Issuu

atlas houby.qxp_Sestava 1 03.10.18 7:29 Stránka 1

Michal Mikšík

HOUBY příruční atlas Fotograﬁe: Bohumil Bušek, Jan Herčík, Oldřich Jindřich, Michal Mikšík, Milan Novotný, Jiří Polčák, Jan Schneider

KNIŽNÍ KLUB

atlas houby.qxp_Sestava 1 03.10.18 7:29 Stránka 2

atlas houby.qxp_Sestava 1 03.10.18 7:29 Stránka 3

Úvod Houby jsou fascinující organismy, které byly dříve považovány za rostliny, ale dnes spadají do samostatné říše. Nepatří mezi ně jen houby, které známe z našich lesů, ale i plísně, rzi a několik dalších skupin. Najdeme je na celém světě, dokonce i na Antarktidě, na pouštích i ve vodě. Bez jejich existence by život na zemi nebyl možný. Bez hub by neexistovaly deštné pralesy; houby zde rozkládají dřevní hmotu spadaných stromů a umožňují tak zajistit koloběh tohoto ekosystému klíčového pro tvorbu kyslíku na zemi. Houby, jak je v užším slova smyslu chápeme my i v této knize, patří do skupiny tzv. makromycetů nebo také velkých hub. Řadíme do nich ty druhy, které jsou okem rozpoznatelné, větší než cca 1 mm. Takových hub na světě existuje několik desítek tisíc druhů, přičemž v Evropě je těchto druhů hub přibližně 8000, v České republice je to pak cca 5000 druhů. Každým rokem jsou z celého světa popisovány desítky nových druhů. Diverzita hub je zkrátka obrovská a houby se vyznačují nespočtem úžasných tvarů a barev. Mnohé druhy hub jsou jedlé a výtečné. V dobách, kdy bylo potravy nedostatek (např. v různých válkách), byly významnou složkou obživy mnoha lidí, a proto se také houbám říkalo kdysi „maso chudých“. V mnoha (zejména slovanských) zemích vznikla silná tradice sběru hub, která se dá považovat s trochou nadsázky za kulturní folklór a zároveň za krásný koníček. Češi v tomto ohledu nejsou výjimkou, naopak patříme v Evropě mezi nejvášnivější houbaře. Z mnoha druhů, které u nás rostou, houbaři sbírají jen několik málo desítek. Většina druhů zůstává houbaři nepovšimnuta. Dalo by se říci i naštěstí, protože u nás roste rovněž několik druhů, které nám mohou způsobit smrtelnou otravu. Přes kvalitní literaturu a osvětu se bohužel každý rok mnoho lidí houbami otráví, i když dnes už jen výjimečně mají otravy smutný konec. Na rozdíl od houbařů, pro které jsou houby objektem vášnivého hledání a následné přípravy do vynikajících pokrmů, mykologové studují houby vědecky a zabývají se jimi z mnoha pohledů, např. z hlediska systematického, ekologického apod. O houbách u nás vychází řada knih, které je právě důležité rozlišovat podle toho, pro koho z těchto dvou skupin jsou určené. Tato kniha patří výlučně houbařům, kteří chtějí mít doma ucelený atlas „do kapsy“, ve kterém si přečtou základní informace o anatomii hub, o jejich výskytu, ochraně a prevenci proti otravám z hub. Hlavní část knihy tvoří atlas 200 druhů hub, které je možné najít v našich lesích a na dalších místech. Protože hub u nás roste veliký počet druhů, bylo nutné zvolit klíč, které druhy do takového atlasu zahrnout. 3

atlas houby.qxp_Sestava 1 03.10.18 7:29 Stránka 4

V knize je obsažena většina jedlých druhů, které houbaři u nás sbírají, a samozřejmě všechny významné jedovaté druhy, které by měl každý houbař znát. Řazení je systematické, podle skupin hub. Protože největší skupinou hub, za kterými houbaři chodí do lesa, jsou houby hřibovité, je logické, že mají v knize největší zastoupení. Dále jsou zde zahrnuty některé významné druhy, které by naopak sbírány být neměly z důvodu své vzácnosti. Některé z nich jsou dokonce chráněny zákonem. Zbytek výběru představují druhy, které sice možná houbaři neznají, ale jsou pro některé znaky natolik zajímavé a významné, že se je houbaři mohou naučit znát a rozšířit tak své obzory, bez ohledu na to, zda jsou jedlé, či nikoli. Každý druh je v atlasu popsán stručným, ale výstižným textem, v němž jsou zmíněny všechny důležité znaky a ekologické nároky. Samozřejmostí je vyobrazení každého druhu prostřednictvím kvalitních fotograﬁích, které popisné texty doprovázejí. Fotograﬁe byly pečlivě vybírány z mnoha tisíců snímků, aby byly zvoleny ty, kde jsou vidět typické plodnice druhů včetně znaků, které je charakterizují. Věříme, že mezi atlasy hub, které už možná máte, zaujme naše kniha čestné místo, ale hlavně bychom si přáli, aby se tento atlas hub stal vaším dobrým průvodcem na cestách za houbami na vašich lokalitách a pomohl vám rozšířit a oživit si houbařské znalosti. Přejeme vám mnoho krásných chvil strávených v lese s houbami.

Co jsou vlastně houby? Houby jsou prastaré organismy, jejichž první formy jsou zaznamenány již z doby 400 mil. let př. n. l. Dříve byly řazeny k nižším rostlinám, ale dnes tvoří samostatnou říši Fungi (Mycota, Mycobiota). Toto pojetí je vědci akceptováno od 70. let minulého století, kdy americký ekolog Robert Harding Whittaker navrhl nové členění organismů a oddělení hub od rostlin, argumentoval zejména tím, že houby se rozmnožují (zejména) pomocí výtrusů a nemají chlorofyl – listovou zeleň. Nejsou tedy schopny fotosyntézy – unikátního procesu, v kterém rostliny využívají světelného (slunečního) záření a tepla k tvorbě (syntéze) energeticky bohatých organických sloučenin z jednoduchých anorganických látek – oxidu uhličitého (CO2) a vody. Z tohoto důvodu jsou odkázány na příjem organických látek ze živých nebo odumřelých těl rostlin a živočichů. Tělo hub není členěno na jednotlivé orgány, a proto se nazývá stélka – houby jsou z tohoto důvody označovány jako stélkaté organismy. Stélka je složena z propletených houbových vláken – hyfy, která vytváří podhoubí. 4

atlas houby.qxp_Sestava 1 03.10.18 7:29 Stránka 5

Mnohé druhy hub vytvářejí za příznivých podmínek plodnice (tu část houby, která je nad zemí a houbaři je sbírána jako „houba“). Vytváření plodnic se nazývá fruktifikace. Plodnice je nadzemní „orgán“ houby, jehož hlavním úkolem je rozmnožování. Pro jednoduchost si plodnici houby můžeme představit jako jablko na jabloni. Houby se rozmnožují buď vegetativně (rozpadem vlákna mycelia), nebo nepohlavními nebo pohlavními výtrusy. Houby se většinou rozmnožují mikroskopickými výtrusy (spory). Výtrusy se do okolí rozšiřují pomocí vody nebo větru. Výtrusy se mohou uchytit ve vhodných podmínkách, vyklíčit a vytvořit tak nové podhoubí. Ve velkém množství výtrusy vypadají většinou jako bělavý poprašek, kterému říkáme výtrusný prach. Tvoří se většinou v plodnicích na spodu klobouku, výjimečně i na povrchu plodnic, např. u pýchavek (rod Lycoperdon). V ekosystému houby zaujímají nenahraditelné místo, protože se významným způsobem podílejí na rozkladu celulózy, ligninu, chitinu, kreatinu a jiných, jinak těžko se rozkládajících látek, patří mezi tzv. destruenty. Houby jsou rovněž největším původcem chorob u rostlin a živočichů – způsobují zejména vnitřní a kožní onemocnění (mykózy) a produkují také velmi toxické houbové jedy (mykotoxiny). Z hub ale byly syntetizovány i mnohé léčivé látky, mezi nejznámější jistě patří penicilin, který vytváří mikroskopická houba rodu Penicillium. Některé chorošovité, pýchavkovité a lupenaté houby obsahují cytostatické látky, které brzdí chorobné buněčné dělení tkání. Houby nemají příliš vysokou nutriční hodnotu, díky malému množství kalorií jsou proto vhodné při dietě. Obsahují nicméně důležité látky jako minerály – železo, selen, draslík a fosfor, vitamíny C, tiamin (B1), riboflavin (B2), niacin (B3), biotin (B7), kobalamin (B12) i některé antioxidanty. Vedle přímé konzumace plodnic hub jsou v různých odvětvích používány kulturní kmeny mikroskopických druhů hub (zejména kvasinek) při výrobě piva, vína a mléčných výrobků. V minulosti se z plodnic hub dokonce vyráběly součásti oděvů, např. knoflíky, z chorošovitých hub klobouky apod. Na druhé straně mnohé druhy hub způsobují značné hospodářské škody na pěstovaných rostlinách, znehodnocují potraviny a ničí stavby (např. dřevomorka).

Systém hub Na celém světě je popsáno asi 100 000 druhů hub. Zjednodušeně dělíme houby na tzv. mikromycety, tedy houby, které jsou menší než cca 1 mm a nejsou viditelné pouhým okem, a tzv. makromycety, kam patří všechny 5

atlas houby.qxp_Sestava 1 03.10.18 7:29 Stránka 6

veliké druhy hub, které můžeme pozorovat bez použití zvětšovacích optických přístrojů, a kam tedy patří všechny druhy hub, které sbírají houbaři, a samozřejmě i všechny druhy v tomto atlasu. Z celého světa je popsáno přibližně 25 000 makromycetů, přičemž na našem území jich roste cca 4000–5000. V celé Evropě pak asi 7000 druhů, přičemž každý rok je z celého světa popisováno několik set nových druhů. Makromycety se dále dělí na dvě základní veliké skupiny. Třída: Vřeckovýtrusné houby (Ascomycetes) Živí se převážně saprofyticky, jsou známé i parazitické druhy a patří mezi nejpočetnější skupinu hub (asi 60 % všech druhů). Do této skupiny náležejí např. smrže, kačenky, ucho Jidášovo, druhy, které naleznete i v tomto atlase. Třída: Stopkovýtrusné houby (Basidiomycetes) Živí se převážně saprofyticky. Jsou významnými dekompozitory v lesních a lučních ekosystémech. Většina stopkovýtrusných hub má plodnice složené z třeně a klobouku, na spodní straně klobouku je tzv. hymenofor (výtrusorodá část) – a to v podobě lupenů (např. holubinka, muchomůrka), rourek (hřibovité houby, choroše), ostnů (lošáky).

Smrže patří mezi typické vřeckovýtrusné houby.

atlas houby.qxp_Sestava 1 03.10.18 7:29 Stránka 24

Výběr druhů Jedlý

Vysvětlivky Nejedlý Jedovatý

Červený seznam hub České republiky • ?EX – nezvěstný druh • CR – kriticky ohrožený druh • EN – ohrožený druh • VU – zranitelný druh • NT – téměř ohrožený druh • DD – druh, o němž jsou nedostatečné údaje (z pohledu jeho ohrožení)

Smrtelně jedovatý Státem chráněný

Český název Vědecký název

Základní informace o jednotlivých druzích

Informace o podobných druzích

Hřib bronzový

VI.–IX.

Boletus aereus Bull. Klobouk je 5–15(25) cm široký, zpočátku polokulovitý, později vyklenutý až poduškovitý, jemně brázditý, sametový, čokoládově hnědý, tmavohnědý, černohnědý nebo až téměř černý, někdy s rezavohnědými plochami, v mládí na okraji bělavě ojíněný. Rourky jsou dlouho bílé, ve stáří se žlutoolivovým nebo žlutookrovým odstínem, na řezu neměnné. Póry rourek jsou drobné, stejně zbarvené jako rourky. Třeň je 5–17 cm vysoký, 3–7 cm široký, v mládí soudkovitý, později víceméně kyjovitý až válcovitý, světle hnědý nebo okrově hnědý, v horní polovině ozdobený bělavou až hnědavou nevýraznou síťkou. Báze třeně je pokryta bělavou plstí. Dužnina je pevná, bílá, na řezu neměnná. Vůně je příjemná, houbová. Chuť je příjemná, houbová. Výtrusný prach je hnědoolivový. Výskyt: Velmi vzácně v teplých listnatých lesích, v parcích, vzácně i na hrázích rybníků, v nížinách a pahorkatinách, pod duby, buky, habry a lípami, na vápenitém podloží. ČS ČR: VU. Využití: Jedlý druh, který by ale neměl být sbírán pro svou vzácnost.

Doba sběru

Možnost záměny: Především za ostatní druhy hřibů z rodu Boletus, které se vyznačují bílou a neměnnou dužninou, od kterých se ale liší tmavě černohnědým kloboukem a růstem výhradně v teplých listnatých lesích na vápenitém podloží.

Stopkovýtrusé hřibovité

Označení třídy

atlas houby.qxp_Sestava 1 03.10.18 7:29 Stránka 25

Baňka velkokališná

III.–V.

Sarcosphaera coronaria (Jacq.) J. Schröt. Plodnice jsou zpočátku (nepravidelně) kulovité nebo ledvinovité, uzavřené, duté, 7–15(20) cm široké, 3–5 cm vysoké, z části ponořené v substrátu, později od středu na vrcholu paprsčitě rozpukávají, nakonec jsou hluboce miskovité či pohárovité až ploše rozložené, na okraji se trhající na 4–9 cípů. Vnější část je jemně plstnatá, bělavá až lehce nafialovělá nebo nabíhá do okrova. Vnitřní výtrusorodá část je hladká, nafialovělá, fialová, vzácněji také bělavá až čistě bílá (var. nivea). Dužnina je tenká, křehká, voskovitá a lámavá. Vůně a chuť je nevýrazná. Výskyt: Saprotrofní druh rostoucí velmi vzácně, jednotlivě i ve skupinách (shlucích), pod smrky a borovicemi na vápenitých nebo jílovitých půdách, od nížin po horské oblasti. Využití: Jedná se o prudce jedovatý druh, u něhož jsou známé i smrtelné otravy.

Možnost záměny: Především za některé větší druhy řasnatek (Peziza spp.), které mohou mít podobný tvar a někdy i zbarvení, ale na okraji hvězdicovitě nerozpukávají a v dospělosti nedosahují takových rozměrů.

Vřeckovýtrusné

atlas houby.qxp_Sestava 1 03.10.18 7:29 Stránka 26

Kališník (chřapáč) obecný

IV.–VI.

Helvella acetabulum (L.) Quél. Plodnice je 2–6(10) cm široká, 2–5 cm vysoká, zpočátku nepravidelně polokulovitá, později ve tvaru baňky nebo hluboké misky s ostrým, nepravidelně vykousaným okrajem. Vnitřní část je hladká, kouřově šedohnědá, tmavohnědá nebo i žlutohnědá, někdy s olivovými nebo i červenoﬁalovými tóny. Vnější část je nejprve špinavě bělavá, později světle až olivově hnědá, od báze až do poloviny kalichovité části podélně rýhovaná. Třeň je 1–4(6) cm vysoký, 1–2(3) cm široký, komůrkovitě dutý, hladký bělavý až krémově naokrovělý, plynule přecházející v miskovitou část. Dužnina je bělošedá, křehce chrupavčitá, lámavá. Vůně a chuť je nevýrazná. Výskyt: Saprotrofní druh, který roste místy hojně v listnatých (zejména lužních) lesích, hájích, hustých zarostlých stráních, v houštinách s dostatkem humusu, podél lesních cest, zejména pod duby, habry a lískami, někdy i na okrajích jehličnatých lesů a mimo les, na pasekách a loukách, zejména na zásaditých a humózních písčitých půdách. Využití: Dobrý jedlý druh.

Možnost záměny: Podobný chřapáč žebernatý (Helvella costifera) se vyznačuje drobnějšími plodnicemi s výraznou žebrovitou strukturou. Roste v teplých listnatých lesích a hájích s vápenitým podkladem.

Vřeckovýtrusné

atlas houby.qxp_Sestava 1 03.10.18 7:29 Stránka 27

Chřapáč kadeřavý

V.–X.

Helvella crispa (Scop.) Fr. Klobouk je 2–6 cm široký, 3–7 cm vysoký, tvořený několika s pojenými, různě zprohýbanými a zkadeřenými laloky. Barva klobouku bělavá, světle až špinavě okrová. Třeň je dlouhý 3–8(13) cm a 2–4 cm široký, bělavý, výrazně podélně rýhovaný a zbrázděný s prohlubněmi, ve spodní části mírně rozšířený. Dužnina je pružná, dutá, někdy mírně chrupavčitá. Vůně a chuť je nevýrazná. Výskyt: Chřapáč kadeřavý roste roztroušeně zejména v teplých listnatých lesích, na lesních cestách, v křovinách apod. Využití: Jde o jedlou houbu, ale vzhledem k pomalému růstu těchto hub je na místě opatrnost, protože se plodnice může na některých místech kazit, aniž je to výrazně patrné. U takovýchto plodnic se pak objevuje nepříjemný zápach. Vzhledem k tužší dužnině vyžaduje tento druh delší tepelnou úpravu.

Možnost záměny: Především za další druhy chřapáčů, které ale bývají menší, a navíc nemají tak výrazně podélně zbrázděný třeň.

Vřeckovýtrusné

atlas houby.qxp_Sestava 1 03.10.18 7:30 Stránka 247

O autorovi Mgr. Michal Mikšík (nar. 1979) je člen České vědecké společnosti pro mykologii. Věnuje se zejména fotografování hub, studiu hřibovitých hub a mykoﬂóře Prahy a jejího okolí. Populárně vědeckými články přispívá do odborných periodik i publikací pro širokou veřejnost a je autorem knih Atlas hub – 101 druhů, které musíte znát, Poznáváme jarní houby, 1000 českých a slovenských hub, 1000 slovenských a českých húb, Hřibovité houby Evropy a spoluautorem knihy Hřibovité houby. Spolu s dalšími autory popsal dva nové druhy hub pro vědu: Cortinarius prodigiosus a Rubroboletus demonensis.

atlas houby.qxp_Sestava 1 09.10.18 13:44 Stránka 248

Michal Mikšík

HOUBY – příruční atlas Fotograﬁe Michal Mikšík, kromě následujících: Bohumil Bušek (42, 44, 57), Jan Herčík (49, 62, 104, 128, 129, 133, 173, 197, 212), Oldřich Jindřich (208) Milan Novotný (34, 103), Jan Schneider (40, 65, 91, 155), Jiří Polčák (85) Obálku navrhl Jaroslav Slanec Redigovala Věra Běťáková Odpovědná redaktorka Leona Macháčková Technická redaktorka Růžena Hedrichová Počet stran 248

Vydala Euromedia Group, a. s. – Knižní klub, v edici Universum Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2018 jako svou 10 253. publikaci Graﬁcká úprava a sazba Jaroslav Slanec Tisk TISK CENTRUM, s. r. o., Brno Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz