pavel kosatík – vojtěch šeda pražská defenestrace
pražská defenestrace.indd 3
20.04.18 14:15
—4—
pražská defenestrace.indd 4
20.04.18 14:15
Pražská defenestrace 23. května 1618 (a co bylo dál…) Pav e l Kosatí k Voj těc h Š e da kni žní klub
pražská defenestrace.indd 5
20.04.18 14:15
© Pavel Kosatík, 2018 Illustration © Vojtěch Šeda, 2018 ISBN 978-80-242-6117-1
pražská defenestrace.indd 6
20.04.18 14:15
Defenestrace: co to je?
S
tarý český zvyk, jak řešit problémy s nepopulárními vládci. Rozčilují vás ti, kdo vám stojí v čele? Potrestejte je tím, že je vyhodíte z okna. Česká defenestrační tradice trvá už skoro šest století. Vůbec poprvé se tímto způsobem zachovali pražští husité v roce 1419. Pod vedením radikálního kněze Jana Želivského tehdy svrhli konšely z oken Novoměstské radnice. Země v té době prožívala bouřlivé časy. Před pouhými čtyřmi lety byl v Kostnici upálen mistr Jan Hus, což vyhloubilo propast mezi jeho početnými příznivci a římským králem Zikmundem Lucemburským, jenž ve stejné době neúspěšně usiloval o trůn český. V zemi se zformovala dvě šlechtická sdružení: husitský svaz a katolická liga. Na obou stranách se připravoval ozbrojený střet. Zvlášť napjatá situace byla v Praze, kde od Husových dob žilo nejvíc náboženských radikálů. Od roku 1415 tam občas byli vyháněni husitští i katoličtí kněží ze svých far a kostelů. Napětí v zemi houstlo a s ním pod záminkou víry přibývalo také násilných střetů. Během potyček v kostelích (jako 18. června 1419 při husitském útoku na katolický kostel svatého Mikuláše) přibývalo také mrtvých. V ohrožení života se nakonec ocitl i sám král Václav IV. Ve snaze potlačit propukající povstání dal z Prahy vypovědět vlivného kazatele Mikuláše z Husi a jmenoval nové (sobě věrné) konšely na radnici Nového Města pražského, které bylo považováno za semeniště nepokojů. To utvrdilo pražské husity v názoru, že je třeba odpovědět razantním způsobem. 30. července 1419 se radi-
Češi dostávali od Němců
na frak po většinu svých dějin, nebo aspoň každopádně žili s tímto pocitem. Bylo jenom pár období, kdy tomu bylo naopak: například husité se s křižáky bili úspěšně skoro pětadvacet let (zde na vyobrazení z Jenského kodexu z 15. století). Když bylo později opět hůř, upínali se mnozí Češi k době husitství jako k nejsvětlejší době národních dějin; někteří to tak dělají dodnes. Nebýt příkladu prvních dvou defenestrací, bylo by české stavovské povstání roku 1618 začalo jinak. Vzor však existoval a potomci věřili, že budou mít štěstí, pokud dokážou postupovat stejně jako předkové.
—7—
pražská defenestrace.indd 7
20.04.18 14:15
kálové sešli v kostele Panny Marie Sněžné, mnozí z nich byli ozbrojeni. Po kázání Jana Želivského se vydali k Novoměstské radnici, kde v té době bylo uvězněno několik stoupenců strany podobojí. Konšelé odmítli vězně vydat; místo toho je popravili. Když se to dav venku dozvěděl, vzal radnici útokem. Konšelé byli ubiti a jejich těla vyhozena z oken radnice ven. První pražskou defenestrací začalo husitské povstání. Čin vstoupil do dějin a žil ve vzpomínkách i fantaziích všech, kdo – třeba už v úplně jiné situaci – také snili o tom, že zúčtují s nenáviděnými vládci. Že někdejší čin Jana Želivského a jeho společníků nadále žije v hlavách lidí, se potvrdilo v roce 1483. Tehdy, za vlády Vladislava Jagellonského, nástupce „husitského krále“ Jiřího z Poděbrad, byla kališnická víra v Čechách tolerována, všechny strany však vnímaly situaci jen jako klid před bouří. Mezi lidmi stejně jako kdysi rostla nedůvěra ke konšelům Starého i Nového Města. Lidé si stěžovali na příliš vysoké daně, podstata zápasu však zůstávala v rovině náboženské (konšelé měli chystat vraždy, respektive vyhnanství kališnických vůdců). 24. září 1483 dav dobyl obě radnice a přítomné zástupce měst opět vyhodil z oken ven; podobně jako v prvním případě následovalo i tentokrát drancování kostelů a židovských obchodů. Na základě defenestrace byl však v březnu 1485 v Kutné Hoře konečně podepsán náboženský mír v zemi. Katolíci se definitivně smířili s platností tzv. kompaktát (listiny zaručující kališnické svobody) a Čechy se staly zemí náboženské tolerance – byť si další budoucnost představovala každá strana jinak.
