propast casu3_003 1/18/18 12:02 PM Stránka 1
Roman Bureš
Propast casu 3
impérium
KNIŽNÍ KLUB
Copyright © Roman Bureš, 2018
ISBN 978-80-242-5945-1
[ ]
Bohové straní odvážným. Ovidius
Nejprve musíme ukázat krutost a až potom milosrdenství. Pro všechny zúčastněné to bude lepší, než kdybychom to udělali opačně. Hermann Kurtz
ZROZENÍ 1 Vesmír vznikl před necelými sedmi hodinami. Tedy tato verze vesmíru… Současně to byl první vesmír stvořený lidskými bytostmi. Omylem, nutno podotknout. Toňa právě stála na verandě domku v jižních Čechách, silný teplý vítr jí nadouval pyžamové kalhoty a hrál si s její neposednou rusou hřívou. Stála neschopná pohybu, protože se marně pokoušela pochopit výhled na zcela neznámý les, který během noci nahradil zbytek vsi. V tom samém okamžiku se ve vzdálenosti dvacet jedna milionů kilometrů od planety Země objevila miniaturní červí díra. Byla značně nestabilní a nebýt použité antihmoty, trvala by její existence pouhých několik desítek mikrosekund. Takhle vydržela téměř celou vteřinu, což stačilo k tomu, aby jí prolétlo několik sond. Pár se jich kdesi cestou ztratilo, ale průlet zvládl dostatečný počet včetně té nejdůležitější – té, která nesla zárodek života. Sondy, lidským okem sotva viditelné, se svázaly do pevného svazku se zárodkem bezpečně uprostřed. Začaly bublat, převalovat se a růst. Zhruba v okamžiku, kdy se Toňa vydala na průzkum neznámého lesa, se svazeček zvětšil ze dvou set padesáti mikrometrů na úctyhodných osm milimetrů. Mezitím urazil necelých sedmnáct milionů kilometrů. Díky své velikosti již mohl být aktivní, miniaturní trysky využívající temnou hmotu nastavily správný kurz a současně začaly brzdit. A dál rostly. O několik dní později, ve chvíli, kdy Toňa v budějovickém žaláři zvracela hrůzou a kdy se Lucius Baro se svou římskou legií chystal zaútočit na hradby téhož města, sondy přistály [ 11 ]
na planetě Zemi. Nezvládly to úplně všechny. Jedna nepřežila náraz kosmického smítka, další shořely při vstupu do atmosféry. Několik jich zůstalo na oběžné dráze a čekalo na svůj závěrečný úkol, který přijde za několik let. Anebo také nikdy… Nejdůležitější však bylo, že na zemský povrch dosedla schránka se zárodkem. Očouzený svazek se rozpadl jako profesionálně oloupaný pomeranč – centrální sonda o průměru devíti centimetrů obklopená zčernalými plátky. Elipsovitá sonda se začala zavrtávat do měkké hlíny. Plod v jejím jádru kypěl zdravím a rostl. Sonda poroste s ním až do průměru čtyřiceti centimetrů, kdy se nanotechnologie dostane na hranici svých možností. Plátky okolo zůstanou nehybně ležet a nechají na sebe napadat hlínu a listí, uvnitř však budou probíhat procesy sebepoznání. I tyto slupky budou růst a vyvíjet se. A především: budou zrozený plod chránit. Ale to nastane až za tři měsíce, tou dobou již bude Lucius v Hádově říši, nebo kam se římští válečníci po smrti vydávají, a Toňa povede legionáře k místu, kde založí Nový Řím.
2 Ali Aaronson stál v Parlamentu, na samém vrcholu pyramidy Ile Defrance. Do těchto míst zavítal jen několikrát, tady žila šlechta – elita národa, která měla moc nad životem a smrtí milionů poddaných kdesi hluboko dole. Aaronsonovi ještě nebylo čtyřicet, a už byl nejmocnějším mužem slumů, mezi šlechtici se však vždy cítil jaksi nepatřičně, přestože byl bohatší než většina z nich. Svou roli jistě hrála barva jeho kůže. Ale kvůli té se cítil nepatřičně vlastně všude… Za jiných okolností by obdivoval umělé palmy a plastové kapradiny, které ho obklopovaly; zíral by na naklonovaná zvířata – na duhové opičky, na papoušky, kteří na něj z větví [ 12 ]
pokřikovali své bonmoty, nebo na gryfa přivázaného na řetězu. Nyní však jen civěl skrz prosklenou stěnu. Vědělo se, že se událo cosi výjimečného, od hlavních tříd až po úzké chodbičky slumů se šířily neskutečné zvěsti, avšak realita Aaronsona doslova vykolejila. A jeho jen tak něco nevykolejí. „Užíváte si výhled, příteli?“ Aaronson se otočil a uklonil se. „Nenechte se rušit, je to přeci jen podívaná,“ usmál se Jean Paul Hussain, jehož rodina patřila k nejmocnějším šlechtickým klanům v Ile Defrance. Hussainovi obří strážci narvaní růstovými hormony postávali pod větvemi a nedůvěřivě se na Aaronsona mračili. A Aaronson – sám žádný drobek – těm obludám pohled klidně vracel. Patřili ke Gardě, vojensko-policejní síle, která ve městě prosazovala moc Parlamentu. Aaronson o ně však ztratil zájem v okamžiku, kdy do zahrady vplula Hussainova konkubína s tácem občerstvení. Co šlechtici skutečně záviděl, byly jeho vyšlechtěné krásky. „Jaká je situace dole?“ vytrhl ho ze zamyšlení Hussain. „Lidé jsou nervózní. Kolují divoké zvěsti.“ „Výhled ven jsme museli zakrýt, teW už chápete proč. Ale je mi jasné, že je to jen dočasné řešení,“ prohodil Hussain a hodil gryfovi kost ze sušených řas. Gryf vyskočil a chytil ji ve vzduchu. Spokojeně si zase lehl, přidržel si ji předními tlapami a začal do ní klovat zobákem. Prý měl tělo lva a hlavu orla, ale kdo dnes ví, jak lev nebo orel vypadali? „Abdul Nguyen-Berrietz je také nadšenec do klonování. Včera se mu vylíhl drak. Prý bude i chrlit oheň. Podle mě je to pitomost, ale uvidíme.“ „Měli byste alespoň otevřít sekce. Už kvůli obchodu,“ vrátil se Aaronson k tématu. Zavřením sekcí přicházel denně o miliony. „Takhle si koledujete o vzpouru.“ Hussain ho zpražil přísným pohledem. Nakonec však zamyšleně pokýval hlavou. Za to přeci Aaronsona platil – za informace a za upřímnost. „A víme, co to je?“ ukázal Aaronson k obzoru. [ 13 ]
„Vypadá to jako lesy,“ řekl tiše Hussain, jako by tomu sám odmítal uvěřit. „A támhleto je podle všeho Seina.“ „Ta řeka?“ Hussain opět zadumaně přikývl. Oba muži chvíli tiše stáli a prohlíželi si vzdálený zelený koberec a stříbrnou stužku řeky. Když tu byl Aaronson před třemi měsíci naposledy, naskýtal se mu výhled jen na šedočernou pláň s ostrůvky zakrslých keřů a žlutohnědé trávy; na chuchvalce skrčených domků outdoorů, kteří se pokoušeli v otrávené půdě pěstovat boby a pseudoobilí. „Něco pro mě uděláte: uskutečníte výpravu ven a zjistíte, co to je.“ Aaronson se na Hussaina ostražitě zadíval. Vládci města ho využívali jako prodlouženou ruku své moci, většinou ve slumech, kde oficiální vláda nikoho moc nezajímala. On ze spolupráce s nimi pochopitelně bohatl, ale opustit pyramidu? „Proč nepošlete Gardu?“ „Žádný gardista nikdy venku nebyl, kdežto vy ano.“ Hussainovi se v očích poprvé za ta dlouhá léta objevila upřímnost. „Vře to všude, příteli, dokonce i v Parlamentu. Věřte, nebo ne, ale nejvíc věřím vám.“ Jak se zdálo, nebyla na spadnutí jen revoluce ve středních patrech, nebo naprostá anarchie ve spodních slumech, ani samotní šlechtici si nebyli ničím jistí. Někteří by možná rádi využili zmatku k vyřízení starých sporů. Nebo k získání ještě větší moci. „Zajistíte mi návrat?“ zeptal se Aaronson. „Samozřejmě. A zaplatím vám náklady ve výši dvou milionů v nových francích.“ Hussain sliby vždy do puntíku splnil a Aaronson nepochyboval, že sumu, která velmi převyšovala skutečné náklady, pošle. Ale pustí ho zpět? Hranice byla již dlouhá desetiletí zavřená, a pokud by přeci jen nějaký šílenec opustil pyramidu, neměl šanci se vrátit. Ale Aaronson byl na ten div sám zvědav, a pokud na cestě mohl ještě vydělat, tím lépe.
