0039597

Leah Konenová LÁSKA A JINÁ VYKOLEJENÍ

LOVE AND OTHER TRAIN WRECKS Copyright © 2018 by Leah Konen All rights reserved. Translation © Lenka Faltejsková, 2018

ISBN 978-80-7617-045-2

MÉ SEST ŘE KI MBERLY, PRV NÍ Č TEN ÁŘ CE A PŘ ÍZN IV KYN I

ČÁST PRVNÍ VE VLA KU

AM MY 11.23

JÍZDA VLAKEM NENÍ VŮBEC TAK ROMANTICKÁ, JAK JSEM SI

myslela. Sice mě na romantiku a snění moc neužije, ale přece jen je to vlak! Představovala jsem si kovové vozíky s občerstvením rachotící uličkami, cestující vyhlížející z oken, pozorující ubíhající krajinu, rozložené noviny a průvodčího s čepicí do čela. Ženy v šatech a punčochách, muže v oblecích. Nejspíš to mám z filmů. A už jsem pochopila, že nic nikdy není jako ve filmu. ZvlášJ v posledním roce. Sedím ve vlaku společnosti Amtrak, který připomíná stříbrnou střelu, ačkoli se rozhodně nepohybuje její rychlostí, a projíždím podél Východního pobřeží. Sedadla jsou potažená kousavým modrým polyesterem s potiskem, který zřejmě navrhli dřív, než jsem se narodila, a nikde žádný vozík s občerstvením. Zatím jsem neobjevila, kde bych si mohla dát něco k jídlu, přestože jsem prošla tři sousední vagony. Dívám se z okna, ale vidím jen bezpočet odstínů šedi. Hlínu a zbytky suché trávy. Kusy betonu a továrny, které vypadají jako z Dickensova románu – a to mě Dickens nebere! Průmys9

LÁSKA A JINÁ VYKOLEJENÍ

lová pustina. Dotknu se okna rukou. Je studené, zatímco uvnitř je horko, přímo sálá z příliš mnoha lidí navlečených v příliš mnoha vrstvách. Vlak je plný. Přes uličku sedí chlapík v obleku, takový ten neupravený typ, který už je dost možná nějakou dobu bez práce, přesto stále nosí oblek, podobně jako Dickensova slečna Havishamová svatební šaty. Jeho bílou košili pod pomačkaným sakem zdobí propocená Rorschachova skvrna. A rozhodně tu nejsou žádné dámy v šatech a punčochách jako ve starých filmech, přinejmenším žádnou nevidím. Všichni jsou oblečení vesměs jako já – v džínách a volném svetru, obklopení hromadou odložených šál a čepic a rukavic, výstroje do zimy tam venku, ne do horka uvnitř. Každý se dívá do telefonu nebo do iPadu, a ačkoli průvodčí měl tu placatou nádražáckou čepici, „vaše jízdenky, prosím“ řekl tak otráveně, že bylo každému jasné, že by chtěl být kdekoli jinde, jen ne tady. Nic tu není zvláštní ani romantické. Navíc to celé byl jen hloupý okamžitý nápad. Začne mi zvonit telefon. Vstanu, abych ho vytáhla z horní přihrádky, a málem se přitom praštím do hlavy. Se svými téměř sto osmdesáti centimetry jsem dost vysoká a je mi tu těsno. Červenou koženou kabelku, dárek k narozeninám od táty, odeslaný expresně z Hudsonu v New Yorku tři dny po mých narozeninách, mám nacpanou mezi svým velkým kufrem na kolečkách a třemi nebo čtyřmi lesklými barevnými igelitkami s nápisem Century 21. Vezmu za kabelku oběma rukama, ale ve stejné chvíli začne padat kufr. Pustím kabelku a ta přistane na zemi, ale kufr se mi podaří zachytit, než napáchá větší škody. Pán středního věku napravo se na mě dívá jako na nejneschopnější stvoření na planetě. Jeho žena upírá oči na igelitové tašky, jako bych jim mohla nějak poškodit věci, které v nich mají (omlouvám se, ale neomlouvám se). Kdyby ti dva nenacpali nahoru tolik věcí, měla bych víc místa k manévrování. Telefon přestane zvonit, ještě když oběma rukama držím 10

AMMY

kufr. Pokouším se ho nacpat zpátky, ale nechce se do přihrádky vejít, igelitové tašky se svalily na stranu. Musím ho opatrně sundat a postavit na sedadlo vedle sebe. Vím, že bych neměla odkládat na volné sedadlo zavazadla, ale jízda má trvat pět hodin a já teprve začínám třetí a po pravdě si vážně nepřeju, aby si ke mně přisedl nějaký upovídaný cestující. Posadím se a natáhnu se pro červenou kabelku, která zůstala ležet na zemi. V tu chvíli telefon začne opět vyzvánět. „Tak vezmete to?“ Žena přede mnou se na mě prudce otočí. Těžko říct, co má v těch taškách, že je na mě tak vysazená. Nebo je to možná jen takový newyorský obyčej. Pokrčím rameny a zalovím v kabelce. Jako by všichni v tomhle vlaku ovládali vlakovědu podstatně líp než já. Jenže to není až tak moje vina. Já tuhle nečekanou cestu vůbec neplánovala. Dokud jsem včera večer nezavolala Kat, své téměř nevlastní sestře, byla jsem skoro na sto procent rozhodnutá nepřijet. Už několik měsíců. Přije . Zůstaň na víkend. Jestli nepřijedeš, budeš litovat. Bude to pohodička. Ovšem tohle pohodička není, ani omylem. Prohrabuji se knihami a věcmi, které jsem si ráno nahodile nacpala do tašky, telefon dál zvoní. Napjatě čekám, až si ta ženská začne zase stěžovat, ale nakonec telefon objevím mezi Paní Bovaryovou a Norským dřevem. Volá Kat, jak jsem předpokládala. Jediný člověk v mém věku, který radši volá, než esemeskuje. „Ahoj,“ ohlásím se a okamžitě se mi zrychlí pulz. Nejsem nervózní z ní, ale z celé té situace. Tohle by člověku rodina dělat neměla. Jenže rodina má představovat spoustu věcí, které, jak jsem během loňského roku zjistila, ta má nepředstavuje. „Řekni, že jsi tu esemesku myslela vážně. Že fakt sedíš ve vlaku!“ Její hlas zní jako obvykle povýšeně a překotně, asi jako když to nějaká lepší slečna přežene s kávou. 11

LÁSKA A JINÁ VYKOLEJENÍ

„Fakt sedím ve vlaku,“ potvrzuji. Paní přede mnou se opět prudce otočí, jako že mluvím moc nahlas, i když mluvím naprosto normálně, aspoň podle mě. Kat vyjekne a já instinktivně odtáhnu telefon od ucha. „Panebože,“ povykuje, „mám takovou radost! Jsi doslova záchrana před tou katastrofou, ke které se tu schyluje.“ Obvykle bych při takové příležitosti začala vysvětlovat, jaký je rozdíl mezi výrazy „doslova“ a „přeneseně“, ale dnes jsem roztržitá, musím myslet na to, co mi ráno řekla máma. Jak mě můžeš opustit zrovna dneska? AJ už si Kat myslí, že má na krku katastrofu, aJ ta tragédie zahrnuje Sophiiny šaty, nebo Beiny vlasy, v porovnání s mými uplynulými čtyřiadvaceti hodinami jsou to jen prkotiny. „Chápeš, doufám, že nebudu z mýho táty a tvý mámy skákat radostí?“ „Jo,“ přitaká, „ach jo, to ani já. Ale tvůj táta bude mít radost. Smutní tu už týden. Stýská se mu po tobě.“ Obrátím oči v sloup a potlačím hořký smích. No jistě. Určitě teY myslí hlavně na mě. Nepochybně mu v hlavě zní Ammy, Ammy, Ammy, pořád dokola. Koneckonců kdo by nemyslel na dceru, na kterou se vykašlal, když si má brát o deset let mladší sexy cvičitelku jógy? Jsem pro něj jenom vzpomínka, poznámka pod čarou k jeho novému životu, upomínka na ten starý. Dokonce jsem se o tom pitomém obřadu dozvěděla dřív od Kat než od něj. Kat ale na reakci nečeká. „Kdy tu budeš?“ „O půl druhé. Platí, že mě vyzvedneš?“ „No jasně,“ potvrzuje. „Na hudsonském nádraží?“ „Jo.“ „Paráda. Jo a řekla jsem to Bee, ale nikomu jinému.“ Vzdychnu. „Slíbilas mi, že to nikomu neprozradíš. Má to být překvapení.“ Dovedu si živě představit, jak obrací oči v sloup. „Je moje 12

