Issuu

templářský kříž.qxp_Sestava 1 13.11.18 8:46 Stránka 4

míle

ALŽÍRSKO

Brindisi

TRIPOLIS

Stř edo zem ní m oře

Řím

ina

Dn ěs tr

THRÁKIE

EGYPT

Jaffa

ANATOLIE

Konstantinopol

Černé moře

Dn ě pr

KYJEVSKÁ RUS

Eu fra t

Jeruzalém MEZOPOTÁMIE

Antiochie

Don

TRASA POUTI VILÉMA MARSHALA

BULHARSKO

MAĎARSKO Budapešť

is gr Ti

MAROKO

ANDALUSIE

SARDINIE

Baltské moře

Dun aj

SVATÁ ŘÍŠE ŘÍMSKÁ

NĚMECKO

KORSIKA

Paříž

FLANDRY

Biskajský AKVITÁNIE záliv

ANJOU

BRETAŇ

N IE AGO IL AR ST A K

Atlantický oceán

Londýn

ir Lo

PORTUGALSKO

n Rý

TUNISKO

a Vo lh

Severní moře

templářský kříž.qxp_Sestava 1 13.11.18 8:46 Stránka 5

m dé Ru

l Ni

e oř

templářský kříž.qxp_Sestava 1 13.11.18 8:46 Stránka 6

Království jeruzalémsKé Směr Antiochie Přibližné hranice Hlavní město

KÉ TS RÚ VÍ J T BE NS PA

St ře do ze mn í

mo ře

É SK Í ON T V SI NS PA

DAMAŠSKÝ EMIRÁT

FRANKO-DAMAŠSKÉ KONDOMINIUM Acra

GALILEA Tiberias

Galilejské jezero

Belvoir

Jordán

Caesarea

Náblus

Jaffa

Mrtvé

moře

Jeruzalém Askalon

S Kerak

míle km

templářský kříž.qxp_Sestava 1 13.11.18 8:46 Stránka 7

JERUZALÉM – STARÉ MĚSTO Patriarchův palác Kostel Božího hrobu Templářská komenda Špitál Ulice Malquisnet Královský palác Davidova brána a královské kanceláře Vilémův templářský dům Asmariin dům

metry

templářský kříž.qxp_Sestava 1 13.11.18 8:46 Stránka 9

KIk H r a d C av e r s H a m n e d a l e K o r e a d i n g u , BerKsHire – domov viléma marsHala, r e g e n ta a n g l i C K é H o , d u B e n 1 2 1 9

„Už to dlouho nepotrvá.“ Vilém v odpovědi na hlas pohnul hlavou na polštáři, ale netušil, zda mu slova vytanula v mysli, odkudsi z říše snů a vizí, v níž se poslední dobou neustále nacházel, nebo je někdo v pokoji vyřkl nahlas. Často míval pocit, že spí, ačkoliv bděl, a návrat k plnému vědomí byl den ode dne těžší a těžší. Čerstvý vánek proudící otevřeným oknem přinášel svěží vůně jara. Sluneční paprsky ohřívaly kamenný trojoblouk, měnily jeho šeď na světle zlatavou, dopadaly na postel s hnědou pokrývkou a jeho ruce pokryté stařeckými skvrnami jako by mu žehnaly. Vilém se zadíval na vlys v horní části zdi, na kterém byl vyobrazen jeho šarlatový lev spolu s Isabelinou červenou krokvicí ve zlatém poli, a přemítal, jak krátký život vyměřil Bůh člověku. Chtěl toho ještě tolik vykonat, ale jeho síly byly u konce a nezbývalo, než aby se otěží chopil někdo jiný. Jeho osud se naplnil. Dveře se otevřely a do komnaty vstoupil statný muž středního věku. Tiše prohodil pár slov s Vilémovým ošetřovatelem z řádu templářů, bratrem Geoffreyem, a přistoupil k posteli. „Poslal jste pro mne, pane?“ Vilém zaostřil na návštěvníka. Jean D’Earley se připojil k jeho družině před více než třiceti lety jako panoš. Později získal rytířské ostruhy, titul a stal se Vilémovým blízkým přítelem a důvěrníkem. Nicméně ani on nevěděl všechno. Ukázal na karafu na stole vedle postele. „Poslužte si, jestli chcete, Jeane.“ Příchozí se starostlivě zachmuřil a nalil si čistou pramenitou vodu do Vilémova poháru. „Jedl jste dnes, pane?“

templářský kříž.qxp_Sestava 1 13.11.18 8:46 Stránka 10

Vilém se zamyslel. Jedl vůbec? Strava ho teď moc nezajímala. Jaká ironie, že mu kdysi říkali Otesánek, protože spořádal všechno, co mu přišlo pod ruku, a pořád neměl dost. Jaký jen míval apetit, a nešlo pouze o kus žvance! Vychutnával si život plnými doušky. „Má paní mi přinesla chléb s mlékem,“ odpověděl. Pokrm dětí, starců a umírajících. Jedl jen kvůli Isabele. Když pozvedl číši ke rtům, snažil se, aby se mu netřásla ruka. Ještě před dvěma lety, když mu bylo sedmdesát, tatáž paže mocně svírala meč a klestila si cestu v bitevní vřavě. Trubadúři ho opěvovali, že je rychlý jako orel a dravý jako lev. Možná že takový kdysi opravdu býval, ale spíš přeháněli v naději na tučnou odměnu. Usrkl, aby svlažil hrdlo. „Něco od vás potřebuji. Něco, co nemohu svěřit nikomu jinému.“ „Samozřejmě, pane. Jako by se stalo,“ ujistil ho Jean vroucně. Vilém se ušklíbl. Kdysi dávno slyšel od svého pána na smrtelném loži totéž. I on souhlasil, aniž tušil, co všechno ho to bude stát. Vrátil pohár příteli. „Vaše věrnost je upřímná.“ „Až do hrobu, pane.“ Vilém se zasmál, ale vzápětí bolestí zalapal po dechu. „Jistě,“ zasípal, „ale ne vašeho, doufám.“ Gestem požádal návštěvníka, aby mu natřásl polštář a pomohl mu posadit se. Jakmile Jean poklepal na podušku, vzduchem zavoněla výrazná vůně sušené levandule. „Co si přejete, abych udělal, pane?“ Vilém položil ruku na místo, kam dopadalo slunce. „Chci, abyste jel do Walesu, do Striguilu. Chci, abyste požádal Štěpána o dva kusy hedvábí, které jsem mu svěřil do úschovy, když jsem se vrátil z Jeruzaléma.“ Jean povytáhl tmavé obočí téměř až ke kštici stříbrných vlasů. „Ano,“ kývl Vilém, „před několika desítkami let. Kromě toho potřebuji, abyste doručil dopisy našim mužům na hranicích. Nejdůležitější je ale hedvábí, které mi musíte přivést, co nejdříve.“ Všiml si, jak se přítel zarazil, jakmile plně pochopil význam požadavku. Zjevně si stále odmítal připustit nevyhnutelné, přestože musel vidět, že smrt se blíží. „Ovšem, pane. Vyrazím okamžitě, ale co když…“ Jean se zarazil a promnul si zátylek.

templářský kříž.qxp_Sestava 1 13.11.18 8:46 Stránka 11

Vilém se natáhl a vší silou mu stiskl ruku. „Udělejte, co říkám, můj chlapče. Budu tady, až se vrátíte. Slibuji. Nebojte se. Cožpak jsem ještě někdy nesplnil svůj slib?“ „Ne, pane, ještě nikdy.“ Jean polkl. „A já ten svůj také dodržím. Přísahám, že se vrátím, jak nejrychleji to půjde.“ Vilém se zadíval na sluncem zalité okno. „Počasí se umoudřilo a cesty budou sjízdné.“ Usmál se způsobem jako kdysi. „Jel bych s vámi. Jelikož to ale není možné, budu vás doprovázet alespoň v myšlenkách. Bůh s vámi.“ Jean se hluboce uklonil, a když se napřímil, přitiskl dlaň na srdce a vzápětí rázně a hrdě odešel. Vyčerpaný Vilém padl do polštářů. Oknem sledoval modrou oblohu, cítil na tváři lehounký vánek a vzpomínal na časy, kdy coby mladík soutěžil v turnajích a vyhrával jeden souboj za druhým. Tehdy doprovázel krále a královny a život v něm proudil silou cválajícího koně. Teď byl jen stínem muže, jakým býval, přesto vzpomínky neumíraly a míhaly se mu před očima, jako by to bylo včera. Zvenčí zaslechl hlasy štolbů, kteří sedlali Jeanova hřebce a připravovali nákladního koně. Pokud počasí vydrží a cestou se nic nepřihodí, přítel by se mohl vrátit do čtrnácti dnů. Jen dva týdny, a přesto znamenaly veškerý čas světa. Věčnost. Vilém zavřel oči a přenesl se zpátky až do jednoho teplého letního večera, který ho neúprosně zavedl ke dvěma kusům hedvábí. Všechno začalo v Limousinu, kde vyrabovali svatostánek.

templářský kříž.qxp_Sestava 1 13.11.18 8:46 Stránka 12

K II k martel, limousin, č e rv e n 11 8 3

Drobná stříbrná mince se mihla v zaprášeném sloupci slunečního světla, skutálela se do odpoledního stínu a nakonec s tichým cinkotem dopadla na stůl mezi Viléma a jeho mladého pána. Jindřich – pro přátele Harry –, nejstarší syn anglického krále, na ni ukázal. „Hleďte,“ pravil. „Tohle jediné nás dělí od bídy.“ Nasadil obvyklý úsměv, ale modré oči měl vážné. „Nemáme peníze na družinu ani na píci pro koně nebo jídlo pro nás.“ Aby zdůraznil vážnost situace, hodil na stůl prázdný měšec. Vilém mlčel. Existoval jediný způsob, jak se z téhle šlamastyky dostat. Harry by se musel usmířit s otcem, se kterým vedl válku. Jenže něco takového princ neudělá, jelikož by se znovu dostal do područí a naprosté finanční závislosti. Doposud je zásobovali venkované, kteří ustupovali nejrůznějším druhům nátlaku, jenže i tahle spižírna se časem vyprázdnila. Napřed prodali a zastavili nejcennější věci, pak škudlili a nechávali se najmout všude, kde jen trochu slušně zaplatili. Například příští týden měli nasmlouvanou práci za sto marek. K tomu všemu čelili nevoli vlastních mužů, kteří se začínali bouřit a žádali žold. Navzdory teatrálnímu gestu s pencí měli přece jen pár cetek, které jim zůstaly z vydrancování hrobky svatého Martiala před několika měsíci – zdobený krucifix, pozlacené svícny a různé kousky oltářních pokrývek. To však byly poslední zásoby uložené v sedlových vacích pro případ, že by princ musel utéct. Harry zvedl minci a znovu ji vyhodil do vzduchu. Opět se mihla ve slunci a skončila ve stínu. „Myslím, že bychom měli

templářský kříž.qxp_Sestava 1 13.11.18 8:46 Stránka 13

navštívit Rocamadour a požadovat od církve další půjčku,“ prohlásil ledabylým tónem. „Mají tolik peněz, že nevědí, co s nimi.“ Pence se skutálela ze stolu a zmizela v husté vrstvě rákosu, pokrývající podlahu. Z Harryho nonšalantní poznámky čišela zášť a výzva. „Sire, raději ne.“ Vilém se nervózně ošil. Nezúčastnil se nájezdu na svatého Martiala a nijak netoužil přidat se k drancování takového svatostánku, jako je Rocamadour. „Pcha! Všechno stříbro a zlato, které církev nahromadila, leží ladem. Venkované na to jen civí a preláti chrochtají blahem. Bůh to pochopí. Cožpak jsem nepozdvihl kříž Jeho jménem?“ Harry ukázal na dva pruhy hedvábí našité na plášti. „Nebylo by lepší usmířit se s otcem?“ Harry si opovržlivě odfrkl. „Jen by zaplatil dluhy a vynadal mi jako malému klukovi. To zrovna! Asi bych měl opravdu jet do Jeruzaléma, abych tomu starému kozlovi vytřel zrak!“ Netrpělivě mávl rukou. „Udělám, co musím – pokud nemáte lepší nápad, ve kterém nebude figurovat můj otec.“ Netrpělivě mrkl na Viléma, jako by to byla jeho vina, že se dostali do téhle situace. Vilém se ušklíbl. Pravdou bylo, že neměli moc na vybranou. Buď mohli vyplenit Rocamadour a splatit dluhy, nebo se stát oběťmi vlastních žoldáků. Nejhůř by dopadl on jako jejich velitel, protože za Harryho by dostali tučné výkupné. Nicméně se pokusil následníka trůnu ještě jednou přesvědčit, protože boží hněv mohl mít fatální následky. „Sire, přesto si stále myslím, že byste to dělat neměl.“ „Tak o tom si rozhodnu sám!“ vyštěkl Harry. „Dovolí si snad někdo diskutovat s mým drahým bratrem Richardem? Cožpak jsem horší než on? Doufám, že si nemyslíte, že by Richard a jeho žoldáci zaváhali, kdyby byli v nouzi? Kristepane, posledních deset let odírá Akvitánii jako řezník, který ořezává flaksu!“ Vyskočil. „Běžte a dejte mužstvo do pořádku. Řekněte jim, že své peníze dostanou. Panebože, moje střeva!“ Přitiskl si dlaň na břicho a volnou rukou pokynul Vilémovi k odchodu. Potom si rychle pospíšil na latrínu. Vilém plný obav odešel. Věděl, že je v pasti. Přísahal, že bude stát při svém pánovi v dobrém i zlém, což zahrnovalo i cestu

templářský kříž.qxp_Sestava 1 13.11.18 8:46 Stránka 14

do pekel, pokud bude spojená s ním. Hodlal Harryho hájit a chránit do posledního dechu. Přešel nádvoří a cestou vnímal nepřátelské pohledy námezdních vojáků. Sancho, jeden z kapitánů, hrál v prachu vrhcáby, ale když spatřil Viléma, napřímil se a vydal se jeho směrem. Ruce založené a jednou nohou významně rozhýbal meč v pochvě u pasu. „Doufám, že mi nesete dobrou zprávu, pane Marshale?“ „Dostanete zaplaceno,“ ujistil ho Vilém krátce. „Máte mé slovo.“ „Já vám věřím.“ Žoldák s černým plnovousem se tvrdě usmál. „Otázkou je kdy?“ „Zítra večer.“ „Vyřídím to chlapcům.“ Sancho sklonil hlavu a vrátil se ke hře. Vilém uvolněně pokračoval, přestože mu v hlavě vřelo tisíce myšlenek. * „Tohle budete potřebovat. Oblékněte si to a připravte se k odjezdu.“ Vilém hodil vycpanou tuniku mladšímu bratru Ancelovi, jenž seděl na kraji svého slamníku a rozespale si odhrnoval vlasy z očí. Košili měl rozvázanou a na silných nohou jen spodky. „Vždyť je ještě noc,“ zasténal a zamžoural do svitu lampy. „Je hodina před úsvitem.“ „A kam jedeme?“ Ancel se soukal do kalhot. „Musíme honem sehnat peníze.“ „Však je na čase. Už máme jen morkové kosti na polévku a v kostkách se sázíme o stanové kolíky. Jedeme daleko?“ „Do Rocamadouru.“ Ancel se zarazil a vykulil oči. „Rocamadouru?“ „Ano,“ vyštěkl Vilém. „Do Rocamadouru!“ Sundal ze skoby brašnu a hodil ji na Ancelovu postel. „Vezměte si ji na kořist.“ Bratr se otřásl. „To je hřích,“ zachraptěl. „Bůh nás potrestá!“ „Jde jen o půjčku, kterou vrátíme i se zajímavým úrokem.“ „Jistě. Zaplatíme duší.“ Ancel zavrtěl hlavou. „Za to skončíme v pekle. Kdepak. Já nikam nejedu.“ „Ale jistěže jedete. Nemáme na vybranou. Leda byste věděl, kde do zítřejšího západu slunce sehnat dost peněz pro žol-

templářský kříž.qxp_Sestava 1 13.11.18 8:46 Stránka 15

dáky. Jestli něco neuděláme, podříznou nám krky a máme vystaráno.“ Ancel stiskl rty a zatvářil se vzpurně. Vilém si s jistou dávkou zoufalství prohlížel ospalého mladšího bratra. Před čtyřmi lety ho vzal na cestu po turnajích a potom ho začlenil i do vojenské výpravy s Harrym. Ancel byl zvláštní směsice protikladů – nevinný a přece prohnaný, nešikovný a zručný zároveň, často pošetilý, ale v mnoha ohledech moudrý. Každopádně užitečný a spolehlivý. „Za tohle budeme prokleti,“ ještě jednou zdůraznil Ancel. Vilém se zdržel komentáře. Dávno pochopil, že když je bratr v takovém stavu, nemá smysl se s ním dohadovat. Věděl, že Ancel bude sice nevrlý, ale nakonec vykoná vše, co dostane příkazem. A v tom případě ať si koulí očima, jak chce. Pojede až na samém konci. Někdo musí pohlídat koně a dávat pozor. „Pospěšte si,“ nařídil mu Vilém upjatě. „Ať náš pán nečeká.“ Venku se už shromáždili žoldáci. Začínalo svítat. Muži bručeli, plivali na zem, nervózně se smáli a tajnůstkářsky po sobě pokukovali. Vyzývavé chvástání se mísilo s lačným očekáváním. Vilémův panoš Eustach stáhl třmeny u sedla Vilémova statného hnědáka. „Je to pravda, pane?“ zeptal se, když Vilém uchopil otěže a vyšvihl se nahoru. „Opravdu jedeme vyplenit Rocamadour?“ Vilém obrátil oči v sloup. „Ty ne! Tebe se to netýká. Nikam se nepleť a hleď si svých povinností. Rozumíš?“ „Ano, pane.“ Eustach sklopil zrak a tajně se pokřižoval, což Vilém, jenž měl sto chutí udělat totéž, sledoval s notnou dávkou podráždění. Když Harry vyšel ze své místnosti, měl na sobě na rozdíl od rytířů oděných ve zbroj důstojný oblek následníka – vyšívanou tuniku, plášť lemovaný zlatým řetězem a červený opasek pobitý stříbrnými cvočky –, který si jako jediný ponechal, zatímco ostatní šatstvo prodal, aby nakrmil koně a muže. Upjatě se na Viléma usmál a vložil nohu do třmenu. „Nuže, nač čekáme? Vzhůru do Rocamadouru půjčit si peníze.“ Jakmile se družina seřadila k odjezdu, objevil se Ancel, rty pevně sevřené. Aniž by na kohokoliv pohlédl, přehodil brašnu přes hřbet svého hnědáka a nasedl.

templářský kříž.qxp_Sestava 1 13.11.18 8:46 Stránka 16

Vilém se na něj tvrdě podíval, ale protentokrát to nechal být. Ocenil, že ho nemusel vlastnoručně vytáhnout ven, a kromě toho měl na starosti důležitější věci. * Svatostánek svatého Amadora se tyčil na vysokém ostrohu nad stříbrným proudem řeky Alzou. Kostel tesaný do skály zářil v časném ranním světle a vzpínal se k nebesům jako božský maják. Vilém zaťal zuby a snažil se potlačit zlou předtuchu a strach. Neodvažoval se však dát cokoliv najevo. Stačilo málo, žoldáci by si toho všimli a zareagovali. Už teď mu několik z nich připomínalo vyděšené koně. Harry uklidňoval vlastní svědomí prohlášením, že jde jen o půjčku. Koneckonců je synem krále a budoucím donátorem, tudíž má právo požadovat od církve jistou výpomoc v nouzi. Tohle přece musí všichni pochopit. Otec ho korunoval následníkem, když mu bylo pouhých patnáct, a on využíval svůj majestát jako štít. Město obklopovaly hradby a bránu vedoucí do chrámu hlídala hrstka vojáků. Harry a Vilém s tím však počítali a rozdělili síly. Tucet žoldáků, který je doprovázel z Martelu, se skryl z dohledu. Harryho k bráně doprovázela jen osobní stráž. Harry se zářivě usmál a oznámil, že se přijel pomodlit. Slíbil, že nezamýšlí škodit. Přijíždí ve vší úctě vzdát hold. „Nepředstavuji žádné nebezpečí.“ Položil si dlaň na srdce. Na tváři výraz kajícníka, oči neviňátka. „Měl jsem sen, abych požádal o rady a útěchu svatého Amadora a Požehnanou Pannu.“ Strážní se poradili a pak se stali dalšími oběťmi Harryho neodolatelného šarmu. Otevřeli bránu a vpustili družinu dovnitř. Dál to šlo jako po másle. Vilém a rytíři zkušeně odzbrojili vojáky a pevně je přivázali ke kůlu. Třikrát zatroubili na lovecký roh a přivolali žoldáky. „Pamatujte, že si nepřeji žádné krveprolití,“ varoval je Harry. „Nehodlám na tomto místě zhřešit smrtí.“ Zanechal žoldáky a panoše u brány a sám s rytíři si rychle razil cestu úzkou uličkou a strmým schodištěm vedoucím do chrámu plného zlata, drahokamů a relikvií, mezi kterými byl i slavný meč Durendal, jenž kdysi patřil hrdinnému Rolandovi. Jakmile poutníci spatřili brnění a meče, zděšeně se rozutekli. Napjatý Vilém čekal v místech vyústění schodiště do kaple

templářský kříž.qxp_Sestava 1 13.11.18 8:46 Stránka 17

Panny Marie odpor, ale všude bylo ticho. Osamělý šedovousý hlídač, který se měl starat o pořádek mezi věřícími, právě v koutě močil, a když nájezdníci dorazili, zapínal si kalhoty. „Ustup a nic se ti nestane,“ vyzval ho Vilém. Muž zvedl ruce a byl okamžitě odzbrojen a svázán. Dva mniši uvnitř kaple se rozeběhli, aby zajistili kostel železnou mříží, ale Vilém byl rychlejší. Ramenem, na kterém měl připevněný plát brnění, pronikl dál a přinutil bratry ustoupit. „Přiveďte opata!“ nařídil jim Harry. „Vyřiďte mu, že si s ním naléhavě přeje mluvit král Jindřich.“ Mniši odkvačili, až se jim kutny omotávaly kolem sandálů. Asi šestice poutníků se choulila před oltářem. Vilém je vykázal a díval se za nimi, jak peláší, protože to bylo snazší než čelit Matce boží a přemítat, co by na to řekla jeho vlastní matka, kdyby ho tady viděla. Harry se s afektovanou nonšalancí přiblížil k oltáři. „Tohle tady necháme,“ ukázal na sošku Panny Marie s Ježíškem na klíně a drahokamy posázený relikviář, v němž byl uchovávaný kousek jejích šatů. „Všechno ostatní je naše.“ Zvedl stříbrný svícen a obdivoval filigránskou práci na spodním okraji. „Tohle bývalo naše. Otec jim to věnoval v roce mé korunovace. Tento kalich rovněž.“ Ukázal na zlatou číši posázenou drahokamy. Vilém pevně stiskl rty a otevřel víko truhly stojící u zdi. Bojoval přitom se strachem a odporem. Drahocenná hedvábná obřadní roucha bohatě vyšívaná a posázená drahokamy smaragdově a safírově pableskovala a kontrastovala s lněnými kytlicemi bílými jako mořská pěna. Tyto oděvy se nosily jen občas při nábožensky zvlášť významných příležitostech a teď se měly stát jejich kořistí. Vydal pár úsečných rozkazů a muži začali rychle cpát vzácný obsah do pytlů, jako by chvatem mohli skrýt ohavný čin před zrakem Páně. Vilém vše řídil a na jejich konání dohlížel. Snažil se od všeho co nejvíc distancovat. Věděl, že kdyby začal přemýšlet o velikosti hříchu, který páchají, byl by zděšen. Ancel se činil v pozadí. Házel do brašny šperky a náčiní a celou dobu si Viléma rozzlobeně měřil. Ten mu oplácel stejnou mincí, až bratr sklopil oči a odvrátil se. Zlovolný čin byl dokonán a svatostánek Panny Marie Rocamadourské zel prázdnotou. Zůstala jen soška Matky boží, jež

templářský kříž.qxp_Sestava 1 13.11.18 8:46 Stránka 18

ve svitu lampy nad oltářem vše sledovala neproniknutelným pohledem. Znásilnění. Tohle bylo znásilnění. Žaludek se mu obracel nevolností, a tak rázně nařídil žoldákům, aby se vrátili k bráně. Jakmile osaměl, obrátil se k soše, v matném červeném světle padl na kolena a sklonil hlavu. „Svatá Matko, vše vrátíme, slibuji,“ zapřísahal se. „Můj pán je ve velké nouzi… Snažně prosím o milosrdenství, odpusťte naše hříchy.“ V chrámu bylo ticho. Matné rubínové světlo prohloubilo stíny a vneslo do jeho mysli představy pekla. Spása se zdála stejně vzdálená jako slunce na obloze. Vilém vstal, prudce se otočil, a když následoval rytíře, měl co dělat, aby neutíkal. Skupinka mnichů se přišla podívat na tu spoušť. Jejich opat Gerard D’Escorailles byl starý muž, ale přesto dost silný na to, aby je odsoudil. „Spáchali jste velký a smrtelný hřích. Znesvětili jste svaté místo. Bůh to vidí a všechny vás potrestá!“ burácel plamenně. „Střežte svoji duši, neboť ani urozený původ vás neochrání před hněvem božím. Brány pekelné se vám otevírají!“ „Vždyť jste jen obdarovali chudé poutníky,“ namítl Harry s úsměvem. „Přísahal jsem, že navštívím Kristův hrob v Jeruzalémě. Přece byste mi neodepřel donaci?“ Opatův bělostný plnovous se zachvěl. „Rouháte se! Nebo snad zamýšlíte vyrabovat jménem božím i Jeho hrob?“ Harry se dál usmíval, ale ztuhl a naježil se. Natáhl k opatovi ruku se zapečetěným pergamenem, který mu napsal před výpravou vlastní písař. „Zde slibuji, že jde jen o půjčku.“ Opat odhodil list stranou. „Takový dokument je bezcenný, když okrádáte samotného Pána našeho, jen abyste mohl vést válku a se svými peklu zaprodanými muži sužoval bohabojný lid.“ Pohrdavě se zadíval na shromážděné rytíře. „To, co jste nakradli, se už nikdy nevrátí vcelku. Cennosti se rozkutálí po celém světě.“ „Máte můj slib, že škodný nebudete,“ prohlásil podrážděně Harry. „Řekl bych, že vám vše pětinásobně vrátím, ale to by zavánělo lichvou. Všichni víme, jak moc si církev tento hřích oškliví, viďte?“ „Z Boha si žerty tropit nemůžete,“ varoval ho opat tvrdým hlasem. „Toto zlato zaplatíte duší. Budu se za vás modlit, ale obávám se, že to bude k ničemu. Vydal jste se cestou do pekel.“

templářský kříž.qxp_Sestava 1 13.11.18 8:46 Stránka 19

Harry se ošil. Natáhl se k duchovnímu a nacpal mu srolovaný doklad za provaz, jímž měl přepásanou kutnu. „Mýlíte se,“ ušklíbl se, otočil se na podpatku a odešel. Vilém ho následoval a do zad ho bodaly nepřátelské pohledy mnichů a poutníků. Nad tím vším vnímal i těžkou ruku boží a odsouzení svaté Panny. Věděl, že dal svou duši všanc. * Toho večera přikázal Harry Vilémovi, aby rozdělil kořist mezi žoldáky. Vilém úkol splnil s kamennou tváří, přestože se cítil jako Jidáš, jenž zaprodává Krista. Teď když měl Harry peníze, víno teklo proudem, podávala se kuřata na římském kmíně a králíci vaření v mandlovém mléce. Sele určené na stůl opata Gerarda bylo naservírováno s masovou nádivkou a jablky. Všichni se nacpali k prasknutí. Kdekdo se ve snaze slavit a zapomenout na čin spáchaný v Rocamadouru opil. Vilém za spoluúčast na loupeži dostal měšec plný drahokamů – safírů, rubínů a křišťálů, vyloupaných nožem z desky oltáře. Zatímco plnil povinnosti, malý kožený sáček ho tížil u pasu, jako by s sebou vlekl všechny své hříchy. Přesto musel jíst, nakrmit koně a podporovat rytíře, kteří na něm byli závislí. Byl jejich vůdce. Nemohl si dovolit projevit jakoukoliv slabost nebo skrupule. Mezi kořistí byl i meč Durendal, který kdysi patřil slavnému hrdinovi Rolandovi, jenž padl, když hájil průsmyk Roncesvalles proti Saracénům. Všichni ten příběh znali. Složitě proplétaný zlatý jílec částečně zakrývala růžová kožená páska. Meč byl vložen do pukliny ve zdi a přikován ke kruhu zabudovanému do skály. Ani to však nezabránilo Harrymu se ho zmocnit. „Čepel je stejně tupá jako mysl venkovana,“ prohlásil Harry, když si zbraň kriticky prohlížel. „Léta ho nikdo nebrousil. Mniši nemají ponětí, jak se o takové věci starat. Beztak to zřejmě není skutečný Rolandův meč. Kdyby byl, nerezavěl by na oltáři, ale patřil by nějakému válečníkovi.“ „Jistě, Sire, nicméně zbraně se dají sehnat i jinak.“ Harry povytáhl obočí. „Hodláte mi udělit další lekci, Marshale?“ „Jen říkám, že jsme měli jednat uvážlivěji,“ odpověděl Vilém.

templářský kříž.qxp_Sestava 1 13.11.18 8:46 Stránka 20

„Takových svatostánků jako Rocamadour není mnoho. Hned tak se z naší návštěvy nevzpamatuje.“ „Ano, ano.“ Harry mávl mečem, až se jílec zaleskl. „Probereme to zítra.“ Vilém zoufale potřeboval na čerstvý vzduch, proto zamířil ven, aby zkontroloval ty, kteří si dnes vytáhli krátké stéblo a měli noční hlídku. Nevynechal ani koně, aby se přesvědčil, jestli je o ně dobře postaráno. Jakmile se ujistil, že je vše v pořádku, zastavil se u studny, opláchl si tvář, tiše zasténal a přitiskl si bříška prstů na oči. Svědomí ho tížilo jako kámen a bránilo mu vydechnout. Dnes zneuctili Boha. Spustil ruce, opřel se o kamennou obrubeň a zíral, jak se měsíc odráží od vodní hladiny. V mysli však neviděl nic jiného než plameny pekelné. Po čase se napřímil, vzpamatoval se a vrátil se dovnitř. Harry hrál vrhcáby. Sázel se o uloupené peníze, na klíně meč. Vilém se hry nezúčastnil a vydal se po schodech do své komnaty. Pokoj až na proužek měsíčního světla pronikajícího okenicemi tonul ve tmě. Z Ancelova slamníku se nesl rozčilený zrychlený dech. Vilém sáhl po lucerně ve výklenku na chodbě, posvítil si a spatřil, jak bratr klečí, pěsti zaťaté u prsou, a vzlyká, až se celý otřásá. „Ancele?“ Mladík se k němu otočil, tvář zkřivenou strachem hraničícím s děsem. „Zdálo se mi, že mě ďáblové opékají zaživa,“ hlesl. „Zapíchli mi vidle do břicha a otáčeli s nimi. Svatá Panna Rocamadourská vše sledovala a proklela mě za to, co dnes viděla.“ Vilémovi přejel mráz po zádech. „To byla jen noční můra,“ pravil úsečně. „Harry všechno napraví a vrátí.“ „Tomu mám věřit, když se celá kořist už rozdělila? Tohle nám Bůh nikdy neodpustí a vy to moc dobře víte! Měl jsem zůstat doma, a ne s vámi jezdit po turnajích.“ Ancel se otočil k Vilémovi zády, lehl si a stočil se do klubíčka. „Ancele…“ Vilém rozhodil ruce a pak je spustil k bokům. Bratr nechápal, jaké to je velet a být za všechny zodpovědný. Ancel miloval slávu a nádheru, ale smysl pro realitu mu chyběl. To ostatní museli rozhodovat a nést následky. Vilém si povzdechl, otočil se na podpatku a zamířil dolů, kde rytíři hráli vrhcáby. Harryho místo na lavici bylo prázdné. „Je na latríně,“ poznamenal Robert Londýnský a kývl smě-

templářský kříž.qxp_Sestava 1 13.11.18 8:46 Stránka 21

rem k nízkým dveřím. „Napřed hladověl a teď se přejedl.“ Jakási žena se naklonila, aby mu dolila víno, on ji pohladil po boku a políbil. Harry se za chvíli vrátil, mnul si žaludek, ušklíbal se, ale přesto se na lože neodebral. „Usedněte, Marshale, a zahrajte si,“ vyzval Viléma. „Pijte.“ Podal mu nádherně zdobenou křišťálovou karafu ukořistěnou v Rocamadouru. Vilém přijal místo vedle něj a nalil si. Zatímco Harry třásl s kostkami, on věděl, že každý, kdo dnes sedí u tohoto stolu, je prokletý. * Vilém se zastavil na prahu Harryho ložnice a obrnil se. Když viděl vyděšené služebnictvo, nemusel se ptát, jak se mladému králi vede. Celou noc slyšel nejrůznější zvuky i tlumené výkřiky bolesti. Harrymu bylo špatně několik dní a jeho stav se horšil. Veškeré jídlo, které snědl, hned vyzvracel, nebo měl vzápětí takový průjem, že nedoběhl na latrínu. Vilém moc dobře věděl, co umí úplavice, a dovedl si představit, jak tohle může skončit. Někteří nemocní přežijí, ale většina ne. Mužům řekl, že se Harry zotavuje, ale viděl jim na očích, že tomu nevěří a pochybují. V jejich přítomnosti předstíral optimismus, jenže ve skutečnosti měl strach. Vstoupil do komnaty, nadechl se zápachu plného zvratků a fekálií, a když míjel sluhu, jenž držel mísu s krvavě hnědou tekutinou, měl co dělat, aby se mu žaludek neobrátil. „Odnes to,“ procedil mezi zuby. „Převlékněte krále do čistého!“ Sluha zakryl mísu kusem látky. „Povlečení jsme měnili už dvakrát, pane…“ „Tak to udělejte znovu.“ „Pradlena šla pro nové.“ Muž odešel, Vilém přistoupil k posteli a sedl si na kraj. „Jak vám dnes je, Sire? Věřím, že lépe?“ Smutně si všiml, jak bídně Harry vypadá. Voda z jeho těla vyprchala, takže připomínal kostlivce. Rty měl suché, zuby obnažené. V ústech neměl žádné sliny. Vilém se ohlédl přes rameno na vyděšené služebnictvo a varovně povytáhl obočí. Pradlena dorazila s vypranými, čerstvě usušenými dekami vonícími po slunci. Zatímco převlékala postel, muži krále zvedli.

templářský kříž.qxp_Sestava 1 13.11.18 8:46 Stránka 22

Zatínal zuby, celý zsinalý se zhroutil na stoličku a opřel se o Viléma, aby neupadl. „Pokud existují démoni,“ lapal po dechu, „pak se usídlili v mých střevech a trhají je na kusy. Vykrvácím do nočníku.“ Zoufale se na Viléma podíval. „Říkají, že je to trest za Rocamadour a další kostely, viďte? Že je to trest za mé hříchy?“ „Nikdo nic takového nevykládá, Sire.“ „Ale ano. Myslí si to… a mají pravdu.“ Harry suše polkl. „Propadl jsem peklu.“ Také Vilémovi rázem vyschlo v ústech. „Kdepak, Sire… Tomu nevěřím.“ Harry se ušklíbl. „Ale věříte a já také. Nesnažte se mě utěšovat, Marshale.“ Popadl Viléma křečovitě za rukáv. „Věrně za mnou stojíte už od dětství.“ „Samozřejmě, Sire,“ souhlasil Vilém a oči ho pálily lítostí. Harryho královští rodiče mu důvěřovali natolik, že mu svěřili do ochrany a péče svého nejstaršího syna a on ve všech ohledech selhal. „Neopustím vás ani teď.“ Ostatní už postupně brali nohy na ramena. Krysy vždy opouštějí potápějící se loď jako první. „Nehodlám do svatého Martiala a Rocamadouru vrátit všechno.“ Harryho stisk připomínal svěrák. „Vy to moc dobře víte.“ „Ano, Sire,“ kývl Vilém. Harry vždy víc nasliboval, než nakonec splnil. Mladého muže postihly další křeče. „Potřebuji, abyste za mě uhradil škody, protože já to už nedokážu,“ hlesl s bolestí zkřivenou tváří. Vilém se stále přesvědčoval, že Harry přežije, i když mu bylo jasné, že opak je pravdou. „Pokud to bude v mých silách, tak se na mne můžete spolehnout, Sire.“ „Marshale, nehodlám shořet v ohni pekelném, ale bez modliteb a přímluv se mi to nepodaří.“ Harry bojoval o každé slovo a Vilém mu pomohl usrknout pár doušků vodou zředěného vína. „Já… chci, abyste se vydal do Jeruzaléma a položil můj plášť na Kristův hrob.“ Vilém na něj vytřeštil oči. „Slibte mi to…“ Harryho zapadlé oči byly náhle plné strachu a úpěnlivé prosby. „Neopouštějte mne. Jestli mě máte rád, udělejte to pro mě.“

templářský kříž.qxp_Sestava 1 13.11.18 8:46 Stránka 23

„Slibuji, Sire, spolehněte se,“ odpověděl Vilém bez váhání a skryl ohromení. Položil ruku na tu Harryho a cítil pod kůží kosti. „Přesto věřím, že se do Jeruzaléma vypravíte sám.“ „Kdepak,“ zašeptal Harry. „Bůh mě trestá za mé hříchy… Tohle je konec. Z tohoto pokoje se dostanu ven leda na márách.“ * Bylo po všem. Desátou hodinu desátého června, obklopen šokovanými a vyděšenými rytíři, Jindřich, král Mladík, nejstarší syn krále anglického a vévody normandského, v bolestech zemřel. Ležel na popelem posypané podlaze ve své komnatě v Martelu s oprátkou kolem krku na znamení pokání a jednoduchým dřevěným křížem v rukou. Bylo mu pouhých osmadvacet, ale vypadal na sto. Vilém se sehnul, jemně Harrymu stáhl z ukazováčku velký safírový prsten a políbil hřbet jeho ochablé, chladné ruky. Poslali pro krále Jindřicha. Ten ale odmítl přijet. Byl přesvědčený, že vzkaz je jen válečná lest, a obával se úkladné vraždy. Nicméně poslal tento prsten, čímž dokázal, že jisté pouto mezi otcem a synem stále existuje. Nyní se mu však šperk spolu s tragickou zprávou vrátí. Během poslední jasné chvilky Harry znovu prosil Viléma, aby odjel do Jeruzaléma a položil jeho plášť na Svatý hrob, a Vilém přede všemi plačícími rytíři a duchovními, kteří se shromáždili u smrtelného lože, svůj slib zopakoval. Měl Harryho na starosti a selhal. Teď přijal ještě těžší úkol – ochránit svého pána před plameny pekelnými, očistit jej, pokud to vůbec bude možné, od jeho hříchů a získat odpuštění nejen samotného Boha, ale také Panny Marie. * Vilém si trochu odpočinul, vstal před rozedněním a vyhledal Ancela, jenž klečel na kolenou, modlil se před jedinou zapálenou svící a malým dřevěným krucifixem. Bratr právě dobrovolně sloužil hlídku, když Vilém přísahal, že se vydá do Jeruzaléma. „Všechny ty věci, co jsme ukradli v Rocamadouru…“ ozval se ztrhaným hlasem Ancel, aniž by se ohlédl. „Lidé tam chodili, prosili o pomoc a přímluvu, a když byly jejich modlitby

templářský kříž.qxp_Sestava 1 13.11.18 8:46 Stránka 24

vyslyšeny, z vděčnosti kostel obdarovávali. Chrám je teď kvůli nám poskvrněn. Připravili jsme ho o veškerou moc. Nic z toho našemu mladému pánovi v jeho nemoci nepomohlo, možná to dokonce zapříčinilo jeho konec. Mnozí říkají, že dostal, co zasloužil.“ Otřeseně se nadechl a zadíval se na Viléma skelnýma očima. „A pokud je to pravda, co asi Bůh chystá pro nás? Dozajista shoříme v pekle.“ Vilém ztěžka dosedl na bratrovu matraci a vzal mu tvář do dlaní. „Nevím, co si počít,“ zajíkal se Ancel. „Vždy jsem ve vás věřil, ale teď po Rocamadouru… Všichni zemřeme. Nechci navěky trpět, jenže právě to se zřejmě stane.“ Vilém si vyčerpaně povzdechl. „Máte pravdu, ale nehodlám se omlouvat. Přišel jsem vám říct, že dříve než Harry zemřel, svěřil mi svůj plášť. Požádal mě, abych ho odvezl do Jeruzaléma, položil na Kristův hrob a tím odčinil všechny jeho i naše hříchy a pomodlil se za odpuštění zločinů, kterých jsme se dopustili z nutnosti. Vím, že jste do Rocamadouru jel jen proto, že jsem vás přinutil. Je to moje vina. Nyní vás žádám, abyste mě doprovodil do Jeruzaléma a spolu se mnou se kál za to, co jsme spáchali. Pochopím však, pokud odmítnete.“ Ancel vykulil oči, až se mu bělmo ve svitu lucerny zalesklo. „Do Jeruzaléma?“ „Ano. Eustach a mnoho dalších se k nám přidá. Nemám zdání, jestli dosáhneme cíle nebo se vrátíme, ale lepší zemřít než žít v hříchu.“ Ancel těžce polkl. Pak zalapal po dechu, zakryl obličej do dlaní a rozvzlykal se, až se celý třásl. Vilém ho váhavě vzal kolem ramen. „Tak co myslíte?“ Ancel se otočil, přitiskl mu hlavu na hruď, a když promluvil, zalykal se slzami. „Ovšemže s vámi pojedu. Nikdo mě nezastaví!“ „Děláme správnou věc. Slibuji,“ zapřísahal se Vilém a sám měl hrdlo stažené emocemi a bezútěšným odhodláním. „A položím za to život, pokud budu muset.“

templářský kříž.qxp_Sestava 1 13.11.18 8:46 Stránka 25

K III k H r a d r o u e n , č e rv e n e C 11 8 3

Ancel držel otěže Vilémova statného kaštanového válečného oře Bezanta. „Stále si myslím, že jste zešílel. Proč chcete dát králi svého nejlepšího koně? Vlastně dokonce dva nejlepší koně?“ Ukázal na druhého hřebce, Bezantova mladšího polobratra Cuivra, o něhož se staral Eustach. Vilém se snažil zachovat trpělivost. Tohle už probírali několikrát, avšak Ancel nepřestával diskutovat. „Už jsem vám to přece vysvětloval. Čeká nás dlouhá cesta a já nehodlám riskovat, že o ně přijdu. Kromě toho vím, že král nám za ně dá potřebné peníze.“ Nehledě na to, že tím chtěl odčinit alespoň část svého selhání. Tím, že se vzdá svých nejlepších koní, vyrovná skóre. „Páni, kteří se vydali osvobodit Jeruzalém, si válečné oře brali s sebou,“ namítl Ancel. „A cestou o ně přišli. Cožpak si vážně myslíte, že dorazili do Jeruzaléma na koních, na kterých vyjeli z domova?“ Ancel otevřel ústa, aby znovu něco namítl, ale Vilém ho ostrým pohledem umlčel a odebral se na audienci ke králi. S Jindřichem už o Harryho smrti mluvil. Bolestivý rozhovor se odehrál v královském stanu v Limousinu. Jindřichův žal byl syrový a hluboký, ale dovedně skrytý kamennou maskou přísného sebeovládání. Teď když byl Harry pohřben v rouenské katedrále, přišel čas na další setkání. Vilém se netěšil, ale bral to se stoickým klidem. Uvedli ho do královy komnaty, kde se to jen hemžilo úředníky, písaři, duchovními, lordy, sloužícími a posly. Typický ruch pro nejčilejší dvůr celého křesťanského světa. Muž, jenž veškeré soukolí řídil, seděl na polstrovaném křesle, prošedivělou rusou bradu podepřenou rukou. Tvářil se chladně, ale na krále s legendární pověstí věčně čilého vladaře byl pozoruhodně

templářský kříž.qxp_Sestava 1 13.11.18 8:46 Stránka 26

ochablý a skleslý. Koneckonců včera pohřbil svého nejstaršího syna. Vilém před ním poklekl a sklopil hlavu. Jindřich dlouho tíživě mlčel. Když konečně promluvil, hlas mu pronikavě skřípal. „Nuže jste přišel a mě by zajímalo proč. A kde berete tu jistotu, že s vámi chci znovu mluvit?“ „Sire, jste můj lenní pán. Za kým jiným bych měl jít?“ odpověděl Vilém. „Když jste se paktoval za mými zády, tak jste si to zjevně nemyslel, že?“ Jindřich se napřímil a malinko se naklonil dopředu, krk natěsnaný do ramen. „Proč bych vás měl přijmout ke svému dvoru? Co kdybych vás dal místo toho vyhodit? Nebo rovnou zavřít?“ Vilémovi se naježili chloupky na šíji. Snadno se mohl stát obětním beránkem Jindřichova žalu. „Sire, ustanovil jste mě maršálem svého syna a já mu sloužil, jak jsem jen mohl. Nic víc nebylo v mých silách.“ Jindřich znovu ztichl. Vilém se na něj kradmo podíval. Král si nervózně pohrával se safírovým prstenem, který měl Harry v den své smrti u sebe. Při posledním setkání ho Vilém Jindřichovi vrátil, a ten ho nyní zamyšleně otáčel, natahoval a zase stahoval z prstu. Vilém se nadechl a promluvil dřív, než se ticho stane neproniknutelné. „Sire, v poslední dny mě váš syn požádal, abych odvezl jeho plášť do Jeruzaléma, položil ho na Kristův hrob a modlil se za rozhřešení. Slíbil jsem mu to a hodlám přísahu dodržet, i kdyby mě to mělo stát život. Nic mi v tom nezabrání, jen smrt.“ „Tak smrt? Stačí říct, rád vám vyhovím,“ ušklíbl se Jindřich. „Možná bude nejlepší, když mi na nějaký čas zmizíte z očí. Kdy odjíždíte?“ Vilém si odkašlal. „Jakmile to bude možné, spolu s muži, kteří mne budou chtít doprovázet. Napřed musím do Anglie, rozloučit se a dát dohromady peníze.“ Jindřich se odmlčel a Vilém nevěděl, jestli má dál klečet nebo odejít. Další letmý pohled mu prozradil, že se králi chvěje brada. „Tak proč jste za mnou přišel?“ vyprskl Jindřich nakonec. „Chcete příspěvek? To jste toho s mým synem ukradli málo? Pcha! Překvapujete mě, Marshale!“

templářský kříž.qxp_Sestava 1 13.11.18 8:46 Stránka 27

Vilém se uklonil, ale králova slova se do něj zabodávala jako nůž. Vzpomínky na ostudný čin v Rocamadouru a hořká lítost byly stále živé. Při posledním setkání byl nucen krále požádat, aby vyplatil Harryho vojákům žold. Vilém jim to slíbil a Jindřich neochotně uhradil synovy dluhy. Ze všeho však vinil Viléma. „Sire, přivezl jsem vám dva své nejlepší koně. Myslel jsem, že byste si je mohl do mého návratu nechat.“ Jindřich okamžitě zbystřil. „Máte je s sebou?“ zeptal se se znovuzískanou energií. „Ano, Sire, na nádvoří.“ „Ukažte mi je. Doufám, že to nejsou nějaké herky.“ Vilém utržil další ránu na solar. Nikdy žádné herky neměl. Coby královský maršál se vyznal v koních lépe než všichni ostatní, krále nevyjímaje. Jindřich popadl plášť, a jak vstal, safírový prsten mu sklouzl z prstu a s cinkotem dopadl na dlažbu. Oba vytřeštili oči a na chvíli znovu zavládlo příšerné ticho. Pak se Jindřich odvrátil, nechal prsten prstenem a rázně zamířil z místnosti. Vilém ho sklíčeně následoval. Pád prstenu mu znovu připomněl, že král Mladík už není na tomto světě a nikdy se nevrátí. Jindřich bez okolků zamířil na nádvoří, kde čekali dva váleční oři, vyhřebelcovaní, až zrak přecházel. Aby se zbavili dotěrných much, pohazovali hlavami a oháněli se ocasy. Král se prohnaně zadíval na statného kaštanového hřebce a jeho tmavšího bratra. „Jak jsou staří?“ „Bezantovi je sedm a Cuivrovi šest,“ odpověděl Vilém. Věděl, že je Jindřich přijme. Ustájí je na cizí náklady u někoho jiného a bude jimi během Vilémovy nepřítomnosti připouštět vlastní klisny. Díky tomu si dopomůže k pěkné řádce kvalitních hříbat. Jindřich si koně prohlížel jako zkušený handlíř. Přejížděl jim po svalech a nohách a celou dobu se ušklíbal, jako by se díval na podřadné zboží. Nakonec se napřímil a prohlásil: „Kvůli lásce k synovi se těch zvířat ujmu, a zatímco budete pryč, postarám se o ně. Kromě toho vám vyplatím sto liber na cestovní výdaje. Dá-li Bůh a vy přežijete, tu sumu mi zase vrátíte.“ Ancel stojící vedle Viléma si rozhořčeně odfrkl a Vilém do něj varovně dloubl. „Sire,“ zareagoval a hluboce se poklonil, „je mi ctí vaši nabídku přijmout.“

templářský kříž.qxp_Sestava 1 13.11.18 8:46 Stránka 28

Jindřich se na něj vypočítavě podíval a zvažoval, nakolik je k němu maršál upřímný. Vilém cítil, že se konečně vrací do důvěrně známých vod, přestože moře zatím bouří. „Jak jinak,“ mávl rukou Jindřich. „Dostanete ode mne doporučení k papežskému dvoru v Římě a k mému bratranci Baldwinovi, králi jeruzalémskému.“ Úsečně kývl, že rozhovor skončil, zamnul si ruce, jako by si je myl, a odešel bez jediného ohlédnutí. „Nemohu uvěřit, že jste mu ty koně dal jen za sto liber!“ rozzlobeně protestoval Ancel. „Vždyť mají minimálně dvojnásobnou cenu!“ „To jsem ho měl odmítnout nebo s ním smlouvat?“ vyštěkl Vilém. „Jeho syn je mrtvý a já jsem na něj měl dávat pozor, aby se mu nic nestalo. Selhal jsem. Moc dobře jsem věděl, že mi nenabídne skutečnou cenu, ale za sto liber se dostaneme daleko a o naše koně bude dobře postaráno. Peníze získáme i od jiných a něco mám uložené u templářů. Bída nám nehrozí – a i kdyby, klidně půjdu do Jeruzaléma v košili a bosý, jen abych svůj úkol splnil.“ Ancel se zamračil, ale přestal se dohadovat. Vilém si od něj vzal Bezanta, pohladil ho po bílé lysince a dal mu pár sušených datlí, které vzal z královského skladu. S hřebcem strávil nesčetně hodin tréninku a vzniklo mezi nimi hluboké pouto vzájemné důvěry a porozumění. Dlouhá cesta by ale pro něj byla příliš riskantní. Rozloučil se i s Cuivrem a pak oba koně předal Jindřichovým štolbům. Smutně se díval, jak je odvádějí. I když se dostane zpátky a znovu na ně nasedne, už nikdy to nebude ve slavných turnajích a kláních, jakých se zúčastňoval po boku svého mladého pána. Ten čas se už nikdy nevrátí.