Issuu

Churchill_13_(imprimatur).indd 4

12.01.2018 13:29:10

Obsah

Úvod. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 1. Rozpolcená sněmovna. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 2. Hýřil. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 31 3. Pád premiéra. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71 4. „Svatý lišák“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 89 5. „Diktátor“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 105 6. Krev, dřina, slzy a pot. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 119 7. Situace se zhoršuje. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 135 8. Strach, pochybnosti a vnitřní tlaky. . . . . . . . . . . . 159 9. Kabinetní krize a potřeba vytyčit směr. . . . . . . . 191 10. „Bojovat na pobřežních plážích“. . . . . . . . . . . . . . 223 Epilog: Po pravdě řečeno . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 243 Poděkování. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 251 Poznámky. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 253 Rejstřík. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 281

Churchill_13_(imprimatur).indd 5

12.01.2018 13:29:10

Úvod

Má osobní knihovna vždy obsahovala alespoň několik svazků věnovaných „významným proslovům, které změnily svět“. Podobné knihy jsou postaveny na předpokladu, že se tohoto ambivalentního výkonu za příhodných okolností podařilo dosáhnout opakovaně. Pronikavý řečník vystoupil v příhodnou chvíli a pronesl v ten správný okamžik myšlenky, jaké doba vyžadovala. Takovéto antologie skoro vždy zahrnovaly alespoň jeden proslov Winstona Spencer-Churchilla, a někdy dva či tři. Působily trochu staromódně, povzneseně a někdy ve své slovní vyumělkovanosti až pompézně, vždy ale obsahovaly několik mimořádných vět, jedinečných obratů, jež by uhranuly jakékoli publikum před tisíci lety i po tisíci let. Začal jsem se soustavněji zajímat o proslovy Nehrúa, Lenina, George Washingtona, Hitlera, M. L. Kinga a dalších, živil v sobě obdiv k řečnickému umění a žasl nad jejich sprškami slovních šípů. Ve svých nejzdařilejších proslovech byli schopni vyjádřit dosud netušené smýšlení celého národa, usebrat a energizovat nesouvisející emoce ve společné zanícení, jež dokáže nemyslitelné učinit skutkem. Na Churchillovi mě zvláště zaujalo, že tři takovéto proslovy pronesl v rozmezí pouhých čtyř týdnů. Květen 1940 představoval v jeho životě období řečnické velkoleposti a inspirovanosti, jíž dosáhl naprosto sám. Co 7

Churchill_13_(imprimatur).indd 7

12.01.2018 13:29:10

NEJTEMNĚJŠÍ HODINA

bylo příčinou, která ho podnítila k tomuto rozletu? Jaké politické a osobní tlaky ho přiměly k tomu, že byl za tak krátkou dobu schopen třikrát proměnit uhlí v démanty? Jednoduchá odpověď zní: Británie byla ve válce. Pod děsivým náporem okovaných bot a střel, jejž rozpoutal nacistický Blitzkrieg, se hroutila jedna evropská demokracie za druhou – a nový ministerský předseda Velké Británie při pohledu na tyto hrůzy uvažoval s perem v ruce a sekretářkou po ruce, jakými slovy zemi probudit k hrdinskému odporu za situace, kdy se zdálo, že k útoku strašlivého nepřítele na domácí půdu může dojít už za několik hodin. Z uvedených otázek a z fascinace, jíž byly výrazem, vyšla tato kniha i scénář k filmu Nejtemnější hodina – s cílem prozkoumat pracovní postupy, vůdčí rysy, uvažování a psychiku konkrétního jedince v krizové situaci, muže, který v hloubi své značně básnické duše věřil, že na slovech záleží, že jsou podstatná a mohou se zasadit o změnu světa. V první fázi shromažďování materiálu jsem se zaměřil na období trvající od 10. května 1940, kdy byl Churchill nečekaně jmenován ministerským předsedou, do 4. června, kdy se podařilo takřka plně evakuovat ohroženou britskou armádu z Dunkerku (což ovšem též bezprostředně vedlo k rozvratu francouzské obra nyschopnosti) a Churchill pronesl závěrečný z trojice svých velkých proslovů. Britský státní archiv mi zajistil klíčový badatelský nástroj, totiž přístup k záznamům ze zasedání válečného kabinetu, kterým Churchill v těchto chmurných dnech předsedal. Protokoly vrhají světlo na vzácné období osobní nejistoty, zvláštního kolísání v jeho jinak pevném kurzu. Piedestaly jsou pro sochy, ne pro lidi, a při podrobném čtení těchto záznamů se nám odhalí nejenom vůdčí osobnost v krajně obtížné situaci, na kterou 8

Churchill_13_(imprimatur).indd 8

12.01.2018 13:29:10

Ú vod

se útočí ze všech stran a která občas neví, kterým směrem se dát, ale také příběh, o němž jsem doposud netušil – příběh britského válečného kabinetu, jehož ochota uzavřít mír s nepřítelem mohla navěky změnit podobu světa. Jak blízko měl Churchill k tomu, aby s Hitlerem uzavřel mírovou dohodu? Zjistil jsem, že velmi. Válečný kabinet, který v roce 1940 zasedal nejprve v sídle admirality (z Downing Street č. 10 jen krátkou procházkou po Whitehallu) a poté ve sklepním bunkru pod sídlem ministerstva financí, stál před otázkou, zda má Británie bojovat sama, snad i za cenu zničení svých ozbrojených sil a zhouby národa, nebo neriskovat a prozkoumat možnosti mírové dohody s Hitlerem. Italský velvyslanec v Londýně dal najevo, že by výměnou za přenechání určitých koloniálních obchodních práv v Africe, na Maltě a v Gibraltaru byl ochoten požádat fašistického Duceho Benita Mussoliniho , aby ve vyjednávání mezi Berlínem a Londýnem sehrál roli zprostředkovatele. Lord Halifax, jenž byl ve hře o pre miérské křeslo Churchillovým sokem, se o průzkum této možnosti – přinejmenším pokud jde o zjištění podmínek, které by si Hitler kladl – důrazně zasazoval a Neville Chamberlain, který vládu vedl před Churchillovým nástupem, s Halifaxem souhlasil v tom, že jde o jediný rozumný způsob, jak se vyhnout takřka jistému zničení. Churchill tak musel ve velkém osamění rozvážit, co je v sázce, a dospět ke zcela samostatnému úsudku. Pro řadu čtenářů bude šokujícím překvapením, že velký Winston Churchill, jehož historie líčí jako zarytého a nepoddajného Hitlerova nepřítele, sdělil ostatním členům válečného kabinetu, že v principu proti mírovým rozhovorům s Německem nemá námitek, „pokud by pan Hitler byl ochoten uzavřít mír za cenu obnovení německých kolonií a panství nad střední Evropou“. V určitou chvíli – konkrétně 26. května – zašel 9

Churchill_13_(imprimatur).indd 9

12.01.2018 13:29:10

NEJTEMNĚJŠÍ HODINA

ještě o krok dál a údajně prohlásil, „že by byl vděčen, pokud by se země mohla ze současných obtíží pomocí podobných ujednání dostat, jen je‑li dáno, že si uchováme podstatné rysy a obsah naší životní síly, byť třeba za cenu určitého postoupeného území“. Jakého území? Nemíní se pouze území v Evropě, nýbrž území patřící Velké Británii. A to není vše. Podle zápisu v Chamberlainově deníku z 27. května Churchill válečnému kabinetu sdělil, že „kdybychom se z této šlamastyky mohli dostat tím, že se vzdáme Malty, Gibraltaru a několika afrických kolonií, skočil by po tom“. Opravdu Churchill vážně uvažoval o tom, že zahájí mírové rozhovory se šíleným masovým vrahem, kterého hluboce nenáviděl? Podle všeho ano. Tlak, jemuž musel čelit, byl tak silný, že o této možnosti neuvažoval jen čistě teoreticky, ale dokonce Halifaxovi dovolil připravit přísně tajný přípis adresovaný italské vládě, v němž by Británie zformulovala vlastní podmínky a podnikla první krok ke zjištění, jak přísně by si vůči ní Hitler počínal. Pokud někomu připadá, že představa Churchilla ochotného vážně uvažovat o podobné dohodě snižuje význam historického velikána a maří jeho pověst, odpovídám, že podle mého názoru naopak platí pravý opak: tradovaná představa bojovníka a rváče, který nikdy nepocítil ani stín pochybností, neodpovídá komplexitě Churchillova charakteru a činí z něj nevěrohodnou figuru, pouhé klišé, výplod kolektivní mysli namísto člověka z masa a kostí. Přisoudíme‑li Churchillovi nerozhodnost, schopnost tvářit se odhodlaně v zájmu zachování bojového ducha a současně uvažovat o zásadně odlišných řešeních, nijak ho to neumenšuje, naopak jej to činí poutavějším a více hodným úcty. Toto období se tedy míní onou nejtemnější hodinou, o které mluví název knihy a filmu. Churchill však z temnot vyšel díky dvěma působivým dramatickým gestům 10

Churchill_13_(imprimatur).indd 10

12.01.2018 13:29:10

Ú vod

a skvělým proslovům. První pronesl před skupinou méně významných ministrů, kteří nedocházeli na zasedání válečného kabinetu, druhou na půdě parlamentu a před tváří světové veřejnosti. První proslov byl takříkajíc zahřívací zkouškou a neexistuje z něj žádný ucelený záznam, celkovou podobu však načrtávají a řadu důležitých vět zaznamenávají deníkové zápisy dvou přímých posluchačů. Druhý proslov naopak ihned poté, co splynul z Churchillových rtů, vplýval do dějin – i s výčtem míst, kde všude hodlají Britové bojovat s obávanými Němci, ať už půjde o písečné pláže, přistávací plochy, pole, kopce, moře nebo oceány. V obou těchto proslovech i v předchozí řeči, která zazněla o několik týdnů dříve a kde veřejnosti přislíbil krev, námahu, slzy a pot, ať už po nich lidé touží, nebo ne, Churchill využil celé instrumentárium rétoriky. Příslušná poučení našel u Řeků a Římanů – a konkrétně u Cicerona. Nejprve nastolit emocionální sepětí s vlastní zemí, vlastní osobou, vlastními klienty nebo vlastním případem a poté cíleně spět k přímému citovému apelu, který Řekové nazývali epilogos a Římané peroratio a jehož účelem je neponechat v sále jediné srdce nedojato, jediné oko suché. Pro onen slovní ohňostroj, který Churchill předvedl v květnu a počátkem června 1940 třikrát za sebou, existují předchozí vzory, zvláště pak Aquilliova obhajoba, kterou pronesl Marcus Antonius a při níž roztrhl Aquilliovu tógu a odhalil zranění z bitev. Dolní sněmovna a britská veřejnost však ještě nikdy nic podobného neslyšely. Churchill dokázal pouhými slovy změnit politickou atmosféru, obrnit otřesenou vůli strachujícího se národa a přimět jej dát se po nejisté cestě, která – pravděpodobnosti navzdory a za cenu oněch nesmírných obětí, které Churchill předpověděl – skončila naprostým vítězstvím. 11

Churchill_13_(imprimatur).indd 11

12.01.2018 13:29:10

NEJTEMNĚJŠÍ HODINA

Je to neuvěřitelný příběh. Po Churchillově smrti zazněl názor, že během oněch temných dní roku 1940, kdy Británie osaměle čelila obludnému nepříteli, zmobilizoval samu angličtinu a vyslal ji do bitvy. Nejedná se jen o elegantní metaforu. Během onoho tíživého období měl po ruce skutečně jen slova. Ukázalo se však, že tato poslední zbývající zbraň vůbec není neúčinná.

Churchill_13_(imprimatur).indd 12

12.01.2018 13:29:10

1. Rozpolcená sněmovna

Jednacím sálem britského Parlamentu hlaholily protesty a urážlivé výkřiky. „Ven, pryč s ním!“ ozývalo se hulákání z galerií, odkud se vykláněli šlechtici a členové Horní sněmovny, aby měli dobrý výhled, co se děje. „Demisi! Člověče, demisi!“ Britská politika něco podobného ještě nezažila. Členové opozičních stran si stáčeli programy schůze a bodali jimi směrem k bezmocně zhroucenému muži, trpícímu skrytou chorobou. Byl to ministerský předseda Velké Británie, konzervativec Neville Chamberlain. Chamberlain však s demisí váhal z mnoha důvodů, v neposlední řadě proto, že netušil, kdo by jej mohl vystřídat. Británie byla už osm měsíců ve válce a ta se vyvíjela špatně. Politické kruhy i veřejnost volaly po osobnosti, a ne ledajaké, ale velké osobnosti, jakou si žádá každá velká doba, po osobnosti schopné nabídnout to, čeho je k vedení národa zapotřebí: slova, jež dokážou dojmout, strhnout, přesvědčit, nabít energií, inspirovat a vtisknout veřejnosti do srdcí emoce, jakých si lidé ještě ani nejsou vědomi. Z takových slov pak povstanou činy, a podle toho, zda půjde o činy moudré, bude jejich důsledkem buď triumf, nebo krvavá porážka. Kromě toho ale národ v těžké krizi možná u svého muže v čele chtěl najít i jednu ještě překvapivější ingredienci, a to pochybnost: onu životodárnou schopnost pochybovat o vlastních rozhodnutích, dokázat se sou13

Churchill_13_(imprimatur).indd 13

12.01.2018 13:29:10

NEJTEMNĚJŠÍ HODINA

časně zabývat dvěma zcela protichůdnými myšlenkami a až následně je přivést k syntéze, nebýt rozhodnutý předem, a oproti mentalitě schopné vést rozhovor jen s jedním člověkem – sám se sebou – setrvat v rozhovoru s nejrůznějšími názory. Británie nepotřebovala ideologa. Potřebovala člověka, který uvažuje v rozpětí plných tři sta šedesáti stupňů. Jak v roce 1650 napsal skotské církvi Oliver Crom well: „Při Kristových útrobách vás zapřísahám, mějte za možné, že se můžete mýlit.“ V této době plné pochybností, kdy se britský národ ocitl před problémy tak zásadními, že na jeho následných krocích závisela sama jeho budoucnost, ústřední otázka zněla: kde takového vůdce národa najít? „Sedíte zde už příliš dlouho a nemůžete přinést nic dobrého. Říkám vám, jděte, ať už jsme s vámi hotovi. Při Bohu, jděte!“ Leo Amery, poslanec za birminghamský Sparkbrook, se za hromového potlesku vrátil na své místo. Probíhalo první večerní zasedání dnes již legendárního jednání o Norsku v úterý 7. května 1940. Dolní sněmovna zasedala skoro devět hodin. Byl teplý večer, počátek léta, a padla tma. Ameryho slova se do Chamberlainova boku zaťala jak nůž – oba byli členy téže Konzervativní strany. Británie byla rozpolcenou zemí, a namísto aby vláda zachovala svornost, nechala se rozdírat malichernostmi a sobectvím, jež přispěly ke katastrofickým vojenským nezdarům na bitevním poli i na mořích. Rozhodně už nebylo nepředstavitelné, že se fašismus domůže svého a demokracie v Evropě se chýlí k závěru. Semena této proslulé večerní parlamentní diskuse byla zaseta o pět dnů dřív, když se rozkřiklo, že se Británie poprvé stala terčem těžkého útoku nacistů a provádí evakuaci svých vojáků z norského přístavu Trondheim. 14

Churchill_13_(imprimatur).indd 14

12.01.2018 13:29:11

RO Z P O LC E N Á S N Ě M OV N A

Leo Amery a členové dohledového výboru lorda Salisburyho, tvořeného konzervativními poslanci a lordy s úkolem kontrolovat činnost vlády, společně s Všestranickou parlamentní akční skupinou, která měla podobné cíle, ale vedl ji liberální poslanec Clement Davies a zahrnovala i členy labouristické strany, se dohodli, že si vynutí rozpravu o chybách, jichž se Británie při tomto prvním střetu s nacistickými vojáky dopustila, a současně s tím se pokusí konečně se zbavit premiéra, o němž si mysleli, že ve svém úkolu selhává a ohrožuje zemi. Projev na téma „vedení války“ zahájil Chamberlain v Dolní sněmovně v 15 hodin 48 minut 7. května 1940, což byl první z dvou dnů rozpravy. Svým pokusem představit situaci v pozitivním světle rozhodně neupevnil vlastní postavení a neutlumil obavy, že se Británie řítí do záhuby. Spíše se potvrdilo, že je unavený, neprůbojný a pouze národ strhává do zkázy. Přesto – „zlomený a svraštělý“, jak to následně popsal jeden komentátor – mluvil dál, zatímco ho odpůrci zahrnovali mnohem pamětihodnějšími větami, než jaké pronášel on sám. Znal jejich hesla dobře, protože sám byl jejich původcem: slogan „Mír pro naši dobu!“ připomínal jeho vznosný slib z loňského roku a metaforou „Autobus ujel!“ chtěl vyjádřit domnělou Hitlerovu ztracenou příležitost vyvolat v Evropě chaos a zmar. Teď mu jak odjištěné granáty vybuchovaly u nohou. Pokud se Chamberlainovi během projevu chvílemi dostalo tlumené podpory, labouristický poslanec Arthur Greenwood ji označil za „syntetickou“. V Dolní sněmovně totiž snad nikdy nepanovala tak tíživá atmosféra: „Má zkroušené srdce. Dlí v úzkostech, a víc než úzkostech: má strach.“ Když se Chamberlain vrátil na své místo, sněmovnu umlčel konzervativní poslanec a admirál sir Roger Keyes. Keyes, premiérův dlouhodobý kritik, teatrálně 15

Churchill_13_(imprimatur).indd 15

12.01.2018 13:29:11

NEJTEMNĚJŠÍ HODINA

předstoupil v plné vojenské uniformě, což bylo v Dolní sněmovně cosi nevídaného, a zkritizoval „šokující historii [vládní] neschopnosti“. Věděl, o čem mluví – chybám přihlížel jako očitý svědek. Pak se slova ujal předseda opoziční Labouristické strany Clement Attlee. Nedá se tvrdit, že by byl proslulý jako působivý řečník, ale téma ho očividně inspirovalo a on sžíravě popisoval „neschopnost“ vlády vyrovnat se se situací: Nejde jen o Norsko. Norsko je vyvrcholením mnoha jiných zdrojů nespokojenosti. Mezi lidmi se říká, že jedinci, kteří nesou za stanovování postupu hlavní zodpovědnost, za sebou mají skoro souvislou dráhu neúspěchů. Norsko následuje po Československu a Polsku. Všude stejná historie: „Pozdě.“ Předseda vlády mluvil o ujetých autobusech. A co autobusy, které jemu a jeho kolegům ujely od roku 1931? Všichni propásli mírové autobusy, ale stihli autobus války. Lidé mají za to, že tito muži, kteří posuzovali probíhající dění vždy chybně, muži, kteří věřili, že Hitler nenapadne Československo a že si lze Hitlera usmířit, podle všeho nepochopili, že Hitler hodlá napadnout Norsko.

Sedmého května těsně před půlnocí byl Chamberlainův osud zpečetěn. Mnozí ale měli dojem, že si to sám předseda vlády není schopen uvědomit. Tato jeho slepota nebyla ničím novým. Premiérův hlavní soukromý sekretář John „Jock“ Colville si v pondělí 6. května 1940 zapsal do deníku: „Premiér je velmi deprimován útoky tisku na svou osobu… Podle mého trpí zvláštní ješitností a pýchou, které se zrodily v Mnichově a přes mnoho ran, jež od té doby utržily, bují dodnes.“ Tak se stalo, že 8. května ráno – před druhým, roz16

Churchill_13_(imprimatur).indd 16

12.01.2018 13:29:11

RO Z P O LC E N Á S N Ě M OV N A

hodujícím dnem rozpravy a ve světle Chamberlainovy zjevné neochoty rezignovat na čelnou funkci – se v parlamentu znovu sešli členové dozorčího výboru i Všestranické parlamentní akční skupiny. Rozhodli se vynutit si hlasování k otázce, která, jak vysvětlil labouristický poslanec Herbert Morrison, „dá najevo, zda jsou s řízením státních záležitostí spokojeni, nebo zda v nich řízení státních záležitostí vzbuzuje obavy“; jinými slovy, premiér skončí K.O., protože ho to připraví o počet stoupenců potřebný k tomu, aby mohl efektivně setrvat ve vůdčí pozici. V tomto smyslu obdrželi zprávu straničtí „naháněči hlasů“, takzvaní Whips, a ti se pustili do horečného vyjednávání podpory u příslušníků různých frakcí. Colville si do deníku zapsal, jak všichni vlivnější konzervativci „mluví o novém sestavení vlády a vážně probírají plány toho druhu, jako je kompromis ([lord] Halifax by jej navrhl [Herbertu] Morrisonovi), v jehož rámci by opoziční Labouristická strana byla požádána o vstup do vlády výměnou za to, že do funkcí nedosadí největší vládní formáty – Sama Hoara, Kingsleyho Wooda, [sira Johna] Simona; to vše ale jen za podmínky, že si Chamberlain ponechá předsednictví“. Když se tedy sněmovna ve tři čtvrtě na tři znovu sešla, aby pokračovala v rozpravě o průběhu války, byly nože tasené a dobře nabroušené. Prosby směřované k labouristickému poslanci Herbertu Morrisonovi, aby nevyvolával rozpolcení sněmovny, nedocházely sluchu. Labourističtí poslanci byli pevně rozhodnuti: ve vládě národního smíření, vedené „tím člověkem“ Chamberlainem, nezasednou. Morrisonův zanícený projev trval dvacet minut a řečník v něm poslance Dolní sněmovny vyzýval, aby hlasovali podle svědomí a důkladně se zamysleli nad tím, zda může Velká Británie vzhledem k tomu, jak bídně je vedena vál17

Churchill_13_(imprimatur).indd 17

12.01.2018 13:29:11

NEJTEMNĚJŠÍ HODINA

ka jen osm měsíců stará, zůstat u momentálně daných poměrů. Smysl proslovu byl stručný a jasný – nestačí Chamberlainův odchod; spolu s ním musí zmizet všichni, kdo podporovali politiku appeasementu, oné mylné víry, která ve třicátých letech ovládala britskou politiku vůči Německu: když diktátora dobře nakrmíte, on se nasycen zase stáhne do své díry. Z vlády tedy musí pryč ministr letectva sir Samuel Hoare a ministr financí sir John Simon. O vlastní rezignaci musel rozhodnout sám Cham berlain. Zdálo se jisté, že se útokům vedeným ze všech stran podvolí. On ale odolával, setrvával nehybně a jen tu a tam zdvihl oči do ostrého jasu kritiky a očerňování. Labouristický poslanec Hugh Dalton ve svých pamětech vzpomíná, že když se nakonec postavil na nohy, rozběsněně „vyskočil, vycenil zuby jak krysa zahnaná do kouta a vykřikl: ,Přijímám výzvu a žádám své přátele – stále v této sněmovně mám jisté přátele –, aby dnes v kuloárech podpořili vládu.‘“ Chamberlainova neschopnost pochopit, jak dalekosáhlým důsledkům národ čelí, jen roznítila vztek jeho protivníků ve sněmovně; poslanci z obou stran sálu vyskakovali z lavic a snažili se upoutat pozornost předsedy sněmovny, aby jim udělil slovo. Sálem se rozléhaly výkřiky „Jděte!“ a „Demisi!“. Chamberlain se k nim ale stavěl hluchým. Očividně bylo potřeba provést ještě poslední, zničující útok. Vztyčil se ideální řečník, který jej mohl podniknout. Hulákající sněmovna ztichla. Bývalý liberální premiér David Lloyd George, který zemi také vedl v době války, začal Chamberlaina – zprvu zvolna, pak ale stále energičtěji – tepat za to, že Británii uvrhl do „vůbec nejhoršího strategického postavení, v jakém se tato země kdy nacházela“. Vrcholem řeči byl přímý apel na Chamberlainovo svědomí: „Jděte příkladem a obětujte se, neboť v této válce nemůže18

Churchill_13_(imprimatur).indd 18

12.01.2018 13:29:11

RO Z P O LC E N Á S N Ě M OV N A

te k vítězství přispět víc než tím, že se vzdáte insignií úřadu.“ Shora z galerie Lloyd Georgův projev sledovala a souhlasně přikyvovala řečníkova manželka, dame Margaret Lloyd Georgeová, která později napsala: Jsem nesmírně ráda, že se manžel do Chamberlainova vypuzení zapojil. V životě jsem neviděla takovou scénu, sněmovna byla odhodlaná se Chamberlaina, sira Johna Simona a Sama Hoara zbavit... Jeho odchod provázel strašlivý pískot a volání „Jděte, už jděte“. Nikdy jsem neviděla, že by nějaký předseda vlády odcházel s takovým rozloučením. Uvrhl nás do trapného postavení, a přitom toryové po Mnichovu neustále tvrdili: „Zachránil nás před válkou.“ Chudáci, muselo jim najednou všechno dojít.

Hlučná rozprava se táhla až do noci. Chamberlain odmítal odejít bez rozruchu. Od chvíle, kdy si v deníku sám poprvé přiznal, že mu rakovina střev, jež se měla už za několik měsíců stát příčinou jeho smrti, působí „značné bolesti“, ho dělilo jen několik týdnů. V hloubi duše možná věděl, že má poslední šanci, jak se vyhnout tomu, aby se mu kladlo za vinu zhroucení Evropy, demokracie i britského způsobu života. A možná jeho neochota odejít měla i jiný, skrytější důvod. Jen několik málo míst od přední lavice seděl člověk, který za norské tažení z předchozího měsíce – jež způsobilo ztrátu 1800 mužů, jedné letadlové lodi, dvou křižníků, sedmi torpédoborců a jedné ponorky – nesl mnohem větší vinu. Winston Spencer Churchill byl ve funkci prvního lorda admirála hlavním architektem britské katastrofální námořní strategie. Jelikož ale byla pozornost zaměřena výhradně na ministerského předsedu a čas pro Chur19

Churchill_13_(imprimatur).indd 19

12.01.2018 13:29:11

NEJTEMNĚJŠÍ HODINA

chillovu řeč měl teprve nadejít, palba kritiky se mu vyhýbala, mohl vyčkávat a postarat se, aby smrtící zbraň nenesla jeho otisky prstů. Winston se netěšil zvláštní oblibě, naopak byl spíš terčem žertů a lidé ho považovali za sobce, „polovičního Američana“, který – řečeno slovy konzervativního poslance sira Henryho „Chipse“ Channona – zastupuje jen jedno jediné: sebe. U člověka, po kterém se údajně v Británii jmenuje 3500 hostinců a hotelů, přes 1500 sálů a kulturních zařízení a dvacet pět ulic a jehož tvář shlíží ze všeho možného od pivních tácků po rohožky, o sporadické přítomnosti v Oválné pracovně prezidenta Spojených států nemluvě, je dnes těžké si to představit, ale v květnu 1940 ho většina současníků vnímala jako pravý opak spolehlivosti. Mnozí spolustraníci ho nadále označovali za přeběhlíka kvůli tomu , že v roce 1904 přešel od konzervativců k liberálům a v roce 1924 se znovu vrátil ke konzervativcům, nicméně Churchill vůči Chamberlainovi projevoval zarážející loajalitu. Osvědčil ji i v tento den, když se v průběhu Lloyd Georgeova proslovu nabídl, ať namísto premiéra potrestají jeho: „Přijímám plnou zodpovědnost za vše, co admiralita učinila, a beru na sebe odpovídající břemeno.“ Lloyd George, jehož proslov Churchill přerušil, hbitě zareagoval: „Velectěný pán se nesmí nechat proměnit v protiletecký kryt, aby kolegy chránil před zásahem střepin.“ Churchillovo doznání bylo jen prvním dějstvím předstírané záchranné akce, rozmyšlené tak, aby nevyústila v čin, ale přitom kolegy poslance dojala působivým důkazem věrnosti. Daná chvíle Churchillovi skýtala dokonalou příležitost předvést, jak si dokáže počínat „premiérsky“, když se o to snaží, a připsat tak své jméno do soutěže jakožto černý kůň premiérských dostihů. 20

Churchill_13_(imprimatur).indd 20

12.01.2018 13:29:11

RO Z P O LC E N Á S N Ě M OV N A

Když nadešel čas jeho proslovu, a měl to být rozsáhlý proslov, vzbouřenci se lačně předkláněli na sedadlech a doufali, že teď zazní pamětihodné, jedinečně zformulované obvinění. Churchill ale nepronesl nic pamětihodného, neuvedl nic, co by si snad Chamberlain nepřál vytesat na vlastní hrob. Pronášel ale chválu tak vybroušeně slabou, aby působila přesně tak, jak řečník chtěl – jako příliš málo příliš opožděných pozitivních slov. Proud záchranných slov, jež by se z Churchilla také mohl řinout, si lord admirál očividně ponechával na jiný den a jinou chvíli. V hlavě mu totiž již kvasily proslovy a v duši si skrytě formuloval věty, jež měly v následujících dnech posloužit jinému, spektakulárnějšímu účelu a zde by vyzněly naprázdno. Když Winston Churchill znovu usedal do lavic, dosáhl svým proslovem snad toho, že jeho vlastní hvězda, byť sice nezářila zcela jasně, pozbyla jen malou část lesku v kritickou chvíli, kdy hvězdy ostatních vyhasly. Když proto předseda sněmovny poslance vyzval, ať se rozdělí a připraví k hlasování, většina lidí měla v duchu zcela jasno. Jak vzpomíná Chips Channon: Sledovali jsme, jak vzbouřenci vycházejí z jednacího sálu opozice... „Kolaboranti,“ volali jsme na ně, „krysy.“ „Přitakávači,“ odpovídali nám. … „281 ku 200.“ … Ozývalo se volání „Demisi, demisi“ … a starý opičák Josh Wedgwood začal máchat rukama a zpívat hymnu. Vedle něj stál Harold Macmillan a hned se přidal, ale lidé je přehlušili. Neville vypadal zkroušený tím osudným skóre a povstal jako první. Vypadal vážně, zamyšleně a smutně... Dnes ho nepovzbuzovaly davy, jako tomu bylo před Mnichovem; stál tu jen jeden osamělý mužík, který pro Anglii učinil, co bylo v jeho silách.

Churchill_13_(imprimatur).indd 21

12.01.2018 13:29:11

NEJTEMNĚJŠÍ HODINA

I přes celkové vítězství Chamberlain ztratil důvěru vlastní strany: jednačtyřicet konzervativních poslanců hlasovalo proti vládě. Nejmladším z nich byl pětadvacetiletý John Profumo, který kvůli hlasování uprchl z kasáren, za což ho děsivě impozantní David Margesson, hlavní toryovský whip, následně zahrnul opovržením: „Ty ubohé slepičí lejno, … po zbytek života se budeš stydět za to, cos včera večer udělal.“ Převaha konzervativců klesla na pouhých jednaosmdesát hlasů a další rozprava byla vyloučena. Zapotřebí teď bylo veřejné tažení, odpovídající soukromé úvaze Chamberlainova hlavního soukromého tajemníka Jocka Colvilla, který si zapsal, jak je „nechutné, že všichni vynakládají energii na vnitropolitickou krizi (� la française), namísto aby uvažovali pro příští den o následujícím Hitlerově kroku“. Je nutno najít nového muže do čela. Ale kdo to bude? Kdo je toho hoden? A kdo je připraven? Zoufalou situaci, v níž se Británie ocitla, zastřely stranické potyčky. Země potřebovala někoho, kdo nesjednotí pouze Konzervativní stranu, ale sešikuje i opoziční strany a ozbrojené síly, jež při první vojenské porážce – která tak znenadání ukončila „podivnou válku“ posledních osmi měsíců, zahájenou vpádem Německa do Polska – prokázaly neschopnost navzájem spolupracovat. Channon si do deníku zapsal, že mezi politickými předáky bujely „zvěsti a intriky, pikle a protipikle“. Podpora Konzervativní strany se však nesbíhala k Churchillovi, jehož při rozpravě předchozích dní tolik lidí hájilo a chválilo. Za jediného přirozeného Chamberlainova nástupce byl obecně považován muž, jenž ani neměl dovoleno usednout v sále Dolní sněmovny, totiž lord Halifax, současný ministr zahraničí a člen Horní sněmovny, který celé jednání mlčky sledoval společně s dalšími lordy, vyslanci a reprezentanty britských spojenců z galerie pairů. 22

Churchill_13_(imprimatur).indd 22

12.01.2018 13:29:11

RO Z P O LC E N Á S N Ě M OV N A

Hlavní překážka, aby Halifax přejal Chamberlainův úřad, ležela v uspořádání britského státu. Britský parlamentní systém má jedinečné rysy a je v něm zakotveno, že kdokoli má křeslo v Horní sněmovně, nesmí už kandidovat na poslance Dolní sněmovny ani se této funkce jakkoli ujmout. Kdyby tedy lord Halifax měl obdržet titul předsedy vlády a parlamentního předáka, ač sám nezasedá v parlamentu, vznikl by tím zásadní ústavní problém. Halifaxův životopisec Andrew Roberts udává, že ministr zahraničí a ministerský předseda se o změně dosud nemyslitelné – Halifaxovu dosazení na vůdčí post – krátce bavili během druhého dne rozpravy 8. května. Chamberlain „dal jasně najevo, že pokud by byl donucen k demisi, chce, aby se úřadu ujal Halifax“. Když se ale ve čtvrtek 9. května všichni vrátili k běžnému pracovnímu programu, lord Halifax nereagoval podle očekávání. Do deníku si zapsal, že ho premiér pozval do Downing Street č. 10 na čtvrt na jedenáct dopoledne a Halifaxovi sdělil, že „situaci nelze ponechat takovou, jak ji nastolilo rozdělení Dolní sněmovny, a je naprosto zásadní obnovit důvěru ve vládu“. Pak se Chamberlain vrátil k otázce svého nástupce a na to Halifax (podle vlastního deníku) odpověděl: „Kdybych jím byl já, mohl by [Chamberlain] ve vládě nadále působit. Předložil jsem všechny argumenty, které mne proti mně samému napadaly, a značný důraz jsem položil na obtížné postavení ministerského předsedy, který má znemožněn kontakt s gravitačním centrem v Dolní sněmovně.“ Pokud nám připadá, že tu jde jen o předstíranou skromnost, není to bezdůvodné, neboť Halifax dal svými následnými skutky jasně najevo, že opravdu touží dál svírat páky moci. Do deníku si poznamenal: „Proběhnuvší rozhovor a evidentní směr jeho [tj. Chamber23

Churchill_13_(imprimatur).indd 23

12.01.2018 13:29:11

NEJTEMNĚJŠÍ HODINA

lainova] smýšlení mi způsobily těžký břichabol. Znovu jsem mu řekl, stejně jako o den dříve, že pokud zástupci labouristů prohlásí, že chtějí ve vládě zasednout jedině pod mým vedením, odpověděl bych jim, že k tomu ne jsem ochoten.“ Břichabol? Konzervativní poslanec R. A. „Rab“ Butler měl z rozhovoru, který s prohnaným Halifaxem vedl po schůzce s Chamberlainem, podstatně odlišný dojem: Řekl mi, že, jak má za to, je na splnění tohoto úkolu připraven. A také měl pocit, že Churchill potřebuje někoho, kdo ho bude brzdit. Dala by se funkce brzdy lépe vykonávat z pozice ministerského předsedy, nebo spíše jako ministr v Churchillově vládě? I kdyby se rozhodl pro první možnost, Churchillovy osobní kvality a nabyté zkušenosti by nepochybně vedly k tomu, že „válku tak jako tak povede“, a Halifaxovo vlastní postavení by se rychle zvrtlo ve funkci čestného premiéra.

Přese všechny Halifaxovy výhrady se zdá, že tato úvaha poskytuje pro odmítnutí role, která je v britské politice definicí nejvyššího úspěchu, věrohodnější důvod. Halifaxovo váhání se týkalo především jeho příslušnosti k lordům, která by mu bránila zasedat coby ministerský předseda v Dolní sněmovně. A co by z toho vyplývalo pro Halifaxe jakožto vůdce národa? Obdržet titul nejvyššího reprezentanta Velké Británie, ale přitom nedisponovat reálnou mocí a muset snášet Churchillovo neustálé podrývání, přičemž Churchill byl nepochybně lepší stratég a vojevůdce než Halifax – to pro muže v Halifaxově pozici a s jeho sebevědomím nebyly právě lákavé vyhlídky. Jak se ale mohlo stát, že ostatní politici odhadli jeho úmysly tak mylně? Lordi chtěli Halifaxe, král Jiří VI. chtěl Halifaxe, dokon24

Churchill_13_(imprimatur).indd 24

12.01.2018 13:29:11

RO Z P O LC E N Á S N Ě M OV N A

ce i labouristé chtěli Halifaxe. Vypadalo to, že zajišťují podporu muži, který o funkci – přinejmenším v daném rámci – najednou nemá valný zájem. Tak došlo k té podivuhodné změně, že se na čele seznamu kandidátů ocitlo Churchillovo jméno. Byl to neuvěřitelný zvrat. Věc ještě před pár dny nemyslitelná teď byla předmětem úvah jakožto přijatelné řešení. V každém ale tato možnost vyvolávala jistou nervozitu, neboť dotyčný byl skutečnou hádankou, amalgámem jinak neslučitelných částí: herec se sklony k naparování a předvádění, básník, novinář, historik, dobrodruh, melancholik, nejspíše alkoholik, zcela jistě v důchodovém věku a v pětašedesáti letech muž, který vynikl především tím, že soustavně selhával, nedokázal vnímat signály doby, často katastrofálně neodhadl situaci a opakovaně se mu to stávalo tehdy, kdy bylo naopak velmi důležité, aby se omylu nedopustil. V důsledku chyb, které napáchal ve funkci prvního lorda admirála za první světové války (především kvůli katastrofálním ztrátám při tažení proti Osmanům ve východním Středomoří na poloostrově Gallipoli, kde přišlo o život 45 000 vojáků britského společenství národů), byl považován za nebezpečného válečného štváče a po řádce dalších omylů, jež zahrnovaly také odmítání indické samosprávy a kruté zacházení se stávkujícími horníky ve Walesu, strávil – jak se sám vyjádřil – většinu z posledních deseti let v „pustině“. Je naprosto přirozené, že Churchill po tolika omylech sám pochyboval o tom, zda se na funkci hodí. Vzhledem k tomu, o jak ohromné chyby šlo, by bylo mnohem podivuhodnější a psychologicky neudržitelné tvrdit opak. Věděl, jak je nedokonalý. Věděl, že je terčem mnoha vtipů a miláčkem karikaturistů – což by mnoha dnešním lidem, již už znají jen osobnost, kterou se stal, mohlo připadat zarážející. Bylo sice naprosto ne25

Churchill_13_(imprimatur).indd 25

12.01.2018 13:29:11

NEJTEMNĚJŠÍ HODINA

pochybné, že o funkci stojí – měl v sobě tuto ctižádost už od dětství v touze přivést k završení rodinný příběh, který jeho zesnulý otec Randolph přetrhl –, ale uvědomoval si, že se s minulými krizemi vyrovnal velmi nedokonale, a věděl, jak vysoký byl počet obětí. I když ale pochybnosti o sobě samém považoval za negativní rys – vůdcovství často charakterizoval jako rozhodné uplatnění poučené vize –, není důvod s tím v tomto bodě souhlasit. Pokud totiž pochybnosti o sobě samém vyloženě neochromují, pak umožňují, aby náležitou váhu a význam obdržela i alternativní hlediska, a lze je proto považovat za klíčovou součást každého rozhodování. Obecné mínění, jež o Churchillovi v dané době panovalo, trefně vyjádřil velitel generálního štábu sir Edmund Ironside, který si do deníku zapsal: „Samozřejmě jediný, kdo může Chamberlaina vystřídat, je Winston; je ale příliš kolísavý, i když má génia potřebného k tomu, aby válku dovedl do konce.“ Zatímco tedy jmenování do vrcholného úřadu prozatím rozhodně nebylo jisté, oproti Halifaxovi Churchill nepochybně vynikal v jedné věci – znal válku z první ruky. Zúčastnil se búrské i první světové války, několika přestřelkám přihlížel jako novinář a vojenskými kompetencemi přes všechny přehmaty jasně převyšoval ministra zahraničí, který o bitvách nebo třeba jen vojenské strategii nevěděl skoro nic a svou neznalost vojenských záležitostí prozradil o pouhý měsíc dřív. Když byl – jak zaznamenal Roberts – dotázán, zda „útok na Trondheim mohl být efektivnější než útok na Narvik, musel přiznat, že k zodpovězení otázky není kompetentní“. Dalším Halifaxovým minus, jež poskvrňovalo jeho pověst v očích veřejnosti, byla podpora politice appeasementu. I poté co Hitler projevil svou nenasytnost, Halifax setrval ve víře v mír, a to i mír dosahovaný takřka za každou cenu. 26

Churchill_13_(imprimatur).indd 26

12.01.2018 13:29:11

RO Z P O LC E N Á S N Ě M OV N A

Jiní schůdní kandidáti scházeli. Poklesla dokonce i popularita Anthonyho Edena, kterému v průzkumu veřejného mínění z března 1939 dalo na otázku, koho by nejraději viděli jako příštího premiéra, svůj hlas 38 procent respondentů, zatímco Churchill i Halifax obdrželi skromných 7 procent. Kvůli Chamberlainově politice appeasementu Eden rezignoval na funkci ministra zahraničí a poté se do vlády vrátil jako státní tajemník pro záležitosti dominií. Tato nižší pozice ho v dané chvíli vyřazovala ze soutěže o premiérské křeslo. A tak si Churchill za situace, kdy Halifax před svěřeným úkolem couval, osvojoval krok, vzezření a vyjadřování muže v čele. Ve snaze přiblížit se cíli a přitom své úsilí nedat najevo, se Churchill 9. května ráno sešel s několika blízkými spojenci. Eden za ním dorazil na admiralitu, a zatímco se Churchill holil, „zrekapituloval mi události předchozího večera. Neville podle něj labouristy nezíská, a bude nutné utvořit vládu národní jednoty.“ Pak se Churchill sešel se svým starým přítelem a mocným tiskovým magnátem lordem Beaverbrookem. Ten se pokusil na otázku po předsednictví vlády získat jasnou odpověď, ale Churchill nedal nic najevo. Řekl jen: „Zasednu pod každým premiérem, který je schopen vést válku.“ Téhož dne Churchill poobědval s Edenem a s lordem strážcem pečeti sirem Kingsleym Woodem. Wood dal jasně najevo, že prvního lorda admirality považuje za vhodného kandidáta na premiéra, a vybídl ho, že „pokud bude dotázán, měl by svou ochotu [být nástupcem] dát jasně najevo“. Jak vzpomínal Eden, bylo pro něj „překvapením slyšet Kingsleyho Wooda, jak pronáší varování, že Chamberlain bude za nástupce chtít Halifaxe a že bude chtít, aby s tím Churchill souhlasil. Wood mu radil: ,Neříkejte ano, neříkejte nic.‘ Bylo pro 27

Churchill_13_(imprimatur).indd 27

12.01.2018 13:29:11

NEJTEMNĚJŠÍ HODINA

mě šokem slyšet Wooda takhle mluvit, vždyť byl do té doby jasným Chamberlainovým stoupencem, ale byla to dobrá rada a já k ní přisvědčil.“ Chamberlain odhodlaný podat demisi si na půl pátou odpoledne povolal Halifaxe a Churchilla do Downing Street. Schůzka je opředena legendami, jež líčí navzájem rozporuplné verze. Spolehlivě víme jen to, že mezi účastníky byl Neville Chamberlain, lord Halifax, Winston Churchill a hlavní toryovský whip David Margesson. Premiér si je svolal, aby je informoval o svém rozhodnutí odstoupit a aby se určilo, komu má připadnout úkol vést zemi dál. Nejbezprostřednější popis událostí nám skýtá Halifaxův deník. Zde se uvádí, že Chamberlain sice jasně deklaroval rozhodnutí odstoupit, avšak neuvedl žádnou preferenci ohledně nástupce; řekl jen tolik, že by „rád zasedl pod tím i oním“. Jelikož předáci labouristické strany, kteří měli v jakýchkoli rozhovorech o složení vlády národní jednoty rozhodující ruku, měli ten den večer odcestovat do Bournemouthu na poradu stranického vedení, nesl s sebou ústupek vlády, že v jakékoli nové administrativě musí na významných místech zasednout i oni, nutnost rozhodovat rychle. Panující napětí bylo pro Halifaxe nesnesitelné. Ve vzpomínce zaznamenává svůj „pokračující břichabol“, jako by představu premiérské funkce jeho tělo fyzicky vypuzovalo ven. Hlavou mu nepluly jen Churchillovy „kvality v porovnání s mými“, ale myšlenky se mu vracely i k otázce, jaké by přesně získal postavení, kdyby se řízení vlády opravdu ujal: „Winston by vedl obranu… a já bych [coby pair] neměl přístup do Dolní sněmovny. Nevyhnutelným důsledkem by bylo, že odříznut od obou těchto bodů životně nutného kontaktu bych se rychle změnil ve víceméně čestného premiéra a přebýval bych v jakémsi příšeří těsně mimo oblast věcí, na 28

Churchill_13_(imprimatur).indd 28

12.01.2018 13:29:11

RO Z P O LC E N Á S N Ě M OV N A

nichž skutečně záleží.“ Po tomto trefném popisu situace následuje dosti sžíravé mínění na Churchillův „příhodný výraz úcty a pokory; prohlásil, že nutně vnímá závažnost všeho, co jsem řekl, a oba – premiér zdráhavě, Winston očividně mnohem méně zdráhavě – nakonec můj názor přijali“. Shodný popis událostí skýtá zápis, který si v deníku ještě týž den pořídil stálý tajemník ministerstva zahraničí a Halifaxova pravá ruka, sir Alexander Cadogan. Možná vůbec nejméně spolehlivý je popis, který podává Churchill. Ve svých pamětech, v díle nazvaném Blížící se bouře, chybně udává, že ke schůzce došlo o den později, 10. května. S churchillovskou vervou tu popisuje okamžiky, jež následovaly po Chamberlainově otázce: „Vidíte nějaký důvod, Winstone, proč by v současnosti pair neměl být ministerským předsedou?“ Nato prý Churchill „zůstal zticha a následovala velmi dlouhá odmlka. Rozhodně mi připadala delší než dvě minuty ticha, které se při každém výročí příměří z první světové války drží za padlé.“ Pro historii tím chtěl zaznamenat, že líčená odmlka byla natolik neúnosná, až lorda Halifaxe přiměla ticho přerušit a se zničenými nervy obšírně vysvětlit, proč se nemůže stát ministerským předsedou. Podle Davida Margessona Halifax odmlku přerušil skoro neprodleně a důtklivě upozorňoval na to, že pro vedení země v čase války je Churchill mnohem vhodnější. Ať s odmlkou či bez ní, nakonec dospěli k dohodě. Sir Alexander Cadogan si do deníku zapsal, že v tuto fázi už „má hlavní whip [Margesson] a další za to, že se atmosféra v Dolní sněmovně přesouvá k [Churchillovi]. Pokud N. C. [= Chamberlain] setrvá [v kabinetu], k čemuž je připraven, jeho rada a soudnost by Winstonovi byla oporou.“ Byli tedy připraveni pustit šelmu z klece. Po skončení rozhovorů se Chamberlain ve čtvrt na 29

Churchill_13_(imprimatur).indd 29

12.01.2018 13:29:11

NEJTEMNĚJŠÍ HODINA

sedm sešel s labouristy Clementem Attleem a Arthurem Greenwoodem. Oba mu potvrdili, že jsou ochotni zasednout ve vládě národní jednoty, nicméně odhadovali, že Labouristická strana nebude ochotna podílet se na vládě pod Chamberlainovým vedením, a budou se proto muset otázat výkonného výboru, až druhý den dorazí na stranický sjezd v Bournemouthu. Halifax s Churchillem se mezitím uchýlili na zahradu Downing Street č. 10 na čaj. Churchill ve vzpomínkách uvádí, že se nebavili „o ničem zvláštním“. Následně se vrátil na admiralitu, aby se připravil na úkol, který jej čeká. Povečeřel opět s Edenem a vylíčil mu dramatické události dne. Prohlásil, že „doufá, že Chamberlain zůstane, povede Dolní sněmovnu a bude dál pokračovat jako vůdce strany“. Očekávalo se, že Chamberlain předloží panovníkovi demisi druhý den odpoledne a poradí mu poslat pro Churchilla. Zajímavějším faktem bylo, že se Churchill nestane pouze ministerským předsedou, ale přiřkne si také nově utvořenou funkci ministra obrany. Ať už všechna tato dlouhá a vypjatá setkání z 9. května povedou k jakýmkoli důsledkům, jedna věc byla jistá – řízení války se ujme Winston Churchill. A nastupoval opravdu v poslední chvíli. Hitler v tutéž dobu poklidně řadil tanky na hranicích Nizozemska, Belgie a Francie a připravoval se na Blitzkrieg tak děsivý, že se v kuloárech moci brzy začne mluvit o možnosti celoevropské kapitulace před brutálními nacistickými hordami. Churchill později vzpomínal: „Měl jsem pocit, jako bych kráčel po boku osudu a jako by celý můj předešlý život nebyl ničím jiným než přípravou na tuto hodinu a na tuto těžkou zkoušku. … Myslel jsem si, že o tom něco vím, a byl jsem si jist, že nezklamu.“ Osud národa ležel v jeho rukou – a on jej zformoval zcela netušeným způsobem. 30

Churchill_13_(imprimatur).indd 30

12.01.2018 13:29:11