—8—
pražská defenestrace.indd 8
20.04.18 14:16
„Čí země, toho víra“ – a co z toho plyne
V
roce 1618, kdy došlo k třetí pražské defenestraci, byla česká společnost už na úplně jiném stupni vývoje. Především za sebou měla (rozporuplnou) zkušenost se soužitím více náboženství. Tato zkušenost byla v Čechách nejdelší na světě, trvala dvě stě let. Navíc čeští odpůrci katolicismu už dávno nebyli na světě sami, reformace se z Čech rozšířila hlavně do západní Evropy. Na dávné heretiky, Angličana Johna Wycliffa a Čecha Jana Husa, navázal v Německu kazatel Martin Luther, když v roce 1517 zformuloval svých proslulých 95 kacířských (protikatolických) tezí. V průběhu náboženských válek ve dvacátých letech 16. století velká část Německa přešla na protestantskou stranu. Léta pronásledování skončila v roce 1555 podpisem tzv. augsburského míru, který vyhlásil rovnoprávnost katolické a luteránské víry v Německu. Dramatický průběh však měla reformace třeba také ve Švýcarsku, kde vznikla další, kalvínská církev, nazvaná tak podle svého radikálního vůdce Jeana Calvina (Kalvína). Být protestantem v českých zemích na počátku 17. století tedy znamenalo patřit k širokému a uvnitř často i rozporuplnému hnutí, jehož jednotlivé části spolu mnohdy soupeřily stejně jako s hlavním vnějším nepřítelem, katolíky. Tradiční základ českých protestantů tvořili takzvaní utrakvisté, tedy potomci někdejších kališníků, kteří kdysi uvěřili v Husovo učení a bojovali za ně na Vítkově nebo u Domažlic. K nim se během německé reformace přidali čeští a němečtí luteráni a také členové Jednoty bratrské: ta vycházela z husitského hnutí (z uče-
Volbou Ferdinanda I. (zde na ob-
raze Hanse Bocksbergera) králem nastoupila v roce 1526 na český trůn habsburská dynastie. Pokud čeští stavové doufali, že s ní bude celkem snadné pořízení jako předtím s Jagellonci, jejich překvapení nemohlo být větší. Ferdinand začal tvořit jednotnou česko-rakousko-uherskou středoevropskou říši, v níž zemím Koruny české vymezil jenom omezenou roli a úkoly. A v království, kde se víc než tři čtvrtiny obyvatel hlásily k protestantství, začal vládnout suverénně jako katolík.
—9—
pražská defenestrace.indd 9
20.04.18 14:16
ní Petra Chelčického), později se však nebránila přijímání vlivů ani od luteránů. Působili zde však také kalvinisté a příslušníci četných sekt. Problém, který se jevil jako náboženský, měl i politický obsah. Způsobem, jakým se člověk vztahoval ke svému Bohu, rozhodoval také o svém místě mezi lidmi. Podstatou věci byl spor o to, kdo vlastně rozhoduje o víře poddaných. Málokoho z mocných napadlo, že by tuto kompetenci snad mohli dát přímo jim, lidem dole. Spor byl veden o to, zda o víře obyčejných lidí mají rozhodovat vládci panství, na němž tito lidé žijí – jestli tedy má být do praxe uvedeno heslo „čí země, toho víra“, jako se to stalo za reformace v Německu. Jinak si však uplatnění této zásady představoval majitel konkrétního panství a jinak král s absolutistickými choutkami, který chtěl mít všechna panství plně pod sebou. Od roku 1526, kdy byl na český trůn zvolen představitel katolické dynastie Habsburků, se rozhoříval politický konflikt, který měl jen slabou naději na smírné vyřešení. Důsledkem toho, oč usilovala protestantská šlechta, bylo posílení vlivu regionálních pánů neboli také „stavů“, jak se pro zjednodušení říkalo. Čím víc různých náboženství, tím víc bylo nutné tolerance mezi jejich vyznavači; a tím víc bylo vlivu protestantské šlechty a zároveň méně vlivu ústředního, královského. Taková představa byla v přímém rozporu s tím, jak si politické uplatnění své dynastie představovali sami Habsburkové. Roku 1521 se jako rod rozdělili do dvou linií: první, se sídlem v Praze a Vídni, začala budovat centralizovanou říši ve střední Evropě. Její existence se jevila nejenom jako výsledek dynastických plánů, ale v dané situaci vlastně i jako politická nutnost: nápor Turků do Evropy, trvající staletí, v poslední době zesílil a Habsburkové se čím dál víc jevili jako jediná síla schopná toto nebezpečí zastavit. Druhá větev habsburské dynastie pak vládla ve Španělsku, odkud kontrolovala nejen většinu amerických kolonií, nedávno objevených (plus pohádkové zisky z nich), ale v Evropě například i bohaté Nizozemí, jižní Itálii, Alsasko a četná další menší území. Právě v Nizozemí proběhl první velký evropský konflikt mezi katolíky a protestanty, mezi Habsburky a před-
— 10 —
pražská defenestrace.indd 10
20.04.18 14:16
staviteli tzv. severních provincií, které v roce 1581 vyhlásily na Španělsku nezávislost (republiku) a během dalších tří desetiletí jí vůči vojensky nesrovnatelně silnějšímu soupeři skutečně dosáhly. Bylo zvláštní, pokud část českých stavů snila o tom, že by se jim doma také mohlo podařit něco podobného? V osobě prvního habsburského krále na českém trůně, Ferdinanda I., měli proti sobě kvalifikovaného protivníka, který konečné vítězství staré víry v zemi věčných heretiků bral za věc osobní cti. Katolická víra i stát budou upevněny nikoli ústupky protestantů, ale naopak postupným omezováním jejich vlivu a nakonec úplným vytlačením z veřejného života. Symbolem návratu ke katolictví se v českých zemích, stejně jako jinde v Evropě, stalo působení členů nedávno založeného jezuitského řádu, Tovaryšstva Ježíšova. Ihned po svém příchodu do Prahy v roce 1556 zahájili systematickou práci, která směřovala k ovlivňování rozhodujících mozků v zemi. Někteří z nich působili jako zpovědníci a vychovatelé v předních protestantských rodinách, kde usilovali o konverzi hlavně dědiců rodu ke katolickému náboženství. Navenek vládla tichá náboženská tolerance, pod povrchem však probíhal tvrdý boj o to, kdo bude v zemi rozhodovat. Tím, že jim jde o úplné vítězství, se Habsburkové netajili. Přesto se ani oni nedokázali vyhnout občasným ústupkům. V roce 1575 tak Ferdinandův nástupce Maxmilián II. byl nucen vzít na vědomí takzvanou Českou konfesi, jíž se v zemi domáhali legalizace luteráni a Jednota bratrská. Další situaci zčásti ovlivnilo to, že v pořadí třetí Habsburk na pražském trůně, Rudolf II. (vládl v letech 1576–1611), byl panovníkem slabým. Vydání tzv. Rudolfova Majestátu (1609), ke kterému byl protestantskými stavy donucen, bylo pro něj osobně i pro celou katolickou stranu velkou porážkou. Náboženské svobody, jež byly v Majestátu proklamovány (svoboda vyznání katolíkům, utrakvistům, luteránům a členům Jednoty bratrské), v žádném případě neusnadňovaly cestu k nastolení absolutní (z jediného centra řízené a ovládané) monarchie. Za více než tři desetiletí na trůně Rudolf II. proslul od počátku nevelkým, a navíc stále se tenčícím zájmem
Rudolf II., jak ho viděl jeho
dvorní malíř Hans von Aachen. Většina z nás ho má v povědomí zafixovaného po werichovsku jako dobrotivého, až mírně vyšinutého starce, který spíš holdoval esoterickým zálibám, místo aby řešil věci politické. Pravda je, že v situaci, kdy se náboženské napětí v zemi vystupňovalo, si počínal přinejmenším neobratně. Ve finále své vlády, v roce 1611, povolal do Prahy cizí vojsko, tzv. pasovské – a po neúspěchu jejich mise mohl mluvit o štěstí, že vůbec přežil svou nedobrovolnou abdikaci ve prospěch bratra Matyáše.
— 11 —
pražská defenestrace.indd 11
20.04.18 14:16
o vladařské povinnosti. Místo nich se čím dál víc hroužil do podivínských zálib, alchymie a dalších tajných nauk. V posledních letech své vlády propadl šílenství: svědkové vzpomínali, jak za nocí běhával po chodbách Pražského hradu nahý, přepásaný mečem, a nelidsky při tom řval pod nápory své blouznivé obrazotvornosti, posilované mocnými doušky vína. Za jeho nástupce Matyáše (vládl v letech 1611–1619) se poměry v zemi ještě víc podobaly bezvládí. Nikoho ani na okamžik nenapadlo, že Matyáš by mohl být tím, kdo snad zastaví tureckou dravost. Nižší vládcové, zemská šlechta, si zvykli na situaci, kdy za vše nesou odpovědnost víceméně sami. Skoro každý šlechtic měl své malé vojsko, a kdykoli se mu zlíbilo, mohl vyhlásit vlastní malou válku nebo malý mír. Nebylo divu, pokud představa ústřední moci za těchto okolností slábla a nahrazovala ji nejen představa „čí země, toho víra“, ale také „čí země, toho plný politický vliv nad vším, co se v ní děje“. Když se ukázalo, že Matyáš je vůči stavům podobně nemohoucí jako jeho předchůdce, poměr obou stran to posunulo blíž k otevřenému střetu. Že zemi de facto chybí ústřední moc, nakonec vadilo všem, dokonce i těm, kdo se proti ní bouřili: dosud nevýrazné moci krále a císaře se dovolávali stejně katolíci (kterým protestanti často brali vlivné funkce) jako evangelíci (jimž příslušníci druhé strany ničili a zabírali kostely a hřbitovy). Hlavní právní předpis platný v zemi zaručoval náboženskou toleranci, zároveň si však čeští katolíci a protestanti (podobně jako jejich souvěrci jinde v Evropě) nedůvěřovali. Dílem s chutí, dílem s obavami se připravovali na podobně krvavé zúčtování, jakým se v roce 1572 ve Francii stala Bartolomějská noc. Zdálo se, že síly se polarizují všude stejně. Protestantské země Evropy vytvořily v roce 1608 spolek, který si dal název Unie. Katolické země se o rok později sdružily do Ligy. Navenek se všude řešily náboženské otázky, podstata sporu však ve většině zemí, stejně jako v těch českých, probíhala v rovině politické: řešil se poměr centralizované a decentralizované moci.
— 12 —
pražská defenestrace.indd 12
20.04.18 14:16
1618: Do třetice všeho dobrého. Nebo zlého?
V
ůdcové českých stavů, kteří v květnu 1618 zorganizovali takzvanou třetí pražskou defenestraci, obě ty předchozí husitské znali. Vlastně i proto se rozhodli k akci provedené stejným způsobem. Nešlo ani tak o to, zúčtovat s konkrétními nepřátelskými osobami, jakkoli averze stavů vůči některým královským místodržícím byla značná. Uděláme to stejně jako naši předkové: tím dáme najevo, že se hlásíme k jejich tradici. My, potomci českých husitů, naložíme s potomky našich katolických nepřátel stejně jako kdysi naši slavní dědové, průkopníci reformní víry… Pod pláštěm symbolů to však byla hra vabank, ve které stavům šlo o odstranění nenáviděného habsburského panovníka. Moc v zemi chtěli převzít sami. Ti realističtější z nich si sotva představovali, že by se to mohlo stát i nějak jinak než válkou. Prologem k ní se měla stát třetí defenestrace. V onom klíčovém roce 1618 byla situace na českém královském trůně opět o trochu složitější než dřív. Matyáš neměl děti, a tak bylo už za jeho života v Praze rozhodnuto o volbě nového krále. 5. června 1617 tak byl českými stavy zvolen (a 29. června ve svatovítské katedrále korunován) Matyášův nástupce Ferdinand II. Od (zřejmě přespříliš důvěřivých) protestantských stavů to byla volba celkem nečekaná, Ferdinand II. se netajil tím, že na rozdíl od obou svých posledních předchůdců má v plánu nasadit vůči nekatolíkům ostrý kurz. Až Matyáš zemře (stalo se nakonec v roce 1619) a Ferdinand ho v Praze nahradí i de facto, přijdou horké chvíle… Nepřátelství mezi oběma
Český král (od roku 1611) a řím-
ský císař (od roku 1612) Matyáš se po nemožném Rudolfovi II. měl stát tím, kdo habsburskou vládu nad střední Evropou zkonsoliduje. Říši však udržel jen za cenu velkých ústupků hlavně českým protestantským stavům, které, pokud by pokračovaly, by patrně způsobily rozklad říše. Že Matyáš dávno před smrtí (1619) ztratil veškerou moc, bylo však dáno také politikou Ferdinanda II., zvoleného českým králem ještě za Matyášova života (1617).
— 13 —
pražská defenestrace.indd 13
20.04.18 14:16
stranami, králem a stavy, bylo otevřené, netajené. Ferdinand věděl, že proti němu stojí lidé, kteří si zvykli jednat s Rudolfem a Matyášem na habsburské poměry velmi neobvyklým způsobem.
— 14 —
pražská defenestrace.indd 14
20.04.18 14:16
Ferdinand II. (1578–1637)
T
u největší chybu ve vztahu k Ferdinandovi II. čeští stavové udělali už na samém začátku: když si ho v roce 1617 zvolili králem. Stačilo pár měsíců, aby došli k závěru, že tato volba byla chybou, která se dá odčinit jen tím, že mu bude královský úřad opět odebrán. V době, kdy Ferdinand II. přijal korunu svatého Václava, mu bylo právě čtyřicet let. Ve srovnání se svými královskými současníky a příštími protivníky, jako byl třeba Fridrich Falcký, nevynikal fyzickou krásou. Zdál se malý, zavalitý, s dlouhým nosem a mdlýma, vypoulenýma očima, znakem habsburského rodového dědictví. Ani jeho řídká, bledě ryšavá kštice nenavozovala dojem mužnosti nebo dokonce převahy. Stěžoval si na potíže s páteří, podle některých byl dokonce hrbáč; z dobových, idealizovaných vyobrazení se to nedá zjistit. Ferdinandovi odpůrci mezi historiky, jako byl Francouz Ernest Denis, ho občas typově a povahově přirovnávali k venkovskému faráři, což už se jevilo skoro jako zlomyslnost („veselý, dobré mysli, omezeného vědění, bázlivý a úzkostlivý“). Ten „venkovský farář“ posléze porazil nejen odbojné Čechy, ale všechny ostatní protivníky, kteří se mu postavili kdekoli v Evropě. Údajně měl navzdory slabému charakteru prostě štěstí: ve správnou chvíli stanul v čele správné strany. Nelze však pochybovat o tom, že Ferdinand II. sám svým politickým a státnickým umem k posílení katolické strany přispěl. Pozice jeho říše i církve ve chvíli, kdy přebíral vládu nad českým královstvím, a momentem, kdy umíral, byla nesrovnatelná. Jako přesvědčenému katolíkovi mu v životě ze všeho nejvíc záleželo na spáse jeho vlastní duše. U panovníka
Oba poslední předchůdci Ferdi-
nanda II., Rudolf II. a Matyáš, byli slabí panovníci: mysleli si čeští stavové, že to tak bude s Habsburky na trůně pořád? V prvním roce či dvou po Ferdinandově volbě (1617) to tak snad vypadalo. Potom se však nový král (a od roku 1619 také císař) projevil jako hráč schopný uvažovat v parametrech celé Evropy. V galerii mužů, kteří v 17. století zachránili kontinent před tureckým nebezpečím, patří Ferdinandovi jedno z nejpřednějších míst.
— 15 —
pražská defenestrace.indd 15
20.04.18 14:16
tato spása zahrnovala odpovědnost za stav říše. V mládí, při pouti do Loreta, proslulého katolického poutního místa ve střední Itálii, Ferdinand učinil slavný slib: raději prý zemře, než by dopustil ponížení své církve. Tuto přísahu si pak celý život připomínal a snažil se jí držet. Podobně jako jiným katolickým panovníkům pomáhali také jemu udržovat víru jezuité působící u jeho dvora. V jejich společnosti a pod jejich vlivem se mu tak každý den stával téměř nepřetržitým rozhovorem s Bohem. Žil s pocitem, že ho má neustále nablízku. Každý den mu začínal i končil dlouhou modlitbou, mimo to denně věnoval dvě až tři hodiny zbožným rozjímáním. Dvakrát denně býval na mši v kostele; pokud měl jen trochu volna navíc, zašel si do kostela i jindy, v jakoukoli denní nebo noční dobu. Otázku, zda na rozdíl od „těch druhých“ nehřeší a žije správně, řešil skoro permanentně. Stejně jako mnozí příslušníci oné druhé strany… Dvě představy správného (bezhříšného) života se chystaly k rozhodujícímu utkání. Podle obou bylo třeba příslušníky onoho druhého (hříšného) tábora zničit. Z tohoto pohledu, jako katolíka, Ferdinanda vlastně trápil fakt, že v roce 1617 českou královskou korunu přijal. Spolu s ní se totiž musel českým stavům zavázat, že bude dodržovat Rudolfův Majestát, tj. tolerovat i jinou víru než svou vlastní. Z jeho pohledu šlo o smrtelný hřích, který mu však jeho zpovědníci z řad Tovaryšstva Ježíšova učinili přijatelným: šlo prý o slib učiněný pod nátlakem (v zájmu státu), a takový mu v nebi nikdo vyčítat nebude. Zdá se, že Ferdinandova inteligence ani sečtělost nebyly nadprůměrné. Přítomnost jezuitských učitelů a neměnný řád, v němž jeho život probíhal, ho však dovedly k stálosti ducha. Vzhledem k možnostem, jež měl, žil vlastně jednotvárně. Jeho život se skládal ze samých pracovních povinností, ze kterých ho vytrhoval jenom čas strávený s dětmi, občas koncert duchovní hudby a ještě řidčeji lov. Jeho okolí mělo za to, že nemá a nepotřebuje ani soukromý život. Ferdinandova manželka, královna Anna Bavorská, zemřela v roce 1616, zůstalo mu po ní sedm společných dětí… V čase pražské defenestrace už byla Ferdinandovi nablízku mantovská vévodkyně Eleonora Gonzagová. Byla o dvacet let mladší než Ferdinand, velmi půvabná, a co bylo neméně důležité, i oddaná katolička.
