DID YOU SEE MELODY? Copyright © Sophie Hannah 2017 All rights reserved Translation © Milena Pellarová 2019 Cover photograph © MJTH / Shutterstock.com Author photograph by Onur Pinar
ISBN 978-80-249-3819-6
Lucy Haleové, která mě od samého začátku povzbuzovala a podporovala
Strašně dlouho jsem si myslela, že moje sestra Emory měla štěstí, a někdy si to myslím ještě dneska. Zemřela, než ji stačili zabít, a podle mého je lepší žádný život nemít než se bát, že vám ho vezmou. Nejhůř mi je, když mě Smajlíci ujišťují, že přežiju – nejenom další den nebo týden, ale až do dospělosti, a snad dokonce do stáří. Jestli mají pravdu… ale to nemůžou, když se to ještě nestalo, nebo snad ano? Kdyby se to přece jen potvrdilo, už bych nemohla závidět sestře, kterou jsem nikdy neviděla, a musela bych si dělat výčitky svědomí, že já jsem to na rozdíl od ní zvládla. Už jsem se dostala docela daleko, ale to nic neznamená. Nemá smysl dělat si plané naděje, a tak bych asi neměla Smajlíkům věřit. Jakmile se člověku vloudí do srdce sebemenší nejistota, začne pochybovat úplně o všem. Když jsem sama, pořád dokola si šeptám: „Jmenuju se Melody Chapaová, jmenuju se Melody Chapaová.“ Je mi přitom divně, jako by ta dívka, která se mě snaží přesvědčit, byla někdo jiný, a přitom jsem v místnosti jenom já.
1
9. října 2017
Kdybych se mohla otočit a rozeběhnout se domů, neváhala bych ani vteřinu, přestože by mi cesta trvala nejmíň půl roku, a to nepočítám, že bych musela nějak přebrodit Atlantský oceán. Nohy mi škubají touhou utíkat zpátky k Patrickovi, Jess a Ollymu a předstírat, že se nic nestalo. Ostatně, zatím opravdu o moc nejde. Jenom jsem přeletěla kus světa a přistála. Stojím před kavárnou Lola v příletové hale na letišti Sky Harbor v arizonském Phoenixu a čekám na člověka z autopůjčovny. Všude kolem chodí cestující v tmavých oblecích, zářivě barevných tričkách se skvrnami od potu v podpaží, ve zmačkaných lněných šatech a kostkovaných kraťasech s vypouklými kapsami. Zahlédnu tlustého chlapa, který seděl přes uličku při letu z Chicaga, kde jsem přesedla na letadlo do Phoenixu. Většinu cesty prospal a nevěděl, že mu letušky opatrně nadzvedávají břicho, aby se ujistily, že má za pnutý bezpečnostní pás. Lidi jeden po druhém vycházejí z letištní budovy nebo se objímají s příbuznými a přáteli, kteří jim přišli naproti. „Půjdeme domů,“ ujišťují jeden druhého a s ulehčením se na sebe usmívají. Mně to nikdo neříká. Zkusmo si ta slova zamumlám, ale znějí jako výhrůžka. Zhluboka dýchej a přestaň si vymýšlet pitomosti, poručím si. Neztrácej trpělivost. Počítej do deseti, a úzkost tě přejde. Jedna, dva, tři, čtyři… 11
Sophie Hannah
Zaměstnanec autopůjčovny už má pětatřicet minut zpoždění. Snažím se samu sebe přesvědčit, že to je dobré znamení, protože na něj nemusím brát ohled. Můžu se bez výčitek svědomí klidně sebrat a odejít. Kdybych si chtěla koupit letenku zpátky na Heathrow, ne bránilo by mi v tom nic kromě rozhodnutí, které jsem před pár dny udělala. A bylo správné. To, že mi přišlo zatěžko, neznamená, že jsem měla situaci vyřešit jinak. Do hajzlu, kde ten chlap vězí? Slíbil, že tady bude. Za auto už jsem zaplatila. Podle arizonského času je deset hodin a pět minut večer a v Anglii je teď krátce po šesté ráno. Celou noc jsem nespala, což pravděpodobně může za to, že nedokážu stát rovně a pořád se kymácím. Až budu poprvé v životě řídit na opačné straně vozovky, bude to legrace. Tedy za předpokladu, že dostanu nějaké vozidlo, které bych řídit mohla. Snažím se vyhnat z hlavy podezření, že jsem všechno zbabrala ještě dřív, než jsem se někam dostala a něčeho dosáhla, ale zatímco čekám a nikdo nepřichází, musím na to pořád myslet. Měla jsem si auto najmout jako všichni ostatní až tady na phoenixském letišti. Jak jsem ale zjistila, zdejší půjčovny jsou příšerně drahé, a já už za tohle dobrodružství utratila spousty peněz, takže jsem si vybrala internetový inzerát s otřepaným sloganem: „Nejlepší vozy za nejnižší sazby doručíme, kam chcete!“ Vytáhnu z tašky mobil a zůstanu na něj zírat. Mám ho přepnout z režimu letadlo, abych mohla člověku z půjčovny poslat textovku? Ne, to nepřichází v úvahu. Neměla bych sílu ignorovat zprávy od Patricka a Jess, zvlášť od ní ne. Ta přesně ví, co má napsat, abych musela odpovědět. Olly se určitě neobtěžoval. Usoudil, že by to stejně k ničemu nebylo a Patrick s Jess mi sdělí všechno, co je třeba. Při pomyšlení, že se Olly neozve, mi z nějakého důvodu vstoupí do očí slzy. Máma odjela, ale co nadělám, říká si nejspíš. Snad se vrátí. Počkám a uvidím. Hodím mobil zpátky do tašky. Ruce se mi třesou. Možná bych se měla projít, to mě jistě uklidní. Z hlavní příletové haly vedou pasáže s obchody, nejblíž je knihkupectví Hudson a něco s názvem Canyon News. Nedovedu si představit, že bych se dokázala 12
Neviděli jste Melody?
