Issuu

Přeložila Pavla Nejedlá

ISBN 978-80-7617-116-9

Hospodin se Satana zeptal: „Odkud přicházíš?“ Satan Hospodinu odpověděl: „Procházel jsem zemi křížem krážem.“ Jób, Starý zákon

Osoby

starý kněz Kåre Borg (1920–)

kaplan Pontius Fjeldberg (1933–1963)

Cecílie Fjeldbergová (1940–)

bývalý policejní velitel Jørgen Kragh (1928–)

farář Šimon Fjeldberg (1962–)

Petr Fjeldberg (1963–)

Marie Kraghová Fjeldbergová (1974–)

Jakub Fjeldberg (1995–)

Sára Fjeldbergová (1998–)

2015: Bjørn Beltø, archeolog Rebeka, Bjørnova přítelkyně Eilert Dalen, policejní velitel Siri Schauová, kriminální policie Daniel Lyche, oběť vraždy Kurt Lyche, Danielův otec Marianne Lycheová, Danielova matka Piero Ficino, italský kněz Berthold Aune, teolog 1963–2015: Lawrence Goldwater, varhaník Oscar Skar, zvoník Esther Skarová, zvoníkova dcera Vibeke Grandalová, zvoníkova oběť 1708: Conrad Krämer Kronikář Jon

inulost, řekla mi matka tři dny před smrtí, je jako batoh, kterého se nikdy nezbavíš. Chápu, co tím myslela. Mluvila dozajista především o své vlastní minulosti. Věděla, že se blíží konec. Přesto je v tom, co řekla, cosi všeobecně platného. Často na její slova myslím. Zpátky v Juvdalu. Už jsem tady byl. Na dovolené. Na útěku. Můj vlastní batoh je plný záhad.

2015 pondělí (I) 12. října – dopoledne

Nechtěný I „Profesor Bjørn Beltø…“ V hlase policejního velitele to skřípalo pískem a pochybami. Nic víc neřekl. Moje jméno stačilo. Nemluvě o titulu, který vyslovil, jako bych byl profesorem exorcismu a temných sil. Nejsem žádný jasnovidec. Přesto jsem věděl, co si myslí: Bjørn Beltø, tenhle bílý ksicht, ten přidrzlý archeolog, ten samolibý akademik!

II Každý příběh má svůj začátek. Pro někoho začal v roce 1708, kdy německý kazatel a okultista Conrad Krämer za zuřivé zimní bouře dorazil do Juvdalu, i se svým neviditelným průvodem ďáblů, démonů a mrtvých duší – aby ho ze světa sprovodil sám Satan. Pro jiné začal v roce 1963, kdy byl místní kaplan Pontius Fjeldberg svržen z prázdné zvonice juvdalského kostela a o dvacet metrů níže se v prachu země setkal se svým Stvořitelem. Pro

většinu započal, náhle a brutálně, smrtí mladého novináře a místního historika Daniela Lycheho zhruba před týdnem. Pro mě – který jsem si předsevzal převyprávět události poslední doby, jak nejlépe dovedu – začal tento příběh, když mě v pátek překvapivě povolali na setkání s policejním ředitelem, šéfkou kriminálky a agdersko-telemarským biskupem. Zvláštní trojjedinost. To se musí nechat. A když jsme vstoupili do zasedací místnosti na policejním ředitelství a usadili se kolem podlouhlého stolu, ani jeden z nich nevypadal zrovna ve své kůži. Spíše naopak. Působili zaraženě. Váhavě. Nejistě. Potřebovali pomoc. Vyšetřování uvízlo na mrtvém bodě. Potřebovali nový pohled na věc. Můj.

III Nesouvisle z nich proudilo vyprávění o Conradu Krämerovi, Pontiu Fjeldbergovi a Danielu Lychem. Padlo, že Conrad Krämer byl zabit samotným ďáblem. Podle interní církevní zprávy – předané Páně biskupovi biskupství christiansandského v měsíci únoru léta Páně 1709 – byly po smrti Krämerovy oči zcela žluté. Zornice měly tvar protáhlých škvír. Podle slov zprávy to byly ďábelské oči. Když juvdalský zvoník našel jednoho mrazivého rána kolem Vánoc na hřbitově mrtvolu, pokrývaly sníh kolem ní stopy ďáblových kopyt. V Krämerových dlaních byly do kůže vypáleny pěticípé hvězdy. Pentagramy. Kolem mrtvého stálo pět černých lojových svící. Časem se na tu starou záležitost zapomnělo. Jenže

pak jednoho chladného a jasného zářijového dne roku 1963 zemřel juvdalský kaplan Pontius Fjeldberg za mírně řečeno podivných okolností. Těsně po hlavní nedělní mši za křiku démonova jména – Decarabia – vyběhl na věž kostela. O pár minut později byl před zraky biskupa a všech účastníků mše shromážděných v tichém hovoru dole před kostelem svržen dolů. Na věži nikdo další nebyl. Říká se, že historie se opakuje. V pátek ráno, před deseti dny, byl mladý novinář Daniel Lyche nalezen mrtvý pod toutéž kostelní věží. Pracoval na regionálně historické publikaci o osudech Conrada Krämera a Pontia Fjeldberga, když sám přišel o život. Jaká je mezi těmi třemi případy souvislost? Můžu být při vyšetřování nějak nápomocen? Policejní ředitel, šéfka kriminálky a biskup se na mě prosebně zadívali. Podle nich mám čím přispět. Zkušenostmi s náboženskými mystérii. Historickými znalostmi. Fantazií. Byli samá lichotka. Požádali mě, ať se ponořím do archivů a dokumentů, dopisů a kartoték. Ať doluju mezi písmeny i mezi kameny. Spolu s hrstkou svých nejpilnějších magisterských studentů mám otevřít tři sta let starý hrob Conrada Krämera. Co v něm můžeme objevit? Rozpadlou kostru? Nebo něco zcela jiného, co by snad mohlo vrhnout nové světlo na historické události a popohnat stagnující vyšetřování o pár kroků kupředu. Takový byl plán. Měl jsem protestovat. Coby profesor archeologie mám jen malý vhled do policejní práce, práva a vyšetřování.

Záhady, ke kterým hledám řešení, jsou stovky, ba tisíce let staré. Omluvným tónem jsem měl prohlásit, že bych se do toho jen nerad vměšoval. Měl jsem je upozornit, že jsem archeolog, ne detektiv. Měl jsem se zvednout, slušně se omluvit a odejít. Jenže já se nikdy nepoučím. Takže jsem nic z toho neudělal. Místo toho jsem se zeptal: „Čím vám můžu pomoct?“

IV A tak jsem skončil tady. Na rozvrzané židli v přeplněné zasedačce juvdalského policejního velitele. Juvdal – vesnice, údolí. Pro někoho: stav. Skrytý a zapomenutý. Vesnické společenství na konci jedné z mnoha slepých uliček bytí. Juvdal 46 km. Výprava do minulosti. Nikdo cizí tu nemá co pohledávat. Měl jsem za to, že budu vítaná pomoc. Ale kdepak. Jestli něco vzdorovitý juvdalský policejní velitel Eilert Dalen nepotřeboval, pak to byla moje asistence. To bylo beze vší pochyby. Pro policejního velitele jsem byl tříska v oku, kámen v botě, osina v zadku – narafičená na něj nadřízenými úřady z Osla v podobě odpovědného historického pracovníka. Dalen byl muž autoritativního vzezření, s vojenským držením těla a pronikavým pohledem. Šedomodré oči. Krátké rovné vlasy. Udržovaný šedý vous. Tónem, který šlo snadno považovat za ponižující, předčítal nahlas z instrukcí policejního ředitele:

„Jako odborník na historii bude profesor Bjørn Beltø policii k dispozici v souvislosti s historickými, archeologickými a církevními otázkami spojenými s vyšetřováním. Policejní ředitel, kriminální policie a agdersko-telemarský biskup žádají vyšetřovací skupinu a církev, aby profesoru Beltø laskavě poskytly podmínky nutné k spolupráci.“ Policejní velitel odložil vytištěný e-mail. Nikdo nic neříkal. Nejdřív se podíval na mě. Potom pohledem přejel místní policejní příslušníky, posily z Kristiansandu a specialisty povolané z kriminálky. Nakonec se proti své vůli zadíval znovu na mě. „Tak aby v tom bylo naprosto jasno: Já vedu vyšetřování vraždy.“ Odmlka. V každém slově rezonoval odpor. „Ne spiritistickou seanci.“ Tak. A bylo to venku. Spásný bonmot. Frontová linie byla vyznačena. Několik policistů sklopilo zrak. Někdo se zasmál. Jiní se ušklíbli. „Já…“ začal jsem. „Zemřel mladý muž,“ přerušil mě policejní velitel Eilert Dalen a zabodl do mě pohled. O krok ke mně postoupil. „Možná existuje vazba na ty staré případy. Možná ne. Já ale můžu pana profesora ujistit, že policie to dokáže zjistit sama.“ Nejsem z těch, co se rádi vnucují. Dorazil jsem jenom proto, že jsem byl požádán o pomoc. Domníval jsem se, že mě tu chtějí. Nikdo mě nepřipravil na takový nepokrytý odpor. Přemýšlel jsem: Co tady proboha dělám?

Vražda I V zasedací místnosti policejní stanice ztlumili světlo. Šum hovorů utichl. Policejní velitel Eilert Dalen, mohutný a podsaditý, se rozkročil před plátnem na chatrném stojanu. Autorita má mnoho podob. Může být vynucená a falešná. Může působit naučeně a uměle. Jiní ji během života přirozeně získají. Nemnozí, jako například policejní velitel Dalen, se s ní nejspíš narodili. „Dovolte mi, abych štábu připomněl, pod jakým tlakem se nacházíme, abychom dopadli viníka či viníky,“ řekl. „Je to už deset dní, co byl Daniel Lyche nalezen mrtvý. V Juvdalu jsou stále ještě novináři. Všichni jste četli dnešní noviny. Ministr spravedlnosti je netrpělivý. Naši nadřízení jsou kritičtí. Lidé v obci znepokojení. Všem jim vyřešení téhle kauzy dlužíme.“ Dalen se rozhlédl po místnosti. Nálada byla napjatá. Místní policisty poznamenalo, že se jim případ ještě nepodařilo objasnit. Nově převelené síly dychtily vrhnout se do práce.

Velitel pokračoval: „Vzhledem k tomu, že nám mezitím byly do štábu přiděleny posily, shrnu v hrubých obrysech celý případ. Po společné schůzce se taktické a technické vyšetřovací skupinky sejdou k podrobnějším a detailnějším rozborům.“ Velitel klikl na dálkový ovladač. Na plátno se promítl portrét mladého usmívajícího se muže.

II Daniel Lyche ve mně vzbudil všechny komplexy méněcennosti, které ve mně přebývaly. Krasavec, který vypadal, jako by vyrostl na písečné pláži v Kalifornii. Blonďatý drsoň. Svalovec. Polodlouhé vlasy. Strniště. Nebesky modré oči. Drzý, hravý úsměv. „Danielovi bylo dvacet pět let,“ řekl velitel. „Byl zaměstnaný jako novinář v Juvdalském deníku, kde je jeho otec šéfredaktorem. Daniel coby místní historik pracoval na knize o Conradu Krämerovi a Pontiu Fjeldber govi a v pátek ráno 2. října v 6.55 byl nalezen mrtvý pod věží juvdalského kostela. Na naprosto stejném místě, kam se zřítil i Pontius Fjeldberg, když byl v roce 1963 svržen z věže.“ Krátká odmlka. „Doplňující podrobnosti kolem nálezu Danielova těla dostanete na příslušných skupinových poradách.“ Doplňující podrobnosti? V rychlém sledu následovala řada záběrů místa činu pořízených z odstupu. „Podle pitvy zemřel Daniel ve čtvrtek 1. října večer

mezi devatenáctou a dvacátou druhou hodinou,“ pokračoval velitel. „Následujícího rána ho našla uklízečka. Soudní lékař odhalil frakturu lebky, ale příčinou smrti byl zlomený vaz, který přerušil páteř a míchu. Zranění odpovídají pádu, žádnému tupému ani ostrému předmětu. V krvi měl menší množství marihuany. Policie Daniela už dříve pokutovala za držení hašiše, a to v roce 2008, 2010 a 2013. Z jeho mobilního telefonu byla odeslána textová zpráva kamarádovi ve dvacet čtyřicet pět. Ve tři čtvrtě na devět. Samozřejmě nemůžeme s jistotou prohlásit, že ji skutečně odeslal Daniel Lyche.“ „Časový údaj je potvrzený?“ zeptal se jeden z nových vyšetřovatelů z Kristiansandu. „Jistě. Od telefonní společnosti Telenor jsme si vyžádali kompletní výpis telefonních služeb.“ „Mohl tu zprávu napsat sám vrah?“ „Ta možnost tu je.“ „Co v té zprávě bylo?“ Velitel zaváhal a odkašlal si do zaťaté pěsti. „Zpráva zněla: Nikdy nezapomeň na Pontia!“ Když velitel reprodukoval obsah esemesky, šlehl po mně pohledem. Zachytil jsem posměšný úsměv? Několik vyšetřovatelů se zamračilo a zmateně se po sobě podívali. Nikdy nezapomeň na Pontia…? Policejní velitel Eilert Dalen ta čtyři slova pomalu zopakoval. „Není jasné, jak si ten odkaz na padesát let starý případ vysvětlit. A zda to vůbec psal Daniel.“ Velitel překlikl na další obrázek – fotku neobyčejně půvabné ženy lehce přes třicet.

„Marie Kraghová Fjeldbergová,“ řekl. Existují ženy, které se při své neobyčejně dokonalé kráse vzpouzejí nejbanálnějším popisům. Moji pozornost upoutaly především Mariiny oči. Byly jasně zelené a plné smíchu a slunce. Jemné vrásky kolem rtů a na krku prozrazovaly, že je jistě starší, než jsem zprvu odhadoval. Jeden z kriminálních vyšetřovatelů hvízdl. Dalen ho umravnil pohledem. „Daniel měl s Marií Kraghovou Fjeldbergovou na čtvrtek 1. října ve dvacet hodin v kostele domluvené focení,“ pokračoval pak. „Čili na ten večer, kdy byl zabit. Mariiným manželem je mimochodem Petr, syn bývalého kněze Pontia Fjeldberga a jeho ženy Cecílie.“ S úsměvem se na chvíli odmlčel, aby nechal tyhle rodinné vazby zapůsobit. „Marie přišla na schůzku v kostele o čtvrt hodiny později. Podle jejího vysvětlení tam Daniel nebyl, ale dveře kostela byly otevřené. Měla naspěch, takže když ho nenašla, odjela na schůzku farní rady. Na to poslední máme řadu svědků. Mezi jinými i mě. Farní radu totiž sám vedu,“ vysvětlil Dalen a hleděl přitom na mě. „Máme tu několik nezodpovězených otázek: Sehrálo nějakou roli Mariino zpoždění? Kde se Daniel nacházel, když Marie dorazila? Byl už tou dobou nahoře ve věži se svým vrahem? Měl Daniel fotit více osob než jen Marii, a v tom případě koho? Sebral vrah Danielův fotoaparát?“ „Víme něco víc o tom plánovaném focení v kostele?“ zeptal se jeden z vyšetřovatelů z kriminálky. „Moc ne. Víme, že Daniel chtěl původně fotografovat

bývalého policejního velitele Jørgena Kragha, který měl vyšetřování vraždy v roce 1963 na starosti. Kragh vyšetřování bohužel zavedl do slepé uličky. Případ se nikdy nepodařilo vyřešit. Pravděpodobně proto si Kragh nepřál figurovat na žádné fotografii. Místo toho měl Daniel fotit jeho dceru Marii.“ „Proč dceru?“ zeptal se vyšetřovatel z Kristiansandu. „Marie není jenom dcera bývalého policejního velitele, ale také předsedkyně juvdalského historického spolku a ředitelka místního muzea. Jinými slovy, klíčová postava lokálních historických kruhů.“ „A je taky o dost hezčí než její otec,“ poznamenal zdejší policista. Pár místních se rozesmálo. Velitel klikl na novou fotografii Daniela Lycheho. „Podle rodičů měl Daniel psychické problémy. Měli obavy, že svoji rozepsanou knihu příliš prožívá. V poslední době před smrtí trpěl halucinacemi. Byl přesvědčený, že vidí Conrada Krämera a Pontia Fjeldberga. Démony. Duchy. Koncem léta pozoroval nahoře v jezeře Nykktjern vodníka. No, prostě… Osobně bych Danielovy paranormální zážitky připsal jeho konzumaci hašiše.“ Tichý smích. Velitel si káravě odkašlal. „Sebevražda je vyloučena?“ zeptal se vyšetřovatel z Kristiansandu. „Přestože je teoreticky možné, že Daniel Lyche z věže skočil dobrovolně, vyšetřujeme případ jako vraždu. Je tu jasná paralela k případu z roku 1963. Osobně jsem přesvědčen, že Lyche byl zavražděn. Nezemřel nešťastnou

náhodou. Detaily a rozšiřující informace, které to dokládají, s vámi projdou vedoucí jednotlivých skupin po společné schůzce.“ „Dveře kostela byly pořád ještě otevřené, když ho našli?“ zeptal se vyšetřovatel. „Ne. V pátek ráno byly dveře zamčené. Jak ty venkovní, tak i všechny dveře uvnitř v kostele. A to včetně dveří do věžní místnosti, kterými museli Daniel i vrah nutně projít, aby se dostali nahoru. Dá se předpokládat, že vrah za sebou zamkl. Daniel si mimochodem klíče půjčil od faráře Šimona Fjeldberga.“ „Další Fjeldberg?“ zeptal se se smíchem detektiv z kriminálky. „Farář Fjeldberg je synem zesnulého kaplana Pontia Fjeldberga, Petrův bratr a švagr Marie Kraghové Fjeldbergové.“ Další výbuch smíchu. Velitel Eilert Dalen si prsty prohrábl krátké šedé vlasy. „Po prozkoumání Danielova počítače jsme získali několik záchytných bodů pro další vyšetřování, vynořila se ovšem i spousta nových otázek. V době těsně před vraždou trpěl řadou takzvaných vidin. Mnoho jich popsal, mimo jiné v mailech svému vydavateli. Něco pro vás, Beltø. Viděl duchy, démony a nadpřirozené bytosti z tradičních norských lidových pověr… Přestože Daniel své vidiny poměrně hodnověrně popsal, odbýval je současně jako výplod sugesce. Případně výsledek něčí snahy ho vyděsit. U něj doma jsme našli několik mincí se satanskými symboly. Můžou pocházet ze sbírek Juvdalského muzea vedeného Marií Kraghovou Fjeldbergovou,

stejně tak ovšem mohly být v soukromém držení někoho z obce. Ale tak jako tak někomu stálo za to je poslat poštou Danielovi Lychemu. Proč? Jakou souvislost s vraždou, pokud vůbec nějakou, ty mince mají? Poslal mu je vrah? A v tom případě proč? Aby ho vyděsil?“ Velitel nechal otázky nezodpovězené a pak pokračoval: „V počítači Daniela Lycheho se našlo nezanedbatelné množství pornografie. Nic nezákonného. Zdá se, že ho hodně zajímaly zralé ženy. Kontrola jeho mobilního telefonu nepřinesla zatím nic zásadního. Poslední esem eska naznačuje souvislost s vraždou Pontia Fjeldberga a udává možný čas úmrtí, ale zprávu mohl klidně poslat někdo jiný až po vraždě. Aby nás zmátl. Kontrola jeho telefonní aktivity v době před smrtí rovněž nevykázala žádné abnormality. Kromě kontaktu s rodiči, přáteli a novinami často telefonoval do domu s pečovatelskou službou, kde byl stálým hostem u Cecílie Fjeldbergové, vdovy po Pontiovi a matky Šimona a Petra. Daniel byl také v kontaktu s Marií Kraghovou Fjeldbergovou a svým nakladatelem.“

III Velitel Eilert Dalen se rozhlédl po shromáždění. „Nějaké dotazy?“ Jeho tón naznačoval, že otázky jsou de facto nežádoucí. A tak jsem zvedl ruku. „Je Marie Kraghová Fjeldbergová mimo podezření?“

Velitel zaváhal. „Nikdo není mimo podezření. Můžeme ale v podstatě vyloučit, že by Marie byla schopná statného Daniela shodit z věže.“ „Nemohla by mít nějakého komplice?“ „Jistěže. Ale koho? A proč?“ „Další podezřelí?“ „Bohužel nikdo konkrétní. Snažíme se ale získat přehled o všech z obce, ke kterým měl Daniel nějaký vztah. Byl tak trochu sukničkář. Nevylučujeme, že Daniela v žárlivosti zabil některý z podvedených partnerů.“ „Nemohl třeba Daniel v souvislosti s prací na své knize narazit na nějakou informaci, která posléze vedla k vraždě?“ „Četli jsme Danielův rukopis. Nenašli jsme nic, co by mohlo vraždu jakkoliv osvětlit.“ Já se ale nevzdávám tak snadno. „Přesto je mezi těmi třemi případy očividná souvislost?“ „Jestli je souvislost očividná, to záleží na očích, které se na to dívají. Souvislost se zdá víc vykonstruovaná než reálná. Stejně dobře může někdo chtít odvést naši pozornost špatným směrem.“ „Jak?“ „Jistě mnohé nasvědčuje tomu, že vrah se těmi dvěma starými případy inspiroval. Tím to ale končí.“ „Inspiroval? A jak?“ „K tomu se dostaneme později.“ „Dobře, zeptám se jinak. Když velitel Jørgen Kragh vyšetřoval úmrtí Pontia Fjeldberga, prověřoval možnou souvislost s případem německého kazatele z roku 1708?“

„To si pište. Kragh byl přesně ten typ. Určitě by se vám líbil, profesore Beltø. Vyšetřoval první poslední,“ odpověděl Dalen dvojznačně. Jeden z místních policistů se rozesmál. „Předtím jste říkal, že vyšetřování zavedl do slepé uličky, je to tak?“ „Velitel Kragh byl znatelně více otevřený… ehm, okult ním řešením, než jsem já. Pro mě je lopata prostě lopata. On prověřoval jednoho démona za druhým.“ Výbuch smíchu. „Dovolte mi ale připomenout, že roky 1708 a 1963 dělí více než dvě stě padesát let,“ pokračoval Dalen. „Takže ano, velitel Kragh samozřejmě ověřoval, jestli tam není nějaká souvislost. Žádná vazba se však neprokázala. Alespoň ne přímo.“ „A nepřímo?“ „Léto 1963 bylo… zvláštní.“ Odmlčel se. Pár místních policistů si odkašlalo a dívalo se po mně s potlačovaným úsměvem. „Zvláštní?“ „Ano, zvláštní. Myslím, že pojem davová psychóza mluví za vše.“ „Co si pod tím mám představit?“ „Lidé celé léto vídali ďábly, démony a duchy. Potkávali strašidla, skřítky, huldry a lesní trolly. Někdo tvrdil, že zahlédl, jak se Conrad Krämer vznáší nad svým hrobem. Někomu jinému se zas zjevili jeho zemřelí rodiče. Takže je toho dost, v čem se můžete hrabat, profesore.“ Místností se prohnala vlna tlumeného smíchu. „Jsem profesor archeologie,“ řekl jsem klidným hlasem.

„Byl jsem požádán o spolupráci coby odborník na poli historie – ne abych se šťoural v okultních záhadách.“ „Policie samozřejmě k těmto takzvaným pozorováním nemá důvěru,“ řekl Dalen. „Pokud profesor nenajde žádné opěrné body pro nadpřirozená vysvětlení,“ jedovatý úsměv, „budeme to považovat za halucinace. Utkvělé představy. Davovou psychózu. Nebo lži. Mám dojem, že jsme u konce. Poslední věc: Daniel Lyche má zítra pohřeb. Po dohodě s pozůstalými a církví budeme obřad a všechny přítomné, samozřejmě diskrétně, natáčet.“

IV Schůzka už byla skoro u konce, když jsem ucítil, jak se mi rozvibroval mobil. Esemeska od mé přítelkyně: Musíme si promluvit, Bjorne. Zamrazilo mě. Promluvit? A o čem? Tušil jsem, co chce říct. Jenže jsem to nechtěl slyšet. Bjorn… Rebeka žije v Jeruzalémě a nemá na svém telefonu znak ø.

Hrob I Juvdal je říše trollů. Podle mapy se údolí prořezává náhorními plošinami v hraničním pásmu mezi krajem Telemark a Aust-Agder. Příroda ovšem nezná žádná jména. V divočině se terénem netáhnou žádné přerušované čáry. Horské vrcholy a kopce jsou bez kót. Vně grafické sémiologie map se nachází jiná realita. Za starých časů žili právě tady – trollové a strašidla, huldry a vodníci, tady měli domov, mezi vysokánskými smrky a stříbrošedými borovicemi, tudy kráčeli rovnou do pohádek. Zanedbaná krajská silnice se kilometr za kilometrem vine mezi vřesovišti, skrz lesy, kolem horských jezer třpytících se na slunci, podél říčních toků a zarostlých pěšin. Balvany, tiché bažiny, vyvrácené stromy. Někde tady v divočině se jako mrazení v zádech vytrácí realita. A tady, mezi zalesněnými kopci a horami, leží juvdalské údolí. Jako obrovská brázda rozrývá hory, louky a náhorní planiny. Jako kdyby obr vší silou zarazil prst hluboko do

horského masivu a táhl ho za sebou, kilometr po kilometru, až tam, kde se údolí rozšiřuje jako obrovský pohár. Prasklý grál v krajině. Tam leží vesnice Juvdal. Řeka ji dělí na dvě části. Při pohledu ze statků a salaší nahoře na svazích se řeka a její peřeje lesknou jako zářivý pruh stříbra. Na západním břehu je starší část, s pilou, dřevěným sloupovým kostelem, novým kostelem, stříbrnickými dílnami a domky horníků z dřívějších dob. Malé centrum na východě se skládá z několika paralelních a křížících se ulic a novějších čtvrtí řadových domků ve svahu. Drobný průmysl. Tesařské dílny. Šepot minulosti ještě visí ve vzduchu. Protože když na Juvdal padne tma, probouzejí se strašidla a pověry. Už jsem tu byl. Několikrát. Ale to je zase jiný příběh.

II †

CONRAD KRÄMER 1663–1708

Jedno jméno, dva dávno minulé letopočty, vybledlý pozlacený nápis. Conrad Krämer ležel pohřbený pod dubem na starém juvdalském hřbitově za dřevěným kostelem na stráni nad údolím. V sluneční záři vrhaly střešní chrliče v podobě celé menažerie draků a bájných zvířat po hřbitově strašidelné stíny. „Místo Krämerova posledního odpočinku,“ pozname-

nal farář Šimon Fjeldberg tak potichu – a upřímně řečeno i nadbytečně –, že jsem ho téměř přeslechl. Urostlý a statný muž. Velký jako obr. Prořídlé vlasy, obličej nezdravě zarudlý a protkaný sítí jemných žilek. Podle mého odhadu musel mít ke dvěma metrům. Šimon byl synem Pontia Fjeldberga, kaplana, který se zabil pádem ze zvonice. Než jsme dorazili ke Krämerovu hrobu, minuli jsme stovky pomníků. Některé stály rovně, jiné se už kácely. Většina byla kamenných, jen několik železných s jetelovými listy na koncích ramen kříže. Všechny do jednoho nesly svědectví o nemilosrdném běhu času. Velkoobchodníci a kupci. Sedláci a lesníci. Ani dlouhá řada vesnických velkostatkářů a důlních ředitelů neunikla volání smrti. Všichni se snažili vykoupit si místo na věčnosti pomocí honosných mramorových pomníků nebo leštěné žuly. Poslední Juvdalan byl do stínu dřevěného kostela pohřben na konci 19. století. Když byl dole v údolí otevřen nový hřbitov, byla tato zahrada posledního odpočinku ponechána zapomnění. Podivné, pomyslel jsem si, být mezi mrtvými na ne udržovaném hřbitově v údolí tak daleko od všeho a všech. Tady, ve vesnici uprostřed lesů obklopených horami a dalekými náhorními planinami, žili svoje životy, zemřeli a upadli v zapomnění. Všechno, co po nich zůstalo, jsou pobořené náhrobní kameny a vyvrácené kříže. Farář Šimon Fjeldberg se s letmým úsměvem zahleděl dolů, na prostý náhrobek nad místem posledního odpočinku Conrada Krämera.

„Biskup christiansandský uhradil náklady na pohřeb a náhrobní kámen. Samotný skon nechtěl očividně nijak dramatizovat a náhrobek tomu odpovídá. Říká se, že Conrada Krämera zabil sám ďábel. Mrtvolu našel na hřbitově brzy ráno zvoník. Ve sněhu bylo plno otisků – podržte se – kopyt. Podle zprávy církevní komise měl Krämer, když ho našli, ďábelské oči.“ Na jazyku jsem měl žertovné uáááá, ale udržel jsem se. Moji magisterští studenti z univerzity v osloském Blindernu byli už v plném nasazení a měřili a připravovali Krämerův hrob na zítřejší archeologické otevření. Jelikož jsme si nebyli jistí, jak hluboko rakev leží, museli studenti hrob vyhrabat ručně. Jeden z nich fotografoval opodál středověký jílovcový sluneční kruh. Tak mladí, tak nadšení. „Krämer… Co byl zač?“ zeptal jsem se. „Conrad Krämer…“ pronesl zamyšleně Šimon. „Charismatický německý kazatel z Heidelbergu. Krämer byl také okultista, démonolog, vyvolávač duchů a nekromant. Našli se i tací, podle nichž byl ve skutečnosti praktikujícím satanistou. Byl médium, zprostředkovával ovšem nejen slovo Boží. Tvrdilo se o něm, že skrze něj promlouvali mrtví. Tenhle tajemný cizinec, který prohlašoval, že umí hovořit s mrtvými, přirozeně vesničany děsil i fascinoval zároveň. Když si založil vlastní náboženskou obec, jejíž členové si říkali Učedníci Ge henny, přihlásila se k němu řada přívrženců. Vy jistě víte, co Gehenna znamená, že?“ „Máte na mysli odpadní jámu na okraji Jeruzaléma? A jiné označení pro peklo?“

„Přesně tak. Jeho příznivci určitě význam toho slova neznali. Jak náboženská obec rostla, stoupala i popularita Conrada Krämera ve vesnici. Každopádně mezi ženami. Krämer musel být krásný a okouzlující muž s darem výřečnosti. Manipulátor nejvyššího kalibru. Ženy ho zahrnovaly svou láskou a uctíváním. Ubytovala ho u sebe jedna z bohatých vesnických vdov. Říká se, že z panství se stal učiněný harém. Nemálo z dnešních Juvdalanů jsou Krämerovi potomci. Dívky i vdané ženy s ním jedna po druhé přicházely do jiného stavu. V dnešní době je podle mě obtížné pochopit, jaký vliv měl tento muž na vesnici a její obyvatele. Nezapomínejme, že to bylo v době, kdy panovala silná víra ve všechno nadpřirozené. Čarodějnice a huldry. Anděly a démony. Trolly a strašidla. Tak či onak dokázal Conrad Krämer upřímnou víru v boha svých přívrženců zmanipulovat představami o tom, že dokáže hovořit s mrtvými.“ „Jak na to zareagovala církev?“ „Místní kněz si zoufal. V juvdalském muzeu i ve Státním archivu v Kristiansandu leží stohy dopisů, které adresoval biskupovi. Nejenže mu Němec krade farníky, ale jeho víra je nekřesťanská a doslova ďábelská, píše se v jednom z dopisů. Vzývá ďáblovy démony a slouží samotnému Satanovi, stojí v jiném listu. Farář z kazatelny své ovečky varoval, že Krämerovi duchové nejsou v žádném případě předci vesničanů, ale chtiví démoni šířící ďáblova slova. Farář prosil biskupa o pomoc, až nakonec biskup do Juvdalu poslal komisi. Pozvali si Krämera k výslechu, aby zjistili, co to tu vlastně provozuje.“ „Co zjistili?“

„Soudě podle zpráv se moc daleko nedostali. Conrad Krämer se zapřísahal, že je hluboce věřící křesťan a že rozmlouvá jedině s Božími duchy a anděly. K tomu mu měla pomáhat prastará maska. Obdařená dokonce magickými vlastnostmi. Takzvaná ďáblova maska. Nešlo však o žádnou ďáblovu masku, ale o starou relikvii. Představovala teofanii, zvěstování, anděla Božího jménem mal’akh YHWH. Toto vysvětlení udělalo samozřejmě na členy protestantské komise, kteří přijeli zkoumat jeho činnost, silný dojem. Sedli mu na lep. Jejich závěr byl, že Conrad Krämer praktikuje starou formu mezopotámského kultu. Komise nenašla žádné opodstatnění pro to, aby ho potrestala – v náboženském ani v právním smyslu. Věc by se jistě vyvíjela dál, ale osud – nebo možná Krämerovi pozemští odpůrci – tomu chtěl jinak. Zemřel. Někdo si přál, aby podezření padlo na samotného ďábla. Nevíme, kdo ho sprovodil ze světa. Ani jak zemřel. Fojt ani hejtman či biskup se příliš nenamáhali, aby to zjistili. Jak bylo řečeno, závěr komise zněl, že ho zahubil sám Satan. Osobně mi přijde pravděpodobnější, že za vraždou stál podvedený manžel nebo milenec.“ Stejně jako u Daniela Lycheho, napadlo mě.

III Když jsme s farářem scházeli po mechem zarostlých kamenných schodech od dřevěného kostela ve stráni dolů do údolí a dál až ke druhému kostelu, kterému se navzdory jeho stáří stále říkalo „nový kostel“, snášela se

z hor hustá mlha. Schodiště ústilo na strmou turistickou stezku se ztrouchnivělým zábradlím z tenkých kmínků zbavených kůry. Od stezky pokračovala lesem pěší trasa sypaná štěrkem. Šli jsme beze slova. Něco na farářích mě vždycky nutí, abych se jim svěřoval. Možná si představuju, že mi dají odpověď. Nebo útěchu. No jo. Mám slabé nervy. Nic, za co bych se měl stydět. Žádné zábavné utkvělé představy. Jen období černočerné tmy. Mezi ztracenými dušemi v blázinci se cítím jako doma. Nic z toho jsem Šimonovi nesvěřil. Cítil jsem nutkání. Ale udržel jsem se. „Přemýšlel jsem nad jednou věcí,“ řekl a téměř nesměle se usmál. „Nemohl bych vás dnes pozvat na faru na večeři?“ „S radostí.“ Aspoň se nebudu muset nudit v těsném hotelovém pokoji. Moc jsem se necítil na to, že budu posedávat v hospodě se svými tlachajícími studenty a opilými novináři. Scházeli jsme po příkré kamenité stezce stále níž. Byla tma jako v pytli. V přítmí lesa vypadaly uschlé kořeny jako zkamenělí hadi. Na valounech a trouchnivých pařezech bujel vlhký mech. Když jsme ušli pár set metrů hustým lesem, zastavil se Šimon u jezírka. Vodní plochu lemovaly tmavé smrky a listnaté keře. Na vodě se pohupovaly bílé lekníny. Na hladinu vystoupala sem tam vzduchová bublina a od ní se šířily pomalé kruhy. „Krása, že?“ zeptal se.

„Ano, idylické místo.“ „Za posledních tři sta let se v tohle jezeře utopila spousta dětí z vesnice. Každé jaro po první květnové nedělní bohoslužbě sem chodí všichni farníci a rozsvěcují tu posvěcené svíce za mrtvé.“ „To je smutné. Utonulo jich tu mnoho?“ „Minimálně šest, možná dokonce sedm či osm. Nevíme to jistě.“ „Ne?“ „Ne, bohužel ne. Ne všichni se našli.“ Z těch slov mi přeběhl mráz po zádech. „Je tu hloubka?“ „Je tu bahnité dno. Děti sem stále rády tajně utíkají a koupají se tu. Vědí, že je to přísně zakázáno. Ale právě proto… Za teplých letních večerů se tu schází omladina, koupou se tu, pijou a… však víte.“ Pohlédl jsem na lesklé jezero. „V Juvdalu se říká, že v tomhle jezeře žije vodník,“ řekl Šimon. „Všichni tomu tady říkají Nykktjern čili Vodníkovo jezírko. Ve skutečnosti se jmenuje úplně jinak. Ani si nepamatuju jak.“

IV Stavba juvdalského nového kostela byla schválena v roce 1887 a dokončena v roce 1892 – jde o honosnou červeně natřenou kostelní budovu s vitrážemi v oknech a štíhlou vysokou věží s bílými okénky otevřenými na všechny světové strany.

Dole u kostela jsme se zastavili a podívali se nahoru ke věži. A od jejího vrcholu zase dolů k zemi. Matný křídový obrys, rozmáčený a rozmazaný kroky a větrem, naznačoval, kam dopadlo tělo Daniela Lycheho. Znovu jsem vzhlédl k oknům nahoře ve věži. Snažil jsem si představit, co se stalo – jak toho zářijového dne roku 1963, tak i v onen čtvrtek, kdy zemřel Daniel Lyche. Kladl jsem si tytéž otázky jako policie v roce 1963: Mohl skočit dobrovolně? Shodil ho někdo? Kdo? Bránil se? Nebo už byl v bezvědomí? „Tragédie,“ řekl Šimon Fjeldberg. Netušil jsem, zda má na mysli Danielův skon, nebo smrt svého otce. Nebo obojí. „Znal jste Daniela Lycheho?“ zeptal jsem se. „Nijak důvěrně. Ale při řadě příležitostí jsem se s ním setkal. A znal jsem ho rovněž prostřednictvím svých farníků.“ Než pokračoval, na chvíli se odmlčel: „Přestože o mrtvých jen v dobrém – a navíc toho chlapce budu zítra ráno pohřbívat –, nutno přiznat, že měl jisté slabé stránky.“ „Co tím myslíte?“ „Byl velice pohledný. A uměl toho využívat.“ „U dívek?“ „No právě. U dívek. I jako novinář byl poněkud kontroverzní. Vykládá se, že k některým rozhovorům a informacím se dostal téměř pomocí výhrůžek.“ „Vážně?“ „Však to znáte. Pokud by nezískal nějakou informaci nebo vyjádření, o které mu šlo, zveřejnil by něco ještě horšího. Soudě podle toho, s čím se mi lidé z vesnice

svěřili, byl schopen zajít opravdu daleko, aby dostal, co chtěl.“ Jak daleko? přemýšlel jsem. Zadíval jsem se na rozmazaný křídový obrys. Proč skončil Daniel Lyche na tomtéž místě jako Pontius Fjeldberg? Šimon se ke mně otočil zády. Jako by to nechtěl vidět. „Kdykoliv vidím tuhle kostelní věž,“ řekl, „vzpomenu si na otce.“ Na chvíli zaváhal a pak pokračoval. „Když zemřel, byl mi sice teprve rok, ale matka mi o něm hodně vyprávěla. Otec – ano, otec měl pevný charakter a silnou víru. A svoji rodinu mimořádně miloval.“ Nezeptal jsem se, přesto na to odpověděl: „Samozřejmě nelze vyloučit, že skočil z vlastní vůle. Ale ani trochu tomu nevěřím. Prostě ne.“ Nechtěl jsem na něj naléhat. Bylo to citlivé téma. Stačilo jen slůvko, abych ho postrčil dál. „Ne?“ „Otec byl křesťan. Kněz.“ Na to nemám žádnou otázku ani odpověď. Šimon hned pokračoval: „Samozřejmě vím, že i mezi kněžími dochází k sebevraždám. Přesvědčuje mě ale řada dalších věcí. Otec po sobě zanechal mladou těhotnou ženu. A mě. Copak by takový člověk spáchal sebevraždu? Ne, tomu nevěřím. Můj bratr Petr to nevylučuje. Já tomu ale nevěřím.“ „Takže jste přesvědčený, že byl zavražděn?“ Na čele se mu objevila hluboká vráska. Pohlédl z kostela na mě a pak ještě níž, na zem, jako by mu činilo potíže zformulovat odpověď a zoufale hledal ta správná slova.

„Pokud si nevzal život sám,“ řekl jsem, „pak ho nutně někdo musel zavraždit. Nebo si myslíte, že spadl nešťastnou náhodou?“ „Ne. Otec nespadl sám. Všichni tvrdí totéž. Že byl z vě že shozen. Velkou silou. V tom případě tam musel být někdo s ním.“ Tázavě jsem se na něj zadíval, než mi došlo, jak to myslí. „Nevěříte snad, že ho shodil – zlý duch?“ Než odpověděl, opět zaváhal: „Židovská, křesťanská i islámská víra uznává existenci Božích andělů. Andělé Bohu slouží jako poslové zpráv a pomocníci.“ „My ale hovoříme o démonech, ne?“ „Proč by měli existovat andělé a démoni ne? Andělé slouží našemu Pánu, démoni jsou Satanovi služebníci. – Půjdeme dovnitř?“

V Jsem citlivý na pachy. V interiéru nového kostela se vznášel neznámý odér, který jsem nedokázal jednoznačně identifikovat. Navlhlá vlna? Hnijící dřevo? Ztracené duše? Velké dveře kostela byly otevřené. Farář a já jsme prošli předsíní a vstoupili rovnou do chrámu. Prázdné řady lavic. Ukřižovaný Kristus na oltáři úplně vpředu. Pozlacená zdobená kazatelna. Honosný lustr. „Má kancelář,“ pronesl Šimon Fjeldberg s pousmáním. Z kostelní lodi jsme vešli do věžní místnosti, jednoduchého předpokoje pod samotnou věží se zvonicí. Nebyl

nijak velký. Patnáct dvacet metrů čtverečních nebo tak nějak. Dveře vedoucí na schodiště do věže byly otevřené. Pár židlí, stolek. Vestavěná skříň. Ještě jedny dveře, pro změnu zavřené, kterými se vcházelo do místnosti určené pro zvoníka. Na schodech do věže klečela jedna moje stará známá. Siri Schauová pracovala před pár lety u osloské policie a vyšetřovala tehdy jeden případ, do kterého jsem byl zapletený. Teď dělala u kriminálky. Zkoumala právě jeden ze schodů se svědomitostí někoho, kdo očekává výsledky, a pak se k nám otočila. „Ahoj, Bjørne!“ Siri Schauové bylo kolem čtyřiceti. Lehce při těle, přátelská tvář plná pih. Na jejím kultivovaném slovním projevu byl stále ještě jako letmá ozvěna slyšet náznak dialektu, kterým ji poznamenalo mládí prožité v Gjøviku. „Takže sis nesbalil saky paky a neodjel rovnou domů?“ řekla škádlivě. „Domů?“ „Slyšela jsem, že policejní velitel neprojevil moc ochoty.“ „Eilert Dalen dokáže být dost neotesaný,“ prohlásil farář, jako by se za něj chtěl jménem celé vesnice omluvit. „Jsem natolik tvrdohlavý, že mnou nějaké autority nehnou,“ odpověděl jsem drze. „Pravil sám pan profesor,“ usmála se potutelně Siri. „Jen pro pořádek, biskup mě a místní zástupce církve požádal, abychom vám byli plně k dispozici,“ doplnil farář. „Šéf kriminálky, policejní ředitel a biskup…“ řekla Siri. „To jsou mi panečku zadavatelé! Můžete si na velitele

stěžovat u policejního ředitele, pokud by se s ním nedalo vyjít.“ „Ale ne, to bude jistě v pohodě,“ odpověděl jsem. „Jen si značkoval vlastní revír. A já se stejně do vyšetřování vraždy Daniela Lycheho plést nebudu.“ „Uvidíme, jak to půjde,“ poznamenala a kývla nahoru na schody. „Snažíme se najít nějaké stopy, které by objasnily, jestli byl nahoru dovlečen, jestli ho tam někdo donutil jít násilím nebo jestli šel dobrovolně. Technici už mají jedno kolečko za sebou – já teď hledám, jestli něco nepřehlédli.“ Zasmála se. „Naděje umírá poslední, no ne?“ „Co dělal Daniel Lyche nahoře ve věži?“ zeptal jsem se. „To bych taky ráda věděla. Buď tam chtěl fotit a vrah ho překvapil, nebo ho tam někdo přinutil jít.“ „Našli jste nějaké stopy?“ „Ne.“ „A mrtvolu objevili až druhý den ráno?“ „Našla ji uklízečka.“ „Fatima,“ doplnil farář. „Chudák holka. Dost ji to zasáhlo. Ještě pořád je na nemocenské.“ „Mrtvý tam ležel celou noc,“ řekla Siri. „Posmrtná ztuhlost s mrtvolou udělala své a pohled na ni musel být pro tu nebohou ženu o to děsivější.“ „Daniel si půjčil váš klíč od kostela?“ zeptal jsem se Šimona. „Ano. Klíč má ale spousta lidí. Policie se mě na to už ptala. Od šedesátých let jsme neměnili zámek. Musí existovat…“ zamyslel se, „ne, netuším, kolik klíčů je v oběhu.“ Pomalu jsem přikývl a snažil jsem se najít ve všech těch

informacích hlavu a patu. Šimonův pohled mířil vzhůru po schodišti na věž. Já jsem si odkašlal. „Takže po tomto schodišti stoupal váš otec, když…?“ Nevěděl jsem, jak otázku zakončit. „Ano.“ Farářovi zvlhly oči. „Po těchto schodech otec toho zářijového dne roku 1963 šel.“

1963 květen Dobře víš, že kdybys v tomto okamžiku padl mrtvý k zemi, jdeš rovnou do pekla! Profesor teologie Ole Hallesby v živě vysílaném projevu na stanici NRK 25. ledna 1953

e pátek dvacátého čtvrtého května 1963, blíží se léto, je teplý den plný much a očekávání, kaplan Pontius Fjeldberg neví, že mu zbývá jen něco přes tři měsíce života. Večerní slunce proudí šikmo dovnitř vitrážemi na západní zdi, měkce jako sluneční déšť. Sepne ruce. Kostel je prázdný. Sedí sám v první lavici. Prsty pevně propletené. Přemýšlí: Kdo jsi, Bože, kdo jsi doopravdy? Vdechne jemný pach kostela, prach, staré dřevo. Pohledem těká po prostoru. Lustr nad chórem. Oltář překrytý bílým plátnem. Oblouk kolem oltáře. Kamenná křtitelnice. Zdobená kazatelna. Oči nenacházejí klid. Copak ne existuje nic víc? Nic víc než tyhle věci? Roztrhne propletené prsty, rozpřáhne paže a nastaví otevřené dlaně směrem k trpícímu Kristu na kříži na oltářní stěně. Kdo jsi, Bože? Otázka mu působí bolest. Nejen ta neuctivá forma a nutkavý tón, ale i samotné pochyby. Jako by se odvážil Pánaboha provokovat. Jakým právem se dožaduje – on! – odpovědi od Všemohoucího? To už by se mohl rovnou zeptat: Existuješ, Bože? Ano, tak hluboko klesl. Odpusť mi! Něco je se mnou v nepořádku. V hrozném nepořádku. Copak není nic svatého? Posvátného, neposkvrnitelného…

Kdysi dávno vůbec nepochyboval, tehdy byla víra přesvědčivá. To bylo tehdy, kdy mu jistota dodávala bezpečí, naplňovala ho teplem. To bylo v dobách, kdy cítil vřelou Boží přítomnost a něhu, kdykoliv sepjal ruce a zavřel oči. V dobách, kdy mu Bůh odpovídal. Jsem tady, mé dítě. Jenže pak umlkl. A zůstal úplně tichý. Místo toho se začal ozýval zcela jiný hlas. Nyní mu do ucha našeptával Satan. Ztratil jsi ve mě víru, můj Bože? Proč jsi mě zavrhl? Jednou, už si ani nepamatoval kdy nebo proč, se mu do mysli vplížila nejistota. Šepot plný jedu. Rostoucí pochyby. Kdy zmizel Bůh? Stalo se to předtím, než začal pochybovat, nebo až potom? A kdy se místo něj vloudil ďábel? Ten, který ví… Kdo jsi, můj Bože? Takovéhle otázky si klade. On! Kněz! Jaké pokrytectví! Za otázkami, kdesi hluboko v zemi stínů pochyb, tušil Lucifera. Z náprsní kapsy vytáhne deník a propisku. Svému deníku muže říct všechno. *

Z den ík u P on t i a F jeldberga, pátek 24. k v ětna 1963

Lucifer. Ovšemže. Kdo dál? Ten dávný had, kterému se říká ďábel. Lstivý ďábelský našeptávač. Ach, ano. Cítím ho v sobě. Jak opravdově! Satan se ve mně usídlil. To proto Bůh umlkl? Ponechal mě mému vlastnímu boji? Opustil mě? Než byl anděl Satan vykázán z nebeského království a svr

žen do pekel, používal ho Bůh k tomu, aby lidskou víru vysta voval zkouškám. Satan byl jedním z jeho nejbližších. No ano! Nejbližších! Jób píše: „A pak se jednoho dne stalo, že se Boží synové shro máždili před svého Pána a s nimi přišel i Satan. A Pán řekl Satanovi: Odkud jsi přišel? Satan odpověděl: Toulal jsem se po světě.“ Jeden ze synů Božích! Ano, tak to stojí psáno v Knize knih. Když Pán vykázal jednoho ze svých nejbližších z nebeského království, zavřel ho do žhnoucího podzemí a zatratil ho na věčné časy, a tak není věru divu, že ze svého království vyká zal i mě, neboť kdo jsem já? – ubohý, bídný lidský červ, kněz bez víry, Boží služebník plný pochyb! Je psáno, že anděl sestoupil z nebes, měl klíč k podzemí a v ruce velký řetěz, zmocnil se Satana a na tisíc let ho spoutal, svázal a zajistil pečetěmi, aby dál nesváděl lidi – tak píše Jan. Na mě Bůh také zapomněl. Zapomněl! Pro mého Boha už neexistuji. Na kříži si Ježíš stěžoval: Můj Bože, můj Bože, proč jsi mě opustil? Ve svém jazyce vykřikl slova: Eloï, Eloï, lemá sabach táni? Podobně, jako se v zoufalství tázal Syn člověka, ptám se i já: Můj Bože, proč jsi mě opustil? *

Pontius si ztěžka povzdychne, uloží deník zpět do náprsní kapsy, zvedne se z lavice a vejde do sakristie. Nasadí si klobouk a oblékne tmavošedý kabát. Rukou psaný úryvek nedělního kázání uloží do aktovky, vyjde ven a zamkne za sebou. Každou sobotu odpoledne

kázání načisto přepisuje doma na vlastním stroji – ani správce kostela, ani farní rada nenašli v rozpočtu prostředky na psací stroj. Z nejvyššího stupně kamenného schodiště pohlédne směrem k dřevěnému kostelu vysoko ve svahu. Proti světlu vyniká jeho ostrý obrys. Od otevření nového kostela slouží sloupový kostel jako juvdalské církevní muzeum. Cestou přes pozemek kostela mine faru. Otevřenými okny zaslechne zpěv dětského sboru. „Ožil háj“. Usměje se. Jeho žena Cecílie je na čtvrt úvazku zaměstnaná jako sbormistryně a včera si tu píseň celý večer pobrukovala. Po večerech rádi poslouchají rádio, někdy Cecílie ke kávě upeče vafle. Má rád tyto všednodenní rituály. Poutají je k sobě. V lásce, v partnerství. Obvykle to bere zkratkou přes hřbitov. Pak pěší cestou podél zpěněných peřejí až ke starému mostu, který spolu s novým mostem o kus severněji propojuje obě části Juvdalu. Zajde k ženiným rodičům a vyzvedne syna Šimona. Tchán, Kåre Borg, je ve vsi úřadujícím hlavním farářem, jeho nadřízeným. Šimonovi je rok a cestou domů usne v kočárku. Pontia napadne: Můj syn. Dvě vřelá slova. Můj syn. Náš syn.

Hovory s ďáblem

Tvůj bůh tě opustil, Pontie, už si to připusť. Já jsem ovšem zde. Ďáblův hlas. Tak našeptává do Pontiových uší. Nazývají ho velkým drakem, dávným hadem. Nějak mi přece říkat musejí. Když jsem byl jedním z Božích nejbližších, říkali mi synu. Jak říkám: Máme od Boha brát jen to dobré, a to zlé ne? Ty jsi to zlo. Ty! Ano. Slýchám je to říkat.