Issuu

Kapitola první Balíček byl zabalený v hnědém papíru a převázaný neposkvrněnou hedvábnou stužkou. To bylo co říci, uvážíme-li, že balíček cestoval takovou dálku z Paříže do New Yorku. Konce stužky byly svázány do mašličky s pečlivě zastřiženými konci – skoro, pomyslela si Cat, jako by se osoba, která jej balila, snažila ušetřit. Na papíru byla vybledlým inkoustem sépiové barvy napsaná adresa odesílatele: Monsieur Gerard Lapointe, devátý okrsek, Paříž. Cat o něm v životě neslyšela. Lehce balíčkem zatřásla. Uvnitř něco zachrastilo, ale právě v okamžiku, když sahala po kuchyňských nůžkách, ozvalo se zaklepání. Christian byl jako vždy dochvilný. Cat položila balíček na kuchyňskou linku, znovu ho zvedla, opět položila a šla otevřít. Christian měl nový oblek a vlasy ulízané dozadu jako ve filmu Velký Gatsby. „Ty ještě nejsi převlečená?“ Podíval se na hodinky. „A musím?“ zasmála se Cat. Christian se procházel Catiným brooklynským bytem jako by mu to tu patřilo a zároveň jako by se už nemohl dočkat, až se vrátí do svého luxusního apartmá v Upper West Side. 3

E L L A C A R E Y O VÁ

„Co ty malé černé, co jsem ti koupil minulý týden?“ Cat s potutelným úsměvem sledovala, jak se zastavil před starým šálem s pavím vzorem, který splašila na bleším trhu za pár šupů. Její největší poklad. Proseděla nad ním hodiny a hodiny, aby zalátala dírky a rozčesala zašmodrchané třásně. Teď byl šál přehozen přes červenou lenošku. Christian zřejmě v duchu uvažoval nad dilematem, má-li se k šálu vyslovit zdvořile, nebo ne. „Musela jsem ho zachránit. Byl v zoufalém stavu… No, tak já se půjdu převléknout.“ Christian měl pravdu: na dnešní večer se černé šaty hodí rozhodně víc než zelenkavý kalhotový kostým à la čtyřicátá léta, který původně zvolila. Tak rád jí kupoval šaty! Jeho péče byla dojemná, i když se někdy netrefil. Cat byla ovšem blázen do retro módy, už od střední školy. Ale věděla, že by Christiana mrzelo, kdyby si nevzala jeho dárek. Zamířila k ložnici. Christian ji vzal za ruku. „Na dnešek vybírali restauraci Michael s Alicií. Lemon Tree. Myslím, že mají nové menu. Ovšem…“ Upravil si rukáv saka a znovu pohlédl na hodinky. „Neboj, budeme tam včas.“ Cat si přetáhla nové šaty přes hlavu. Podala Christianovi stříbrný náhrdelník, který jí koupil ke čtyřiatřicátým narozeninám, obrátila se k němu zády a zvedla si medové vlasy, aby jí mohl zapnout řetízek. „Ohromně ti sluší.“ Cat se otočila a změřila si ho. „Ale nemysli, že to tak bude pořád.“ „Chraň bůh.“ Nanesla si na zápěstí kapku parfému. „Dneska mi přišel takový hezký balíček. Z Paříže. Umírám zvědavostí, co v něm asi je.“ 4

UZAMČENÁ MINULOST

Christian jí podržel dveře. „Když jsem byl naposledy v Paříži, viděl jsem z celého města jen banku. Zevnitř.“ Balíček musí počkat. Stejně v něm asi nebude nic extrovního.

••• Přestože v restauraci Lemon Tree bylo plno, nepůsobila hekticky. Cat u stolu spokojeně plkala s Tashou, Alicií a Morgan, manželkami Christianových starých kamarádů. Představa, že i ona může být součástí tohoto uzavřeného kruhu přátel, ji lákala víc, než si byla ochotná přiznat. Vždycky toužila být jednou z nich, ale tak docela se jí to nedařilo. I po dvou letech s Christianem měla pořád pocit, že mezi ně jaksi nezapadá. Možná to bylo tím, že Tasha se Scottem už měli dvě malé děti, Alicia s Michaelem dokonce tři ratolesti a letní sídlo na venkově, a Morgan s Adamem spolu žili desátým rokem a věčně plánovali svatbu. S Michaelem, Scottem a Adamem se Christian přátelil už od školních let. Ženy se bavily o tom, jak je obtížné dostat děti do přípravky na prestižní základní školy na Manhattanu, o nutnosti, aby děti už v pěti letech hovořily několika jazyky, i o tom, jaké utrpení je nakupovat na webu Net-A-Porter a že na to vlastně nikdo nemá čas. Zkrátka takové vážné nevážné řeči a Cat si musela přiznat, že ji to ohromně baví. Chvilkami se na sebe s Christianem podívali: on na ni mrkl a Cat se na něj usmála. Byl to jejich malý rituál, když si někam vyšli. On se ujišťoval, že se Cat dobře baví, ona ho ubezpečila, že tomu tak rozhodně je. „Představte si,“ Alicia důležitě postavila sklenici s vínem na stůl, jako by se chystala k zásadnímu prohlášení, „když jsem přihlašovala Annabel do školky, absolutně nebrali 5

E L L A C A R E Y O VÁ

v úvahu, že mám vysokou. S tím rovnostářstvím už to trochu přehání, ne? Kam až chtějí zajít?“ „Měly bychom zahájit protestní kampaň,“ rozhorlila se Tasha. „A ty budeš hlavní koordinátorka, Alicie,“ zasmál se Adam. „To by ti šlo perfektně.“ Cat znovu zaregistrovala Christianův pohled. Povytáhl jedno světlé obočí. „Cat,“ oslovila ji Tasha. „Kde jsi studovala ty?“ „Ano, Cat, povídej, kam jsi chodila do školy? Půjdou malí Carterové v matčiných šlépějích?“ Cat cítila, jak jí tváře polévá horkost, jednak trapností a jednak pomyšlením, že budou mít s Christianem děti. „Na bombajskou střední,“ odsekla. Na chvíli zavládlo ticho. Pak se Christian rozesmál a všichni se přidali. Cat se spokojeně opřela a napila se vína. Umět se zasmát a uvolnit atmosféru, to byla jedna z věcí, které na Christianovi milovala. Vzpomněla si na jejich první setkání ve fotoateliéru, kde pracovala. Na to, s jakou lehkostí jí pomohl. Tehdy přišel s kolegy, aby si pořídili skupinový portrét. Jenže její fotografický přístroj začal trucovat. Christian hned vyskočil, opustil své místo ve skupině a pomohl jí s výměnou nového přístroje. Nedal jinak, než že jí pomůže odnést věci do šéfovy kanceláře. Skutečnost, že jí ještě téhož večera pozval na drink, se jevila jako přirozené vyústění flirtu mezi stativy. Blonďák se zelenýma očima ji naprosto okouzlil. Choval se tak sebejistě a přitom byl tak milý. Od té doby zůstali spolu a teď byli jako dvě hrdličky budující si hnízdo. Ani jeden nepochyboval, že stráví bok po boku celý život, ačkoliv o tom ještě formálně nemluvili. 6

UZAMČENÁ MINULOST

Cat raději nemyslela na to, co by Christianovi a jeho veleúspěšným „buržoazním“ přátelům řekl otec. Ale Howard Jordan je dávno mrtev, a tak nemá smysl zabývat se takovými úvahami. „Dneska ses mi zdála nějaká roztěkaná,“ prohodil Christian, když vyšli z restaurace. Držel ji kolem ramen a ona se k němu spokojeně přitulila, zatímco čekali na taxi. „Fakt?“ „Bavila ses vůbec, miláčku?“ „Ano, jistě.“ Za zamženými okny taxíku se třpytila světla velkoměsta. Konečně dojeli do Brooklynu a vůz zastavil před domem, kde Cat bydlela. „Nechceš jít nahoru?“ „Rád bych, ale musím brzy vstávat do práce.“ Cat se k němu naklonila a políbila ho. „Hele…“ zabručel, když vyhlédl ven a zrak mu padl na skútr parkující na obvyklém místě. „S tou Vespou by ses už měla rozloučit.“ „Prosím tě,“ zasmála se Cat. Ten skútr si koupila za svou první výplatu. „Je to nebezpečné. Kdyby bylo po mém, zítra by už byla pryč.“

••• Jakmile za ní zaklaply dveře, okamžitě se vrhla na balíček z Paříže. Ve Francii byla jen jednou, když po škole vyrazili s partou přátel na bláznivý výlet do Evropy. V Paříži se zdrželi jen krátce, ale i tak stačila nacvakat přes tisíc fotek. Po návratu do New Yorku začala pracovat ve fotoateliéru a pracuje tam dodnes. Mnohokrát měla chuť dát výpověď, ale 7

E L L A C A R E Y O VÁ

uvědomovala si, jaké štěstí je mít práci v době hospodářské recese. Kromě toho ji šéf pokaždé umluvil, aby ještě zůstala, a Cat se pokaždé dala přesvědčit. Při pohledu na balíček pečlivě převázaný hedvábnou stužkou se v duchu vrátila ke vzpomínkám na Paříž, na to, jak ji město okouzlilo zvláštní atmosférou a elegancí. Vrátila nůžky do zásuvky a začala pracně rozmotávat uzel. Byla by škoda rozstříhat tak pěknou mašli. V bytě měla vysoké stropy a teď večer se ochladilo. Skoro ji zábly ruce, ale její prsty jako by byly nabité zvláštní energií. Konečně se jí podařilo uzel uvolnit. Odmotala stužku, odstranila papír a odtrhla hnědou lepicí pásku na krabičce z lepenky. Okenní tabulky se rozdrnčely pod náporem větru a Cat se roztřásla zimou. Hrnek horké čokolády přijde vhod, napadlo ji a přesunula se k lince. Vyndala z ledničky mléko, nalila ho do rendlíku a pomalu míchala. Ten pohyb ji uklidňoval. Odlomila dva dílky tmavé čokolády a sledovala, jak se rozpouštějí v mléce. Pak nalila horký nápoj do modrobílého hrnku po matce, její hodné, bezelstné mamince. Cat byla odhodlaná prožít šťastný život, o jakém máma jistě snila. Určitě by byla její matka šťastnější, kdyby měla za muže někoho tak laskavého, jako je Christian. Jenže si vybrala dominantního a nesmlouvavého paličáka, Catina otce. Cat tušila, jak to asi bylo: máma se bezhlavě zamilovala, když byla ještě hodně mladá, a to jen proto, aby své strašné chyby po zbytek života litovala. Nepovedený vztah – právě tomu se Cat rozhodla stůj co stůj vyhnout. Napila se čokolády a labužnicky vychutnávala lahodnou chuť, odložila prázdný hrnek na pult a otevřela víko krabice. 8

UZAMČENÁ MINULOST

Uvnitř našla dva předměty: dopis psaný na stroji a starý mosazný klíč. Cat se přesunula do obýváku a posadila se na pohovku; nejprve zběžně přelétla řádky a pak si dopis ještě jednou pečlivě přečetla. Někdo ho napsal na starém psacím stroji a text vůbec nedával smysl. Ten někdo ji oslovoval plným jménem: Catherine Laura Jordanová. Pod tím stálo hůlkovým písmem jméno, které se vyskytovalo v dopisu mnohokrát – jméno ženy, již Catin otec natolik nesnášel, že jen při zmínce o ní zbrunátněl zlostí. Virginia Brookeová, Catina zcela nepřijatelná babička z matčiny strany. Dopis byl krátký a formální. Nějaký právník z Paříže, jistý pan Lapointe, jí oznamoval, že Virginia Brookeová byla jedinou dědičkou po nedávno zesnulé Isabelle de Florian. Vzhledem k tomu, že Virginia Brookeová v roce 1978 zemřela a její dcera Bonnie, což byla Catina matka, zemřela v roce 2003, celá pozůstalost nyní přechází výhradně na Cat. Cat z vyprávění věděla, že babička Virginia těsně před druhou světovou válkou podnikla velkou cestu po Evropě. Do Ameriky se vrátila teprve ve čtyřicátém roce na naléhání rodičů, kteří se o dceru strachovali, protože situace v Evropě začínala být hrozivá. Po návratu zůstala Virginia dlouho neprovdaná. Navzdory rodičům, kteří si přáli, aby jejich dcera pokračovala ve středostavovském způsobu života, přijala podřadnou práci v prodejně textilu a vystřídala několik milenců. Teprve mnohem později se provdala za staršího muže; Catin dědeček byl profesorem na Harvardu a Virginia ho podle všeho zbožňovala. Catinu matku Bonnii porodila v poměrně pozdním věku – už jí táhlo na čtyřicítku. 9

E L L A C A R E Y O VÁ

Malá Bonnie měla volnou výchovu – rodiče si vedli dál svůj život, aniž by se zatěžovali výchovou dítěte, a tak byla Bonnie ponechána sama sobě a užívala si volnosti ve velkém domě uprostřed nádherné přírody. Právě díky volné výchově si Bonnie vypěstovala nejen mimořádnou představivost, ale zároveň naléhavou touhu po lásce. Když se setkala s bývalým dědečkovým studentem Howardem Jordanem, naprosto ho okouzlila. Howard byl muž pevných morálních i politických zásad – ostatně pracoval pro vládu. Jak se zdá, smyslem jeho života bylo přetvořit Bonnie a později i Cat v prozaické individuality, splňující jeho představy postavené na smyslu pro řád, úspěch a na neotřesitelné víře, že jeho názory jsou za všech okolností správné. Cat bylo už skoro dvacet, když se konečně smířila s matčiným stoickým přístupem a začala chápat její způsob, jak ze situace, ve které se ocitla, vytěžit alespoň něco. Tehdy jí matka vyprávěla, jak byla v mládí romantická a nechala se unést ideály lásky, aniž by se zamýšlela nad tím, jaký je Howard ve skutečnosti. Cat došlo, že maminka zůstává s tátou jen kvůli ní, a od té doby matku obdivovala. Z matčina vyprávění znala historky o babiččině mládí, o její velké cestě do Evropy a o tom, že pár let žila v Paříži. Ještě před válkou byla Paříž proslulým městem zábavy a divokých večírků. Babička Virginia prý byla stálým hostem v pařížských kabaretech, chodila na večírky, vernisáže a výstavy i do divadla. Ale co ta Isabelle de Florian? Kdo to byl a kde se vzala? Její jméno v historkách o babičce nikdy nezaznělo. To by si Cat určitě pamatovala. Tak trochu očekávala – a ve skrytu duše v to opravdu doufala –, že až navštíví Paříž a uvidí ji na vlastní oči, snad 10

UZAMČENÁ MINULOST

ještě zažije dozvuky oné éry. Ale když se tam konečně vypravila, její očekávání se tak docela nenaplnilo. Ve skutečnosti v autobusu nacpaném čtyřiceti zkárovanými studenty prosvištěli několika zeměmi a žádné dojmy se nekonaly. A tak si Cat řekla, že romantiku je nejlépe nechat minulosti. Vrátila se do New Yorku, našla si práci ve fotoateliéru a teď s Christianem zažívali život naplněný láskou. V Paříži bylo o šest hodin víc než v New Yorku. Za pár hodin začne záhadný Monsieur Lapointe úřadovat. Cat se rozhodla celou záležitost pojmout prakticky. Především zavolá tomu pánovi, jenž jí poslal balíček, i kdyby měla zůstat vzhůru celou noc. Hlavně, ať to má co nejdřív z krku.

Kapitola druhá Hned po deváté ráno pařížského času vyťukala Cat na mobilu číslo kanceláře pana Lapointeho. Slečna v recepci byla přísná. „Monsieur Lapointe bude přítomen až za hodinu. Přejete-li si, mohu mu vyřídit vzkaz, mademoiselle.“ Cat se svalila zpátky na postel. Dnes večer Christianovi rodiče slaví výročí svatby a ona mu slíbila, že přijde. Ale teď se cítila naprosto vyčerpaná. V New Yorku byly čtyři hodiny ráno a pan Lapointe se stále ještě neozval. Cat váhavě sáhla po telefonu. Nerada by vypadala zoufale, ale prostě mu musí zavolat znovu. Tentokrát ji slečna na druhém konci linky přepojila přímo do kanceláře. „Mademoiselle Jordanová?“ Na poslední slabiku položil přízvuk. „Bonjour, monsieur.“ „Budu stručný, omlouvám se. Jinak to nejde. Mademoiselle Jordanová, musíte přijet do Paříže.“ V Cat hrklo. „Copak se to nedá domluvit po telefonu?“ „Nejlepší bude promluvit si osobně, mademoiselle.“ 12

UZAMČENÁ MINULOST

Na chvíli zavládlo ticho. „Ale já v žádném případě přijet nemohu. Mám práci…“ Práci? Pořizovat portréty zazobaných Newyorčanů, podnikatelů a jejich úspěšných dětiček? Jejich pejsků a kočiček? Dá se tomu vůbec říkat práce? Ovšem odcestovat do Paříže, to je bezpředmětné. „Mademoiselle. Prosím.“ „Víte, kolik stojí letenky?“ I když… možná by se dala sehnat nějaká nízkonákladovka. A něco má naspořeno. „Já za vámi přijet nemohu,“ dodal pan Lapointe. „Aha.“ Jak jinak, pomyslela si. S telefonem u ucha několikrát obešla obývák. „Takže vy tvrdíte, že to nejde vyřídit po telefonu ani dopisem?“ „Dá se to tak říci. Ta záležitost není… okolnosti jsou dosti neobyčejné. Musíte přijet do Paříže osobně, jinak to nevyřešíme. A ještě něco, mademoiselle: rád bych se s vámi sešel ještě před čtením závěti. Jde o jisté formality, mnoho formalit. Velmi důležitých, jak zjistíte.“ Cat se musela posadit. „Já… takže to asi znamená, že mě tam chcete co nejdřív?“ Co to říká? Jako by se tam těšila. Odkašlala si. „Pochopitelně bych to musela probrat s nadřízenými v práci. Nemůžu všechno nechat plavat a jen tak si odletět.“ No, trochu přehání. Dovolenou si nevybrala už kolik let. Nikdy nikam nejela. „Až přiletíte, najdete mě na této adrese,“ řekl pan Lapointe a dal jí přesné instrukce, jak se dostane do jeho kanceláře. „A nezapomeňte na ten klíč, mademoiselle Jordanová.“ „Ovšem.“ Cat se nadechla. „Poslyšte, nemohl byste mi alespoň naznačit, co ta… Isabelle měla společného s mou matkou?“ 13

E L L A C A R E Y O VÁ

„Domluvte si, prosím, schůzku s mojí osobní asistentkou. Au revoir, mademoiselle.“ O čtyři hodiny později, po marných pokusech usnout, poslala šéfovi mail s žádostí o volno. Odpověď nebyla příliš nadšená, ale svolení dostala. Šéf jí zavolal přímo mobilem, patrně během ranního joggingu. Cat si okamžitě zarezervovala letenku do Paříže na druhý den. Asistentka pana Lapointeho jí pomohla najít ubytování v malém hotelu kousek od velkolepé budovy opery Garnier. Právní kancelář byla hned za rohem. Když končila s posledním telefonátem, škvírami mezi závěsy se do pokoje draly první paprsky slunce. Najednou na ni všechno dolehlo. Babička Virginie jí najednou připadala jako velká neznámá. Podívejme, jaký vedla dobrodružný život. To Cat je docela jiná. U všech všudy, jak to, že se nechala přesvědčit k cestě do Francie? A hned zítra?

••• Z malé rodinné oslavy k výročí sňatku Christianových rodičů se vyklubala párty pro padesát hostů. Cat by si ráda o podivném babiččině případu s Christianem promluvila, ovšem v okamžiku, kdy vystoupila z výtahu a vešla do bytu plného lidí, pochopila, že na klidný rozhovor není absolutně žádná šance. A vůbec, co by si Christian a celá rodina o té bláznivé historce pomysleli? Eskapády jakési Virginie Brookeové tuhle vybranou společnost sotva zaujmou. Christian jí každou chvíli představil někoho nového, úžasného a šarmantního – bylo jich tolik, že by zaplnili plesový sál. A k tomu nekonečný průvod příbuzných z Bostonu, kteří se k ní radostně vrhali. Nakonec si ani nevzpomněla, 14

UZAMČENÁ MINULOST

proč by se měla zabývat nějakým dopisem s rezavým klíčem a myšlenku na cestu do Paříže úplně pustila z hlavy.

••• Málokdy měla příležitost setkat se s Christianovým širším příbuzenstvem, a když se tu sešli všichni najednou, připadala si jako outsider na večírku časopisu Vogue. Naštěstí mnohé z Christianových tetiček shledaly Catiny šaty „zajímavými“ či „kouzelnými“, a i když se předtím bála, že se v módě čtyřicátých let bude vyjímat nepatřičně, nakonec se dámy v šatech od Chanelu a s perlami na krku tvářily skoro obdivně. Kdyby měla čas zamyslet se nad propastným rozdílem mezi touto vybranou a elegantní smetánkou a domem rodičů v Durhamu, ve kterém strávila dětství a kam skoro nikdy nechodily návštěvy, musela by se štípnout, jestli se jí všechno nezdá. Prostě se to tak přihodilo, že se ocitla na správném místě se správnými lidmi ve správný čas. A ona se nikterak nebránila. Po několika hodinách si Cat řekla, že už asi nemá cenu čekat na příležitost promluvit si s Christianem o nečekaném dědictví. Už se jí o tom nechtělo začínat. Christian nerad cestoval a asi by nechápal, proč toho právníka poslechla a poletí do Paříže. Vždyť jí mohl všechny informace poslat mailem. Protože, jak s oblibou prohlašoval, „všechno, po čem by člověk mohl toužit, se nachází v New Yorku a na ostatní zážitky máme počítače“. Christianovi prarodiče vlastnili luxusní letní dům v rekreační oblasti Hamptons. Proč by se měl člověk někam vláčet, když doma má takové pohodlí? A tak se Cat rozhodla prostě mu jen oznámit, že letí do Paříže a hotovo. To bude určitě stačit. Nikoho stejně nebude zajímat proč. 15

E L L A C A R E Y O VÁ

„A není na módní přehlídky trochu pozdě, drahoušku?“ zareagovala na její oznámení Christianova teta. „Vlastně je to kvůli práci.“ Cat se div nekousala do rtu. „Obstarám ti místo v první třídě, nechceš?“ nabídl se Christian. „Onehdy v první třídě podávali přímo božský kaviár. To je také dost, že začínají být na úrovni.“ Christianův strýc z otcovy strany nosil pod nosem knír a věčně spokojený výraz ve tváři. „Kaviár a šampaňské! Cat, slyšíš to? Není to báječné?“ nadchl se Christian. „Děkuji, ale letenku už mám,“ usmála se. Popravdě jí bylo srdečně jedno, jestli poletí první třídou se vším luxusem. Když s Christianem začala chodit, neměla ponětí, jak je Christianova rodina bohatá. Zajímaly ji docela jiné věci, úplné maličkosti: třeba že jí už od první schůzky každý den telefonoval a ptal se jí, jak se má. „Doufám, že ne turistickou třídou.“ „Ne?“ „Ne.“ „Už jsem to zaplatila. První třídu, takže je to v pohodě.“ Považovala to za milosrdnou lež. Kdyby Christianovi prozradila, že na poslední chvíli ulovila letenku nízkonákladové společnosti, navíc s odletem v nekřesťanskou hodinu, asi by se zjevil. „Platí to firma,“ dodala. „Trvali na tom.“ Firma? Jaká firma? Ovšem Christian není schopen dohlédnout za hranice své bubliny. „Hned jak přistanete, musíš mi zavolat, miláčku.“ Cat nastoupila do výtahu. Jakmile Christian zmizel z dohledu, zula si lodičky na jehlových podpatcích a blaženě si chladila chodidla na studeném mramoru. 16

UZAMČENÁ MINULOST

O pár hodin později se Cat nacházela v prostřední řadě letounu nízkonákladové aerolinky – nic nemohlo být vzdálenější podlahám vykládaným mramorem. Většinu letu strávila s tříletým děckem na klíně a snažila se uhýbat gejzírům zvratků a čokoládového mléka, přičemž si zacpávala uši před nepřetržitým hašteřením jeho sourozenců, vyvolávajícím pohoršené pohledy cestujících několika řad před nimi. Večer, hodně pozdě večer – či spíše brzy ráno, podle toho, jak člověk pojal čas nad mraky – se malý společník konečně vyčerpal a usnul spravedlivým spánkem. Zbývající hodiny Cat strávila tím, že převracela v prstech mosazný klíč Isabelle de Florian. Z nějakého důvodu se jí zdálo životně důležité, aby ten klíč měla při sobě. Vyndala ho z kapsy kabátku a dala si ho do pásku s penězi, pak ho zase vytáhla ven. Jako by ten chladný kousek kovu v sobě skrýval všechny odpovědi. Od čeho je ten klíč? Snad nějaká skříň nebo truhlice. Nezdálo se pravděpodobné, že by Isabelle de Florian odkázala Virginii něco opravdu cenného. Jistě došlo k nějaké mýlce; Isabelle by přece nepřenechala veškerý majetek kamarádce, s níž se krátce poznala kdysi v mládí. Ovšem na druhou stranu, proč pan Lapointe tak vehementně trval na tom, aby Cat přiletěla do Paříže? Co ty řeči o složitých formalitách? To asi nebude jen tak nějaká maličkost. Jestlipak se Cat někdy dozví, jak se babička Virginie ocitla ve třicátých letech v Paříži a co tam celou dobu dělala? Letadlo začalo klesat a cestující u okének s nadšenými vzdechy a výkřiky pozorovali panorama města. Cat si představila Virginii, když poprvé dorazila do Paříže. Přijela sem rovnou z rodného Bostonu? Jaká tehdy asi Paříž byla? Za 17

E L L A C A R E Y O VÁ

jakých okolností se s Isabelle potkaly? A kde? Snad v některém z výstředních jazzových klubů, o kterých jí vyprávěla máma? Kéž by se jí na to mohla zeptat… Blížili se k letišti a děcko vedle Cat se zavrtělo, promnulo si buclatýma ručkama tváře a vykulilo na Cat veliké oči. Cat se na chlapečka usmála a strčila klíč zpátky do kapsy. Snad se tenhle výlet do Paříže vydaří lépe než ten minulý, říkala si v duchu.

••• Když ji druhý den ráno probudilo rachocení železných rolet a poslouchala, jak se majitelé krámků za ranního chladu zdraví „Bonjour!“, neodolatelně ji to nutilo k úsměvu. Nedokázala odolat nutkání vyskočit z postele a otevřít dokořán vnitřní okenice, které jsou tak typické pro francouzské domy. V útulném, příjemně vyhřátém hotelovém pokoji se hned cítila jako doma. Na dřevěné podlaze nalakované na bílo zabírala velký kus místa široká postel obložená polštáři, pod oknem stálo křesílko smetanové barvy. Cat by nejradši seděla v křesle u okna a celý den pozorovala ruch a hemžení pařížské ulice. Protější dům se zdál být tak blízko, že by si klidně mohla povídat s lidmi v protějších oknech. Čilý rej za okny byl přímo nakažlivý, a když Cat chvíli sledovala provoz v pekařství hned naproti i v sousedním květinářství s růžemi v kyblících, rychle se osprchovala, zabalila se do kabátu a vyběhla do svěžího zimního rána koupit si snídani, než se sejde s tajemným panem Lapointem. Tak tohle bylo první setkání s pravým břehem, jak Pařížané nazývají obchodní a finanční oblast severně od řeky Seiny. Když se Cat ocitla venku, skoro zapomněla, že si 18

UZAMČENÁ MINULOST

chtěla jen skočit pro něco k snídani. Chůze ulicemi probouzející se Paříže byla po hodinách v letadle takovým potěšením, že se pustila rovnou za nosem a ranní mrazík jí ani trochu nevadil. Schůzka začíná až v deset hodin, to aby se Cat stačila vzpamatovat z dlouhého letu a posunutého času, jak ohleduplně navrhla asistentka pana Lapointeho. Teď to Cat přišlo náramně vhod a radovala se, že bude mít chvilku jen pro sebe. Šla dál a dál, tu a tam se zastavila, aby se pokochala pohledem na červánky v prolukách mezi krásnými starými domy. Východ slunce nad Paříží! Nakonec jí padl do oka krámek s pečivem kousek od hotelu. Ještě stále se nacházela na pravém břehu nedaleko opery Garnier – přejít Seinu se neodvažovala. Za skleněnou výlohou patisserie se skvělo rozmanité pečivo a zákusky s polevami a zdobením všech odstínů růžové, čokoládové a limetkové. Uvnitř sedělo pár hostů a četlo si ranní noviny, vůně pražené kávy se linula až na chodník. Cat pocítila neodolatelné nutkání dopřát si ke kávě něco strašně sladkého a nezdravého, ale po dlouhém letu se necítila moc dobře a čekala ji důležitá schůzka, a tak usoudila, že nejmoudřejší bude spokojit se s obyčejným croissantem. Posadila se ke kulatému stolku a nechala silné espresso působit na unavenou mysl, stále častěji se vracející k Isabelle de Florian. Jak to vlastně chodí, když pozůstalost zdědí příslušník jiného státu? Co s majetkem zde ve Francii? Poprvé měla chuť zavolat domů a požádat o radu. Ale v New Yorku teď všichni spí. Celá ta situace se jí stále zdála neskutečná. A přesto je zde, sama v Paříži, a báječný croissant s máslem se jí rozplývá na jazyku. Bude si muset zvyknout. 19

E L L A C A R E Y O VÁ

Přesně s úderem desáté stanula před recepčním pultem v advokátní kanceláři pana Lapointeho. Zalovila v kabelce, našla klíč a pevně ho sevřela v dlani. Opravdu netušila, co má čekat. Přesně o deset minut později vyšel ze dveří kanceláře pan Lapointe. Přistoupil k pultu a chvíli hovořil s recepční. Jeho třídílný tmavomodrý oblek byl bez poskvrnky, k němu měl nablýskané hnědé polobotky. Když se konečně obrátil ke Cat, nemohla si nevšimnout červené květiny v klopě a bělostného hedvábného kapesníčku v kapsičce. Při bližším pohledu už nevypadal tak vypulírovaně. Pokynul jí, aby ho následovala chodbou, a společně vstoupili do místnosti, jejímž jediným zařízením byl velký starožitný stůl a několik židlí. Na jedné seděla žena, již představil jako svou asistentku. Pan Lapointe vzal štos papírů a na stole rozložil do dokonalého vějíře bílé listy. Pak stůl obešel a přidržel Cat židli, aby si mohla sednout. Skřípání nohou židlí na podlaze znělo v tiché místnosti nepatřičně a Cat se div nezačervenala. Pan Lapointe vklouzl na svou židli přímo elegantně. „Mademoiselle Jordanová. Nejprve bych rád viděl váš pas, abych mohl ověřit vaši totožnost.“ Na to byla Cat připravena a hned mu doklady podala. „Monsieur Lapointe, tato situace mě opravdu velice překvapuje. Tedy fakt, že Isabelle de Florian odkázala majetek mojí babičce. Víte něco o jejich tehdejším vztahu?“ Monsieur zvedl hlavu a pak jen znovu sklopil oči. Měla pocit, že uplynulo několik dlouhých minut, než jí vrátil pas a vyplnil nekonečnou hromadu bílých formulářů. „Formality. Je to důležité. Nanejvýš důležité.“ 20

UZAMČENÁ MINULOST

Už začínala být trochu alergická na všechny ty okolky a také cítila únavu z dlouhého letu. Nevěděla co s rukama, a tak je složila do klína. „Prostě se mi to zdá nepravděpodobné. Zajímalo by mě, jestli existují nějaké dopisy nebo něco takového. Jestli si babička s kamarádkou psaly. Musely mít k sobě blízko a já přitom o nějaké Isabelle v životě neslyšela. Moc ráda bych se dozvěděla, jak se vůbec poznaly.“ „Kávu, mademoiselle Jordanová?“ oslovila ji sekretářka a Cat sebou málem trhla. Pan Lapointe ani nezvedl oči od lejster. „Ach ano! Velice ráda.“ Sekretářka tiše odplula. Uplynulo dalších pár minut a pan Lapointe odšrouboval víčko plnicího pera. Cat měla dost času, aby si všimla, že bylo naplněno stejným sépiově hnědým inkoustem jako na balíčku, jenž dorazil do New Yorku. „Nyní,“ pronesl, „počkáme na asistentku s kávou.“ „Tahle situace mi nepřipadá normální. Nevím, co si o tom mám myslet, monsieur Lapointe.“ „Čekají nás ještě další formality, mademoiselle Jordanová. Je to podmínka, víte?“ V tu chvíli dorazila sekretářka a tlačila před sebou graciézní vozík se zelenými šálky. Zatímco nalévala kávu, pan Lapointe začal vyplňovat další řadu formulářů a tentokrát každý list přisunul před Cat, aby jej podepsala. A každý doprovodil podrobnými vysvětlivkami. „Dědická daň činí šedesát procent z celkové hodnoty pozůstalosti,“ upozornil ji. „To je ve Francii paušální sazba pro osoby nepříbuzné. Jakmile dokončíme attestation immobilière, pomohu vám s tím.“ 21

E L L A C A R E Y O VÁ

„Aha.“ Ze všech těch právnických termínů a francouzských slovíček jí šla hlava kolem a množství lejster jí splývalo před očima. Ovšem dát najevo netrpělivost nepovažovala za vhodné. Jakýkoliv pokus o konverzaci byl tak rázně odmítnut, že se ani nepokoušela o další otázky. Měla nutkání podívat se na hodinky, ale jako by přirostla k židli. Nedokázala odhadnout, jak dlouho v téhle kanceláři sedí, ale měla pocit, že uplynulo několik hodin, a stále netušila, jestli se vůbec něčeho dobere. Slečna asistentka ovšem neměla žádné zábrany, pokud šlo o čas. „Excusez-moi, monsieur?“ ozvala se. „C’est l’heure du déjeuner? Non?“ To už je opravdu čas k obědu? Cat se učila francouzsky jen dva roky na střední škole a moc toho nepochytila, ale postřehla slovíčko déjeuner a pamatovala si, že to znamená oběd. Pan Lapointe se narovnal a zdálo se, že velice vážně uvažuje, je-li skutečně poledne. „Oui,“ prohlásil nakonec. „Je čas. Ovšem. Mademoiselle Jordanová, sejdeme se opět za tři hodiny.“ Tři hodiny? Cat se napřímila. Vždyť si mohou nechat poslat sendviče, ne? Nicméně pan Lapointe se už odsunul od stolu a vstával, zatímco mu asistentka podávala světle hnědý kabát. Patrně z kašmírové látky. Čemu se divit. „Promiňte… říkal jste za tři hodiny?“ „Ale ovšem. Tady ve Francii se jídlu věnujeme, jak náleží.“ Zvučně odříkal jakýsi francouzský bonmot. Asistentka se uchichtla. Cat se pilně zaměstnávala šátkem u krku. „Tak dobře,“ prohlásila u dveří. „Vrátím se ve tři.“ „Jde to znamenitě,“ usmál se pan Lapointe. Najednou už nevypadal tak upjatě. „Vše je na nejlepší cestě.“ 22

UZAMČENÁ MINULOST

Cat se vrátila do hotelu pro fotoaparát; cesta jí trvala sotva minutu. Vydala se do Tuilerijských zahrad a dál k Seině a neodolala pokušení pořídit pár snímků ikonických míst. Jedna fotografie zabírala park se skleníkem a Eiffelovkou v dálce, jindy ji zaujal kamenný most Pont Neuf s půvabnými lampami připomínajícími svými siluetami malé Eiffelovky. Přešla most a toulala se uličkami levého břehu, okouzlena jejich malebností. Málem se v tom labyrintu ztratila. Zaujatě fotografovala starobylé obchůdky a krámky s roztodivným zbožím ve výlohách, rukodělné výrobky, jež byly již na pohled vyrobeny s takovou láskou, že Cat měla chuť vstoupit do každého z těchto obchodů. Stále měla nad čím žasnout a dvě hodiny utekly, ani nevěděla jak. Už dlouho něco tak pěkného nezažila. Na návrat měla už jen půl hodiny, a tak si ještě u stánku v Tuilerijských zahradách koupila bagetu se šunkou a sýrem. Posadila se na železnou židli natřenou na zeleno a při jídle pozorovala děti pouštějící na jezírku miniaturní plachetnice. Děti byly teple oblečené, měly prošívané bundy a čepice. I když stromy podél cest v okolí Place de la Concorde byly holé, zimní slunko se opíralo do vodní hladiny a Cat cítila jeho mírné teplo. Každičká část Paříže v sobě nesla kus historie a bylo snadné se ztratit v představách o tom, jaký byl kdysi v těchto palácových zahradách život. „Věřím, že jste si hezky užila déjeneur?“ Pan Lapointe byl připraven přesně ve tři hodiny. „Naprosto dokonale.“ Cat schovala fotoaparát pod mahagonový stůl. „Maintenant,“ prohlásil. „Nyní přikročíme ke čtení závěti, mademoiselle Jordanová.“ „Jsem připravena.“ 23

E L L A C A R E Y O VÁ

„Poslední vůle madame de Florian byla sepsána v roce devatenáct set čtyřicet.“ „Prosím?“ Pan Lapointe patrně v duchu vedl ohnivou diskuzi sám se sebou. „Alors,“ řekl nakonec. „Pokyny jsou jasné. Celý majetek připadá vám. Myslím, že hned porozumíte.“ „Ale… kolik jí bylo, když všechno odkázala mojí babičce?“ „Bylo jí dvacet let, mademoiselle.“ „A co její rodiče?“ „Podle záznamů mého zesnulého předchůdce oba rodiče madame de Florian zemřeli na – jak se to říká – španělskou chřipku.“ „Ach,“ zašeptala Cat. Takže Isabelle zůstala úplně sama. Píchlo ji u srdce. Teď není vhodná chvíle myslet na rodiče. Nerada se vracela do minulosti. Ale někdy se tomu neubránila. Léta po smrti rodičů, kteří zahynuli při autonehodě, byla nejbolestnějším obdobím jejího života. Jak asi muselo být Isabelle, když zůstala opuštěná v Paříži, zatímco se na Evropu snášel stín války? Probrala se ze zamyšlení a věnovala pozornost panu Lapointemu. „Lze pochopit úvahy tehdejších obyvatel, že by nemuseli invazi přežít. Když se na to podíváte takto…“ „Přišla o oba rodiče. A nemohla tušit, jestli sama přežije,“ hlesla Cat. „Tak. Jsme tedy připraveni ke čtení závěti?“ Pan Lapointe pohlédl na asistentku. „Máte nějaké přání, mademoiselle Jordanová? Kávu?“ „Ne. Kávu ne.“ Cat pocítila k dívce jménem Isabelle upřímný soucit. Sama těžce prožívala okamžiky, když se 24

UZAMČENÁ MINULOST

ocitla v New Yorku úplně sama, bez rodiny. Ale Isabelle si určitě někoho našla, jistě měla muže. Možná se vdala a měla děti. Co se stalo s jejími potomky? Nebo snad zůstala až do smrti sama? Pan Lapointe vzal do ruky list s poslední vůlí a v tu chvíli se atmosféra změnila. Chvíli mlčel a pak upřel na Cat oči. „Během válečných let vznikala mnohá přátelství, a zvláště za tragických okamžiků bývaly tyto vztahy neobyčejně intenzivní. Předchozí generace byla… ztracená, takže… Dnes už to jen těžko pochopíme.“ „Chcete říci, že byly…“ nadechla se. „Máte nějaký důkaz, že Isabelle a moje babička byly milenky?“ „Co vás nemá, mademoiselle. Něco takového jsem rozhodně neměl na mysli.“ Zvedl oči ke stropu. Cat zůstala zaraženě sedět. „Promiňte,“ řekla. „Samozřejmě to není podstatné. Jen mě napadlo, jak smutná musí být samota. Takže jedinou osobou, které mohla všechno odkázat, byla nakonec moje babička?“ Pan Lapointe spojil dlaně do stříšky. „Mademoiselle, Isabelle de Florian zemřela před dvěma měsíci. O její smrti jsme byli obeznámeni anonymní osobou, která do naší kanceláře poslala kopii úmrtního listu. V archivu máme uložen jistý dokument, doplněný o aktuální změny s podpisem Isabelle de Florian a notářsky ověřenými podpisy svědků, jenž nás opravňuje postupovat podle pokynů v poslední vůli z roku tisíc devět set čtyřicet.“ Pan Lapointe se začervenal. Vypadal rozčileně, jako když poprvé uvedl Cat do kanceláře. „Zde je opis úmrtního listu. O tom, že by žili potomci Isabelle de Florian, neexistuje žádný záznam. Dále, můj kolega oslovil obecní úřad ve vesnici Saint Revel v Provence, kde 25

E L L A C A R E Y O VÁ

Isabelle zemřela. Na dotaz, zda má dosud žijící příbuzné, nám po dobu šesti týdnů nepřišla žádná odpověď.“ „Aha,“ zamyslela se Cat. „Tak v tom případě chápu.“ Anonymní odesílatel? Žádní příbuzní, žádná reakce od starosty její vesnice? Cat si zamyšleně ovívala tvář listem papíru.