Dobře se měj a vzpomínej, co se to stalo mně. Jen kdo má lidi i zvěř rád, se modlí upřímně. S. T. Coleridge: Píseň o starém námořníkovi
Táta měl svůj způsob, jak chodit do hor. K meditacím příliš neinklinoval, byla v tom jen paličatost a troufalost. Při stoupání si nikdy nerozložil síly, pořád s někým nebo s něčím soutěžil, a kde se mu stezka zdála dlouhá, zkracoval si cestu po tom nejstrmějším svahu. S ním bylo zakázáno se zastavovat, bylo zakázáno si stěžovat na hlad, únavu nebo zimu, zato si člověk mohl zazpívat nějakou pěknou písničku, zvlášť za bouřky nebo v husté mlze. A taky se mohl s vytím vrhnout střemhlav ze sněhových polí. Máma, která se s ním seznámila, když byl ještě kluk, říkala, že na nikoho nikdy nečekal ani tenkrát, zarputile pronásledoval každého, koho zahlédl nahoře před sebou, a proto člověk musel být zdatný chodec, aby na něj udělal dojem, a se smíchem dávala najevo, že si ho získala právě tímhle. Později začala před těmi honičkami dávat přednost sezení na louce nebo ráchání nohou v potoce nebo poznávání bylinek a květin podle jména. I na vrcholu se hlavně ráda dívala na vzdálené špičky hor, myslela na ty, které znala z mládí, a vzpomínala, kdy tam byla a s kým, zatímco tátu v té chvíli přepadlo něco jako zklamání a už se chtěl jen vrátit domů. Myslím, že to byly opačné reakce na tentýž stesk. Naši se 7
odstěhovali do města, když jim bylo skoro třicet, a opustili zemědělské Benátsko, kde se máma narodila a kde táta vyrostl coby válečný sirotek. Jejich první hory, první láska, byly Dolomity. Občas je zmiňovali při hovoru, když jsem byl ještě příliš malý, abych mohl sledovat konverzaci, ale slyšel jsem, jak se z ní určitá slova vynořují jako pronikavější zvuky, které znamenají víc. Catinaccio, Sassolungo, Tofane, Marmolada. Stačilo, aby táta vyslovil jedno z těchhle jmen, a mámě se rozzářily oči. Na těch místech se do sebe zamilovali, to jsem po čase pochopil i já: vzal je tam jako mladé jeden kněz a tentýž kněz je oddal, na úpatí lavaredských štítů Tre Cime, před kostelíkem, který tam stojí, jednoho podzimního rána. Ta horská svatba byla zakládajícím mýtem naší rodiny. Mámina rodina se z důvodů, které jsem neznal, postavila proti ní, konala se za účasti čtyř přátel ve větrovkách místo ve svatebním a pryčna v chatě Auronzo posloužila novomanželům jako svatební lože. Na skalní římse Cimy Grande se už třpytil sníh. Ta říjnová sobota roku 1972 znamenala pro ten rok i řadu dalších konec horolezecké sezóny: o den později naložili do auta kožené pohorky, pumpky, její těhotenství a jeho pracovní smlouvu a odjeli do Milána. Klid nebyl ctností, jíž by si táta považoval, ale ve městě by ho byl potřeboval jako sůl. Ne že by v Miláně nebyl výhled: v sedmdesátých letech jsme bydleli v činžáku s průčelím hledícím na širokou třídu plnou aut, pod jejímž asfaltem údajně tekla řeka Olona. Je pravda, že za deštivých dní se ulice zaplavila – a já si představoval řeku, jak tam dole ve tmě burácí a vzdouvá se, až se mřížemi kanálů vylije ven –, ale tahle 8
rozvodněná řeka byla jiná, tvořila ji auta, dodávky, motorky, náklaďáky, autobusy, sanitky. Měli jsme byt nahoře, v sedmém patře: dvě řady identických domů, které ulici lemovaly, ten rámus ještě násobily. Některé noci už to táta nemohl vydržet, vstal z postele, otevřel okno dokořán, jako by chtěl městu vynadat, přikázat mu, aby bylo zticha, nebo na něj vylít vařící smůlu; minutu tam stál a díval se dolů, pak si oblékl sako a šel to ven rozchodit. Těmi skly jsme viděli spoustu nebe. Jednolitou bělost, lhostejnou k ročním obdobím, zbrázděnou jen letem ptáků. Máma na balkónku začernalém od kouře a plesnivém od odvěkých dešťů zarputile pěstovala květiny. Pečovala na balkóně o své rostlinky a přitom mi vyprávěla o srpnových vinicích na venkově, kde vyrostla, nebo o tabákových listech pověšených na tyčích v sušárnách nebo o chřestu, který se musel sklízet dřív, než vyrazí ze země, to aby zůstal křehký a bílý, a proto bylo potřeba mít zvláštní talent a vidět ho ještě schovaný v půdě. Nyní se jí ten bystrozrak hodil k něčemu úplně jinému. V Benátsku dělala ošetřovatelku, ale v Miláně dostala místo zdravotní asistentky ve čtvrti Olmi, na západní periferii města, v chudinských domech. Byla to nově vzniklá funkce, stejně jako rodinná poradna, kde působila, a šlo o to pomáhat ženám během těhotenství a pak dohlížet na novorozence až do jednoho roku života: tohle byla mámina práce a jí se líbila. Jenže tam, kam ji vyslali, se víc než čemukoli jinému podobala misii. Jilmů, po nichž čtvrť nesla jméno, v ní moc nezbylo, veškerá toponymie s Olšovou, Jedlovou, Modřínovou a Březovou ulicí zněla jako výsměch mezi dvanáctipatrovými paneláky zamořenými bídou a neduhy všeho druhu. K máminým úkolům patřilo prověřovat prostředí, v němž dítě vyrůstalo, a po těch 9
návštěvách bývala v šoku ještě celé dny. V nejhorších případech musela podat žalobu u soudu pro nezletilé. Nebylo pro ni snadné zajít tak daleko, navíc musela snést slušnou dávku urážek a výhrůžek, přesto nepochybovala, že se rozhodla správně. Nebyla jediná, kdo tomu věřil, k sociálním pracovnicím, vychovatelkám, učitelkám ze základních škol ji pojil hluboký sborový duch, něco jako pocit ženské a kolektivní zodpovědnosti vůči těm dětem. Zato táta byl samotář. Pracoval jako chemik v továrně s deseti tisíci dělníků, kterou nepřetržitě zmítaly stávky a propouštění, a ať se tam uvnitř stalo cokoli, večer se odtamtud vždycky vracel plný zlosti. U večeře mlčky sledoval televizní noviny a přitom ve vzduchu třímal příbor, jako kdyby čekal, že každou chvíli vypukne další světová válka, a klel si pro sebe při každé zmínce o dalším zabitém člověku, další vládní krizi, dalším zvýšení ceny ropy, další bombě od neznámého pachatele. S těmi několika málo kolegy, které zval k nám domů, debatoval takřka výhradně o politice a pokaždé to skončilo hádkou. S komunisty byl antikomunista, s katolíky radikál, volnomyšlenkář s každým, kdo by se ho pokusil uzavřít do rámečku jedné církve, jedné partajní zkratky; jenže to nebyla doba, kdy by se lidé mohli vyhnout zaujetí pozice, a po čase k nám tátovi kolegové přestali chodit. On ale dál chodil každé ráno do továrny, jako kdyby musel slézt do zákopů. A dál v noci nespal, svíral věci příliš silně, používal špunty do uší a prášky na bolení hlavy, vybuchoval prudkými záchvaty zlosti: to pak pokaždé zakročila máma, která na sebe z povinností života v páru vzala i tu, že ho bude uklidňovat, že bude tlumit rány ve rvačce mého táty se světem. 10
* * * Doma ještě mluvili benátským nářečím. V mých uších znělo jako jejich tajný jazyk, jako ozvěna nějakého předešlého tajemného života. Pozůstatek minulosti stejně jako tři fotografie, které máma vystavila na stolku v předsíni. Často jsem se u nich zastavoval a prohlížel si je: na první byli její rodiče v Benátkách, na jediné cestě, kterou kdy podnikli a kterou dědeček daroval babičce ke stříbrné svatbě. Na druhé pózovala celá rodina v době vinobraní: prarodiče seděli uprostřed skupinky, tři dívky a jeden chlapec stáli kolem nich, koše s hrozny na dvoře statku. Na třetí se ten jediný syn, můj strýc, usmíval po boku mého táty vedle nějakého kříže na vrcholu, s lanem obtočeným kolem ramene, v horolezeckém. Umřel mladý, a proto jsem se jmenoval po něm, i když já byl v našem rodinném slovníku Pietro a on Piero. A přitom jsem nikoho z těch lidí neznal. Nikdy mě k nim nevzali na návštěvu a oni nikdy nepřijeli do Milána. Máma párkrát do roka sedla v sobotu ráno na vlak a vracela se v neděli večer, o něco smutnější, než když odjela, a pak ji ten smutek přešel a život šel dál. Měla spoustu věcí na práci, spoustu osob, o které se musela starat, než aby si pěstovala chmury. Jenže ta minulost se objevovala, vždycky když to člověk nejméně čekal. V autě, během dlouhé cesty, která mě měla dovést do školy, mámu do poradny a tátu do továrny, máma někdy po ránu zanotovala jednu ze starých písniček. Uprostřed dopravní zácpy spustila první sloku a on se po chvíli přidal. Odehrávaly se v horách během první světové války: Vojenský konvoj, Valsugana, Kapitánova závěť. Už jsem ty příběhy znal nazpaměť i já: sedmadvacet jich odjelo na frontu a domů se jich vrátilo jen pět. Tam na Piavě zůstal kříž pro matku, která 11
se ho dříve či později vydá hledat. Milá, která v dáli čekala, vzdychala, pak ji to čekání unavilo a vdala se za jiného; umírající jí věnoval polibek a pro sebe žádal květinu. Slova těch písniček byla v dialektu, tak jsem pochopil, že si je mí rodiče přinesli z jejich předchozího života, ale tušil jsem i něco jiného a podivnějšího, a to, že ty písničky neznámo jak, ale mluvily o nich dvou. Chci říct o nich dvou osobně, jinak nebylo možné vysvětlit dojetí, které z jejich hlasů tak jasně zaznívalo. Pak se za jistých vzácných větrných dní, na podzim nebo zjara, na konci milánských hlavních tříd objevily hory. Stávalo se to za jednou zatáčkou, na silničním nadjezdu, zničehonic, a oči mých rodičů se k nim hned stočily, aniž se na ně museli vzájemně upozornit. Vrcholy byly bílé, obloha nezvykle modrá, pocit zázraku. Tam dole u nás byly továrny zmítané nepokoji, přeplněné chudinské činžáky, bitky na náměstích, týrané děti, svobodné matky; tam nahoře byl sníh. Máma se zeptala, co je to za hory, a táta se rozhlížel, jako kdyby chtěl zorientovat kompas v geografii města. Co je tohle za třídu, viale Monza, viale Zara? Tak to je Grigna, říkal po chvilce přemítání. Ano, řekl bych, že to je tutově ona. Já si její příběh dobře pamatoval: Grigna byla překrásná a krutá válečnice, poroučela zabíjet vystřelenými šípy rytíře, kteří se vydávali vyznat jí lásku, a tak ji Bůh potrestal a proměnil ji v horu. A teď byla za předním sklem a nechávala se obdivovat námi třemi, každým pohrouženým v jiné němé myšlence. Pak na semaforu naskočila zelená, nějaký chodec ještě utíkal přes ulici, zezadu někdo troubil, táta ho poslal někam, vztekle zařadil, šlápl na plyn a ujížděl od té chvíle milosti pryč. * * * 12
Přišel konec sedmdesátých let, a zatímco Milán byl v jednom ohni, oni dva si zas obuli pohorky. Nezamířili na východ, odkud přišli, ale na západ, jako kdyby pokračovali v útěku: směrem k Ossole, Valsesii, Valle d’Aostě, k vyšším a příkřejším horám. Máma mi pak později vyprávěla, že tam ji poprvé přepadl stísněný pocit. V porovnání s mírnými profily Benátska a Tridentska se jí ta západní údolí jevila úzká, tmavá, sevřená jako rokle; skály byly vlhké a zčernalé, všude se řinuly vodopády. Takové vody, pomyslela si. Tady musí strašně moc pršet! Neuvědomovala si, že všechna ta voda prýští z jednoho neobyčejného pramene, ani že ona s tátou mu kráčejí přímo vstříc. Vystoupali údolím, dokud se nedostali dost vysoko, aby zas vyšli na slunce: tam nahoře se před nimi krajina rozevřela a najednou se před jejich očima objevil masiv Monte Rosa. Arktický svět, věčná zima čnící nad letními pastvinami. Mámu to vyděsilo. Zato táta říkal, že to bylo jako objevit jinou úroveň velikosti, jako přijít z hor lidí a ocitnout se v horách světa obrů. A samozřejmě se do nich zamiloval hned na první pohled. Nevím, kde přesně ten den byli. Kdoví, jestli to byla Macugnaga, Alagna, Gressoney, Ayas. Tehdy se pod vlivem tátova neklidného kočovnictví přesouvali každý rok jinam, kolem dokola horského masivu, který mu učaroval. Víc než údolí si pamatuju domy, jestli se jim dá takhle říkat: pronajímali jsme si bungalovy v kempu nebo pokoj někde v penzionu ve vesnici a zůstávali jsme tam dva týdny. Nikdy nebylo dost místa, aby se to tam dalo zútulnit, ani času, aby člověk mohl k něčemu přilnout, ale tohle tátu nezajímalo, ani si to neuvědomoval. Hned po příjezdu se vždycky převlékl: vytáhl z tašky kostkovanou košili, manšestráky, vlněný svetr; jakmile byl zase ve svém starém oblečení, stával se z něj jiný člověk. Trávil tu krátkou dovolenou 13
na stezkách, vycházel brzo ráno a vracel se večer nebo až další den, zaprášený, sežehnutý sluncem, unavený a šťastný. U večeře nám vyprávěl o kamzících a kozorožcích, o nocování pod širým nebem, o hvězdné obloze, o sněhu, který tam nahoře padá i v srpnu, a když byl opravdu spokojený, uzavíral to slovy: fakt bych vás tam v té chvíli chtěl mít s sebou. Jenže máma na ledovec odmítala lézt. Měla z něj iracionální a nepřekonatelný strach: říkala, že pro ni hory končí ve třech tisících metrech, ve výšce Dolomit. Před třemi tisíci dávala přednost dvěma – pastvinám, bystřinám, lesům – a moc se jí líbil život i ve výšce tisíce metrů, v osadách ze dřeva a kamene. Když byl táta pryč, ráda se mnou chodila na procházky, na kafe do baru na náměstí, sedávali jsme na loukách, četla mi knihy, klábosila s kolemjdoucími. Trpěla spíš naším neustálým přemisťováním. Byla by si přála dům, ze kterého by udělala domov, vesnici, kam bychom se vraceli, často o to tátu žádala: on odpovídal, že nemáme dost peněz, abychom mohli platit další nájem kromě milánského bytu, ona usmlouvala částku, do které se musí vejít, a on jí nakonec slíbil, že se po něčem podívá. Večer, když se sklidilo ze stolu, táta rozložil na stole topografickou mapu a pustil se do studování trasy na další den. Vedle sebe měl šedou ročenku Italského alpského klubu a půl skleničky grappy, ze které si občas usrkl. Máma si užívala svého dílu svobody, seděla v křesle nebo na posteli ponořená do četby nějakého románu: na hodinku či na dvě nám v něm zmizela a vypadalo to, jako kdyby byla někde jinde. Já jsem si většinou vylezl tátovi na klín, abych se podíval, co dělá. Připadal mi veselý a upovídaný, úplný opak toho táty z města, na kterého jsem byl zvyklý. Byl rád, že mi může ukázat mapy a naučit 14
mě v nich číst. Tohle je bystřina, ukazoval mi, tohle je jezírko a tohle je zase shluk horských chat. Tady můžeš podle barvy rozlišit les, horskou lučinu, kamenné moře, ledovec. Tyhle zahnuté čáry ukazují kótu: čím jsou hustší, tím je hora strmější, až tam, kam se už ani nedá vylézt; tady, kde jsou řidší, je svah pozvolnější a vedou tam stezky, vidíš? Tyhle body označené nadmořskou výškou, to jsou vrcholy. A tam máme namířeno. Dolů slézáme jen tehdy, když se dostaneme na místo, odkud už stoupání nevede. Rozumíš tomu? Ne, nemohl jsem tomu rozumět. Musel jsem ho vidět, ten svět, který ho činil tak šťastným. Po letech, když jsme tam začali chodit spolu, táta tvrdil, že si naprosto přesně pamatuje, jak se projevily mé sklony. Jednou ráno se chystal odejít, máma ještě spala, zavazoval si právě pohorky a najednou jsem se před ním objevil oblečený a přichystaný vyrazit společně s ním. Musel jsem se obléct v posteli. V tom přítmí jsem ho vyděsil, jako by mi bylo víc než šest sedm let: v jeho vyprávění už jsem byl tím, kým se pak stanu, byla to předtucha dospělého syna, přízrak z budoucnosti. Nechceš se ještě trochu prospat? zeptal se mě potichu, aby nevzbudil mámu. Já chci jít s tebou, odpověděl jsem, anebo on to aspoň tak tvrdil: ale možná to byla jen věta, kterou se mu líbilo si pamatovat.
15
Část první Hora dětství
1
Vesnice Grana ležela ve slepém rameni jednoho z těch údolí, kolemjdoucími přehlížená jakožto nepodstatná možnost, shora uzavřená ocelově šedým hřebenem a zdola srázem, jenž ji činil takřka nedostupnou. Zbytky nějaké věže střežily na srázu nyní už zdivočelá pole. Z okresky odbočovala polní cesta a strmě stoupala serpentinami až pod onu věž, když ji minula, začala být pozvolnější, obtočila se kolem boku hory a vstoupila do údolí v polovině úbočí a dál už pokračovala v mírném klesání. Když jsme se po ní pustili, psal se červenec roku 1984. Na polích právě probíhala senoseč. Dolina byla širší, než se zdola zdálo, na stinném svahu samé lesy a na tom slunečném terasy: dole, mezi houštinami, protékal horský potok, který jsem chvílemi zahlédl, jak se třpytí, a to bylo to první, co se mi v Graně zalíbilo. Četl jsem tehdy dobrodružné romány. K lásce k řekám mě přitáhl Mark Twain. Pomyslel jsem si, že se tam dole bude moct rybařit, skákat do vody, plavat, pokácet pár stromků a postavit si vor, a unesený těmito představami jsem si nevšiml vesnice, která se objevila za zatáčkou. „Tady to je,“ řekla máma. „Zpomal.“ Táta přibrzdil a jel krokem. Od chvíle, kdy jsme vyjeli, se poslušně podřizoval jejím pokynům. V prachu zvířeném au19
tem se sehnul napravo, pak nalevo a dlouho si prohlížel chlévy, kurníky, seníky z dřevěných kůlů, vypálené nebo rozpadající se barabizny, traktory u cesty, balíkovače. Z jednoho dvora vyběhli dva černí psi se zvonečkem na krku. S výjimkou několika novějších domů celá vesnice vypadala, jako by ji postavili z téhož šedého kamene hory, k níž se tiskla jako shluk skalisek vyhřezlých na povrch, jako po dávném sesuvu půdy; o něco výš se pásly kozy. Táta neřekl nic. Máma, která to místo objevila sama, mu na jednom plácku řekla, ať zaparkuje, vystoupila z auta a vydala se hledat majitelku domu, zatímco my dva jsme vykládali zavazadla. Jeden ze psů se k nám se štěkotem přiblížil a táta udělal něco pro mě nevídaného: natáhl ruku, aby ji pes mohl očichat, vlídně na něj promluvil a podrbal ho za ušima. Možná to uměl líp se psy než s lidmi. „Tak co?“ zeptal se mě, zatímco odepínal gumové úchyty ze zahrádky na střeše auta. „Co ty na to?“ Je to nádhera, chtělo se mi odpovědět. Vůně sena, chléva, dřeva, kouře a kdoví čeho ještě mě zasáhla hned, jak jsem vylezl z auta, byla plná příslibů. Ale nebyl jsem si jistý, že je to správná odpověď, a tak jsem řekl: „Nepřijde mi to tu špatný, a tobě?“ Táta pokrčil rameny. Zvedl pohled nad zavazadla a podíval se na stodolu před námi. Nakláněla se ke straně a určitě by spadla, kdyby ji nepodpíraly dva kůly. Uvnitř byly naskládané balíky sena a na seně ležela džínová košile, kterou si někdo svlékl a zapomněl ji tam. „Já jsem na podobným místě vyrostl,“ řekl a nedal mi šanci pochopit, jestli je to pěkná nebo ošklivá vzpomínka. Vzal jednu tašku za ucho a chystal se ji zvednout, ale vtom 20
ho něco napadlo. Podíval se na mě a v hlavě měl tu myšlenku, která ho musela notně pobavit. „Podle tebe nás minulost může minout znovu?“ „Těžko,“ řekl jsem, abych se nedal vyvést z míry. Pořád mi dával podobné hádanky. Spatřoval ve mně inteligenci, která se podobá té jeho, se smyslem pro logiku a matematiku, a myslel si, že je jeho povinností ji podrobovat zkouškám. „Vidíš támhle ten potok?“ zeptal se. „Budeme dělat, že voda je ubíhající čas. Jestliže tady, kde teď stojíme, je přítomnost, na které straně je podle tebe budoucnost?“ Zamyslel jsem se. Tohle mi přišlo jednoduché. Dal jsem mu odpověď, která byla nejvíc nasnadě: „Budoucnost leží tam, kam teče voda, támhletím směrem.“ „Špatně,“ prohlásil táta. „Naštěstí.“ Pak, jako by z něj spadla nějaká tíha, řekl: „Hopla,“ slovo, které používal, i když zvedal mě, a první ze dvou tašek dopadla s žuchnutím na zem. Dům, který máma pronajala, stál v horní části vsi, na dvoře schouleném kolem koryta. Nesl známky dvojího odlišného původu: ten první se projevil na zdivu, na verandě ze zčernalého modřínu, na břidlicové střeše porostlé mechem, na velkém začouzeném komíně, a to byl jeho prastarý původ; ten druhý byl jenom starý. Z doby, kdy v domě položili linoleum, stěny polepili plakáty s květinovým dekorem, kuchyň vybavili závěsnými skříňkami a dřezem, teď už plesnivými a vybledlými. Jen jedna věc se vymykala průměrnosti, a to černá, litinová, masivní a strohá kamna s mosaznými madly a čtyřmi plotýnkami na vaření. Museli je sem převézt odjinud a ještě z jiné doby. Ale myslím si, že mámě se líbilo hlavně to, co tam nebylo, protože vlastně nenašla o moc víc než prázdný dům: zeptala se majitelky, jestli ho můžeme dát trochu do pořádku, a ta jen 21
odpověděla: „Dělejte si, co chcete.“ Už roky ho nepronajímala a určitě nečekala, že ho pronajme to léto. Chovala se stroze, ale nebyla nezdvořilá. Řekl bych, že byla nesvá, protože právě pracovala na poli a nestihla se převléct. Předala mámě velký železný klíč, dovysvětlila jí cosi ohledně užívání teplé vody, krátce protestovala, než si vzala obálku, kterou pro ni máma měla přichystanou. Táta už tam v té chvíli dávno nebyl. Pro něj byl dům jako dům, a další den musel být zase v práci. Vyšel na verandu kouřit, rukama se opíral o zábradlí z hrubého dřeva, oči upíral k vrcholům hor. Vypadal, jako by je zkoumal, aby zjistil, odkud má zahájit útok. Vrátil se dovnitř, až když majitelka odešla, čímž si ušetřil zdravení, v chmurné náladě, která ho mezitím přepadla; řekl, že jde koupit něco k obědu a že chce před večerem zas vyrazit. Jakmile odjel, máma se v tom domě vrátila k verzi sebe samé, kterou jsem nikdy předtím nepoznal. Hned jak ráno vstala z postele, naskládala třísky do kamen, zmuchlala novinový papír a škrtla sirkou o drsnou plochu litiny. Nevadil jí kouř, který pak zaplavil kuchyni, ani deka, kterou jsme měli přehozenou přes ramena, než se místnost vytopila, ani mléko, které později přeteklo z konvičky a seškvařilo se na rozpálené plotně. K snídani mi dávala opečený chleba s marmeládou. Myla mě pod kohoutkem, opláchla mi obličej, krk a uši, pak mě utřela utěrkou a vystrčila mě ven: ať si jdu užít povětří a slunce a konečně se trochu zbavím své městské zchoulostivělosti. V těch dnech se horský potok stal mým průzkumnickým terénem. Měl jsem zakázáno překročit dvě hranice: nahoře dřevěnou lávku, za kterou byly břehy strmější a sevřely se do 22
rokle, a dole křoví pod srázem, za nímž voda stékala směrem do údolí. Tenhle úsek máma dokázala ohlídat z verandy domu, ale pro mě byl jako celá řeka. Potok se zpočátku řinul dolů přískoky, padal v rychlých peřejích mezi velkými balvany, ze kterých jsem se nakláněl a pozoroval stříbřité odlesky u dna. O kus dál zpomalil a rozvětvil se, jako kdyby přešel z mládí do dospělosti, a protínal břízami kolonizované ostrůvky, po kterých jsem mohl přeskákat až na opačný břeh. Ještě o kus dál propletenec větví vytvářel zátaras. V tom místě se táhla strž, kde lavina v zimě strhla kmeny a větve, které teď hnily ve vodě, ale já tenkrát o těchhle věcech nic nevěděl. Pro mě to byla v životě potoka chvíle, kdy narazil na překážku, zarazil se a zakalil se. Pokaždé jsem se nakonec usadil právě tam a díval se na řasy, jak se neznatelně vlní pod hladinou. Na loukách u břehu pásl krávy jeden kluk. Podle mámy to byl synovec naší bytné. Pořád s sebou nosil žlutou umělohmotnou hůl s ohnutou rukojetí, kterou krávy šťouchal do boku, aby je popohnal dolů do vysoké trávy. Bylo to sedm hnědých stračen, mladých a neklidných. Kluk jim huboval, když si šly po svých, a stávalo se, že se za tou či onou s nadávkami hnal, zatímco cestou zpátky se vydrápal do svahu, otočil se a volal na ně takhle: hou, hou, hou, nebo hej, hej, hej, dokud se za ním neochotně nevydaly do chléva. Na pastvě si sedal na zem a dohlížel na ně shora, něco si přitom vyřezával zavíracím nožem. „Tam nemůžeš stát,“ řekl mi, když na mě jedinkrát promluvil. „Proč?“ zeptal jsem se. „Šlapeš po trávě.“ „A kde můžu stát?“ „Támhle.“ 23
Ukázal na druhý břeh potoka. Z místa, kde jsem byl, jsem neviděl, jak se tam dá dostat, ale nechtěl jsem se ho na to ptát ani vyjednávat o průchodu přes jeho trávu. Tak jsem vlezl do vody obutý. Snažil jsem se v proudu udržet vzpřímený a nedat najevo žádné váhání, jako kdybych se brodil přes řeku den co den. Dostal jsem se na druhou stranu, sedl jsem si na balvan, kalhoty jsem měl durch, z bot mi crčela voda, ale když jsem se otočil, ten kluk už si mě vůbec nevšímal. Strávili jsme tak celé dny, on na jednom břehu, já na druhém, a nezavadili jsme o sebe ani pohledem. „Proč se s ním nejdeš skamarádit?“ zeptala se mě máma jednou večer u kamen. Dům byl nasáklý vlhkostí příliš mnoha zim, a tak jsme rozdělávali oheň na večeři a pak jsme se u něj hřáli až do chvíle, kdy jsme šli spát. Každý jsme si četli svoji knihu a občas, když jsme obraceli stránku, jsme přihodili polínko a prohodili pár slov. Velká černá kamna nás poslouchala. „Ale jak?“ odpověděl jsem. „Nevím, co mu mám říct.“ „Řekneš mu ahoj. Zeptáš se ho, jak se jmenuje. Zeptáš se ho, jak se jmenujou jeho krávy.“ „No jasně, dík,“ řekl jsem a předstíral jsem, že jsem zabraný do četby. Ve společenských kontaktech byla máma mnohem dál než já. Jelikož ve vsi nebyly obchody, zatímco já jsem prozkoumával potok, ona našla chlév, kde se dalo koupit mléko a sýr, zahradu, kde prodávali pár druhů zeleniny, a pilu, kde si mohla opatřit odřezky dřeva. Dokonce se dohodla s klukem z mlékárny, který k nám zajížděl ráno i večer s dodávkou pro prázdné konve od mléka, že jí bude vozit chleba a drobný nákup. A nevím, jak to udělala, ale po týdnu zavěsila na verandě truhlíky a zasadila do nich muškáty. Teď byl náš dům poznat i na 24
dálku a slyšel jsem těch pár obyvatel Grany, jak ji zdraví jménem. „Každopádně to není důležitý,“ řekl jsem, o minutu později. „Co není důležitý?“ „Skamarádit se. Já jsem rád i sám.“ „Vážně?“ řekla máma. Zvedla oči od stránky a bez úsměvu, jako by to byla velice vážná věc, dodala: „Víš to jistě?“ Tak se rozhodla, že mi pomůže sama. Ne všichni to vidí jako ona, ale máma pevně věřila v nutnost zasahovat druhým do života. O pár dní později jsem v téže kuchyni našel kluka od krav, jak svačí usazený na mojí židli. Po pravdě řečeno jsem ho dřív ucítil, než uviděl, protože z něj vycházel onen pach chléva, sena, zkyslého mléka, vlhké hlíny a dřevěného kouře, který se pro mě od té doby už navždycky stal pachem hor a na který jsem pak narazil ve všech horách na světě. Jmenoval se Bruno Guglielmina. Stejné příjmení mají v Graně všichni, rozhodl se nám upřesnit, ale Bruno se jmenuje jenom on. Byl o pár měsíců starší než já, jelikož se taky narodil ve dvaasedmdesátém, ale ne v listopadu. Cpal se sušenkami, které mu nabídla moje máma, jako kdyby v životě žádné nejedl. Poslední odhalení bylo, že když jsme oba předstírali nezájem o toho druhého, pozoroval mě stejně jako já jeho. „Tobě se líbí potok, co?“ zeptal se mě. „Jo.“ „Umíš plavat?“ „Trochu.“ „Rybařit?“ „To asi ne.“ „Pojď, něco ti ukážu.“ 25
Tohle mi řekl a seskočil ze židle, já si vyměnil pohled s mámou a pak jsem bez rozmýšlení pelášil za ním. Bruno mě zavedl k místu, které jsem znal, tam kde potok tekl ve stínu lávky. Když jsme se ocitli na břehu, polohlasně mi nařídil, ať jsem co nejvíc potichu a schovaný. Pak se nepatrně naklonil přes balvan, jen aby měl odtamtud výhled. Rukou mi dal znamení, ať počkám. Zatímco jsem čekal, prohlížel jsem si ho: vlasy měl světlé jako len a krk osmahnutý od slunce. Na sobě měl kalhoty jiné velikosti, než byla ta jeho, srolované u kotníků a s nízkým rozkrokem, jako karikatura dospělého muže. Měl i chování dospělého, jakousi vážnost v hlase a v gestech: pohybem mi nakázal, ať se k němu přidám, a já ho poslechl. Naklonil jsem se ze skaliska, abych se podíval tam kam on. Nevěděl jsem, co mám vidět: bystřina tam vzadu tvořila maličký vodopád a temnou tůňku, hlubokou asi ke kolenům. Hladina byla zčeřená, vířená nepřetržitě padající vodou. U krajů se pohupovala pěna vysoká jeden prst a na příčně zaseknuté větvi se zachytila tráva a nacucané listy. Pohledu se nenabízelo nic, jen voda tekoucí z hory, a přece mě pokaždé okouzlil a já nevěděl proč. Po chvíli, co jsem na tůňku upíral zrak, jsem uviděl, jak se hladina nepatrně zachvěla, a všiml jsem si, že uvnitř je něco živého. Jeden, dva, tři, čtyři zašpičatělé stíny s čumáky proti proudu, jen ocasy se pomalu vodorovně pohybovaly. Občas se jeden z těch stínů hbitě přemístil a zastavil se na jiném místě, chvílemi vystrčil hřbet z vody a pak se zas vrátil pod hladinu, ale stále s pohledem nasměrovaným k malému vodopádu. Byli jsme vůči nim níž v údolí, proto si nás ještě nevšimly. „To jsou pstruzi?“ zašeptal jsem. „Ryby,“ řekl Bruno. 26
„A jsou tam pořád?“ „Pořád ne. Občas změněj tůň.“ „Ale co to dělají?“ „Lověj,“ odpověděl a ta věc mu připadala naprosto normální. Já to naopak zjišťoval právě v té chvíli. Vždycky jsem si myslel, že ryby plují po směru vody, což by mělo být snazší, a ne že plýtvají silami, aby se udržely proti proudu. Pstruzi pohybovali ocasy jen tolik, aby zůstali nehybní. Rád bych byl věděl, co že to loví. Možná mušky, které jsem viděl kroužit těsně při hladině, jako by byly polapené. Chvíli jsem si ten výjev prohlížel ve snaze lépe ho pochopit, než to Bruna zničehonic omrzelo: vyskočil na nohy, zamával pažemi a pstruzi byli vmžiku ti tam. Vystřelili jako šípy z prostředka tůňky do všech stran. Díval jsem se do vody a viděl jsem jen bílý a bleděmodrý štěrk na dně, a pak jsem toho musel nechat a vydat se za Brunem, který už vybíhal na protější hráz. O něco výš se na břehu tyčila osamělá budova jako dům nějakého hlídače. Rozpadala se mezi kopřivami, maliníky, vosími hnízdy sušícími se na slunci. Ve vsi byla spousta podobných rozvalin. Bruno přiložil ruce ke kamenným zdem, v místě, kde se spojily do jediné hrany, samá škvíra, přitáhl se a dvěma pohyby se ocitl ve výšce oken v prvním patře. „Pojď!“ řekl, když vykoukl ze shora. Pak na mě ale zapomněl počkat, možná proto, že mu to nepřipadalo obtížné, možná ho nenapadlo, že bych mohl potřebovat pomoc, nebo zkrátka proto, že byl takhle zvyklý: ať je něco snadné, nebo ne, člověk to musí zvládnout sám. Napodobil jsem ho, jak nejlépe jsem dokázal. Ucítil jsem pod prsty hrubý, teplý, suchý kámen. Poškrábal jsem si paže o parapet okna, nakoukl jsem dovnitř a uviděl jsem Bruna, jak se spouští poklopem z půdy po žebří27
ku vedoucím dolů. Myslím, že to už jsem byl rozhodnutý, že za ním půjdu kamkoli. Dole v přítmí byla místnost rozdělená nízkými zídkami do čtyř stejně velkých prostorů, které připomínaly nádrže. Ve vzduchu se vznášel pach plísně a shnilého dřeva. Postupně, jak oči přivykaly tmě, jsem zjistil, že na podlaze jsou poházené plechovky, láhve, staré noviny, roztrhané košile, prošlapané boty, kusy zrezivělého nářadí. Bruno se skláněl nad velikým ohlazeným bílým kamenem ve tvaru kola, položeným v rohu místnosti. „Co je to?“ zeptal jsem se. „Žernov,“ řekl. Pak dodal: „Mlýnskej kámen.“ Sehnul jsem se vedle něj, abych se taky podíval. Věděl jsem, co je to žernov, ale nikdy jsem žádný neviděl na vlastní oči. Natáhl jsem ruku. Tenhle kámen byl chladný, kluzký a v otvoru uprostřed se utvořil mech, který zanechával na bříšcích prstů cosi jako zelené bláto. Cítil jsem, jak mě na rukou pálí ty čerstvé škrábance. „Musíme ho postavit,“ řekl Bruno. „Proč?“ „Aby se mohl kutálet.“ „A kam?“ „Jak kam? Dolů, ne?“ Zavrtěl jsem hlavou, protože jsem to nechápal. Bruno mi to trpělivě vysvětlil: „Postavíme ho. Vykutálíme ho ven. A pak ho shodíme dolů po vodě. Ryby vyskáčou z vody a my si je sníme.“ Nápad mi hned připadal velkolepý a neuskutečnitelný. Ten šutr byl na nás dva moc velký. Ale bylo tak krásné si představovat, jak se kutálí dolů, a tak krásné si představovat, že by28
chom byli schopni něčeho takového, že jsem se rozhodl nic nenamítat. Někdo to už musel zkoušet před námi, protože pod žernovem, mezi kamenem a podlahou, byly vraženy dva dřevorubecké klíny. Jen ten kousek, aby ho nadzvedly ze země. Bruno sebral silnou tyč, násadu od krumpáče či lopaty, a kamenem ji do té škvíry začal zarážet jako hřebík. Když se špička zaklínila, vsunul pod násadu kámen a zarazil ho nohou. „Teďka mi pomoz,“ řekl. „A co mám dělat?“ Šel jsem si stoupnout vedle něj. Museli jsme oba zatlačit dolů, pomocí váhy našich těl, abychom žernov nadzvedli. Tak jsme se oba společně pověsili na násadu, a když jsem se nohama odlepil od země, na chvíli jsem ucítil, že se šutr hýbe. Bruno vymyslel správný systém, a s lepší pákou by to možná mohlo fungovat, jenže to staré dřevo se pod naší vahou ohnulo, zaskřípalo a nakonec se s prásknutím zlomilo a my skončili na zemi. Bruno se praštil do ruky. Zaklel a třepal s ní ve vzduchu. „Ublížil sis?“ zeptal jsem se. „Zasranej šutrák,“ řekl a sáhl si na ránu. „Dřív nebo pozdějc ho odsaď dostanu.“ Vylezl po žebříku a zmizel nahoře vyhnaný vznětlivým vztekem a za chvíli jsem ho slyšel, jak vyskočil z okna a utíká pryč. Ten večer jsem v posteli nemohl usnout. Rozrušení mě drželo vzhůru: měl jsem za sebou osamělé dětství a nebyl jsem zvyklý dělat něco ve dvou. Myslel jsem si, že i v tomhle jsem stejný jako táta. Ale toho dne jsem něco zakusil, nenadálý pocit důvěrné blízkosti, která mě lákala a děsila zároveň, jako průchod na neznámé území. Abych se uklidnil, hledal jsem v hlavě nějaký obraz. Vzpomněl jsem si na potok: na tůňku, na malý vodopád, na pstruhy, kteří hýbali ocasy, aby zůstali nehybní, 29
na listy a větvičku plující dál. A pak na pstruhy vymršťující se proti své kořisti. Začal jsem chápat jednu věc, a to, že pro říční rybu každá věc pochází z hory: hmyz, větvičky, listy, všechno. Proto se dívá vzhůru, čeká na to, co má přijít. Jestliže místo, kam se člověk ponoří do řeky, je přítomnost, pomyslel jsem si, pak minulost je voda, která protekla za něj, která teče dolů a v níž už pro něho nic není, zatímco budoucnost je voda stékající shora a přinášející nebezpečí a překvapení. Minulost je v údolí, budoucnost na vrchu. Tohle jsem měl tátovi odpovědět. Ať už je osud cokoli, přebývá v horách, které máme nad hlavou. Pak se pomalu rozplynuly i tyhle myšlenky a já jen naslouchal. Už jsem byl na noční zvuky zvyklý, dokázal jsem je rozeznat jeden po druhém. Tohle, říkal jsem si, je fontánka u napajedla. Tohle je zvonek psa, co se toulá nocí. Tohle je elektrický bzukot jediné pouliční lampy v Graně. V duchu jsem se ptal, jestli Bruno ve své posteli poslouchá tytéž zvuky. Máma v kuchyni obrátila stránku a praskání kamen mě kolébalo k spánku. Po zbytek července nebylo dne, kdy bychom se nepotkali. Buď jsem já přišel za ním na pastvu, nebo Bruno omotal kolem krav drát, napojil ho na autobaterii a zjevil se u nás v kuchyni. Myslím, že radši než sušenky měl moji mámu. Líbil se mu její zájem. Ptala se ho přímo, bez vytáček, jak byla zvyklá z práce, a on odpovídal, pyšný na to, že jeho příběh zajímá takovou milou paní z města. Vyprávěl nám, že je nejmladší obyvatel Grany a taky poslední kluk z vesnice, jelikož další děti nejsou na cestě. Jeho otec byl velkou část roku pryč, ukazoval se jen zřídka a jen v zimě, a jakmile ve vzduchu ucítil jaro, odjel zase do 30
Francie nebo do Švýcarska nebo kamkoli, kde našel stavbu, co nabírala dělníky. Naopak jeho máma se ze vsi nikdy ani nehnula: na polích nad domy měla zahrádku, kurník, dvě kozy, včelí úly; jejím jediným zájmem bylo starat se o to malé království. Když ji popsal, hned mi došlo, kdo to je. Žena, kterou už jsem viděl jít kolem, tlačila trakař nebo nesla motyku a hrábě, míjela mě se sklopenou hlavou a ani si nevšimla, že tam jsem. Ona s Brunem bydleli v domě jednoho strýce, manžela naší bytné, majitele několika pastvin a dojnic. Ten strýc je teď v horách se staršími bratranci: Bruno ukázal směrem k oknu, ze kterého teď byly vidět jenom lesy a kamenná moře, a řekl, že on se za nimi vydá v srpnu i s mladšími krávami, které mu tu dole nechali. „Do hor?“ zeptal jsem se. „Jo, na salaš. Víš, co to je salaš?“ Zavrtěl jsem hlavou. „A strýc s tetou jsou na tebe hodní?“ skočila mu do řeči máma. „Ale jo,“ řekl Bruno. „Je tu pořád spousta práce.“ „Ale chodíš i do školy, ne?“ „Jo, to jo.“ „Líbí se ti tam?“ Bruno pokrčil rameny. Nedokázal říct, že ano, ani aby jí udělal radost. „A tvoje máma s tátou se mají rádi?“ V té chvíli uhnul pohledem. Zkřivil rty do úšklebku, který mohl znamenat ne, nebo možná trochu, nebo možná, že není vhodné se o tom bavit. Mámě to jako odpověď stačilo a už nenaléhala, ale já věděl, že se jí v tom rozhovoru něco nelíbilo. Nevzdá to, dokud tomu nepřijde na kloub. 31
