Issuu

001-003 Dum na jezere_Sestava 1 5/17/18 3:09 PM Strรกnka 3

ELLA

CAREYOVร

Dum na jezere.indd 2

09/05/18 17:00

Kapitola první San Francisco, 2010 Všechno to začalo schůzkou v italské kavárně na Chestnut Street. Později si Anna říkala, jestli vůbec měla možnost ovlivnit sled událostí. Když tehdy seděla u stolku před výlohou kavárny, všechno se jí slévalo do jednoho klubka a Anna netušila, za který konec zatáhnout. Ale jedním si byla jistá: v jejím životě nastal nečekaný zvrat. Tolik otázek, které jí nešly z hlavy, ale jedna z nich dotírala nejúprosněji: Proč právě dnes? Proč právě toto dopoledne? Ten den začal jako každý jiný. Vstala v obvyklou dobu, jako vždy se oblékla do černých šatů, které nosila v práci, a k nim si vybrala jeden z oblíbených matčiných šátků. Vyšla s konví ven a zalila zahrádku, z růží odstranila uschlé lístky a doma ještě před odchodem stihla vyřídit pár faktur. Za oknem bistra pozorovala chodce s proutěnými košíky zavěšenými na předloktí, mířící za sobotními nákupy. V ulici, jindy rušné, byl dnešního rána minimální provoz. Ale nic z toho Anna nevnímala; beze slova zírala na dědečka Maxe a nevěděla, má-li věřit svým uším. 3

Dum na jezere.indd 3

09/05/18 17:00

E L L A C A R E Y O VÁ

Na otázku, zda by kdy od svého čtyřiadevadesátiletého dědečka čekala něco takového, by si asi poklepala na čelo. Protože Max byl po celých jejích devětadvacet let absolutní jistotou, jedinou milující a milovanou osobou. Svého dědečka opravdu milovala, celým svým srdcem. Ani by nespočítala, kolikrát ho prosila, aby jí vyprávěl o své minulosti. A ani jednou jí tohle přání nesplnil. Minulost byla zapovězené téma. Po mnoha pokusech se Anna nakonec smířila s tím, že tohle je věc, na kterou se nesmí ptát. O tom, co se stalo tak hrozného, že o tom Max nikdy nedokázal mluvit, se mohla jen dohadovat. Před nedávnem přišla za dědečkem a našla ho v obýváku, jak se probírá fotografiemi z mládí. Tvrdil, že je chce spálit, všechny do jedné. Anna do té doby ani netušila, že nějaké fotky má. A pak se Max zeptal, jak se Anna celý den měla. Jako obvykle. Úhybný manévr. Odvést pozornost od sebe a především od svého dětství, mládí, života v bývalém východním Německu. Anna věděla jen to, že dědečkova rodina byla v době sovětské invaze donucena opustit domov a že Max se už nikdy domů nevrátil. A nikdy, nikdy o tom nechtěl mluvit. Jeho minulost vždycky rozněcovala Anninu fantazii a možná se i bála, co by se dozvěděla – bylo to tak nepochopitelné, že na to raději nemyslela, už jen z lásky a úcty k dědečkovi. Toho rána jako obvykle stála za pultem své kavárny mezi skleněnými vitrínami s čtyřiatřiceti druhy sendvičů, parmskou šunkou, parmazánem, ovčím pecorinem a dalšími italskými delikatesami. Její bistro bylo vyhlášené nejen ve zdejší půvabné čtvrti Pacific Heights, ale i v celém San Francisku. Anna si vytvořila věrnou klientelu a zákazníci se rádi vraceli zejména kvůli vynikající kávě, na kterou byla 4

Dum na jezere.indd 4

09/05/18 17:00

DŮM NA JEZEŘE

Anna opravdu pyšná: sama si po mnoha experimentech připravovala vlastní směs. Podnik byl provoněný nezaměnitelnou vůní kávy, koření, česneku i hřejivým aroma červeného vína. Zákazníci tvrdili, že když zavřou oči, jako by se ocitli uprostřed Říma. Když spatřila za výkladem dědečka, předala službu servírce a spěchala ho uvítat. Prosmykla se kolem druhé fronty, která se vytvořila před pultem s domácím chlebem a oblíbeným pečivem. Už před hodinou postavila na „dědečkův“ stůl černou cedulku s nápisem REZERVACE. Jinak to nešlo; kdyby mu nedržela místo, už by tu určitě bylo obsazeno. Mnozí návštěvníci tu dokázali strávit celé dopoledne u sobotních novin. Nemýlila se. Když Maxovi otevřela dveře, aby mohl vstoupit, u všech stolků už bylo plno. Personál za pultem se ani na chvilku nezastavil a v kavárně to hučelo veselým hovorem víkendových strávníků. Anna vzala Maxe za vyhublou paži a vedla ho skrz hlučící dav, usadila ho ke stolku, ujistila se, že má židli ve správné poloze, a zamířila k pultu, aby mu připravila kávu. Vtom se objevila Cass, Annina obchodní partnerka: „Můžu si k vám na chvilku sednout? Já totiž nesmírně toužím po Maxově společnosti.“ „To víš, že jo.“ Anna si uhladila černou zástěru a usmála se na Cass. „Děda musel být zamlada štramák. Nebylo by marné, kdyby se zase vrátila třicátá léta, v tom bych ti dala za pravdu.“ „Kéž by,“ prohodila Cass. Z uzlu, jímž se pokusila umravnit vlasy, jí vyklouzlo pár neposlušných kučer. Dnes měla červené vlasy. Příští týden budou třeba fialové. Týden co týden Cass doufala, že konečně potká toho pravého muže. 5

Dum na jezere.indd 5

09/05/18 17:00

E L L A C A R E Y O VÁ

Anna byla vděčná za každý týden, kdy žádného nepotkala. Zvedla skleněný zvon a na talířek naskládala Maxovy oblíbené mandlové sušenky. Vtom si všimla Cassina významného pohledu: do kavárny právě vstoupil muž krásný jak hřích. Už od pohledu bylo znát, že tráví celé dny v posilovně; pohled na svaly rýsující se pod bílým tričkem působil přímo rozkoš. „Na to zapomeň,“ zamumlala Anna a přísně si kamarádku změřila. „Už to začíná být trochu trapné, Anno,“ zašeptala Cass. „Šest let? Jak dlouho chceš být sama?“ „Nezájem.“ Anna se usmála na první ženu ve frontě. O deset minut později Anna dorazila ke stolku, políbila dědečka na tvář a posadila se vedle Cass. S úlevou před sebe natáhla unavené nohy a zkoumavě si prohlížela černé lodičky, které nosila každý den. Byly vyleštěné; vypadaly hezky. Popotáhla si pouzdrovou sukni; pod černou halenkou se jí trochu posunula nahoru. Dlouhé černé vlasy si pro dnešní den stáhla do ohonu a dala tak vyniknout hnědým očím mandlového tvaru. „Něco jsem ti přinesl.“ Max před ni přisunul výstřižek z novin. Cass se naklonila k Anně a četla jí přes rameno. „Pařížský byt z doby Belle Époque zůstal opuštěný sedmdesát let? No to mě podrž. Určitě tam straší!“ Anna si s nakrčeným čelem prohlížela fotografie ilustrující zařízení v jednotlivých místnostech. Na jedné byl dokonce vycpaný pštros! Přes vypelichaná záda měl přehozený pestrobarevný šátek, o nohu se mu opíral vybledlý plyšový Mickey Mouse. Další fotka zabírala obývák nebo salon, z jehož stěn se v dlouhých cárech odlupovaly tapety. 6

Dum na jezere.indd 6

09/05/18 17:00

DŮM NA JEZEŘE

A na dalším snímku fotograf zachytil starodávný toaletní stolek s broušenými flakónky; některé ještě patrně obsahovaly zbytky parfému. Z poslední fotografie nemohla spustit oči. Zabírala obraz na stěně nějaké místnosti, patrně ložnice. Podobiznu mladé ženy v šatech z lososově růžového hedvábí. Bohaté tmavé vlasy měla vyčesané do volného uzlu na temeni, do čela jí padaly rozkošné kučery. Z půvabné tváře, zachycené z profilu, vyzařovala vnitřní smyslná krása. Šaty, které malíř namaloval tahy lehkými jako pírko, jako by ani nepocházely z tohoto světa. „Ten byt býval…,“ promluvil Max a odmlčel se. „Býval plný krásy.“ Hlas měl oduševnělý, přesto člověk postřehl lehký evropský přízvuk. Jako by to dodávalo na vážnosti všemu, co říkal. Max tím samozřejmě myslel, že ten byt zřejmě býval plný krásy. Anna se na něj usmála, trochu tesklivě jako vždy, když se dívala do jeho stárnoucích očí. „Vidíte, a to je přesně to, proč chci jet do Paříže,“ prohlásila Cass. „No řekněte, mohlo by se něco takového stát u nás v Americe? A kdybych s sebou vzala Annu, třeba by si tam našla chlapa. Přesně to potřebuje. Souhlasíte se mnou, viďte, Maxi?“ „Dovolená je báječný nápad,“ prohodil Max. „Ovšem to by Anna musela konečně zahodit za hlavu, co bylo.“ Anna se div nezakuckala kávou. „Pardon – já jsem tu taky!“ Ale smála se. Max se tvářil zamyšleně. Čekala, co z něho vypadne. „Má milá Anno. Už jsem tě dlouho o nic nepoprosil.“ „Chceš říct nikdy…“ 7