soustředit na čtení, ale až si zvyknu, že jsem provedla věc, na kterou bych dřív nikdy ani nepomyslela, třeba mi bude líp. Měla bych si koupit knihu. Určitě. Budu ji číst u bazénu. Vlastně u bazénů – podle webové stránky je jich v tom letovisku víc. A jestli chci, aby se chlap z autopůjčovny objevil, měla bych jít pryč. Ukáže se hned, jak se pohnu z místa, tak to přece v životě chodí, ne? Udělám čtyři kroky, otočím se a uvidím ho, jak zvedá nad hlavu ceduli s mým jménem. Anebo zafunguje zákon schválnosti a mineme se. On odjede, já budu další hodinu zbytečně čekat a nakonec si vezmu taxi. Vzdychnu a znovu se podívám na telefon. Přece bych mu snad mohla zavolat, ne? Déle než dvacet vteřin to trvat nebude, na chvíli to přepnout můžu. Pokud se nepodívám, kolik esemesek na mě čeká… Ne, radši ne. Jakmile bych věděla, že mi přišly zprávy, musela bych si je přečíst. Palcem ťuknu na ikonku „obrázky“ a projedu fotky, až najdu svoji nejoblíbenější s Jess a Ollym. Oba sedí na starém traktoru za hospodou U Chrta a vypadají přesně jako ve skutečnosti. Olly má napůl zdvižené ruce, otevřenou pusu a nadšeně mi vykládá, jak při střílečce mistrovsky rozmáznul nepřítele. „Cože jsi udělal?“ zeptala jsem se udiveně. Jess sedí před Ollym rovná jako pravítko, vystrkuje bradu a ze svého nadřazeného místa se mi pošklebuje, protože ona bratrovi dokonale rozumí. Jakmile jsem ho zvěčnila, vzdychl, sklouzl z traktoru a rezignovaně prohlásil: „Ale nic, mami. Nepochopila bys to.“ „Jasně že ne,“ přidala se Jess. „Každý ke snajperům nepatří.“ Když viděla, jak znepokojeně se tvářím, ujistila mě: „Je to jen hra, mami. Olly ve skutečnosti ostřelovač není.“ Pevně zavřu oči. Nedopustím, aby mi ukápla jediná slza. Vzpamatuj se, Caro. Proč jsem tak pitomá, že se dívám na rodinné fotky? Dětem nebude doma s Patrickem nic chybět. Přece nestrávím příštích čtrnáct dní tím, že se budu dojímat nad jejich podobenkami, jako bych je neměla vidět několik let! Zůstanu pryč jenom dva krátké bezvýznamné týdny, a než se všichni nadějeme, zase budu doma. Měla bych si mobil někam schovat a už na něj nemyslet. Místo 13
Sophie Hannah
toho přejedu prstem po obrazovce a už asi potřísté od té doby, co jsem vyrazila na cestu, si prohlédnu poslední snímek, který jsem před odjezdem z domova udělala. Je na něm lístek, který jsem nechala na kuchyňském stole. Rodina pochopitelně neví, že ten vzkaz byl můj čtvrtý pokus. V první až třetí verzi jsem se snažila toho vysvětlit zbytečně moc. Nakonec jsem se rozhodla, že to napíšu stručně a jasně: „Milý Patricku, Jess a Olly, na nějakou dobu jsem odjela. Neřekla jsem vám to, protože jsem se bála, že byste se mi to pokoušeli rozmluvit. Potřebuju nějaký čas pro sebe, abych si ujasnila pár věcí. Prosím vás, nezlobte se na mě. Zpátky budu v úterý 24. října. Všechny vás mám moc ráda. Cara/máma xxx.“ Když to znovu spatřím černé na bílém, uklidním se. Nejvíc jistoty mi dodává datum, kdy se vrátím domů. Zřejmě proto se na ten vzkaz neustále dívám. Díkybohu, že jsem si ho na poslední chvíli před odjezdem na Heathrow vyfotila. Kdybych neměla jasný důkaz, teď bych samu sebe přesvědčila, že jsem napsala něco hrozného, co jsem nemyslela vážně a co už nikdy nebudu moct vzít zpátky. Milý Patricku, Jess a Olly, konečně se vám podařilo mě vyhnat. Jestli mě už nikdy neuvidíte, dobře vám tak. Za sebou uslyším zaskřípat na podlaze nohy od židle, otočím se a zjistím, že si u stolku v kavárně sedá jakýsi muž. Je mladý, nejvýš pětadvacet, má tmavé vlasy a řídké vousy, na sobě široké béžové džíny s ohrnutými nohavicemi a šedé tričko, na kterém svítí nápis „Odpal to“ a kresba golfové jamky, z níž trčí praporek. Na stole před ním leží cedule s mým jménem, bohužel se špatně napsaným příjmením: Burroughsová místo Burrowsová. Chlapík zírá přímo před sebe a očnímu kontaktu se mnou se vyhýbá, jako bychom spolu neměli vůbec nic do činění. Podivím se, proč mu nedošlo, že jediná osoba vyskytující se před kavárnou Lola musí být ženská, s kterou se tam má setkat, ale rychle pochopím. Vyvíjet iniciativu nemá v popisu práce. Zaplaceno dostane za to, že se dostaví na letiště s autem, které jsem si objednala, a s cedulí, na které je něco jako moje jméno. Obojí udělal, tak proč by se snažil víc? Můj manžel Patrick, jehož oficiální titul by měl znít svatý patron 14
Neviděli jste Melody?
všech lenochů, by Odpalovače určitě hájil a argumentoval přitom podobně, jako když jsem mu krátce po svatbě taktně sdělila, že by neměl čisté příbory házet do přihrádek jen tak halabala, protože se vždycky pomíchají. „Hele, uklízím je od rána do večera,“ odpověděl s povzdechem. „Většinou skončí tam, kde mají, ale pokud něco přistane jinde, nebudu to přece lovit a přendávat jinam!“ Poslední dvě věty řekl tak pohoršeně, jako bych po něm chtěla, aby se vykašlal na zdravý rozum. Přibližně za dvanáct let už měla jeho pořádkumilovná dcera plné zuby toho, že když sáhne do zásuvky pro lžičku na jogurt, vytáhne porcovací nůž, a zpucovala ho, že nevěděl, čí je. Od té doby leží příbory na svých místech. Zakážu si myslet na domov, potlačím další slzy a představím se Odpalovači, který se za pozdní příchod neomluví a nenabídne se, že mi vezme zavazadla. Venku je teplo, skoro horko. Z webové stránky půjčovny si pamatuju, že ve voze je něco, čemu se říká „kontrola klimatu“, což, jak doufám, znamená klimatizaci. Musí to být totéž. Kromě nejzákladnějších věcí o autech skoro nic nevím. Uvnitř vozu to voní úplně jinak než doma. Napadne mě, jestli je to specifické jen pro Arizonu. Má New York jinou vůni než Chicago? Nikdy předtím jsem v Americe nebyla, takže nemám tušení. Auto je černý lesklý Range Rover se třemi vodorovnými pruhy na obou stranách. Vypadá zbrusu nový. Sedneme si dopředu – já za volant a Odpalovač vedle mě –, abychom vyřídili papíry. Rukopis má ten člověk podobný Patrickovu – samohlásky nedotahuje, takže písmo připomíná řetěz s prasklými články. Napadne mě, jak vyjeveně by se asi zatvářil, kdybych se na něj laskavě usmála a prohlásila: Dovedu si živě představit, jak vypadá vaše zásuvka na příbory. Když mi vysvětlí, jak auto funguje, začne mi znuděně popisovat zbytečné vychytávky: osvětlení uvnitř lze nastavit v osmi různých barvách, střecha se dá stáhnout a sedadlo řidiče naprogramovat na čtyři polohy označené M1 až M4. Copak si nevšiml, že jsem sama? Auto si možná zapamatuje čtyři lidi, ale já se budu muset spokojit jenom se sebou. Je to škoda – osvětlení, které jde změnit z jasně zelené barvy na oranžovou, by se Ollymu moc líbilo. 15
Sophie Hannah
Pořád ještě se můžeš vrátit domů. Stačí, když vystoupíš a… „Prokázal byste mi laskavost?“ zeptám se mladíka, a než si to stačím rozmyslet, vytáhnu z kabelky mobil a podám mu ho. „Schovejte mi ho u sebe. Vezmu si ho, až auto za dva týdny vrátím. Zaplatím vám sto dolarů navíc – padesátku hned a tu druhou, až dostanu mobil zpátky.“ „Klidně,“ zamumlá a pokrčí lhostejně rameny. Najednou si vůbec nejsem jistá, jestli dělám dobře. Kolik rozhodnutí, která bych nejradši hned vzala zpátky, můžu v jednom týdnu udělat? Odpalovač natáhne ruku a já mu plesknu mobil do dlaně. Tak a je to. Jinak to nepůjde. Když budu mít mobil u sebe, za pár hodin, nejvýš za pár dní mi povolí nervy a přečtu si všechny zprávy, které na mě čekají. Prosbám, abych se vrátila domů, bych nedokázala odolat. „Díky,“ zamumlám. „Ještě tu padesátku,“ upozorní mě mladík a znovu nastaví ruku. Dám mu ji a zalituju, že jsem nenabídla o deset víc, abych mohla ještě poprosit: Budete na něj dávat pozor, viďte? Ale zapomněla jsem na to, a tak mi nezbývá než mlčet. Buď mu musím důvěřovat, nebo se přestat starat, co se s mobilem stane. Víc možností nemám. „To je všechno,“ prohlásí mladík, vyleze z vozu, a aniž se rozloučí, zabouchne dvířka. V životě jsem si nepřipadala tak osamělá. Ani bdělejší. Ze strachu, vzrušení a z únavy se mi zatočí hlava a obrátí žaludek. Otevřu kabelku, vytáhnu papír s instrukcemi, které jsem si včera večer vytiskla, a rozložím ho. „Tak, jdeme na to,“ prohlásím do prázdna. Pořád tomu nemůžu uvěřit. Já, Cara Burrowsová z Hertfordu v Anglii, jedu do pětihvězdičkových lázní Swallowtail na úpatí arizonské hory Camelback. Aniž o tom moje rodina ví a dovolila mi to. Většině lidí bych nepřipadala jako chuděra, která prchá z nesnesitelné situace, ale jako ženská, co se chystá na fantastickou dovolenou. Jestli budou Patrick a děti zuřit, až se zase uvidíme, jestli na mě budou ječet, přežiju to. Oni ostatně taky. Proto jsem tady. Jiný důvod nemám. Potřebuju, abychom všichni přežili. 16
Neviděli jste Melody?
Do Swallowtail dorazím až po půlnoci. Jak jsem brzy zjistila, satelitní navigace v autě nefunguje, takže jsem musela dvakrát zastavit, abych se naučila instrukce nazpaměť. Jednou jsem špatně odbočila a už v okamžiku, kdy jsem otočila volantem, jsem věděla, že dělám hloupost a zabloudím. Než jsem se mohla bezpečně vrátit, trvalo to dvacet minut, hned nato jsem se zase ztratila a dalších čtyřicet minut se motala bůhvíkde. Cesta, která měla trvat půl hodiny, mi zabrala skoro dvě. Ale teď jsem konečně tady a ani se neodvažuju dýchat. Už si nemůžu říkat, že jsem na cestě někam. Dostala jsem se, kam jsem chtěla. Dokázala jsem to. Jestli se ve Swallowtail má stát to, za co se modlím, konkrétně ten úžasný zázrak, kterým se vyřeší všechny moje problémy, ať se děje vůle Boží. Nemyslím zrovna hned tuhle vteřinu. Nemůžu si dávat nerealistické cíle, protože bych se cítila ještě hůř, a navíc jsem si dost jistá, že zázračné prozření na nikoho nepřijde na parkovišti. Zastavím, otevřu dvířka, pootočím se, abych mohla vystrčit nohy ven, a zadívám se do noci. Vzrušení z toho, že v neznámé zemi řídím cizí auto na nesprávné straně silnice, ze mě pomalu spadne a zahltí mě tak strašlivá únava, že mě rozbolí všechny svaly a nedokážu hnout ani prstem. Nad hlavou mi září tolik hvězd, že nebe vypadá jako divadelní dekorace. Doma o nich ani nevím, protože nemám čas se po nich koukat. Obrátím oči k tmavé siluetě toho, co je zřejmě hora Camelback. „Ještě tě nevidím, ale vím, že jsi krásná,“ zašeptám a rozpláču se. Okamžitě toho nech, poručím si. Až budeš ve svém pokoji, můžeš si dělat, co chceš: vybrečet se, najíst, odpočinout si ve vaně, vyspat se, mučit se výčitkami, že jsi dala mobil cizímu hulvátovi… Jenže dostat se do pokoje asi nebude žádná hračka. Soudě podle rozlohy parkoviště jsou lázně Swallowtail něco jako maloměsto, možná dokonce větší než Hertford. Kromě tabulky s nápisem „Hlavní hotel/recepce“ jsem zahlédla i několik dalších, které potvrzují, že je tady spousta jiných ubytovacích zařízení: Venkovská stavení, 17
Sophie Hannah
Královská apartmá, vesnička Swallowtail, Domky pod Camelbackem a bůhvíco ještě. Ukazatel k hotelu jsem minula už před hodnou chvílí. Zavřu oči a uvažuju, kolik úsilí budu muset vyvinout, abych k němu odtáhla kufry, a jak daleko bude z recepce k mému pokoji. V každém případě se na tu cestu necítím, alespoň ne dneska. Docela dobře bych se mohla vyspat tady ve voze, jenom bych si otevřela dvířka do teplé noci. Možná si jeden z knoflíků M1 až M4 pamatuje, jak ze sedadla řidiče udělat postel. Najednou uslyším motor a napřímím se. Přijel snad další host? Rachot se přiblíží, ale zničehonic ustane. Ne, to nebylo auto. Na to nebyl ten zvuk dost hlasitý a hluboký. Možná sekačka na trávu, takový ten traktůrek, co obhospodařuje rozlehlé trávníky. Ale teď v noci? Pak na štěrku zaskřípou kroky a ozve se mužský hlas. „Madam? Vy jste určitě dáma, na kterou čekám, paní Burrowsová z Hertfordu v Anglii. Dnes jste náš poslední host. Mám pravdu?“ Ten člověk mluví úplně jiným tónem než Odpalovač. Zdá se mi, že laskavější hlas jsem nikdy neslyšela. Okamžitě dostanu lepší náladu, a ačkoli ve tmě nerozeznám obličej, s úlevou se usměju. „Ano, jsem Cara Burrowsová. Omlouvám se, že jsem dorazila později, než jsem napsala.“ „Vůbec nemáte za co se omlouvat, madam. Mám velkou radost, že jste tady. Vítejte v Arizoně a v rezortu Swallowtail. Určitě se vám tady bude líbit. U nás jsou všichni hosté moc spokojení!“ Samozřejmě, vždyť je to taky stojí majlant. Rychle potlačím myšlenku, které jsem se až doteď vyhýbala: jak je tenhle výlet neskutečně drahý. Dala jsem za něj třetinu úspor, které se nám s Patrickem podařilo nasyslit za patnáct let. Panebože. Když na to pomyslím takhle, vyděsím se víc, než když si jen připomenu konkrétní sumu. Zachovala jsem se strašně nezodpovědně. Mohla jsem si najít něco skromnějšího a nejmíň pětkrát levnějšího, měla jsem si zamluvit jenom týden místo dvou, mohla jsem, měla jsem… Jenže jsem to neudělala. Rozhodla jsem se pro nejlepší rekreační středisko, jaké jsem našla, a na peníze jsem nekoukala. 18
Neviděli jste Melody?
Nikdy by mě nenapadlo, že je možné, aby na sebe byl člověk pyšný, a zároveň se styděl, ale zjistila jsem, že to jde. Výčitky svědomí a vzdorovitá pýcha se ve mně svářejí od okamžiku, kdy jsem si zdejší pobyt rezervovala. Šetřila jsem aspoň na věcech okolo. Vybrala jsem si nejen podezřele levnou autopůjčovnu, ale hlavně aerolinky, a přestože jsem tím uspořila téměř sedm set liber, hořce jsem toho litovala. Kdybych měla nějakou hrdost, ty tři hodiny čekání na chicagském letišti O’Hare, kde jsem musela přesednout, jsem si mohla odpustit. Uslyším kliknutí a pak noc rozzáří žlutý paprsek baterky. Muž s nejlaskavějším hlasem na světě se skloní do okénka a usměje se na mě. Je mu něco kolem padesátky, má pleš a na blejzru se mu skví placka s nápisem Lázně Swallowtail a pěti zlatými hvězdičkami. Pod ní uvidím ještě jednu, na které stojí „Diggy“. Na čele a kolem očí má obličej samou vrásku, ale tváře jako jablíčka, takže působí drsně a vlídně zároveň. „Těší mě, že vás poznávám, madam. Já jsem Diggy – tak mi tu všichni říkají. Moc rád bych vás tady provedl, ale je tma a vy jste zřejmě unavená, takže to necháme na zítřek, co myslíte? Teď pojedeme do hotelu, ano? Mám tady takové šikovné autíčko, hned vás tam odvezu. Když nebudete chtít, tak u nás nemusíte udělat jediný krok. Zítra, až si odpočinete, můžete zavolat do recepce, že už jste připravená na projížďku. Ať budete kdekoli, já vás vyzvednu a ukážu vám všechno, co si budete přát. Souhlasíte? Diggymobil bude zcela k vašim službám!“ „Skvělé. Děkuju vám.“ S údivem se dívám, jak vyndává z auta moje zavazadla, jako by vůbec nic nevážila, a nakládá je do jakéhosi golfového vozíku. Má stříbrná kola, bílá kožená sedadla, otevřené postranice a střechu z bílého plátna. Když nastoupím, Diggy vypne baterku, skočí za volant a vykřikne: „Vzhůru na palubu Diggymobilu!“ Nemám hodinky ani telefon, takže nevím, jak dlouho to k recepci trvá, ale odhaduju to na pět až deset minut. Vyrazíme z parkoviště, projedeme po několika klikatých cestách lemovaných kameny, kolem nichž stojí zlatobílé lampy, které ukazují ve tmě cestu. Mineme několik nízkých domů se zaoblenými rohy. Některé jsou k cestě otočené 19
Sophie Hannah
průčelím, jiné bokem, ale všechny mají terasy, balkony a za nízkými zídkami krásně upravené předzahrádky. Zachytím měsíční světlo odrážející se ve vodě, vykloním se z vozítka a uvidím za jednou vilou malý čtvercový bazén. Překvapí mě, že se na obou stranách každé ulice zelenají husté keře. Vždycky jsem si myslela, že v Arizoně je sucho a všude poušť. U tenisových kurtů mi tvář ovane osvěžující mlha z rotujícího ostřikovače a vzápětí se na mě snese jemná sprška. Proto je tady všude tolik vegetace – všechna se zavlažuje. Roste tady taky spousta kaktusů. Některé jsou zasazené v obrovských nádobách a vypadají jako vějíře z kopí, jiné jsou nejmíň dvakrát větší než já, tyčí se v hloučcích na rovných vyštěrkovaných plochách a jejich dlouhé větve se podobají rukám mávajícím na pozdrav. Diggy na ně ukáže přesně ve chvíli, kdy na to pomyslím. „Jako by vás tady vítaly, že? Víte, jak dlouho trvá, než takhle narostou? Sedmdesát až sto let. Sedmdesát je minimum.“ Mineme nějakou fontánu a široké schody, potom řadu vysokých palem ovinutých od paty až po vrchol světlerůžovými a bleděmodrými žárovičkami. Pak uvidím roh osvětleného obdélníku ostře tyrkysové barvy – musí to být jeden z velkých bazénů. Když se o pár metrů dál otočím na druhou stranu, spatřím dvě vysoké litinové lampy, které mají na vrcholku širokou mělkou misku, v níž hoří oheň. Zářící trojúhelníky oranžových plamenů zřejmě osvětlují nějaký vchod. „Páni,“ zamumlám. „To je labyrint,“ vysvětlí Diggy. „Nezapomeňte se v něm ztratit – je to jedna z našich nejoblíbenějších atrakcí. Ty lampy hoří jenom v noci a najít cestu ven vám neusnadní o nic víc než ve dne.“ Nakonec vozítko zastaví před hotelem, který je mnohem větší než jednotlivé domy, kolem nichž jsme projeli. Má půlkruhový půdorys a na obou stranách se táhnou dlouhá křídla. „Tak jsme tady, madam,“ oznámí Diggy. „Seznámím vás s Riyonnou. Skvěle se o vás postará.“ Sebere moje zavazadla a zamíří k hotelu. Chvilku na něj zírám a pak mi dojde, že musím jít pěšky. Nohy mám tak zdřevěnělé, že je necítím, ale za chviličku mě hrozně rozbolí. Lituju, že tady nemají autíčka, která by hosty odvezla přímo do pokoje. 20
Neviděli jste Melody?
Vejdu za Diggym do rozlehlého vestibulu obloženého rudým mramorem s bílými a černými žilkami. Ráno ve mně třeba vzbudí jiný dojem, ale teď se mi zdá, že jsem se ocitla v útrobách živého organismu. Ve všech rozích se tyčí vysoké rostliny, nebo spíš stromy, se silnými hnědými kmeny a s tmavězelenými tuhými listy. Připadají mi jako vojáci na stráži. Za recepčním pultem stojí černoška přibližně v mém věku, s širokými rameny i úsměvem a vlasy učesanými do copánků. Stejně jako Diggy má na hrudi placku s nápisem Swallowtail a pod ní druhou se jménem Riyonna Briggsová. Tváří se, že mě opravdu ráda vidí, a já jenom doufám, že neřekne nic příliš laskavého a při pohledu na mou zbědovanou tvář neprojeví účast, protože v tom případě bych se okamžitě rozplakala. S chabým úsměvem jí podám pas a kreditku. Každý pohyb mi dělá potíže a před očima mám všechno rozmazané. Loktem něco z recepčního pultu shodím a ostře mě to zabolí. Podívám se na zem a zjistím, že jsem srazila maličkého bronzového Buddhu sedícího se zkříženýma nohama vedle jakési podivné hrbolaté rostliny. Je to kaktus? Na to nevypadá dost pichlavě. Připomíná hromádku vařených zelených fazolek, které někdo vyklopil do žluté keramické misky. Buddha se zřejmě rozhodl podivný fazolový kaktus ignorovat, zírá přímo před sebe a ve zdvižených dlaních drží slonovinově bílé vizitky Swallowtail, jako by chtěl říct: Když u nás dost utratíte, spolknete všechnu moudrost. Je to chytrý marketingový tah, ale stejně se otřesu. Možná za to může taky vyčerpání. Riyonna se na mě zvědavě dívá a já na okamžik dostanu strach, že se ke mně nakloní a zeptá se: Co je to s vámi? Život se vám rozpadá pod rukama? Utekla jste z domova? Jak se chová většina hostů, kteří dorazí uprostřed noci? Nedovedu si představit, že srší energií a mají chuť si poklábosit. Naštěstí se Riyonna soustředí pouze na praktické věci. Zatímco mi vykládá, kdy se podává snídaně a jaké je heslo k wi-fi, snažím se tvářit, že ji poslouchám. Nic vědět nemusím. Jediné, co mě zajímá, je spánek. Povězte mi něco o spaní, zaprosím v duchu. Diggy zopakuje, že mi zítra všechno ukáže, a pak se rozloučí. 21
Sophie Hannah
Ne, až pozítří, buďte tak hodný. Nemůžu slíbit, že se na zítřek probudím včas. Riyonna přeloží kousek lepenky a strčí do ní plastovou kartu do pokoje. Spletla jsem se – není v mém věku, je asi o deset let starší, což znamená, že je jí něco mezi pětačtyřiceti a padesáti. Kolem očí má vrásky, které se snaží zakrýt pudrem. Automaticky přikyvuju všemu, co mi říká, ale moc ji nevnímám. Když s kartou v ruce vyjde z recepce, trochu sebou trhnu. Přestože má jehlové podpatky, je malá, menší, než jsem si myslela. Zvláštní. Vsedě vypadala vysoká, zřejmě díky těm širokým ramenům. „Já… nemusíte se mnou chodit, opravdu. Děkuju,“ vypravím ze sebe. „Určitě? Váš pokoj je přímo tady v hlavní budově, takže to nemáte daleko. Obvykle se chceme ujistit, že se hostům ubytování líbí.“ „Budu v pohodě. Díky.“ Doufám, že nejsem hrubá. Nesnesu pomyšlení, že bych musela zdvořile konverzovat třeba jen jedinou další minutu. Kdyby Riyonna navzdory mým protestům trvala na tom, že mě doprovodí, mrskla bych sebou na červenou mramorovou podlahu a dostala hysterický záchvat. Naštěstí se zasměje a přikývne. „Jak si přejete! Jděte si odpočinout.“ Podá mi kartu a já ji dychtivě popadnu. Ještě chviličku a můžu si lehnout! Zamířím tam, kde by měly být výtahy – kam bych je umístila já, kdybych tenhle barák navrhovala. „Zavazadla vám hned někdo přinese!“ zavolá za mnou Riyonna. Na kufry jsem úplně zapomněla. Kdy je to hned? Aby na mě někdo klepal, až se konečně ocitnu v pokoji, je to poslední, co bych chtěla. „Ne, není třeba,“ odpovím. „Odnesu si je sama.“ „Jak chcete,“ odpoví Riyonna. „Ach – výtahy jsou tamhle.“ Ukáže směrem, který by mě v životě nenapadl. S architektem bychom si evidentně nerozuměli. Číslo na lepenkovém obalu začíná trojkou, což znamená, že můj pokoj je ve třetím patře. Když se dveře výtahu zavřou, zasténám úlevou. Postel už mám skoro na dohled. Je tak blízko! Jsem úplně otupělá, a proto je mi líp. Na to, abych přemýšlela, dělala si starosti, něčeho litovala a stýskala si po rodině, jsem moc unavená. Ve třetím poschodí vystoupím a začnu namáhavě luštit tabulky 22
Neviděli jste Melody?
na zdech, ačkoli nemůžou být moc složité. Problém tkví v tom, že nejsem ve stavu, abych něco pochopila ze spousty čísel začínajících trojkou a z přehršle šipek, které ukazují všude možně. Než mi dojde, že mám pokoj hned vedle výtahu, trvá mi to o pět vteřin déle, než by mělo. Stačí jednou zahnout doleva a jsem tam. Přiložím kartu na destičku na dveřích a zabliká na mě zelené světýlko. Vejdu dovnitř, kufry na kolečkách odvleču za sebou, a když s nimi narazím do zárubně, tiše zakleju. Je tma, ale ve světle z chodby rozeznám, že jsem se ocitla v maličké předsíni vedoucí do pokoje, v němž stojí dvě široké postele. Zašátrám po vypínači, ale místo něj nahmatám na stěně malou krabičku. Z rodinných dovolených v Řecku a ve Španělsku vím, že do ní musím kartu vložit, jinak nerozsvítím. Pokusím se to udělat, ale nejde to. Otevřu dveře dokořán, abych měla víc světla, a zjistím, že ve zdířce už jedna karta je. Člověk, který měl pokoj přede mnou, ji tam musel zapomenout a pokojská si toho nevšimla. Kartu vytáhnu, upustím ji na podlahu a místo ní strčím do zdířky tu svoji, ale žádné světlo se nezapne. Dveře hned vedle, naproti vestavěným skříním, minibaru a trezoru, musejí vést do koupelny. Otevřu je a vejdu, abych si nastříkala na obličej studenou vodu, jenže v té chvíli se dveře na chodbu zaklapnou a já se ocitnu v naprosté tmě. Znovu začnu hledat vypínač, ale pod rukou cítím jenom hladké studené stěny. Zřejmě jsou z mramoru. Pravděpodobně je červený a má černobílé žilkování. Sáhnu ven do chodbičky, kde by měl podle mého názoru nějaký vypínač být, a nakonec ho najdu – níž, než jsem čekala. Konečně světlo. Měla jsem pravdu, stojím v koupelně. Něco tady ale nehraje, upozorní mě varovný hlásek v hlavě a srdce se mi rozbuší. Něco je tu špatně… Místnost je plná krámů: na háčku na stěně visí zeleno-černé jednodílné plavky malé velikosti – buď patří drobné ženě, nebo dospívající dívce. Přes skleněnou přepážku sprchového koutu jsou přehozené pánské plavky, na poličce leží spousta tenkých kovových sponek, dva kartáčky na zuby, dva deodoranty, staromódní gumová koupací čepice tělové barvy, pěna na holení a balíček žiletek. 23
Sophie Hannah
Do hajzlu, do hajzlu, do hajzlu. Někdo tady je. Určitě spí v jedné z těch postelí, které jsem před chvilkou viděla. Nikdo by po sobě při odchodu z hotelu tolik věcí nenechal. Ta karta, kterou jsem při vstupu našla… V té chvíli uslyším dívčí hlas. „Vylila jsem na Poggyho colu! A na Doodle Dandyho taky!“ Hlas zjevně patří rozčilenému dítěti. A je hrozivě blízko. Vypadá to, že nejsem sama, komu to uprostřed noci moc nemyslí. Recepční Riyonna udělala chybu. Pokoj je už obsazený někým, kdo za chviličku zjistí, že jsem v koupelně. Co mám sakra dělat?
Uklidni se a přemýšlej. Rychle. Vzhledem k tomu, že se jeden obyvatel pokoje probudil, nemám šanci, že bych se dostala ven nepozorovaně. Kufry stojí v chodbičce a rychle je vyvézt bych nedokázala. Další hlas je mužský. „Colu? Cože?“ Ten člověk mluví zmateně, jako by se vytrhl z hlubokého spánku. „Colu bys na noc pít neměla, broučku. Už sis přece vyčistila zuby.“ „Já ji nepila,“ odpoví dívka ukřivděně. „Omylem jsem ji shodila ze stolu, kde stála od večeře. Chtěla jsem se podívat, kdo je v koupelně.“ „Nikdo tam není.“ „Ale je. Slyšela jsem, jak tam někdo štrachá.“ Sakra, teď mě najdou. Proč tady pořád stojím jako solný sloup, jako by mě to mohlo zachránit? Jakmile ta dívka promluvila, měla jsem se ozvat. „Svítí se tam,“ poznamená muž. „Tys rozsvítila?“ „Ne!“ Zdá se, že dívka pláče. „Někdo tam je, já to vím!“ „Broučku, to je nesmysl. Ššš. Zůstaň, kde jsi, ano? Hned se tam kouknu.“ „Ale já jsem Poggyho polila!“ zaúpí dívka. „Podívej, jak vypadá!“ „To nevadí. Uklidni se. Poggyho vyčistíme a bude zase jako nový, věř mi. Cola se dá smýt. A v koupelně nikdo není. Nejspíš jsi slyšela vodu v trubkách, ale stejně se tam pro jistotu podívám.“ 24
Neviděli jste Melody?
Zavřu oči a čekám. Tohle bude příšerné. Prožívám noční můru. Panebože, ať se probudím. Co když se na mě ten člověk vrhne? „Sakra, co je tohle?“ Podle hlasu je muž hrozně blízko. Musí stát přímo před koupelnou a dívat se na moje kufry. Co to se mnou je? Jak můžu dopustit, aby to třeba jen o vteřinu déle pokračovalo? Musím okamžitě něco říct, než ten člověk otevře dveře a uvidí mě. Nejhorší, co můžu udělat, je tvářit se, že se nic neděje a já tady nejsem. „Ty kufry jsou moje. Já… jsem ve vaší koupelně!“ zavolám s pevně zavřenýma očima. Hlas se mi chvěje a chraptím. „Jsem tady sama a mám strach stejně jako vy, přísahám. Jde o nedorozumění, okamžitě odejdu. Před pár hodinami jsem přiletěla z Anglie, mám za sebou dlouhou cestu autem a jsem vyčerpaná. Není to moje chyba. Recepční mě poslala do špatného pokoje… Nezlobte se, prosím. Jmenuju se Cara Burrowsová. Jsem z Hertfordu v Anglii a jsem naprosto neškodná.“ Když otevřu oči, zjistím, že v chodbičce stojí muž s dívkou a nevěřícně na mě zírají. Vypadají stejně vyděšeně jako já. Čekám, že se na mě vrhnou se zaťatými pěstmi nebo na mě vytáhnou pistoli, ale neudělají to a já jsem jim moc vděčná. Muž je vysoký, má chlupatou hruď, svalnaté paže a přes bílé boxerky mu visí břicho. Tmavé vlasy má špatně ostříhané: po stranách jsou trochu moc dlouhé a na temeni zase moc krátké. Dívka mě překvapí. Vypadá na třináct, možná čtrnáct let. Klidně by mohla chodit do třídy s Jess nebo o ročník výš. Podle toho, jak předtím mluvila, jsem myslela, že je jí tak sedm nebo osm. Která třináctiletá holka se rozpláče, že vylila colu? Má bledý oválný obličej, tváře mokré od pláče, dlouhé černé vlasy uprostřed rozdělené nepravidelnou pěšinkou a na sobě dlouhou světlezelenou noční košili s bílým vyšíváním kolem výstřihu do véčka. Jednou rukou si tře čelo, ve druhé drží látkovou růžovou hračku s nahnědlou skvrnou na boku – zřejmě od té coly. Takže to je Poggy. Nevím, co představuje, ale při pohledu na psí hlavu a prasečí tělíčko okamžitě pochopím, jak dostal jméno. Zřejmě jde o domácí výrobu a moc se nepovedl. Ten, kdo ho ušil, chtěl určitě udělat čuníka jaksepatří, ale z nějakého důvodu mu vyšel kukuč stafordširského teriéra. 25
Sophie Hannah
„Vám dali klíč od tohohle pokoje?“ zeptá se muž pochybovačně, jako by mi nevěřil. „Od našeho pokoje?“ „Ano. Jak bych se sem jinak dostala? Moc se omlouvám. Hned si ty kufry odnesu a už vás nebudu obtěžovat.“ Vykročím ke koupelnovým dveřím, ale muž mi zastoupí cestu. „Jakže se jmenujete?“ „Cara Burrowsová.“ Manželka, matka, úplně obyčejná ženská, která by neublížila ani mouše. „Mohla byste mi ukázat nějaký průkaz totožnosti?“ „Hm… no jistě.“ Zašátrám v kabelce, vytáhnu pas a podám mu ho. Dívka couvne dál do chodbičky. Pořád si drbe to místo na hlavě. Uhodila se tam, když vylézala z postele, nebo má nějaký tik? „Tak dobře, paní Burrowsová. Smím se vám podívat do kabelky?“ „Cože? Proč?“ Začíná to být směšné. A ten člověk navíc vyslovil moje jméno špatně. Ani se nepokusil říct ho stejně jako předtím já. „Zjevila jste se tu uprostřed noci a já nehodlám nic riskovat.“ Podám mu kabelku. „To přeháníte. Řekla jsem vám, co se stalo. Recepční se spletla. Kdybych měla v úmyslu vás okrást nebo napadnout, už bych to snad udělala, ne? Chci jenom zmizet, ubytovat se v pokoji, kde nikdo není, a zalézt do postele.“ Muž se otočí k dívce. „Jdi spinkat, broučku. Nic se neděje, nemusíš se bát.“ Dívka beze slova poslechne. Proč s ní ten chlap mluví, jako by jí bylo pět? Protože je noc a ona má strach, nebo na ni takhle cvrliká i u snídaně? Kdybych se podobně chovala k Jess, něco by naštvaně odsekla, potom by mi věcně vysvětlila, jak bych měla se situací naložit, a nakonec by ji vyřešila mnohem líp než já. Ten chlap se mi nelíbí. Prohlíží mi kabelku, jako bychom byli na letišti a on šéfoval ochrance. „Kde máte mobil?“ zeptá se. „Prosím?“ „No mobil. Neříkejte mi, že ho nevlastníte. Má ho každý.“ Zavrtím hlavou. To je neuvěřitelné. „Ano, já taky. Ale dala jsem ho člověku z autopůjčovny a zaplatila mu sto dolarů, aby si ho u sebe nechal, než vůz vrátím.“ 26
Neviděli jste Melody?
„Proč proboha?“ V očích mě zaštípou slzy. „Protože jsem ho s sebou nechtěla brát. Jakmile ho zapnu, vyskočí na mě spousta zpráv. Nemám sílu je číst, a vím, že když budu mít telefon u sebe, přečtu si je. A vám do toho vůbec nic není!“ Muž mi kabelku vrátí a zvedne ruce na znamení, že se vzdává. „Promiňte, ale na druhé straně… Nemůžete se divit, že jsem vzhledem k okolnostem opatrný.“ „Jistěže,“ zamumlám a proderu se kolem něj do chodbičky, abych si vzala kufry a vypadla. Když se ujistil, že nejsem padouch, který ho chce podříznout, začne se chovat jako ohleduplný gentleman. „Počkejte, podržím vám dveře. Nebo ještě líp, podržte je vy a já vám odvezu kufry k výtahu.“ „Díky, není třeba.“ Ačkoli se snažím ovládat, ukápne mi slza a steče mi po tváři. Když táhnu kufry za dveře, znovu narazím do zárubně – dost prudce a hned dvakrát. Muž se poleká. „Hele, neplačte. Nic se přece nestalo, ne?“ „Dobrou noc. A ještě jednou promiňte.“ „Poslyšte, Caro…“ „Prosím?“ Nedovolila jsem mu, aby mě oslovoval křestním jménem. Proč mě nenechá být? Jsem venku z jeho pokoje a moje zavazadla jakbysmet. Nechci po něm víc, než aby zavřel dveře, tak proč to neudělá? „Určitě vám nic není? Vypadáte rozčileně. Máte nějaké potíže? Všiml jsem si toho snímku z ultrazvuku.“ Pokývne k mojí kabelce. „Kdybyste chtěla pomoct…“ Do hajzlu. Jak jsem mohla na tu fotku zapomenout? Teď o mně ví něco, o čem nemají tušení ani moji nejbližší přátelé. „Potřebuju soukromí, abych si mohla pořádně odpočinout,“ odpovím. „To je všechno.“ „Zítra si od toho člověka z autopůjčovny vezměte mobil zpátky a zprávy si přečtěte. Vždycky je lepší, když člověk ví, na čem je, ne?“ Výborně. Napůl nahý cizí chlap s chlupatým hrudníkem mi v hotelové chodbě dává rady do života. 27
Sophie Hannah
Nevěřícně na něj chvíli zírám. „Vy jste mě neslyšel? Nechte mě být!“ Pokrčí rameny. „No tak jo… dobrou.“ Hurá. Nikdy jsem neměla takovou radost, že někoho vidím zavírat dveře. Sjedu výtahem zpátky do vestibulu. Riyonna si kousek odstavila židli a sedí s nohama na recepčním pultě. Když se objevím, překvapeně vyskočí. „V pokoji, který jste mi dala, někdo bydlí. Otec s dcerou.“ „Prosím?“ Vykulí na mě oči a nakloní se dopředu. „Ten pokoj, kam jste mě poslala… kartu jsem tam bohužel nechala, ale mám tohle.“ Podám jí lepenkovou kapsu s číslem napsaným na jedné straně. „Je obsazený. Patří někomu jinému. Jestli mi nevěříte, jděte se podívat sama. Narazila jsem tam na muže s dcerou, kteří hluboce spali. Vzbudila jsem je.“ Riyonna začne dlouhými nehty nalakovanými na světlezeleno horečně ťukat do klávesnice a očima jezdí ze strany na stranu, jako by se snažila najednou obsáhnout celou obrazovku. „Panebože,“ zamumlá za pár vteřin. „Strašně se omlouvám. Já… to bylo… ach, panebože.“ Prudce se hranou dlaně uhodí do čela. „Na co jsem myslela? Nikdy se mi nic takového nestalo. Nemůžu tomu uvěřit!“ „Na tom nezáleží,“ prohlásím, nemám zájem ji utěšovat, aby se cítila líp. „Můžu dostat jiný pokoj, prosím? Sotva stojím na nohou a chci se…“ „Pokoj?“ opáčí zděšeně. „Ne, paní Burrowsová, to nepřichází v úvahu. Je mi hrozně, že jsem vás vystavila tak příšernému zážitku. Pevně doufám, že se nic… chápete, že se vám nic nestalo.“ Ptá se, jestli mě ten muž obtěžoval? Jako by ta epizoda nebyla dost děsná i bez toho! Zamračím se na maličkého bronzového Buddhu. Když mi pohled samolibě vrátí, dostanu chuť do něj cvrnknout, ale rychle si ji nechám zajít. Riyonna se otočí zpátky k obrazovce. „Jako pozornost lázní, tedy bez doplatku, vám dám mnohem lepší ubytování. Budete bydlet v casitě s nádhernou polohou. Před deseti minutami volali lidé, kteří si ji rezervovali, že bohužel nemůžou přijet, tááákže… Budete mít na terase obrovský soukromý bazén a ten nejlepší výhled na Camel28
Neviděli jste Melody?
back, jaký vám můžeme nabídnout. Krásně odtamtud uvidíte i horu Praying Monk. Přijměte prosím tuto náhradu a moji nejupřímnější omluvu jako kompenzaci za příšerný šok, který jste musela utrpět.“ Měla bych být Riyonně vděčná a jásat radostí, ale uprostřed toho proslovu se jí začne třást brada a já dokážu myslet jenom na to, že jestli se rozpláče, už to nevydržím. Odkráčím odtud a najdu si první levný penzion, na který narazím – jakoukoli díru, kde přesně vědí, kolik mají pokojů a kdo v nich zrovna spí. „Děkuju,“ vypravím ze sebe. „Jste nesmírně laskavá.“ Je to od ní opravdu hezké. Tak vysokou náhradu mi dávat nemusela. Až se vzbudím – pevně doufám, že ne dřív než pozdě odpoledne –, určitě budu nadšená a budu ji považovat za nejlepší recepční na světě. „Opravdu není zač,“ odvětí důrazně. „Budete v čísle jednadvacet. Zavolám auto. Pěšky tam nemůžete, je to moc daleko.“ Bože, dej, ať nepřijede Diggy. Ať je to někdo bez zájmu a energie, kdo neumí ani slovo anglicky. „Odvezla bych vás sama, ale jsem úplně v šoku,“ prohlásí Riyonna. „Nemůžu uvěřit, že jsem provedla něco tak děsného! Strašně se omlouvám. Když si představím, co se vám mohlo stát!“ Sloveso mohlo mi zabrnká na napjaté nervy – jako by nestačilo, co se skutečně stalo. Bojí se, že ji nahlásím řediteli? Vypadám snad tak pomstychtivě? Ubezpečit ji, že nemám v úmyslu si na ni stěžovat, dost dobře nemůžu. Naznačila bych tím, že mě to napadlo. Nejsem si jistá, jestli moje úvahy dávají nějaký smysl. Zřejmě bych na tuhle noc měla přemýšlení zabalit. Řidič není tak nemluvný, jak bych chtěla, ale rozhodně toho na vykládá míň než Diggy a Riyonna. Když jedeme po osvětlených klikatých cestičkách, připravuju se, že se něco zvrtne – praskne nám pneumatika, spustí se krupobití, někdo nás přepadne –, ale chválabohu za pár minut bez problémů dojedeme k cíli. Casita je prostorná, chladná, a co je ještě lepší, nikdo v ní není. Zkontroluju všechny místnosti a nikde nenajdu nasáčkovanou jedinou rodinu. Zamknu dveře, zajistím je řetízkem, a zatímco klopýtám do ložnice, strhávám ze sebe oblečení. Pak už stihnu jen do prázdna zašeptat: „Díkybohu,“ a upadnu do bezvědomí.
29
Smajlíci mi řekli, že Emory umřela, abych já mohla žít, nebo tak něco. Nepamatuju si, jak přesně to vyjádřili, ale znělo to, jako by byla Ježíš, který se obětoval za naše hříchy. Nechtělo se mi tomu věřit a namítla jsem, že tak to určitě není, pro tože neodešla ze světa dobrovolně. Po smrti netoužila a nikdo ji k ní neodsoudil. Zemřela bezdůvodně a netušila, že se po ní narodím já. Smajlíci se usmáli a přisvědčili, že ano, samozřejmě mám pravdu, a mysleli to jen jako metaforu, ale ve skutečnosti tím hodlali říct, že ať člověk dělá, co dělá, osud s ním má určitý plán, a v mém případě rozhodl, že zůstanu naživu. Podle Smajlíků mě to má zřejmě uklidnit, ale působí to na mě úplně opačně. Jestliže má osud takovou moc, proč zařídil, že žít může jenom jedna z nás? Nemohl dát šanci i Emory? Nepřipadá mi to spravedlivé. „No, zřejmě si tě vybral,“ prohlásili Smajlíci. „Jsi vyvolená.“ Potom mi tak začali říkat: Vyvolená. Nesnáším to, protože se mi to zdá vůči Emory neloajální. Vždyť je to moje sestra a vždycky bude. Smajlíkům na Emory nezáleží, mají rádi jenom mě a předpokládají, že se mi to tak líbí. Myslí si, že mi tím vynahrazují nedostatek rodičov ské lásky. Pořád mi říkají, že jsem výjimečná, krásná, hodná a bůhvíco ještě. Ale já nechci být výjimečná ani ničí oblíbenkyně. Chci být obyčejná holka, která má sestru a patří do normální rodiny.
30