AMMY

sestra. A brzo bude tvoje nevlastní sestra. Neprozradí nic. Navíc je nadšená.“ To konstatování mě zasáhne víc, než by mělo. Brzo bude moje nevlastní sestra. Vážně se to děje. Bea a Kat, celé vyšňořené. Sophie, má nastávající nevlastní matka, v nějakých rozevlátých šedobílých šatech. Můj táta, slibující lásku ženské, která rozhodně není moje máma. Zalétnu pohledem ke dveřím vagonu a nakrátko mám chuJ odběhnout, zatáhnout za záchrannou brzdu a říct jim, aby ten vlak otočili a odvezli mě zpátky do Virginie, kde bych objala mámu a řekla jí, jak mě to všechno mrzí a že pořád stojím při ní, aJ se děje, co se děje. Jenže zároveň vím, že by se tím nic nespravilo. Že to, co jsme spolu dřív měly, je dávno pryč, což jsem si pořádně uvědomila teprve včera večer. „Moc se těším aspoň na vás dvě,“ pronesu konečně. „Tak jo, musím mámě pomoct vyžehlit ty pitomé šaty. Tak brzo nashle.“ A jak je pro ni typické, zavěsí dřív, než stačím něco dodat. Dívám se na telefon a lituju, že jsme se nebavily delší dobu. Chtěla bych jí svěřit, že mám strach, že mi tohle máma neodpustí, že jsem se rozhodla úplně špatně a že mě tam táta doopravdy nechce, protože mu nová rodina bohatě stačí. Zavrtím hlavou, zaženu nepříjemné myšlenky. Odolám a neotevřu si Messenger, abych nespadla do králičí nory, již představuje konverzace s mámou, kterou jsem z důvodu zachování příčetnosti přerušila už asi před hodinou. Místo toho projíždím sociální sítě a fotky lidí, kteří tráví prázdniny na rodinných dovolených. Například fotku Dary a jejího bratra, jak nastupují do letadla směřujícího do hollywoodských filmových ateliérů Universal Studios. Nejchytřejší holky od nás ze školy, která se vrací z Jižní Karolíny. Žárlím, kdykoli narazím na fotku třeba i rodin, které zas tak dobře nefungují, koušu se do rtu a snažím se nenechat rozházet. 13

LÁSKA A JINÁ VYKOLEJENÍ

V hloubi duše vím, že mě táta uvidí rád. Chce mě tam. Aspoň mi to tvrdil minulý měsíc do telefonu. Ale i kdybych nepřijela, obešli by se beze mě. Já už nejsem jeho rodina. Natožpak máma. Odsunul nás na druhou kolej. A to bolí. Dívám se z okna, hledám v té ošklivé průmyslové zástavbě aspoň něco zajímavého, ale venku je tma, jsme v tunelu a vidím jen slabě prosvítající graffiti na betonové stěně. Zřejmě už přijíždíme na Penn Station, a já si toho ani nevšimla. Opřu si hlavu o sklo, cítím na studeném okně vlhkost ze sraženého dechu. Nevěnuji pozornost otevírání dveří ani následným krokům. Nejradši bych celou cestu prospala, abych se netrápila. Už aby bylo zítra, aby tenhle hloupý den skončil, už abych seděla u Kat v pokoji, dívala se na epizody Přátel a rozhodovala se, do které předražené hudsonské restaurace půjdu na oběd. Oči mám zavřené, náhle mě probere naléhavý a netrpělivý hlas. „S dovolením.“ A pak ještě jednou, než se stačím pohnout. „S dovolením. Můžu si sem sednout?“

14

NOAH 11.29

VŽDYCKY POZNÁTE ČLOVĚKA, KTERÝ JEDE VLAKEM POPRVÉ. Většinou se jim snažím pomoct. Stručně je zasvětím, poradím, kde zmáčknout tlačítko, aby se otevřely dveře mezi vagony, kde najít jídelní vůz, varuju je, aby si rozhodně nedávali kuřecí wrap Santa Fe. Vlastně mě to celkem baví. Momentálně jsem ale nervózní a nikdo jiný mě nezajímá. Myslím na Rinu. Na to, že je poledne, kdy lidi nejezdí do práce ani z práce, je ve vlaku dost narváno. Nejspíš mají všichni volno jako já, i když je už třetího ledna. Ta holka napůl spí. Krátké tmavě hnědé vlasy má navlhlé od okna. Ukážu na její kufr, který ji prozradil. Typická začátečnická chyba. „Všude je obsazeno, takže, ehm, kdybys to mohla dát jinam.“ „Aha,“ vyhrkne. „Jasně.“ Vstane. Je vysoká a chvíli to vypadá, že se praští do hlavy o přihrádku na zavazadla, ale těsně se jí vyhne. Zvedne si kufr nad hlavu. Položím kytici na sedadlo a jdu jí pomoct, chytím okraj kufru, aby jí nespadl. Vlasy jí voní mátou. 15

LÁSKA A JINÁ VYKOLEJENÍ

„Poradím si sama,“ ohradí se. Zatlačí a kufr zajede do přihrádky jako dílek skládačky. „Díky,“ řeknu jí. „Ty tašky jsou tvoje?“ Ukážu na tři igelitky s logem Century 21. Zavrtí hlavou, což mě moc nepřekvapuje, protože rozhodně nevypadá jako někdo, kdo prolézá uličky mezi regály se zlevněnými designovými svršky, plné lidí. Natáhnu se nad ni a tašky posunu, aby nepřekážely v naší části. Paní, co sedí před námi, mě zpraží pohledem, ale zná přepravní předpisy a neprotestuje. Strčím si nahoru batoh, zvednu kytici ze sedadla, posadím se a dám si ji na klín. Ta holka se na ni zadívá, snad až moc dlouze, nic však neřekne. Prohlédnu si květy. Dva už jsou trochu pomačkané. Všimne si toho Rina? Všimne. Bude jí to vadit? Snad ne. Holka vedle mě drží v ruce jízdenku. Na sobě má vytahaný khaki svetr a vyšisované džíny. Evidentně intelektuálka, nejspíš jede na nějaký kurz na Bardu, volnomyšlenkářské umělecké univerzitě kousek od nás… Rina o studentech z Bardu, kteří chodili do restaurace, kde pracovala přede dvěma lety, často mluvila. Prý jsou všichni dost mimo a věčně probírají nějaká traumata a podobné věci. Ona tyhle vztahovačné studenty nesnášela. Na druhé straně milovala lidi z města, i když je polovina z nich zrovna tak mimo, aspoň podle mě. To byl taky částečně důvod, proč jsem loni přidal na seznam Hunterovu fakultu. Proč jsem se nakonec odhodlal jít právě tam. I když mně studenti z Bardu nikdy nevadili. Jednou jsme s Rinou zapředli dlouhou diskuzi o tom, jestli se v poslední době neřeší nejrůznější traumata na veřejnosti zbytečně. Vyhrála ona, ne protože by měla pravdu, ale protože umí vyhrávat hádky. Rina je srdcem holka z města, i když vyrostla na venkově. Nepotrpí si na chytré řeči. Ráda jezdí do města k tátovi. Ráda 16

NOAH

hledá laciné kabelky a čínské plněné bulky v Čínské čtvrti. Ráda jezdí na městském kole do Prospect Parku. Ráda mě vláčí do Century 21, kde plní své vlastní igelitky zlevněnými značkovými hadry a ano, přiznávám, seknou jí. To ona mě doprovázela na prvních výpravách na univerzitu, protože naši měli tenkrát dost problémů sami se sebou a moc to nezvládali. To ona mě přesvědčila, že ve východní části Manhattanu se dá docela příjemně žít. Upravím jeden z těch pomačkaných květů, aby nevypadal tak zbědovaně, prohlédnu si výsledek a usoudím, nebo spíš doufám, že to stačí. Koutkem oka se podívám na svou spolusedící, která si teY čte Murakamiho. Rozhodně holka z Bardu. Upřímně si myslím, že Rině na Bardu nejvíc vadí, že bydlí tak blízko u něj. Proto tam nechce, nebyla by to dostatečná změna. Až na tu nepříjemnou výši školného, klidně bych tam zůstal, nebýt Riny. Na rozdíl ode mě potřebuje dobrodružství. Nechte ji bydlet měsíc v New Yorku a bude to město znát líp než já. Protože ona je přesně ten typ, který bez obav a bez ohlédnutí klidně zabočí do ulice, kterou vůbec nezná. Strčím kytku do kapsy na opěradle sedadla před sebou a sundám si bundu. Rozhlédnu se. Přes uličku sedí chlápek, který něco píše do stoletého notebooku, na sobě oblek, který už má to nejlepší dávno za sebou. Zvednu tašku přes rameno, kterou nosím do školy, položím si ji na klín a vytáhnu čtečku Kindle, pak tašku zastrčím pod sedadlo. Už jsem takhle jel ze svého malého, mizerného pokoje na koleji ve městě na ranč k našim do Lorenz Parku, kousek za Hudsonem, třikrát. Abych viděl naše. Strávit doma prázdniny. Nechat si vyprat. Odvézt si něco mraženého, čím si zásobím minimrazák na koleji. Prostě typická rutina prváku na vysoké. Zato dnes jedu domů z docela jiného důvodu. 17

LÁSKA A JINÁ VYKOLEJENÍ

Nepatrně kytku narovnám, aby se neponičila ještě víc. Pokouším se soustředit na slova na displeji, ale rozmazávají se mi před očima, splývají a míchají se jako v písmenkové polévce. Nemůžu vypudit Rinu z hlavy. Ta holka vedle mě se zdá zrovna tak roztržitá. Prstem si založila stránku v knížce, vrtí se a hlasitě vzdychá. Neúspěšně se pokouší využít co nejlépe zhruba třicet centimetrů místa mezi svými koleny a opěradlem sedadla před sebou. Nakrátko zachytí můj pohled, pak se odvrátí. „Jet vlakem není taková romantika, jak sis představovala, co?“ nadhodím. Přestane skládat šátek, který má hozený na zemi, a podívá se na mě. „Cože?“ Pokoušel jsem se o vtip. Když jsem jel vlakem poprvé já, rozhodně nesplnil má očekávání, jen starý pot a nepohodlná sedadla. Ale ona zřejmě nepochopila. Mám zamumlat „to nic“? Možná. Mám obrátit pozornost ke čtečce a snažit se něco přečíst? Pravděpodobně. Jenže najednou mi připadá neúnosné lámat si další dvě hodiny hlavu tím, jak Rina zareaguje, až přijedu. „Jedeš s Amtrakem poprvé?“ pokusím se o veselý tón. Kousne se do rtu, založí si ruce na prsou a její bunda se o kousek posune na mé sedadlo. Oči má velké, trochu moc vykulené, jako by byla neustále překvapená, bradu téměř špičatou jako nějaké rozčilené srdíčko. Je ostrá všude tam, kde Rina není. Rina má vlnité kaštanové vlasy, oválnou tvář, a když něco chce, vyšpulí dolní ret. „Proč tě to zajímá?“ opáčí ta holka. Zasměju se. Jako by mi chtěla předvést kovanou Newyorčanku, i když bych podle jejího přízvuku – a neznalosti základních pravidel cestování vlakem – hádal, že je odjinud. „Pardon, jenom jsem se pokoušel o konverzaci.“ 18

NOAH

Obrátí oči v sloup a odvrátí se. No dobře. Zadívám se znovu na čtečku, ale nedokážu se soustředit. Nakonec ji zastrčím do kapsy na sedadle před sebou, vytáhnu telefon a otevřu messenger. Tak rád bych Rině napsal. Tak moc rád. Chci s ní mluvit. Potíž je v tom, že nevím, co bych jí měl napsat: Ahoj, dneska večer se u tebe zastavím, chci tě překvapit, aby ses ke mně vrátila. Budeš doma? Jak se vede? Už jsme se dlouho neviděli! Myslíš na mě někdy? Protože já na tebe pořád. Zavřu zprávy. AJ bych napsal cokoli, vyznělo by to hloupě. Proto s ní musím mluvit osobně. Proto se musím držet plánu. Rád bych ji šmíroval na Facebooku a na Instagramu. Rád bych zjistil, jestli nemá někoho jiného, i když mi Danny říkal, že mu Cassie tvrdila, že nemá. Rád bych viděl její fotky, jenže jakmile jsme se v létě rozešli, všude mě zablokovala. Zřejmě potřebovala radikální řez. A asi se jí nemůžu divit. Cassie prý taky říkala, že podle ní Rině občas chybím. Projedu příspěvky na zdi, vidím tam selfíčko našich z lodi s výhledem na Bermudy. Pokouším se zachovat si pozitivní naladění, ale stejně mě pořád trochu štve, že se na mě letos vykašlali a odjeli, když mám vánoční prázdniny. Ne že by mi na Vánocích nějak zvlášJ záleželo. Tak především jsme židé, takže z náboženského hlediska jsou pro nás bezvýznamné. Ale stejně jsem vždycky měl rád ten náš ubohý umělý stromek a lesklé staniolové řetězy. Je dobře, že se táta nastěhoval zpátky a přestali žít odloučeně, ale i když je to rozkošné, nebyla podle mě tahle „plavba obnovené lásky“ nutná. Minimálně ne dvanáctidenní. Stačí pomyslet na to, kolik budu muset vyčerpat ze studentské půjčky, abych zaplatil za pobyt na koleji navíc, a jsem nervózní. Ale aspoň jsem na svátky nebyl úplně sám. Můj spolubydlící Alex mě vzal na pár dnů k nim domů, takže jsem tábořil 19

LÁSKA A JINÁ VYKOLEJENÍ

v absurdně drahém podkrovním bytě ve čtvrti Dumbo. Ráno o Vánocích jsme měli marinovaného lososa a kapra, k večeři humra a škeble. I tak bych ale byl radši v Lorenz Parku s našima, rozbaloval dárky a objednával hromadu číny u roznáškové služby. A s Rinou. Chvíli se dívám z okna na vzdalující se obrys New Yorku, který záhy vystřídá ošklivé předměstí Yonkers. Vlastně bych měl našim poděkovat. Teprve když odjeli, došlo mi, jak moc mi Rina chybí. A taky že lidi, co se rozešli, se můžou dát zase dohromady. A přesně to taky dělají, když se milují. Znovu se podívám na telefon, projedu další část nových příspěvků, ale nikde nic zajímavého. Vytáhnu tedy opět čtečku, protože nemám co dělat. „Kruci,“ ulevím si vzápětí tiše. Je vybitá. Ta holka se ke mně otočí se samolibým výrazem. „Víš, skutečný knížky mají jednu výhodu. Nepotřebujou baterky.“

20

Leah Konenová LÁSKA A JINÁ VYKOLEJENÍ Z anglického originálu Love and Other Train Wrecks, vydaného nakladatelstvím Katherine Tegen Books, an imprint of HarperCollins Publishers v New Yorku v roce 2018 přeložila Lenka Faltejsková Obálku s použitím původního návrhu upravila Jana ŠJastná Redigovala Iveta Poláčková Odpovědná redaktorka Jana Balharová Technický redaktor David Dvořák Počet stran 280 Vydala Euromedia Group, a. s. v edici YOLI, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2018 jako svou 10 181. publikaci Sazba SF SOFT, Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz.