Issuu

TEXT.indd 4

11.9.18 23:43

Za oknem byly vidět rozmazané smrky, bílá tma listopadové vánice; telegrafní sloupy se míhaly před očima jako odvíjející se záběry v černo bílém filmu. Ukazovaly Rusko, které bylo již od Solikamsku pořád stejné: smrky, sníh, sloupy, pak proluka s přikrčenými chalupami, nádraží se silikátovými avitaminózními jednopatrovými domky a znovu – milion smrků tvořících neproniknutelnou stěnu podél trati – jako by byla oddělená ostnatým drátem, skrz který se nikudy nelze prodrat. Ale v té nekonečné a jednotvárné ruské krajině za oknem bylo cítit i jeho sílu, velikost a krásu. Paráda, vole! „A co teď budeš dělat?“ „Budu žít. Co bys udělal ty?“ „Zabil bych ho.“ „No vidíš. A já mu odpustil. A teď si chci užívat. Půjčil bys mi ještě na vteřinu ten telefon? Matka to furt nebere.“

Jaroslavské nádraží vonělo svěžestí a motorovým olejem. Po zkyslém vzduchu v místenkovém vagonu, po zakouřených železných plošinách, kde to páchlo močí – tady byl vzduch čistý až moc: příliš mnoho kyslíku ho doslova praštilo přes nos. Moskvy bylo taktéž příliš, po smrkových koridorech se před cestujícími rozprostírala jako vesmír. Zachumlaní lidé seskakovali 5

TEXT.indd 5

11.9.18 23:43

z vagonů na nástupiště, vykládali modře kostkované čínské kufry omotané samolepicí páskou, brali po jednom do každé ruky, roz prchávali se na peronech a ztráceli se v dáli jako startující bojové letouny. Obzor byl zahalen dýmem, z něhož se před očima vystupujících lidí vynořovaly paláce, zámky a věžáky. Ilja nepospíchal více než ostatní, nevesloval proti proudu – nechával se jím unášet. Vdechoval moskevské nebe, očima, které již odvykly tomuto pohledu, zíral do dáli a tiše se divil. Vše zářilo, jako když byl malý. Ponurá listopadová Moskva bodala do očí. Do metropole sice přijel, ale zatím se do ní nedostal. Nádraží se nacházelo ještě na území okolního, prosoleného a umaštěného Ruska. Stejně jako je bangladéšské velvyslanectví po všech stránkách územím státu Bangladéš. Na konci nástupiště bylo zřízeno kontrolní stanoviště. Iljův vycvičený zrak ho již zdálky neomylně poznal nad cizími hlavami. Šedé uniformy, vyžrané huby, pichlavé slídivé oči. Vycvičené. Raz-dva, raz-dva. Dokonce s sebou mají na řetězu i služebního psa: to se dalo čekat. Tady je ale pochopitelně z jiného důvodu. Tady je zřejmě od toho, aby vyčuchal drogy a výbušniny. Může ale vycítit i strach. Ilja odvrátil zrak, aby se vyhnul pichlavým očím, které ho přitahovaly jako magnet. Snažil se na nic nemyslet, aby nebyl ničím cítit. „Mládenče!“ V okamžiku poslušně strnul. Jak ho mohli poznat? Podle odstínu kůže? Shrbených zad? Skloněné hlavy? Jako když pes vycítí zvíře? „Pojďte sem. Doklady.“ Podal jim občanku. Nalistovali trvalý pobyt a mlaskli jazykem. „Odkud se vracíte?“ Má lhát, nebo říct pravdu? Přece si to nebudou ověřovat. Byl… Zkrátka někde byl. Na dovolené. U babičky. Na služební cestě. Jak by si to mohli zjistit? „Byl jsem ve výkonu. Trestu.“ „Propouštěcí list.“ Náhle s ním mluví jiným tónem. Panovačným. Podal mu potvrzení. Poručík se s ním odvrátil, zachrčel cosi do vysílačky a chvíli poslouchal chrčení, které se ozývalo místo odpovědi. Ilja stál mlčky, nehádal se. Je naprosto čistý. Odseděl si trest do posledního dne: žádost o podmínečné propuštění mu byla zamítnuta. 6

TEXT.indd 6

11.9.18 23:43

„Takže ses převychoval, Iljo Lvoviči?“ otočil se k němu konečně poručík, k tomu, aby mu potvrzení vrátil, se však neměl. Místo toho je z neznámého důvodu přeložil v půli. Moskva za jeho zády ujížděla do dáli, mračila se, nebe nad ní se sklánělo a uhýbalo; hlasy lidí a vrčení aut utichaly. Místo Moskvy tu teď byl poručík se svým břichem, pihatou hrudí a ksichtem. Ilja věděl, že na něho nemůže. Jen má potřebu dát mu najevo svou moc, užít si ji. Za chvíli ho to přejde a Ilju pustí. Kvůli tomu tady stojí, kvůli tomu se dal k policii. „Přesně tak, pane veliteli.“ „Jedeš do místa trvalého bydliště?“ „Do Lobně.“ „Adresa?“ „Depovská šest.“ Poručík prolistoval občanku a schválně přitom pokrčil prázdné stránky. Nejspíš byl zhruba stejně starý jako Ilja, ale nárameníky ho dělaly starším. I když Iljovi, ne jemu, připadal za posledních sedm let rok jako tři. „Jedeš tedy domů. Na to máš právo,“ zabručel. „Paragraf dvě stě dvacet osm,“ přečetl nahlas, „tečka jedna. To je co? Tečka jedna. Připomeň mi to.“ „Pokus o nelegální prodej. Seděl jsem za nelegální prodej ve fázi pokusu, pane veliteli.“ Ilja se mu díval těsně po bradu – to je takový zvláštní bod, na který je třeba po dobu rozhovoru tomu druhému hledět. Ani do očí, ani do země. Polda natahoval čas, líbilo se mu, že může čas ohýbat jako drát. Vtom se pes hlasitě rozštěkal na uříceného Tádžika s kostkovanou taškou, jakou měli všichni. „Dobrá. Nezapomeň se nahlásit do evidence.“ Poručík podal Iljovi propouštěcí list. „A už nekšeftuj.“ Ilja přikývl, poodešel stranou a zastrčil papíry do teplé vnitřní kapsy, kde měl po dobu výslechu zastrčené ruce. Poručík se již zabýval Tádžikem, který vypadal, že by z něho spíš mohlo něco kápnout. Projasnilo se. Ochromený svět pomalu přicházel k sobě, začínal mluvit. Ale teď, když se Ilja přiblížil k Moskvě, viděl v ní všude jenom 7

TEXT.indd 7

11.9.18 23:43

ty, které zdálky z vlaku nešlo rozeznat: policajty. Na náměstí před nádražím, u vchodu do metra, v pasážích a na stanicích. V celých houfech, všichni měli vlčí pohled. I když to možná nebyl problém Moskvy, ale Ilji.

Sebrali ho v létě, pustili na samém konci podzimu. Ani Moskva, do které se vracel, se nepodobala té, v níž ho zatkli. Moskva nyní připomínala holý listopadový strom – byla mokrá a temná; předtím byla celá porostlá zářivými tabulemi, stánky, kde se prodávalo všechno možné – zato teď ztvrdla, shodila ze sebe rej barev, svlékla se do žulových základů. Ilja ji zbožňoval předtím, když se tvářila jako jedno hučící tržiště – připadalo mu, že na tom tržišti si pro sebe bude moct koupit jakoukoli budoucnost. Tenkrát jezdil do Moskvy ze své Lobně lokálkou – na univerzitu, do klubů, na koncerty – a pokaždé se považoval za Moskvana. Bylo třeba jenom dodělat školu, najít si práci v centru a pronajmout s přáteli byt. V Moskvě byla čarovná půda, pohnojená hormony růstu: stačilo jen zapíchnout do ní svá přání – a vyroste jak dobře placená práce, tak i snobští kamarádi a ty nejkrásnější dívky. Moskva byla opilá sama sebou a své opojení poskytovala všem. V ní bylo možné všecko. A Moskvy by neubylo, kdyby si Ilja utrhl z jejího kynoucího sladkého těsta svůj kousíček štěstí. Teď ji viděl jako ve snu – vždyť se mu o ní tam, v zóně, často zdávalo. Byla teď nějaká přísnější a ulízanější, vážnější, oficiálnější – a vypadala díky tomu, jako by měla pondělní kocovinu. Poznával ji a současně nepoznával; připadal si v ní cizí, jako turista. Turista ze Solikamsku a ještě k tomu z minulosti. Chvíli postál na náměstí mezi třemi nádražími: tady mezi ostatními zpitomělými návštěvníky z jiných měst tolik nevyčníval. Tady se mohl trochu nadechnout a vzpamatovat. Vzpamatoval se a šel dál. Kráčel Moskvou opatrně, aby se od příliš prudkých pohybů a příliš jistých kroků nakonec neukázalo, že to byl pouhý sen a nerozplynula se; aby se místo v ní neocitl ve špinavém, šedém vězeňském baráku, v mrazivém dusnu, mezi ponožkami a pryčnami, 8

