Úvodem
K
dyž na konci října roku 1918 vznikl na troskách rakousko-uherské monarchie samostatný československý stát, nemohl nikdo tušit, že mu jsou vyměřena pouhá dvě desetiletí existence a jednou se mu bude říkat „první republika“, protože po něm přijdou další, z nichž však číslovku dostane jen ta druhá s jepičím životem. V přemíře nadšení ze splnění snu mnoha generací Čechů, Moravanů a Slezanů se už na podzim 1918 ozvaly také tóny nesouhlasu či pochyb, které možná v provolávání slávy zanikaly. Předmnichovské Československo, jak jsme si zvykli nový stát také označovat, bylo patrně jedinou skutečně demokratickou zemí, která na troskách bývalé habsburské říše vznikla, ale řady svých „dětských nemocí“ se nedokázalo a snad ani nemohlo zbavit. Připomínaly se v těch nejméně vhodných chvílích a nakonec se nemalou měrou podílely i na jeho neslavném konci. Zůstaly vzpomínky, které vždy bývají ošidné, protože jsou subjektivní. Proto byla a je první republika adorována i zavrhována, dnes nejčastěji těmi, kteří o ní skoro nic nevědí. Nejen z tohoto důvodu nabízíme malé putování roky 1918–1939. V úvodní kapitole Dlouhé a těžké šestinedělí si přiblížíme první týdny a měsíce existence svobodného Československa. Byly opravdu těžké, protože republika musela od svého vzniku
(7)
6_8_uvod.indd 7
9/17/18 6:00 AM
čelit snahám německé a polské menšiny o připojení jejích území k Německu a Polsku a ani na Slovensku nebyla situace právě jednoduchá. Povíme si také o mírové konferenci ve Versailles a tragické smrti M. R. Štefánika. Druhá kapitola nazvaná Záhada „zlatého ešalonu“ je z velké části věnována československým legiím v Sovětském Rusku. Ale než s nimi proděláme známou sibiřskou anabázi a dozvíme se, jak to bylo s ruským zlatým pokladem, jehož se měli legionáři zmocnit, zůstaneme v Československu, které muselo znovu řešit kritickou situaci na Těšínsku i Slovensku a poprvé se také vyrovnávat se vzpourou legionářů. Třetí kapitolu nazvanou Než přišli Tři králové jsme věnovali dvacátým letům, na jejichž počátku se sice podařilo – byť třeba jen dočasně – vyřešit problémy se sousedy a zajistit ekonomickou stabilitu, ale vnitropolitická scéna se propadla do řady afér. Nezapomeneme ani na atentát na ministra Aloise Rašína a přiblížíme si až tragikomické osudy sesazeného císaře Karla I. Čtvrtá kapitola Výstřely u viaduktu nás provede třicátými roky, které byly z počátku ve znamení hluboké hospodářské krize přinášející stávky, demonstrace a hladové pochody. Po nástupu nacismu v Německu se postupně vyhrocovala situace v pohraničí a sudetoněmecký separatismus začal ohrožovat územní celistvost republiky. Rozloučíme se s vedoucími představiteli domácího i zahraničního odboje – K. Kramářem a T. G. Masarykem – kteří snad symbolicky zemřeli v předvečer velmi dramatického a tragického finále existence jimi založeného státu. Tomu je věnována pátá kapitola, v níž projdeme Od ledna přes září do března, kdy Československo opuštěno Francií i Velkou Británií zůstalo samo proti nacistickému Německu a v Mnichově mu bylo vydáno zcela napospas. Dotkneme se stále diskutované otázky, zda jsme se měli bránit i jak to bylo s možnou pomocí SSSR, a na závěr si přiblížíme několik měsíců existence tzv. druhé republiky, na niž rozhodně nemůžeme být hrdí. Skončíme 15. březnem 1939, kdy zbytek českých zemí obsadila nacistická armáda a Slovensko se vydalo vlastní cestou.
(8)
6_8_uvod.indd 8
9/17/18 6:00 AM
Obsah Úvodem
7
Dlouhé a těžké šestinedělí aneb První prezident na Pražském hradě
9
Záhada „zlatého ešalonu“ aneb Šestinedělí snad nebude mít nikdy konec
95
Než přišli Tři králové aneb Afér není nikdy dost
173
Výstřely u viaduktu aneb To kalné ráno si pamatuj
247
Od ledna přes září do března aneb To už nemůže Německo dále snášet
325
Hlavní použitá literatura
404
Rejstřík jmen
408
Rejstřík míst
416
(5)
5_obsah.indd 5
9/17/18 6:00 AM
Dlouhé
a těžké šestinedělí aneb Pr vní prezident na Pražském hradě
P
ondělí plné radosti, slávy a nadějí – Ještě zdaleka není dobojováno – Jednání v Ženevě – Pluky nemohou nastoupit cestu domů – Pryč od Čechů i Rakouska! – S našimi Němci se musí vyjednávat – Česká soldateska s bodáky a kulomety – Martinská deklarace – Maďaron horší Maďara – Jen ho sejmi! – Nevinný symbol porážky na Bílé hoře – Zbrklí Češi bourající kostely – Nový parlament i vláda, stará nespokojenost – Slavný návrat „prezidenta-zakladatele“ – Být solí v těstě k uhnětení republiky – Italové „pečou“ s Maďary – Komu má patřit Těšínsko? – Prohlédnutá lest – Týdenní válka zastavená Dohodou – Výstřel na Pražském hradě – Třetí vzadu – Ve Francii jsou si dobře vědomi našeho významu – Státy s „všeobecnými zájmy“ a „země zvláštní“ – Versailleský systém
(9)
1_kap_kor.indd 9
9/17/18 6:17 AM
příčinou všech zel – Premiér na vedlejší koleji – Francie – náš nejlepší spojenec a vzor – Humanitárně-bezpečnostní akce – Osudný let ministra války – Nevolnost, utržené lanko, poryv větru – Na shledanou, moje ženo jediná a zbožňovaná! – Druhý život
Seděl u okna a sledoval ubíhající krajinu. Za pár minut přijde chvíle, o které snil a na niž se těšil čtyři roky. Dlouhé čtyři roky, kdy cestoval po světě a snažil se získat mocné pro svůj boj. A taky pro velký sen o svobodném, demokratickém státě. Dlouho mu nechtěli ani naslouchat… Když tehdy v prosinci roku 1914 odjížděl do Itálie, bylo mu čtyřiašedesát. Věk vhodný k tomu, aby se člověk usadil a snažil se užít ty poslední roky života co nejvíce a nejlépe. A v klidu. Měl však sen, pro který chtěl udělat všechno, co udělat půjde. Snad byl opravdu pošetilý, jak mu všichni říkali, ale on věřil, že se může splnit. I tehdy s ním seděla ve vlaku Olga, nejmladší dcera, která ho doprovázela na údajné léčení. Jen ona věděla, že už se nevrátí, manželce ani Alici, Herbertovi a Janovi to neřekl. Nechtěl dojemné loučení, a hlavně tušil, že čím méně toho budou vědět, tím lépe, protože úřady je jistě začnou vyšetřovat. A pronásledovat. Herbert už nežil, Jan si protrpěl své v habsburské uniformě, ale naštěstí válku přežil, Alice seděla nějaký čas ve vězení a Charlotta… Píchlo ho u srdce, když si na ni vzpomněl. Je v ústavu a vypadá to s ní prý moc špatně. Co nejdřív za ní zajde, zase budou spolu a jistě se všechno zlepší. Ty čtyři roky byly opravdu dlouhé a těžké a proměnil se v nich nejen svět, ale i lidé. Tehdy byl smířený s tím, že se třeba už nikdy nevrátí a své nejbližší neuvidí. A teď nevěděl, jak by jim to dlouhé odloučení a všechny trampoty, do nichž je přivedl, mohl vynahradit. Za pár dní jsou Vánoce, kdy si lidé dávají dárky na důkaz své lásky. Co má položit pod stromeček on? A bude na ty sváteční chvíle vůbec čas?
(10)
1_kap_kor.indd 10
9/17/18 6:17 AM
Poslanec sociálně demokratické strany Antonín Němec při projevu na Staroměstském náměstí 28. října 1918
„Přejíždíme hranice, pane prezidente,“ oznámil důstojník v legionářské uniformě. Pohlédl na dceru, která dychtivě vyhlížela z okna, a zhluboka se nadechl…
Pondělí plné radosti, slávy a nadějí V pondělí 28. října 1918 byl natřikrát vyhlášen samostatný československý stát. Došlo k tomu v jistém smyslu nedopatřením – o den dříve vydal ministr zahraničí rakousko-uherské monarchie hrabě Gyula Andrássy nótu, v níž habsburská říše přijala podmínky stanovené americkým prezidentem Thomasem Woodrowem Wilsonem k uzavření příměří a ukončení války. Lidé v Praze to pochopili jako kapitulaci Rakouska-Uherska a začali slavit nabytou svobodu. Středem města šli v průvodech a provolávali slávu, strhávali symboly mocnářství, a když narazili na Isidora Zahradníka, premonstrátského kněze, agrárního poslance říšské rady a člena Národního výboru, odnesli ho na ramenou přes jeho protesty na Václavské náměstí před hotel Zlatá husa. Tam mu vtiskli do ruky trikoloru a dotlačili stále se vzpírajícího muže k soše sv. Václava, kde Zahradník vyhlásil, že „povstali jsme ke své samostatnos-
(11)
1_kap_kor.indd 11
9/17/18 6:17 AM
Pražské ulice plné nadšených lidí i vojáků
Polní podmaršálek Paul von Kestřanek byl pražským vojenským velitelem od roku 1916
ti! Jsme svobodni a naši svobodu nám nikdo nevezme, jen kdybychom se jí sami zřekli!“ Nadšený dav přísahal, že za nový stát je ochoten obětovat i své životy, a provolával slávu. Bylo jedenáct hodin dopoledne a o tom, co se právě stalo, nikdo z vůdců domácího ani zahraničního československého odboje neměl tušení. Představitelé Národního výboru československého, ústředního orgánu domácího odboje, který se ustavil či spíše obnovil v červenci 1918, stejně jako československá prozatímní vláda vytvořená v Paříži 26. září 1918, tak byli postaveni před hotovou věc. Osmatřicetičlenný Národní výbor, sestavený podle výsledků voleb v roce 1911, musel urychleně reagovat, protože hrozilo nebezpečí, že nadšení lidí se může změnit v násilnosti a rabování či touhu zúčtovat se všemi a vším, co bylo spojeno s rakousko-uherským režimem. Pak by proti davu mohly být nasazeny vojenské jednotky složené hlavně z Maďarů a Rumunů. Situace představitelů Národního výboru byla o to složitější, že jeho předseda Karel Kramář s dalšími členy vedení odjel v předchozích dnech do Ženevy na jednání s československou prozatímní vládou. V Praze zůstali z vedoucích představitelů jen místopředseda Antonín Švehla a jednatel František Soukup, kteří spolu s Aloisem Rašínem, vůdčím představitelem mladočechů, a Jiřím Stříbrným, funkcionářem Národně socialistické strany, byli ve chvíli vyhlášení samostatného státu v budově zemského místodržitelství, kde jednali s pražským vojenským velitelem polním podmaršálkem Paulem von Kestřankem a velitelem pražské posádky generálem Eduardem Zanantonim o stažení vojska do kasáren. Když se dozvěděli o situaci ve městě, přijeli kolem poledne na Václavské náměstí a u sochy sv. Václava znovu proklamovali vznik československého státu. Nadšení lidí neznalo mezí a Praha připomínala místo obrovské lidové veseli-
(12)
1_kap_kor.indd 12
9/17/18 6:17 AM
Smíšená stráž vzniklých československých jednotek a jednotek rakousko-uherské armády
ce – jásající davy chodily v průvodech vedených vojenskými a dalšími kapelami, muži, ženy i děti měli na sobě sokolské kroje, zpívali vlastenecké a národní písně, shromažďovali se na náměstích i v ulicích, objímali se, provolávali slávu novému státu a jeho představitelům i státníkům Dohody. Na zemi sice končily symboly monarchie a čeští důstojníci a vojáci si strhávali z čepic rakouské kokardy a nahrazovali je národními barvami, ale neozývaly se žádné výkřiky proti Němcům, nedošlo k žádnému násilí. Navečer vyrazily do ulic i první „československé“ hlídky složené z českých vojáků a důstojníků a členů Sokola, které dohlížely na pořádek. Byl to zárodek budoucí armády, kterou na Žofíně formoval setník Jaroslav Rošický, otec známého sportovce Evžena Rošického. V Praze dál vládlo velké nadšení a hospody si rozhodně nemohly stěžovat na nedostatek rozjařených hostů, ale vše probíhalo bez zloby, nenávisti a násilí. Lidé byli jen šťastní ze své náhlé svobody a věřili, že teď už vše půjde jen k lepšímu – jak už to při podobných příležitostech bylo, je a bude. Večer byl samostatný československý stát vyhlášen ještě jednou na zasedání Národního výboru, který přijal první zákon nového státu připravený A. Rašínem v konceptu v noci z 27. na 28. října. Snad Rašín tušil, co se v nejbližších dnech stane, možná šlo jen o shodu náhod, ale připravený zákon přišel vzhledem k překotnému vývoji vhod. Odpoledne 28. října byl návrh částečně upraven
Na nápad „Muziky do ulic!“ přišel Jiří Stříbrný, člen Národního výboru
(13)
1_kap_kor.indd 13
9/17/18 6:17 AM
Národní výbor v říjnu 1918
Vyhláška vylepovaná v Praze 28. října 1918
právníky Václavem Boučkem, Alfrédem Meissnerem a Lvem Wintrem a večer nejen vyhlášen v Národním výboru, ale také čten v divadlech a telegrafován do redakcí novin i do okresů a větších měst. O den později byl zveřejněn v českém tisku i formou letáku (včetně slovenské verze) a dodatečně publikován ve Sbírce zákonů a nařízení jako zákon č. 11/1918 Sb. Zákon neříkal, jakou formu bude mít právě vzniklý stát, o tom mělo rozhodnout Národní shromáždění v dohodě s Československou národní radou v Paříži – a brzy také bylo rozhodnuto – a v článku 2 zakotvoval recepci neboli převzetí dosud platného práva. To však znamenalo, že zatímco v českých zemích zůstávalo v platnosti rakouské právo, na Slovensku (a později i na Podkarpatské Rusi) právo uherské, které bylo odlišné. Proto bylo potřebné velmi brzy přikročit ke sjednocení a vytvoření nového občanského, trestního i dalšího práva. Národní výbor také na svém jednání 28. října vydal Provolání československému lidu, v němž oznamoval, že „přejal jako jediný a odpovědný činitel do svých rukou správu svého státu“ a připomínal národu, že „celý svět sleduje Tvoje kroky do nového života… Zachovej svůj štít čistý, jako jej zachovalo Tvé národní vojsko: Československé legie. Buď si stále vědom, že jsi občanem československého státu nejen se všemi právy, nýbrž i povinnostmi“. Stanovil, že „každý z Vás musí
(14)
1_kap_kor.indd 14
9/17/18 6:17 AM
bezvýhradně šetřiti všeho, co jinému jest svato“ a zdůraznil, že „svobody osobní, majetku soukromého nesmí býti dotčeno“, neboť „naši osvoboditelé Masaryk a Wilson nesmí býti zklamáni“.
Ještě zdaleka není dobojováno Dvacátý osmý říjen proběhl v Praze a ještě druhý den mnoho lidí v Čechách, na Moravě, ve Slezsku, a především na Slovensku netušilo, že se stali občany nového státu. Ta zvěst se šířila postupně a většina byla svobodou a samostatností nadšena. Podobně jako v Praze i v dalších městech vyrazily do ulic průvody jásajících lidí, kteří nesli červenobílé vlajky, vyhrávaly kapely, strhávaly se německé nápisy a symboly monarchie. Našli se však i lidé, kteří se vznikem Československa nesouhlasili a byli ochotni se proti novému státu postavit. Situace byla stále nepřehlednější, protože válka zatím pokračovala, Rakousko-Uhersko ani Německo nekapitulovaly a to, co udělali Češi v Praze, byla nejen rebelie, ale přímo vlastizrada. Nikdo nemohl vyloučit, že ve Vídni si to nenechají líbit a tvrdě zasáhnou. Je možné či spíš pravděpodobné, že na relativně klidný průběh 28. října v Praze měla vliv nepřítomnost místodržícího Maxmiliana Coudenhova, který byl ve Vídni. Pražský vojenský velitel podmaršálek von Kestřanek i velitel pražské posádky generál Zanantoni patrně vyčkávali, s jakými pokyny se místodržící vrátí od císařského dvora, a nechtěli sami přijímat zásadnější rozhodnutí. Vojáci byli sice v ulicích, ale nijak nezasahovali. S vědomím možnosti ozbrojeného zásahu jednali představitelé Národního výboru 29. října s místodržícím Maxmilianem Coudenhovem, který se ráno vrátil od vídeňského dvora, i podmaršálkem von Kestřankem a generálem Zanantonim o převzetí moci. Místodržící stále navrhoval využít nabídku federalizace Rakouska-Uherska, kterou ve svém manifestu z 16. října proklamoval
Alois Rašín, autor prvního československého zákona
Při koncipování mu pomáhal Lev Winter, pozdější ministr sociální péče
(15)
1_kap_kor.indd 15
9/17/18 6:17 AM
K 28. říjnu vyšlo i číslo satirického týdeníku Smích republiky
Maxmilian Coudenhove (vlevo) byl pražským místodržícím od roku 1915. V letech 1896–1911 zastával stejnou funkci jeho starší bratr Karl
císař Karel I., ale na to už bylo vzhledem k vývoji událostí pozdě. Když se Coudenhove zmínil o postavení Němců v pohraničí – právě tu vznikla první z „odtrženeckých“ provincií Deutschböhmen – došlo k hádce, ale nakonec jednání přece jen skončilo kompromisem: Národní výbor se bude podílet na řízení veřejné správy a zajistí ve městě klid a pořádek. Místodržící byl dán pod dohled hlídek Národního výboru a do dalšího vývoje už nezasahoval. Ale již druhý den se do vývoje událostí vložili vojáci: von Kestřanek oznámil, že podle pokynů z vídeňského dvora ruší všechny dohody a vydá zatykače na ty české důstojníky, kteří porušili přísahu věrnosti císaři. Byla to však již jen labutí píseň, protože maďarští a rumunští vojáci představující většinu pražské posádky vypověděli poslušnost a odmítli zasáhnout proti lidem v ulicích. Předposlední říjnový den tak skončil vítězstvím Národního výboru, který převzal moc i odpovědnost za další vývoj nejen v Praze. Byl to úkol téměř nadlidský, protože po více než čtyřech letech války se nedostávalo ničeho – chyběly i základní potraviny a vzhledem k blížící se zimě byl zvlášť palčivý nedostatek uhlí na topení. Vládla velká drahota, ceny potravin stouply oproti roku 1914 více než desetinásobně, platy nikoliv. Bujela lichva a černý trh, chyběly byty. A k tomu dál řádila španělská chřipka, která v českých zemích dosáhla svého vrcholu právě v říjnu 1918. Národní výbor opravdu nevěděl, kde mu hlava stojí. Stejně jako většina lidí si sliboval, že situace se zlepší po návratu Karla Kramáře a dalších zkušených politiků ze Ženevy, a hlavně Tomáše Garrigua Masaryka, Edvarda Beneše a Milana Rastislava Štefánika z exilu. Ale zatím si museli domácí politici poradit sami – což byl prakticky nesplnitelný úkol, protože se dostávali do vleku událostí či možná spíše pohrom, které se na nový stát snášely ze všech stran.
(16)
1_kap_kor.indd 16
9/17/18 6:17 AM
Jednání v Ženevě Právě v den, kdy byl v Praze vyhlašován samostatný československý stát, byla v Ženevě zahájena jednání mezi delegací Národního výboru vedenou Karlem Kramářem a představiteli československé zahraniční vlády Edvardem Benešem a Lvem Sychravou. Masaryk zůstával v USA, a prvního setkání domácí a zahraniční české politické reprezentace od vypuknutí války se proto nezúčastnil. Při jednáních v hotelu Des Beaux Rivages se měly obě strany nejen informovat o svých krocích, ale především jednat o dalším postupu, jehož cílem byl vznik samostatného Československa. Všichni účastníci se shodli na tom, že konec Rakouska-Uherska je otázkou dnů, nejvýše týdnů, zajedno byli i v obavě z toho, co udělají „čeští“ Němci, či zda dokonce nedojde k německému vpádu do Čech, jímž by se vilémovské císařství pokusilo ještě „zamíchat kartami“. Strach však měli také z „anarchie bolševictví“, do níž by mohla vyústit neutěšená zásobovací situace i nadšení ze získané svobody a samostatnosti. Proto bylo třeba dojednat podobu budoucího samostatného státu i první kroky po jeho vzniku. Pokud jde o podobu Československa, zůstal Kramář věrný své proruské orientaci a panslavismu a prosazoval monarchistické zřízení neboli Československé království, v jehož čele by stanul kníže z rodu Romanovců. Edvard Beneš přijel s pokyny T. G. Masaryka, aby byl nový stát demokratickou republikou. Mohl dát na „misku vah“ i velmi silný argument: tak si to přeje i americký prezident Wilson. Kramář dlouho nevzdoroval a obě delegace se shodly na republikánském zřízení i na tom, že prezidentem bude T. G. Masaryk. Již 29. října dorazily do Ženevy zprávy o velkých demonstracích a manifestacích probíhajících v Praze, ale žádného z účastníků jednání ani nenapadlo, že doma už došlo k převratu a vyhlášení samostatného československého státu. Ne-
Hotel Des Beaux Rivages v Ženevě
(17)
1_kap_kor.indd 17
9/17/18 6:17 AM
K propagaci myšlenky vzniku samostatného Československa byl ve Francii vydáván časopis Na zdar
dovedli si představit, že by k tak zásadní události mohlo dojít právě ve chvíli, kdy je politická reprezentace v zahraničí. A v Praze byl stálý neklid už od poloviny října, kdy Socialistická rada zorganizovala ne právě úspěšnou generální stávku. Při dalším jednání v Ženevě bylo dosaženo dohody na složení budoucí československé vlády: měla mít 14 členů a v jejím čele měl stanout K. Kramář. Ministrem zahraničí se měl stát E. Beneš, ministrem války M. R. Štefánik, ostatní křesla měla být obsazena později, po dohodě s domácími politiky. Na závěr bylo 30. října vydáno prohlášení delegace Národního výboru, schvalující veškerou činnost zahraniční politické reprezentace a ohlašující definitivní rozchod Čechů a Slováků s Rakouskem-Uherskem. Programem vlády pro nejbližší období po získání samostatnosti bylo zrušení všech dosud platných ústavních zákonů, znárodnění zbrojních podniků, dolů a minerálních pramenů a provedení pozemkové reformy. Tak mělo být zajištěno, aby se na budování nového státu podílela i socialistická levice. Poslední říjnový den jednání v Ženevě skončila. Delegace Národního výboru zamířila do vlasti, E. Beneš do Paříže, kde probíhala jednání o příměří Dohody s Rakouskem-Uherskem. Beneš chtěl být při tom, aby budoucímu Československu zajistil co nejlepší pozici mezi nástupnickými státy habsburské monarchie. Ale o tom si brzy povíme více. Když v úterý 5. listopadu přejížděla delegace Národního výboru hranice na jihu Čech, nevycházela z překvapení. Ta hranice už nebyla zemská, ale státní, protože ohraničovala právě vzniklý československý stát! A ten byl vyhlášen už před týdnem! Všechny plány, které připravil Národní výbor pro klidné převzetí moci ve chvíli, kdy dojde ke kapitulaci Rakouska-Uherska, už byly zbytečné: svoboda a samostatnost přišly samy a ve chvíli, kdy to ještě nikdo nečekal. Ale tak už to bylo a ještě mnohokrát bude, že vývoj událostí předběhne plány politiků a posta-
(18)
1_kap_kor.indd 18
9/17/18 6:17 AM
Československé legie ve Francii při slavnostním pochodu pod Vítězným obloukem
ví je před hotovou věc, s níž se musí nejen smířit, ale především si s ní poradit.
Pluky nemohou nastoupit cestu domů Pro politiky v Praze, jimž se podařil mocenský převrat v českých zemích, bylo jedním z prvních úkolů nastolit novou politickou moc a konsolidovat demokratické pořádky na celém území vznikajícího státu. Nejvážnější problém nastal v oblastech, které byly osídleny národnostními menšinami – Němci, Poláky a Maďary, jimž se dostávalo od „mateřských“ zemí v jejich odporu proti novému státu přímé i nepřímé podpory. Zejména Polsko a Maďarsko nepokrytě vznášely nároky na území, které patřilo nebo mělo patřit československému státu, ale bylo obýváno polskou nebo maďarskou národnostní menšinou. V druhém případě požadovala vláda v Budapešti, aby součástí území jejího státu zůstaly nejen oblasti s maďarskou menšinou, ale celé území Slovenska jako bývalé uherské „Horní země“. Největší problém byl v tom, že vláda v Praze neměla k dispozici prakticky žádné vojenské jednotky. Spoléhání na to, že novému státu pomohou jednotky se zemí Dohody, se ukázalo jako liché a československé legie v Itálii a Francii zůstávaly dál v zahraničí. E. Beneš sice ještě 5. listopadu oznamoval do vlasti, že „naše vojsko z Itálie
Četa československého 21. střeleckého pluku ve Francii
(19)
1_kap_kor.indd 19
9/17/18 6:17 AM
Přísaha československého vojska na Staroměstském náměstí 29. října 1918
Prapor 21. střeleckého pluku francouzských legií
a Francie okamžitě přijede do Čech a podobně i trupy [jednotky] italské a francouzské“, ale bylo to jen zbožné přání. Již o pár dní později si major Zdeněk Fierlinger, který vedl kabinet ministra války M. R. Štefánika, jenž byl u legií v Rusku, stěžoval, že „francouzské úřady přestaly se zřejmě naší vojenskou akcí interesovat… Nemůžeme dostat ve Francii to nejnutnější, aby naše pluky mohly nastoupit cestu domů“. Nebyl v tom nějaký záměr, ale Francie, stejně jako další mocnosti Dohody, měla po skončení války zcela jiné starosti. Naši legionáři byli v té době na severu Itálie, ve Francii, a především v Rusku v Povolží a na Sibiři a vlaky pro jejich přepravu do vlasti nebyly k dispozici, protože vítězové je potřebovali k dopravě vlastních vojáků, odsunu zajatců německé a rakousko-uherské armády i k zásobování. Navíc s legiemi v Rusku se stále počítalo pro intervenci proti bolševikům. Již 28. října sice začaly vznikat vojenské jednotky z demobilizovaných vojáků posílených o sokoly a další dobrovolníky, ale bylo jich málo a jejich výzbroj byla naprosto nedostatečná, protože rakousko-uherská armáda měla většinu skladů v Rakousku a Uhrách. Vojáci z českých zemí a ze Slovenska, kteří se často živelně vraceli domů, neměli v naprosté většině zájem znovu bojovat a vznikajícím vojenským orgánům nového státu se ani nehlásili. Vlaky přeplněné navrátilci směřujícími domů si vynucovaly ces-
(20)
1_kap_kor.indd 20
9/17/18 6:17 AM
Mezi přísahajícími vojáky nové armády byli snad všichni domácí politici
tu po železničních tratích, na nichž vládl velký zmatek, ztěžující či přímo blokující dopravu uhlí i zboží. Z českých zemí naopak odjížděly vlaky s rakouskými a maďarskými vojáky, kteří sem byli umístěni za války – byl to opravdu zmatek nad zmatky. Přes všechny potíže se do konce roku podařilo postavit 38 praporů českého vojska. Chyběla jim však nejen výzbroj a munice, ale také kázeň a bojová morálka. Nic jiného ale vláda v Praze zatím k dispozici neměla a musela z toho vycházet. Na počátku prosince vyšla Československu vstříc Itálie, která slíbila od poloviny měsíce vypravit do českých zemí každý den pět vlaků, a dopravit tak do vlasti prvních 25 000 dobře vyzbrojených a vybavených mužů československého armádního sboru v Itálii.
Pryč od Čechů i Rakouska! Dne 29. října byla v budově dolnorakouského zemského sněmu vyhlášena samostatná „provincie Deutschböhmen“ (Německé Čechy) se sídlem v Reichenbergu neboli Liberci, která „rozhodla se propojit s osudem německého národa“. Předsedou vlády se stal poslanec Rafael Pacher, ale ten se funkce neujal, protože ho vystřídal Rudolf Lodgman von Auen, předseda Německé strany. Následující den tento krok schválilo prozatímní německo-rakouské Národní shromáždění, které
(21)
1_kap_kor.indd 21
9/17/18 6:18 AM
Chebský Špalíček byl již 18. října 1918 svědkem prvního pokusu o odtržení Sudet
navrhlo zřízení dalších tří provincií na území Čech, Moravy a Slezska. S tím, jak se blížil konec války, po níž muselo dojít v Evropě k řadě změn, sílily v pohraničí českých zemí hlasy volající po osamostatnění těch jejich částí, kde žila většina německého obyvatelstva. „Čeští“ Němci se nechtěli stát součástí proklamovaného československého státu, v němž by „zůstali vydáni napospas českému moři“, a jejich politici připravovali vytvoření samostatného správního celku. První takový pokus o faktické odtržení proběhl už 18. října 1918 v Chebu, kde městská rada a německé politické strany včetně sociální demokracie žádaly „okamžité vytvoření provincie Deutschböhmen a samostatného Chebska“. Pokud by jejich přání nebylo splněno, chtěly připojit Chebsko k Bavorsku. „Deutschböhmen a Egerland se Čechům nikdy nepodrobí!“ volali lidé. V neděli 27. října se ve městě konala manifestace, na níž došlo k vyhlášení nezávislosti na zemích České koruny. Účastníci požadovali pro Němce v Čechách samostatnou vládu a odvolání „cizojazyčných“ vojenských útvarů z Chebska a jejich nahrazení „domácími pluky“. Po událostech v Praze napsal v úterý 29. října týdeník Elbogener Zeitung, že zprávy „o proklamaci československého státu… byly během dne potvrzeny“. Vojáci z Chebska, kteří se navrátili, tvrdili, že je velitelé poslali domů se sdělením, že „Čechy asi budou republikou, že už neexistuje armáda a válka je asi u konce“, a cestou „jim čeští civilisté strhali kokardy z čepic“.
(22)
1_kap_kor.indd 22
9/17/18 6:18 AM
Strach z toho, co bude s Němci žijícími mimo Německo a Rakousko, narůstal s blížícím se koncem války. Vedle protičeských nálad se množily i nálady protirakouské. Už na konci ledna 1918 požadovali němečtí poslanci říšské rady a zemského sněmu v duchu „práva národů na sebeurčení“ vytvoření samostatné provincie Deutschböhmen „bez jakékoliv závislosti na české části Čech“ a 17. dubna na shromáždění v Ústí nad Labem vyslovil Lodgman von Auen poprvé heslo „Los von Österreich“ neboli „Pryč z Rakouska“. Němci v Čechách, ale brzy i v Rakousku chtěli zpátky „k matce Germánii“ neboli připojit svá území k Německu. Stále častěji se ozývalo volání „Rakousko německé, nebo žádné!“ Tyto tendence měly první vrchol 21. října, kdy ve Vídni poslanci říšské rady ze všech jazykově německých volebních okresů Rakouska neboli Předlitavska ustavili Prozatímní národní shromáždění Německého Rakouska s cílem vytvořit nezávislý německo-rakouský stát, který by se později spojil s Německem. Do něj měla patřit i území osídlená Němci v českých zemích. Dne 29. října Německé Rakousko vyhlásilo nezávislost a předsedou jeho vlády se stal Karl Renner. Zahrnovalo rakouské alpské země spolu s pohraničními oblastmi Čech, Moravy a Slezska. Předseda Prozatímního shromáždění Viktor Waldner prohlásil na adresu habsburské monarchie: „Bez lítosti se loučíme s tímto státem!“ Je dobré si to připomenout ve chvíli, kdy se objeví tvrzení o tom, že „nevděční a zrádní Češi rozbili Rakousko“ – byli to naopak rakouští Němci, kdo dal podunajské monarchii sbohem jako první. Že opravdu hrozí nebezpečí odtržení velké části pohraničí Čech, Moravy a Slezska, potvrdila hned první „německá provincie“ vytvořená den po vzniku samostatného Československa na severu a západě Čech. Lodgman von Auen při jednání s Národním výborem 30. října jakoukoliv spolupráci Němců při vytváření českosloven-
Demonstrace Němců v pohraničí proti vzniku Československa
(23)
1_kap_kor.indd 23
9/17/18 6:18 AM
Rudolf Lodgman von Auen byl povoláním právník, poslanec říšské rady a Národního shromáždění. Podporoval SdP a v letech 1951–1954 byl předsedou Svazu vyhnanců
ského státu odmítl a stejný názor zastávali i další „němečtí“ politici z Čech a Moravy. Šlo o otevřenou vzpouru představitelů více než tří milionů obyvatel proti novému státu, která byla o to vážnější, že v některých oblastech, kde žili, byly důležité uhelné revíry – a bez dodávek z nich by byl chod rozvinutého průmyslu v Čechách těžko možný. Tím spíše, že ohroženy byly také doly na Ostravsku a Karvinsku, které částečně obsadilo polské vojsko. Abychom však „našim Němcům“ nekřivdili – část z nich se ke vzniku Československa stavěla přinejmenším neutrálně a nechyběli ani ti, kteří ho podporovali. Šlo však o menšinu, která si uvědomila, že nový stát nabízí i výhody: patřil k vítězům na rozdíl od Německa a Rakouska-Uherska spějících k totální porážce. Němci obývané území bylo také ekonomicky závislé na vnitrozemí, které představovalo hlavní odbytiště výrobků. Pokud by došlo k oddělení, nový stát by na dovážené zboží uvalil cla. Pražské listy Montagsblatt a Prager Tagblatt upozorňovaly také na to, že do krajů obývaných Němci se z vnitrozemí dováží velká část obilí, brambor a dalších produktů, což má zejména v současné kritické zásobovací situaci zásadní význam.
S našimi Němci se musí vyjednávat Ale kdo nechce slyšet, neuslyší. Politické vedení „českých“ Němců nebylo ochotno v ničem ustoupit, trvalo na nezávislosti na Československu. A jeho představitelé těžko mohli připustit, aby došlo k narušení tvrdě vybojovaného principu nedělitelnosti českých zemí jako historického, hospodářského a kulturního celku. V německy píšících periodikách se stále častěji objevovaly „katastrofické“ předpovědi: „Zaplaví nás čeští dělníci, úředníci, na okresním hejtmanství bude úřadovat český paša, český soudce bude soudit Němce
(24)
1_kap_kor.indd 24
9/17/18 6:18 AM