0039638 by Knižní klub

Julian Barnes Než potkala mě

ODEON

Přeložil Jiří Hanuš

ISBN 978-80-207-1832-7

Vฤ novรกno Pat

Člověk se přičiněním přírody ocitl ve složité situaci, neboť ho v podstatě obdařila třemi mozky, které bez ohledu na významné rozdíly ve stavbě musí fungovat společně a navzájem spolu komunikovat. Nejstarší z nich je ve svém základu mozek plaza. Druhý jsme zdědili od nižších savců a třetí představuje pozdější vývoj savce, jenž učinil člověka… tím zvláštním živočichem, kterým je. Pojmeme-li tyto mozky uvnitř mozku alegoricky, mohli bychom si představit, že když psychiatr žádá pacienta, aby se položil na pohovku, vybízí ho, aby ulehl vedle koně a krokodýla. Paul D. MacLean: Journal of Nervous and Mental Diseases, sv. CXXXV, č. 4, říjen 1962

Přece jen je lepší se oženit než umřít. Molière: Skapinova šibalství

1 Tři obleky a housle

Když Graham Hendrick poprvé sledoval svoji manželku při nevěře, vůbec mu to nepřišlo. Dokonce se přistihl, že se pochechtává. Ani ho nenapadlo, aby natáhl ruku a zakryl oči své dceři. Pochopitelně za tím byla Barbara. Barbara, jeho první manželka. Na rozdíl od Ann, jeho druhé manželky – ta se právě dopouštěla nevěry. Přirozeně to v té chvíli jako nevěru nebral. Takže ona reakce pas devant nebyla vhodná. A Graham tomuto období pořád ještě říkal sladké časy. Sladké časy začaly 22. dubna 1977 na večírku v Repton Gardens, kde ho Jack Lupton představil jisté parašutistce. Graham měl v té chvíli v ruce třetí skleničku. Ovšem alkohol u něho nikdy žádné uvolnění nevyvolával. Sotva mu Jack dívku představil, v jeho mozku něco bliklo a její jméno vymazalo. To se mu na večírcích stávalo. Před několika lety Graham experimentálně zkoušel zopakovat jméno dotyčného už ve chvíli, kdy si potřásali rukama. „Ahoj, Rachel,“ říkal, nebo „Ahoj, Lionele,“ a „Dobrý večer, Marion“. Ale muži si zřejmě v tom případě dotyčného zařadili jako homosexuála a obezřetně si ho prohlíželi. Naopak ženy se zdvořile vyptávaly, jestli třeba není stoupenec pozitivní filozofie nebo jestli nepochází z Bostonu. 9

Graham tuto techniku opustil a dál se za svou špatnou paměť styděl. Onoho vlahého dubnového večera se opíral o Jackovu knihovnu dál od chumlu hlaholících kuřáků a zdvořile hleděl na tu dosud anonymní ženu s hladce tvarovanými světlejšími vlasy, oblečenou v halence s veselými barevnými proužky, která byla, pokud to dokázal poznat, zřejmě hedvábná. „To musí být zajímavý život.“ „Ano, to je.“ „To určitě… hodně cestujete.“ „To ano.“ „A pořádáte nejspíš názorné ukázky.“ Představil si dotyčnou, jak se s roztaženýma rukama a nohama otáčí ve vzduchu a z plechovky, připevněné ke kotníku, syčí purpurový kouř. „Totiž, to spíš dělá jiné oddělení.“ (Jaké oddělení má na mysli?) „Ale to musí být přece nebezpečné.“ „Co – vy myslíte… létání?“ Zvláštní, pomyslela si Ann, jak často se chlapi bojí letadel. Mě nechávají v klidu. „Ne, létání ne, ta druhá část. Skákání.“ Ann tázavě naklonila hlavu na stranu. „Skákání.“ Graham odložil sklenici na poličku a zamával rukama nahoru dolů. Ann naklonila hlavu ještě víc. Uchopil prostřední knoflík saka a ostře, po vojensku jím škubl dolů. „Aha,“ řekl posléze, „já myslel, že jste parašutistka.“ Na spodní části Annina obličeje se objevil úsměv a její oči zvolna nahradily soustrastnou skepsi pobaveným výrazem. „Jack říkal, že jste parašutistka,“ opakoval, jako by reiterace a odkaz na autoritu dodaly jeho domněnce reálný podklad. Opak byl pochopitelně pravdou. Nepochybně další ukázka toho, čemu Jack 10

říkal „zhoupnu tě, až si budeš kolenama vrážet do zubů, olysalej starej magore“. „V tom případě,“ opáčila, „vy nejste historik a neučíte na Londýnské univerzitě.“ „Dobrý bože, ne,“ řekl Graham. „Vypadám snad jako akademik?“ „Nevím, jak vypadají. Asi jako všichni ostatní, ne?“ „To tedy ne,“ prohlásil Graham docela rozhorleně. „Nosí brýle a hnědá tvídová saka, na zádech mají hrb, jsou zavilí a závistiví a všichni používají Old Spice.“ Ann si ho prohlédla. Měl brýle a hnědé manšestrové sako. „Jsem chirurg. Operuju mozky,“ řekl. „Totiž, ne tak docela. Propracovávám se k tomu. Člověk si to musí natrénovat na jiných orgánech – to dá rozum. V tuhle chvíli dělám ramena a krky.“ „To musí být zajímavé,“ řekla a váhala, do jaké míry mu má věřit. „Určitě je to těžké.“ „Velmi těžké.“ Posunul si brýle na nose, nejprve stranou a pak je posadil zpátky přesně tam, kde byly předtím. Byl vysoký, měl protáhlý hranatý obličej a tmavohnědé vlasy nepravidelně prokvetlé šedí, jako kdyby na ně někdo vysypal obsah ucpané pepřenky. „A taky nebezpečné.“ „To bych řekla.“ Není divu, že jeho vlasy vypadají takhle. „Nejnebezpečnější část,“ vysvětloval, „je létání.“ Usmála se. I on se usmál. Nebyla jen hezká, byla i přátelská. „Jsem nákupčí,“ řekla, „nakupuju oblečení.“ „Já učím na Londýnské univerzitě,“ řekl. „Historii.“ „A já jsem kouzelník,“ řekl Jack Lupton, který postával na okraji jejich rozhovoru a nyní mezi ně vsunul láhev. „Učím kouzla na Univerzitě života. Víno, nebo víno?“ 11

„Jdi pryč, Jacku,“ procedil nezvykle pevně Graham. A Jack se vzdálil. Když se Graham ohlížel zpět, viděl s neodbytnou jasnozřivostí, na jaké mělčině jeho život tenkrát uvízl. Pokud se ovšem neodbytná jasnozřivost klamně neprojevuje pokaždé, když se ohlížíme zpět. Bylo mu tenkrát třicet osm, byl patnáct let ženatý, deset let ve stejném zaměstnání a v polovině splácení hypotéky s variabilní úrokovou sazbou. A nejspíš také v polovině života. Už cítil, jak se začíná sunout po svahu dolů. Ne že by na to Barbara nahlížela takhle. A ne že by jí to takhle dokázal popsat. Právě to byla možná součást potíží. V té době měl Barbaru ještě docela rád. Ne že by ji posledních pět let opravdu miloval a ne že by ho jejich vztah naplňoval hrdostí či alespoň zájmem. Měl rád jejich dceru Alici, třebaže v něm, jak si ke svému překvapení přiznal, žádné velmi hluboké city nikdy nevzbuzovala. Těšilo ho, když se jí dařilo ve škole, ale pochyboval, že tahle radost se dá skutečně odlišit od úlevy, že se školou nezápasí – jak se to vlastně pozná? Negativním způsobem měl rád i svou práci, i když každým rokem o něco méně, jak byli studenti, kteří mu procházeli rukama, rok od roku nedospělejší, bohorovně línější a zdvořile nepřístupnější. Během patnáctiletého manželství nebyl Barbaře nikdy nevěrný. Jednak proto, že to považoval za nemorální, ale zřejmě také proto, že ho k tomu nic nesvádělo (když před ním studentky přehazovaly nožku přes nožku a ukazovaly mu barvu svých kalhotek, reagoval tak, že jim zadal z možného výběru ty obtížnější eseje; ony zas poslaly dál, že je studený čumák). Stejně tak nikdy nepomyslel na to, že by změnil zaměstnání, a pochyboval, že by někde našel jiné, které by mohl vykonávat stejně 12

snadno. Hodně četl, zahradničil, luštil křížovky. Hájil svůj majetek. Ve třiceti osmi si začínal připadat trochu jako důchodce. Ale když se seznámil s Ann – ne v první chvíli v Repton Gardens, ale později, když podvedl sám sebe a pozval ji na schůzku –, začal mít pocit, že náhle obnovil nějaké dávno přerušené spojení s vlastním já před dvaceti roky. Najednou v sobě znovu objevil sklon k pošetilostem a k idealismu. A také cítil, jako by opět začalo existovat jeho tělo. Nemyslel tím jenom to, že si náruživě užívá sex (třebaže to tím myslel také), ale že přestal vidět sám sebe pouze jako mozek usazený v nějakém obalu. Přinejmenším deset let používal svoje tělo stále méně. Veškeré potěšení a emoce, které kdysi jako by mu přímo napínaly kůži na těle, se stáhly do nevelkého prostoru uprostřed jeho hlavy. Všechno, čeho si cenil, se odehrávalo mezi jeho ušima. O svoje tělo samozřejmě pečoval, ale se stejným němým, netečným zájmem, jaký projevoval vůči svému automobilu. Oběma bylo třeba v různých intervalech doplňovat pohonné hmoty a mýt je. Obě se občas porouchala, ale obvykle se dala spravit. 893-8013. Kde vůbec sebral odvahu na to číslo zavolat? Věděl kde – tím, že obalamutil sám sebe. Jednou ráno seděl za stolem, před sebou seznam čísel, kam potřebuje zavolat, a „její“ číslo vsunul mezi ně. Uprostřed zavilého dohadování o rozvrhu a rezignovaných projevů zájmu od vydavatelů odborných časopisů mu náhle do ucha vyzváněl „její“ telefon. Celé roky už nepozval nikoho (totiž, žádnou ženu) na oběd (dobře, na soukromý oběd). Nikdy mu to nepřipadalo… relevantní. Ale stačilo, aby se ohlásil, přesvědčil se, že ona se na něho pamatuje, a pozval ji. Přijala. A navíc souhlasila hned s prvním dnem, který navrhl. To se mu líbilo. Dodalo mu to sebedůvěru 13

do té míry, že si před obědem ani nesundal snubní prsten. Třebaže o tom chvíli uvažoval. A všechno se pak vyvíjelo podobně přímočaře. On nebo ona řekla: „Co kdybychom…“, ona, nebo on odpověděl: „Ano“ nebo „Ne“ a padlo rozhodnutí. Žádné takové dohadování o motivech, jaké manželství s Barbarou neustále zahrnovalo. Tys to opravdu nemyslel vážně, viď, Grahame? Když jsi řekl a, ve skutečnosti jsi myslel b, že, Grahame? Žít s tebou, Grahame, je jako hrát šachy s někým, kdo má dvě řady jezdců. Jednou večer, sedm let po svatbě, po večeři, která proběhla téměř bez napětí, kdy Alice šla spát a on se cítil na nejvyšší možnou míru ukonejšený a šťastný, řekl Barbaře (a přeháněl jen malinko): „Cítím se velmi šťastný.“ A Barbara, která po večeři stírala ze stolu poslední drobky, se na něho otočila, zdvihla ruce v růžových gumových rukavicích jako chirurg připravený operovat a zeptala se: „Z čeho se snažíš vykroutit?“ Podobnou odezvu zaznamenal dřív i potom, ale tahle mu uvízla v paměti. Možná proto, že se skutečně nesnažil z ničeho vykroutit. A později se vždycky přistihl, že chvíli váhá, než jí řekne, že ji miluje nebo že je šťastný nebo že se nám daří dobře, viď, a nejprve zvažoval, zda by si Barbara nemohla myslet, že se snaží z něčeho vykroutit nebo něco bagatelizovat, když jí řekne, co v tu chvíli cítí. A vyslovil to nahlas teprve tehdy, pokud na nic nepřišel. Ovšem spontánnost se tím vytrácela. Spontánnost, upřímnost, zhojení komunikačních spojů k jeho tělu – Ann ho seznámila nejen s rozkoší (to by byla dokázala mnohá jiná), ale se spletitými cestičkami, jak jí dosáhnout a jak si ji vychutnat. Dokonce se jí podařilo, že si oživil i vzpomínky na rozkoš. Postup tohoto seznamování zůstával neměn14

ný. Nejprve pronikavé zjištění, když sledoval, jak Ann něco dělá (jí, miluje se, mluví, dokonce pouze stojí nebo chodí). Pak období mimetického dohánění, až se v přítomnosti dané rozkoše začal cítit uvolněný. A posléze stav vděčnosti s příměsí podrážděné rozladěnosti (zpočátku nechápal, jak je to možné, ale bylo to tak). Přestože jí byl vděčný, že ho učí, a chválil ji, že to objevila první (jak jinak by se to kdy mohl naučit), občas si uvědomoval, že v něm zůstává nervózní znepokojení, proč se k tomu Ann dostala dřív než on. Graham je koneckonců o sedm let starší než ona. Například v posteli mu připadalo, jako by se její nenucená sebedůvěra předváděla (kritizovala, skoro se vysmívala) jeho obezřetné, nesmělé nemotornosti. „Hej, přibrzdi, počkej na mě,“ napadalo ho. A jindy se ještě rozmrzelejší v duchu ptal: „Proč ses tohle nenaučila se mnou?“ Ann si to uvědomovala – hned jak to sama vycítila, přiměla Grahama, aby ji na to upozorňoval –, ale nezdálo se jí, že by to jejich vztah nějak ohrožovalo. Když si o tom spolu promluví, určitě to zmizí. Navíc existovalo mnoho oblastí, o nichž Graham věděl daleko víc než ona. Historie pro ni byla knihovnou zavřených knih. Zprávy ji nezajímaly, protože byly nevyhnutelné a nedaly se nijak ovlivnit. Politika ji nudila, až na krátkodobé hráčské vzrušení, které pociťovala v době schvalování rozpočtu, a poněkud delší vzrušení v době parlamentních voleb. Sotva dokázala vyjmenovat nejdůležitější členy vlády a stejně byla většinou o jednu vládu pozadu. Ráda cestovala, zatímco Graham se už cestování téměř vzdal (další činnost, která se odehrávala převážně mezi jeho ušima). Měla ráda moderní umění a starou hudbu, nenáviděla sporty a nakupování, milovala jídlo a četbu. Grahamovi všechny tyto záliby vyhovovaly a všechny je chápal. Mívala ráda 15

kino – koneckonců v řadě filmů hrála menší role –, ale už se o ně nezajímala, což Grahamovi vyhovovalo. V době, kdy ho Ann potkala, nového partnera nehledala. „Je mi jednatřicet,“ odpověděla nedávno až příliš starostlivému strýčkovi, který všetečně zíral na prsteník její levé ruky. „Nezůstanu na ocet, ale psychóze nepodléhám.“ Už nečekala, že jí každá společenská sešlost, každá večeře přivede pana Dokonalého – či alespoň pana Vhodného. Navíc už pochopila onu matoucí komickou rozporuplnost mezi záměry a výsledky. Žena touží po krátkém, téměř bezkontaktním milostném vztahu, ale pak si oblíbí partnerovu matku. Domnívá se, že dotyčný je hodný, ale zase ne úplný moula, a pak za skromným zevnějškem úslužně přinášejícím pití objeví neoblomné sobectví. Ann se nedomnívala, že přišla o všechny iluze nebo že má (jak usuzovaly některé její přítelkyně) smůlu. Pouze usoudila, že je moudřejší, než když začínala. Při pohledu na trapné ménages à trois, srdceryvné potraty a nanicovaté bezperspektivní vztahy, do nichž některé její přítelkyně zabředly, si říkala, že zatím životem procházela celkem bez úhony. V Grahamův prospěch svědčilo, že není příliš pohledný. Ann si říkala, že je tím pádem autentičtější. Zda je ženatý, nebo není, považovala za neutrální faktor. Anniny přítelkyně prohlašovaly, že když žena dosáhne třicítky, muži, které potkává (pokud je nekrade z kolébky), bývají povětšinou homosexuální, ženatí nebo psychicky labilní, takže z těch tří ženatí muži zjevně vítězí. Annina nejlepší přítelkyně Sheila tvrdila, že ženatí muži jsou v každém ohledu vhodnější než svobodní, protože líp voní – jejich manželky jim dávají pravidelně čistit oblek. Naopak sako svobodného muže, prohlašovala, páchne cigaretovým kouřem a potem z podpaží. 16

První vztah se ženatým mužem Ann zneklidňoval. Připadala si, když ne přímo jako zlodějka, tedy přinejmenším jako podvodná účetní. Ale dlouho jí to nevydrželo. Dnes zastávala názor, že pokud nějaké manželství okorá, těžko to může být její chyba, že? Pokud muži zahýbají, je to proto, že chtějí. I kdyby zaujala zásadový postoj a postavila se na stranu podváděných manželek, nic by tím nezměnila. Za negativní ctnost by se jí žádných díků nedostalo. Manžel se záhy přesune k jiné poběhlici a manželka se o její tiché podpoře stejně nikdy nedozví. Když tedy poprvé seděla u oběda s Grahamem a všimla si jeho snubního prstenu, pomyslela si pouze: No, tak alespoň na tohle se vyptávat nemusím. Byla to pokaždé trapná otázka. Někdy předpokládali, že chce, aby jí lhali, takže tak činili, a ji to pak svádělo ke zbytečně sarkastickým poznámkám typu: „Ty umíš tak báječně žehlit!“ V závěru prvního oběda, kdy se navzájem seznamovali s kádrovými profily, se k ní Graham naklonil a byl tak nervózní, že nedokázal mezi ty dvě věty ani vložit tečku: „Zajdeš se mnou ještě někdy na oběd mimochodem jsem ženatý.“ Usmála se a odpověděla prostě: „Ano, půjdu. Děkuju, žes mi to řekl.“ Po druhém obědě, kdy toho vypili trochu víc, jí horlivěji pomáhal do kabátu a na jedné lopatce jí uhladil látku, jako kdyby se jí tam zničehonic udělal fald. Když to Ann hlásila Sheile jako veškerý rozsah tělesného kontaktu po celých třech schůzkách, kamarádka podotkla: „Možná je teplý i ženatý zároveň.“ Načež Ann překvapila sama sebe svou odpovědí: „Ono to vlastně nevadí.“ Nevadilo. Či spíš by to bylo nevadilo. Ale po staromódní prodlevě (a poté, co Ann vyslala tolik signálů, že by i válečné 17

loďstvo přiměly změnit kurz), posléze zjistila, že Graham homosexuál není. Zpočátku se zdálo, že se milují, protože se to společensky tak trochu očekává, ale postupně milování doladili do frekvence, která se zdála normální, a k motivaci, jež se rovněž zdála normální. Po třech měsících si Graham vymyslel konferenci v Nottinghamu a víkend strávili projížďkami po začouzených lázeňských městečkách, nečekaně přecházejících ve vřesoviště protkaná nasucho poskládanými kamennými zídkami. Nezávisle jeden na druhém se znepokojovali otázkou, co by se stalo, kdyby Barbara zavolala do hotelu a zjistila, že ona, paní Hendricková, se už u nich ubytovala. Nezávisle jeden na druhém se také rozhodli, že si příště vezmou dva pokoje a ubytují se pod vlastním jménem. Jak čas plíživě plynul, Ann si s překvapením uvědomila, že se do Grahama zamilovala. Nepřipadal jí vůbec jako zřejmý kandidát. Byl příliš dychtivý a nekoordinovaný – když se v restauraci zvedal k odchodu, zakopával o nohu stolu. Muži, k nimž doposud cítila cosi, co se nejvíc blížilo lásce, bývali uvolnění a sebejistí. Graham byl také zřejmě něco jako intelektuál, i když záhy zjistila, že o své práci hovoří nerad a projevuje mnohem větší zájem o to, co dělá ona. Zpočátku, když sledovala, jak se sklání nad zvláštním prêt-à-porter vydáním francouzského Vogue a opakovaně si přitom posunuje brýle na nose, připadalo jí to komické a vyvolávalo nejasné obavy. Ale když ji nijak nepřemlouval, aby ho na oplátku doprovodila do novinového archivu v Colindale a pomáhala mu srovnávat různé zprávy o stávkách a demonstracích v meziválečném období, obavy zmizely. Připadala si současně mladší i starší než on. Někdy ho litovala, že předtím žil tak jednotvárným životem, jindy si připadala malinká při představě, že toho nikdy nebude znát tolik 18

jako Graham a nedokáže nikdy argumentovat tak přímočaře a logicky, jak to vycítila u něho. Občas se při usínání přistihla, že přemítá o jeho mozku. Jak se dá obsah toho, co se nachází pod příkrovem prokvetlých šedých vlasů, odlišit od toho, co leží pod její vlastní sestříhanou, tvarovanou (a lehce přibarvenou) blonďatou kšticí? Kdyby mu otevřeli hlavu, spatřili by okamžitě odlišnou strukturu? Kdyby byl skutečný neurochirurg, možná by o tom něco věděl. Když jejich vztah trval už půl roku, nezbývalo než to sdělit Barbaře. Ani ne tak kvůli ní jako kvůli nim. Riskovali už příliš často a hodně. Bude lepší jí to oznámit, když chtějí oni, než aby byli nuceni se po dlouhém podezírání přiznat. Ona by trpěla a oni by se cítili provinile. Také to bude čistší a pro Barbaru snazší. Alespoň tak si to vysvětlovali. A Graham se hrozně nerad uchyloval na toaletu jen proto, že si chce Anninu tvář připomenout na fotografii. Dvakrát to zasklil. Poprvé měla Barbara lepší náladu než obvykle a nedokázal unést, že by jí to měl zkazit. Podruhé byla vesele nepřátelská a on nechtěl, aby si myslela, že jí o Ann říká jenom proto, aby jí to vrátil. Chtěl, aby to oznámení bylo jednoznačné. Nakonec se uchýlil k obyčejné zbabělosti – zůstal celou noc s Ann. Neplánovali to, ale po milování usnuli, a když jím vylekaná Ann cloumala, aby ho probudila, náhle ho napadlo: A proč bych měl? Proč bych měl v té zimě někam jet jenom proto, abych ulehl vedle manželky, kterou nemiluju? Takže se místo toho otočil na druhý bok a k přiznání ho tedy donutil morálně neutrální spánek. Dorazil domů v době, kdy Alice už obvykle odešla do školy, ale tentokrát zůstala doma. 19

Obsah

1 Tři obleky a housle 2 In flagranti 3 Šilhavý medvídek 4 Sansepolcro, Poggibonsi 5 Intoši a pistolníci 6 Mistr Automyčka 7 Na hnoji 8 Feminianské pískovce 9 Doutník je někdy… 10 Spencerův syndrom 11 Kůň a krokodýl

. . . . . . . . . . .

9 28 43 59 73 91 112 128 153 168 185

Poznámka překladatele . . . 203 Doslov . . . 205

Světová knihovna Svazek 214

Julian Barnes Než potkala mě Z anglického originálu Before She Met Me vydaného nakladatelstvím Vintage Books v Londýně roku 2009 přeložil Jiří Hanuš Fotografie Jim Barber/Shutterstock Obálku navrhl Ivan Brůha Redigoval Jan Zelenka Doslov napsal Ladislav Nagy Odpovědný redaktor Jindřich Jůzl Technický redaktor Jiří Staněk Počet stran 224 Vydala Euromedia Group, a. s. – Odeon, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2018 jako svou 9862. publikaci, v Odeonu publikace 765. Sazba SF SOFT, Praha Tisk EUROPRINT a. s., Praha Vydání první Naše knihy dodává na trh Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz