Issuu

CHRIS McGEORGE

Hadej_kdo_10_(imprimatur).indd 4

10.09.2018 11:53:28

Knihu věnuji svému dědečkovi Johnu Boardovi

Hadej_kdo_08_(imprimatur).indd 5

04.09.2018 15:15:11

Vracím se do školy a všude už je ticho. Vždycky když jsem na něco zapomněl, máma říkávala, že mám hlavu v pejru, ale nikdy mi pořádně nevysvětlila, co to znamená. Nejspíš jsem se už zase vznášel v oblacích. Došlo mi to, když jsem se cestou domů podíval do tašky a zjistil, že jsem nechal v učebně matematiky sešit s domácím úkolem na dnešek. A jelikož pana Jefferiese nechci zklamat, jsem tu zpátky. Proklouznu přes hřiště k hlavnímu vchodu. Škola za tmy, když jsou všichni pryč, v sobě má cosi strašidelného. Většinou je plná ruchu a hluku, zatímco teď na chodbách panuje ticho, moje kroky se rozeznívají a duní jak dupot sloního stáda. Jediný, na koho narazím, je muž v zelených montérkách s tím divným strojem na čištění podlahy. Vypadá jako nejnešťastnější člověk na světě. Táta občas říká, že když se nebudu učit, dopadnu taky takhle. Je mi toho člověka líto – a pak mě mrzí, že mi ho je líto, protože to je povýšená lítost. 7

Hadej_kdo_08_(imprimatur).indd 7

04.09.2018 15:15:11

Přidám do kroku a už jsem u učebny matematiky. Dveře jsou pootevřené. Máma mi vždycky vštěpovala, ať se chovám slušně, a proto klepu. Při otevírání to ve dveřích zapiští jak myš. Napřed si ho nevšimnu. Dveře se zaseknou o papíry a cvičebnice rozházené po zemi. Jednu poznám a sehnu se pro ni. Je to ta moje. Pan Jefferies je od nás vybral na konci hodiny. Vtom mi dojde, že něco nehraje, zvednu hlavu a všimnu si ho. Je to pan Jefferies, matikář, můj učitel matematiky. Kamarád. Visí od stropu uprostřed místnosti s opaskem kolem krku. V obličeji má divnou barvu a oči má vyvalené tak, že vypadá jak z komiksu. Jenže to není kresbička. Je to doopravdy. A mně trvá dlouho, než pochopím, co vlastně mám před očima. Než mi dojde, že se nejedná o nějaký děsivý vtip. Dívám se a je to on. Pan Jefferies. Mrtvý. A v určitou chvíli začnu ječet.

Hadej_kdo_08_(imprimatur).indd 8

04.09.2018 15:15:11

(1)

O pětadvacet let později… Do mozku se mu zavrtával ostrý kolísavý tón. Ale když ho začal vnímat pozorněji a členitěji, ukázalo se, že jde o zvonění. Buď mu zvoní v hlavě, nebo někde jinde, venku, ve skutečnosti. Rozhodně někde jinde než tady. Rrring, rrring, rrring. Rrring, rrring, rrring. Byl to opravdový zvuk a zazníval odněkud vedle něj. Oči měl otevřené. Všechno rozpité, tma. Co se to děje? Těžké oddechování – a trvalo mu o moment déle, než by mělo, než pochopil, že to dýchá on. Smysly mu poblikávaly jak světla na nemocniční chodbě. A potom – ano – ucítil, jak se mu zdvihá a klesá hruď a jak nosními dírkami protahuje vzduch. Nestačil. Otevřel ústa, aby se nadechl víc, a zjistil, že je má neuvěřitelně vyschlá: jazyk se mu převaloval v cele ze smirkového papíru. Je ticho? Ne: to rrring, rrring, rrring nepřestává. Jenom si na ně zvykl. Telefon. Pokusil se pohnout rukama, a nešlo to. Měl je nad hlavou – zdvižené – a rozechvělé pomalou bodavou hrozbou. 9

Hadej_kdo_08_(imprimatur).indd 9

04.09.2018 15:15:12

Na obou zápěstích cítil studený prstenec – cosi chladného a pevného. Železo? Ano, připadalo mu to tak. Železo na zápěstích – pouta? Pokusil se ochablýma rukama pohnout, aby zjistil, k čemu je připoutaný. Souběžně s páteří měl tyč. A k té je připoutaný? V obou rukách mu u lokte tepalo, a jak se snažil přetočit, ohnuly se mu do nepřirozeného úhlu. Seděl a opíral se o to cosi, co měl za sebou. Ale seděl na měkkém – a zdrojem jeho momentálního neklidu podle všeho bylo, že po tom sklouzl. Napůl seděl, napůl ležel – nepohodlná pozice. Sebral síly, zaryl paty do podkladu a odstrčil se. Chodidlo se nemělo o co zachytit a podklouzlo mu (boty, má na nohách boty, na to nesmí zapomínat), ale stačilo to. Posunul se zadkem a nápor na rukou polevil. Bolest zeslábla, mohl se lépe koncentrovat a rozpité podoby kolem něj nabraly zřetelnější tvar. Ze všeho nejdřív se objevily předměty na levé straně – byly nejblíž. Uviděl stůl, na kterém cosi leželo, a bílou stěnu. To na stole byl černý válec a blikaly na něm červené číslice. Hodiny. Ukazovaly 03:00:00. Tři ráno? To ne – díval se dál a údaj, osvětlovaný lampou vedle, se nezměnil. Při pohledu na světlo ho rozbolely oči a uvědomil si, že je v místnosti šero. Mrkal, aby zahnal skvrnky ze sítnice, a zdvihl hlavu k bílé stěně. Visel na ní zarámovaný obraz. Malba statku za obilným polem. Ale jeho pozornost přitáhlo k obrazu něco jiného. Ten statek hořel, jazyky rudé barvy olizovaly modrou oblohu. A v popředí byl neobratně namalovaný usmívající se strašák. Čím víc na něj hleděl, tím víc měl dojem, že se strašákův úsměv rozšiřuje. Odvrátil hlavu. Nechápal, proč ho ten obraz tak zneklidňuje. Viděl teď před sebou vlastní nohy a chodidla – v černých kalhotách a černých botách –, roztažené na široké posteli. Peřina z postele sklouzla a on pod sebe stahoval nahrnutá prostěradla. Kolem sebe měl rozházené polštáře. Před sebou viděl výjev, který může být komukoli dů10

Hadej_kdo_08_(imprimatur).indd 10

04.09.2018 15:15:12

věrně známý. Pracovní stůl, malá televize s plochou obrazovkou, konvice na čaj, miska plná sáčků s kávou a čajem, jídelní lístek v koženém pouzdře, otevřený a postavený nastojato. Pak konečně uviděl telefon – daleko, nedosáhl na něj. Mírně pohnul hlavou a vpředu vlevo uviděl vestavěnou šatnu. Vpředu napravo pak bylo okno se staženými záclonami, skrz které se prodíral přízrak světla. Bylo to nepochybné. Je v hotelovém pokoji. Připoutaný k posteli. A celé to je špatně. Tři ostré tóny se mu zavrtávaly do mozku. Rrring, rrring, rrring. Celé to je špatně.

Hadej_kdo_08_(imprimatur).indd 11

04.09.2018 15:15:12

(2)

Neměl tušení, jak dlouho už tak sedí a poslouchá to zvonění. Celou věčnost, a přitom jen okamžik. Ale pak se ozval nový zvuk. Čísi hlas. Ženský hlas. Mírně strojový. „Dobrý den, pane Shepparde. Vítejte v proslulém Grandhotelu. Už přes šedesát let se pyšníme vynikající úrovní služeb a širokou nabídkou unikátního pohodlí, které si v našem luxusním prostředí můžete dopřát. Pro informace o nabídce donášky na pokoj prosím stiskněte jedničku, pro informace o nově vybavené tělocvičně a sauně prosím stiskněte dvojku, pro nastavení buzení po telefonu a další služby prosím stiskněte trojku…“ Pane Shepparde? Aspoň jméno je v pořádku. Vědí, jak se jmenuje? Stalo se to znovu? „… informace o programu živých vystoupení v hotelovém baru prosím stiskněte čtyřku…“ Má už snad dost, napáchal toho už moc? Po dvaceti letech drog a pití a drog s pitím dospíval k závěru, že výraz „moc“ se na něj prostě nevztahuje. Jenže podobná situace už dřív nastala. Naprostá ztráta vědomí, a pak se probudil úplně jinde. Disociační fuga, jízda po horské dráze, na kterou si sám koupil lístek. 12

Hadej_kdo_08_(imprimatur).indd 12

04.09.2018 15:15:12

„… informace o okolí, například rezervace vstupenek a možnosti dopravy, prosím stiskněte pětku…“ Jenomže věděl, jak si v takových situacích připadal. A teď to bylo jiné. Jelikož – Pořád se to nevynořovalo. Kde předtím byl? Předtím. Kde – na co si naposledy vzpomíná? Teď hotelový pokoj, a předtím – po hranách paměti mu tančila postava. Žena. Nasucho polkl a přejel si jazykem přes zuby. Něco na nich cítil – šedivou a zahnívající vinnou pachuť společně s nějakou chemikálií. „… odjezd brzy ráno prosím stiskněte šestku a pro zopakování uvedených možností prosím stiskněte sedmičku.“ Celé to bylo špatně. Nepatří sem. A telefon – telefon ztichl. Bůhvíproč, ale ticho bez hlesu pro něj bylo horší. Pokud on slyší ji, slyší ona jeho? Je to automat, je to jen automat. Ale možná je linka pořád ještě funkční. Za zkoušku to stojí. „Pro zopakování uvedených možností prosím stiskněte sedmičku.“ Pokusil se znovu pohnout rukama a dostat do nich cit. Několikrát rychle zatnul pěsti. A když nad rukama získal dostatečnou kontrolu, sebral síly a rychle zápěstími uhodil do té kovové tyče. Střední část pout jenom zaklinkala. Bylo to sice hlasité, ale ne dost. Marníš čas. Je to automat. „Pro zopakování uvedených možností prosím stiskněte sedmičku.“ Když otevřel ústa, rty se mu od sebe trhaly, jako by byly slepené mnoho let. Pokusil se něco – cokoli – říct. Vyšlo z něj jenom zachroptění. „Pro zopakování uvedených možností prosím stiskněte sedmičku.“ A ticho. Otevřel ústa. Vyšlo z nich cosi jako „Pomoc“. Jen automat. Pořád příliš slabě. 13

Hadej_kdo_08_(imprimatur).indd 13

04.09.2018 15:15:12

Ticho. A pak se automat na lince zasmál. Není to automat. „No dobrá, pane Shepparde, tak ať je po vašem. Ale brzo budete muset začít mluvit. Nemůžu se dočkat, co budete podnikat dál.“ Cože? Neměl ani čas o těch slovech uvažovat, protože se ozvalo cosi hrozného. Hluchý tón přerušené linky. Ta ženská je pryč. Snažil se uklidnit a srdce mu v hrudi bušilo. Tohle se přece – přece to nemůže být pravda? A možná že není. Třeba to je jen zlý sen, nebo nějaká nová drogová kocovina. V poslední době bral drog hodně. Ale už když ho to napadalo, nebyl s to tomu sám uvěřit. Celé to působí příliš skutečně. Někdo sem přijde. Musí sem někdo přijít. Personál očividně ví, že tu je, a celý hotel tedy ví, že tu je. A sám se k posteli připoutat nemohl, takže… Nemůžu se dočkat, co budete podnikat dál. K čemu ten telefonát byl? O to právě u telefonu jde: člověk ze sebe v podstatě může udělat, koho chce, a nedá se to reálně zjistit. Proč mu tenhle ženský automat-neautomat volal? Nemohl na telefon dosáhnout. Možná to tedy byla ta ženská, kdo ho připoutal k posteli. To ona si s ním odpudivě zahrává. A pokud nepatří k personálu, tak to možná znamená, že sem nikdo nepřijde. Ne. Vždyť je to hotel. Samozřejmě že sem někdo přijde. Nakonec. Zavřel oči. Pokusil se zvolnit vlastní dech a zaposlouchat se do zvuků zvenčí. Rachot kol, šramocení kufrů. Ne, nic se neozvalo. Ticho. Ale nebyla to tak docela pravda. Bylo to cítit dřív než slyšet. Zježení v týle. A pak – potichounku – oddychování. Není tu sám. 14

Hadej_kdo_08_(imprimatur).indd 14

04.09.2018 15:15:12

(3)

Došlo mu, že se ten zvuk ozýval celou dobu, ale byl tak přirozený, že ho vůbec neregistroval. Zesílil ale, když sám zadržel dech. Oddychování. Skoro úplně tiché, jako když oddychuje přelud. Ale ten zvuk tu byl. Jemné, tiché oddychování. A čím víc zbystřil, tím víc to slyšel. Ozývalo se to všude kolem. Ne jeden člověk. Kolik jich je? Nedalo se to poznat. Jsou tu s ním – v množném čísle. Věděl, že musí otevřít oči, ale ony to odmítaly. V mozku se mu začaly propojovat nezachytitelné stopy, hlava se marně snažila dát tomu všemu nějaký smysl. Je to celé nějaká bláznivá propagační akce? Agent ho před podobnými věcmi – kdy si bulvární plátky zaplatí za skandál – varoval. A co by bylo v tomhle směru lepší než hotelová orgie? Jenže to stejně neladilo. Opravdu by ho kvůli článku unesli a připoutali k posteli? To není jejich styl. A navíc je oblečený. Nejubožejší orgie v dějinách. Přese všechno kolem se skoro zasmál. Ještě se teď navíc zblázní. Může to připsat na svůj seznam problémů. Ale ze všeho nejdřív od sebe znovu násilím odtrhl oči. Místnost mu pohled oplatila. Dýchání přetrvávalo. Musí 15

Hadej_kdo_08_(imprimatur).indd 15

04.09.2018 15:15:12

se podívat. Natáhl zápěstí, co to šlo, a naklonil se doleva. Ledová pouta se mu zařezávala do kůže, ale snažil se to nevnímat. Trup měl také nakloněný doleva a nahnul hlavu tak, aby viděl přes okraj postele. Čekal – doufal? –, že uvidí jenom koberec. Ale spatřil cosi, co napřed nedokázal úplně zařadit. Pak pochopil, že vidí záda člověka v hnědém obleku, obličejem k zemi. Když mu ta úvaha docvakla, rychle se znovu zhoupl v zápěstích a přesunul se doprostřed postele. Člověk. Opravdový člověk. Obličejem na podlaze. Znovu ticho – jen to oddychování. Ale teď se připojilo cosi dalšího. Šeplavý zvuk, jako když myši ohlodávají kus papundeklu. Znovu se odtáhl co nejdál od tyče a přinutil se pohlédnout přes pravý bok postele. Nikdo tam nebyl. Koberec měl decentní nachovou barvu. Když ale po pruhu podlahy sklouzl pohledem, čehosi si všiml. Jakéhosi žlutého proužku v místě, kde postel končila. Na provázek to bylo příliš tenké, a zatímco to pozoroval, začalo to sebou cukat. Vlasy. Jsou to vlasy. Sesul se znovu doprostřed postele. Vlasy? Panebože. Zadíval se přímo před sebe, do černého zrcadla obrazovky. Nic v něm nebylo vidět, ani on sám ne. Byl za to vděčný. Lepší nevědět, jak uboze asi vypadá. Ta čerň, ta nicota ho uklidňovala. Dokud ho někdo nepřijde zachránit, upne se k televizi. Odmítne se tomuhle všemu okolo podvolit. Ale už když si tohle v duchu říkal, oči mu mimoděk klouzaly dolů k okraji postele, přes lesk vlastních bot, protože se tam cosi zvedalo. Prst. Pak dva. A pak se peřiny chytila celá ruka. Vyděsil se. Šoupavý zvuk byl hlasitější, oddychování taky – všude kolem. A teď – Probouzejí se.

Hadej_kdo_08_(imprimatur).indd 16

04.09.2018 15:15:12

Chris McGeorge Hádej kdo Z anglického originálu Guess Who, vydaného nakladatelstvím Orion Books v Londýně roku 2018, přeložil Martin Pokorný Obálku podle originální předlohy zhotovil David Dvořák Redigoval Pavel Kořínek Odpovědný redaktor Vojtěch Staněk Technická redaktorka Růžena Hedrichová Počet stran 336 Vydala Euromedia Group, a. s., – v edici Kalibr, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2018 jako svou 10 053. publikaci Sazba Pavel Hogen, Horní Jiřetín Tisk EUROPRINT, a. s., Praha Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz.

Hadej_kdo_08_(imprimatur).indd 336

07.09.2018 11:33:12