Když jsme s Brunem chodili ven, nebavili jsme se o svých rodinách. Toulali jsme se po vesnici, nikdy jsme se moc nevzdálili od jeho krav na pastvě. Pouštěli jsme se do dobrodružného prozkoumávání opuštěných stavení. A v Graně jich bylo víc, než jsme si mohli přát: staré chlévy, staré seníky a sýpky, starý konzum s prázdnými zaprášenými policemi, stará pec na chleba zčernalá od kouře. A všude stejné odpadky, jaké jsem viděl v mlýně, jako kdyby ty budovy, poté co přestaly být užívány, někdo zabral, zpustošil a znovu opustil. V některých kuchyních jsme ještě našli stůl s lavicí, pár talířů nebo sklenic ve spíži, pánev visící na komíně od krbu. V roce 1984 v Graně bydlelo čtrnáct osob, ale v jiných dobách jich mohla být i stovka. Prostředku vesnice vévodila budova modernější a impozantnější než domy shluknuté kolem ní: měla tři bíle omítnutá poschodí, vnější schodiště, dvůr, kolem dokola částečně rozbořenou zeď. Vlezli jsme tam, proklestili jsme si cestu křovinami, které se rozlezly po dvoře. Dveře v přízemí byly jen přivřené, a když do nich Bruno strčil, ocitli jsme se ve stinném atriu, vybaveném lavicemi a dřevěnými věšáky. Hned mi došlo, kde jsme, snad proto, že školy jsou si všechny podobné: ale ve škole v Graně teď rostli jen velcí šediví králíci, kteří si nás polekaně prohlíželi z řady klecí. Ve třídě byla cítit sláma, krmivo, moč, víno, z něhož se stával ocet. Na dřevěném stupínku, kde kdysi musela stát katedra, se povalovalo několik prázdných demižonů, ale nikdo neměl odvahu sundat ze zdi krucifix ani naštípat dříví z lavic navršených vzadu u stěny. Ty mě upoutaly víc než králíci. Šel jsem si je prohlídnout zblízka, byly to dlouhé úzké lavice, v každé byly čtyři otvory na kalamář, dřevo uhlazené všema rukama, které se na ně položily. Do vnitřní hrany tytéž ruce vyryly písmena, nožem 32
nebo možná špičkou hřebíku. Počáteční. G jako Guglielmina se objevovalo často. „Ty víš, o koho jde?“ „Některý znám,“ řekl Bruno. „Jiný neznám, ale slyšel jsem o nich mluvit.“ „Ale z který je to doby?“ „To nevím. Tahle škola je zavřená odjakživa.“ Nestihl jsem se zeptat na nic dalšího, uslyšeli jsme, jak na Bruna volá teta. Takhle naše dobrodružství končila: ozvalo se ono bezodkladné zavolání, zakřičené jednou, dvakrát, třikrát, které k nám dolehlo, ať jsme byli kdekoli. Bruno vztekle zafuněl. Pak se se mnou rozloučil a utíkal pryč. Nechával všechno v půli, hru, rozhovor, a já věděl, že ten den už ho neuvidím. Zato já jsem se ve staré škole zdržel ještě docela dlouho: prohlédl jsem si všechny lavice, přečetl všechny iniciály a zkoušel jsem si představit jména těch dětí. Pak jsem při tom šmejdění narazil na pečlivější a novější zářezy. Rýha vyhloubená nožem vystupovala ze zašedlého dřeva jako čerstvá rána. Přejel jsem prstem po G a B a o totožnosti jejich autora nemohlo být pochyb. Tak jsem si dal dohromady i další věci, to, co jsem viděl a nechápal v rozvalinách, kam mě Bruno vodil, a začal jsem tušit, jaký je tajný život té vesnice duchů. Červenec zatím utíkal. Tráva posečená při našem příjezdu zas o píď dorostla a kolem napajedla procházela stáda mířící na pastviny nahoře v horách. Sledoval jsem je, jak stoupají údolím a mizí, vcházejí do lesa za hluku kopyt a zvonců a později se zas objevují v dálce, za linií stromů, jako hejna ptáků usazená na boku hory. Dva večery v týdnu jsme se s mámou vydávali opačným směrem do jiné vesnice, což byla vlastně jen 33
hrstka obydlí na dně údolí. Pěšky nám to tam trvalo půl hodiny, a na konci stezky jsme měli pocit, jako bychom se rázem vrátili do moderní doby. Světla baru ozařovala most přes řeku, auta jezdila po okresce sem a tam a hudba se mísila s hlasy rekreantů sedících venku. Tam dole bylo větší teplo a léto tam bylo veselé a zahálčivé jako léta u moře. U stolků před barem se scházela parta mladých lidí: kouřili, smáli se, občas je nabrali kamarádi jedoucí kolem a odjížděli v autech do barů hlouběji v údolí. Já s mámou jsme se naopak postavili do fronty před telefon na žetony. Čekali jsme, až na nás přijde řada, a pak jsme společně vlezli do budky vyčerpané věčnými rozhovory. Naši s tím byli hotovi natotata, ani doma neztráceli čas klábosením, když je člověk poslouchal, připadali mu jako dva staří přátelé, kterým stačí půl věty, aby si porozuměli. Táta mluvil déle se mnou, když mi ho máma předala. „Nazdar, horale,“ říkal. „Jak se vede? Pokořil jsi nějakej pěknej vrchol?“ „Ještě ne. Ale trénuju.“ „Bezva. A jak se má tvůj kamarád?“ „Má se dobře. Akorát že se za chvíli přestěhuje na salaš a už ho neuvidím. Cesta tam trvá hodinu.“ „No, hodina zas není tak moc. Tak ho půjdem spolu navštívit, co ty na to?“ „To bych byl rád. Kdy přijedeš?“ „V srpnu,“ říkal táta. A než se se mnou rozloučil, dodával: „Dej mámě pusu. A starej se o ni, jo? Ať si nepřipadá osamělá.“ Já mu slíbil, že ano, ale v duchu jsem si říkal, že to on si připadá osamělý. Představoval jsem si ho v milánském bytě, prázdném, s okny dokořán a s randálem kamionů. Mámě se dařilo výborně. Do Grany jsme se vraceli stejnou lesní cestou, 34
na kterou se mezitím snesla tma. Ona tehdy rozsvěcela baterku a mířila si s ní na nohy. Noci se vůbec nebála. Byla tak klidná, že zbavila obav i mě: kráčel jsem za jejími pohorkami v tom nejistém světle a po chvíli jsem ji uslyšel, jak si tlumeně prozpěvuje, jakoby jen pro sebe. Když jsem tu písničku znal, přidal jsem se potichu k ní. Randál aut, zvuky z rádia, smích mládeže se rozplývaly za našimi zády. Jak jsme stoupali, vzduch byl čím dál svěžejší. Věděl jsem, že jsme skoro na místě, ještě chvíli předtím, než jsem zahlédl osvětlená okna: to když ke mně vítr přivál vůni komínů.
35