Issuu

remi_003 5/24/18 11:09 AM Stránka 1

MARTIN GOFFA

’ REMI ROZERVANY’ ROMAN

Remi_rozervany roman_velke obrazky.indd 4

23/05/18 14:08

Prolog Je zhola zbytečné ptát se, má-li život smysl či nemá. Má takový smysl, jaký mu dáme. Lucius Annaeus Seneca

Muž, sedící na oblém opracovaném kameni, se marně se snaží postihnout, co vlastně cítí. Ale uvnitř něj je najednou jen totéž, co kolem. Velké prázdno. Žádná myšlenka, které by se mohl přidržet, žádná opora, žádné ukazatele směru. Žádný odkaz na nějaký alternativní cíl, a tím pádem jen potvrzení skutečnosti, že cíle dosáhl právě usednutím na tenhle zaprášený balvan. Rozhlíží se. Velké prázdno, napadá jej znovu. Jediné bijící srdce v okruhu bůhví kolika kilometrů je to jeho. Stal se cizorodým prvkem v jinak poklidné krajině, rozbíjí svou přítomností zaběhlé pořádky a přitom tuší, že tohle je zároveň jediné místo, kam skutečně patří. Kam patřil celý svůj život, třebaže až dosud žil jinak a jinde. Čím více se mu blížil, tím mohutněji uvnitř něj cosi narůstalo. Paradoxně se i teď cítí větší, než kdy byl, ačkoli cestou vyčerpal skoro všechny své síly. 5

Remi_rozervany roman_velke obrazky.indd 5

23/05/18 14:08

Kdyby o tom všem přemýšlel, připadalo by mu to jistě zvláštní, jenže pohled, kterým přejíždí okolí, je prázdný. Nic z toho, co vidí anebo cítí, nedokáže rozumově zpracovat. Emoce, vjemy, tušení; vzduch nabitý generacemi osudů rozložených na molekuly. Bohatství, bída, beznaděj i smíření. To všechno kolem visí jako cáry mlhy. Promne si obličej. Na okamžik mu připadá, že se právě probudil z nějakého snu. Ale stará zubatá zeď, která to místo obepíná, je skutečná, stejně jako hlína pod jeho nohama. Skutečná a podivně přátelská, snad až nečekaně k vetřelci, jímž tu bezpochyby je. Přemítá, jestli je to tím, že ve skutečnosti žádný vetřelec není. Že právě tady je naopak doma. Opravdu doma. Ale žádné z těch stovek a tisíců umlklých srdcí, nad kterými právě bdí, mu neodpovídá. On přitom cítí, že ta srdce jsou s ním spojená, a přestože mlčí, říkají mu toho víc, než do té doby kdy slyšel. Nijak ho nelákají, nevzbuzují v něm marnou naději, nepřemlouvají. Jen naznačují: jsme tady, od nepaměti a zároveň navždy; patříme k téhle hlíně, ke kořenům, které námi prorůstají, stejně jako ke vzduchu všude kolem; jsme život i smrt, jsme slunce, noc i prach. Myslí mu začínají bloudit útržky veršů. Přicházejí z neznáma a neochotně se řadí do neučesaných slok. Nosce te ipsum, zři jezera husté krve, zlámané zuby a údy, myšlenky posedlé běsem. Kde je jen slyšel? Četl je někde? Nejspíš ano, sám nikdy verše nepsal. Vlastně nepsal nikdy nic, s výjimkou deníku, který před několika hodinami zanechal Lée. 6

Remi_rozervany roman_velke obrazky.indd 6

23/05/18 14:08

Zři bídou srdce plovoucí v korábu z nachových bublin, slyš poslední sípavý vzdech a šelest chladnoucích víček. Nosce te ipsum, zři očima hladovýma, s prsty v hlíně zaťatými, zři svůj naplněný osud. Pousměje se a potřese hlavou. Cítí zároveň přetlak i prázdnotu, a to mu připadá tak nepatřičné, že žádné jiné reakce než smíchu není schopen. Tak kvůli tomuhle jsem všechno podnikl? Odpověď přitom zná. A znal ji dřív, než se cokoli z toho událo. Znal ji už v době, kdy seděl mezi ponurými zdmi svého bytu. A teď? Je si vším stále tak jistý? Ano, nezměnil by ani krok, o tom je přesvědčen. Snad jen… Snad jen Léa ho mohla přinutit ještě jednou zvážit smysl jeho cesty. Ona mohla být tou křižovatkou, na které poutník změní směr. A snad jí i byla, ovšem ve špatných místech a v ještě horší době. Dívá se na své dlaně. Zračí se v nich život i smrt několika posledních dnů. Někoho jimi zabil, jiného zachránil od nevýslovných muk. Později ty dlaně rozechvěle držel nad Léinými ňadry a bál se je spustit třeba jen o milimetr níž. Teď má pocit, že za uplynulý týden prožil snad celý život. Nový život jako výhonek toho starého. Ze svých rukou znovu přeskočí pohledem na okolní krajinu. Všude vidí jen statisíce nikdy neslyšených slov, ozvěny rozfoukaných duší a především dávno mrtvá srdce. Dávno mrtvá a přitom možná živá víc, než jeho srdce vůbec kdy bylo. 7

Remi_rozervany roman_velke obrazky.indd 7

23/05/18 14:08

I. Když mne zkušenost poučila, že všechno to, co tak často poskytuje obyčejný život, je plané a nicotné, a když jsem spatřil, že vše, čeho jsem se bál a co se bálo mne, obsahuje dobro a zlo jen potud, pokud je to pohnutkou mysli, rozhodl jsem se prozkoumat, zda existuje nějaké pravé dobro, které může sdělit duchu svou dobrotu samo o sobě, bez příměsi ostatních věcí: ano, zda existuje něco takového, čeho nalezení a dosažení může poskytnout stálou a nejvyšší radost provždy.

Benedictus de Spinoza O zdokonalování rozumu

Remi_rozervany roman_velke obrazky.indd 9

23/05/18 14:08

1. R ém i Ze všeho nejdřív bych měl možná vysvětlit, proč tohle všechno píšu, jenže… Nevím to vlastně ani já sám. Nikdy jsem nic takového nedělal, žádné podobné nutkání jsem dodnes necítil, a popravdě řečeno mě to samotného pořád ještě překvapuje. Pokouším se rozvzpomenout na prvotní impuls, na tu prapůvodní myšlenku, která mě vedla k tomu, že teď držím v ruce pero a blok a snažím se zaznamenat své myšlenky, pocity, názory a vlastně všechno, co mě napadá. Co mě tedy k tomuhle deníku přivedlo? Rozhovor s doktorem Baarem v jeho sterilní ordinaci? Pohled do otcovy tváře na jedné z mála skutečných fotografií, které mi po něm zbyly? Anebo je to celé ještě jinak a všechno začalo naopak už kdysi dávno, v dobách, kdy jsem se teprve učil skládat slova do vět a tvořil z nich ve své fantazii svět, který jsem před ostatními ukrýval? Ano, možná, že to puzení bylo skutečně celou dobu někde ukryté a vyvřelo na povrch až teď, poháněno jakousi silou, o níž jsem neměl ani tušení. Možné to je. Třeba prostě nazrál čas, jak se v těchhle krajích kdysi říkávalo. Ovšem… Nejsem ovšem schopen říct, jestli tohle mé psaní bude mít nějaký smysl. Spíš než o příběh půjde o poznámky, protože každý příběh by měl mít daný konec, zatímco o tomhle 11

Remi_rozervany roman_velke obrazky.indd 11

23/05/18 14:08

nevím ani kdy přijde, ani jaký bude. Třeba nastane za pár týdnů, ale taky může být se vším amen už na příští stránce. Amen. Amen, amen. To slovo mě nutí je opakovat a psát pořád dokola. Amen. Není to, jako když řeknete konec, šlus, finito, hotovo. Všechny tyhle výrazy mi připadají strohé, chladné, hrubé a beznadějné. Amen sice taky znamená uzavření jedné kapitoly, zároveň mi ale evokuje i jakousi náruč, teplo domova a otevřené dveře v jednom. Amen. Dokonalost sama, slovo hladké jako oblázek, žádný ostrý hrot, o který by se člověk mohl poranit. No… Od začátku přemýšlím nad tím, jestli je tenhle deník určený i někomu jinému než mně samotnému. Nejspíš ne, ale jeden nikdy neví. Třeba někoho bude zajímat, jaký jsem byl člověk. Ne že bych to já sám po devětatřiceti letech života věděl. Možná bych měl začít tím, jak se jmenuju. Říkají mi Rémi.

Remi_rozervany roman_velke obrazky.indd 12

23/05/18 14:08

2. Muž se kolem sebe rozhlédne, jako ostatně už poněkolikáté během poslední půlhodiny. Stále se musí ujišťovat, kde vlastně je a co tu pohledává. Očima přejíždí vybavení ordinace; lékařův stůl, polohovací lůžko pro pacienty, dvě nebo tři další židle stejné jako ta, na níž právě sedí. Několik přístrojů, o jejichž účelu nemá ani ponětí, a na stěnách reprodukce známých obrazů, které mají zřejmě pacienty přesvědčit o tom, že jsou někde jinde než tam, kam dobrovolně nebo z donucení přišli. Jedna z reprodukcí ho obzvlášť upoutá. Je na ní zachycen zarostlý muž s krátkými zrzavými vlasy, jemuž z pod tmavého svrchníku vyčuhuje límec bílé košile. Trochu zvláštní výběr do lékařské ordinace, napadne ho. Kresba, z níž se tíseň a Van Goghova schizofrenie line z každého tahu štětcem. To už si sem mohli zrovna pořídit Munchův Výkřik, zase tak velký rozdíl by to nebyl. Ačkoli… Proč by vlastně mělo záležet na tom, co u kterého doktora visí na zdi? Důležité je to v muzeu, kam se člověk chystá, ale v ordinaci? V ní se buďto dozvíte zprávy dobré a pak ať tam na stěnách mají, co je libo, nebo naopak zprávy zlé, a její výzdoba bude tím posledním, co vás zajímá. Spolu s reprodukcemi visí na zdi i několik diplomů se jménem lékaře, kterému ordinace patří. Jeden z nich, 13

Remi_rozervany roman_velke obrazky.indd 13

23/05/18 14:08

umístěný mezi nějakými Degasovými tanečnicemi a Monetovým Japonským mostem, poukazuje na fakt, že jeho držitel ukončil před téměř čtyřiceti lety Fakultu všeobecného lékařství Univerzity Karlovy. Ty další pak posbíral cestou profesním životem na rozličných evropských ústavech. „Posloucháš mě?“ uslyší muž najednou odněkud zdálky hlas. „Ano, promiňte, já… Jen jsem se zamyslel.“ Promne si unavený obličej, jako by tak chtěl zkoncentrovat pozornost na muže v bílém, který ho právě oslovil. Lékař je už v důchodovém věku, jeho šedé vlasy však lemují bystrou a vyrovnanou tvář. Jeho protějšek na židli před pár dny oslavil devětatřicet, sám tomu teď však téměř nechce věřit. Připadá si starší a opotřebovanější, alespoň o deset let, možná dokonce o dvacet. Má pocit, že až tahle návštěva skončí, nebude mít sílu ani se zvednout a z ordinace sám odejít. Ve skutečnosti na svá léta vypadá, dokonce může být i mladší. Postavu má štíhlou, ale stále ještě přirozeně svalnatou. Souměrný obličej, jinak spíše tuctový, je ozvláštněn dvěma věcmi. Jednak tmavým mateřským znamínkem na levé tváři a pak také jizvou nad pravým obočím, která je právě tak široká i dlouhá, jako obočí samo. Památka z dětských let, mohlo mu tehdy být tak osm nebo devět, když upadl při běhu do schodů a o hranu jednoho z nich si rozbil čelo. „Mohl jsi přijít o oko!“ hudroval tehdy jeho otec, tak jak to uměl jen on. „Stačil kousek.“ Ano, stačil kousek. Takhle byla jedinou připomínkou té chvíle jen jizva, diletantsky opravená jakýmsi felčarem, který měl v nemocnici zrovna službu. Kůže nesrostla, jak měla, jizva zůstala klikatá a neforemná. Propůjčovala jeho tváři zvláštní výraz, tajuplný a lehce exotický, skoro jako by 14

Remi_rozervany roman_velke obrazky.indd 14

23/05/18 14:08

Remi_rozervany roman_velke obrazky.indd 15

23/05/18 14:08

měla hovořit o nějakém prožitém dobrodružství a přitom je decentně zamlčovala. Na skráních a bradě má muž asi týdenní strniště. Nejde o žádný záměr, prostě si zvykl holit se sotva dvakrát do měsíce, většinou až ve chvíli, kdy ho rašící vousy začnou svědit. Krátké vlasy si stále drží původní barvu, světle hnědou, ze všeho nejvíc připomínající skořápky ořechů ze stromů mezi řádky vinohradu jeho dědy Kolomana. Ne že by si na starého pána pamatoval, zemřel už tak dávno, že se potkat ani nemohli. Stejně tak nikdy neviděl ani ty ořešáky, které v těch místech rostly ještě dříve, než jeho děd vinici vůbec vysázel. To všechno zná jen z vyprávění svého otce. To on mu řekl, že jeho vlasy mají barvu jako ořechy, které ještě jako malý chlapec pod těmi stromy sbíral. Muž se na židli neklidně zavrtí a ty oříškově hnědé vlasy si prohrábne. Najednou má pocit, že lékaře už jen zdržuje. Očima zabloudí k oknu. Staženými žaluziemi se do ordinace derou paprsky srpnového slunce. „Můžu pro tebe ještě něco udělat?“ uslyší znovu doktorův hlas. Muž se podívá nejdřív na něj a pak na ampuli s tabletami, kterou předtím muž v plášti položil na stůl. „Ne, pane doktore, to je v pořádku. Díky za ty léky.“ „Hlavně nezapomeň, co jsem ti o nich řekl.“ Zní to naléhavě, ale muž se tomu ani nediví. Kdyby ho lékař neznal od chlapeckých let, nikdy by se k těmhle práškům nedostal. A jestli se něco podělá, přivede ho jen do problémů. Mohlo by mu to být jedno, jenže doktor Baar je slušný chlap, jeden z nejlepších otcových přátel. „Nezapomenu,“ ujistí ho tedy, „nemějte strach.“ „Dobře, ale kdyby přece jenom…“ „Od vás je nemám. Koupil jsem je někde na internetu.“ 16

Remi_rozervany roman_velke obrazky.indd 16

23/05/18 14:08

„Fajn,“ přikývne lékař. Je rád, že má ušetřeno všechno to trapné vysvětlování okolo. „Jestli se teda už nepotřebuješ na nic dalšího zeptat…“ „Rozuměl jsem všemu. Ještě jednou díky.“ Muž vstane a podá lékaři ruku. Před odchodem z ordinace mu pohled znovu padne na Van Goghův autoportrét. Něco mu na té tváři najednou připadá povědomé. Sám neví co, nemůže si vybavit nikoho z těch několika svých známých, kdo by se malíři podobal. Ale něco to být musí. Ještě jednou se na obraz podívá. Snad ten pohled jeho očí. Má pocit, že stejný zahlédl ráno v zrcadle.

Remi_rozervany roman_velke obrazky.indd 17

23/05/18 14:08

Martin Goﬀa RÉMI Obálku podle ilustrace Barbory Tříleté zhotovila Gabriela Janovská Ilustrace zhotovila Barbora Tříletá Odpovědný redaktor Boris Hokr Technický redaktor Jiří Staněk Počet stran 216 Vydala Euromedia Group, a. s. – Listen, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2018 jako svou 9917. publikaci Sazba TYPOSTUDIO, s. r. o., Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz

Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz.

Remi_rozervany roman_velke obrazky.indd 216

23/05/18 14:08