Dum na jezere.indd 7

09/05/18 17:00

E L L A C A R E Y O VÁ

„Moment, nepředbíhej.“ Hlas měl nějak tichý. Dokázala si ho představit zamlada – okouzlující mladík s blond vlasy pečlivě ulízanými z čela, modré jiskrné oči. Anna si v dětství často prohlížela svatební fotografie, které babička schovávala v zásuvce. Cass si Maxe zkoumavě prohlížela. „A o co jde, Maxi?“ „Ještě nikdy jsi nebyla v Berlíně, Anno,“ řekl. „To nebyla.“ Žaludek se jí sevřel. Max se sklonil ke kožené brašně u nohou a vytáhl složený list papíru. Dokonce i Cass ztichla, když papír rozložil a uzlovitými prsty ho uhladil na stole. Před nimi ležela stará zažloutlá mapka. Anna odsunula šálky od kávy na stranu; ani si nevšimla, že ke stolku přistoupila servírka a nádobí odnesla. Na papíře byl pečlivě zakreslený plánek nějaké budovy. Anna putovala očima po sépiově hnědých liniích. Všimla si vybledlého obrázku načrtnutého rychlými tahy na pozadí: honosný dům s romantickými věžičkami a francouzskými okny v přízemí. Náčrtek prozrazoval mnohem víc než prozaický půdorys. Byl to překrásný palác. Anna tázavě pohlédla na Maxe. „Schloss Siegel,“ podíval se jí do očí. „No, páni.“ Cass se naklonila nad starý plánek a prsty uhladila papír. „To máte odněkud z antikvariátu?“ „Ne tak docela.“ Anna mlčela. Max naklonil hlavu a přistrčil plánek blíž, aby dobře viděla. Anna si kresbu podrobně prohlížela: tady v přízemí je honosná vstupní hala. Dvoukřídlými dveřmi se vcházelo do místnosti označené jako „hudební salon“, ze kterého se vcházelo na širokou terasu s výhledem na park a jezero. 8

Dum na jezere.indd 8

09/05/18 17:00

DŮM NA JEZEŘE

Ze vstupní haly vedly dveře do dalších místností, označených stejným rukopisem: kuřácký salonek, kulečníkový sál, knihovna, dámský budoár, hostinské pokoje, malá a velká jídelna, kanceláře, pokoje komorníků, pokojíčky služek, dokonce zde byla i zvláštní místnost na stříbro a nádobí. V druhém patře se nacházelo několik velkých ložnic a chodba s menšími místnostmi označenými jako „pokoje pro služebnictvo“. „Víš, něco jsem si tam schoval,“ řekl Max. Anna zvedla oči a jejich pohledy se střetly. „Něco vzácného,“ dodal. „Co to říkáš?“ užasle zašeptala. „Slyšíš dobře, moje milá. Bylo to dávno… vedl jsem úplně jiný život.“ Max o svém pobytu ve Spojených státech mluvil bez zábran – o tom, jak se v padesátých letech ocitl v San Francisku, vystudoval ekonomickou školu, tvrdě pracoval a posléze vybudoval vlastní investiční společnost. Vzal si za ženu Američanku, babičku Jean, a prožili vcelku spokojené manželství. Od babiččiny smrti Max o Jean nemluvil a Anna měla pocit, že takové manželství by si ona sama rozhodně nepřála. „Anno,“ promluvil Max mírně, ale tentokrát Anna zaregistrovala naléhavý tón. Měla chuť vstát a utéct. Odstrčila židli, ale pak se znovu přisunula ke stolku. Vždyť v poslední době jí všechno pěkně vychází; chtěla, aby to tak zůstalo. Zmocnil se jí zvláštní neklid, tušení, jež dosud dřímalo kdesi hluboko. „Je to i tvoje rodina, Anno.“ Anna nabrala dech. „Dvě hodiny na sever od Berlína. Historické území Braniborska v Prusku. Lesy, jezera.“ Odmlčel se. „Taková krása – tam jsem býval doma.“ 9

Dum na jezere.indd 9

09/05/18 17:00

E L L A C A R E Y O VÁ

Anna znovu sklopila oči k plánku a znovu si ho pozorně prohlížela: dvacet šest místností v prvním patře; dvacet čtyři místnosti ve druhém. Po schodech se šlo do suterénu, kde šipky označovaly kuchyně a přípravny – sklep tu nebyl. Několik místností v podkroví. To máme… čtyři patra. Annin mozek se často uchyloval k číslům, když ho něco vykolejilo. Logika ji nikdy nezklamala – a hlavně se na ni mohla vždycky spolehnout. „Chtěl bych tě o něco poprosit. Uděláš to pro mě? Potřeboval bych, aby ses tam vydala a tu věc našla.“ Chce po ní, aby jela do Německa? Do toho domu u jezera? Jak tomu říkal – Schloss? „No teda.“ Cass se napřímila a překvapeně hvízdla. „Tak proto jsem už od rána toužila po Maxově společnosti. Neříkala jsem to? I vy jeden romantiku.“ Naklonila se k Maxovi. „Co jste si na Annu vymyslel? Přesně tohle Anna potřebuje, víte? To je mazané.“ Anna zavrtěla hlavou. „Promiň, jsem nějak mimo. Ty chceš, abych jela do Německa? Vyzvednout něco, cos tam nechal – kdy?“ „Ve čtyřicátém. V červnu. Měl jsem tenkrát dost naspěch.“ Mlčky se opřela. „Moje milá, to nejlepší, co člověk v životě udělá, bývá někdy trochu šílené. Instinktivní,“ prohlásil. „Tomu ještě nemůžeš rozumět… ale jednou, jednou pochopíš. V tom je to kouzlo. A to je přesně to, drahoušku, co ti v životě chybí.“ „Cože?“ Anna nevěděla, co říct. Max takhle dosud nemluvil. Ještě nikdy neslyšela v jeho hlase takovou naléhavost. „Pravda pravdoucí!“ Cass udeřila pěstí do stolu. „Bravo, Maxi! Je to přesně tak!“ Anna znovu zavrtěla hlavou. „Moment. Chceš říct, že jsi vyrostl v paláci v bývalém východním Německu, a teď mě 10

Dum na jezere.indd 10

09/05/18 17:00

DŮM NA JEZEŘE

prosíš, abych tam osobně jela a hledala něco, cos tam nechal před sedmdesáti lety? Slyším dobře?“ Max se jí upřeně zadíval do očí. Ten pohled stačil, aby uvěřila. „Ale vždyť tím zámkem musely projít spousty lidí, za ty desítky let – Sověti si tam určitě zřídili vojenský štáb nebo z toho udělali nemocnici. Teď tam jistě někdo bydlí. Dědečku, musíš přece vědět, že pokud jsi tam něco nechal, už to tam není. Moc nerada bych tě viděla zklamaného, zrovna teď. Promiň, ale šokuje mě to.“ Znovu se zahleděla na mapu. Nastalo ticho. „Existuje velká šance, že to tam stále bude,“ trval si na svém. „No tak, Anno!“ Cass vstala. „Tohle nemůžeš odmítnout!“ „Ale já se prostě nemůžu jen tak sbalit a odfrčet do Berlína!“ Obrátila se k dědečkovi. „A nelíbí se mi, že bys tu zůstal sám. Co tě to najednou napadlo? Taková bláznivina. Poslyš, nemá to nějakou souvislost s tím bytem v Paříži? To je zkrátka naprosto bizarní. Snad nečekáš, že tvé… věci… tam budou po všech těch letech čekat nedotčené.“ Max se opřel lokty o stůl. Anna vzdychla. „Musím se tě zeptat na moc věcí, dědečku. Za prvé, co je to za věc, kterou mám najít? Za druhé, nemůžeš prostě napsat majitelům a poprosit je, aby ti to poslali? Určitě dokážeme najít jednodušší způsob. A za třetí, musíme si o tom promluvit. Prosím.“ „Klidně můžeš na pár měsíců odjet, já se o podnik postarám,“ ujišťovala ji Cass. „Zvládnu to tu sama. Vždyť nám to šlape jako švýcarské hodinky.“ „Aha, takže vy jste se na mě domluvili.“ „Vůbec ne,“ vyhrkli Cass i Max současně. 11

Dum na jezere.indd 11

09/05/18 17:00

E L L A C A R E Y O VÁ

Annu svrběly prsty, nejradši by na mapce obkreslila každou linku, všechny detaily v každičké místnosti. Jak to tam kdysi vypadalo? Zkusila si to představit. Je to palác? Kdo tam asi teď bydlí? Jaké bylo dědečkovo dětství? Vždycky ji to zajímalo, tak ráda by se o dědečkově mládí něco dozvěděla. Bude si s ním muset pořádně promluvit. Jeho vyhýbavé náznaky už jí nestačí. Takže on chce, aby mu něco přivezla? Co to je? A proč právě teď? „Musíme to pořádně probrat.“ Snažila se, aby to neznělo příkře. Teď se ale potřebovala vrátit do práce. Rozčilení se mísilo s naléhavou touhou všechno se dozvědět. Maxův hlas zněl nesmlouvavě: „Vím, že bys ráda jela, Anno. A jestli jsem se v životě něco naučil, pak je to skutečnost, že člověk by měl věřit vlastnímu instinktu. Víš, tohle poučení mě stálo opravdu hodně. A ty bys neměla zahazovat příležitosti. Zvláště když v hloubi srdce cítíš, že to chceš udělat. Nikdy nedopusť, aby tě strach připravil o štěstí.“ Anna se na dědečka znovu upřeně zadívala. O co tu proboha jde? Tohle přece není její Max! Zmohla se jen na potřesení hlavou. Od pultu se ozývaly rozčilené hlasy. Nespokojený zákazník spílal obsluze. Anna vstala. „Později,“ prohodila k dědečkovi. Sklonila se k němu a políbila ho na tvář.

••• Když Anna večer přišla k Maxovi, našla ho, jak si hoví v oblíbeném křesle. Celé odpoledne se snažila soustředit se na práci a na nic jiného, ale myšlenky na Maxova slova na ni neodbytně dotíraly. 12

Dum na jezere.indd 12

09/05/18 17:00

DŮM NA JEZEŘE

Tolik by chtěla najít klíč k Maxově minulosti. Tak ráda by se dozvěděla o jeho životě tenkrát kdysi dávno. Jak jinak by mohla vyhovět jeho prosbě? Najít něco schovaného v domě, v němž strávil dětství. Co má Max na mysli? V pauzách během shonu v kavárně občas odběhla k počítači a zkoušela zapátrat na internetu. Netrvalo dlouho a objevila staré fotky paláce pořízené v době, kdy zámeček vlastnila Maxova rodina. Jen nerada se odtrhla od fotografií překrásného starého domu, ale musela se vrátit k práci. Ještě dlouho poté, kdy vypnula počítač, měla ty černobílé obrázky před očima. Její představivost jela na plné obrátky. Ty historické fotky ji fascinovaly, nedokázala se od nich odpoutat, musela myslet na dědečkovo dětství. A ačkoliv zámek se všemi svými věžičkami, zdobnými vikýři a architektonickými detaily působil opulentně, cítila, že to byl především domov. Jediná informace, které se na internetu dopídila, uváděla, že zámek až do sovětské okupace patřil rodině Albrechtů. To bylo všechno. Dál už ani slůvko. Bydlí tam někdo? Možná zámek přestavěli na hotel? Zkusila vyhledat hotely v této oblasti. Nic. Snad muzeum? Ani muzeum to nebylo. Políbila dědečka na čelo, prošla obývákem a v kuchyni začala chystat Maxovi večeři. Z papírové tašky vytáhla krabici lasagní, salát a koláč s jablky a karamelem, který ohřeje na závěr. Zatímco v moderně zařízené kuchyni připravovala jídlo, každou chvíli se ohlédla po dědečkovi, jenž si na skleněný stolek rozložil plánek zámku a článek o pařížském bytu. „Dneska jsem se v práci ani nezastavila,“ prohodila Anna. Teď asi není vhodná chvíle zasypat dědu dotazy. Předložila Maxovi lasagne a salát na bílých talířích z nového servisu 13

Dum na jezere.indd 13

09/05/18 17:00

E L L A C A R E Y O VÁ

a uvelebila se naproti na pohovce. Koupil si ji před pár lety, když se nastěhoval do tohoto malého bytu a sám si ho s vytříbeným vkusem zařídil. Vždycky se rád obklopoval moderním zařízením. Jakmile se na něčem projevil nepatrný náznak stáří, okamžitě to vyhodil – nemilosrdně se zbavoval nábytku, oblečení, knih, sem tam dokonce prodal obraz, když se mu zdál přebytečný, protože jak vždycky říkal, co by s tím starým haraburdím Anna dělala, až on tu nebude. A to byl také důvod, proč ji pohled na Maxe nad fotografiemi z dětství tak zneklidňoval. „Tak to má být, zlato.“ Max se pustil do jídla. „Hlavně když je pořád co dělat.“ Dojedl a ubrouskem si utřel ruce – elegantní, aristokratické ruce, napadlo Annu najednou – a teprve pak se jí začal věnovat. „Jsi šťastná, Anno?“ Proboha, co je to za otázku? „Žádné změny neplánuju,“ prohlásila. „Byl bych moc nerad, kdybych věděl – že ses vzdala lásky.“ „Ale no tak, necháme toho. Prosím.“ Anna vstala a chtěla odnést talíř, ale Max ji vzal za rukáv. „Sedni si ještě, holčičko. Chci si s tebou promluvit.“ Tak on si chce promluvit? Max, jak ho znala doposud, by nic takového neřekl. „O co jde?“ Snažila se o mírný tón. Max chvilku uvažoval. „Něco mě trápí.“ Sevřel rty. „Týká se to toho bytu v Paříži.“ Ten byt v Paříži. „Víš, když jsem viděl ty fotky v novinách, po tolika letech…,“ ukázal na fotografie jakoby z jiného světa. „Když 14

Dum na jezere.indd 14

09/05/18 17:00

DŮM NA JEZEŘE

jsem viděl ty fotografie, všechno se mi vrátilo. Skoro jako by se to stalo, co já vím, před pár měsíci. Vidím to jako dnes. Věř mi, výčitky svědomí jsou to nejsmutnější, co může člověka v životě potkat. Lítost nad promarněnými příležitostmi. Vyčítat si, co jsme neudělali, ačkoliv jsme mohli… Nikdy se nedozvíme, co by se stalo, kdybychom se rozhodli jinak. A to bolí nejvíc.“ „Opravdu něčeho tak hluboce lituješ?“ Posunul před ní plánek zámku. Ruce se mu třásly. Anna mu pomohla rozložit vybledlý papír. „Tady.“ Rukou s vystouplými žílami naznačil trasu do nejvyššího patra zámku. „To byl můj pokoj.“ Prsty se zastavily na místnosti vedle dvojice velkých pokojů přímo nad hudebním salonkem. I když tahle místnost byla o něco menší než oba centrální pokoje, ve srovnání s pokojíky služebnictva byla poměrně prostorná. Vedlejší místnosti nesly označení úhledným písmem: „ošetřovatelka“ a „guvernantka“. „Potřeboval bych, aby ses podívala pod podlahu v mém pokoji,“ pravil Max. Řekl to věcně, jako by ji žádal o jednoduchou službu, třeba přinést noviny z vedlejší místnosti. „Pod podlahu?“ „Ano. Je tam prkenná podlaha.“ Kdyby se netvářil tak vážně, myslela by, že má zdravotní potíže. Na bledých tvářích mu vyskočily červené skvrny a náhle jako by ožil. Takového ho neznala. „Musíš mi to říct. Řekni mi víc. Prosím.“ Max se k ní naklonil a položil jí dlaň na hřbet ruky. „Anno.“ Ani se nepohnula. „Prosím,“ opakovala téměř neslyšně. Jakou to má souvislost s bytem v Paříži? Co dědeček ukryl 15

Dum na jezere.indd 15

09/05/18 17:00

E L L A C A R E Y O VÁ

pod podlahou ve svém pokojíku z mládí? Na tyto otázky toužila znát odpověď, ale ze všeho nejvíc chtěla vědět, co tak osudového se stalo, že to Maxe trápí dodnes. Ale jeho oči se zastřely a tvářil se nepřítomně, jako by ji ani nevnímal. Jako by se náhle ocitl úplně jinde. Anna to začínala chápat. I když Max o minulosti nikdy nemluvil, provázela jej na každém kroku.

Paříž, 1934 Když se Isabelle de Florian vrátila do bytu na Rue Blanche, našla babičku jako obvykle na oblíbeném místě v lenošce u okna. Starožitnou lenošku s nechvalně známou historií si Martha tak oblíbila, že si ji nakonec nechala přestěhovat do salonu hned pod okno. Z tohoto elegantního, leč pohoršlivého kusu nábytku měla dokonalý přehled o dění na ulici dole. Ačkoliv devátý pařížský obvod už nebyl tím co kdysi, Isabelle věděla, že pozorování pouličního ruchu skýtá sedmdesátileté babičce alespoň trochu povyražení. Jak to vypadalo, právě dnes by Martha ocenila společnost. „Není mi nějak do řeči.“ Isabelle položila k babiččiným nohám dvě malé nákupní tašky z obchodního domu Printemps. „To je ale škoda. Copak sis koupila? Něco hezkého na sebe, doufám.“ „Jen pár šátků.“ Nastalo ticho. Isabelle si byla vědoma, že si ji babička zkoumavě prohlíží, snaží se uhádnout, copak se odpoledne přihodilo, ale byla příliš rozčilená, než aby o tom dokázala mluvit. 16

Dum na jezere.indd 16

09/05/18 17:00

DŮM NA JEZEŘE

Přistoupila ke klavíru, zkusmo přehrála první tóny oblíbené skladby a nakonec se nechala jako pokaždé hudbou unést. Konejšivá melodie Satieovy skladby ji unášela do jiné světa, daleko od Paříže. Je jí devatenáct let. Cožpak to není vzrušující? Isabelle dohrála a prsty ještě na okamžik ustrnuly nad klávesnicí. Pár veledůležitých sekund, než se otočila na stoličce, aby se střetla s babiččiným pohledem – a realitou. „Asi to moc dobře nedopadlo, nemýlím se? Jinak řečeno, nedopadlo to tak, jak jsi doufala. Což je v podstatě totéž.“ Martha upřela na vnučku vševědoucí pohled. Isabelle vstala. Odpolední šaty s drobnými kvítky a nabíraným živůtkem, které si před pár hodinami oblékala s takovým očekáváním, jí najednou připadaly nudné. „Ale ne, bylo to příjemné setkání.“ Bylo snazší lhát. Není to ničí vina. Může-li někomu dávat vinu, pak jedině společnosti. Po pravdě, schůzka nebyla ani trochu příjemná. Když si madame Fatouche, matka Isabellina nejnovějšího nápadníka, vybrala čajovnu v Printemps, považovala to Isabelle za dobré znamení. Podnik v modernistickém duchu s geometrickými vzory a stylovým trubkovým nábytkem vypadal velmi originálně. A tak jen doufala, že madame Fatouche je pokrokového smýšlení, když si vybrala tak moderní podnik, a bez předsudků přijme dívku, jež je shodou okolností vnučkou někdejší vyhlášené pařížské kurtizány Marthy de Florian. Proboha živého, vždyť už jsou třicátá léta! Společnost se změnila. Evropou se přehnala válka a nic není jako dřív. Koho by zajímalo, má-li vhodný původ? Přežitky minulosti odvál vichr revolucí. Co třeba takové Rusko! Madame se usadila u stolku hned naproti vchodu do čajovny, aby měla Isabelle pěkně na očích, až přijde. Konečně 17

Dum na jezere.indd 17

09/05/18 17:00

E L L A C A R E Y O VÁ

se Isabelle vhrnula do dveří – trochu pozdě, neboť se zdržela prohlížením hezkých stuh. Pierre Fatouche matce cosi horlivě vykládal, i když Isabelle měla dojem, že hovoří poněkud překotně. Snad její nápadník nemá trému? Tuto myšlenku okamžitě vypustila z hlavy. Pierre rozhodně nemá důvod být nervózní. Pierrova matka ho nebrala na vědomí a propichovala pohledem Isabelle. „Á, tady ji máme!“ Pierre povstal, uklonil se a políbil Isabelle na tvář. Cítila zpytavý pohled jeho bleděmodrých očí, když si při zapalování cigarety nenápadně prohlížel její šaty. Není snad látka průsvitná? Oblékla se nevhodně? Snad ne. Vždyť takové šaty se dnes nosí. Jsou moderní a vkusné – pro tuto příležitost jako stvořené. Ostatně Pierrova matka má na sobě šaty podobného střihu. Isabelle si všimla kabelky z hadí kůže pyšně se vyjímající na stolku. Poslední výkřik módy. Madame Fatouche ví, jak se předvést a přitom zachovat dekorum. Tohle umění by jí mohla závidět. Madame podala Isabelle ruku, na kratičký okamžik odhalila bílé zuby, načež přísně stiskla dokonale nalíčené rty a okamžitě jí ruku zase vytrhla. „Maman…,“ zamumlal Pierre. „Představte si, má matka viděla vaši babičku hrát na divadle. Bylo to Pigalle, v devadesátých letech. Tuším, že si říkala Martha de Florian. To bylo jistě umělecké jméno, používala ho, i když se věnovala svému… dalšímu povolání, není-liž pravda?“ Madame afektovaně protahovala slova a chovala se, jako by tu Pierre vůbec nebyl. Isabelle se jen usmívala a usmívala. 18

Dum na jezere.indd 18

09/05/18 17:00

DŮM NA JEZEŘE

Odpoledne skončilo dřív, než začalo. Když Isabelle všechno babičce vylíčila, Martha dlouho mlčela. Isabelle bezmyšlenkovitě brnkala na klávesy piána. „Nech toho na chvilku, dušinko,“ ozvala se Martha tiše. „Musím přemýšlet.“ „Všechno je to na nic. Za to nikdo nemůže.“ „Víš opravdu, že si chceš někoho najít, Isabelle? Tím se nic nevyřeší, to mi věř.“ Isabelle okamžik vyčkávala. „Co je špatného na tom, že člověk touží po lásce? Víš, babičko, nikdy jsem nechápala, proč tys nikdy…“ Isabelle zmlkla. Copak babička měla tenkrát na vybranou? Martha se těžce zvedla z lenošky a Isabelle přiskočila, aby jí pomohla. Obdivovala se babiččině vznosnému držení těla a její štíhlé postavě. Naprosto chápala, čím uhranula tolik mocných mužů, kteří podlehli tajemnému kouzlu čokoládových očí. Sbírka šperků, kterou Martha vlastnila, mohla směle soupeřit s poklady kdekteré vévodkyně. Babiččin byt byl luxusně zařízen drahým nábytkem, a kam se člověk podíval, objevil neskutečné množství obrazů, vzácných sošek a exotických dárků, nad nimiž každý návštěvník salonu oněměl úžasem. Svého času byla Martha hvězdou Paříže, nedostižnou kráskou udávající módní trendy. Ačkoliv takového věhlasu dosáhla jen málokterá z žen, o její slávě se nemluvilo. Tedy alespoň ne ve slušné společnosti. Takový byl úděl i těch nejslavnějších kurtizán. Co si teď má její vnučka počít? Isabelle vzdychla. Nu což, alespoň si poslechne, co má babička na srdci. „Tak cos mi chtěla říct?“ „Víš, v čem je problém? Ne v tobě, ale v Paříži.“ Martha přikročila k psacímu stolku z ořechového dřeva, který jí před 19

Dum na jezere.indd 19

09/05/18 17:00

E L L A C A R E Y O VÁ

třiceti lety věnoval jeden z příznivců, jak nazývala své zákazníky. Chvíli se probírala papíry a pak Isabelle podala pestrobarevnou brožurku. „Ženevské jezero?“ „Pojedeme na léto do Švýcarska.“ „Jen ty a já?“ „Jen ty a já.“ Isabelle si se zájmem prohlížela fotografie – nad neuvěřitelně modrým jezerem se skvěl hotel jako z pohádky. Široká terasa s pnoucími růžemi a bugenvileami. Stolky osvětlené čajovými svíčkami, elegantní lidé tančící v pevném objetí. Ať jde madame Fatouche i se svými prudérními předsudky k šípku. „Inu, proč ne?“ usmála se Isabelle. Martha k ní přikročila a objala ji.

Dum na jezere.indd 20

09/05/18 17:00

DŮM NA JEZEŘE Ella Careyová Z anglického originálu The House by the Lake, vydaného nakladatelstvím Lake Union Publishing v Seattlu v roce 2016, přeložila Jaroslava Novotná Obálku navrhla Jana Šťastná Redigovala Otilie Grezlová Odpovědná redaktorka Anna Urbanová Technický redaktor Jiří Staněk Počet stran 256 Vydala Euromedia Group, a. s. – Ikar, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2018 jako svou 9865. publikaci Sazba TYPOSTUDIO, s. r. o., Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz

Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz

Dum na jezere.indd 256

09/05/18 17:01