liane Moriarty
Šílené
v ýč i tk y Stačí Malá chvilka nepozornoSti…
šílené.qxp_Sestava 1 26.10.17 19:26 Stránka 4
TRULY MADLY GUILTY Copyright © Liane Moriarty, 2016 All rights reserved Translation © Šárka Kadlecová, 2017 ISBN 978-80-249-3485-3
šílené.qxp_Sestava 1 26.10.17 19:26 Stránka 5
Věnováno Jaci
šílené.qxp_Sestava 1 26.10.17 19:26 Stránka 7
Hudba je ticho mezi notami. CLAUDe DeBUSSY
šílené.qxp_Sestava 1 26.10.17 19:26 Stránka 9
Kapitola první
„PříBěh, KTeRý váM BUDU vYPRávěT, začal grilováním,“ řekla Clementine. hlas jí zesiloval a uhlazoval mikrofon, takže zněl autoritativněji, jako kdyby jí ho upravili ve photoshopu. „Obyčejným sousedským grilováním na obyčejné zadní zahradě.“ Obyčejná teda rozhodně nebyla, pomyslela si erika. Dala si nohy křížem, chodidlo jedné zahákla za kotník té druhé a ušklíbla se. O vidově zahradě nikdo nemůže tvrdit, že je obyčejná. Seděla v obecenstvu uprostřed zadní řady, ve společenské místnosti, která patřila k jakési vkusně renovované předměstské knihovně, tři čtvrtě hodiny z centra, houby půlhodinu, jak jí slibovala ženská v taxislužbě, a přitom by člověk myslel, že ta se v tom musí vyznat. Posluchačů bylo asi dvacet, i když skládacích židlí tu měli pro dvojnásobný počet. většinu publika tvořili postarší lidé, s živým, dychtivým výrazem. Inteligentní, vzdělaní senioři, kteří sem přišli v tomhle deštivém (Už zas, copak to nikdy neskončí?) dopoledni, aby si z „besedy pro veřejnost“ odnesli nové a fascinující informace. A mohli říct svým dětem a vnoučatům: „Dnes jsme si poslechli jednu moc zajímavou paní.“ Než se sem vydala erika, vyhledala si internetové stránky knihovny a podívala se, co se tam píše o Clementinině přednášce. Pozvánka byla stručná a moc toho neprozrazovala: Přijďte si poslechnout, jak sydneyská matka a dobře známá violoncellistka Clementine Hartová vypráví svůj příběh „Jeden obyčejný den“. 9
šílené.qxp_Sestava 1 26.10.17 19:26 Stránka 10
Clementine a „dobře známá“ violoncellistka? To se erice zdálo trochu přehnané. Pětidolarové vstupné na dnešní událost zahrnovalo dva hostující mluvčí, chutnou domácí dopolední svačinu a možnost vyhrát cenu při závěrečném slosování vstupenek. Mluvčí, který vystoupí po Clementine, bude vykládat o kontroverzních plánech obecního úřadu zrušit místní bazén. K erice se z dálky doneslo tiché řinčení šálků a talířků, které už někdo chystal na svačinu. Na klíně měla opatrně položený chatrný lístek do tomboly. Nechtělo se jí ho ukládat do kabelky a pak ho muset lovit, až se budou vstupenky losovat. Byl modrý, e 24. Moc vítězně nevypadal. Paní, která seděla přímo před erikou, s účastným zájmem nakláněla šedivou kudrnatou hlavu ke straně, jako kdyby byla připravená souhlasit se vším, co Clementine řekne. Koukala jí cedulka na halence. velikost čtyřicet. Z konfekce. erika se k ní natáhla a etiketu jí zastrčila. Paní otočila hlavu. „Cedulka,“ zašeptala erika. Paní se usmála na znamení díků a erika si všimla, jak jí zrůžověl zátylek. Mladší muž, který seděl vedle ní a vypadal na čtyřicet, snad její syn, měl na opáleném krku vzadu vytetovaný čárový kód, jako nějaké zboží v supermarketu. Mělo to být vtipné? Ironické? Symbolem něčeho? erika měla sto chutí mu říct, že je to na každý pád pitomé. „Bylo úplně obyčejné nedělní odpoledne,“ pokračovala Clementine. Slovo „obyčejný“ opakovala nápadně často. Zřejmě usoudila, že je důležité, aby se s ní tihle obyčejní lidé z obyčejného předměstí mohli ztotožnit. erika si ji představila, jak sedí v té své titěrné jídelničce nebo možná u Samova nezrestaurovaného starožitného psacího stolu, v tom jejich šmrncovně ošuntělém řadovém domku z pískovce „na dohled od vody“, píše tuhle slavnou přednášku, okusuje konec pera, přes jedno rameno si přetahuje bujnou tmavou hřívu a jako nějaká princezna Locika ji laská tím svým smyslným, poněkud domýšlivým způsobem, a přitom si pro sebe říká: Obyčejný. 10
šílené.qxp_Sestava 1 26.10.17 19:26 Stránka 11
To jsem vážně zvědavá, Clementine, jak to těm obyčejným lidem hodláš vysvětlit. „Začínala zima. Bylo chladno a pošmourno,“ říkala Clementine. Co to…? erika se na židli zavrtěla. vždyť bylo krásně. Úchvatný den, jak to vyjádřil vid. Nebo možná řekl „nádherný“. Každopádně něco v tom duchu. „vzduch doslova štípal,“ dodala Clementine a dokonce se teatrálně otřásla, což určitě nebylo nutné, protože v místnosti bylo teplo, dokonce natolik, že si nějaký pán pár řad před erikou zřejmě zdříml. Nohy měl natažené před sebou, ruce pohodlně sepjaté na břiše a hlavu zakloněnou, jako by spočívala na neviditelném polštáři. Třeba umřel. Možná bylo v ten den, kdy se grilovalo, chladno, ale rozhodně nebylo pošmourno. erika samozřejmě věděla, že jsou výpovědi očitých svědků notoricky nespolehlivé. Lidé si myslí, že na tom svém záznamníku, který mají nainstalovaný v hlavě, jednoduše zmáčknou „přehrát“, ačkoli si ve skutečnosti vzpomínky vymýšlejí. „Tvoří svou vlastní verzi.“ Nebylo tudíž divu, že v Clementine vzpomínka na grilování vyvolávala představu chladného a pošmourného dne. Ale Clementine se mýlí. erika si pamatovala (pamatovala, tohle si rozhodně nevymyslela), jak se vid naklonil k okénku jejího auta. „To je ale úchvatný den!“ prohlásil. erika ví s naprostou jistotou, že to řekl takhle. Nebo možná řekl „nádherný“. Ale bylo to nějaké slovo s kladným významem. Tím si byla jistá. (Škoda že tehdy neopáčila: „No ano, vide, dnes je rozhodně úchvatně/nádherně,“ a nedala nohu zpátky na plyn.) „Pamatuju si, že jsem svoje holčičky oblékla mimořádně teple,“ pokračovala Clementine. holky nejspíš oblékl Sam, pomyslela si erika. Clementine si odkašlala a oběma rukama sevřela pultík. Mikrofon měla nastavený tak vysoko, že musela nejspíš stát na špič11
šílené.qxp_Sestava 1 26.10.17 19:26 Stránka 12
kách, aby se k němu vůbec dostala ústy. Natahovala přitom krk, čímž ještě víc vyniklo, jak je teď v obličeji pohublá. eriku napadlo, jestli se nemá diskrétně protlačit po straně místnosti, vlítnout tam a mikrofon jí upravit. Byla by to jen chvilička. Představila si, jak se na ni Clementine vděčně usmívá. „Díkybohu, žes to udělala,“ řekla by jí potom, až by si spolu zašly na kafe. „To byla namouduši spása.“ Jenže Clementine si vlastně ani nepřála, aby tu dnes erika byla. erice neuniklo, jak zděšeně se zatvářila, když se jí zeptala, jestli by si tu přednášku mohla přijít poslechnout, třebaže se rychle vzpamatovala a prohlásila, že to bude fajn, totiž skvělé a moc milé, a že si pak můžou zajít do místního občerstvení na kávu. „Pozvání přišlo na poslední chvíli,“ vyprávěla zatím Clementine. „Na to grilování. hostitele jsme nijak zvlášť dobře neznali. Byli to, no, něco jako známí našich známých.“ Sklopila zrak ke svému pultíku a podle všeho ztratila nit. Když k pultíku přistupovala, nesla si hromádku ručně popsaných kartotéčních lístků, které se jí vešly do dlaně. Na těch lístcích bylo cosi dojemného, jako kdyby si vzpomněla na radu z hodin rétoriky ve škole. Musela si je nastříhat nůžkami. Těmi po babičce, s perleťovou rukojetí ovšem ne. Ty se ztratily. Bylo zvláštní vidět Clementine takříkajíc „na pódiu“ bez jejího violoncella. Působila velice všedně takhle oblečená, do modrých džínů a „slušné“ květované halenky. Oděvu předměstských maminek. Měla na džíny moc krátké nohy a v balerínkách, které si dnes obula, se zdály ještě kratší. No, vždyť je to pravda. Když přicházela k pultíku, vypadala málem – třebaže erice přišlo neloajální myslet si o Clementine něco takového – jako hastroš. Když měla vystoupení, vyčesala si pokaždé vlasy, vzala si střevíce s vysokými podpatky a byla celá v černém: v dlouhé sukni ze vzdušné látky, tak široké, že si v ní mohla postavit cello mezi kolena. Pohled na Clementine, jak sedí s hlavou něžně a láskyplně sklopenou k violoncellu, jako by ho objímala, s jediným dlouhým copem, který jí spadá téměř až k strunám, a paží ohnutou v tom divném, geo12
šílené.qxp_Sestava 1 26.10.17 19:26 Stránka 13
metrickém úhlu, připadal erice vždycky velice smyslný, velmi exotický a mimořádný. Kdykoli viděla Clementine vystupovat, i po tolika letech stále zažívala pocit podobný ztrátě, jako kdyby toužila po něčem nedosažitelném. vždycky si myslela, že ten pocit značí něco složitějšího a zajímavějšího než pouhou závist, protože ona sama by hrát na hudební nástroj nechtěla, ale možná neznačil. Možná v tom závist byla. Když teď sledovala, jak Clementine přednáší ten svůj upachtěný a v každém ohledu zbytečný projev, a dělá to v malé místnůstce s výhledem na rušné parkoviště nákupního centra místo v nějakém decentním koncertním sále s vysokým stropem, kde obvykle vystupovala, přinášelo jí to stejné nemravné zadostiučinění, jaké pociťovala, když v bulvárním plátku spatřila filmovou hvězdu bez šminek: vždyť na tobě vlastně není nic zvláštního. „A tak se tam tehdy sešlo šest dospělých,“ pronesla Clementine. Pak si odkašlala, zhoupla se dozadu na paty a z pat zase na špičky. „Šest dospělých a tři děti.“ A jedno ublafané psisko, pomyslela si erika. Haf haf haf. „Jak jsem říkala, hostitele jsme prakticky neznali, ale bylo to příjemné, všichni jsme se dobře bavili.“ Ty ses dobře bavila, říkala si v duchu erika. Ty ano. vzpomněla si na Clementinin smích, zvučný jako hlas zvonu, jak stoupal a klesal do rytmu s vidovým hlubokým řehotem. Z temných stínů vystupovaly obličeje a zase se do nich propadaly, oči byly jako černé kaluže, tu a tam se zaleskly něčí zuby. To odpoledne trvalo moc dlouho, než na té nemožné zahradě rozsvítili venkovní osvětlení. „Pamatuju si, že jsme v jednu chvíli poslouchali hudbu,“ vyprávěla dál Clementine. Podívala se na pultík před sebou a hned zase vzhlédla, jako by její zrak upoutalo něco kdesi na obzoru. hleděla do prázdna a najednou už nevypadala jako předměstská maminka. „‚Po snu‘ od francouzského skladatele Gabriela Faurého.“ Pochopitelně to vyslovila správně francouzsky. „Je to krásné hudební dílo. Má v sobě takový vytříbený zármutek.“ 13
šílené.qxp_Sestava 1 26.10.17 19:26 Stránka 14
vzápětí se zarazila. Že by vycítila neklid posluchačů, nenápadné ošívání na sedadlech? Obrat „vytříbený zármutek“ nebyl pro místní publikum zrovna nejvhodnější, na to byl moc výstřední a umělecký. Má milá Clementine, my jsme na ty tvoje intelektuálské postřehy o francouzských skladatelích příliš obyčejní. Nemluvě o tom, že se tehdy pouštěl i „November Rain“ od Guns N’ Roses. To už tak umělecké není. Nesouviselo to, že hráli „November Rain“, nějak s Tiffanyiným přiznáním? Nebo to bylo dřív? Kdyže se to Tiffany svěřila se svým tajemstvím? Když odpoledne zkapalnělo a začalo jim protékat mezi prsty? „všichni jsme pili,“ pokračovala Clementine. „Ale nikdo nebyl opilý. Nanejvýš trochu v náladě.“ Podívala se erice do očí, jako kdyby si celou dobu uvědomovala, kde přesně sedí, jen se pohledu na ni vyhýbala a teď ji najednou záměrně vyhledala. erika jí pohled oplatila a pokusila se přátelsky usmát, vždyť byla Clementinina nejlepší kamarádka a kmotra jejích dětí, jenže obličej měla úplně ochrnutý, jako po mrtvici. „A tak se odpoledne chýlilo k večeru, všichni jsme se těšili na dezert a pořád se něčemu smáli,“ říkala Clementine. Spustila zrak z eriky a upřela ho do přední řady na někoho jiného z publika, a erice to v tu chvíli přišlo přezíravé, skoro až kruté. Zmocňovala se jí závrať a klaustrofobie. v místnosti byl nesnesitelně vydýchaný vzduch. Najednou musela ven. A je to tady, pomyslela si. Už zas. Reakce bojuj, nebo uteč. Aktivace její sympatické nervové soustavy. Změna chemických látek v mozku. O nic jiného nešlo. všechno to bylo naprosto přirozené. Následky traumatu z dětství. erika to měla dobře nastudované. věděla přesně, co se s ní děje, jen jí to vědomí nebylo k ničemu. Její tělo ji zradilo a dělalo si, co chtělo. Srdce jí uhánělo jako splašené. Ruce se jí třásly. Dokonce cítila, velice intenzivně a přesvědčivě, pach svého dětství: všechno to vlhko a plíseň, tu hanbu. 14
šílené.qxp_Sestava 1 26.10.17 19:26 Stránka 15
„Nebojujte s panikou. Postavte se jí čelem. Proplujte jí,“ radila jí psycholožka. Její psycholožka byla výjimečná a stála za každý cent, ale proboha živého, jak má člověk proplouvat, když není kam, když nemá žádný prostor, nad sebou ani pod sebou, a nemůže udělat krok, aniž se mu noha zaboří do zpuchřelých a zpráchnivělých krámů? vstala a stáhla si sukni, která se jí zezadu přilepila na stehna. Ten člověk s čárovým kódem se po ní ohlédl. v očích měl účast a starost, což ji poněkud zaskočilo, jako kdyby hleděla do znepokojivě inteligentních očí gorily. „Promiňte,“ zašeptala. „Musím –“ Ukázala na svoje hodinky a začala se kolem něj bokem protahovat. Dávala si přitom pozor, aby se mu neotřela sakem o zátylek. Když se dostala k východu, Clementine zrovna říkala: „Pamatuju si, jak na mě v jednu chvíli zavolala moje kamarádka. hrozně hlasitě. Na ten zvuk v životě nezapomenu.“ erika už stála zády do místnosti, ale zarazila se s rukou na klice. Clementine se musela naklonit k mikrofonu, protože se její hlas najednou rozléhal všude kolem: „vykřikla: ‚Clementine!‘“ Clementine vždycky uměla výtečně napodobovat druhé lidi, coby hudebnice dovedla přesně zachytit jejich intonaci. v tom jediném slově, „Clementine!“, erika slyšela čirou hrůzu a nesmírnou naléhavost. věděla, že tou kamarádkou, která tehdy večer na Clementine křičela, byla ona sama, a přitom si na to vůbec nevzpomínala. Tam, kde měla být tahle vzpomínka, nebylo nic než pusto prázdno, a to, že si zrovna ona nevybavuje takový okamžik, to byl tedy rozhodně problém, byla to anomálie a nesrovnalost, mimořádně významná a závažná nesrovnalost. vlna paniky vyvrcholila a málem ji smetla na kolena. erika stiskla kliku a vypotácela se do nemilosrdného deště.
15
šílené.qxp_Sestava 1 26.10.17 19:26 Stránka 16
Kapitola druhá
„BYLA JSTe NA SChůZI?“ zeptal se eriky taxikář, který ji vezl zpátky do města. ve zpětném zrcátku se na ni otcovsky usmíval, jako by na tom, že jsou dnes ženy zaměstnané, bylo něco roztomilého, zvlášť když se tak hezky ustrojí do kostýmku, skoro jako opravdoví pracující. „Ano,“ odvětila erika a rázně vytřepala mokrý deštník na podlahu taxíku. „Koukejte se na cestu.“ „Ano, paní!“ Taxikář si přiložil dva prsty k čelu, jako by salutoval. „Prší,“ řekla erika smířlivě a ukázala na proudy deště, které zuřivě bičovaly okénko. „vozovka je kluzká.“ „Zrovna jsem vezl na letiště jednoho vola,“ spustil taxikář a vzápětí se odmlčel, protože přejížděl z pruhu do pruhu. Jednou otylou rukou přidržoval volant, druhou měl nedbale přehozenou přes vedlejší opěradlo a erika si zatím živě představila, jak na zadním sedadle taxíku trůní skutečný vypasený vůl. „Tvrdil mi, že všechen tenhle déšť souvisí s klimatickými změnami. Já mu na to říkám: Člověče, člověče, s klimatickými změnami to nemá nic společného. To je přece La Niña! Slyšela jste o La Niñě? O el Niñu a La Niñě? Jsou to přírodní jevy! Dochází k nim už tisíce let.“ „Jasně,“ řekla erika. Litovala, že tu s ní není Oliver, ujal by se za ni konverzace. Proč musí taxikáři tak tvrdošíjně lpět na tom, že budou svoje pasažéry vzdělávat? 16
šílené.qxp_Sestava 1 26.10.17 19:26 Stránka 17
„No jo. La Niña,“ opakoval taxikář s rádoby mexickým přízvukem. Zřejmě ho to bavilo vyslovovat. „Tak jsme zlomili rekord, no a co? Že v Sydney takhle dlouho nepřetržitě nepršelo od roku 1932? Můžeme si blahopřát!“ „To ano,“ přitakala erika. „Můžeme si blahopřát.“ Bylo to od roku 1931. Čísla si vždycky pamatovala, ale nemělo smysl ho opravovat. „Já mám pocit, že to bylo od roku 1931,“ řekla nahlas, protože si nemohla pomoct. Byla už holt taková, ale aspoň si to uvědomovala. „Jasně že od roku 1931,“ prohlásil taxikář, jako kdyby to říkal od začátku. „Předtím to bylo čtyřiadvacet dní v roce 1893. Doufejme, že tenhle rekord už nezlomíme, co říkáte? Nebo myslíte, že jo?“ „Doufejme, že ne,“ opáčila erika. Přejela si prstem po čele. Měla ho vlhké od deště, nebo od potu? Když v tom lijáku čekala před knihovnou na taxík, trochu se uklidnila. Dýchala už zase normálně, ale žaludek měla jako na vodě a připadala si vyčerpaná a vyždímaná, jako kdyby uběhla maraton. vytáhla telefon a napsala esemesku Clementine: Promiň, musela jsem utíkat, potíže v práci. Byla jsi úžasná, promluvíme si později. E. x vymazala „úžasná“ a napsala radši „skvělá“. Úžasná by bylo přehnané. A nepřesné. Zmáčkla „odeslat“. Byla chyba brát si ve všední den drahocenné volno kvůli Clementinině přednášce. erika si ji šla poslechnout, jen aby Clementine podpořila a protože si chtěla utříbit své pocity ohledně toho, co se tehdy přihodilo. vzpomínky na to odpoledne měla jako na starodávném filmovém pásu, na který někdo vzal nůžky a některé rámečky z něj vystříhal. Nešlo ani o celé rámečky. Pouhé cípky. Kratičké úseky jejího času. A ona prostě potřebovala tyhle cípečky vyplnit, aniž by musela někomu přiznat: „Když já si z toho všeho některé věci nepamatuju.“ 17
šílené.qxp_Sestava 1 26.10.17 19:26 Stránka 18
Najednou si vybavila svůj vlastní obličej, jak se odráží v zrcadle v jejich koupelně, a ruce, které se jí hrozně třesou, když se pokouší nehtem palce rozpůlit maličkou žlutou pilulku. Měla sice podezření, že by skutečnost, že si to odpoledne vzala prášek, s výpadky paměti souviset mohla, ale byl to přece prášek, který dostala na předpis. Nelupla si před grilováním tabletu extáze. Pamatovala si, že se cítila divně, tak nějak mimo, než šli na to grilování k sousedům, ale tím se ty její výpadky taky nevysvětlovaly. Že by toho moc vypila? To ano. vypila toho hodně. Jen si to, eriko, přiznej. Byla jsi pod vlivem alkoholu. Byla jsi „opilá“. Nějak se nedokázala smířit s tím, že by na ni takový výraz mohl sedět, ale zřejmě tomu tak bylo. Poprvé v životě se zcela jednoznačně opila. Nemohly tedy ty výpadky být vlastně opilecká okna? Jako u Oliverových rodičů. „Nedovedou si vybavit celá desetiletí svého života,“ prohlásil jednou Oliver před svými rodiči a ti se tomu potěšeně smáli a zdvíhali sklenici na přípitek, i když se Oliver vůbec nesmál. „A čím si vlastně vyděláváte na živobytí, jestli se můžu zeptat?“ vyrušil ji taxikář. „Dělám účetní,“ odpověděla erika. „Ale ne, vážně?“ opáčil taxikář až moc dychtivě. „To je ale náhoda, zrovna jsem si říkal –“ Zazvonil jí telefon a erika se polekala, jako bez výjimky pokaždé, když se rozezněl. („vždyť je to, eriko, jenom telefon,“ připomínal jí neustále Oliver. „Telefony tohle dělají.“) viděla, že volá její matka, úplně poslední člověk na světě, s kterým právě teď měla chuť mluvit, jenže taxikář už sebou šil na sedadle, upíral pohled na ni místo na silnici a doslova se olizoval při představě, že získá zdarma daňové poradenství. řidiči taxíku znají od všeho něco. Určitě jí bude vyprávět o nějaké úžasné skulince, o které se doslechl od jednoho ze svých pravidelných zákazníků. K takovým účetním ale erika nepatřila. Na věci jako „skulinka“ si rozhodně nepotrpěla. Třeba bude její matka ze dvou zel to menší. „Ahoj, mami.“ 18
šílené.qxp_Sestava 1 26.10.17 19:26 Stránka 19
„No ne, ahoj! Nečekala jsem, že to zvedneš!“ Znělo to nervózně i vzdorně zároveň, což nevěstilo nic dobrého. „A já počítala s tím, že ti nechám vzkaz ve schránce,“ řekla jí matka vyčítavě. „Tak to mě mrzí, že jsem to zvedla,“ opáčila erika. Mrzelo ji to. „To tě samozřejmě mrzet nemusí, jen se potřebuju překalibrovat. víš co, co kdybys prostě poslouchala, a já budu dělat, že ti nechávám ten vzkaz, když už jsem si ho tak pečlivě připravila?“ „Tak spusť,“ pobídla ji erika. Upřela pohled na deštěm zmáčenou ulici. Nějaká paní tam zápolila s deštníkem, který se jí obracel naruby. erika sledovala, jak ta paní zničehonic úplně báječně ztrácí trpělivost, deštník rve za chůze do koše na odpadky a jde si klidně v dešti dál. Tak je to správné, pomyslela si erika, uchvácená tím výjevem. Jednoduše ho vyhodit. Prostě se té zpropadené věci zbavit. Do ucha jí zahřímal matčin hlas, jako kdyby si matka přitáhla blíž telefon. „Chystala jsem se začít takhle: eriko, drahoušku, chystala jsem se říct, eriko, drahoušku, vím, že zrovna teď nemůžeš mluvit, protože jsi v práci, což je hrozná škoda, muset být v kanceláři, když je venku tak krásně, i když krásně moc není, to připouštím, je vlastně ošklivo, úplně příšerně, ale jindy bývá v tuhle roční dobu tak nádherně, a kdykoli se probudím, vykouknu ven a vidím modrou oblohu, říkám si: Ach jo, to je taková škoda, že erika, chudinka malá, tvrdne v takový krásný den v kanceláři! Jenže to je holt cena, jaká se platí za úspěch ve firmě. Kéž bys tak dělala lesníka nebo něco jiného, co se provozuje někde venku. To s tím lesníkem jsem se ve skutečnosti říct nechystala, to mě teď najednou napadlo, a vlastně už vím, proč mě to napadlo, bylo to proto, že Sallyin syn zrovna dostudoval a bude z něj lesník, a když mi to Sally říkala, hned jsem si pomyslela: To je ale skvělý nápad, taková báječná práce, no jen si to představ, místo aby byl tak jako ty uvězněný v nějaké miniaturní kóji.“ „Já nejsem uvězněná v kóji,“ vzdychla erika. Ze své kanceláře měla výhled na přístav a každé pondělí jí do ní její sekretářka ku19
šílené.qxp_Sestava 1 26.10.17 19:26 Stránka 20
povala čerstvé květiny. erika měla svou kancelář ráda. A měla ráda svou práci. „Byl to Sallyin nápad, představ si. To, aby se její syn stal lesníkem. Že je to od ní geniální? To víš, Sally není svázaná konvencemi, dokáže myslet novátorsky.“ „Sally?“ podivila se erika. „No ovšem, Sally! Moje nová kadeřnice!“ opáčila matka netrpělivě, jako by znala Sally celé roky, nikoli jen pár měsíců. Jako kdyby z ní měla být kamarádka na celý život. ha ha. Se Sally to dopadne stejně jako s každým jiným báječným novým člověkem v matčině životě. „A co ještě mělo být v tom tvém vzkazu?“ zeptala se erika. „Tak počkej… pak jsem se ještě chystala říct, jen tak mimochodem, jako kdyby mě to právě napadlo: Jo a poslyš, drahoušku, když už jsme u toho!“ erika se rozesmála. Matka jí vždycky dokázala učarovat, i v těch nejtěžších chvílích. Zrovna když si erika říkala, že toho má dost, pohár přetekl a ona už víc nesnese, matka jí učarovala tak, že si ji erika znovu zamilovala. Matka se zasmála taky, ale tak nějak uštvaně a křečovitě. „Chystala jsem se říct: Poslyš, drahoušku, říkala jsem si, jestli byste s Oliverem nechtěli ke mně přijít v neděli na oběd?“ „Ne,“ řekla erika. „Tak to ne.“ Nasála do sebe vzduch, jako kdyby dýchala brčkem. Roztřásly se jí rty. „Děkuju, ale ne. Budeme u tebe patnáctého. Tehdy, mami, přijdeme. Ale jindy ne. Takhle jsme se domluvily.“ „Ale drahoušku, myslím, že bys na mě byla moc pyšná, protože –“ „Ne,“ opakovala erika. „Sejdeme se kdekoli jinde. Můžeme si v neděli na oběd někam zajít. Do nějaké příjemné restaurace. Nebo můžeš ty přijít k nám. Já ani Oliver nic neplánujeme. Můžeme jít kamkoli jinam, ale k tobě domů nepůjdeme.“ Odmlčela se a pak to vyslovila ještě jednou, hlasitě a zřetelně, jako kdyby mluvila s někým, kdo dobře nerozumí. „K tobě nepůjdeme.“ 20
šílené.qxp_Sestava 1 26.10.17 19:26 Stránka 21
Rozhostilo se ticho. „Až do patnáctého,“ pokračovala erika. „Mám to v kalendáři. Obě to máme v kalendáři. A nezapomeň, že ve čtvrtek večeříme s Clementininými rodiči! Na to se taky můžeme těšit.“ To vskutku ano, to bude zábava k popukání. „Chtěla jsem vyzkoušet jeden nový recept. říkala jsem ti, že jsem si koupila bezlepkovou kuchařku?“ Mohla za to ta neomalenost v jejím hlase. Ta promyšlená, krutá žoviálnost, jako kdyby snad doufala, že se k ní erika přidá a bude s ní hrát tu hru, kterou spolu hrávaly celé roky, když obě předstíraly, že jsou obyčejná matka s dcerou a vedou všední konverzaci, a přitom matka moc dobře ví, že erika už tuhle hru nehraje, přitom se shodly na tom, že hra skončila, přitom její matka brečela, omlouvala se a slibovala něco, o čem obě věděly, že to určitě nedodrží, a teď dělá, jako kdyby nikomu ani nic neslíbila. „Mami. Proboha.“ „Co je?“ Ta hraná nevinnost. Ten nesnesitelně dětinský tón hlasu. „Na babiččin hrob jsi přísahala, že si už žádnou kuchařku nekoupíš! vždyť nevaříš! A nemáš alergii na lepek!“ Proč se jí třese hlas zlostí, když stejně nikdy nepředpokládala, že matka ty svoje melodramatické sliby dodrží? „Nic takového jsem nepřísahala!“ prohlásila její matka. Upustila od dětského hlásku a měla tu drzost reagovat na eričin výbuch svým vlastním rozhořčením. „A co se toho týče, poslední dobou trpím dost hrozným nadýmáním. Mám nesnášenlivost na lepek, jestli chceš něco vědět. Promiň mi, že si dělám starosti o svoje zdraví.“ Nenech se do toho vtáhnout. Nevstupuj na emoční minové pole. Kvůli přesně takovým situacím erika investovala tisíce dolarů do terapie. „No dobře, mami, jsem ráda, že jsem tě slyšela,“ vychrlila ze sebe honem, aniž matku pustila ke slovu. Chovala se jako prodejce po telefonu. „Jsem ale v práci, takže budu muset končit. Za21
šílené.qxp_Sestava 1 26.10.17 19:26 Stránka 22
volám později.“ Zavěsila, než na to matka stihla něco říct, a telefon upustila do klína. Taxikář měl ramena výmluvně nehybná, opíral se o kuličkový potah a pohyboval pouze rukama na spodku volantu. Očividně předstíral, že neposlouchá. Co je to za dceru, že odmítá navštívit svou matku? Co je to za dceru, že své matce takhle zazlívá novou kuchařku? erika honem zamrkala. Telefon znovu zazvonil a erika sebou trhla tak prudce, že jí málem sklouzl z klína. To bude zase matka, volá, aby jí vynadala. Ale nebyla to matka. Byl to Oliver. „Ahoj,“ řekla mu a málem se rozbrečela úlevou, když slyšela jeho hlas. „Zrovna jsem vedla bezva rozhovor s mámou. Chce, abychom k ní v neděli přišli na oběd.“ „Copak tam nemáme jít až příští měsíc?“ zeptal se Oliver. „Máme,“ řekla erika. „Překračuje stanovené meze.“ „Jsi v pořádku?“ „Jo.“ Přejela si prstem pod očima. „Jsem v pohodě.“ „Určitě?“ „Ano. Děkuju.“ „Tak to prostě pusť z hlavy,“ řekl jí Oliver. „A hele, šla sis poslechnout tu Clementininu přednášku, do té knihovny, no tam, kdeže to vůbec bylo?“ erika si opřela hlavu o sedadlo a zavřela oči. Zatraceně. No ovšem. To proto volá. Kvůli Clementine. Podle plánu si měla erika s Clementine promluvit, až si po její přednášce spolu zajdou na kávu. Olivera nijak zvlášť nezajímalo, proč erika na tu přednášku vůbec šla. Pro tu její urputnou snahu zaplnit prázdná místa ve vzpomínkách neměl pochopení. Připadalo mu to nepodstatné, málem naivní. „věř mi, na co sis nevzpomněla doteď, to si už nevybavíš,“ tvrdil. (Při slovech „věř mi“ se mu ústa protahovala do tenké čárky, oči mu tvrdly. Nenápadný projev trýzně, který nedokázal zcela potlačit a který by nejspíš popřel.) „výpadky paměti jsou běžné v případě, že hodně piješ.“ v jejím případě běžné ne22
šílené.qxp_Sestava 1 26.10.17 19:26 Stránka 23
byly. Jenže Oliver v tomhle neviděl nic jiného než skvělou příležitost promluvit si s Clementine, přimět ji, aby se konečně vyjádřila. I jeho měla nechat spadnout do hlasové schránky. „Šla,“ řekla. „Ale v půlce jsem odešla. Nebylo mi dobře.“ „Takže jsi s Clementine nemluvila?“ podivil se Oliver. Bylo na něm znát, že má co dělat, aby nedal najevo zklamání. „Ještě ne,“ odpověděla. „Ale neboj. Jen čekám na vhodnou chvíli. Občerstvení v nákupním středisku by na to stejně nebylo správné místo.“ „Mám zrovna před sebou kalendář. Od grilování už uplynulo půl roku. Nepřipadá mi nijak urážlivé, necitlivé, či co já vím jaké, se jí zeptat. Tak jí zavolej. Nemusíš s ní mluvit tváří v tvář.“ „Já vím. Promiň.“ „Nemusíš se omlouvat,“ řekl jí Oliver. „Není to snadné. Za to ty nemůžeš.“ „Můžu za to, že jsme šli na to grilování,“ namítla. v tomhle se od Olivera rozhřešení nedočká. Na to byl příliš akurátní. Jednu věc měli od první chvíle společnou: oba se striktně drželi faktů. Taxikář dupl na brzdy. „Ty zatracenej debile! vole pitomá!“ erika se zapřela o sedadlo před sebou, aby udržela rovnováhu, a přitom slyšela Oliverovo: „To není důležité.“ „Pro mě to důležité je,“ namítla. Telefon jí zapípal na znamení, že má další příchozí hovor. To bude matka. Trvalo jí několik minut, než zavolala zpátky, což svědčilo o tom, že místo nadávek zvolila slzy. Ty zaberou víc času. „Na to nevím, co ti, eriko, říct,“ pronesl Oliver ustaraně. Byl přesvědčený, že na všechno existuje nějaká správná odpověď. Jako řešení na konci učebnice. Myslel si, že ve vztazích platí řada tajných pravidel, která erika určitě zná, protože je žena, ale schválně si je nechává pro sebe. „Jen snad… promluvíš si s tou Clementine?“ zeptal se. „Promluvím si s ní,“ slíbila mu erika. „Uvidíme se večer.“ vypnula zvuk a strčila telefon do kabelky u nohou. Taxikář ze23
šílené.qxp_Sestava 1 26.10.17 19:26 Stránka 24
sílil rádio. Zřejmě už vzdal úmysl ji přimět, aby mu poradila s účetnictvím. Z toho, co si vyslechl z jejího osobního života, musel nutně usoudit, že se na její odborné rady spolehnout nedá. erika myslela na Clementine, jak teď asi v knihovně zakončuje tu svou slavnou přednášku, nejspíš za zdvořilého potlesku publika. Provolání „bravo!“, ovací vestoje a kytek do šatny se určitě nedočká. Chudák Clementine, co ji to napadlo, takhle se veřejně ponižovat? Oliver má pravdu: to, že se rozhodla jít na to grilování, nebylo podstatné. Byly to utopené náklady. erika si opřela hlavu o sedadlo, zavřela oči a vzpomínala, jak proti ní jelo stříbrné auto a kolem něj vířilo podzimní listí.
24
šílené.qxp_Sestava 1 26.10.17 19:27 Stránka 456
Liane Moriarty
Šílené výčitky Z anglického originálu Truly Madly Guilty, vydaného nakladatelstvím Michael Joseph, an imprint of Penguin Books, v Londýně v roce 2016, přeložila Šárka Kadlecová Obálku zhotovil David Dvořák Redigovala Jana Kunová Odpovědný redaktor vojtěch Staněk Technická redaktorka Růžena hedrichová Počet stran 456 vydala euromedia Group, a. s. – Ikar, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2017 jako svou 9473. publikaci Sazba Spojené Grafické Továrny, Dobříš Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica vydání první Naše knihy na trh dodává euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz
Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz.