Issuu

pani stendhalova_003.qxp 08.06.18 12:48 Stránka 1

Rafel Nadal

Paní Stendhalová

KNIŽNÍ KLUB

ISBN 978-80-242-6059-4

Věnováno Jordimu, Rubènovi a Raquel

Snad jsem tak učinil proto, abych lidem odkázal několik slov, prostých vzpomínek sloužících k tomu, abychom měli více šancí zabránit opakování dějin, jež jsou známy svým neúprosným sklonem k násilí? Nebo možná šlo jednoduše o zanechání stop po zkoušce, jíž jsem musel projít ve věku, kdy dospívající člověk ví o smrti a zlu jen to, co objevil v knihách? ELIE WIESEL, z předmluvy k románu Noc

Girona, 1990

Vešel jsem do antikvariátu jen proto, abych se v něm schoval před deštěm, ale opouštěl jsem ho se skutečným pokladem v rukách. Nad historickým centrem Girony se spustila velkolepá průtrž mračen. Vodu sváděnou okapy ze střech už kanály nepobíraly a nekonečný déšC dopadal v hustých provazcích na dlažbu ulice carrer de la Força, odkud tok dále pokračoval jako menší řeka z náměstíčka před starou školou. Trenčkot na mně pod tíhou nasáklé vody ztěžkl a v botách mi začalo čvachtat. Zoufale jsem se rozhlížel na všechny strany, ale nikde jsem nenacházel žádný balkon či krytý vchod do domu, kde bych se mohl schovat. Když jsem se nakonec rozhodl vyběhnout po carrer de la Força směrem nahoru, hned první nedbalý krok mne nasměroval do hluboké kaluže. TeG se mi promočily i ponožky. Katedrálu ozářil blesk a hned vzápětí se celá čtvrC otřásla mohutným zahřměním. DéšC zesílil. Ještě jsem přidal do kroku, až jsem doběhl na samý vrcholek carrer de la Força, kde jsem narazil na Cortésův antikvariát. Otřepal jsem se jako právě vykoupaný pes a zatlačil jsem do dveří. Uvnitř mne přivítal nebývalý povyk. Dvě Japonky, jedna postarší a druhá mladinká, vesele skákaly a tleskaly a nemohly se uprostřed všech těch stohů knih a starých novin přestat smát. Poskakovaly, tančily, křičely, občas se zakuckaly smíchem a objímaly se. Tento 11

koloběh neobyčejného veselí se neustále opakoval. Antikvář si mého příchodu vůbec nevšiml – také se smál a tleskal Japonkám, které se mezitím ve svém veselí dostaly až do bodu, kdy by je zcela seriózně mohl trefit šlak. Jelikož si mě nikdo nevšímal, zcela diskrétně jsem proklouznul až do rožku, kde se nacházela sekce starých pohlednic. Krabice, které měl antikvář roztříděné podle tematiky a podle obcí, dokonale skryly mou přítomnost v krámku. Začal jsem se nepřítomně prohrabovat ve starých fotografiích a pohlednicích, avšak veškerou moji pozornost upoutala dvojice cizinek. Obě ženy plakaly radostí a znovu a znovu se plny dojetí objímaly. Celá scéna trvala ještě dlouhou chvíli, až jim nakonec antikvář slavnostně a s velkými úklonami, snad aby celé události popřál větší důstojnost, předal obálku. Ženy mu zaplatily, a ještě předtím, než se vydaly do venkovního lijáku, ho objaly. Můj údiv tím ještě vzrostl – nikdy předtím jsem neviděl Japonku, která by s takovou přirozeností objímala někoho zcela neznámého. Cortés je doprovodil až ke dveřím a mával jim, dokud se mu dva červené deštníky pádící dolů po carrer de la Força zcela neztratily z dohledu. Když se vrátil zpět do obchodu, antikvář se stále ještě usmíval a kroutil hlavou, jako by tomu ještě stále nemohl uvěřit. Sedl si a dal se do sbírání pohlednic, které zůstaly ležet na pultu. Najednou s sebou překvapeně trhnul, až se pod ním židlička málem skácela. Právě mne totiž objevil za krabicemi starých pohlednic. „Sakra, Llucu, už jsi tu dlouho? Neviděl jsem tě vejít.“ „Dost dlouho na to, abych viděl tu japonskou show, cos tu měl. O co šlo?“ Ony japonské turistky, babička s vnučkou, do obchodu zamířily s jediným cílem – prohrabovat se starými pohlednicemi. Byl to jakýsi rituál, jemuž se věnovaly už mnoho let. Při každém výletu strávily několik hodin hledáním starých pohlednic z Japonska v naději, že na některé z nich spatří jednu konkrétní scenerii ze svého města Nagasaki, takřka srovnaného se zemí jednou ze dvou atomových 12

bomb, jimiž na Japonsko na konci druhé světové války zaútočili Američané. Bezúspěšně tak prošly antikvariáty v dobré polovině světa, než právě toho odpoledne a v tom nejneočekávanějším koutu planety natrefily na svůj vysněný obrázek. A nemohly tomu uvěřit! Ve skutečnosti objevily ještě víc, než si dokázaly představit. V gironském krámku narazily na sadu pěti černobílých pohledů. Všechny byly stejné, zcela nepopsané, a vypadaly jako nové. Byl na nich vidět široký nagasacký bulvár a průčelí dvou bytových domů tak, jak vypadaly ve dvacátých letech, dávno před válkou. Ve spodním rohu, napravo od první z budov, bylo možno zcela jasně rozeznat krytý přístřešek, kam se dováželo zboží, a velká markýza, která před sluncem a deštěm chránila přepravky plné ovoce a zeleniny vystavené před jedním velkým obchodem s potravinami. Šlo o obchod, jenž patřil rodině těch dvou žen, které právě opustily antikvariát. Přímo před obchodem pak bylo při bližším zkoumání možno rozeznat dvě postavy, kterak se drží za ruce čelem k fotoaparátu. Jedna z postav byla žena ve středním věku, druhou pak malá holčička, její dcera, která byla zároveň onou japonskou babičkou, jež se toho odpoledne tak bláznivě radovala v antikvariátu uprostřed bývalé židovské čtvrti v Gironě. Obě budovy na fotografii byly k sobě jako přilepené a markýza i obchod samotný zabíraly nejen celé přízemí první obytné budovy, nýbrž díky nepravidelné konstrukci zasahovaly částečně i do přízemí té druhé. Výbuch atomové pumy 9. srpna 1945 zmiňované struktury navždy odvál z povrchu zemského. Veškeré součásti obchodu zmizely beze stop, a tak vzhledem k absenci jakýchkoliv fotografií či plánů svého hokynářství později rodina nemohla nikterak dokázat jeho vlastnictví, takže na něj ztratila právo. Pohlednice, kterou našly v Gironě, jim tak navrátila naději. Pětačtyřicet let po oné strašlivé explozi šlo o vůbec první důkaz, o nějž se rodina mohla v rámci snahy o znovuzískání ztraceného majetku opřít. Zmiňovaný prostor si totiž hned v počátcích poválečné rekonstrukce města přisvojili zámožnější a vlivnější sousedé. Jak se ale tato pětice pohlednic japonského města dostala až do 13

Katalánska, to byla i nadále záhada. Stejně jako fakt, že tyto dvě ženy vstoupily právě do Cortésova antikvariátu, a to jen několik měsíců poté, co antikvář bez většího zájmu získal zmiňovanou sadu pohledů v rámci vyklízení bytu jedné zámožné francouzské rodiny v barcelonském Eixamplu. Zanícení, s nímž mi Cortés celý příběh povyprávěl, mne ponouklo k tomu, abych se konečně s větším zájmem věnoval krabicím se starými pohlednicemi, v nichž jsem se do té chvíle jen nepřítomně přehraboval. Nakonec jsem se rozhodl svou vlastní sbírku obohatit o dvojici pohledů pobřežních vesniček z počátku 20. století. V popředí jim kralovaly rozkvetlé agáve a všude okolo byly roztroušeny další kvetoucí sukulenty. Pak jsem vybral ještě několik černobílých fotografií znázorňujících ženy přebírající korkové zátky na ulici před některými z továren v okresech Baix Empordà či Selva. Následně jsem objevil ještě pohled zdálky na mou vlastní vesnici, jež se nachází na úpatí horského masivu Guilleries, zatímco v dáli bylo možno rozpoznat zasněžené vrcholky Pyrenejí. Nakonec jsem sáhl ještě po jedné krabici. Byla plná obrázků horských i pobřežních silniček. Některé z nich se klikatily jako řeka v horských údolích, jiné naopak jedinou přímkou protínaly dlouhé vnitrozemské roviny. Některé byly vyasfaltované, další prašné a některé vysypané oblázky či štěrkem. Dlouhé rovné úseky rozdělující kukuřičná pole střídaly ostré lesní zatáčky plazící se mezi horskými průsmyky. A najednou jsem objevil alej. Zřetelná černobílá fotka. Ta alej se nedala splést s žádnou jinou. V popředí z okolních hájů vystupovalo stromořadí statných platanů, zatímco v pozadí, v lehkém stoupání, bylo možno vytušit odbočku do vesnice, zavlažovací kanál, uzounké stezky vedoucí k rybníčku a první zatáčky, ztrácející se pozvolna v dubových lesích a vedoucí dále do hor. Samou radostí jsem zavýskl tak silně, až se Cortés polekal. „Co je?“ „Tenhle antikvariát je opravdu magické místo!“ prohlásil jsem s naprostou vážností. 14

Zaplatil jsem za pohledy a vyšel ven. Antikvariát měl být jen provizorním úkrytem před deštěm, ale nyní jsem ho opouštěl celý nedočkavý, abych mohl objevený poklad ukázat paní Stendhalové. Rozhodl jsem se, že se ještě před návratem domů zastavím v bytě na náměstí Sant Agustí. Příšerný liják neustával. Obálku s pohlednicemi jsem schoval do vnitřní kapsy pláště a rozběhl jsem se déšC nedéšC po chodníku směrem dolů. Ulice byly liduprázdné. Turisti jako by se rázem vypařili, zatímco místní obyvatelstvo, za ta léta již na podobný nečas zvyklé, se zavřelo ve svých domech a s nedůvěrou pozorovalo průtrž mračen skrz okna. DešCová řeka tekoucí z ulice carrer de la Força se v mírných vodopádech valila přes schody na náměstí Correus Vells a mně opět začalo čvachtat v botách. Pelášil jsem co nejrychleji k mostu Sant Agustí, po němž jsem přešel řeku Onyar. DešCové kapky na mne za notné pomoci větru nyní útočily ze strany. Voda v řece vystoupala až k prvním galeriím okolních domů. Ve chvíli, kdy jsem konečně doběhl do podloubí na náměstí, zahlédl jsem v dálce dva červené deštníky, které se právě zavíraly uprostřed skupiny turistů připravených okamžitě naskočit do přistaveného autobusu. V restauraci Stendhal panovalo lehké přítmí a číšník, který zrovna za barem utíral sklenice, mě informoval, že paní Stendhalová odešla navštívit paní Mariu do jejího bytu na náměstí Sant Pere. Vyběhl jsem po schodech do bytu nahoře. Paní Stendhalová nechala v obývacím pokoji před odchodem roztažené závěsy i vytažené žaluzie. Dostalo se mi tak výjimečné podívané na déšC kropící historické centrum města na druhé straně řeky. Celý netrpělivý, abych si mohl pohled důkladně prostudovat, jsem na stole co nejrychleji nahmátl brýle na čtení a usadil jsem se zády k oknu, za nímž voda prudce bušila do střech a teras středověkého města. Vytáhl jsem z obálky pohled s alejí a umístil ho pod světlo lampičky na nočním stolku, kterou paní Stendhalová používala ke čtení. Bedlivě jsem zkoumal obrázek aleje, a když se mé oči dostaly až k menšímu bílému domku, zaplavila mne ohromná vlna nostalgie. Domeček byl na pohled15

nici zachycen přesně tak, jak jsem si ho pamatoval – napravo od platanové aleje směřující až pod hory, obklopen stromy. Při bližším zkoumání byly vidět růžové keře rozdělené oblázkovou cestičkou, jež vedla až k silnici se stromořadím. Za domem byla studna a ohromná, majestátní třešeň, jež vévodila celé zahradě. Fotografie musela být pořízena někdy v září, neboC stromy v aleji už začínaly opadat a ve škarpě u silnice se postupně hromadilo suché listí.

Rafel Nadal PANÍ STENDHALOVÁ Z katalánského originálu La senyora Stendhal, vydaného nakladatelstvím Columna Edicions v Barceloně v roce 2017, přeložil Jiří Pešek Obálku podle originální předlohy zhotovila Gabriela Janovská Redigoval Miroslav Valenz Odpovědný redaktor Boris Hokr Technický redaktor Jiří Staněk Počet stran 192 Vydala Euromedia Group, a. s. – Knižní klub, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2018 jako svou 9808. publikaci Sazba SF SOFT, Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz.