0039450

petrahulsmannova Život udeří, kam se mu zachce

07.08.18 12:16

Petra Hülsmann DAS LEBEN FÄLLT, WOHIN ES WILL Copyright © 2017 by Bastei Lübbe AG, Köln Alle Rechte vorbehalten Translation © 2018 by Pavla Lutovská Cover design © 2017 by Favoritbuero, München Titelillustration © 2017 by Shutterstock/Naty-Lee, Shutterstock/Ann.and.Pen ISBN 978-80-249-3636-9

ZIVOT UDERI KAM SE MU ZACHCE.indd 4

30.7.18 15:12

Milé čtenářky, milí čtenáři, mám radost, že jste opět sáhli po mém novém románu a je mi ctí, že chcete doprovodit mé hrdiny na jejich cestě. Je to cesta trnitá, kamenitá pro dosud velmi bezstarostně žijící Marii, v níž se ale v hloubi duše skrývá velmi zranitelná duše. Ale i pro Christinu, která chce vždy všechno dělat správně, a přesto ztratí kontrolu nad svým životem, je to cesta nelehká. V tomto příběhu jde o lásku, důvěru, přátelství a odvahu, ale především o to, že není dobré věšet hlavu, když vám voda stoupá až ke krku. Přeji vám hodně potěšení při čtení Vaše

ZIVOT UDERI KAM SE MU ZACHCE.indd 5

30.7.18 15:12

Pro Carolin, Henrika, Marii, Lindu a Piet (v chronologickém pořadí), protože oni mi zpestřují svět.

ZIVOT UDERI KAM SE MU ZACHCE.indd 7

30.7.18 15:12

Joie de vivre

Byla jsem na tom zase extrémně bídně. Ačkoli jsem původně vstala v brzkém poledni, tedy ve dvanáct hodin, v rádiu teď dávali zrovna zprávy ve 14 hodin. Což znamenalo, že mi přesně v tuhle chvíli ujel spoj, který jsem musela stihnout, abych dorazila včas na jarní oslavu do loděnice. A to jsem přitom seděla teprve u snídaně a nebyla ještě ani oblečená. Co jsem jen ty dvě uplynulé hodiny dělala? „Neměla bys už jít, Marie?“ Obrátila jsem se a pohlédla na svoji spolubydlící a nejlepší kamarádku Hannu, která stála ve dveřích do kuchyně. Byla ještě v pyžamu, zcuchané dlouhé rusé vlasy kolem její tváře vypadaly jako vrabčí hnízdo. Byly jsme spolu až do osmi ráno se Samem v hospodě na Kiezu, a podle toho taky vypadala. Rychle jsem si nacpala do pusy poslední dvě lžíce müsli. „Máš pravdu, musím padat. Mám dost naspěch. Vlastně, upřímně, už jdu pozdě.“ Na tváři se jí objevil úšklebek. „Chápu. Byla zase díra v časovém kontinuu?“ „Ano, a vážně si to neumím vysvětlit. Smím si půjčit něco z tvojí skříně?“ vyhrkla jsem a už mířila k ní do pokoje. „Jasně. Jo, a něco bys měla udělat se svými nehty!“ zavo9

ZIVOT UDERI KAM SE MU ZACHCE.indd 9

30.7.18 15:12

lala za mnou z kuchyně. V rychlosti jsem vytáhla ze skříně pár kusů oblečení. Nakonec jsem si vybrala opravdu cool minišaty bez rukávů ve stylu sedmdesátých let s psyche­ delickým vzorem v oranžové a zelené. Wow, paráda! Ne­ chala jsem svoje krátké kimono spadnout na zem a vklouzla do šatů. V předsíni jsem vyhrabala zpod hromady oblečení zelené boty na podpatku a červený klobouk a jako ­poslední tečku si posadila na nos Hanniny nadměrně o ­brovské ­sluneční brýle. Spokojeně jsem se prohlédla v zrcadle. Vrátila jsem se do kuchyně a zapózovala před Hannou jako ­topmodelka na pódiu na módní přehlídce v Paříži. „No, co ty na to?“ Hanna se rozesmála. „Perfektní tak na párty, nebo do kina.“ Zklamaně jsem spustila paže, předtím koketně ­založené v bok. „Ale mně připadají ty šaty skvělý. Navrhovala jsi je ty, ne?“ Hanna byla módní návrhářka a pracovala pro malou ­firmu přímo v Hamburku. „Ano, ale s těmi doplňky jsi to přehnala. Takhle nemůžeš jet na solidní jarní oslavu solidních loděnic svého solidního otce. A to přece víš.“ „Hm.“ Mně osobně to připadalo jako dobrý nápad. Nerozhodně jsem se obhlédla v zrcadle a uhladila si šaty na těle. Stejně mi bylo hádankou, proč otec trval na tom, že musím na slavnost přijít, přestože jsem minulý rok vypila příliš proseka a flirtovala s osmnáctiletým synem dlouholetého zákazníka. I předchozí rok jsem vzbudila pohoršení poté, co jsem se na slavnosti objevila ve stylu koupací párty. Posledně to ale nebyla moje vina. Nikdo po mně nemůže žádat, abych se objevila v deset vyšvihnutá a vyfiknutá na brunchi poté, co teprve v devět skončila párty na rybím trhu. Aspoň jsem tam ale byla včas, jen tak mimochodem. A teď zase: já, černá ovce rodiny Ahrensových, mám na 10

ZIVOT UDERI KAM SE MU ZACHCE.indd 10

30.7.18 15:12

té zatracené slavnosti hrát poslušnou dcerušku, ačkoli na to za prvé prostě nemám a za druhé si tam tak jako tak o mně všichni budou myslet, že jsem jen blbka, která v životě nikdy nic nedokáže. Proč bych si teda neměla dopřát aspoň to potěšení, že tam dorazím v naprosto nevhodném oblečení, které na všechny zakřičí: Víte, co mi můžete? A vůbec, tyhle šaty prostě miluju! Potom jsem si ale vzpomněla na chmurné časy před pár týdny, na tátův vážný infarkt a na dny úzkosti trávené v nemocnici, kdy nebylo jasné, jestli se zvládne uzdravit, nebo ne. Nerada bych mu svou účastí na večírku způsobila další infarkt. „No dobře,“ ustoupila jsem. „Tak bez těch doplňků. Ale šaty si nechám.“ Vtiskla jsem Hanně pusu na tvář. „Ahoj večer. Nejpozději v deset to budu mít za sebou. Dej mi pak vědět, kde jsi.“ Ještě jednou jsem jí zamávala a odešla do pokoje. Opatrně jsem otevřela dveře a mrkla na postel. Sam ještě spal; vlasy měl rozcuchané a tiše pochrupoval. S požitkem jsem si prohlédla jeho svalnatou potetovanou postavu. Sam mě prostě přitahuje, na tom se nic nezměnilo od chvíle, kdy jsem ho před čtyřmi měsíci poznala. Je fotograf, žije v Berlíně a tu a tam přijíždí pracovně do Hamburku. Většinou mi potom zavolá, sejdeme se, vyjdeme si a strávíme spolu noc. Nemáme spolu vztah v pravém smyslu slova, jsme spíš kamarádi, kteří se spolu příležitostně vyspí. Přistoupila jsem k posteli, posadila se na kraj k Samovi a políbila ho na ústa. Pomalu otevřel oči a párkrát zamrkal, jako by si nejprve potřeboval uvědomit, kde je. Pak se na mě zadíval a na rtech mu zahrál úsměv. „Hej, baby,“ protáhl ospale. „Čau. Jdu se jen rozloučit.“ Sam mě objal v pase, přitáhl si mě do postele a lačně mě políbil. Ale co, stejně jdu tak jako tak pozdě, pomyslela jsem si a opětovala jeho polibek. O půl hodiny později ležely moje 11

ZIVOT UDERI KAM SE MU ZACHCE.indd 11

30.7.18 15:12

šaty na podlaze, účes byl už jen vzpomínkou a make-up jako by nikdy neexistoval. „Teď už musím vážně letět, Same.“ „Ach, vykašli se na tu pitomou slavnost. Vždyť se ti tam vůbec nechce.“ „Ne, nechce, ale jinou možnost nemám. Táta by mě zabil, kdybych se tam neukázala.“ Cítila jsem, jak se ve mně všechno vzpírá představě, že opustím postel a vyrazím do nepřátel­ ského světa. „Proč nejdeš se mnou?“ Sam se ode mě odtáhl, jako bych najednou dostala děsně nakažlivou smrtelnou chorobu. „Cože?“ Marně jsem se snažila opravit účes. „Byl bys jako moje opora. Bylo by cool, kdybych tě všem lidem představila jako svýho milence.“ Sam na mě jen beze slova zíral. „Myslím… byla by to legrace.“ Když se nehýbal, znejistěla jsem. „Nebo ne?“ „Eh…,“ na dlouhou chvíli zavřel oči. „Plácáš nesmysly.“ Na zlomek vteřiny jsem zaváhala, pak lehce bouchla Sama pěstí do ramene. „Jo, jasně,“ usmála jsem se. „Naletěls mi.“ Očividně se mu ulevilo. „Teda, docela jsi mě vyděsila, už jsem se lekl, že ses zbláznila a táhneš mě představit tatíčkovi.“ „Kecy! Uklidni se.“ Vstala jsem, posbírala šaty a odešla do koupelny, abych znovu upravila svůj zevnějšek do společenské podoby. Zatímco jsem si dělala make-up a dávala do pořádku účes, zlobila jsem se v duchu sama na sebe pro chvilkovou slabost. Vlastně bych Sama s sebou ani nechtěla. Vždycky jsem chodila sama a nevadilo mi to. Rozhodně nejsem nějaká stíhačka a nelepím se na něj. Se Samem na sobě vážně nevisíme a nic po sobě nechceme. A přesně proto nám vztah výborně funguje a je to fajn. Když jsem vypadala opět jako spořádaná dcera jednoho z předních výrobců lodí, rozloučila jsem se se Samem. „Uvidíme se ještě?“ 12

ZIVOT UDERI KAM SE MU ZACHCE.indd 12

30.7.18 15:12

„Nejspíš ne. Vracím se do Berlína.“ „Jasně, tak se měj,“ usmála jsem se a nastavila pěst. „Zase někdy, baby,“ odvětil a bouchl v odpověď lehce svojí pěstí do mé.

Z bytu jsem se rozběhla ke stanici S-Bahnu Sternschanze, dojela až k Landungsbrücken a nacpala se s asi čtyřmi stovkami turistů a dvěma stovkami místních na přívoz, který nás převezl na druhou stranu Labe, do Finkenwerderu. Téměř celý duben propršel, ale dneska, příhodně na víkend, vládlo nádherné jarní počasí a lidé se okamžitě podle toho zařídili. Jak jsem se pěšky blížila přístavem k loděnici, cítila jsem, jak se mi v žaludku rozlévá nepříjemný pocit – jako pokaždé, když sem mířím. Už z dálky jsem viděla nápis nad vchodovou b ­ ránou: Ahrensova loděnice – plachetnice s tradicí. Možná by se dalo pod to připsat: Již více než sto dvacet let v držení rodiny – přežili jsme dvě světové války i řadu krizí! Tohle jsou slova, která jsem od otce totiž slyšela snad stotisíckrát. A mohla bych samozřejmě pokračovat: Každá smlouva platí, všechny termíny dodržíme – za to ručím svým jménem a do­ kládám i třemi infarkty. Já, Johann Ahrens. Po svém prvním infarktu před dvanácti lety sice přenechal otec v sedmdesáti letech vedení firmy mé o sedm let starší sestře Christině, ale v podstatě se své práce prostě nedokázal jen tak vzdát a na­ dále se pletl do běhu podniku. Odměnou za plné pracovní nasazení mu byl druhý infarkt. Poslední a nejtěžší přišel před třemi měsíci. Poté se otec zcela oficiálně stáhl z vedení firmy. Žije nyní na Syltu, ale od Christiny vím, že stále ještě v pozadí tahá za nitky a přinejmenším třikrát denně jí volá, aby zkontroloval, jak si podnik stojí. Nerozhodně jsem se zastavila před vchodem do loděnice. Nedokázala jsem se překonat a jít dál. Už rok jsem tu nebyla. 13

ZIVOT UDERI KAM SE MU ZACHCE.indd 13

30.7.18 15:12

Putovala jsem pohledem po okolí, abych odhadla, co se tu změnilo. Po mé pravici se táhla výrobní hala se spoustou malých doků a zimním dokem. Tady jak se zdá bylo všechno jako dřív. Ale kancelářská budova po mé levé ruce byla opravená. Získala reprezentativní prosklenou vstupní frontu, skrz kterou byl vidět téměř feudální přijímací prostor. Za mnou byl malý přístav jachet s předváděcími loděmi a kotviště, ­která bývala pronajímána jako zimní stanoviště pro lodě. Uvědomovala jsem si, že bych se měla co nejdřív ujmout svých povinností, ale lodě mě jako vždy téměř magicky přitahovaly. Umiňovala jsem si, že se tenhle rok nedám strhnout, ale moje nohy samy od sebe zamířily k přístavu. U čtyř dlouhých můstků kotvily plachetnice všech velikostí a tvarů, od malých jol až po velké jachty. Pomalu jsem kráčela podél předního můstku a odborně posuzovala své staré známé. Náhle jsem se prudce zarazila. Na nejvzdálenějším konci můstku se pohupoval můj Laser. Od svých sedmnácti jsem kolem loděnice chodila velkým obloukem, a přece jsem svou malou plachetnici poznala okamžitě mezi tisíci jinými. Ačkoli jsem toužila obrátit se na podpatku a zmizet, pokračovala jsem v cestě, aniž jsem si skutečně uvědomovala, co dělám. Zastavila jsem se přímo u lodi. „Kdopak tě vyvezl ze skladu?“ zašeptala jsem. V hlavě se mi bezděčně vynořily obrazy, které jsem ukrývala hodně hluboko. Jak jsem při síle větru 7 visela na záchranném pásu, zatímco kolem mě fičel vichr a ruce mě námahou bolely. Jak se plachty nadouvaly a já doslova letěla přes vodu, opojená neuvěřitelným pocitem svobody, který mi plachtění přinášelo. Musel to udělat táta, ten dal vytáhnout tuhle zatracenou loď ze skladu, aby mi ji předvedl jako připomínku mého ztroskotaného života. A já se chytila na lep. Teď jsem tu ­postávala před svým Laserem a přímo slyšela jeho tichou v­ ýčitku: Nechala jsi mě na holičkách. Ale my dva už jsme 14

ZIVOT UDERI KAM SE MU ZACHCE.indd 14

30.7.18 15:12

k sobě nepatřili. Tahle kapitola v mém životě byla uzavřená, pryč, a já měla dobré důvody pro její ukončení. Odvrátila jsem se a zamířila k sousednímu molu, u kterého se pohupovaly předváděcí lodě. Malé plachetní jachty byly specialitou loděnice, hlavně vnitrozemské joly s kajutami, a daysailery. Nakonec jsem nemohla uvěřit vlastním očím, když jsem zahlédla luxusní jachtu, tlustou a nadupanou, povalující se mezi Ahrensovými čluny v kotvišti. Byla asi patnáct metrů dlouhá, zářivě bílá a už z dálky volala: Můj majitel je velmi bohatý muž! Tohle luxusní monstrum přece nemohlo pocházet z našeho domu. Na druhou stranu… firemní logo na trupu lodi jednoznačně potvrzovalo, že to tak je. Ocean Cruiser 2100, četla jsem pod logem. Odkdy má loděnice na programu takovéhle čluny? „Ach, koho to tu nevidím, to je přece naše mladá slečna Ahrensová.“ Trhla jsem sebou a obrátila se. Za mnou stál Daniel Behnecke, poskok mého otce. No super. Ten mi tu teda vážně chyběl. Vlastně je lodní inženýr a před pěti lety začal pracovat v loděnici jako projektový manažer. V průběhu let se propracovával výš, takže teď byl spolu s Christinou zodpovědný za obchodní vedení. Od první chvíle jsme se nemohli vystát. Ještě si moc dobře pamatuju, jak jsme se na pětašedesátých narozeninách mého otce setkali: Můj tehdejší přítel mi krátce předtím bez mého vědomí podstrčil konopné koláčky a já byla kvůli tomu dost mimo. Daniel Behnecke mě objevil na jabloni v naší zahradě, na kterou jsem vylezla, abych zjis­tila, jestli je odsud vidět Helgoland (v tom momentu mi to přišlo děsně zábavné). Bohužel jsem byla při šplhání po stromě dost nešikovná a spadla tomu panákovi přímo pod nohy, z čehož jsem dostala křečovitý záchvat smíchu. Jeho pohrdavý škleb nikdy nezapomenu. Od chvíle, kdy mě pan von Hesen, dlouholetý obchodní 15

ZIVOT UDERI KAM SE MU ZACHCE.indd 15

30.7.18 15:12

partner mého otce, oslovil jako mladou slečnu Ahrensovou, mi tenhle skrček říká stejně. A já to nenávidím. „Pan Behnecke. Je mi vážně potěšením. Co je to tady za… eh… loď?“ ukázala jsem za sebe. „Myslím, pro koho to bylo postavené?“ „Pro nikoho.“ Prošel kolem mě a přezkoušel, jestli jsou dveře do vnitřního prostoru Ocean Cruiseru zamčené. Copak si myslí, že bych se tam vloupala? „Je to úvodní model. Nejnovější projekt Ahrensových loděnic.“ V tom okamžiku jsem ztratila řeč. „Copak můj otec na stará kolena zešílel?“ nadhodila jsem poté. Daniel Behnecke pokrčil rameny. „Je třeba se dál rozvíjet. Tomu se říká podnikatelská vize.“ Odfrkla jsem si. „Jistě. Nebo taky jistá podnikatelská s­ ebevražda.“ „Sebevraždou by bylo nemít žádnou vizi. Kdybych byl vámi, šel bych co nejdříve dovnitř. Váš otec už před chvílí ­vypadal, že praskne vzteky, protože jste se opozdila.“ Ach, jak já tohohle šosáka nesnáším! „Mnohokrát děkuji za upozornění, protože kdybyste to neudělal, ještě bych tu s vámi hodiny klábosila. Víte vy co? Řeknu o tom tátovi, ­potom jistě dostanete cukrátko za odměnu.“ S tím jsem se obrátila a odmašírovala směrem k loděnicím. Oslava se konala tak jako každý rok na dvoře za výrobní halou, protože odtud byl nejkrásnější výhled na Labe. Při ­pátrání po otci nebo Christině jsem pomalu procházela davem. Lidi se smáli, tančili nebo se obsluhovali v bufetu. Na břehu Labe stálo pódium, na kterém právě nějaký DJ pouštěl La Paloma ve verzi od Achima Reichela. Byl tu postavený stan s občerstvením, ale pár číšníků procházelo mezi hosty s tácy naloženými vínem a prosekem. „Marie! Hej, Marííííéééé!“ Přiběhl ke mně drobný tmavovlasý chlapec. Max, můj 16

ZIVOT UDERI KAM SE MU ZACHCE.indd 16

30.7.18 15:12

sedmiletý synovec. Vlasy měl jako obvykle zježené, nos posetý letními pihami a zářivý úsměv přes celou tvář. Těsně v patách mu běžela o dva roky starší sestra Antonie, všem známá jako Toni. Toni byla také tmavovlasá a pihovatá, ale ne tak hubená. Max rozpřáhl ruce a já ho zdvihla do výšky. „Hej, kolik vážíš? Pytel cementu proti tobě je hračka,“ hekla jsem. Toni si nepotrpěla na objímání, ale nadšeně se usmívala, když jsem Maxe postavila na zem a pohladila ji po rafinovaně ­zapleteném copánku. „Sluší ti to.“ Dotkla se rukou vlasů. „Vážně? To mi upletla máma. ­Dědeček se na tebe zlobí, protože jdeš pozdě.“ „Tak mi radši ukažte, kde je.“ Na cestě za tátou jsem zahlédla pár známých tváří, spolupracovníky loděnice, stálé zákazníky a obchodníky, kteří na mě kývali a zvědavě si mě prohlíželi. Okamžitě jsem si vzpomněla, jak jsem minulý rok vypila nesčetně skleniček proseka s Florianem Fechtnerem a následně jsme spolu vyváděli. Ale proboha, tak zlé jako tenhle průšvih to snad dneska nebude. Rozhodně neměli důvod na mě blbě zírat. Jak jsem se tak prodírala za Toni a Maxem davem, stáhla jsem ramena, zdvihla bradu a nasadila přátelský úsměv. „Koukej, támhle je děda!“ volal Max a já konečně u barového stolu nedaleko bufetu uviděla tátu. Od posledního setkání ještě zhubnul, tvář měl ztrápenou a šedivou a nevypadal moc dobře. Ovšem i po třetím infarktu se ještě tvářil tvrdě a nepřístupně. „Ahoj, tati,“ pozdravila jsem způsobně, když jsem došla až k němu. Přivřel oči a ocelovým pohledem si mě změřil. Sevřel sklenici s vodou tak silně, až mu klouby zbělely. „Vypadáš dobře, Sylt ti, zdá se, svědčí,“ zalhala jsem a objala ho, přičemž jsem si dávala pozor, abych se k němu moc nepřiblížila. 17

ZIVOT UDERI KAM SE MU ZACHCE.indd 17

30.7.18 15:12

Strnul. „Co to máš zase na sobě?“ sekl po mně místo ­pozdravu a ukázal volnou rukou na moje šaty. Toni a Max, kteří zaznamenali houstnoucí atmosféru, raději zmizeli. Podívala jsem se na sebe. „To jsou šaty od návrhářky, model.“ „A na víc látky už jsi neměla peníze, nebo co?“ „Jistě, ale ženy teď už od šestnácti smí ukazovat nohy, tak myslím, že jsou vlastně okej.“ Nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Jak to, že jdeš tak pozdě? Nemůžeš být aspoň jednou dochvilná?“ „Mrzí mě to. Něco mi do toho přišlo.“ „Ach ano?“ posmíval se otec. „Copak? Párty? Nebo třeba důležitý džob v pokladně na plovárně?“ Zhluboka jsem se nadechla. „Ne, tam už víc jak rok ­nedělám.“ „No, tak třeba zmrzlinový stánek v zoologické zahradě v Hagenbecku?“ „Tam jsem dala výpověď před čtyřmi týdny. Byla mi moc velká zima.“ „Ach, a copak děláš teď?“ „Pracuju v kavárně,“ odsekla jsem a nemohla si pomoct, abych kousavě nedodala: „Je to hrozně cool, protože můžu vypít tolik kafe, kolik zmůžu, a tu a tam na mě vybyde do­ konce i muffin.“ Otec se hořce usmál. „Je ostuda, co děláš se svým životem. Nedokážu pochopit, jak to…“ „Jsem šťastná, tati! Jsem šťastná tak, jak jsem, a v tom, co dělám. Smiř se s tím konečně a uklidni se.“ Několik vteřin jsme se mlčky měřili očima. Nakonec si otec prohrábl rukou šedé, nakrátko ostříhané vlasy, „Mrzí mě to, já… Propásla jsi prezentaci Ocean Cruiseru. Chtěl jsem, abys to viděla, je to pro mě důležité,“ řekl. 18

ZIVOT UDERI KAM SE MU ZACHCE.indd 18

30.7.18 15:12

Toužebně jsem se rozhlédla po číšníkovi s tácem s prosekem, ale žádného jsem široko daleko neviděla. „No, ušlo mi dokonce, že je taková loď vůbec v plánu výroby, o tom, že byla vyrobená, už radši pomlčím. Proč mi o tom nikdo neřekl?“ „Proč bychom ti o tom měli říkat? Tebe to přece tak jako tak nezajímá.“ Žádný člověk na světě nedokázal vystihnout tak přesně moje nejzranitelnější místo jako otec. O krok jsem ustoupila a pevněji stiskla kabelku. „Máš pravdu. Vlastně mě to neza­ jímá. A tím pádem ani prezentace toho člunu. No dobrá, jdu se podívat po Christině. Hezkou oslavu. Bylo odvážné ji uspořádat venku, ale ani počasí by se pravděpodobně neopovážilo zhoršit, co?“ Mávla jsem rukou kolem sebe, a než jsem se odvrátila, ještě jsem na vteřinu zahlédla výraz smutku v jeho očích. Byl to jen okamžik a během vteřiny otec zase působil tak přísně a nepřístupně jako předtím, a když jsem se vydala za sestrou, už jsem věřila, že si to jen namlouvám. Ke své úlevě jsem konečně natrefila na číšníka se sklenkou proseka. Vzala jsem si skleničku, vypila ji na jeden zátah a sáhla po další. „Tak, to byla první. Ale pokaždé, když mě zahlédnete, tak se u mě zastavte, ano, prosím? Okej?“ Usmála jsem se mile na mladého muže a se sklenkou proseka se potloukala dál. Konečně jsem objevila Christinu u občerstvení. Přikradla jsem se k ní zezadu a objala ji kolem ramen, abych ji překvapila. „Mám tě!“ Polekaně sebou trhla a prudce se otočila. Ve tváři měla podivný výraz. „Proboha, Marie, nesmíš mě takhle děsit.“ Christina měla tmavé vlasy a modré oči po mámě. Sice jsem si naši mámu už skoro nepamatovala, protože zemřela krátce po mých šestých narozeninách na mrtvici, ale podle fotografií si byly s Christinou velmi podobné. Dneska však měla sestra pod očima hluboké tmavé kruhy a působila dost zničeně. „Co je s tebou? Špatně ses vyspala?“ 19

ZIVOT UDERI KAM SE MU ZACHCE.indd 19

30.7.18 15:12

Christina chvilku mlčela a napjatě zírala na svou skle­ ničku, jako by chtěla dostat její obsah jen pomocí myšlenky do pusy. Nakonec zase vzhlédla a v očích měla vážný výraz. „Je toho na mě poslední dobou nějak moc.“ Odmlčela se a potom se zeptala: „Můžeme si spolu promluvit? Myslím v klidu, ne tady.“ Automaticky se ve mně všechno sevřelo obavami. „Ano, jistě, kdykoli.“ „Zítra večer?“ „Jasně. Mám domluvenou thajskou masáž, dostala jsem poukaz, od Hanny. Co kdybych tě taky objednala? Trochu uvolnění a wellness by ti určitě prospělo. A potom bysme si daly něco dobrého v thajské restauraci.“ „Dobrý nápad, takže jsme domluvené. A mimochodem, tohle je vážně parádní,“ pokývla uznale a ukázala na můj model. Potěšeně jsem šaty pohladila. „Jsou od Hanny. Táta je ­ovšem považuje za nevhodné.“ Mávla rukou. „Z toho si nic nedělej, nikdy si nezvykne na to, že nenosíš skládaný sukně do půl lýtek a halenky s volány.“ Nahlas jsem se rozchechtala. „To ty taky ne.“ „Ne, ale jsem starší než ty. A ty si to můžeš nakonec i dovolit, se svýma nohama, takže na tátu nedej. Mimochodem, asi bys v tomhle oblečení neměla chodit na oči Florianu Fechtnerovi, jinak se z tebe zase zblázní.“ Srdce se mi málem zastavilo a prudce jsem se rozhlédla kolem sebe. „Cože? On je tady?“ „Ano, dokonce i se svým otcem. Radši jim běž z cesty, Marie,“ varovala mě. „Ať nedojde zase k dalšímu trapnýmu výstupu. Tak, vydám se zase mezi lidi. Prosím tě, netušíš, kde jsou Toni s Maxem?“ „Ne, naposled jsem mluvila s tátou.“ 20

ZIVOT UDERI KAM SE MU ZACHCE.indd 20

30.7.18 15:12

„Radši se po nich půjdu podívat,“ usmála se Christina a neklidně zalétla pohledem mezi lidi, „Kdoví, kde zase co vyvádějí.“ „Pomůžu ti. Podívej se venku, já nakouknu do haly.“ Bez dalších řečí jsem se vydala k výrobní hale, přičemž jsem už z dálky zahlédla pana Fechtnera s Florianem. Prudce jsem sklopila hlavu a šla dál. Snad si mě nevšimnou. Dveře výrobní haly nebyly zamčené a svítilo tam světlo. Sotva už jsem si dokázala vybavit, kdy jsem tu byla naposledy, ale přesto mi okamžitě připadala důvěrně známá. Vnímala jsem vůni klihu a dřeva a před sebou uviděla stroje, pracovní stoly a jachty čekající na dostavění nebo opravu. „Toni? Maxi?!“ Prohledala jsem celou halu, podívala se i za stroje a pod stoly, ale nikde jsem je nezahlédla. Právě jsem se chtěla vyšplhat na palubu zpola dokončeného daysaileru, když jsem z hloubky pod sebou uslyšela hlas. „Ahoj, Marie.“ Obrátila jsem se a pod sebou neviděla nikoho jiného než Floriana Fechtnera, s rukama zastrčenýma v kapsách svých chinos kalhot. „Floriane. Pořádně jsi mě vyděsil.“ „To mě mrzí.“ Uhladil si dozadu ulízlé blond vlasy. „Zahlédl jsem tě už předtím. Schováváš se přede mnou?“ „Ne, jasně že ne.“ „Musím s tebou bezpodmínečně mluvit.“ Florian náhle udělal dva kroky ke mně a stál teď v mé bezprostřední blízkosti. „To mezi námi minulý rok… to byla síla, co?“ To desetiminutové muchlování? Florian Fechtner toho za svůj osmnáctiletý – ne, moment – devatenáctiletý život – moc nezažil. „Ano, to bylo trochu… přehnaný.“ „Vzpomněla sis někdy na mě? „Teda, upřímně řečeno…“ 21

ZIVOT UDERI KAM SE MU ZACHCE.indd 21

30.7.18 15:12

„Určitě jsi na mě naštvaná, že jsem se ti neozval, ale věř mi, když jsem tě teď najednou uviděl, teprve jsem si uvědomil, co k tobě cítím.“ „Ano, a co by to jako mělo být?“ Chytil mě za ruku. „Jsem do tebe totálně blázen,“ vyhrkl. Dlaně měl vlhké potem, na tvářích mu naskákaly červené skvrny a oči podivně svítily. Dech mu byl cítit alkoholem a mně pomalu docházelo, že tenhle žhavý pohled má svůj ­původ hlavně v několika panácích alkoholu, které do sebe asi příliš překotně nalil. Málem jsem se mu vysmála, ale nakonec mi to přišlo podlé. „Poslyš, oba dobře víme, že mezi námi ani nemůže nic být. Jsme… eh… prostě se k sobě nehodíme. Jsem mnohem starší než ty a…“ „To je mi jedno!“ vykřikl zaníceně. „I kdyby ti bylo padesát, nezajímalo by mě, co si myslej lidi!“ Tohle mu musím zarazit. On mě tedy absolutně nezajímá. „Ale to přece není to jediný, co mezi náma stojí… pochop, mezi námi nesmí nic být!“ vykřikla jsem dramaticky a sama od sebe sklouzla do žargonu milostných románů Barbary Cartlandové, které jsem jako teenager objevila v jedné bedně po mámě, a doslova je hltala. „Ale proč ne?“ „Pocházíš z neuvěřitelně bohatý rodiny, zatímco my jsme prostě jen stavitelé lodí. Jednoho dne si najdeš ženu, která se k tobě bude líp hodit. Nějakou z dobré rodiny.“ Pozvolna jsem se začala touhle scénkou bavit a tak jsem se do své role vžila, že mi málem vyhrkly dojetím slzy do očí. „Ale ty jsi taky z dobré rodiny,“ namítl Florian zaraženě. „Tvoje rodina vlastní loděnice.“ Proboha, on mi to tedy neulehčuje. „Ano, ale malé. A já, Floriane, vážně nejsem dobrá partie. Všechno zdědí Chris­ tina.“ Smutně jsem sklopila hlavu. „Já nedostanu ani floka.“ Trochu protáhl obličej a přešlápl. „Ach tak.“ 22

ZIVOT UDERI KAM SE MU ZACHCE.indd 22

30.7.18 15:12

Buď opravdu nebyl moc bystrý, nebo byl příliš opilý na to, aby si uvědomil, že jsem mu právě přeříkala obsah brazilské telenovely. „Stěžuj si kvůli tomu,“ navrhl najednou zcela pragmaticky. „Ne!“ vykřikla jsem a chytila se za srdce. „Otec je nemocný, tohle by ho zabilo! Věř mi, Floriane, nejlepší bude, když na mě zapomeneš.“ „Hm.“ Florian se chvíli pohupoval na špičkách. „Okej, pravděpodobně máš pravdu,“ uznal nakonec. „Ale šíleně rád bych tě naposledy políbil. Smím?“ „Tedy, vlastně…“ Měla jsem říct NE. Věděla jsem, že mám říct NE, že je to jediná správná odpověď. „Ale co, proč ne.“ Bouřlivě mě k sobě strhnul a přitiskl svoje rty na mé. Nebyl nijak zvlášť šikovný na líbání, ale to rozhodně nevadilo chudé loďařově dceři, která se navždy musí rozloučit se svým milovaným mužem. A vůbec – políbila jsem ho teď docela ráda. „To snad nemyslíte vážně,“ uslyšela jsem za sebou hlas, pročež mě Florian od sebe prudce odstrčil. Podívala jsem se mu přes rameno a viděla, že nás objevil Daniel Behnecke a v úžasu na nás zírá. „Po všem, co se stalo minulý rok? To snad není možný?“ Florian zrudl a beze slova utekl z haly. „Adieu, Floriane.“ V hraném zoufalství jsem se za ním dívala. Daniel Behnecke zavrtěl hlavou. „Děláte vždycky stejnou chybu dvakrát?“ „Přinejmenším,“ odtušila jsem pokud možno klidně, ­ačkoli mi jeho blahosklonné chování pořádně lezlo na nervy. „Proč mě to vlastně ani neudivuje? Co tady v hale vůbec pohledáváte?“ „Hledám neteř se synovcem. Zmizeli, tak jsem si říkala, že by se mohli schovávat tady. No, a teď mě omluvte, ráda 23

ZIVOT UDERI KAM SE MU ZACHCE.indd 23

30.7.18 15:12

bych se věnovala svým povinnostem.“ S tím jsem se obrátila a zamířila k východu. Po několika krocích mě Daniel Behnecke dohnal. „Nepovídejte. To by bylo poprvé v ži­votě, kdy byste se nějaké povinnosti podvolila.“ Dostala jsem neuvěřitelnou chuť srazit ho na zem. Místo toho jsem pokračovala klidným krokem v chůzi. „Nemyslíte, že byste se měl k dceři svého šéfa chovat trochu slušněji? Jsem Ahrensová, neměl byste mi spíš podle svého zvyku podlézat?“ „Jistě, celý den vlastně nedělám nic jiného. A opravdu se budu hrozně snažit, abych k vám byl trochu milejší, ale je to pro mě hrozně těžké. Já totiž špatně snáším třicetileté ženy, které se chovají jako by jim bylo patnáct.“ S tím otevřel dveře, přehnaně galantně mi je podržel a udělal gesto, jako by mě zval, abych vyšla ven. „Krásný večer a na shledanou za rok.“ Na chvíli jsem oněměla a pak se ušklíbla. „Wow. Dneska jste vážně na koni, co? Mimochodem, třicet mi ještě nebylo. Což je štěstí, protože jinak by mě vaše slova nevýslovně ranila. Hnusný večer a na shledanou doufám už nikdy.“ Vyměnili jsme si pohled plný vzájemného odporu, potom jsem se od něj odvrátila a rozvzteklená zamířila k pavilonu, abych si dala pivo. Tam jsem narazila na Christinu s Maxem a Toni. „Ahoj, usmrkanci,“ mrkla jsem na děti, které právě do sebe sály nejspíš dvanáctou kolu. „Kde jste byli?“ „Hráli jsme si s dalšími dětmi ve skrýši vzadu za pódiem,“ vyhrkl Max. „A kdes byla vlastně ty, Marie?“ vyzvídala Christina. Lokla jsem si pořádně piva. „No, přece jsem ti říkala, že se po nich jdu podívat do haly.“ „Tos to tam musela ale vážně prolézat pořádně. A nebyla to čirou náhodou ta hala, ve které nenápadně zmizel i Florian Fechtner?“ „Ovšem, pomáhal mi s hledáním,“ vyhnula jsem se jejímu pohledu. 24

ZIVOT UDERI KAM SE MU ZACHCE.indd 24

30.7.18 15:12

„Hele, podívej, támhle je Daniel!“ vykřikla Toni a vrazila do bratra tak prudce, až rozlil kolu. „Dělej, pojď, zeptáme se ho, jestli nám ukáže ten nový člun.“ Christina vzdychla. „Nechte toho chudáka na pokoji.“ Ale marně, děti už byly dávno pryč. „Ten chudák mi leze vážně neuvěřitelně na nervy,“ procedila jsem skrz zuby. „Nechápu, co na něm všichni vidí.“ „A já nikdy nepochopím, co máte vy dva mezi sebou za problém,“ odpálkovala ji Christina. „Má prostě hodně špatný den. Před nedávnem ho opustila přítelkyně a dneska mu ­vystěhovala věci z bytu.“ Málem jsem se zalkla pivem. „Cože?! Byli přece vždycky tak megasuperhappy, že by z toho člověk zvracel.“ A zvonivě mazlivým hlasem jsem dvojici napodobila: „Miluju tě, zlato.“ A hlubokým hlasem. „Já tebe víc. – Ne, já tě miluju víc. – Ne, já…“ „Přestaň,“ rozesmála se Christina. „Takový nebyli.“ „Ale ano. Rozhodně ale není moje vina, že ho opustila přítelkyně.“ „Jak jsem řekla, netuším, proč se navzájem tak nesnášíte. A je to vlastně jedno, pravděpodobně se tak jako tak uvidíte až za rok. A co bylo s Florianem Fechtnerem v hale?“ Odkašlala jsem si. „Vyznal mi lásku.“ Christina vykulila oči. „Vážně? Tomu nevěřím!“ „Ale jo, vážně. Ovšem mám podezření, že v tom hrála roli řada pořádných panáků nebo piv, kterými své city posílil. V každém případě jsem ho přímo filmově odmítla. Víš vůbec, že jsem talentovaná herečka?“ „Ty?“ zasmála se Christina. „To jsem teda netušila. Tvoje Marie v jesličkách tenkrát na Vánoce patřila k nejhorším, jaké jsem kdy viděla.“ „No tohle, já myslela, že to bylo super.“ „A jak zareagoval na tvůj oscarový výkon při odmítnutí?“ 25

ZIVOT UDERI KAM SE MU ZACHCE.indd 25

30.7.18 15:12

Pro vystupňování dramatického napětí jsem pomalu zhluboka upila pivo a zapálila si cigaretu. „Chtěl polibek na rozloučenou.“ „Ale tos mu ne…?“ Pokrčila jsem rameny. „To snad ne!“ zvolala Christina a chytila se smíchy za břicho. „To není možný.“ Objala mě kolem ramen a přitiskla k sobě. „Márinko moje, ty jsi bláznivá husa. Tolik mě těší tě vidět.“ Naprosto zaskočená jsem opětovala její objetí. Normálně nemá sklony k takovým citovým výjevům, a už vůbec ne na veřejnosti. To máme všichni z rodiny. Nemluvíme o svých citech, pokud se tomu dokážeme vyhnout, a zpravidla je ­nikdy ani neprojevujeme. U svého otce jsem si mnohdy ani nebyla jistá, jestli vůbec nějaké city má. Pravděpodobně všechny zamknul po smrti mé mámy někam hodně hluboko. „Já tě taky ráda vidím, Christino. A do dalšího setkání nenecháme uplynout šest týdnů, okej?“ Pustila mě a podívala se na mě se zdviženým obočím. „Jsme přece domluvené na zítra večer, copak jsi zapomněla?“ „Ech… Ne, já to plácla jen tak.“ „Hm, jasně. Okej, musím zase dál.“ Narovnala se a zdvihla bradu. „Tak zatím.“ Zbytek večera jsem se skutečně věnovala svým povinnostem. Povídala jsem si s hosty, tančila s obchodními partnery svého otce, upíjela proseko a sem tam pálenku a hýřila šarmem nejlíp, jak jsem dokázala. Později se ke mně přidal táta, který se mezitím uklidnil a trochu uvolnil. Florian Fechtner mi šel naštěstí z cesty a Daniel Behnecke toužil po mé přítomnosti stejně silně jako já po jeho, takže oslava byla docela příjemná. Kolem desáté hodiny se omluvila Christina, která už vážně musela jít uložit děti do postele, což jsem využila pro sebe jako pobídku, že můžu taky zmizet. 26

ZIVOT UDERI KAM SE MU ZACHCE.indd 26

30.7.18 15:12

„Ahoj, tati,“ rozloučila jsem se, objala ho a krátce se k němu přitiskla. „Měj se dobře. A dávej na sebe pozor, ano?“ „Jojo. Tak zase někdy. Nejspíš o Vánocích,“ odvětil a opětoval moje objetí. „A příště přijď prosím včas.“ Cestou směrem na Landungsbrücke jsem se opřela o zábradlí lodi, nasávala vítr a užívala si pohled na světla přístavu. Čím víc jsem se blížila k městu a vzdalovala se od loděnice, tím lehčeji mi bylo u srdce.

Hannu jsem našla v Saal II, v našem oblíbeném podniku ve čtvrti Schanzenviertel, která se stala, dá se říct, naší domovskou čtvrtí. Seděla u stolu v zadní části lokálu s Hektorem a Ebru, dvěma našimi nejbližšími kamarády, a popíjela gin s tonikem. „Marie, slunce moje!“ vykřikl Hektor, když mě zahlédl. Vyskočil ze židle a poslal vzdušný polibek do prostoru vedle mé tváře. Hektor je o hlavu menší než já, má černočerné vlasy a nejkrásnější hnědé oči, jaké jsem kdy viděla. Pracuje s Hannou jako designer pro stejnou firmu a tvrdí, že je původem Španěl. Ovšem Hanna u něj doma jednou našla na komodě pas, podle kterého je rodilý Albánec a nejmenuje se Hektor, ale Besim. Zkrátka, Hektor je takové podvodné balení, ale přesto ho mám moc ráda. Když zatoužíte po tanci, pivu, párty nebo po všem najednou, můžete mu ve dne v noci, prostě kdykoli, zavolat a on bude vždycky ochoten se přidat. Přivítala jsem se i s Ebru, která dělá modelku. Ačkoli působí na většinu lidí svojí výškou i krásou spíš odstrašujícím dojmem, mám ji moc ráda, Na rozdíl od emocionálně zalo­ ženého Hektora je vždycky spíš odtažitá. „No, tak to máš za sebou?“ nadhodila a vtiskla mi do ruky gin s tonikem. „Bylo to moc zlý?“ zajímala se Hanna a soucitně si mě měřila zpod přivřených víček. 27

ZIVOT UDERI KAM SE MU ZACHCE.indd 27

30.7.18 15:12

„Mohlo to být horší.“ Usadila jsem se vedle ní a upila gin s tonikem. Pak jsem jí ukradla cigaretu a zapálila si. „A ten trouba z loňska?“ nadhodil Hektor a přímo mi ­visel na rtech. „Ten mladík, kterého jsi svedla. Byl tam?“ „Nesvedla jsem ho, a jo, byl tam zase. Dokonce jsem ho letos nechala, jen jsme se políbili.“ Ebru se rozesmála a podržela mi pěst, abych do ní mohla v odpověď bouchnout. Hanna nedůvěřivě stiskla rty. „Jak to, že ses s ním zase zapletla? Otec se na tebe přece minulý rok kvůli tomu děsně naštval.“ Pokrčila jsem rameny. „Netuším, prostě se to tak vyvrbilo. Taky netrvalo dlouho a byli jsme přistiženi.“ Nad neoblomným zrakem Daniela Behneckeho a těmi neuvěřitelnými ­věcmi, které mi řekl, Hektor teatrálně lomil rukama. „Proboha! Vážně, Marie, s tebou je to napínavější než kino.“ Vypustila jsem cigaretový kouř do beztak husté atmosféry v hospodě. „Myslíte si, že se chovám jako teenager?“ Hektor se předklonil a položil mi ruku na paži. „Nesmysl, nejsi jako teenager. Ani nejsi nezralá. Ne, jsi půvabně svo­ bodná a veselá, máš smysl pro podstatu joie de vivre.“ „Cože?“ zamračila jsem se zmateně. „No, radost ze života, ty troubo,“ vysvětlil s úsměvem. „Jak tě to vůbec napadlo?“ zajímalo Hannu. Energicky jsem típla cigaretu v popelníku. „Ach, ani netuším. Nejspíš toho na mě bylo dneska trochu moc.“ Hektor zamířil k pultu pro čtyři tequilly. „Tak na to si připijeme. A potom si půjdeme zatancovat. Joie de vivre!“ „Joie de vivre,“ opakovali jsme Ebru, Hanna a já a přiťukli si. A já věděla, že to není téhle noci naposledy.

28

ZIVOT UDERI KAM SE MU ZACHCE.indd 28

30.7.18 15:12

Petra Hülsmannová ŽIVOT UDEŘÍ, KAM SE MU ZACHCE Z německého originálu Das Leben fällt, wohin es will, vydaného nakladatelstvím Bastei Lübbe AG v roce 2017 v Kolíně nad Rýnem, přeložila Pavla Lutovská Originální obálku navrhlo Favoritbuero, Mnichov Obálku s použitím originálních ilustrací Shutterstock/Naty-Lee a Shutterstock/Ann.and.Pen zhotovila Gabriela Janovská Redigovala Michaela Häringová Odpovědná redaktorka Ivana Parkmanová Technická redaktorka Lenka Gregorová Počet stran 448 Vydala Euromedia Group, a. s. – Ikar, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2018 jako svou 9992. publikaci Sazbu zhotovila Helena Hyanová Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 Objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz

ZIVOT UDERI KAM SE MU ZACHCE.indd 448

30.7.18 15:12