— 16 —
pražská defenestrace.indd 16
20.04.18 14:16
Rodí se spiknutí
S
ituace v Českém království nazrávala k rozhodnutí mnoho let. Protestanti je očekávali spíše s úzkostí, katolíci působili energičtěji a optimističtěji. Po dvě staletí už s rozličnými úspěchy sváděli v českých zemích souboj s heretiky. Ačkoli byli v Čechách v menšině (jejich počet se odhadoval na 10–15 procent), na rozdíl od minulých dob cítili větší mezinárodní podporu než jejich soupeři. Když občas protestantům zrušili nějaký jejich venkovský kostel nebo hřbitov, sledovali, kam až dosáhne následné rozhořčení. Testovali, co všechno si mohou dovolit. Nešlo při tom o žádné sousedské škádlení. Katolická vrchnost rušila protestantské stavby s odůvodněním, že byly vybudovány na jejím území, v tom smyslu postupovala podle zásady „čí země, toho víra“. Zároveň však v zemi platila náboženská svoboda; nebylo divu, pokud se protestanti bránili. S oporou v novém katolickém králi se cítili na koni ještě víc. Protestanti si s úžasem vyprávěli o tom, co prý z kazatelny říkal jezuitský farář: že je lepší mít doma ďábla než luterána; s ďáblem se dá vždycky něco dělat, například ho vymítat – se ženou luteránkou však nejde dělat nic, dá se jen zabít. Nedopadne to nakonec s Čechy jako s francouzskými hugenoty? Ti se kdysi také těšili z tolerance – až do oné osudné noci na svátek svatého Bartoloměje v roce 1572, kdy katolický král Karel IX. (donucený k tomu svou matkou, Kateřinou Medicejskou) nechal většinu z nich povraždit. Situaci těch zbylých nezachránilo dokonce ani to, že se o dva roky později stal francouzským králem Jindřich IV., sám kdysi hugenot. Kvůli koruně
— 17 —
pražská defenestrace.indd 17
20.04.18 14:16
Palác Smiřických v Praze
na Malé Straně, dnes jedna z budov, v nichž sídlí Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky. Zde spiklenci večer před 23. květnem 1618 dohodli plán osudového z okna vyhození. Majitel paláce Albrecht Jan Smiřický měl to štěstí, že se potupného konce povstání nedožil. Jeho majetek pak připadl, jako v Čechách leccos, císařskému generalissimovi Albrechtu z Valdštejna.
sice přestoupil na katolickou víru, v roce 1598 však vydal takzvaný nantský edikt, který hugenotům zaručoval svobodu vyznání; Češi se později s Rudolfovým Majestátem řídili tímto příkladem. O dvanáct let později byl však Jindřich katolickou stranou zavražděn a za vlády jeho nástupců Ludvíka XIII. a Ludvíka XIV. období náboženské tolerance ve Francii skončilo. Edikt nantský byl zrušen roku 1685. Stejně jako jinde šlo také v českých zemích o souboj nervů. Nakonec v něm jako první nevydržela protestantská strana. I proto, že její vůdci došli k závěru, že vlastně nemají co ztratit. V březnu roku 1618 je neuspokojil průběh jednání stavovského sněmu: nedosáhli jistoty, že katolíci nechají jejich kostely na pokoji. Když svolali na konec května do Prahy nový sněm českých protestantských stavů, zareagoval císař Matyáš nečekaným způsobem a jeho konání zakázal… V Čechách skoro nikdo nepřipisoval autorství onoho nápadu přímo Matyášovi. Stavové byli přesvědčeni, že v tom mají prsty dva z nejvyšších královských místodržících, reprezentujících královský a císařský úřad na Pražském hradě: Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka a Jaroslav Bořita z Martinic. Tak vznikl nápad, že oba muži musí být odstraněni. A jejich prostřednictvím i Habsburkové a jejich panovnický majestát. Stavové se rozhodli, že navzdory zákazu sněm v původním termínu (21.–22. května) uspořádají. A při té příležitosti zorganizují na Hradě o něco menší, ale také společenskou akci. Spiklenci v čele s Jindřichem Matyášem Thurnem a Václavem Budovcem z Budova se sešli k poradě večer 22. května v paláci Smiřických na Malostranském náměstí. Většinu shromážděných tvořili čeští pánové; kromě obou zmíněných vůdců a hostitele Albrechta Jana Smiřického třeba Linhart Colonna z Felsu nebo Václav Vilém z Roupova, přítomno bylo také pár pražských měšťanů. Hlavní slovo měl Thurn: plán vyhodit z okna královy místodržící, a tím symbolicky svrhnout z trůnu samotného krále, se zrodil v jeho hlavě. Shromáždění proběhlo v rozčilené náladě – ale také v atmosféře nedůvěry: někteří vlivní spiklenci (Jáchym Ondřej Šlik nebo Vilém mladší Popel z Lobkovic) nebyli na schůzku pozváni z obav, že by její průběh mohli vyzradit.
— 18 —
pražská defenestrace.indd 18
20.04.18 14:16
A tak, v hrstce, mezi sebou všechno tajně domluvili: zabití králových zástupců na Pražském hradě vyhozením z oken České dvorské kanceláře. Zvolili nejenom způsob, který odpovídal české (husitské) tradici, ale měl zároveň tu výhodu, že mezi pachateli stvořil jednotu. Bez ohledu na to, kdo nakonec na oběti vztáhne ruku, budou za výsledek odpovědní všichni přítomní. Nikdo potom už nebude moci couvnout.
Likvidace všech nepřátel
najednou: akt, který – podobně jako defenestrace – také prochází dějinami jako červená nit. V české historii sahá až někam k vyvraždění Slavníkovců (995), v evropských dějinách 20. století má paralely třeba s hitlerovskou nocí dlouhých nožů (1934), popřípadě křišťálovou nocí (1938). V roce 1572 vzbudil všeobecné rozčilení masakr francouzských hugenotů, zahájený v noci z 24. na 25. srpna o svátku svatého Bartoloměje; na mnoha místech Francie však vraždění pokračovalo ještě měsíce potom. (Zde na malbě Françoise Duboise.)
— 19 —
pražská defenestrace.indd 19
20.04.18 14:16
Jindřich Matyáš Thurn (1567–1640)
Č
V českých dějinách je málo po-
dobně tragických osobností jako Jindřich Matyáš Thurn. Skoro nic z jeho politických plánů se mu nezdařilo a doplatil na ně nejenom on sám, ale i všichni, kdo mu uvěřili. Přesto se odpovědnost za fiasko českého stavovského povstání častěji připisuje „zimnímu králi“ Fridrichu Falckému než jemu. Způsobil to králův fatální útěk z pobělohorské Prahy? Pravda je, že Thurn, ačkoli ve všem poražen, se nikdy nevzdal.
eský šlechtic, narozený v Innsbrucku, po předcích z Itálie. Pro Čechy a češtinu se rozhodl až v dospělém věku (i když dobře česky se do smrti nenaučil; to však byl v předbělohorských Čechách běžný jev u velké části šlechty, který se však nebral příliš vážně: češství se definovalo jako vztah k zemi spíš než k jazyku a po této stránce Thurn vyhovoval absolutně). Neznalost jazyka Thurnovi působila potíže pouze tam, kde potřeboval vystupovat jako reprezentant řadových českých věřících. Většina jeho přátel z vedení českých stavů patřila k evropské vzdělanostní elitě. Thurn sám však nevystudoval žádné renomované školy, zřejmě proto, že si to jeho rodina v době, kdy byl mladý, nemohla dovolit. Tři roky tehdy strávil pouze v českobratrské škole v Ivančicích, z pozdějších přátel a spolubojovníků tam poznal například Karla staršího ze Žerotína. Slovem i písmem se každopádně dorozuměl ještě německy, latinsky, španělsky, italsky, zčásti i chorvatsky a maďarsky. Vzdělaný možná nebyl, rozum měl. Dospělý život zahájil už jako luterán a voják, od pětadvaceti let ve službách Habsburků. Zúčastnil se válek s Turky, dobýval proti nim Ostřihom i Ráb. Mnohokrát projevil osobní statečnost, byl pokládán za ztělesnění bojového ducha doby. Po roce 1605 se konečně usadil v Čechách. Poté, co v roce 1611 získal úřad karlštejnského purkrabí, jeden z nejvýnosnějších v zemi, se definitivně přiřadil k elitě českého panstva. Do dějin vstoupil na straně českých stavů v roce 1609, v čase jednání (přesnější by patrně bylo slovo „bojů“) o Ru-
— 20 —
pražská defenestrace.indd 20
20.04.18 14:16
dolfův Majestát. Spolu s Václavem Budovcem z Budova byl Thurn už tehdy mluvčím nekatolických stavů. Pro případ, že by snad Rudolf odmítal podepsat, Thurn už v té době navrhoval zřídit vlastní zemskou vojenskou hotovost a použít ji proti králi. Skutečně potom tehdy zverboval na pět tisíc mužů, což na Rudolfa udělalo takový dojem, že Majestát podepsal. Když se císař i po přijetí Majestátu bouřil a v únoru 1611 přivodil vpád tzv. pasovských do Prahy, Thurn zorganizoval stavovskou jízdu, která se postavila útočníkům na odpor. Byl tehdy dokonce raněn; v českých zemích asi neexistoval jiný protihabsburský veterán, který by měl podobně dramatický životopis. Po odchodu pasovských Thurn, opět s vojskem v zádech, donutil Rudolfa II. k abdikaci. Jeho nástupce Matyáše se snažil už přimět k přeměně českých zemí ve volební, stavy plně kontrolované království. Zvažoval tehdy dokonce možnost konfederace s Nizozemím a byl by ji snad i prosadil, nebýt rozhodného odporu španělské strany. Po celou dobu Matyášovy vlády Thurn nepřestával usilovat o to, aby stavy využily panovníkovy slabosti, sesadily ho z trůnu a politicky se nadále orientovaly na evropské protestantské státy; jednal na téma možného následnictví se saským kurfiřtem Janem Jiřím i s četnými dalšími. V takové situaci pro něj bylo šokem, když jeho šlechtičtí přátelé v roce 1617 zvolili Matyášovým nástupcem Ferdinanda II. Thurn byl jako jeden z mála proti, na což nový král okamžitě zareagoval tím, že mu odebral vlivný a lukrativní úřad karlštejnského purkrabí. Thurn se později nedokázal zbavit pocitu, že jeho pád u krále zařídil Vilém Slavata, jehož pokládal za svého největšího katolického konkurenta… Ze všech těchto důvodů se pražská defenestrace v Thurnově životě vlastně nestala a snad ani nemohla stát nějakým zvlášť podstatným zlomem. Podobný program jako v roce 1618 Thurn prosazoval už před deseti lety. Za svou víru bojoval s přesvědčením, jehož bývají schopni jenom konvertité (původně byl katolík). Uvažoval nejen jako Čech, ale spíš jako Evropan a světoobčan. Zdálo se, že pro něj neexistují žádné územní ani myšlenkové hranice. Rváč i kavalír v jedné osobě, jemuž bylo vítězství v čestném boji smyslem života. Ve svém jednání vlastně
I vpád pasovských do Prahy
v roce 1611 tvoří paralelu s různými pozdějšími historickými událostmi: de facto šlo o intervenční vojsko, které přišlo do Prahy „na pozvání“ Rudolfa II. Císař se tím snažil zamezit důsledkům nedávno vydaného Majestátu: král katolík se lekal důsledků vlastního činu (podpisu pod listinou), v té době starého jen dva roky.
— 21 —
pražská defenestrace.indd 21
20.04.18 14:16
neustále přeháněl, a tak nebylo divu, že býval navzdory dobrým úmyslům často i neúspěšný. Stinnou stránkou jeho heroismu bylo hlavně to, že si zvykl brát na sebe větší odpovědnost, než jakou uměl unést: to je vlastnost dobrá snad u válečného hrdiny, méně však u politického vůdce. Thurn byl dobrý taktik, v politice však vyhrávají spíš stratégové, lidé, kteří dokážou myslet na víc tahů dopředu. Tím Thurn nebyl. Je zajímavé, že nejbližší člověk jeho života, jeho druhá manželka Zuzana Alžběta, rozená z Tiefenbachu, měla povahu úplně jinou. Zatímco její muž svým krajním radikalismem už vlastně předjímal heroismus nastávajících barokních časů, jeho žena se zdála stát v životě pevně na zemi. Občas, vzhledem k tomu, že byla manželkou vůdce stavovského povstání, svým chováním až překvapovala. Po celou dobu rebelie například udržovala styky s četnými příslušníky katolické strany, včetně samotného císaře Ferdinanda II. Zatímco její muž nechal vyhodit Viléma Slavatu z okna, jeho žena se i potom dál přátelila s ženou katolíka Otilií Slavatovou, a navštěvovala dokonce ji i jejího zraněného muže poté, co přijali azyl v v Lobkovickém paláci na Pražském hradě (a ochranu vlivné aristokratky Polyxeny z Pernštejna). Není tedy asi divu, že se i jejich pozdější osudy utvářely jinak. Zatímco Thurn skončil po bitvě na Bílé hoře jako žoldnéř, ochotný dát se najmout do jakékoli armády, jež bude bojovat s císařem Ferdinandem II., Zuzana Alžběta i jako manželka nejodbojnějšího kacíře dokázala v časech pobělohorských konfiskací uchránit rodinný majetek a dožila v klidu v Praze v roce 1624.
— 22 —
pražská defenestrace.indd 22
20.04.18 14:16
Václav Budovec z Budova (1551–1621)
V
zhledem ke svému věku a zkušenostem byl povstalými stavy pokládán za přirozenou autoritu, byl patriarchou hnutí. Procestoval Evropu, byl císařským vyslancem v Cařihradu. A dokázal obsáhnout skoro kompletní vzdělanost své doby. Stýkal se s nejpřednějšími kalvínskými teology. Původně působil jako rada u dvora císařů Rudolfa II. i Matyáše, oba se snažil ovlivňovat k větší toleranci směrem k protestantské víře. Spolu s Thurnem se více než kdokoli jiný zasloužil o to, že Rudolf II. podepsal „svůj“ proslulý Majestát. Později zastával důležité funkce ve vedení stavovského povstání. Zasloužil se o volbu Fridricha Falckého českým králem a spolu s ním pak určoval především jeho zahraniční politiku – i v jejích excentrických projevech, jako byla pražská jednání se zástupci tureckého sultána (v naději získat v nich spojence v boji proti Habsburkům). Po porážce povstání udělal na rozdíl od Thurna tu chybu, že se vrátil zpět do vlasti. Těžko říci, zda právě on, muž tolik zkušený a životem zkoušený, zadoufal, že se Ferdinand II. nakonec nad představiteli poražených stavů slituje. V každém případě skončil 21. června 1621 na popravišti mezi sedmadvaceti českými „pány“.
Pokud byl Thurn „mečem“ sta-
vovského povstání, pak Budovec byl jeho „hlavou“: specifickým způsobem to ocenil i válečný vítěz Ferdinand II., který Budovcovi dopřál cti být v květnu 1621 popravený na Staroměstském náměstí jako druhý v pořadí, hned po Jáchymu Ondřeji Šlikovi. Budovec se vrátil do vlasti dobrovolně hned poté, co vyvedl rodinu do bezpečí. K jeho posledním slovům údajně patřila i tato: „Svědomí mně nedopustilo opustit vlast a tu dobrou naši při. Ale nevím, co Pán Bůh o mně myslí, snad chce, abych dobrou tu při krví svou zpečetil… Takže zde jsem, Bože můj. Nalož se mnou, služebníkem svým, jak je libo před očima tvýma.“
— 23 —
pražská defenestrace.indd 23
20.04.18 14:16
praĹžskĂĄ defenestrace.indd 24
20.04.18 14:16
praĹžskĂĄ defenestrace.indd 25
20.04.18 14:16
praĹžskĂĄ defenestrace.indd 26
20.04.18 14:16
praĹžskĂĄ defenestrace.indd 27
20.04.18 14:16
praĹžskĂĄ defenestrace.indd 28
20.04.18 14:16
praĹžskĂĄ defenestrace.indd 29
20.04.18 14:16
Pražský hrad 23. května 1618
P
Takzvané Ludvíkovo křídlo, vy-
čnívající z jižní fronty Pražského hradu. Prostory, které původně sloužily jako byt krále Ludvíka Jagellonského, nechal Rudolf II. upravit pro své úředníky. Česká kancelář, z jejíhož okna byli v roce 1618 vyhozeni Slavata s Martinicem, sídlila ve druhém patře. Událost dnes na místě dopadu připomíná dvojice kamenných obelisků.
lán dohodnutý na tajné poradě předchozího večera znala z mužů, kteří toho dne dorazili na Pražský hrad, jen hrstka. Proti místodržitelům byli v absolutní přesile: zhruba stovka mužů proti pětici královských úředníků. Jen pár z oněch vetřelců však doopravdy vědělo, co je cílem akce, které se účastní. Většina z nich si její význam postupně uvědomovala až v následujících týdnech. Málokteré povstání probíhá od počátku podle plánu. Také Thurnovi a jeho společníkům se situace na Hradě od první chvíle vymykala z rukou. Až když on a jeho lidé rozrazili dveře dvorské kanceláře, zjistili, že z deseti místodržících jsou přítomni jen čtyři: nejvyšší purkrabí Adam ze Šternberka, karlštejnský purkrabí Jaroslav Bořita z Martinic, nejvyšší sudí Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka a převor maltézského řádu Děpolt z Lobkovic. Pátým a posledním přítomným, služebně bezvýznamným, byl písař Fabricius. Že většina místodržících nebyla přítomna, zavinili vlastně sami čeští stavové. Předem se nijak zvlášť netajili svou averzí ke královským úředníkům; o tom, že se „něco“ chystá, se po Praze mluvilo několik dní dopředu. V situaci, kdy se pražské ulice plnily vřavou, nebylo divu, že se většina královských úředníků rozhodla v kritický den na Hrad nepřijít. Tak se k velkému zklamání stavů konfrontaci vyhnul například královský sekretář Pavel Michna z Vacínova, na něhož měli někteří stavové spadeno nejvíc ze všech: před setkáním s nimi dal přednost cestě do Vídně. Další z místodržících, Adam mladší z Valdštejna, pro změnu zůstal doma se záchvatem dny. Přítomen nebyl ani nejvyšší kancléř Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic, považo-
— 30 —
pražská defenestrace.indd 30
20.04.18 14:16
vaný za hlavu „španělské strany“ a duchovního otce rekatolizace v Čechách. Naopak Slavata s Martinicem, kteří měli u stavů též nejeden vroubek, přišli na Hrad záměrně, odhodlaní ke konfrontaci, ať bude její výsledek jakýkoli. Pro Thurna a ostatní vzbouřence byli hlavním terčem útoku právě oni. Vědělo se o nich, že spolu se Zdeňkem Vojtěchem Popelem z Lobkovic jako jediní vysocí císařští úředníci v roce 1609 nepodepsali Rudolfův Majestát. Byli tedy považováni za nejzatvrzelejší přívržence katolické strany a byly jim připisovány skoro všechny dvorské úklady a intriky, ať už byli opravdu jejich původci, či ne. Cílem bylo je zabít. Aby však čin mohl mít mezinárodní úspěch, museli stavové postupovat se zdáním legality, jako nástroj spravedlnosti. Přinesli seznam obvinění, která na místě Slavatovi s Martinicem přednesli. Seznam byl dlouhý a nechyběly na něm ani osobní výčitky; Thurn například nezapomněl na to, že jako protestant vlivem katolických pánů ztratil výnosný úřad karlštejnského purkrabí, navíc právě ve prospěch přítomného katolíka Jaroslava Bořity z Martinic: pohoršil si tím na dvacetinu svého původního platu. Hlavní stavovská kritika však směřovala proti tomu, že Slavata s Martinicem po celou dobu, dlouhá léta, poklonkují jezuitům a i jinak ruší náboženský mír, ustanovený v zemi Rudolfovým Majestátem. Thurn, Colonna z Felsu a Vilém starší z Lobkovic, kteří delegaci vedli, určovali také průběh vzrušeného hovoru. Byl to Colonna z Felsu, kdo nakonec položil otázku,
Zřejmě nejznámější vyobrazení
třetí pražské defenestrace z roku 1618. Zahraniční umělec pracoval na základě fantazie, zobrazený výjev neodpovídá skutečnosti. Prostorová dispozice České kanceláře byla jiná a i situace v malé místnosti, zaplněné davem zuřících lidí, byla mnohem méně přehledná.
— 31 —
pražská defenestrace.indd 31
20.04.18 14:16
Všichni tři přežili pád ze šest-
náctimetrové výšky, skoro nic se jim nestalo. Byl to zázrak, alespoň Vilém Slavata si byl jist, že byl. A tak k uctění Panny Marie, která to podle něho zařídila, nechal pořídit děkovný obraz.
mají-li tedy být místodržitelé za rušení Majestátu ukráceni na životě. V momentě, kdy ta otázka padla, údajně mnozí z přítomných zaváhali. Jako by si přece jen uvědomili vážnost okamžiku – to, že se rozhoduje, zda v zemi vypukne občanská válka. Nakonec však vetřelci s tím, že Slavata a Martinic jsou zemskými škůdci, souhlasili. Zbylí přívrženci katolické strany byli potom odvedeni, pozornost příchozích se nyní zaměřila pouze na Slavatu s Martinicem, ztotožněné s nenáviděnou habsburskou mocí. O jejich vině měli návštěvníci jasno, debata se vedla jen o tom, je-li nebo není na místě slitování. Kdosi navrhl, že postačí, budou-li oba místodržící uvězněni v Černé věži na Pražském hradě. Většina přítomných pánů však mínila, že bude lepší vyhodit je z okna. Jak stavové řekli, tak i udělali. První vyletěl oknem Martinic: postarali se o to čeští pánové Jan Litvín z Říčan, Oldřich Vchynský a Albrecht Jan Smiřický. Ještě při letu vzduchem bylo prý slyšet, jak se jejich oběť dovolává Boží pomoci. Potom se titíž pánové vrhli na Slavatu; bránil se zvlášť urputně, leč i jeho přemohli. A jak už tak byli v ráži, všimli si nakonec, že v místnosti zbyl z katolíků ještě písař Fabricius, bezvýznamná figurka. Nakonec vyhodili oknem také jeho. Šlo o symbolický akt, jehož podstatu však tvořila obyčejná vražda. Jaké proto bylo překvapení útočících pánů, když pohledem z okna zjistili, že všechny tři jejich oběti přežily. Při pádu do hradního příkopu se to zdálo skoro neuvěřitelné; zasloužil se o to především svažitý terén, po němž se vyhození sklouzli po zádech. Nejen katolíci, ale i část protestantů si takový výsledek akce vyložila jako znak Boží vůle. Po Praze se okamžitě rozletěla vyprávění o zázraku, při kterém prý Panna Maria zachytila padající muže do cípů svého nebeského pláště a pomalu je pak snesla na zem. Nepomohlo dokonce ani to, když Thurn a spol. začali za prchajícími střílet z bambitek. Martinic nakonec vyvázl skoro bez zranění. Slavata dopadl hůř, při pádu narazil hlavou na kamennou římsu spodního okna, po pádu nemohl chvíli vstát a málem se udusil vlastní krví. Jeho zbylí dva společníci ho však odvedli do bezpečí a nalezli mu azyl v domě vlivné katolické šlechtičny Polyxeny z Lobkovic.
— 32 —
pražská defenestrace.indd 32
20.04.18 14:16