TEXT.indd 8

11.9.18 23:43

uprostřed zmarněných životů, obklopen věčným strachem, aby někde neudělal chybu. Ale Moskva stála pevně. Byla skutečná a věčná. Pustili ho. Fakt ho pustili. Ilja si za předposlední peníze koupil lístek do metra a sjížděl pod zem. Naproti mu na eskalátoru jeli z nitra země lidé – teď bylo možné pohlédnout jim do tváří. Byli lépe oblečení než kdysi, d okonce i Tádžikové. Odhodlaně hleděli před sebe a nahoru, mnozí vystupovali po schodech, nemohli vydržet ani tu půlminutu: nahoře na ně čekají bezodkladné záležitosti. Moskvané se snaží žít velice rychle, vzpomněl si Ilja. Zatímco trestanecká kolonie učí bezčasí. Ze všech, kteří mu jeli naproti – a byli mezi nimi i láskyplně se objímající stařečkové, telefonující pop nebo stárnoucí pankáč – spočinul Iljův zrak déle pouze na ženách. Tolik si od nich za ty roky odvykl. Úplně zapomněl, jak moc se odlišují od mužů, jak jsou krásné! A pokud některá z nich na Iljův pohled odpověděla, okamžitě se na tu třpytku chytal, táhla ho opačným směrem za sebou, na povrch. Náhle se jedna zamračila, neslyšně si odfrkla a Ilja se okamžitě jakoby přikrčil a schoulil: vždyť v něm můžou poznat nedávného trestance. Má to napsané na čele tiskacím písmem, vyřezané břitvou do popelavé kůže. Bunda mu sedí jak montérky. Ženy cítí z toho muže nebezpečí, hlad a nespolehlivost – je to v nich, ten zvířecí, neomylný pud. Pak už po nich Ilja pokukoval jenom pokradmu a bázlivě, aby ho nikdo neodhalil. V každé hledal podobu s Věrou. Zjevovala se mu sama od sebe. Již dříve se rozhodl, že Věře za žádnou cenu nezavolá. Všechno jí odpustit a nevolat. Rozhovor by stejně k ničemu nebyl, i kdyby s ním souhlasila. Jenom slyšet její hlas. Proč? Kolikrát už s ní o všem v duchu hovořil, hrál přitom svoji i její roli: otázky a odpovědi. Přemlouvání a výčitky. Imaginární Věra se pokaždé ze všeho vyvlékla. Skutečná Věra mu všechno vysvětlila jediným telefonátem dva roky po tom, co ho zavřeli. Omlouvala se a kála, jak nejlépe mohla. Řekla, že mu nechce lhát. Že někoho potkala. Že má právo být šťastná. Zopakovala to, jako kdyby se s ní Ilja hádal. A on se s ní zatím před lidmi hádat nedokázal. Nenavštívila ho ani jednou. 9

TEXT.indd 9

11.9.18 23:43

Proto se hádal jen s imaginární Věrou – dalších pět let. Ale ani imaginární Věru nepřesvědčil. Ve vagonu metra si mohl lidi prohlížet beze strachu, dokonce i sedící naproti. Ve vagonu si ho nikdo nevšímal: všichni byli ponoření do svých mobilů. Zmalované starší ženské nalakovanými nehty, šikmoocí gastarbeitři mozoly, školáci svými prstíky jako sirky – všichni cosi rozhrnují na displejích, všichni mají za sklíčky obrazovek nějaký jiný, skutečnější a zajímavější život. Dříve měli smartphony jen ti, co šli s dobou, mladí. A zatímco Ilja dřepěl v base, udělali internet i pro mohamedány, pro dědky a pro cucáky. Oni měli na baráku pouze jeden telefon. Samozřejmě ne Ilja. Ilja si musel kupovat vteřiny volání a minuty na Vkontaktě 1 za cigarety z balíčků od mámy. Peníze by mu sebrali hned, ale z cigaret si brali jenom půlku, když mu luxovali zásilku: taková byla daň. Také spojení bylo drahé. Takže vteřin mámina hlasu a minut na Věřiných stránkách si moc neužil. I když Věra tam fotografie skoro vůbec nedávala, jenom odkazy na nějaké klipy, testy osobnosti a podobné kraviny. Možná tušila, že se na ni Ilja z vězení dívá, a nechtěla, aby to viděl. Přesto si Ilja občas našetřil trochu času, aby se podíval na Sviňáka. Jak se má. Jak žije. Jak stoupá na společenském žebříčku. Jak se válí v Thajsku. Jak si užívá v Evropě. Jaké si koupil Infinity. Jaké objímá dívky. Sviňák měl parádní život. Iljovi se svíralo hrdlo, když si prohlížel Sviňákovy fotky; jako by mu někdo drásal srdce nožem. Nemohl se na to dívat – ale zároveň se nemohl nedívat: jak si ten člověk žije na jeho účet. K ostatnímu světu už se Ilja připojit nemohl. Zadlužit se v zóně nešlo, tam žil každý jenom za své. Nevadí, na to, že nemá telefon, si zvykl. I když jím, než ho zavřeli, doslova žil, pro matku ho sháněl rok před jejími narozeninami, ve škole ho pokládal na lavici ihned po příchodu, aby holky mohly obdivovat úhlopříčku displeje. Ostatně, musel si tam zvykat na horší věci. Vystoupil na Savelovské. 1

Vkontaktě – ruská obdoba Facebooku (pozn. překl.)

TEXT.indd 10

11.9.18 23:43

Zase ti policajti. Všude samí policajti. Po Třetím okruhu pomalu projížděl milion aut, reflektory byly rozsvícené i ve dne, vzduchem vířilo bláto zpod kol, lidé se hrnuli z podchodů, Moskva byla v pohybu a dýchala. Žila. Iljovi se chtělo se jí dotýkat, dotýkat se všeho, hladit ji. Sedm let toužil dotknout se jí, Moskvy. „Jeden do Lobně.“ Lokálky se hodně změnily. Pamatoval si je špinavé, zelené, s poškrábanými skly, s počmá ranými boky, dřevěnými společnými lavicemi, podlahou plnou slunečnicových slupek a politou pivem, které se vypařuje pomalu, takže všechno je tím pivem načichlé. A nyní: nové bílé vlaky se žlutými šipkami po stranách, měkká sedadla, každý má svoje. Cestující seděli způsobně. Bílé vlaky je zušlechtily. „Nechtěla bys se mnou zajít podívat se na Navku? Má nějakou ledovou show,“ říkala jedna ulítaná ženská druhé. „Onehdá jsem na ní byla, na nějaké feérii.“ „Možná bych i zašla. Ta Navka šla hodně nahoru za toho… toho s tím knírem, ne? Za toho Putinovýho tajemníka. Pěknej chlap,“ odpovídala druhá padesátnice s vrstvou krému na ztrhané tváři. „Takovej impozantní.“ „Ať jde doprčic,“ mávla rukou první. „Navka by na tom mohla bejt i líp. Víš, kdo se líbí mně? Lavrov. Lavrov je dobrej. Já jsem pro Lavrova. Bude i rozhodnější než ten tvůj s knírem.“ Ilja je poslouchal a ničemu nerozuměl. Vlak měl zpoždění. V prázdném žaludku mu kručelo, až ho bolelo pod žebry. Aby si dal na nádraží gyros, mu bylo líto peněz: ceny ve stánku byly moskevské a diety na cestu mu vyplatili solikamské. Nač utrácet za gyros, když za chvíli bude jíst horké mámino šči? Dostal na to šči hroznou chuť. Třídenní. Se smetánkou. Do toho nalámat trochu tvrdého chleba, jak mu to, když byl malý, ukazoval děda. Jako se to dělá s balandou 2. Kůrky ponořit do polívky, ne aby se úplně rozmočily, ale aby ještě trochu chroupaly, přivonět ke šči – vložit lžíci do úst a spálit si pusu. Až se mu sbíhaly sliny. 2

Balanda – studená zeleninová polévka (pozn. překl.)

TEXT.indd 11

11.9.18 23:43

Matka bude sedět šikmo proti němu u jejich půlmetrového stolečku – a bude nejspíš brečet. Tak dlouho se neviděli. První čtyři roky za ním jezdila každých šest měsíců; vše, co ušetřila ze svého platu, utratila za cestu do Solikamsku a za pamlsky, k teré mu přivezla. Potom ji začal zlobit tlak, Ilja se v kolonii jakoby zabydlel – a začal ji od těch cest odrazovat. Vystačili si s telefonáty, ačkoliv matku občas popadlo, že se za ním rozjede. Poslední rok rozhovory často končily tím, že se dala do pláče. I když nebylo proč plakat, vzhledem k tomu, co už si odseděl, nezbývalo z trestu skoro nic. A co jí asi měl říct, když vedle stál buď bachař, nebo ještě hůř, kriminálník, od kterého si Ilja na minutu koupil svoji mámu? Takže jakmile začala natahovat, Ilja okamžitě hovor ukončil. Jinak to nešlo. Chápe to? To nic, dneska ať si klidně popláče. Dneska to nevadí. Je po všem.

„Stanice Lobňa!“ Na jedné koleji zastavila lokálka, druhá byla až po obzor obsazená nákladní soupravou: ojíněnými cisternami s pohonnými hmotami. V jinovatce bylo prstem napsáno: Krym je náš, Obama je sráč, 14/88, Vitalik+Dáša, běloruský nápis Můj domov je Minsk a ještě cosi. Ilja nápisy mechanicky četl, když kráčel k přechodu. To s Krymem se stalo, když byl v zóně, a šlo to tak nějak mimo něj. Muklům byl Krym putna, výboje bachařské říše je nechávaly chladnými. Muklové jsou z principu vždy v opozici. Proto se v trestaneckých koloniích volby nekonají. Rozhodl se, že z nádraží půjde domů pěšky. Bude lepší si to všechno poprvé projít po svých. Chtělo se mu. A bude to i rychlejší, než kdyby čekal na minibus. V Lobně bylo počasí jiné. Moskva dýchala žárem, rozpálená výfukovými plyny. V Lobně byl vzduch průzračnější, mrazivější; tváře mu bičovala studená sůl sypající se z nebe. Chodníky neroztály, místo asfaltu byl všude udupaný sníh. Ušpiněná auta ho koly mísila na šedohnědou kaši. Procházel mezi smutnými, větrem ošlehanými bloky domů. Lidé byli ve střehu. Nalíčené bledé ženy se s odhodlaným výrazem kamsi hnaly a statečně snášely, když jim nohy mrzly v tenkých punčocháčích. 12

TEXT.indd 12

11.9.18 23:43

Z Moskvy je to sem lokálkou půlhodinka – a připadalo mu to, jako by přijel do Solikamsku. Moskva za těch sedm let zestárla, ale Lobňa se nezměnila ani trochu: byla úplně stejná, jako když ho zatýkali. Stejná jako v dobách jeho dětství. A Ilja byl v Lobně doma. Z Leninovy zahnul do Čechovovy. Mezi Leninovou a Průmyslovou byly tři příčné ulice: Čechovova, Majakovského a Někrasovova. V Čechovově byla matčina škola, osmá 3. Matčina a jeho – Iljova. Vzala si ho samozřejmě k sobě, i když nedaleko jejich domu byla jiná škola, čtvrtá. Do ní by to měl mnohem blíž, zatímco do osmé to měl dětskými krůčky půl hodiny. Jenomže mamka si ho vzala pod svá křídla. Až do sedmé třídy chodili do školy spolu. Pak se mu holky začaly posmívat, a Ilja proto utíkal z domu o deset minut před matkou, aby dokázal svou dospělost a nezávislost. Tehdy taky začal s cigaretami. Naproti vchodu do školy se náhle zastavil. Žlutobílá panelová dvoupatrová budova, trojdílná okna, taková, jaká kreslí děti u domečků – stejná škola jako všechny ostatní v zemi. Zdálo se, že ji za posledních dvacet let ani jednou neopravovali, zachovali ji pro Ilju v původní podobě. Aby se na všechno snáze vzpomínalo. Zhluboka se nadechl. Pohlédl do oken: v prvním patře pobíhali caparti. Družina. Byly tři hodiny odpoledne. Matka již ze školy odešla domů. Mohl se s ní setkat přímo tady, u plotu, kdyby vlak dorazil dřív. A domů by šli spolu, po sněhu, obvyklou cestou, přes přejezd. Ale vždyť by s ní ze školy vycházely i jiné úči. Třeba ta mrcha zástupkyně. Samozřejmě že by Ilju poznaly, nehledě na popelavou kůži a oholenou hlavu. Tolik let mu vtloukaly do hlavy svoje písmena a čísla… Určitě by ho poznaly. A co potom? Jak asi matka vysvětlila svým kolegyním, že ho zavřeli? Jak jí to vysvětlil on sám? Nezbylo jí než mu uvěřit, nemohla by se přece smířit s tím, že její syn je narkoman a obchoduje s drogami. Ale ty ostatní báby ze školy… Ty mu věřit nemusí. Tváří v tvář pokývají hlavou, zavzdychají – a za zády? Zostudil tenkrát matku přede všemi? Pozdravily by se s ním? A Ilja s nimi? 3

V Rusku se školy označují čísly (pozn. překl.).

TEXT.indd 13

11.9.18 23:43

Zastrčil si ruce do kapes, zamračil se a spěchal dál. Aby si ho nakonec ještě nevšimly. Setkáme se s nimi se všemi později, až vy myslíme, co máme říkat a jak se chovat. Setkáme se dříve nebo později. Lobňa je malé město. Průmyslovou ulicí se podél ruských betonových plotů dostal na Bukinskou silnici a vydal se závějemi sněhu po krajnici. Občas uklouzl, ale podařilo se mu neupadnout. Skrze padající sníh rozeznával bu dovu vysoké školy finančně právní, kam chodila Věra. U domu číslo dvacet sedm se zastavil ještě jednou. Tady bydlela Věra. Šedivý patnáctipatrový věžák se žlutými prosklenými lodžiemi, tak nazývají lidé balkony, když se snaží pro sebe do života urvat pár čtverečních metrů navíc. Ilja napočítal šesté patro. Jestlipak tam Věra ještě bydlí? Nebo se odstěhovala do Moskvy, jak se chystala? Je jí teď dvacet sedm, stejně jako jemu. Těžko bude bydlet ještě u rodičů. Takové otlučené panelové věžáky, jako byl Věřin, tu byly tři, s tály stranou na kraji sídliště. Zespodu k nim byla přilepená nevelká červená cihlová budova, která vypadala jako postavená svépomocí: divadlo, které zde působilo jako pěst na oko. Nad prvním patrem se táhla řada z neznámého důvodu gotických písmen – KOMORNÍ DIVADLO. Ilja je přejel pohledem a křivě se usmál novému významu starého názvu. Divadlo tu stálo odjakživa, a co Ilja pamatoval, vždycky se tak jmenovalo. Kolikrát k tomuto domu vyprovázel Věru, kolikrát tu na ni čekal! Repertoár: Vaal, Přišel muž k ženě, Pět večerů. Brzy novoroční oslavy. Schoulil se. Mezi těmi panelovými a cihlovými kulisami ho dostihla jeho zapíraná minulost v celé kráse. Vzpomínky byly jasnější, než by si přál. V desáté třídě, v dubnu, sem pozval Věru. Na Horu z rozumu. Rodiče ji pustili. Po celé představení jí hladil koleno a poslouchal, jak přerývaně dýchá. Poslouchal a vznášel se v oblacích. Srdce mu bušilo. Herci cosi nesrozumitelně drmolili. Věra odstrčila jeho dlaň a jako výkupné si s ním propletla prsty. Byla navoněná silným parfémem s nějakou ostrou přísadou. Později se dozvěděl, že ta přísada v omamném koktejlu byla ona sama – pach jejího těla. Kočár, rychle kočár. 14

TEXT.indd 14

11.9.18 23:43

A pak v průjezdu udělal tu hloupost, že ji políbil. Páchlo to tu kočičí močí a odkapávajícím parovodem: vpravdě útulné. Její jazyk chutnal stejně jako jeho. Polibek se v ničem nepodobal těm, o nichž četl v knihách. Pocítil napětí v podbřišku, styděl se za to, ale nedo kázal tomu zabránit. Věra cosi šeptala. Když na ni zavolal do schodištní šachty z šestého patra otec, Ilja klíčem na tom místě naškrábal Věra + Ilja. Nejspíš tam to vyznání bude dosud. Chodí kolem něho každý den – a kašle na něj. Po prázdninách, když všichni značně vyspěli, ho pozvala k sobě na návštěvu. Rodiče nebyli doma. Pojď, budeme se spolu učit. Gauč byl pruhovaný a proleželý. Pach těla. Ukázalo se, že to nebyl parfém. Bylo světlo a za světla je to velice trapné. Na podlaze stála napůl plná dvoulitrová láhev Fanty. Potom oba – zpocení a vyhublí – lačně střídavě pili oranžový bublinkový nápoj a hleděli na sebe nevědouce, jak budou žít dál. Nu, nějak zvládli ještě další tři roky. Žili – byli. Ilja zaostřil zrak na Věřin balkon, na okna: co kdyby se za nimi mihl obrys její postavy? Nic se nedalo rozeznat. Ne, Věra tam určitě není. Odjela do Moskvy. Prázdný, bezoký balkon. Neprůhledné sklo a za ním kolo, sklenice se zavařeninami, otcovy udice. Minul průjezd a pokračoval dál Bukinskou. V duchu si pokoušel vybavit v soumraku na zasněžené silnici léto a letní procházky s Věrou po téže trase. Nedařilo se mu to. Místo toho mu před očima neod bytně, jako cigaretový dým, který se nedá rozehnat rukou, visel obraz z Ráje. Z oné noci. Taneční parket. Sviňák. Všechno, co se přihodilo. Dým ho štípal do očí, až mu začaly slzet. Udělal tenkrát všechno správně? Ano. Ano? A ona potom? A přece – ano? To nic. Už je po všem. Na těch sedm let se rychle zapomene. Nastane obyčejný život. Minul zprava lobněnský parčík: čtyři lavičky do čtverce u paty gigantického sloupu elektrického vedení a nedalekou skupinku břízek, zakrslých a zkroucených od sousedství s vysokým napětím. Bez ohledu na ledovou sůl sypající se z nebe byly lavičky obsazeny maminkami s kočárky, které dopřávaly svým miminům denní příděl kyslíku. Zahnul do ulice Bateriové. Minul památník Baterie, která chránila Lobňu za války: podstavec s historickým protiletadlovým ka nonem umístěným do jakoby obloženého žulou obrovského okopu. 15

TEXT.indd 15

11.9.18 23:43

Na vnitřních stěnách okopu jsou tabulky se jmény padlých hrdinů. Kromě jediného uzoučkého vchodu z ulice není dovnitř okopu odnikud vidět. Sem chodili se Serjožou po škole kouřit a vedle se trávili bezdomovci vodkou s pochybnými etiketami. Ilja se Serjožou četli příjmení na tabulkách a soutěžili: kdo našel legračnější, vyhrál. Bezdomovci ztěžka vyprávěli o životě v jejich paralelním vesmíru. Ilja se snažil něco si zapamatovat. Potom šli k Serjožovi mastit Play Station, dokud se nevrátili rodiče. A pak ještě chodil sám po ulici, aby z něj vyvětral kouř. Kdyby ho matka načapala, že kouří, pořádně by to schytal. Přeběhl ulici za Baterií – tady už začíná Depovská. Hruď se mu sevřela. Dvůr je obklopený chruščovkami 4: tmavě červené cihly, bílé rámy. Ohnutý kolotoč s popraškem sněhu. Holé břízy dosahující do pátého patra. Již je vidět i dům. Ilja dokonce poznal i svoje okno v průčelí. Jestli pak ho matka vidí? Určitě ho chodí vyhlížet, zatímco ohřívá jídlo. Zamával jí. Prošel garážemi. Kout s popelnicemi je pokreslený postavičkami Sojuzmultfilmu. Lvíče, Želva, medvídek Pú, Prasátko. Vybledli, odlupují se, smějí se. Nad garážemi je natažený ostnatý drát: za ním se rozkládá území železničního depa, podle něhož je pojmenována ulice. Jakási stařena drobí promrzlým holubům od popelnic chléb, ať se pomějí. Nějaká neznámá holka v teplákách vyběhla vynést smetí. Všimla si Ilji: museli by se potkat u odpadkových kontejnerů. Rozhodla se neriskovat, otočila se a odcupitala v mrazivém povětří se svými igelitovými pytli ke vzdálené skládce. Ilja si jen zastrčil ruce hlouběji do kapes. Průjezd. Zvedl prst k tlačítkům domácího telefonu. Hlava se mu zatočila. Tlačítka byla stejná jako před sedmi lety. I dveře byly stejné. Zato prst byl docela jiný. Ale průjezd – vevnitř – byl přece stejný? I byt. I maminka. Stiskl nulu, jedničku, jedničku. Zvonek zaječel. Srdce se mu sevřelo. Nemyslel si, že bude tak rozčilený. Nač se taky rozčilovat? 4

Činžovní domy stavěné v 50. letech, které se neomítaly (pozn. překl.).

TEXT.indd 16

11.9.18 23:43

Tolikrát si tento den představoval. Tolikrát na něj myslel. Když to pro něho v kolonii bylo nesnesitelné, myslel na tenhle průjezd, na tenhle domácí telefon. Na návrat. Bylo toho hodně, co musel překousnout – kvůli tomu, aby se mohl vrátit. Aby byl zase normální. Jak toho dosáhnout? Dostudovat. Matka mu říkávala do telefonu: Nesmíš se od nich nechat zmrzačit. Připravili tě o tolik let, ale jsi ještě mladý. Všechno se dá do pořádku. Když ses dostal na MGU 5 bez úplatku, dokázal ses připravit na přijímačky, můžeš se tam i vrátit. Když ne na filozofickou fakultu, když ne na MGU, tak někam jinam. Jsi nadaný, myslí ti to, jen nenech rozum otupět, zakrnět. Nedovol, abys zdivočel. Máš na sobě ochrannou vrstvu, která od tebe všechno odpuzuje, všecku ohavnost. Ať se s tebou ve vězení děje cokoli, nepouštěj to dovnitř. Dělej, že to nejsi ty. Že je to jen role, kterou musíš hrát. A tvoje pravé Já je schované ve vnitřní kapse a čeká, až se to přežene. Jenom se, proboha, nepokoušej hrát si na hrdinu. Dělej, co ti kdo řekne. Jinak tě zlomí, Iljušo. Zlomí, nebo dokonce zabijí. Systému se nelze protivit, ale můžeš se udělat neviditelným a on na tebe zapomene. Musíš to přečkat, vydržet. Až se vrátíš, dáme všechno zase do pořádku. Když se na tebe sousedi budou dívat svrchu, odstěhujeme se do Moskvy, po které tolik toužíš. Tam nikdo nikoho osobně nezná, tam si lidi pamatují nanejvýš jeden den. I děvče si ještě najdeš, na Věrku zapomeň, měl bys ji chápat. Hlavně se vrať živý a zdravý. A jestli budeš chtít kreslit, pro mě za mě, jdi si! Sedma dvacet let – všechno máš ještě před sebou! Domácí telefon mlčel. Tedy ještě jednou. Nula. Jedna. Jedna. Že by šla nakoupit? Nemá smetanu nebo chleba. Ilja se zmateně ohlédl; klíč od domu neměl. Bez matky se dovnitř nedostane. Několikrát stiskl ledovou kliku. Poodstoupil o několik kroků zpět. Našel své okno v druhém patře. Větrací okénko je otevřeno dokořán – větrá v kuchyni – a v ostatních sklech se odráží nebe jako tekutý cement. Houstne. Není načase rozsvítit? Tamhle u sousedů se už svítí. „Mámo! Mamííí!“ 5

Moskevská státní univerzita (pozn. překl.)

TEXT.indd 17

11.9.18 23:43

Že by přece jen někam odběhla? Jak dlouho tu bude muset stát? Má obejít všechny konzumy v okolí? Čert vem chleba! Mohla na něj počkat a doběhl by pro něj sám. Osmačtyřicet hodin na cestě, palice ho svrbí, v žaludku mu kručí, a navíc cestou z nádraží dostal ještě větší hlad. „Mami! Ma-mi!!! Jsi doma?!“ Okna byla jako z olova. Najednou dostal strach. Nula-dvanáct. „Kdo je tam?“ zachraptělo v reproduktoru. Sláva. „Teto Iro! To jsem já! Ilja! Gorjunov! Ano! Matka, nevím proč, neotvírá! Vrátil jsem se! Pustili mě! Všechno jsem si odpykal! Otevřela byste mi?“ Sousedka si ho nejprve prohlédla špehýrkou. Ilja si schválně stoupl pod lampičku, aby teta pod narostlými letokruhy rozeznala jeho jádro. Cvakl zámek. Vyšla na chodbu: v kalhotách, nakrátko ostříhaná, s oteklým obličejem a dámskou cigaretou. Účetní z Depa. „Iljo. Iljuško. Ty tě ale zřídili.“ „Co máma – nevíte, kde je? Nemůžu se na ni dozvonit a já teď zrovna…“ Teta Ira cvakla zapalovačem. Cvakla podruhé. Tváře se jí pro padly. Zrak upřela na odpadkovou rouru mezi poschodími – vyhnula se Iljušovu pohledu. „Předevčírem… Zradilo ji srdíčko. Kouříš?“ „Kouřím. A já tady zvoním… Odvezli ji do nemocnice, ano? Do které? A telefon si s sebou nevzala?“ Teta Ira mu podala tenkou bílou cigaretu se zlatým proužkem. „Záchranáři říkali, že je to infarkt. Rozsáhlý.“ S praskotem do sebe vtáhla celou cigaretu a připálila si od ní novou. „Takže…“ Ilja potřásl hlavou. Na kouření se mu nedostávalo vzduchu. „Takže? Je na áru? Proto?“ „I tady jí… No, pokoušeli se. Ale trvalo dlouho, než přijeli. I když sem se dostat…“ Odmlčela se. Nechtěla to vyslovit nahlas, chtěla, aby Ilja všechno pochopil sám. 18

TEXT.indd 18

11.9.18 23:43

„Vždyť jsme teprve… Vždyť jsem s ní ještě předevčírem mluvil. Když mě pouštěli. Volal jsem jí… Říkala, že… Někdy kolem oběda…“ „No, právě, kolem oběda. A já na ni klepala někdy kolem páté… Šla jsem k řezníkovi. Myslela jsem, že jí třeba něco vezmu. No, a… Dveře nebyly zavřené a ona seděla oblečená na zemi. Hned jsem volala záchranku!“ „Ona umřela? Teto Iro!“ Ilja se musel opřít o zeď. „Říkám jim: Kde jste tak dlouho?“ Sousedka zvýšila hlas. „Vždyť už je to strašná doba, co jsem vás volala! A oni prý: Jeli jsme k jinému případu, taky naléhavému, to se máme rozpůlit? Je magnetická bouře, staříci holt kapou. A já na to: Jakýpak staříci? Že se nestydíte! Tý ženský je teprve šedesát! Necelých šedesát!“ „A kde? Kam ji odvezli?“ „Ale tady, do naší. Do městské. Pojedeš tam? Musíš si přece vyzvednout úmrtní list. Zařídit pohřeb. S pohřbem jsou starosti, ty to neznáš, ale já když jsem onehdy pochovávala starší sestru, to si neumíš představit. Těm dej, tamtěm dej, všem dej!“ „Pojedu. Teď ne. Já… Potom.“ „Nu ano, vždyť jsi sotva přijel! Nepůjdeš dál? Nemáš hlad?“ „A jak se dostanu domů?“ „Jak… Je odemčeno. Kdoví, kde měla klíče. Tak půjdeš dál?“ „Ne.“ Ilja se otočil a chvíli zůstal stát na místě. Teta Ira se nechystala zalézt k sobě, byla zvědavá. A Ilja se zatím nemohl odhodlat k tomu, aby vzal za kliku dveří jejich bytu. „Vždyť jsem s ní ještě předevčírem mluvil.“ „No jo, no, víš, to se stává. Člověk byl – a už není. Často si na srdíčko stěžovala. Ale pak si dala pod jazyk tabletku, vycucala ji a za chvíli bylo zase dobře. A kdo dneska může říct, že je zdravý! Já taky – na první pohled se držím, ale jak se změní počasí – v tu ránu mi začne třeštit hlava.“ „Potom se u vás zastavím. Za tu záchranku děkuju.“ Ilja strčil do dveří. Vešel do bytu. Rozsvítil v předsíni. Rozepnul si bundu. Pověsil ji na háček. Dveře za sebou zavřel. Vsunul nohy do pantoflí. Pantofle čekaly. Chvíli otálel, ale bylo třeba jít dál. „Mami?“ zašeptal. „Mami.“ 19

TEXT.indd 19

11.9.18 23:43

Udělal krok a ocitl se v ložnici. Rozházená postel, matrace sjela na zem. Převržená Iljova fotografie v rámečku, Ilja leží naznak. Usmívá se, pyšný sám na sebe, uhrovatý, veselý. Právě byl přijat na filozofickou fakultu. Všichni říkali, že bez všimného ho nevezmou, ale s takovým výsledkem přijímaček si ho nedovolili odmítnout. Matka ho připra vila dobře. Zásuvka u komody je vytažená. Ta, ve které mívala peníze. Podíval se do ní – nic. Všechno vybrali. Prošel do svého pokoje. Prázdno. Maminka tam není, Ilja také ne. Knihy na policích jsou přeházené, sci-fi je pomíchaná s klasikou, jako kdyby někdo hledal skrýš dokonce i v knihách. Ale na stole leží jeho stará kresba, když tužkou ilustroval Kafku. Proměnu. Tužka tu ještě je. Tady tenkrát v noci seděl a kreslil. Předtím, než ho sebrali. Sedm let tu ten papír ležel a i vše ostatní, kromě knih, bylo na svém místě, jako kdyby jenom odešel do školy. Zbývalo podívat se do kuchyně. Jestli není v kuchyni, tak už nebude nikde. V kuchyni byla zima. Záclona se vzdouvala průvanem. Na odřeném květovaném voskovém plátně ztvrdlá šiška chleba, nůž pěkně po ruce, oschlý salám s bílým tukem, vedle kousek scvrklé slupky. Na vyhaslé plotně – ohromný emailový hrnec. Ilja nadzvedl pokličku. Šči. Plný hrnec šči. Na záchodě stál potmě. Zpočátku mu to nešlo. Poté vytryskl proud – a jemu se zdálo, že to teče krev. Ne krevní syrovátka jako při odražených ledvinách, ale černá žilní krev, hustá a zvětralá. Neulevilo se mu. Podíval se do záchodové mísy – ne, nic. Ruce si namydlil dvakrát. Pak si je opláchl v ledové vodě. Naložil si naběračkou vystydlé šči od matky, tak jak bylo, neohřáté. Nožem rozdrobil tvrdý chléb a namíchal si balandu. Zapnul televizi. Dávali Comedy 6. „Jaké je heslo? Zkus Šojgu 7!“ 6 7

Comedy Club – ruský humoristický televizní pořad (pozn. překl.) Dlouholetý ruský ministr vnitra (pozn. překl.)

TEXT.indd 20

11.9.18 23:43

„Ó! Hodí se!“ „No samozřejmě! Šojgu se hodí všude!“ Sál se srdečně chechtal. Smály se krásné mladé ženy. Smáli se opálení udržovaní muži. Ilja zamrkal. Ničemu nerozuměl. Nechápal ani jeden vtip. Vložil si do úst lžíci studené polévky. Přinutil se ji spolknout. Ještě jednu. Spolknout. Ještě. Ještě. Ještě. Za maminku. Potřeboval si koupit vodku. Vodka, to je ono.

TEXT.indd 21

11.9.18 23:43

Ať jim vybílil byt kdokoliv – sousedé, zloději nebo doktoři ze záchranky – všechny matčiny skrýše neobjevili. V komodě našli peníze, v uhrovaté fotografii také, ale pod linoleum za postelí se nepodívali. Byla tam uložená pětitisícirublová bankovka. Nemáš ňáký prachy, mami? Ilja si pětitisícovku pozorně prohlédl. Na jak dlouho mu asi vystačí? Zatímco seděl, rubl ztratil polovinu hodnoty. Metro stávalo pětadvacet kopějek, teď bylo za padesát. Šetřit peníze nemělo smysl: stejně je čas odplaví jako voda zrnka písku. A není ani žádný zítřek, kvůli kterému stojí za to je hromadit. Žije se jenom dneškem. Klíče nikde nenašel. Možná je měla máma v kapse. Bylo zvláštní, že se byt nedal zamknout. Jako by to ani nebyl byt. Vyškemral u sousedky klíč od domu, dovlekl se do sousední ulice do Magnetu 8, sáhl po láhvi a pak k ní přidal druhou. Šikmooký pokladní jeho novou pětitisícovku třikrát projel skenerem, tolik se k ní Ilja nehodil, ale zapochybovat nahlas se neodvážil. Peníze byly poctivé, učitelské. Láhve vesele cinkaly v pytlíku jako zvonečky pro zábavu rozvě šené na chomoutech bujné ruské trojky. Ilja kráčel po Moskevské do Depovské, poprvé si nesl vodku domů beze strachu: před nikým ji nemusel schovávat, lhát nebylo komu. 8

Oblíbený obchodní řetězec v Rusku (pozn. překl.)

TEXT.indd 22

11.9.18 23:43

Kéž by tak náhodou potkal Serjožu. Ne, aby si zavzpomínali, ale aby oslavili setkání. Aby si měl s kým přiťuknout. Jenomže šťastné náhody potkávaly jenom jiné. Možná že se Serjoža taky odstěhoval – z Moskevské do Moskvy? Vyšel po schodech do svého patra. Bylo otevřeno. Posadil se ke stolu. Nepil přímo z láhve, nalil si do zaprášené skleničky z kredence. Zdvihl ji. Hodil do sebe. Rozkašlal se. Pálení v krku zahnal tučným salámem. Vzápětí si nalil druhou. A ještě jednu. Je to potřeba. Je to nutné. Ve střízlivém stavu je smrt příliš nepochopitelná. Skutečná připadá, stejně jako láska, pouze opilcům. Poslední rozhovor byl krátký. Mám to za sebou, mami. Jsem venku. Jedu domů. No, díkybohu, Iljušo. Čekám tě. Zaplaťpánbůh. Jak se to jen mohlo stát? Proč to nestihl? Proč si tak pospíšila? Scházely pouhé dva dny. Teď už se nemůže vyplakat a on jí nemůže vyčítat zbytečné slzy. Už se ho nebude vyptávat na život ve vězení a on se nebude zahalovat mlčením. Nebude mu líčit jeho budoucnost a on nebude unaveně vraštit čelo. Umřela. Umřela. Musí si na to začít zvykat. Popadl láhev a přesunul se do dětského pokoje, jak jej nazývala matka. Zlobil se na ni kvůli tomu, slibovala, že s tím přestane, ale pokaždé na to zapomněla. Jejich byt měl padesát čtverečních metrů, jak se na lidi sluší. Pro dva to bylo akorát, pro jednoho byl příliš velký. Na podlaze linoleum, na zdech tapety, hnědý nábytek, čtyřmetrová rohová kuchyně, vykachlíkovaná koupelna, útulný záchod vyložený gumovými cihličkami. Lodžie. Z jeho okna bylo vidět na Depo. Na jeho haly, na opuštěné vagonky a lokomotivky připomínající hračky. Když byl malý, byla to jeho vlastní železnice. Dárek od nikoho. Nejlepší výhled ve městě. Užíval si a pozoroval celé hodiny. Do Depa odkudsi vedly a také tam končily rezavé koleje: byla to slepá trať. Jenomže Ilja u této slepé trati žil, takže u něj bylo všechno obrácené naruby. Depo bylo pro něho výchozím bodem, počátkem trati, jejíž pražce vedly až kamsi za obzor. 23

TEXT.indd 23

11.9.18 23:43

Tak je to tedy – zajel si po železnici v těplušce 9 na druhý konec Ruska. Odseděl si sedm let v zemi za zrcadlem. Vrátil se domů a stejně se ocitl ve slepé uličce. Konečná. Přiťukl si s Depem. Bez zájmu listoval ve svých starých knížkách; dříve si myslel, že v nich objeví pravdu o životě v dospělosti, ale ukázalo se, že pravda se tisknout nedá. Připil na zdraví Strugackým, Platonovi, Jeseninovi. Matka vyučovala literaturu a ruštinu. Ilja se přesunul do její ložnice. Poklekl u maminčiny postele. Zabořil obličej do jejího polštáře. Vdechl. To nevadí: nikdo se nedívá. Když se nikdo nedívá, není zač se stydět. Páchlo to tu nemocí. Samotou, umíněností, začínajícím stářím. Byl z toho cítit maminčin osud. Porodila Ilju, když jí bylo dvaatřicet, neplánovaně. Ani se nepokoušela vymýšlet pohádky o otci, ať na něho dělal narážky, jak chtěl. Ne a ne, někteří ho zkrátka nemají. Takže mužem v domácnosti byl on. Dříve se vůči tomu dokázala obrnit: jako když se cpeš šťavnatou kotletou a najednou, aniž si to uvědomíš, z blbosti kousneš do vid ličky, až se ti udělají hvězdičky před očima. Ve třídě ho oslovovala zásadně příjmením. Gorjunov k tabuli. Tři, Gorjunove. Posaď se. To ses tedy moc nepředvedl. U soudu byla jako z ocele. Když předčítali rozsudek, byla jako z ocele. I na začátku trestu. Pak se ale začala rozpadat. Už toho na ni bylo moc. Mužem v domě. Měla jiné muže? Jedno je jisté: k sobě domů si nikoho nevodila. Na jeho otázky odpovídala vyhýbavě. Narážkám se vysmívala. Byla ale přece normální, jak tedy mohla žít bez lásky? Že by se celá obětovala pro něho? Mateřská láska Ilju neovládala, ale nemohl ji úplně ignorovat. A za tu lásku od něho vyžadovala mnohé. Pokoušel se uvědomit si, jestli matka byla hezká. A místo toho si musel přiznat, že si nedokáže vybavit její obličej. Až se toho lekl. Začal hrabat v komodě a našel album s fotografiemi. Teprve teď mu přeběhl mráz po zádech. 9

Vyhřívaný nákladní vagon (pozn. překl.)

TEXT.indd 24

11.9.18 23:43

Teprve teď ji uviděl. Teprve teď pochopil, že už ji nikdy neuvidí. Napil se z láhve. Začal listovat albem. Nové fotografie tam nebyly. Všechny snímky byly společné. Ilja s ní ve škole, Ilja s ní v Koktebelu, Ilja s ní na chatě u kamarádky. Když Ilju sebrali, přestala se fotografovat. Nastaly roky, které bylo lépe nezaznamenávat. Znovu se napil. Na konci alba už byl jenom Ilja. S přáteli z univerzity, potom s Věrou. Někde u něho našla jejich snímky s Věrou. Ty, které stačil vytisknout. Protože telefon se všemi soubory mu zabavili jako předmět doličný. A co to mělo společného s jeho případem? Nahá Věra, spící Věra? Serjoža se Saňkou na střeše věžáku, těsně nad propastí? Opilecký srpnový skating na VDNCH 10? K čemu to?! Proč mu to udělali?! Co tak strašného udělal, že se mu muselo stát tohle?! Rozsudek skousl, zónu skousl, Věřinu zradu skousl, pečlivě kreslil bachařskému vedení nástěnku. Ale vše se skousnout nepodařilo. Všechno se nedalo ignorovat. A co když to bylo nutné? Co když, jak říkala matka, bylo potřeba až do konce sedět v té posrané kapsičce? Kéž by přijel o půl roku dřív! Vodka byla náhle bez chuti. Jakýmsi zázrakem se proměnila ve vodu. Vzduch rovněž ztěžkl. Ilja seděl a zíral na telefonní přístroj. Pokoj roztával žárem. Věra na něho hleděla z maminčina alba vesele; maminka jí, jak vidno, odpustila. Nevypudila ji z jeho života. Vzal do ruky sluchátko – jen tak, poslechnout si, jestli se ozve tón. Tón se ozval. Naříkal, vnucoval se. Tři čísla znal nazpaměť. Maminčino. Věřino. Serjožovo. Vše probíhalo jako ve snu. Palec se sám roztančil na tlačítkách ciferníku, Ilja mohl jenom bezmocně přihlížet. Přiložil chladné sluchátko k uchu. Chtěl ho odtrhnout, dokud nebude pozdě, ale jako by k němu přirostlo. Srdce mu bušilo. VDNCH – Vystavka Dostiženij Narodnogo Chozjajstva – Výstava úspěchů národního hospodářství – stálá výstava v Moskvě (pozn. překl.) 10

TEXT.indd 25

11.9.18 23:43

Jako kdyby to nebyl Serjoža, kdo seděl na okraji střechy, nýbrž Ilja. Komíhal nohama a nakláněl se dopředu, aby lépe viděl do h lubiny. „Haló.“ Je to ona. Hlas mu selhal. „Haló, kdo je tam?“ Vymazala jeho domácí číslo. Nebo možná ztratila telefon se všemi kontakty. Ztratila ho, nebo vymazala? Na tom teď všechno závisí. „Věro?“ „Kdo je tam?“ „Věrko. To jsem já, Ilja.“ „Jaký Ilja?“ „Tvůj Ilja. Tedy… Gorjunov. Pustili mě. Vlastně… Vypršel mi trest. Jsem venku, Věrko.“ „Seš opilej? Proboha, vždyť je teprve šest večer.“ „No a co! Věrko… Ano. Jsi v Moskvě? Odstěhovala ses?“ „Co na tom záleží? Ano. Proč se ptáš? Ty… Opravdu tě pustili?“ Nemají pravdu ti, kdo říkají, že vodka ohlušuje: ohlupuje – ano, brání souvislému uvažování, navazování rozhovoru, obezřetnosti před spolubesedníkem. Ale sluch je po ní lepší. I sebe je lépe slyšet, i jiného člověka – jako kdyby před tebou se svým střízlivým rozumem neukrýval za slovy své skutečné pocity. Vodka je rentgen. Z Věřina hlasu čišel strach. Strach a nespokojenost. Znovu se ujistila: Skutečně tě pustili? Chtěla, aby jí Ilja na to řekl: To byl vtip. „Skutečně.“ „A co ode mě chceš?“ „Já… Myslel jsem, že bychom se mohli sejít… Jen tak, vidět se. Šlo by to?“ „Ne, Iljo, nešlo. Ne, promiň.“ „Věro… Počkej… Věro! Chápeš přece… Já byl sedm let tam… Sedm. Ty tady a já tam, chápeš?“ „Já mám teď svůj život, Iljo. Svůj. Už dávno.“ „Jasně že jo. Ty máš svůj život. Ale já byl v zóně. A teď jsem se vrátil.“ Už to pochopila a nic dalšího neřekla. Prostě mlčela. Dokonce jako by ani nedýchala. „On… Je hodný? Sekáč? Jo?“ Věra neodpověděla, ale ani nezavěsila sluchátko. Mohla zavěsit, 26

TEXT.indd 26

11.9.18 23:43

mohla Ilju utnout i s jeho opileckým blábolením, ale z nějakého důvodu neutnula. Možná pochopila, že mu ten rozhovor dluží. Se všemi úroky, které naskákaly za sedm let. Nebo snad dala Iljovi lístek na opačný konec? „Poslyš!“ řekla nakonec rozhodně. „Tys byl v zóně a já tady, jo. Ale neházej všechno na mě, jasný? A tlačit na mě taky nemusíš… Já se tě tenkrát neprosila. V klubu. Sám ses do toho zamotal.“ „Vždyť jsi byla moje holka! Co jiného jsem mohl dělat?! To jsem si měl nechat všecko líbit?!“ „Neřvi na mě. Nic by mi tenkrát neudělal. Co by mi asi tak mohl udělat? Kolem bylo plno lidí. Neměl ses do toho plést. Nic by se nestalo.“ „Plést?! Copak se nepamatuješ, jak jsi…“ „No a co. No a co! Měl jsi mít rozum. Byla jsem malá pitomá holka.“ „A já – já byl kdo?!“ „Iljo. Seš opilej. Běž se prospat. Je to hrozně stará historie. Já už tři roky chodím s někým jiným. Budu se vdávat.“ Potřásl ztěžklou hlavou. Beze spěchu počítal, otřel si čelo; rty se mu roztáhly do stran a vzhůru. „Tři roky? To znamená, že dokonce ani ne za toho, kvůli kterému jsi mě nechala?“ „A co, to jsem na tebe měla celých těch sedm let čekat?! Proč?! Že ses mě tenkrát zastal? To se stává jenom ve filmu, rozumíš? Ale já mám skutečný život! Žiju jen jednou, rozumíš?! Nejlepší roky!“ „Nejlepší?“ „Nehodlám se ti zpovídat! Ne!“ Ilja polkl. Nechtěl přece, aby se rozhovor takhle zvrtnul. Nechtěl ji z ničeho obviňovat, už dávno jí odpustil. Už před několika lety se tak rozhodl. Měl na to jít jinak… Ale jak? „Věro… Věruško. Já ti… Vždyť já ti nic nevyčítám.“ „Vyčítáš!“ křičela a vodka odhalovala v jejím hlase slzy. „Vyčítáš!“ „Já jen… Teď jsem si prohlížel naše fotky. Hrozně se mi po tobě stýská. Mohli bychom se… Jenom se vidět? Přijel bych do centra. Do Moskvy.“ „Ne.“ „Prosím!“ 27

TEXT.indd 27

11.9.18 23:43

„Ne. Jsem těhotná, Iljo. Čekám dítě. To je všecko.“ Zaskočilo ho to. Dal si pauzu a napil se z láhve. Nadechl se. Pohlédl na Věřiny pihy, na její vlnité zrzavé vlasy jako drátky, do jejích světlých očí. Bude mít dítě. Podobné nějakému moskevskému páprdovi. Vždyť je to jedno, komu. Těhotenství je – je to jeho definitivní ortel. „A mně umřela matka.“ Věra se nadechla. Ilja co nejpevněji sevřel sluchátko a poslouchal. „Cože? Tamara Pavlovna? To je strašné… Já… Upřímnou soustrast, Iljo.“ „Jo. Jo. Poslyš… Že bysme jenom zašli na kafe? Někam do kaféhauzu, kde se ti to hodí, blízko práce nebo…“ „Musím končit, Iljo. Nemůžu se s tebou dál vybavovat. Měj se!“ „Počkej!“ Ale sluchátko už oněmělo. „Věro!“ Okamžitě vytočil číslo znovu. Ozvalo se vyzvánění – nekonečně dlouho, načež mu klidný ženský hlas sdělil, že volaný účastník je nedostupný. Zavolal znovu. Bylo to marné. Ještě. Nic. Ještě. Co si myslel? Že to na popáté zvedne? Na podesáté? Věra se na něho mohla vysrat. „Děvka!“ Ilja sevřel pěst a neohrabaně se zespodu udeřil do ucha. Proč jí o tom povídal? O matčině smrti? V uchu mu zvonilo. Bolelo ho to, ale vlivem vodky ne dost. Praštil se ještě jednou.

„Tak jak jsi dopad?“ „Udělal! Udělal jsem tu zkurvenou syntax! I ruštinu jako cizí jazyk! Ruštinu na jedničku, můžu klidně učit cizí špiony, možná si na léto najdu brigádu! A syntax na dvojku, ale už volali od Mala chova, prý: Kde máte toho geniálního hocha, kterýmu se nezavařil mozek ze syntaxe v moderní ruštině? Věřila bys tomu, Věrko? Hotovo! Teď je ze mne svobodný člověk. Semestr skončil. Nezajdem dneska do města?“ „Co tam?“ 28

TEXT.indd 28

11.9.18 23:43

„Ale, kámoši se chystají do Ráje. Kluci z našeho kruhu, známí.“ „Do jakého ráje?“ „Naprostej úlet! V Rudém říjnu, jak byla dřív čokoládovna. Má tam být nějaký supermoderní Švéd a uprostřed klubu, to si neumíš představit, bazén a v něm dovádí ruský olympijský tým synchronizovaného plavání! Pravda, ženský, zato olympioničky! Super, ne? Pojedeme?“ „A pustěj nás tam? Tam je přece fejs-kontrol a takový věci.“ „Vidělas někdy svoji fejs v zrcadle? Vždyť ty tam budeš za hlavní hvězdu, Švéda zastíníš hravě! Budou tě vzývat, mlátit před tebou čelem o zem! No a já se ti schovám pod sukni a taky tam nějak proklouznu.“ „Chtěla jsem si vzít mini,“ uchechtla se Věra. „Jo… To je blbý. Pod ní se celej nevejdu. Ale určitě to musíme zkusit. Štěstí přeje odvážným! Ale ne, to bude v pohodě, kluci nás tam dostanou, mám to u nich.“ Na nádraží si koupili Klinské, ťukali si zelenými láhvemi a smáli se sami sobě. Upřeně zírali do modrého večera a čekali, až se z jeho hlubiny vynoří dmitrovská lokálka. Pod lampami se hemžili motýlci, železniční vánek je hladil po tvářích chladivou rukou, koleje páchly mazutem a sazemi a projíždějící nákladní vlaky se pokoušely rachotem svých kol podchytit rytmus Kasty, kterou s Věrou poslouchali v jedněch sluchátkách. Dobré bylo, že se od něj nemohla vzdálit víc, než jak jí to drát dovoloval. Velmi důležité bylo jet právě tento večer do Moskvy večerní pivní lokálkou, narvanou místními povaleči, s nimiž si mohli plni očekávání vyměňovat významné pohledy. A dovolit si to po červnovém zkouškovém období, kdy už to člověku nemyslí, kdy je hlava přecpaná a další vědomosti už není kam ukládat, kdy od křídy dostává člověk astma, z monotónního hlasu profesorů, připomínajícího ve vzdálených posledních lavicích muší bzučení, migrénu a při příchodu k exekutorům-examinátorům se ho zmocňuje třes. Pocítit, že je tahle dusná předsíň v sauně za nimi a před nimi opravdové léto, léto znamenající dobrodružství, cestování, lásku, co nejdelší prázdniny jako ve škole. Bylo třeba ponořit se do tančícího davu, ožrat se, spolykat tolik radosti, až jim z toho bude špatně, a v sedm ráno s bolavou hlavou snídat v nějakém kaféhauzu a hlasitě šeptat jeden druhému banální prozření a opilecká odhalení. 29

TEXT.indd 29

11.9.18 23:43

Nečesaní bardi pěli za umaštěné desetirublovky falešné balady a nesrozumitelné šansony, překřikujíce rachot vagonů. Souchotináři prodávali luminiscenční tyčinky, cikánky vyžadovaly almužnu a Věra s Iljou se líbali. Koupili si tyčinky, šermovali s nimi, potom je zkroutili a udělali z nich náramky, kterými se připoutali k sobě. Lokálka byla čím dál tím rychleji vtahována do noční Moskvy jako do černé díry a ze samého jejího středu, z klubu Ráj, zpoza horizontu událostí k nim navzdory všem zákonům fyziky doléhaly mohutné basy sílící hudby, od nichž vibrovalo tělo a mrazilo u srdce. Potřeboval to Ilja a potřebovala to Věra. Studoval na Filozofické fakultě MGU a ona podle názvu na Moskevské finančně právní akademii, ale místopisně v Lobně v Průmyslové ulici. On studoval na snílka, ona na pragmatika. Ona základy účetnictví a finanční gramotnosti, on evropskou literaturu dvacátého století. Ilja měl za spolužačky láskou utrápené šestnáctky, zhýralé květy rosnatky, Moskvanky-chuligánky. Takové chodí na filologii, jazyky a literaturu jedině proto, aby si z hedvábí knih a románsko-germánského přízvuku utkaly stříbřitou pavučinu ženského kouzla. Těch několik málo chlapců z kruhu jsou pro ně první mušky, třebaže rozmazlené: taková škola je krutější a účinnější. Věřini kolegové byli nakrátko ostříhaní cvalíci z okolí Moskvy s ofinami jako stájoví pinči, se psí povahou, budoucí úředníci a manažeři. U těch se vždy ví, jakým směrem se bude rozhovor ubírat: veškeré jejich repliky jsou známé dopředu, ani není třeba dávat se do řeči. Celá kniha jejich života je napřed jasná, i manželství, i penze. Jemu Moskva a jí nuda. Školní láska je jako pokojová rostlina – když ji přesadíš z květináče do dospělého života, plevel ji zahubí. Jeho Věra na Moskvu pochopitelně žárlila, ale on jí s Moskvou nevěrný nebyl. Ve dvaceti letech je přítomnost příliš přítomná na to, aby někdo plánoval budoucnost nebo se hrabal v minulosti. Když v Moskvě vstupoval do dospělého života, Věra byla pořád hned vedle a ostatní ho nezajímalo. Víc se od kluka vyžadovat nedá a ani by to nemělo smysl. A pro děvče je taková krátkozrakost nepředstavitelná. A pak kluci z ročníku Iljovi navrhli, aby si ve třech pronajali byt, jednu autobusovou zastávku od fakulty. Znamenalo to jediné – odteď se s Věrou uvidí jenom o víkendech. 30

TEXT.indd 30

11.9.18 23:43

Proto bylo pro ně tak důležité, že spolu byli v tomto vlaku, který je oba vezl stejným směrem. Mohla samotná sluchátka, která po slouchali oba najednou, a propletené svítící náramky udržet pohromadě dva lidi, které vesmírná gravitace odnášela na různé oběžné dráhy? To nevíme. Lokálka vjížděla do Savelovské. Letní Moskva je ve dne jako mikrovlnka. Pomalu se otáčí kotouč Třetího, Sadového, Okružní linky v metru, člověk se vaří pod neviditelnými paprsky skrze mraky, skrze vzduch prosycený prachem, skrze sto metrů rezavé hlíny. Pořád v lepkavém parnu. Déšť omyje vnitřek, slepí do chuchvalců prach na silnici, uválí z topolového sněhu špinavou vatu a opět nastane vedro k zalknutí. Když ale ozařování skončí, člověk si může vydechnout, vzduch se zředí a slunce zapadne, tehdy se z Moskvy stává nejlepší město na světě. Ten večer se nad Moskvou stáhly mraky a bylo chladněji. Na Věřině bledé pokožce, která se neuměla opalovat, naskákala husí kůže. Ilja shodil mikinu a svou Věru jí zahalil. Kráčeli od metra k čokoládovému Říjnovému poloostrovu, a když se ocitli na volném prostranství, museli zamhouřit oči. Kreml zářil oslepujícím jasem nasvícený odspodu a na nábřeží nebyla jediná budova, která by se mu nesnažila konkurovat. Mraky nabité pozemskou elektřinou fluoreskovaly. Moskva září sama o sobě, ta hvězdy nepotřebuje. Silnice k Říjnu byly přeplněné. Auta se tlačila, jak se snažila v ecpat na jedinou přístupovou cestu na poloostrov. Kdo pospíchal, pokra čoval dál pěšky. Rozveselený dav se vrhal na lávky, obkličoval kluby, chystal se na zteč. Ve frontách přešlapovaly princezny v mini v doprovodu svých důležitě se tvářících pážat. Klubový úl oplývající medem vzrušeně hučel. Lidé na prahu života se sem slétali ze všech koutů města, z jeho vzdálených předměstí, aby zde definitivně skoncovali se svou nevinností. Loučení s ní začínalo malým ponížením u vchodu. Dlouhý zástup končil u vyhazovače, který mohl očumovat holky s nahýma nohama, co hrdlo ráčilo, jako by je chtěl šikanovat, nebo mohl přezíravě hledět skrz ně jako eunuch. Klukům se upřeně díval do očí, nutil je trpět a usmívat se: prý zkouška nervů, nechceme se v klubu ožrat. A mohl se, poté co je přinutil trpět, prosit a poslouchat syčení fronty, nad nimi smilovat a nedbale pokývnout hlavou: tak jdi. 31

TEXT.indd 31

11.9.18 23:43

Dobře se bavte. No nic, trpěli. Hlavně že je pustil, a to ponížení rychle hodíme za hlavu. Co víc, z toho, že prošli, měli radost, jako kdyby udělali zkoušku: následující odvaz si věru poctivě vybojovali. Ilja si myslel, že ho kluci z ročníku dostanou dovnitř – ale nedočkali se ho, a tak poslali esemesku: . Věra byla nervózní. Vytáhl z kapsy dva vyfouklé balonky. Řekl Věře – teď zakládáme důležitou tradici, kterou budeme povinně dodržovat po celý život. Slavnostně jí sundal z ruky fluorescenční náramek a ze své rovněž. Narovnal je, zastrčil do balonků, nafoukl je a zavázal – a lampiony měl hotové. Přišli ke kamenné zídce – pod nimi tekla řeka. „Dej mi pusu.“ Vzal balonky a upustil je do vody. Dopadly vedle sebe a pomalu pluly po temné jiskřící řece: zelený a červený zářily jako světlušky. Bylo to hezké. Věra s Iljou jim zamávali. „Plavou spolu,“ řekla Věra. „Příští rok je ve stejný den pustíme znovu!“ prohlásil Ilja. „No dobře, tak o víkendu.“ Vzal ji za ruku. Zpoza dveří klubu k nim doléhal zvuk basů, a když se jejich křídla otevřela, byly slyšet na pozadí hudby výbuchy smíchu. Uvnitř, jak se zdálo, pili štěstí plnými doušky. Zatoužili se ho nacamrat do bezvědomí. Vystáli frontu. Dvojice prý u vstupu prosévali – dvojice méně utrácejí, neboť napájet se navzájem pro ně nemá smysl. Bylo nutno tvářit se, že k sobě nepatří, aby nakonec nejeli půldruhé hodiny z Lobně zbytečně. Jenomže Ilja nemohl Věru zradit a pustit její ruku. Tedy… Přesněji řečeno, nedokázal jí říct, že je to tak třeba – a kvůli čemu. Prostáli dlouhé minuty těsně u vchodu a nohy jim jen hrály. Kamarádi nebrali telefon. Nejspíš byl vevnitř příliš velký rámus. „Cože se tak usmíváte, mladíku?“ zeptal se vyhazovač. „Ukončil jsem semestr!“ odpověděl Ilja. A archanděl, který sám byl kdysi člověkem, si na to vzpomněl a vpustil je oba do Ráje. Do oblaků sladkého dýmu, do ohlušující muziky, do blaženosti. 32

TEXT.indd 32

11.9.18 23:43

Hned se objevili spolužáci, kteří měli ze setkání nelíčenou radost. Plácali ho po ramenou, tančili v kruhu. Každý držel v ruce koktejl s brčkem, kterým častovali Věru. Neodmítala a smála se. „Dáš si něco?“ zeptal se jí Ilja. „Pivo nebo…“ „Ne, nic,“ rozpačitě zavrtěla hlavou. Přece jen se vypravil k baru. Rozhodl se, že pro sebe si nic neobjedná, když tak se může jako obvykle napít na záchodě z kohoutku. U baru váhal, vyptával se na ceny a nakonec se rozhodl pro šroubovák: slušná kvalita za slušnou cenu. Od druhého konce pultu na něho mávaly jakési dívky a jenom na okamžik zalitoval, že je zamilovaný. Věra na něho čekala, šroubovák ji potěšil, směšně se ošklíbala nad vodkou, dala upít kamarádům i Iljovi, hned se tancovalo veseleji. Asi za čtyřicet minut začalo napětí povolovat. Bylo to fajn – ohluchnout! Ilja se nemohl vynadívat: Věra si načechrala vlasy, pod přiléhavým tričkem neměla podprsenku, místo minisukně si oblékla černé legíny, působilo to nevinně i hříšně. Přece jen vypadala skoro ze všech nejlépe. Olympijský tým se ponořil do bazénu. Dívky metaly kozelce v rytmu beatu, z několikapatrových zlatých lóží mlsně sledovali dokonalé boky neznámí bohové, kolem se jako ještěrky míhali číšníci, smrtelníci se k sobě tiskli na tanečním parketu a sháněli oheň. Celí rozpálení se líbali v zákoutích, sténali v ledabyle zamčených kabinkách. Všichni mluvili a nikdo nic neslyšel. Klub byl jakousi odvrá cenou stranou pozemského života; a snad i rájem, a co? Eden se zelenými palouky, bílým kvítím a harfou – to není ráj, ale jakýsi snobský domov důchodců. Tam by se dvacetiletí po smrti odebrali leda za trest. Spustil se stroboskop a rozložil televizní obraz reality na útržkovité jednotlivé záběry. Proto když to všechno začalo, zprvu tomu nikdo nevěřil. V davu se objevili lidé v kuklách a neprůstřelných vestách, to ale mohlo být součástí show, vždyť už tam byli křepčící trpaslíci s přidělanými falusy, olympijská pýcha země v brouzdališti, body-art na tlusťoších – proč by nemohl následovat maškarní rej? Potom se tito bojovníci prodrali k mixážnímu pultu a vypnuli dýdžejovi zvuk. „Akce protidrogového oddělení! Všichni zůstanou na svých místech!“ Popletený stroboskop ještě párkrát zamrkal, načež ho kdosi vytrhl 33

TEXT.indd 33

11.9.18 23:43

ze zásuvky a klub zalilo oslepující světlo stropních reflektorů. Bylo to, jako kdyby je všechny pod namířenými hlavněmi svlékli donaha. Teprve toho se dav zalekl. Mládež stekla z tanečního parketu a proudila k východům – tam ale na ně už čekali. Lóže byly prázdné. „Všichni zachovejte klid! Zůstaňte na místě!“ Černí začali pročesávat sál, sbírali a kamsi vlekli největší zoufalce, kteří pokračovali v tanci pod oněmělými reproduktory. Ilja popadl Věru a táhl ji dál od blížícího se hřebene. „Stát! Kampak?!“ Věra zaječela a zastavila se. „Hele, koukni, ta je pěkňoučká!“ Jakýsi muž ji popadl za zápěstí. Kudrnatý, mladý, hladce oholený. Byl v civilu, proto Ilja škubl Věrou k sobě. Ten člověk měl ale buldočí stisk. „Co je?“ „Pusť ji!“ „Iljo! Iljo!“ „Efeskáen! Je zadržena! Neklaďte odpor, prosím!“ Věra, bezmocná a ztracená, jenom kroutila hlavou a zoufale hypnotizovala Ilju. „Předložte průkaz!“ dožadoval se Ilja pisklavým hlasem. „Tak průkaz bys chtěl?“ zasyčel civil zuřivě a v očích se mu nebezpečně zablýsklo. „Ano! Podle předpisu!“ „Tumáš!“ zamával Iljovi před nosem plackou: nějaký podporučík. „Stačí?! Hned ji pusť, nebo si to s tebou taky vyřídím!“ „A z jakého důvodu?!“ neuvolňoval Ilja sevření. „Ses p-posral, ja-a-ký důvody?!“ zařval podporučík, který se rozčilením zakoktal. „Zadržuji narkomanku, kterou teď odvedeme k výslechu! Ruce pryč!“ „To není pravda!“ rozplakala se Věra. „Na to nemáte právo! Mám svědky… Kluci! Lechu, kde jsi? To je protizákonné! Jenom obtěžuješ moji dívku!“ „Ale mám, jsem ve službě, a ty kladeš odpor! Seržante! Omelčuk!“ zavolal kudrnatý na černé s nášivkami FSKN 11. Vzápětí se k němu 11

Federální Služba pro Kontrolu Narkotik; zkr. FSKN Ruska (pozn. překl.)

TEXT.indd 34

11.9.18 23:43

protlačili dva. „Tak, podržte mi ho chvilku. A ty půjdeš se mnou!“ škubl s Věrou. Kamarádi z ročníku dosud stojící vedle před černými uskočili, jako by byli nakaženi morem, a zmizeli v hustém davu. Prostor kolem nich se rázem vylidnil a uprostřed světliny zůstali osaměle jenom Ilja s Věrou – a tamti. „Nesahej na ni! Není žádná narkomanka! Opovaž se! Slyšíš, ty buzerante!“ vykřikl Ilja bez sebe vzteky. „Sám seš sjetej!“ Kudrnatý pustil Věřinu ručku a přistoupil těsně k Iljovi. Naklonil se k němu a pošeptal mu do ucha: „Tak ty se na mě budeš vytahovat? Ty, ty dobytku? Co mně asi tak uděláš? Víš, kde si tyhle roštěnky schovávaj psaníčka? Teď si ji položím držkou k zemi…“ Krknul Iljovi do ucha a pokračoval. Ilja ho nechtěl poslouchat a odstrčil ho – dlaněmi – od sebe. Kudrnatý se zapotácel, ale neupadl. Kývl hlavou směrem k Iljovi a s úšklebkem pronesl: „Omelčuk! Napadení pracovníka bezpečnosti! Zadržet! A vy, dobrá, můžete jít,“ máchnul rukou směrem k vzlykající Věře. „No běž, co čumíš?!“ „Jdi, Věrko!“ A Věra šla. „Odpor při zatýkání!“ řekl civil černému. Ilja se začal cukat, ale vrhl se na něho jeden příslušník komanda, vzápětí druhý, zkroutili mu ruce, ohnuli ho. Někam ho vlekli, svírali ho z obou stran. „Proč ho odvádíte?“ směle vypísknul kdosi ze spolužáků. „Ty drž hubu, nebo se pro tebe vrátíme!“ osopil se na něho muž s nášivkou. Dotyčný zmlkl. Ilja neustále otáčel hlavu – stačila se Věra ztratit? O sebe se nebál – co mu můžou udělat? Trávu okusil jednou o prázdninách a jinak se drog nedotkl. Je čistý, nic na něj nemají. Věra je také čistá – ale ji si kudrnatý mohl vychutnat mnohem snáz. Pokud jim Věra vyklouzla, může být na sebe Ilja pyšný. Pevně se rozhodl, že se bude chovat důstojně. Vyhnali ho na ulici a zahnali do antonu, kde se ocitl ve společnosti podnapilých nezletilých, lidí v županech a kníratého velitele. Pustili ho. „Tak! Obrať kapsy!“ zasyčel podporučík. „Vyndej všechno, co tam máš! A občanku!“ 35

TEXT.indd 35

11.9.18 23:43

Ilja pokrčil rameny. Strčil ruku do kapsy a vylovil klíče od bytu. Peněženku. Něco měkkého… Nějaké krystalky. Vytáhl to ven a pohled se mu zúžil. „To…“ „Podívejme, Pavle Filipoviči, co to tu máme!“ Černý sáček, ve kterém je něco zabalené. Ilja si stále odmítal připustit co. „Polož to na stůl!“ přikázal mu kníratý. „To je co?“ „To není moje!“ „Tak, máte někdo pinzetku? A potřebujeme nezúčastněné svědky. Sežeň nějaké svědky, Péťo,“ přikazoval podporučíkovi velitel. „Vždyť tady sedí ti kluci, co kdybychom zapřáhli je, proč chodit daleko, Pavle Filipoviči?“ kývnul kudrnatý Péťa na opilce. „Když myslíš… Mládeži! Má někdo z vás občanku? A ty se u nás posaď, jen si sedni, máš čas,“ řekl kníratý Iljovi přívětivě. „Kam bys pospíchal…“ „To není moje!“ Už chápal, ale stále tomu nemohl uvěřit, protestoval, ale nemohl mluvit, jako kdyby ho krmili hustou nechutnou ovesnou kaší, nutili ho polykat a ještě mu ji cpali do krku, dávil se jejich slovy, dávil se svojí bezmocí, škubal sebou, všechno kolem se houpalo a oni zatím rychle dělali svoji práci – mechanicky, jak byli zvyklí. „Dobrá. Otevřeme to.“ Rozdělali černý tenký celofán a objevily se malinké sáčky-kapsičky s bílým práškem uzavřené plastikovými sponkami. „Vida. Už je to navážené. To znamená připravené k prodeji. Takže počítáme. Nu, mládeži, je to na vás! Jeden, dva, tři…“ Svědci ztěžka pohybovali bělmem očí a poslušně sledovali, jak poručík pinzetou přenáší balíčky s práškem na váhu. Nic nenamítali: Iljovi nakládali na váhu a jim z vah ubírali. Každý sám za sebe. „Podstrčili mi to! To on mi to podstrčil!“ podařilo se Iljovi spolknout kaši. „Co je to?! Co je v těch balíčcích?!“ „Na to se zeptáme odborníků.“ Co to bylo, se Ilja dověděl později: byl to jeho život rozemletý na prášek. Článek dvě stě dvacet osm, odstavec jedna. Pokus o prodej narkotik. Kokain. „Tak! Svědkové. Podepíšeme se. Petře! Předmět doličný opatrně 36

TEXT.indd 36

11.9.18 23:43

zabalit. Jsou na něm jeho otisky, tak abys je omylem nesetřel. To je všechno, můžeš stáhnout zásahovou jednotku.“ „Není to moje! Proč mě nevyšetříte?! Vždyť tu máte doktory! Ať udělají analýzy! Ať mi odeberou krev! Jsem čistej!“ „Později vám ji odeberou, nerozčilujte se,“ slíbil mu kníratý. „Sami vidíme, že jste v pořádku. To ale samo o sobě není podstatné. Vždyť vy dealeři jste tady v práci, jak se říká, v akci. Potřebujete chladnou hlavu. A čisté ruce! Zrovna jako my. Hotovo, Péťo, odveď ho, máme toho ještě hodně!“ A vzal svými silnými prsty a silným hlasem Ilju a nacpal ho do mlýnku na maso, natlačil do trychtýře jemně a pevně, pištícího a snažícího se vytrhnout, do spirály šneka mlýnku, a podporučík Péťa otočil klikou. Když ho odváděli k autu, Péťa zatáhl Iljušu za zkroucené ruce. A hovořil sám k sobě. „Dobře ti tak, mizero. Dobře ti tak, ty zmrde. Napařej ti sedm let, cucáku. Budeš ohřívat pryčnu, až dostaneš rozum. A přestaneš se plést do věcí, do kterých ti nic není. V zóně budeš moct vyprávět, kdo má jaká práva.“ „Bude soud! U soudu mi nic nedokážeš! Jsem čistej! Nikdy jsem žádný drogy nebral! Ani nevyráběl!“ mumlal si pro sebe Ilja.

Leč soudkyni tohle nezajímalo. Stačily jí jiné věci: šest sáčků po dvou gramech, černý obal s otisky prstů, výpovědi svědků a kudrnatého podporučíka. Podporučíka Federální služby pro kontrolu narkotik Chazina Petra Jurjeviče. Jméno získala máma ze spisu přes advokáty. Advokáti říkali: Zajděte za ním, něco mu dejte, třeba si to rozmyslí. Ale máma neměla co dát. Těch sedm let uhodl poručík přesně. „Svině!“ křičel na něho šeptem Ilja skrz slzy, když četli rozsudek a když potom odvolací soud rozsudek potvrdil. „Sssvině-ě.“ Chazin se u soudu neobjevil: Ilja ho více nezajímal, služba šla dál. Soudkyně se obešla bez něho. Všichni plnili plán. Vyřídili to rychle a on odjel do Solikamsku.

TEXT.indd 37

11.9.18 23:43