Issuu

MĚSTO MEZI ZELENÝMI KOPCI

Město mezi zelenými kopci Antologie povídek českých spisovatelů

Michal Viewegh Alena Mornštajnová Pavla Horáková Miloš Urban Ivana Myšková Petr Stančík Martin Goffa Klára Notaro

Cítit se svobodný

Povídka je v současné literatuře žánrem lehce opomíjeným. Snad je to proto, že kdysi přirozeně vnímaná pravidla ohledně výstavby krátkého prozaického díla spláchla nejdříve vlna postmoderny a po ní několik dalších, plíživějších povodní žánrové relativizace. Pod označení povídka se dnes vejde i črta, anekdota nebo skeč, anebo naopak volná imprese či portrét. Co však relativizovat nelze, je nezbytná schopnost spisovatele na malé ploše svižně rozehrát situaci, několika krátkými větami zabydlet okolí a výsekem dialogu vtisknout postavám charakter. Čeští spisovatelé a spisovatelky shromáždění v tomto souboru si v některých aspektech nemohou být vzdálenější. Spojuje je však zručnost miniaturisty, který ve zlomkovém měřítku vytváří otisk světa, jenž působí hmatatelněji a opravdověji než skutečnost sama. Velmi volným, ba téměř utajeným společným tématem této antologie je léto. Pro mnohé je spíše pocitem než pouhým ročním obdobím, více než k jiné části roku se k němu vztahujeme se sentimentem a touhou. Je to krajina dětství, neurčité vábení, ono v daleké kraje – marné volání. Jindy je to čas zostřené pozornosti a vybičovaného úsilí, čas, kdy se plní sny. V povídce Michala Viewegha má léto povědomou podobu dívčího očekávání, nepolapitelného stejně jako adresát hrdinčina zájmu. Alena Mornštajnová k podobnému tématu přistoupila z kontrastní perspektivy; je malíř oním vyvoleným Štěstěny a dívka jeho následovnicí, anebo je tomu naopak?

Hrdinka Pavly Horákové sice ani na chvíli neopustí rozpálené město, ale přesto si dopřeje vzdorný únik. Miloš Urban zachytil trpkosladký začátek něčeho natolik unikavého, že to dokáže popsat jen poezie. Učitelka na dovolené v povídce Ivany Myškové si musí přiznat, že starověké řecké město není to jediné, co je tu pohřbeno pod prachem a troskami. Petr Stančík čtenáře vpouští do zahrádkářské kolonie, kde se mírumilovní pěstitelé radikalizují pod hrozbou sucha. V povídce Martina Goffy dojde při přepadení banky brzy na plán „b“, ale ve hře jsou i další proměnné. Závěrečná rozsáhlá povídka Kláry Notaro popisuje zdánlivě prostý výsek života Holanďanky, která se přestěhuje na francouzský venkov, ale ve svém pomalém plynutí si udržuje cosi nadčasového. Poslední věta poslední povídky je leitmotivem vnitřního léta nás všech: Cítit se svobodný. Někteří z autorek a autorů povídek v tomto výboru jsou známí až notoricky, jiní by si zasloužili představit podrobněji. Léto ale vyzývá spíše k hravosti než k suchopárnému akademismu, a tak jsou medailonky spisovatelů a spisovatelek pojaté s nadhledem. Místo výčtu publikovaných děl a obdržených cen obsahují odpověď na otázku, položenou všem bez rozdílu: V jakém literárním či jiném uměleckém díle je pro vás léto nejpevněji uzamčeno? Lze vyjádřit jen přání, aby i tento soubor v sobě kapku prchavého léta navždy zadržel.

Anna Urbanová editorka

Michal Viewegh (*1962) Vančurovo Rozmarné léto… Určitě nebudu jediný, koho to napadlo. Mám ale před ostatními jistou výhodu: koncem osmdesátých let jsem tři roky učil na zbraslavské základce a vlastnoručně (a vlastně dost drze) „zdramatizované“ Rozmarné léto jsem tam nazkoušel a poté i v místním kině sehrál se šesťáky, v jejichž třídě jsem učil češtinu.

Lenka a spící princ

Michal Viewegh

Opravdu to nechápu: samozřejmě si moc dobře pamatuju, jak se u babičky na Sázavě, kde už od dětství trávím každé léto celý mě síc, strašlivě nudím, ale stejně se k ní pokaždé od jara těším… Ano, opravdu se těším, přestože dobře vím, jaká to zase bude nuda! Je to vážně záhada, jenže nejrůznější záhady jsou teď v mém životě běžné, takže to neřeším. Sama sobě nerozumím zhruba od svých dvanácti let. Dneska, ve čtrnácti, už jsem zvyklá. „Z toho vyrosteš, neboj, Leni,“ říkává mi už pár let máma – tedy když spolu zrovna mluvíme. „Už aby to bylo!“ dodává skoro pokaždé táta – tedy pokud není zrovna v práci. Dobře vím, že i letos to bude u babičky na chatě probíhat úplně stejně jako loni, předloni i předpředloni (a tak dále), ale přesto se bůhvíproč nemůžu dočkat, až táta, který mě naším starým fiatem k babičce poveze (máma a babička tak úplně nevycházejí), za chvíli projede kolem zrekonstruované chalupy Svobodových a potom ce lou tou kolonií legračně kýčovitých starých chatek a nakonec zastaví před babiččiným srubem – jediným opravdovým srubem široko daleko. Jsem fakt ráda, že to není třeba taková ta příšerná chatička z neomítnutých tvárnic, kolem níž právě projíždíme! A už jsme tady. Táta zaparkuje na přerostlém trávníku před brankou, protože nej později do půl hodiny zase odjede, a proto se mu nevyplatí otvírat dvoukřídlá vrata a složitě vjíždět dovnitř. Přivítá se povinně s ba bičkou a potom mi odnese zavazadla nahoru do mého pokoje, kde nejdřív vyvětrá a pak tři roky starým výtiskem časopisu Bravo Girl (dneska už si Bravo samozřejmě nekupuju) vymlátí všechny bzučící mouchy, komáry a hlavně veškeré odporné pavouky – dobře ví, že hmyz opravdu nesnáším a že třeba takový pavouk křižák v mých vlasech u mě okamžitě vyvolá hysterický záchvat, při kterém ječím,

Lenka a spící princ

mlátím kolem sebe a v podstatě o sobě nevím. No nic. Já a babička dole vždycky posloucháme ty rány utlumené podlahou a stropem, spiklenecky se na sebe usmíváme a babička občas pronese něco jako „No jo, instinkty lovce!“ nebo: „To by mě zajímalo, kdo vyhrává…“ – a potom se tomu potichu smějeme. Babička na mě nakonec vždycky mrkne, vyndá z lednice mléko, nalije ho do toho legračního starého mixéru a vysype dovnitř misku jahod – nejsou nijak velké, protože babička je nechce hnojit žádným chemickým sajrajtem, ale chutnají výborně. Táta mezitím sleze po schodech dolů (vždycky se oběma rukama drží toho dřevěného zábradlí, takže to opravdu vypadá, že leze) a sdělí mi, že můj pokoj je spider free (jeho angličtina je opravdu trapná), políbí mě na tvář a chystá se odjet. „Dělám jahodovej koktejl – dáš si s náma, nebo chceš radši kafe?“ ptá se ho babička. „Jahodovej koktejl? To chceš, abych se na cestě domů potento?“ vzdychne obvykle táta. „A proč domů tak spěcháš? To si se mnou nedáš ani to kafe?“ opáčí pokaždé babička uraženě, i když ví, že kafe si s ní táta dává vždycky. Voda v konvici už se ostatně vaří a na kuchyňské lince stojí dva hrníčky. Ty jejich hovory jsou jenom taková hra. „Dobře, kafe si teda s tebou dám!“ odpoví dle očekávání táta a mrkne na mě. Až dosud to probíhá úplně stejně jako každé předchozí prázdniny, ale potom najednou táta babičce řekne: „Koukej tu moji holku hlí dat, máti! Bylo jí čtrnáct, proboha!“ Zrudnu a táta mě škádlivě štípne do stehna. „No a co, že jí bylo čtrnáct?“ usmívá se babička. „Ty to říkáš, jako kdyby dostala lepru…“ „Lepru sice nemá, ale už se jí zapalujou lejtka!“ praví významně táta.

Michal Viewegh

„Jasně!“ říkám tak pohrdavě, jak jsem jenom schopna. „Jenom se o nás neboj!“ usmívá se na tátu babička. „My to tu s Leničkou zvládnem!“ „O tebe se fakt nebojim, máti!“ zasměje se táta neomaleně a potom krátce ukáže na mě: „Mám strach tady vo slečnu Pubertu.“ „Nebuď ještě trapnější, než musíš, tati!“ říkám kysele. „Radši budu trapnej než neopatrnej!“ oznamuje mně i babičce táta. „Ale dyk my víme, ty můj drahoušku!“ říká babička smířlivě. „Už přijeli Svobodovi?“ zeptá se nečekaně táta a já samozřejmě zrudnu. Babička to vidí, ale táta si jako obvykle ničeho nevšimne. „No jo. Předevčírem,“ informuje ho opatrně babička. „Takže si vzali dovolenou, jo?“ „No starý asi jo,“ krčí rameny babička. „Mladej má prázdniny.“ Táta přikývne. Zjevně přemýšlí. „Kolik je mladýmu? Tomu hezounovi?“ zajímá se. Dívá se na mě. Pohrdavě si odfrknu. „Tomu stydlínovi? No to promiň!“ ušklíbnu se. „Navíc mu je asi třináct… To fakt ne!“ „Lukášovi? Patnáct!“ opraví mě ihned babička. „Už je na gymná ziu. Je trochu ostýchavej, ale je to hodnej kluk.“ „Patnáct, jo?!“ říká táta pochybovačně, skoro nesouhlasně, jako kdyby se snad Lukáš Svoboda podvodně vydával za staršího. „No jo. Letí to!“ říká babička. „Frnk frnk a najednou je ti osm desát.“ Můj otec se ušklíbne. Zjevně je přesvědčen, že věk Lukáše Svobody se žádným frnk frnk zvýšit nemohl. „No jo, no,“ utrousí neurčitě. Babička pokývá svou osmdesát let starou hlavou.

Lenka a spící princ

„Že vám to tu obec neposeká!“ změní obratem téma můj otec. „Ty trávníky před brankama? Dyk je to obecní, ne?“ „Od cesty k plotům je to obecní. Od cesty k řece už je to Povodí,“ informuje ho babička suše. „No dyk jo!“ hájí se táta. „No tak aspoň od cesty k plotům, ne? Aby to trochu vypadalo… Od cesty k řece to pro mě za mě může bejt zarostlý.“ Babička krčí rameny. „Nemaj prej dost benzínu. Obec dostává benzín na příděl.“ Táta vzdychne. „To je Kocourkov!“ „No to víš, Praha to není!“ praví babička posměšně – a táta se ko nečně rozloučí, nastoupí do auta a odjede. Ne že bych ho neměla ráda, ale dneska už ho bylo dost. Lukáš je docela hezký kluk, jenomže je bohužel neuvěřitelně ne smělý. Kdykoliv jdu kolem a on je zrovna na zahradě, dělá, že mě nevidí – nebo že si přinejmenším vůbec nevzpomíná, že jsme spolu loni minimálně pět minut úplně normálně mluvili! Nerozumím tomu. Kdybych byla nějaká šereda nebo kdyby on měl třeba ob ličej plný beďarů, tak neřeknu – ale tohle nechápu. Jeho máma mojí babičce údajně nedávno říkala, že Lukáš prožívá složité období… „Jak složitý?“ ptám se. „Prý buď spí, nebo hraje hry na počítači…“ krčí rameny babička. Tohle fakt nechápu! Jak může někdo takhle zahazovat nejlepší roky svýho života?! „A když mu máma nepřinese jídlo až do pokoje, tak prej ani nejí!“ informuje mě babička skoro škodolibě.

Michal Viewegh

„Jak nejí?“ nechápu. „Jako vůbec?“ „Jo, jí, ale hrozně málo. Buď je na počítači, nebo spí. Rodiče prý zkoušejí, kdo to dýl vydrží. Jestli oni zešílí a odvezou je do Bohnic, nebo Lukáš dřív umře na podvýživu.“ Něco mě napadne. „Babi?“ zeptám se. „Máme dost benzínu? Do sekačky?“ „Mám v kůlně plnej kanystr. Proč? Zahrada je posekaná.“ „Posekám ten trávník venku před plotem.“ Babička si mě zkoumavě prohlíží. „Teď večer?“ ptá se pochybovačně. Dívá se na mě, jako by mě viděla poprvé v životě. „Je teprve šest,“ namítnu. „No tak dobře,“ usměje se nakonec. „A babi?“ začnu odhodlaně, ale potom přece jen zaváhám. „No copak?“ culí se babička. „Bylo by hodně trapný, kdybych to venku posekala i ostatním?“ Babičku můj dotaz zjevně zaskočí. „A proč?“ nechápe. „Jen tak,“ říkám co možná nenuceně, ale cítím, jak rudnu. „V rámci dobrejch sousedskejch vztahů…“ „No já nevím,“ říká po chvíli babička. „Máme tu dobrý vztahy, i když si trávníky venku před vratama vzájemně nesekáme.“ V jejích očích se vesele zablýskne. Hned vypadá mladší. „Tak můžu?“ ptám se. „To tu žádnej nedělá!“ vrtí babička s úsměvem hlavou. „To by koukali jak z jara!“ Teď už to ale nemůžu vzdát. „No a? Ale stejně jim to udělá radost!“ říkám naoko přesvědčeně (ve skutečnosti si tím nejsem jistá).

Lenka a spící princ

„No když myslíš, holka…“ mumlá babička pochybovačně, ale já to beru jako souhlas – a hned běžím do koupelny, kde se zamknu. Babička samozřejmě slyší, že otvírám sprchový kout. „Ty se sprchuješ před sekáním?“ nechápe. „No jo, jsem hrozně ulepená!“ volám. Po sprchování se celá natřu pleťovým mlékem a učešu se. Holit si nohy a podpaží naštěstí nemusím (holila jsem se včera), takže se jenom lehce přepudruju a obtáhnu si pusu svojí oblíbenou rtěnkou (řasenku i oční stíny samozřejmě vynechám, abych nebyla trapná). Zatímco si oblékám čisté spodní prádlo, přemýšlím o šatech – a na konec se rozhodnu pro své oblíbené Blancheporte neboli dokonale svůdné šaty v letním stylu v barevné kombinaci režná–písková s kulatým výstřihem s nařasením a spodním okrajem s potiskem, který vypadá úplně jako výšivka – a světle modré nazouváky Crocs Classic pocho pitelně vyměním za úplně čisté a podstatně elegantnější žabky stejné značky (v barvě Pearl White). Nakonec se ale sama za sebe zastydím, šatičky ze sebe zase shodím a natáhnu si krátké džíny a modrobílé pruhované tílko a na hlavu si narazím bílou baseballku, kterou samo zřejmě otočím štítkem dozadu – jenže když se na sebe podívám do zrcadla, mám pocit, že vypadám jako holka, která jde na maškarní ples přestrojená za námořníka – takže se rychle vrátím k šatičkám Blancheporte a perleťově bílým žabkám. „To jako hodláš sekat trávu v tomhle?!“ zděsí se babička, když mě spatří, jak tlačím sekačku ven před vrata. Oba dva její ukazováčky jako kolty míří k mým režným–pískovým šatečkám. Má pravdu, nejspíš si své značkové oblečení trochu ušpiním – ale poprvé v životě je mi to jedno. Otočím sekačku doleva a představím si ten dlouhý, o odstín svět lejší pruh vedoucí napříč všemi trávníky, který nás s Lukášem už

Michal Viewegh

za chvíli symbolicky spojí. Ta vidina mě nadchne. Skoro se zalknu vzrušením. „Ano,“ říkám skoro slavnostně. „V tomhle.“ Nadechnu se, stisknu tlačítko START a motor k mému údivu hned napoprvé naskočí. Prsty obou rukou lehce přitáhnu úzké kovové madlo pod rukojetí: sekačka sebou lehce škubne a pomalu se rozjede. Jedu si pro svého prince – tohle snad musí pochopit i on, mys lím si –, ale když si znovu prohlédnu ten nijak přerostlý trávník, který mám před sebou, trochu zklamaně si uvědomím, že s pořád ným roštím a křovinořezem by tahle obrácená variace na Šípkovou Růženku byla přece jen o něco srozumitelnější.

Lenka a spící princ

MĚSTO MEZI ZELENÝMI KOPCI (antologie) Martin Goffa, Pavla Horáková, Alena Mornštajnová, Ivana Myšková, Klára Notaro, Petr Stančík, Miloš Urban, Michal Viewegh

Obálku s použitím ilustrace Jindřicha Janíčka navrhla Nikola Klímová Sestavila a k vydání připravila Anna Urbanová Technický redaktor Jiří Staněk Počet stran 120 Vydala Euromedia Group, a. s. – v edici Listen, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2018 jako svou 10003 publikaci Sazba Nikola Klímová Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz