ANGIE THOMASOVÁ VYPÁLENÁ NENÁVIST
THE HATE U GIVE Text copyright © 2017 by Angela Thomas All rights reserved. Translation © Kateřina Bínová, 2018
ISBN 978-80-7549-893-9
Mé babičce, která mi ukázala, že i v temnotě můžeme najít světlo.
ČÁST PRVNÍ
JEDNA
Neměla jsem na tu párty vůbec chodit. Nejsem si dokonce jistá, jestli na ni vůbec patřím. Ne proto, že by to byla párty pro smetánku nebo tak. Zkrátka existují místa, pro která nejsem dost dobrá. Žádné z mých já pro ně není dost dobré. A tahle párty Velkého D o jarních prázdninách je jedno z nich. Protáhnu se mezi zpocenými těly a následuji Kenyu, nebo spíš její kudrliny, které se jí otírají o ramena. Nad místností visí opar, který smrdí jako tráva, a hudba duní, až se otřásá zem. Nějaký rapper vyzývá všechny, aby dělali „naa naa“, odpovědí mu je i několik „hey“ od lidí, co dávají přednost vlastní invenci. Kenya zvedne svůj kelímek a skrz dav se prodírá tanečním krokem. Vzhledem k tomu, jak mě z té hlasité hudby bolí hlava a z odéru trávy se mi zvedá žaludek, budu ráda, když na druhý konec místnosti dorazím normálním krokem a nevyliju si pití. Konečně jsme se protlačily na druhou stranu. Dům Velkého D je narvaný lidmi k prasknutí. Slyšela jsem, že na tyhle párty chodí fakt úplně všichni, tedy všichni kromě mě, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že těch lidí bude tolik. Holky 9
ANGIE THOMASOVÁ
si daly záležet, mají nabarvené, natočené, narovnané i zarovnané vlasy a já si mezi nimi se svým culíkem připadám jako trubka. Kluci v nových keckách a kalhotách se sedem až u kolen se na holky lepí tak, že ještě chvilku a měli by si raději vzít kondom. Babička vždycky říká, že jaro přináší lásku. Tady v Garden Heights nepřináší lásku, ale příslib novorozeňat pod stromeček. A vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby většina z nich byla počata právě na párty Velkého D. Vždycky ji pořádá v pátek večer, protože pak člověk potřebuje sobotu, aby se zmátořil, a neděli, aby si mohl dát předsevzetí, že už nikdy nebude pít. „Přestaň za mnou cupitat jako pes a jdi tancovat, Starr,“ řekne mi Kenya. „Lidi už si o tobě říkaj, že se cejtíš jako něco víc.“ „To jsem netušila, že v Garden Heights žije tolik telepatů.“ Nebo že mě tu lidi znají i jinak než jako „dceru Velkýho Mava, co maká u něj v obchodě“. Upiju ze svého kelímku a okamžitě to plivnu zpátky. Věděla jsem, že tam bude víc než Havajský punč, ale tohle je na můj vkus až moc silné. Nechápu, proč tomu vůbec říkají punč, když je to v podstatě jen čistý alkohol. Odložím kelímek na konferenční stolek a řeknu: „To, jak si lidi myslí, že mi vidí do hlavy, mě jednou zabije.“ „Hej, jen ti to říkám. Chováš se, jako bys tady nikoho neznala jen proto, že chodíš do tamtý školy.“ Slýchávám to už šest let, přesně od doby, co mě naši nechali přeřadit na Williamsonovu střední. „Tak aM,“ zamumlám. „A taky by tě nezabilo neoblíkat se tak…“ znechuceně přejede pohledem od mých tenisek k obří mikině. „Strašně. Není to mikina mýho bráchy?“ Našeho bráchy. Kenya a já máme společného staršího bratra. Jmenuje se Seven. Ale my dvě pokrevní příbuzné nejsme. 10
VYPÁLENÁ NENÁVIST
Ona a Seven mají společnou mámu a já a Seven máme společného tátu. Šílené, já vím. „Jo, je jeho.“ „To sedí. Víš, co ještě lidi říkaj? Že seš moje holka.“ „Vypadám snad na to, že mě zajímá, co si lidi myslí?“ „Ne. A to je právě ten problém.“ „Aby ses…“ Kdybych bývala věděla, že jít s ní na tu párty bude znamenat účastnit se její verze pořadu Vítejte v novém těle s názvem Starr, zůstala bych doma a dívala se na opakování Fresh Prince. Jordansky, co mám na nohou, jsou pohodlné a hlavně nové. Co by za to většina lidí tady dala. A ta mikina je mi možná velká, ale mně se to tak líbí. Navíc když si ji přetáhnu přes nos, aspoň necítím tu trávu. „No, nehodlám se o tebe celej večer starat, takže bys měla začít něco dělat,“ řekne Kenya a rozhlíží se po místnosti. Z fleku by mohla být modelka. Má bezchybnou tmavě hnědou pleM (pochybuju, že měla někdy beSara), trochu zešikmené hnědé oči a přírodní dlouhé řasy. Navíc má na modeling ideální výšku, jen je o trochu silnější než ta párátka na molech. Nikdy si nevezme žádné oblečení dvakrát. Její táta, King, se o to postará. Kenya je asi jediná z Garden Heights, s kým se kamarádím. Je těžké se tady kamarádit, když chodíte do školy, která je odsud vzdálená čtyřicet pět minut jízdy autem a místní vás znají jen jako prodavačku v obchodě rodičů. S Kenyou je to jednodušší, protože nás spojuje Seven. I když bych ji občas zabila. Vždycky někoho vyprovokuje a pak začne vyhrožovat, že si je její táta podá. Ne, že by to nebyla pravda, jen by bylo fajn, kdyby si nezačínala jen proto, aby pak mohla vynést tenhle svůj trumf. Navíc není sama, kdo má eso v rukávu. Taky bych to tak mohla dělat. Všichni ví, že s mým tátou, Velkým Mavem, si není radno začínat, a už vůbec není dobré se otírat o jeho děti. Ale že bych kvůli tomu musela na někoho nasazovat… 11
ANGIE THOMASOVÁ
Tak třeba teS, na párty Velkého D, vrhá Kenya vražedné pohledy směrem k Denasie Allenové. Moc ji neznám, ale vzpomínám si, že se s Kenyou nemusely snad už od čtvrté třídy. Právě teS Denasia tančí kus od nás s jakýmsi klukem a Kenye nevěnuje sebemenší pozornost. Ale aM se přesuneme kamkoli, Kenya ji nespouští z hledáčku a pohledem jí vypaluje díru do zad. Problém s pohledy tohoto typu je, že je pokaždé dřív nebo později ucítíte – pak už je to buS do ní, nebo po ní. „Sakra, já ji nemůžu vystát,“ vzteká se Kenya. „Nedávno v jídelně stála přímo za mnou a mlela sračky. Sice neřekla mý jméno, ale já vim, že mluvila o mně. Prej, že se snažim dostat DeVanta.“ „Jako fakt?“ odpovídám tak, jak se ode mě očekává. „Jo. Ale já o něj nemám zájem.“ „To je jasný,“ říkám, i když nemám ani tucha, kdo ten DeVante vlastně je. „A cos udělala?“ „Co bys řekla? Otočila jsem se a zeptala se, jestli se mnou má nějakej problém. A ona samozřejmě hned, že vůbec nemluvila o mně! Si snad myslí, že jí na to skočím. Ty máš takový štěstí, že chodíš do tý bělošský školy a nemusíš se otravovat s takovýma čubkama.“ No, neposrali byste se z ní? Ještě před pěti minutami jsem podle ní byla fouňa, protože chodím na Williamson, a teS je to najednou výhoda? „I v mý škole najdeš čubky, věř mi. Čubkovství nezná hranic.“ „Ale sleduj, dneska ji dostanem,“ prohodí a věnuje Denasie další ze svých ultravražedných pohledů. Tentokrát se nemine účinkem a Denasia se podívá Kenye přímo do očí. „Mhmmm,“ potvrzuje Kenya, jako by ji mohla slyšet. „Sleduj.“ „Počkej, jak my? Proto ses mohla přetrhnout, abys mě sem přinutila jít? To jako čekáš, že ti pomůžu někoho zmlátit?“ To není možné, ona se snad urazí! „Děláš, jak kdybys měla 12
VYPÁLENÁ NENÁVIST
lepší program. Nebo někoho jinýho, s kým bys mohla bejt. BuS ráda, že jsem tě vytáhla.“ „To jako vážně, Kenyo? Víš, že mám i jiný kamarády, že jo?“ Protočí oči. A to tak, že jí je na pár sekund vidět jen bělmo. „Ty tvoje buržoustský spolužačky se nepočítaj.“ „Nejsou žádný buržoustky a rozhodně se počítaj.“ Teda doufám. Mezi mnou a Hailey je to v poslední době divné, ale s Mayou jsme v pohodě. „A víš co? Jestli zatáhnout mě do nějaký bitky je tvůj způsob, jak oživit můj společenskej život, tak si to nech od cesty. Proboha, vždyM s tebou je to furt nějaký drámo!“ „Prosííííííííííííííííííííííííííííím, Starr,“ natáhne to prosím na můj vkus až moc. „Vymyslela jsem to takhle. Počkáme, až se odlepí od DeVanta, jo? A pak…“ V kapse mi zavibruje telefon. Vytáhnu ho a podívám se na obrazovku. Je to zpráva od Chrise. Od té doby, co mu nezvedám telefon, mi aspoň posílá zprávy. Můžeme si promluvit? Nechtěl jsem, aby to dopadlo takhle. Jasně že ne. Chtěl, aby to dopadlo úplně jinak, což je přesně to, co mi vadí. Zastrčím telefon zpátky do kapsy. Ještě nejsem rozhodnutá, co mu napíšu, a rozhodně to nehodlám dělat teS. „Kenyo!“ ozve se. Skrz dav se k nám prodírá vysoká holčina se světlou barvou kůže a vlasy vyžehlenými do rovna a za ní kluk s blonSato-černě pruhovaným čírem. Oba Kenyu obejmou a melou o tom, jak strašně jí to sluší. Mě samozřejmě úplně přehlíží. „Proč jsi mi neřekla, že tady budeš?“ ptá se jí ta holka a strčí si palec do pusy. Taky má díky tomu pěkný předkus. „Mohlas jet s náma.“ „Musela jsem vyzvednout Starr,“ odpoví jí Kenya. „Sem jsme šly pěšky.“ 13
ANGIE THOMASOVÁ
Teprve teS mě ti dva zaznamenají, a to stojím hned vedle Kenyi. Kluk přimhouří oči a prohlédne si mě od hlavy k patě. Na zlomek vteřiny se zamračí, ale já si toho všimnu i tak. „Nejseš ty náhodou dcera Velkýho Mava? Ta, co dělá v tom obchodě?“ Co jsem říkala? Lidi se chovají, jako kdybych tohle měla napsané v rodném listě. „Jo, jsem.“ „A jooooo!“ řekne ta holka. „Jsem si říkala, že tě odněkud znám. Chodily jsme spolu do třetí třídy, ke slečně Bridgesové. Seděla jsem za tebou.“ „No jasně!“ Vím, že se ode mě čeká, že teS si na ni vzpomenu, ale bohužel. Možná má Kenya nakonec pravdu – vážně tu nikoho neznám. Obličeje jsou mi povědomé, ale při balení jejich nákupu mi svoje jména a životní příběhy fakt nevypráví. Můžu ale lhát. „Jasně, vzpomínám si na tebe.“ „Leda hovno,“ ozve se ten kluk. „Tak přestaň lhát.“ „Proč furt lžeš?“ pronesou všichni tři skoro zároveň a pak dostanou záchvat smíchu. „Bianco, Chanci, buSte na ni hodní,“ řekne Kenya. „DyM je to její první párty. Fotříci ji nikam nepouští.“ Úkosem se na ni podívám. „Já ale chodím na párty, Kenyo.“ „Vy ste ji tady někdy viděli na nějaký párty?“ zeptá se jich Kenya. „Vůbec.“ „Tak vidíš. A než s tím zase začneš, provinční párty těch nemožnejch bílejch děcek se nepočítaj.“ Bianca s Chancem se začnou hihňat a já si přeju, abych se do té mikiny mohla schovat celá. „Vsadím se, že zobou Extázi, že jo?“ ptá se mě Chance. „Běloši furt něco zobou.“ „A poslouchaj Taylor Swift,“ přisazuje si Bianca s palcem v puse. 14
VYPÁLENÁ NENÁVIST
Fajn, v tomhle mají trochu pravdu, ale nehodlám jim to přiznávat. „Ani ne. Ty jejich akce jsou náhodou dobrý. Jednomu klukovi zpíval na narozeninový párty J. Cole.“ „Ty vole, jako fakt?“ vyjekne Chance. „Tak to mě… příště mě musíš pozvat, klidně bych si s těma bělochama zatrsal.“ „Tak se zas uklidni,“ řekne Kenya nahlas. „Než jste přišli, mluvily jsme o tom, že trochu zadupem na Denasiu. Ta mrcha si támhle tancuje s DaVantem.“ „Děvka,“ odfrkne si Bianca. „Víš, že tě pomlouvá, že jo? Minulej tejden jsem byla ve třídě pana Donaldsona a Aaliyah mi řikala, že…“ „Donaldson je debil,“ protočí Chance panenky. „Seš jenom nasranej, že tě vyhodil ze třídy,“ usadí ho Kenya. „Si piš, že jo!“ „Prostě, Aaliyah mi řikala, že…“ pokračuje Bianca plynule tam, kde přestala, a já se ztrácím ve změti jmen spolužáků a učitelů, které neznám, takže k tomu nemám co říct. Nikomu to ale nevadí, už jsem zase neviditelná. Tady si tak připadám docela často. Zhruba uprostřed nadávání na Denasiu a učitele pronese Kenya cosi o tom, že by si dala další drink, a všichni tři odejdou k baru. Beze mě. Najednou jsem jako Eva v Rajské zahradě poté, co snědla jablko – připadám si úplně nahá. Jsem naprosto sama na párty, na které bych správně ani neměla být, a v podstatě tu nikoho neznám – kromě jediné osoby, která mě tu právě nechala napospas. Kenya mě přemlouvala, aM s ní na tu párty jdu, už několik týdnů. Věděla jsem, že se tu budu cítit strašně, ale kdykoli jsem jí řekla, že nepůjdu, osočila mě, že se chovám, jako by mi párty v Garden nebyla dost dobrá. Už jsem těch jejích keců měla plné zuby, tak jsem se rozhodla, že jí dokážu, že se mýlí. 15
ANGIE THOMASOVÁ
Problém je, že ani černý Ježíš by nepřesvědčil moje rodiče, aby mě sem pustili. A teS doufám, že mě spasí, jestli se naši dozví, že jsem sem šla. Lidé se na mě dívají a mně je jasné, že si říkají, kdo asi je ta holka, co tu stojí jako pitomec úplně sama opřená o zeS. Strčím si ruce do kapes. Dokud se budu tvářit, že jsem mistr světa, a budu se starat sama o sebe, bude to v pohodě. Vtipné je, že na Williamsonu nic předstírat nemusím, tam prostě mistr světa jsem, protože patřím mezi tu hrstku černochů, co tam chodí. Kdežto v Garden Heights si to musím zasloužit, což je těžší než sehnat retro Jordansky v den, kdy je dají do prodeje. Být černá mezi bílýma je ale stejně divné – je to super, dokud to není na obtíž. „Starr,“ uslyším známý hlas. Moře lidí se před ním rozestoupí, jako by byl nějaký černý Mojžíš. Kluci ho poplácávají po zádech a holky si můžou ukroutit krk, aby ho aspoň zahlédly. Když se na mě usměje, dolíčky ve tváři okamžitě vyzmizíkují tu gangsterskou fazónu, co má. Khalil je fajn, jinak se to říct nedá. A já se s ním koupávala v jedné vaně. Teda ne tak, jak si myslíte. Kdysi dávno, když jsme byli děti a hihňali jsme se, že má pindíka a já zase, jak říkala jeho babička, fifinku. Přísahám, že v tom nebylo nic perverzního. Obejme mě a já z něj cítím mýdlo a dětský pudr. „Jak se máš? Už jsem tě neviděl, ani nepamatuju.“ Pustí mě. „Ani esemesku nepošleš, nic. Co s tebou je?“ „Škola a basket mi dávaj zabrat,“ odpovím. „Ale v obchodě jsem pořád. Zato po tobě jako by se slehla zem.“ Dolíčky ve tvářích rázem zmizí. Otře si nos hřbetem ruky jako pokaždé, když se chystá lhát. „Mám toho teS hodně.“ Očividně. Na nohou má nové Jordansky, na sobě fungl 16
VYPÁLENÁ NENÁVIST
nové tričko a v uších diamanty. Všichni, kdo vyrostli v Garden Heights ví, co znamená „mít toho hodně“. Doprdelepráce. Přála bych si, aby zrovna on nepatřil mezi ty, co „toho mají hodně“, zrovna tímhle způsobem. Nevím, jestli se mám rozbrečet, nebo mu jednu vytnout. Ale Khalil se na mě dívá tak, že je těžké být na něj naštvaná. Jako by mi znovu bylo deset a během prázdninové křesManské školy jsem od něj dostala svou první pusu. Najednou mi dojde, že mám na sobě mikinu, vypadám strašně, a hlavně že mám přítele. Možná Chrisovi neberu telefon, ani neodpovídám na esemesky, ale je to můj kluk a nehodlám na tom nic měnit. „Jak se má babička?“ zeptám se ho. „A Cameron?“ „V poho. I když babička je nějaká nemocná.“ Usrkne ze svého kelímku. „Podle doktorů má prej rakovinu nebo co.“ „Ježíš, to je mi líto, K.“ „No jo, chodí na chemo. Jediný, čeho se bojí, je, že bude muset nosit paruku,“ usměje se, ale ve tvářích se mu neudělají dolíčky. „Bude to dobrý.“ Zní to spíš jako modlitba než jako proroctví. „Pomáhá aspoň máma s Cameronem?“ „Stará dobrá Starr, co se vždycky snaží vidět v lidech to lepší. Sama dobře víš, že nepomáhá.“ „Jen jsem se ptala! Nedávno se stavovala v obchodě, vypadá líp.“ „TeS jo,“ řekne. „Prej se snaží bejt čistá, ale bude to jako vždycky. Pár tejdnů to vydrží, pak si řekne, že by si dala, a bude v tom zas. Ale jak jsem řekl, jsem v pohodě, Cameron je v pohodě a babička taky.“ Pokrčí rameny. „Na tom jediným záleží.“ „Jasně,“ prohodím, ale zároveň si vzpomenu na noci, kdy jsem s ním čekávala u nich na verandě, než se jeho máma vrátí. AM se mu to líbí, nebo ne, i na ní mu záleží. 17
ANGIE THOMASOVÁ
Z reproduktorů zrovna rapuje Drake. Kývu si hlavou do rytmu a potichu si zpívám. Všichni na parketu se sborově přidávají, když zpívá: „Byli jsme úplně v háji a dostali jsme se až sem.“ Jsou dny, kdy si my všichni v Garden Heights připadáme v háji, ale nezapomínáme, že by to mohlo být ještě mnohem horší. Khalil mě sleduje. Na rtech mu pohrává úsměv, ale on pohodí hlavou. „To snad neni možný, že máš pořád ráda toho ukňouranýho Drakea.“ Civím na něj s otevřenou pusou. „Nech mýho manžela na pokoji!“ „Tvýho trapáckýho manžela. ,Bejby, seš mý všechno, všechno, co jsem kdy chtěl,‘“ zazpívá přehnaně ukňouraným hlasem. Strčím do něj ramenem, až mu pití vyšplíchne přes okraj kelímku, a on se zasměje. „Neřikej, že přesně takhle nezní!“ Udělám na něj fakáče. Našpulí rty a dělá, jako když někoho pusinkuje. Neviděli jsme se už měsíce, ale je to, jako bychom se vídali pořád. Sebere ze stolku ubrousek a otře si pití z Jordansek. Jsou to Retro Trojky. Začaly se prodávat asi před třemi lety, ale pořád jsou úplně boží. Stojí tři sta dolarů, teda pokud se vám podaří narazit na eBay na někoho, s kým se dá smlouvat. Třeba Chris měl štěstí. Já jsem pořídila ty svoje za sto páSo, což je skoro zadarmo, ale taky nosím dětskou velikost. A díky tomu si můžeme s Chrisem kupovat tenisky tak, aby spolu ladily. Jo, vážně jsme tenhle typ dvojice. Sakra, jsme prostě dobří. Když přestane dělat kraviny, budeme super. „Hezký kecky,“ řeknu Khalilovi. „Díky,“ šudlá je dál ubrouskem a o mě se pokouší mrákoty. Úplně slyším, jak na mě ty boty volají, abych je zachránila před jeho hrubým zacházením. Nekecám, kdykoli někdo špatně čistí tenisky, umře koMátko. „Khalile,“ řeknu asi vteřinu před tím, než bych mu ten 18
VYPÁLENÁ NENÁVIST
ubrousek sebrala z ruky. „BuS tím ubrouskem jemně přejížděj, nebo lehce poklepávej, ale nikdy to místo nedři.“ Podívá se na mě a ušklíbne se. „Tak oukej, ty jedna teniskofilko.“ A pak, díky ti, černý Ježíši, začne ubrouskem poklepávat. „Vzhledem k tomu, že jsem ten drink vylil kvůli tobě, měla bys mi ty boty vyčistit.“ „Bude tě to stát šedesát dolarů.“ „Šedesát?“ vykřikne a zvedne se. „To si kuř. Kdyby měly průhledný podrážky, bylo by to osmdesát.“ Ty se totiž čistí úplně debilně. „Sady na čištění nejsou zrovna levný a ty zjevně vyděláváš majlant, když si můžeš kupovat takový boty.“ Jako bych nic neřekla, usrkne Khalil ze svého kelímku a zamumlá: „Do háje, to je silný.“ Pak odloží drink na konferenční stolek. „Jo, vidíš, řekni tátovi, že mu co nejdřív zavolám. Potřebuju s ním něco probrat.“ „A co?“ „Nějaký dospělácký záležitosti.“ „Jasně, jsem zapomněla, že už jsi dospělej.“ „O pět měsíců, dva tejdny a tři dny starší než ty.“ Mrkne na mě. „Pamatuju si to.“ Uprostřed tanečního parketu se začne něco dít. Někdo se tam hádá tak hlasitě, že to přehluší i hudbu. Nadávky lítají zleva doprava. Co mě napadne jako první? Že Kenya opravdu vystartovala po Denasie, jak původně slibovala. Ale ty hlasy jsou hlubší než jejich. Prásk! Místností se rozlehne výstřel a já se přikrčím. Prásk! Ozve se druhý výstřel a lidi se v panice začnou hrnout ke dveřím. Vzhledem k tomu, že je nemožné, aby se všichni dostali ven naráz, dochází samozřejmě k dalším hádkám a potyčkám. 19
ANGIE THOMASOVÁ
Khalil mě chytne za ruku. „PojS!“ Je tady příliš mnoho lidí a většina z nich má kudrnaté vlasy, jak mezi nimi mám najít Kenyu? „Ale Kenya…“ „Kašli na ni, pojS!“ Vláčí mě skrz dav, odstrkuje lidi z cesty a nehledí přitom, kam šlape. Už to by nám mohlo vysloužit pár kulek. Hledám mezi vyděšenými obličeji kolem Kenyu, ale nikde ji nevidím. Po tom, kdo chytil kulku nebo kdo střílel, nepátrám. Lepší je nic nevědět, pak nemůžete nic prokecnout. Venku potkáváme rychle odjíždějící auta a lidi utíkající na všechny strany – hlavně někam, kde se nestřílí. Khalil mě vede k Chevroletu Impala zaparkovanému pod matně svítící lampou. Strčí mě dovnitř dveřmi u řidiče a já přelezu na místo spolujezdce. Vyrazíme tak rychle, až skřípou kola, všechen ten chaos necháváme za sebou. „Furt nějaký sračky,“ mrmlá. „Tady prostě nemůže bejt jediná párty, aniž by někoho postřelili.“ Zní jako naši. Přesně proto mě „nikam nepouští“, jak s oblibou říká Kenya. Alespoň nikam v Garden Heights. Pošlu Kenye zprávu a doufám, že je v pořádku. Pochybuju, že ty kulky byly určeny jí, ale jeden nikdy neví, kam se zatoulají. Odpoví mi docela rychle. Jsem v pohodě. Zrovna koukám na tu mrchu a chystám se jí proklepat faldy. Kde seš? Ta holka snad není normální. Sotva si zachrání život, už by se prala! Ani mě nehne, abych jí odpovídala. Khalilova Impala je fajn. Ne tak vymazlená jako auta některých kluků. Aspoň jsem si nevšimla, že by měl třeba liMáky, když jsem nastupovala, a kůže na předním sedadle je popraskaná. Ale interiér byl podle všeho kdysi dělaný na míru, v nevkusné limetkově zelené kůži. 20
VYPÁLENÁ NENÁVIST
Prstem dloubu do praskliny na sedadle. „Kdo myslíš, že to dostal?“ Z přihrádky ve dveřích vytáhne kartáč na vlasy. „Nejspíš nějakej King Lord,“ řekne a projede si kartáčem boky vystříhaných vlasů. „Když jsem přicházel, viděl jsem, jak dovnitř šli nějaký členové Garden Disciples. Bylo jasný, že se něco semele.“ Přikývnu. Z Garden Heights bylo v posledních dvou měsících kvůli nějakým pitomým válkám o území jedno velké bojiště. Když jsem se narodila, byla jsem „královna“, protože můj táta býval King Lord. Ale můj status pouliční smetánky vzal za své ve chvíli, kdy s tím vším seknul. Ale i kdybych v tom vyrostla, nikdy bych nepochopila, jak může někdo válčit kvůli ulicím, které nikdo nevlastní. Khalil hodí kartáč zpátky do přihrádky a zapne rádio. Začne z něj řvát stará rapová písnička, kterou nám táta pouštěl už asi milionkrát. Zamračím se. „Proč pořád posloucháš takový vykopávky?“ „Děláš si srandu? Tupac zpíval pravdu.“ „Jo, možná tak před dvaceti lety.“ „I teS, by ses divila. Tak třeba.“ Ukáže na mě prstem, což znamená, že se chystá na jednu ze svých khalilofilozofických chvilek. „Pac říkal, že ta písnička Thug Life je akronym pro The Hate U Give Little Infants Fucks Everybody.“ „Cože?“ pozdvihnu nechápavě obočí. „DyM je to jasný – poskládej si počáteční písmena za sebe. A co dostaneš? T-H-U-G L-I-F-E! Nenávist, ve které vychováváte své děti, nakonec vyjebe s náma se všema. Chtěl tím říct, že to, co do nás do dětí společnost vloží, se jim jednou, až se utrhnem ze řetězu, vrátí jak bumerang. Chápeš?“ „No ty vole, jasně že jo.“ „Vidíš? Jsem ti říkal, že má co říct i dneska.“ Pokyvuje si hlavou do rytmu a zpívá si. A mně začíná vrtat hlavou, co je 21
ANGIE THOMASOVÁ
to, čím on „se všema vyjebává“. Obávám se, že odpověS znám, ale přesto doufám, že se pletu. Hlavně to potřebuju slyšet od něj. „Hele, proč jsi doopravdy neměl čas?“ zeptám se. „Před pár měsíci přišel táta s tím, že jsi skončil s prací v obchodě, a od té doby jsem tě neviděla.“ Nakloní se blíž k volantu. „Kam tě mám hodit – domů, nebo do obchodu?“ „Khalile…“ „Domů, nebo do obchodu?“ „Jestli prodáváš ty sračky…“ „Starej se o sebe, Starr! O mě se nestarej, dělám jen to, co musím.“ „Hovno. Dobře víš, že by ti můj táta pomohl se odtamtud dostat.“ Tradičně si před tím, než mi zalže, otře nos hřbetem ruky. „Nepotřebuju, aby mi někdo pomáhal, jasný? A ta práce za mizernej plat, co mi dal tvůj tatík, byla k ničemu. Už jsem si nechtěl vybírat mezi jídlem a účtama za elektřinu, měl jsem toho po krk.“ „Myslela jsem, že tvoje babička taky pracuje.“ „Ale jo. Ale pak onemocněla a ti klauni v nemocnici měli nejdřív plnou hubu keců, že jí vyjdou vstříc. Dva měsíce nato už to úplně nedávala, protože když chodíš na chemo, nezvládáš tahat ty obrovský popelnice plný odpadků, a oni ji vyhodili.“ Zavrtí hlavou. „Vtipný, co? Vyhoděj ji z nemocnice, protože je nemocná.“ V Impale se rozhostí ticho, které protíná jen Tupac, který se ptá, v koho věříš? A já momentálně vážně nevím. V kapse mi zavibruje telefon. Nejspíš to bude zase Chris s další žádostí o odpuštění nebo Kenya s prosbou o pomoc s Denasiou. Vytáhnu telefon z kapsy a na obrazovce se objeví velkými písmeny psaná zpráva od mého staršího brat22
VYPÁLENÁ NENÁVIST
ra. Nechápu, o co mu jde. Nejspíš si myslí, že mi tím nažene strach, ale spíš mě tím neskutečně vytáčí. KDE SEŠ? DOUFÁM, ŽE S KENYOU NEJSTE NA TÝ PÁRTY. SLYŠEL JSEM, ŽE TAM PO NĚKOM STŘÍLELI. Starostlivý starší bratr je vážně horší než starostliví rodiče. Ani sám černý Ježíš mě před Sevenem neochrání. Khalil po mně hodí pohledem. „Seven, co?“ „Jak to víš?“ „Protože se pokaždý, když s ním mluvíš, tváříš, že bys nejraděj do něčeho flákla. Pamatuješ, jak ti tenkrát na tvý narozeninový oslavě furt říkal, co si máš přát?“ „A já mu dala pěstí.“ „A pak se na tebe Nataša naštvala, protože jsi jejímu ,klukovi‘ řekla, aby držel hubu,“ vzpomíná Khalil a směje se. Protočím panenky. „To bylo strašný, jak byla zaláskovaná do Sevena, děsně mi tím lezla na nervy. Často jsem si myslela, že k nám chodí jen proto, aby ho viděla.“ „Ale houby, chodila k vám, protože jsi měla všechny filmy o Harry Potterovi. Jak že jsme si to říkali? Trio v kápích? Hustý, jak…“ „Voldemortův hlen. My jsme byli strašný paka.“ „To teda,“ přitaká. Smějeme se, ale něco tomu chybí. Lépe řečeno někdo. Nataša. Khalil se zadívá před sebe. „To je šílený, že už je to šest let, co?“ Hned nato nás vyděsí zvuk policejní sirény a ve zpětném zrcátku se rozbliká modré světlo.
23
DVA
Když mi bylo dvanáct, naši se mnou měli dva rozhovory na vážné téma. Jedním z nich byla tradiční rodičovská přednáška o motýlech a včeličkách. No, vlastně to tak úplně tradiční přednáška nebyla. Moje máma Lisa pracuje jako zdravotní sestřička a velmi jasně mi vysvětlila, co se kam strká a kam se to rozhodně nebude strkat, dokud na to nebudu dost stará. Tehdy jsem silně pochybovala, že něco takového budu vůbec kdy řešit. Oproti svým spolužačkám, kterým už dávno začala růst prsa, jsem totiž byla plochá jako deska. Ten druhý rozhovor se týkal toho, jak se mám chovat, když mě zastaví policajti. Máma z toho moc nadšená nebyla. Říkala tátovi, že jsem na takové řeči ještě moc mladá, ale on jí odpověděl, že nejsem tak mladá, aby mě nemohli zavřít nebo postřelit. „Starr, vždycky dělej přesně to, co ti řeknou,“ vysvětloval mi. „Měj ruce tak, aby na ně viděli. Nedělej žádný zbrklý pohyby. A mluv jen tehdy, když se tě na něco zeptaj.“ Věděla jsem, že to myslí naprosto vážně. Táta si totiž moc rád pouští pusu na špacír, takže jestli říká, že mám být zticha, měla bych ho poslechnout. 24
VYPÁLENÁ NENÁVIST
Doufám, že se tohohle poučení dostalo i Khalilovi. Ten potichu zakleje, ztlumí Tupaca a zajede s Impalou ke krajnici. Tady na Carnation je většina domů opuštěných a půlka lamp nesvítí. Široko daleko jsme jen my a ten polda. Khalil vypne motor. „To by mě zajímalo, co ten pitomec chce.“ Strážník zaparkuje za námi a rozsvítí dálková světla, čímž mě kompletně oslepí. Najednou si vzpomenu ještě na něco, co mi táta říkal. Když je u toho ještě někdo další, modli se, aby u sebe nic neměl, nebo si to odskáčete oba. „K, nemáš v autě nic, že ne?“ zeptám se ho. „Ne,“ zamumlá a v bočním zrcátku sleduje, jak se k nám ten polda blíží. Strážník přijde ke dveřím řidiče a zaklepe na okýnko. Khalil ho stočí dolů. Posvítí nám do obličeje baterkou, jako bychom už nebyli úplně slepí díky jeho dálkovým světlům. „Řidičský průkaz, techničák a doklad o pojištění.“ Khalil se ale rozhodl, že neudělá, co po něm ten polda chce. „Proč jste nás zastavil?“ „Řidičák, techničák a doklad o pojištění.“ „Ptal jsem se, proč jste nás zastavil.“ „Khalile,“ prosím ho. „Udělej, co říká.“ Khalil vztekle zavrčí a vytáhne peněženku. Strážník sleduje každý jeho pohyb baterkou. Srdce mi bije jako o závod, ale v hlavě mi zní tátova slova: Dobře si zapamatuj obličej toho poldy. A když si zapamatuješ i číslo jeho odznaku, tím líp. Ve světle baterky, která sleduje pohyb Khalilových rukou, se mi podaří přečíst číslo na odznaku – sto patnáct. Ten polda je běloch, něco mezi třiceti a čtyřiceti lety, hnědé vlasy ostříhané strojkem úplně nakrátko a na horním rtu má tenkou jizvu. 25
ANGIE THOMASOVÁ
Khalil mu podává svoje doklady. Stopatnáctka si je prohlíží. „Odkud vy dva jedete?“ „Odnikud,“ odpoví mu Khalil slušnější verzí Co je ti do toho? „Proč jste nás zastavil?“ „Nesvítí ti zadní světlo.“ „Takže mi dáte pokutu nebo co?“ zeptá se. „Tak víš co, ty chytráku? Vystup si z auta.“ „Ježíš, prostě mi dejte pokutu a…“ „Vystup si z auta a ruce drž tak, abych na ně viděl!“ Khalil vystoupí s rukama nad hlavou. Stopatnáctka jím smýkne za ruku a přitlačí ho na zadní dveře. „On to nemyslel…“ pípnu. „Ruce na palubní desku!“ vyštěkne na mě strážník. „A ani se nehni.“ Udělám, co mi řekl, ale ruce se mi klepou tak, že je skoro nemožné udržet je v klidu. „Tak fajn, hubo nevymáchaná, copak u tebe asi dneska najdeme?“ prohledává Khalila od hlavy k patě. „Nenajdete nic,“ odsekne Khalil. Stopatnáctka ho prohledá ještě dvakrát, ale opravdu nic nenajde. „Zůstaň tady,“ řekne Khalilovi. „A ty,“ podívá se na mě přes okýnko, „se ani nehni.“ Nejsem schopná ani přikývnout. Strážník jde zpátky ke svému autu. Mí rodiče mě nikdy neučili, abych se policajtů bála, ale abych se v jejich přítomnosti chovala rozumně. Jedna z věcí, které mi vtloukli do hlavy, byla, že není rozumné se hýbat, když je k tobě policajt otočený zády. Ale Khalil se pohnul. Přišel zpátky ke dveřím řidiče. Není rozumné dělat prudké pohyby. Ale Khalil ho udělá. Otevře dveře od auta. „Seš v poho, Starr?“ 26
VYPÁLENÁ NENÁVIST
Prásk! Jedna. Khalilovo tělo sebou škubne. Ze zad mu vystříkne krev. Chytne se dveří, aby neztratil rovnováhu. Prásk! Dvě. Khalil lapá po dechu. Prásk! Tři. Khalil se na mě udiveně podívá. Padá na zem. Znovu je mi deset a dívám se, jak Nataša klesá k zemi. Z hloubi duše se mi dere uši rvoucí výkřik, vyvěrá mým hrdlem a každá buňka mého těla dělá vše pro to, aby byl slyšet. Instinkt mi říká, abych se ani nehnula, ale vše ostatní chce, abych zjistila, jak na tom Khalil je. Vyskočím ven a obíhám auto. Khalil upírá oči do nebe, jako by doufal, že tam uvidí Boha. Ústa má otevřená v němém výkřiku. Zato já křičím nahlas za nás za oba. „Ne, ne ne,“ je jediné, co ze sebe dostanu, jako by mi byl rok a tohle bylo jediné slovo, které umím. Ani nevím jak, najednou klečím na zemi vedle něj. Máma mi jednou říkala, že když někoho postřelí, je vždycky nejdůležitější zastavit krvácení, ale tady je té krve nějak moc. Příliš moc. „Ne, ne, ne.“ Khalil leží bez hnutí. Beze slov. Dokonce se na mě ani nepodívá. Jeho tělo ztuhne a je pryč. Doufám, že vidí Boha. Slyším vykřiknout někoho dalšího. Zamrkám a přes slzy vidím, jak na mě strážník s číslem sto patnáct ječí a zbraní, kterou právě zabil mého kamaráda, míří na mě. Dám ruce nad hlavu.
27