ A protože rezervovanost tvořila větší část její odvahy, odkráčela z místnosti s Dashem v náruči. Odběhla chodbou pryč a pak se zarazila. V hlavě jí stále ještě tepalo zadunění Conroyovy hole. Věděla, že se nemusí ničeho bát, ale stejně z té vzpoury byla celá zadýchána.
27 Viktorie.indd 27
20.9.2019 14:44:16
Z
Kapitola druhá
ávěsy postele byly ušity z tmavého, stříbrem prošívaného brokátu a byly tak ztěžklé prachem, jako by visely netknuty od konce sedmnáctého století, kdy poslední majitelka postele – královna Marie – zemřela na neštovice. Tato poslední stuartovská královna se Viktorii odjakživa zamlouvala. Byla jedinou vládnoucí královnou, která kdy v Kensingtonském paláci žila, ačkoliv samozřejmě nevládla sama, nýbrž společně se svým mužem Vilémem Oranžským. Když se Viktorie posadila na postel v pokoji, který královně Marii kdysi náležel, napadlo ji, zda si ta dlouho mrtvá panovnice kdy připadala stejně nervózní jako ona sama. Tak dlouho na tuto chvíli čekala! Do nejmenších podrobností si představovala, jak ohromné satisfakce se jí dostane, až Conroye konečně odkáže do patřičných mezí. Avšak místo toho, aby si užívala triumfu, si připadala nevyrovnaná, skoro jako by to, že se Conroyovi postavila, zároveň podkopalo samotné základy její existence. Pak si však vzpomněla na Ramsgate a na to, jak se ji Conroy snažil přimět podepsat své jmenování jejím osobním sekretářem. Položila se na záda na postel královny Mary a z povlečení se zvedl oblak prachu. Okamžitě se zase posadila. Cítila, jak ji štípou oči a pokouší se o ni kýchnutí. Celý Kensingtonský palác byl tak zaprášený a otravný! Tu ložnici bude třeba pořádně uklidit a vyvětrat, než tu bude moci spát.
28 Viktorie.indd 28
20.9.2019 14:44:16
•
Viktorie
•
Ohlédla se do rohu místnosti, kde Dash cosi s podezřelým nadšením očichával. Vstala a zavolala Lehzenovou, který se objevila tak rychle, až bylo zřejmé, že se schovávala někde poblíž. „Zařídíte, aby tu pořádně vyvětrali? Mám dojem, že se tu od sedmnáctého století neuklízelo.“ Lehzenová zaváhala. „Samozřejmě, Veličenstvo, ovšem obávám se, že vedení domácnosti nespadá pod moje pravomoci.“ „Zapomínáte, Lehzenová, že Kensingtonský palác je nyní můj. A já rozhodla, že jej povedete,“ odvětila Viktorie. „Jen se na tu ložnici podívejte! Všude samý myší trus! To by se v pořádně vedené domácnosti nestalo.“ Lehzenová přikývla na souhlas. „Obávám se, že siru Johnovi na pořádku příliš nezáleží. Služebnictvo to ví, a proto se svým povinnostem pořádně nevěnuje.“ „Však vy to už změníte, Lehzenová, když jste teď hlavou domácnosti. Vždyť jste velmi dobrá učitelka.“ Lehzenová si spokojeně založila ruce. „Domnívám se, že sir John nebude z té změny ve velení nadšen.“ Viktorie její úsměv opětovala. „Ne, to nejspíš nebude. Jenže já už se nadále nemusím ohlížet na to, co se siru Johnovi zamlouvá. Zodpovídá přece za finance matčiny domácnosti, nikoliv té mé.“ „Ano, Veličenstvo.“ „Odteď bude všechno jiné.“ Obě ženy se na sebe usmály. Viktorie přistoupila k oknu a vyhlédla na zelené koruny stromů v parku za oficiálními zahradami. „Pro začátek, nemíním tady v Kensingtonu nadále zůstávat. Je na míle daleko úplně od všeho a za královskou rezidenci se ani v nejmenším nehodí.“ Lehzenová překvapeně vzhlédla. Viktorie pokračovala: „Myslím, že se zajedu podívat na Buckinghamský dům. Ten alespoň stojí v centru města, a prý má i trůnní sál.“ Lehzenová přikývla. „Slyšela jsem, že váš strýc, král Jiří, jej nechal velmi extravagantně vyzdobit.“ „Lepší trocha extravagance než život tady v tom zaprášeném myším hnízdě na venkově!“ Viktorie na důkaz svých slov zatáhla za
29
Viktorie.indd 29
20.9.2019 14:44:16
•
Daisy Goodwinová
•
prastarý závěs a hned jí kus zůstal v ruce. Rozesmála se a Lehzenová se k ní vzápětí přidala. Ještě se stále smály, když je objevila vévodkyně. Už se ustrojila do černých šatů, jelikož dvůr nyní držel oficiální smutek za zesnulého krále, ovšem její róba byla z bohatě zdobeného černého hedvábí. Ve složitém účesu měla vetknuty diamanty. Vévodkyni bylo sedmačtyřicet, avšak stále byla přitažlivou ženou a její pohlednou, zarůžovělou tvář s velkýma modrýma očima kazila jen trucovitá grimasa na rtech. „Warum lachst du? Co je tu k smíchu?“ Viktorie jí ukázala hrst rozpadajícího se závěsu. Vévodkyně se zamračila. „Ale proč se tomu směješ, Drino? Nemyslím, že je to vtipné.“ „Zatáhla jsem za závěs a on se hned rozpadl. Bylo to hrozně legrační.“ Všimla si, že na ni matka hledí nechápavě. „Ale co tu vůbec děláš, Drino? Jistě máš na práci daleko naléhavější záležitosti než prozkoumávání paláce.“ Viktorie se zhluboka nadechla. „Rozhodla jsem se, že z tohohle pokoje udělám svou ložnici, mamá. Dříve patřila panovnici, jíž jsem nyní i já, takže to bude nanejvýš vhodné.“ Vévodkynina ruka se třepetavě zvedla k jejím rtům. „Ale Drino, má Liebes, vždyť jsi už jako malé děťátko vždycky spala jen vedle mě. Co si počneš, až tě v noci přepadne Alptraum a já nebudu po tvém boku, abych tě ukonejšila?“ Vévodkyně vypadala tak zoufale, až jí Viktorii bylo skoro líto. „Starala ses o mě velmi dobře, mamá, to přece vím. Ale odteď budou věci jinak.“ „Ale co když si pro tebe strýc Cumberland v noci přijde, co potom? Kdo tě ochrání?“ Viktorie se zasmála a koutkem oka si všimla, že i Lehzenová se usmívá. „Domnívám se, že mou ochranu má nyní na starosti můj jízdní pluk. Nemusíš si dělat starosti, mamá. Strýček Cumberland mi nemůže nic dělat, tedy pokud nechce jít do žaláře za velezradu.“ Vévodkyně zavrtěla hlavou, potom ji naklonila ke straně a zkusila jiný přístup. „Vědělas, že královna Marie zemřela právě v tomhle pokoji a v téhle posteli? Já bych tu tedy nespala, když vím, co se tu přihodilo.“ Pokrčila rameny a svěsila koutky.
30 Viktorie.indd 30
20.9.2019 14:44:16
•
Viktorie
•
Viktorie sice nevěděla, zda tu její předkyně skutečně nejen žila, ale i zemřela, avšak usoudila, že to jistě neví ani její matka. Vévodkyně byla schopna vymyslet si jakoukoliv povídačku, pokud se jí to hodilo. „Myslím, mamá, že jakmile tuhle ložnici pořádně uklidí a vyvětrají, nebude mi její historie vadit.“ Vévodkyně rozhodila ruce. „A vůbec, mamá, nebudu tu spát dlouho. Mám v úmyslu přestěhovat se co nejdřív do Buckinghamského domu.“ Vévodkyně se ulekla. „Než uděláš něco takového, musíš se poradit se sirem Johnem. Nemůžeš se jen tak sama rozhodnout, že přestěhuješ celou domácnost.“ „Skutečně, mamá? Domnívám se, že jako svrchovaná panovnice jsem naopak jediná, kdo smí rozhodovat o tom, kde budu bydlet. A sir John do toho vskutku nemá co mluvit, jelikož dohlíží na vaši domácnost, nikoliv na moji.“ K Viktoriině nezměrnému překvapení a mrzutosti se její matka zasmála. „Ach Drino, to jen ukazuje, jak málo toho o světě víš. Královna nekrálovna, opravdu si myslíš, že si jako osmnáctiletá neprovdaná dívka můžeš zřídit vlastní domácnost?“ Viktorie neodpověděla. Věděla přesně, co má v úmyslu podniknout. „A opravdu si myslíš, že to všechno zvládneš jen s barončinou pomocí?“ Vévodkyně na Lehzenovou s nechutí pohlédla. „Už nejsem dítě, mamá.“ „A přitom se jako dítě chováš, Drino. Ale já chápu, že jsi pořád ještě v šoku. Až přijdeš k rozumu, promluvíme si o tvé budoucnosti se sirem Johnem.“ A odšustila, ještě než se Viktorie zmohla na odpověď. Viktorie dala průchod svým pocitům pořádným kopnutím do postele, až se z moly prožraných nebes zvedl mrak prachu. Otočila se k Lehzenové: „Postarejte se, prosím, ať je ten pokoj ihned obyvatelný. Nedokážu strávit další noc v jedné ložnici s mamá.“
31 Viktorie.indd 31
20.9.2019 14:44:16
V
Kapitola třetí
iktorie vzhlédla k portrétu svého otce stojícího v uniformě vedle děla. I kdyby snad chtěla, nikdy by nedokázala zapomenout, že je dcerou vojáka. Otočila se a otevřela jednu z červených krabic na svém stole. Přinesli je ráno, hned poté, co byla smrt jejího strýce oficiálně zveřejněna. Vládní záležitosti, ať už to vlastně znamenalo cokoliv, musely zjevně pokračovat. Viktorie sebrala z hromady listin jeden dokument a začetla se do něj. Podle všeho šlo o jmenování nového lincolnského biskupa, ale bylo to napsáno tak komplikovaným jazykem, že si Viktorie nebyla jistá. Jak si má vybrat z tolika různých kandidátů, když ani o jednom z nich nikdy předtím neslyšela? Zatímco listovala dalšími papíry, začala se jí zmocňovat úzkost. Byly tu nekonečné seznamy důstojníků čekajících na povýšení, zpráva z ministerstva zahraničních věcí o pohybu vojska v Afghánistánu a memorandum od nejvyššího komořího ohledně vdovské penze pro královnu Adelaidu. Posadila se a snažila se nepanikařit. Uchopila jednu z panenek sedících na svých vlastních židličkách poblíž. Tahle panenka měla na hlavě korunku z ozdobného drátku, kterou jí před lety pod vedením Lehzenové vyrobila. Mluvit s panenkami se pro královnu samozřejmě nehodilo, ale mamá a Conroy nechtěli, aby si hrála s ostatními dětmi – s výjimkou Conroyovy příšerné dcerky Jane –
32
Viktorie.indd 32
20.9.2019 14:44:16
•
Viktorie
•
a tak si v dlouhých a osamělých hodinách svého dětství musela hrát s vymyšlenými společníky. Číslo 123 považovala za o něco starší přítelkyni, takovou, která vždy pomůže a poradí. Zahleděla se do panenčiných očí z černých knoflíků a pronesla: „Jak se asi královna vypořádává se svou korespondencí, co myslíš, číslo 123?“ „Stále si hrajete s panenkami, Vaše královská Výsosti?“ Trhla sebou, když zaslechla Conroyův hlas. „Ach, promiňte, stále si hrajete s panenkami, Vaše Veličenstvo?“ opakoval Conroy a usmíval se zlomyslným potěšením. Vévodkyně spěchala hned za ním. „Ale vážně, Drino, takových dětinskostí teď musíš zanechat, když jsi královna.“ Viktorie položila číslo 123 na stůl. Instinktivně před Conroyem poodstoupila. „Vidím, že krabice s poštou dorazily… madam,“ pravil Conroy. „Čeká vás mnoho naléhavých záležitostí.“ Zvedl listinu, kterou si Viktorie prve prohlížela. „Vida, lincolnské biskupství. To je ošemetné rozhodování. Nemyslím, že by se na to děkan z Wellsu hodil, prý je trochu moc velký pánbíčkář. Podle mého názoru byste měla jmenovat spíše někoho, kdo je více otevřený…“ Viktorie mu vytrhla listinu z ruky. „Nemyslím, že jsem vám udělila povolení prohlížet si mou korespondenci, sire Johne.“ Vévodkyně zalapala po dechu, avšak Conroy jen pozdvihl obočí. „Pouze jsem se vám snažil pomoci s vašimi oficiálními povinnostmi, madam. Napadlo mě, že by se vám malá výpomoc mohla hodit, vzhledem k tomu,“ pohlédl úkosem na číslo 123, „že jste se zdála být zaměstnána jinými věcmi.“ Viktorie vzhlédla k buclaté, bojovné tváři svého otce a se vší odvahou, jaké byla schopna, učinila krok směrem ke Conroyovi. „Sire Johne, až budu potřebovat vaši pomoc, řeknu si o ni!“ V místnosti bylo chvíli úplné ticho a pak se Conroy rozesmál. „Opravdu si myslíte, že děvče jako vy, nevyvinuté a nevědomé, dokáže sloužit své zemi, aniž by se s někým poradilo? Opravdu si představujete, že ze školních škamen vystoupáte rovnou na trůn?“ Mluvil lehkým tónem a za řeči se otočil po vévodkyni, která se na něj usmála.
33
Viktorie.indd 33
20.9.2019 14:44:16