[ 14 ]
3 Toňa, Serena a Lucius spolu s deseti tisíci legionáři táhli ze severu k přístavu Aquileia. Ke stejnému cíli, avšak z jihu se blížil Obersturmbannführer Kurtz s tankem Tiger a veterány z Waffen SS. Schylovalo se k rozhodující bitvě, která rozhodne o budoucnosti Říma. O ničem z toho však neměl Jonathan Neville ponětí. Byl zcela fascinován výjevem před sebou. Pláně severní Anglie pokrývala mlha. Hustá a ledová. Jonathanovi sahala do pasu, nohy mu mrzly, jako by stál v závěji. Ve zmrzačeném koleni ho bodalo, přesto se ani nepohnul. I když v Timesech viděl podrobnou ilustraci a na ten výjev se v duchu připravoval, byl nyní ohromen. Ledovec v ranním pochmurném světle doslova zářil. Kraj se probouzel do šedého svítání. Jonathan stál půl míle od již slavného Rohu ledové krabice, jak úkaz s nadsázkou nazývaly Timesy. Téměř fyzicky cítil ty miliony tun ledu, od ledové masy přicházel chlad jako hutná neviditelná stěna a s každým krokem se zvětšoval. Roh neboli místo, kde se setkávaly dvě monstrózní, dvacet yardů vysoké stěny, byl ostrý jako břitva. Stěny byly hladké jako sklo, a když se do nich opřelo slunce, nedal se ledovec bez tmavých brýlí vůbec pozorovat. Z jeho vrcholu se jako vodopád valila mlha a po kopcích, které z ledové stěny vyčnívaly, se rozlévala do plání. Přestože léto právě dosáhlo vrcholu, teplota v okolí ledovce stoupla jen nepatrně nad bod mrazu. Úroda na okolních farmách je prakticky zničená, ale to je jen jedna malá potíž z milionu dalších, které Přelom přinesl. Jonathan vydechl oblak páry a ještě víc si narazil cylindr. Zalitoval, že si nevzal ruskou ušanku. Znovu pohledem přejel majestátní ledové stěny. Jedna se táhla na sever, druhá na západ, obě mizely v dálce jako tenké linky. Západní stěna pak pokračovala přes útesy a moře až někam k severnímu Irsku. Přehradila Severní průliv mezi Smaragdovým ostrovem a zbytkem Británie. Od hladiny moře k vrcholu ledovce byla vysoká na padesát yardů. [ 15 ]
Jonathan se s pomocí hole belhal zpět k čekající drožce a zmrzlá půda mu křupala pod nohama. „Do penzionu, prosím,“ houkl na vozku zachumlaného do kožešin. Okolí správního města Carlisle, kde byl ubytovaný, brázdily zcela nové potoky a říčky, které vytvořil tající led. Je docela možné, že se slijí do jediné zbrusu nové řeky. Ihned po Přelomu navštívil Jonathan panství své rodiny v Cheshire. Přelom tam naštěstí velké škody nenapáchal a panství zůstalo v celku. Nebylo prošpikováno žádným pravěkem nebo středověkými knížectvími jako se to stalo lordu Cavendishovi, kterému přes noc vyrostla na pozemcích dřevěná tvrz pocházející z doby temna, jejíž posádku nakonec musela zpacifikovat přivolaná policejní jednotka až ze Sheffieldu. Jakmile uklidnil matku, sestry a služebnictvo, nasedl na vlak a vracel se do Londýna, kde vládla stejná panika jako ve zbytku Spojeného království. Cestou se však musel zastavit zde. Ledovec starý možná desítky tisíc let prostě musel vidět! Již se rozednilo, ale krajina zůstávala pošmourná jako z nějaké Poeovy básně. V protisměru přijížděly první drožky turistů. Provinční Carlisle se díky blízkosti ledovce pomalu stávalo turistickou atrakcí. Jonathan se těšil, až si v penzionu napustí vanu a trochu si utřídí myšlenky. Poslední dva měsíce prožil ve stresu a příliš toho nenaspal. Byl optimistou a věřil, že z nejhoršího jsou venku. Spojené království zůstalo, až na ledovec, který nahradil Skotsko, víceméně celistvé. Jen na několika místech se malá část území propadla do hluboké minulosti. Parlament zasedal každý den, dokonce i královna Viktorie se několikrát v týdnu ukázala na veřejnosti, aby poddané ujistila, že se vše vrací do normálu. Jak však vypadá zbytek světa? Moře v Anglickém kanálu je zatím příliš rozbouřené, přesto se objevili první odvážlivci, kteří vypluli z Londýna a obepluli Ostrovy ze severu. Podle prvních zpráv časové zlomy rozkouskovaly nejen pevninu, [ 16 ]
ale také oceán. V okamžiku Přelomu tak v Atlantiku vznikly rozdíly ve výšce hladiny a přílivové vlny jimi způsobené zpustošily západní pobřeží Evropy. Jonathan tušil, že se opět vrátí čas objevitelských výprav, a jakmile to bude možné, vyplují válečné lodě a zjistí, co z Britského impéria zůstalo. A on využije veškerých svých styků a peněz, aby se na jednu z lodí dostal. Když se vrátil z jižní Afriky – zraněný na těle i na duši –, domníval se, že si dobrodružství vybral již do konce života. Že zbytek svých dní stráví bádáním v knihovnách a toulkami po italských vykopávkách, které sponzoroval. Jenže přišel Přelom, čas se naprosto zbláznil a svět upadl do chaosu. Nyní měl jasno v tom, že doba sebelítosti skončila, a pokud mu osud nabídne šanci, na kterou si tajně myslel, okamžitě se jí chopí.
4 Elipsoid byl ze dvou třetin zahrabaný v tlejícím listí a hlíně, ze spodní části se rozbíhaly vlasovité kořínky, které ze zeminy čerpaly teplo. Krmil a zahříval rostoucí plod jako skutečné lidské lůno. O dni zrození však nerozhodoval on, ale samo dítě – tak to bylo od úsvitu věků. Právě v okamžiku, kdy Toňa pozvedla k nebi urnu s Luciovým popelem, a určila tak místo, kde se započne výstavba Nového Říma, prorazilo popraskanou skořápku sondy maličké chodidlo. Stalo se tak o týden dřív, než bylo v plánu, dítě bylo netrpělivé. Již několik dní předtím se také začaly probouzet plátky, které od sondy odpadly chvíli po přistání. Během uplynulých tří měsíců nabraly tvar larvy. Vibrovaly a shazovaly ze sebe navršené listí, trus ptáků a větvičky. I ony popraskaly, trhlinami se ven začali soukat jejich dočasní obyvatelé. Když se tvorečkové velmi podobní vážkám vysvobodili, rozprostřeli pomuchlaná křídla. Po několika minutách konečně byli [ 17 ]
schopni letu, okamžitě se vznesli k obloze a začali plnit své poslání. Plod zatím přicházel na svět. Dítě se nožičkama prokopávalo ven a maličkými pěstmi trhalo a rozhrnovalo krustu sondy. Byl to chlapec. Zrození neprovázela žádná bolest rodičky ani pláč novorozence, dítě se probíjelo na svět mlčky. Nad scénou neustále kroužily dvě vážky, které by spolehlivě zastavily jakéhokoli predátora. Chlapec se poprvé nadechl studeného vzduchu a okamžitě se rozkašlal. Vyprskal přitom zbytek plodové vody. Roztřásl se zimou, bezzubé čelisti začaly drkotat. Máchal pěstičkami a dožadoval se tepla. Konečně se ozval i pláč. Ve skutečnosti to byly sprosté nadávky plné vzteku, ale jelikož ještě neměl dostatečně vyvinuté hlasivky, rozněžnělé lidské matce by to jako pláč připadalo. Sonda se kolem malého růžového tělíčka ovinula a zahřívala ho. Předávala však poslední zbytky tepla – svůj úkol již splnila a pomalu umírala. Ozvalo se zašustění listí. Chlapeček přestal vřískat a zaposlouchal se. Objevila se vlčice. Zvědavě se sklonila k tomu zvláštnímu uzlíčku a očichávala mu obličej. Chlapci připadal nestvůrně obrovitý. Vycenila zuby a opatrně do nich uchopila sondu i s miminkem. Vytrhla ji ze země a odklusala do hloubi lesa. Sama měla dvě malá vlčata, právě se je chystala odstavit od mléka a naučit na maso. S uzlíčkem v tlamě vběhla do nory pod padlým smrkem. Chlapeček ve tmě vyvalil oči. V noře bylo horko a páchla pižmem divokých šelem. Vlčice chlapce položila. Vlčata se k němu hrnula, dostala neodolatelnou chu] tu věc očichat a olízat. Matka však jedno po druhém popadla za kožich a vynesla ven. Odklusala s nimi hluboko do lesa, kde je upustila. Vlčata v nezvyklém prostředí kňučela, ale jejich matka, která by za ně ještě před půl hodinou položila život, se bez jediného ohlédnutí rozběhla zpět k noře. Zemřou hlady nebo je sežerou jiní predátoři, ale to jí bylo lhostejné, nyní měla nový [ 18 ]
smysl života. Netušila jak nebo proč se jí v hlavě uhnízdil. Musela chránit a zbytky mléka krmit lidské mládě, na tom jediném nyní záleželo. Nemohla tušit, že nad ní neustále krouží vážka, která z ní nespustí své elektronické oči. Dítě odkojené vlčicí – Toně by ten paradox připadal nadmíru podezřelý.
5 Aaronson se dotkl kůry a vzhlédl ke koruně. Byla nesmírně vysoko, její větve se proplétaly s dalším stromem a jeho zase s dalším. Padesát metrů nad zemí tvořily spletené koruny neprostupný zelený strop. Připadal si jako v katedrále, kterou stvořila sama Velká matka. Kmen měl obvod dobrých deset metrů, ale ani zdaleka tady nebyl tím největším. „Jak to tady mohlo tak rychle vyrůst?“ ozvalo se za ním. Dvacet nejschopnějších mužů, které na tento podnik vybral, postávalo v úctyhodné vzdálenosti od předělu mezi starým a novým světem – mezi vyprahlou polopouští a divokým pralesem. Všichni měli pro jistotu nasazené roušky. „Nemyslím, že to tu vyrostlo,“ řekl zamyšleně Aaronson. „Tak kde se to tu vzalo, šejku?“ „Vypadá to, že se to tu prostě… objevilo.“ Linie mezi oběma světy byla ostrá a zřetelná, jako podle pravítka. Kmeny některých stromů jí byly dokonce rozříznuté v půli – od země až po vysokou korunu. Na čerstvém dřevě se třpytily kapičky mízy. Vypadaly, jako by je rozčíslo laserové dělo, jenže takové zbraně dnes už nikdo neměl, ty poslední zmizely spolu se žoldnéřskými armádami v krvavých kataklyzmatech minulého století. Když Aaronson vyrůstal ve slumu, říkalo se, že se příroda vzpamatovává. Že se Velká matka nad lidmi ustrnula a opět jim vrací životadárnou půdu. Parlament šiřitele těchto řečí nechával zmizet, přesto se v následujících třiceti letech opět začaly objevovat rostliny, betonové stěny pyramidy obrůsta[ 19 ]
ly popínavé výhonky a výnosy outdoorů se zvětšovaly natolik, že mezi sebou začali obchodovat. Ale vzduch byl stále horký a nezdravý a jen blázen by chtěl opustit bezpečí města. Aaronson se ohlédl. V mlžném oparu se tetelila Ile Defrance. Město připomínalo spíš prastaré zvětralé pohoří než pyramidu. Mělo základnu širokou pětadvacet kilometrů a špičku, kde žili šlechtici Parlamentu, v půlkilometrové výšce nad okolním terénem. Pomyslel na deset milionů jejích obyvatel. Jak zareagují, až zjistí, že se den pochodu od města nachází panenská příroda? Jak zareaguje Parlament? „Šejku!“ zašeptal jeden z jeho mužů a kuši namířil mezi stromy. Podíval se do přítmí lesa. Stálo tam asi metr vysoké zvíře. Větřilo tmavým čumákem a prohlíželo si je velkýma očima. „Mám to zabít?“ Aaronson zavrtěl hlavou. „Co když nás sežere?“ Zvíře už dál nehodlalo pokoušet štěstí, hbitě se otočilo a odskákalo do bezpečí lesa. Aaronson ještě zahlédl krátký ocásek a bílou skvrnu na zadečku. Nepřipadalo mu jako masožravec, přesto si úlevně oddechl. Jeho první setkání s divokým zvířetem. Možná vůbec první takové setkání po dlouhých staletích… Bylo to něco jiného než pozorovat naklonované zrůdičky šlechticů, které měly beztak krátkou životnost a v divoké přírodě by nepřežily ani den. Tohle zvíře muselo o život a o potravu bojovat od svého prvního dne. Obdivoval to, možná proto, že mu to připomínalo jeho vlastní mládí. Muži sklopili kuše. Aaronson se dožadoval pušek, kterými podle městské legendy disponovala Garda. Hussain ho odbyl, že v pyramidě už dávno žádné střelné zbraně nejsou. Pravděpodobně měl pravdu, žádnou totiž nedokázal sehnat ani šejk Syndikátu se svými nevyčerpatelnými zdroji. „Vyrážíme,“ rozkázal a jako první vkročil do lesa. Po krátkém zaváhání ho jeho muži následovali. Aaronson nebude pokoušet jejich odvahu a před setměním z lesa zase vyjdou. Přenocují na známé prašné půdě, [ 20 ]
dostatečně daleko od tohoto zázraku. Ke stanování pod korunami stromů se je pokusí přemluvit až třetí čtvrtý den výpravy. Rád by zjistil, jak hluboko les zasahuje. Deset kilometrů? Dvacet? Nebo dosahuje až k Průlivu?
6 Začal prosinec. Bez ohledu na to, že v Novém Římě stále vládlo teplo jako na jaře, zdobily Toňa se Serenou vánoční stromeček a pokoušely se ovládnout emoce, Viktor se snažil ukojit touhu po vzrušení a vyzval na souboj smečku lvů, Laudonovi se pod rukama rozpadala vláda nad Toskánskem a sicilský chalífa se právě rozhodl, že podnikne nájezd na pobřeží Itálie… Na levém břehu Dunaje se mezitím v nitru hlubokých hvozdů starala vlčice o své podivné mládě. Už jej odstavila od mléka a začala krmit natráveným masem. Přispívaly také vážky, nejenže odháněly predátory – fyzicky i mentálně –, ale do nory nosily larvy a červy bohaté na protein, které ještě za letu cupovaly malými ostrými nožkami. Růst dítěte se ještě o něco zrychlil; musel – chlapeček neměl času nazbyt. Růst mu však způsoboval neustálou bolest, kterou již přijal za součást života. Nora začínala být těsná, a protože ani vážky netušily, jaká bude ve střední Evropě nadcházející zima, rozletěly se po okolí, aby našly nové hostitele. Chlapeček si začal uvědomovat sám sebe. Co jiného také měl v páchnoucí temnotě dělat? Věděl, že má nějaký úkol; že bolest, která provází jeho krátký život, má jistý účel. Vzpomínky zatím jen vyplouvaly na povrch jako útržky vzdáleného snu. Vážky se vrátily a na podprahové úrovni vydaly signál. Vlčice, aniž by tušila proč, uchopila do zubů zbytky sondy, do níž bylo dítě zabalené, a vysoukala se s ním ven. Chlapec se po deseti týdnech opět objevil na denním světle, které ho donutilo křečovitě zavřít oči. Na tento nový svět přišel tepr[ 21 ]
ve před třemi měsíci, velikostí však odpovídal desetiměsíčnímu batoleti. Vyčerpaná vlčice s ním měla plné zuby práce. Táhla ho kapradím a jehličím, kam jí podvědomí určovalo. Konečně ho odtáhla na určené místo, naposledy mu olízla tvář a dezorientovaná a zmatená odběhla zpět do lesa. Její role právě skončila. Klouček opatrně otevřel oči a zvědavě si prohlížel jehličnaté větve vysoko nad hlavou. Les voněl a hýbal se životem, v kruhu kolem dítěte se na kmenech stromů usadily vážky. Po nějaké době se ozvaly kroky. Chlapcovy velké černé oči se odtrhly od tančících větví a podívaly se tím směrem. Brzy se v jeho zorném poli objevily dva stíny. Zarazily se. Jedna postava si vedle uzlíčku klekla a chlapcův výhled na koruny stromů nahradila široká dívčí tvář. Roztáhla se do úsměvu. I chlapeček se usmál a ukázal první mléčné zuby. Sklonila se nad ním druhá, o něco starší žena. Obě se nad dítětem rozplývaly a při tom se ostražitě rozhlížely. Zajímalo je, kde se tu samo vzalo, ale přeci ho tu nenechají! Nalézt zdravé dítě, ještě k tomu chlapce, musí být dar nebes. Naposledy se rozhlédly, starší z nich si posunula otep suchého dřeva na záda a dítě opatrně zvedla. Cestou zpět obě přidaly do kroku. Vážky nad jejich hlavami se tiše vznesly. Zasahovat do lidského podvědomí musely mnohem jemněji, současně však nekompromisně hlouběji, člověk přeci jenom není vlčice nebo medvěd větřící snadnou kořist. Chlapec si prohlížel umouněné obličeje, zplstnatělé vlasy stažené do ohonů a barevné korálky, které ženám poskakovaly na krku. Ta starší mu pohled láskyplně vracela. Mohlo to být horší, mnohem horší, napadlo ho.
7 V okamžiku, kdy se na Foru Romanu Severus poprvé podíval do Toniných modrých očí (a přitom se snažil ovládnout [ 22 ]
OBSAH
Zrození . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
11
Císařovna Říma . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
50
Vstávání z mrtvých
. . . . . . . . . . . . . . . . . 128
Hlavy pomazané . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 155 Příchod Boha . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 206 Rodinné záležitosti
. . . . . . . . . . . . . . . . . 252
Střet impérií . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 297 Skutečný Bůh . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 372 Bitva u Riomu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 435 Následky
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 475
Kataklyzma . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 495 Svatební dar . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 516 Imperium Romanum
. . . . . . . . . . . . . . . . 550
Roman Bureš PROPAST ČASU 3 – IMPÉRIUM Obálku zhotovila Gabriela Janovská s použitím ilustrace Tomáše Kučerovského Redigovala Jana Jůzlová Odpovědná redaktorka Anna Urbanová Technický redaktor Jiří Staněk Počet stran 568 Vydala Euromedia Group, a. s. – Knižní klub, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2018 jako svou 9520. publikaci Sazba SF SOFT, Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz.