Issuu

V jakém jazyce sním? Pam ěti

Elena Lappin

ODEON

V jakem jazyce snim?_001 a 003.indd 3

3/8/18 2:37 PM

Přeložila Dominika Křesťanová

ISBN 978-80-207-1815-0

Pro Maxima, mého bratříčka

Ó paměti, co s mládím jen se stalo, jež život pravdou nazývalo? Thomas Hardy: Paměť a já

Dějiny lidstva jsou okamžikem mezi dvěma kroky poutníka. Franz Kafka

Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem. české přísloví

Prolog

V červenci 2015 jsem si s otcem vyšla na jednu ze vzácných procházek po okolí pražského bytu mých rodičů. Od roku 1970 žijí v Německu, ale v posledních zhruba deseti letech se opakovaně vracejí do tohoto druhého domova. Matka je spokojená na obou místech, ale otec je očividně mnohem šťastnější v tomto městě, které si zamiloval už jako dospívající mladík. V poslední době mu chůze dělá potíže. Trpí chronickou bolestí zad, kvůli níž musí vždy po pár krocích zastavit a opřený o hůl odpočívat. Bez hole ještě stále vypadá mladistvě, je elegantní a plný života. Skutečný věk – osmdesát čtyři let – je na něm poznat, jen když ho bolest příliš zmáhá a on musí nabrat dech a počkat, až se mu vrátí energie. A ona se vždycky vrátí. V Hamburku tráví většinu dne doma, kde pospává před televizí. Ale v Praze si den co den najde záminku k drobné pochůzce, kterou potřebuje vyřídit, k návštěvě míst, která chce vidět, a lidí, se kterými se chce setkat. V Praze je duchem o řadu let mladší. V den, o kterém vyprávím, v předvečer mého návratu do Londýna, mi otec oznámil: „Půjdeme koupit ty čajové lžičky, co jsi chtěla. Vím, kde je mají.“ Před časem jsem se zmínila, že potřebuji víc čajových lžiček, a on si to zapamatoval. 9

Pomalu jsme šli po dlážděných ulicích a přes rušné silnice. Jeli jsme autobusem, pak tramvají. Nedaleko před cílem otec prohlásil, že si potřebuje odpočinout, a tak jsme se zastavili na zahrádce jedné kavárny. „Podívej,“ řekl a ukázal nad sebe. „To je ten dům.“ „Který dům?“ „Dům, kde jsem bydlel se starším bratrem a jeho ženou, když jsem se sem přistěhoval z Moskvy.“ Pochopitelně jsem věděla, že se v roce 1947 jako mladík přestěhoval do Prahy – dodnes mluví česky s lehkým ruským přízvukem –, ale za celá ta léta, kdy jsme tu v době mého dospívání žili, ani později, když jsme sem často jezdili na návštěvu, se otec nezmínil o své první pražské adrese. Vždycky o minulosti vyprávěl tak, jako by jeho osobní dějiny začaly v době, kdy se oženil s mou matkou. Teď se ale nečekaně otevřel. „Podívej,“ pokračoval a ukázal na budovu na opačné straně ulice. „Tam jsme kupovali maso. A vidíš ten dům na rohu? Tam byl vynikající krejčí. Hned ten den, co jsem sem dorazil, mě k němu Gríša zavedl a objednal mi dva obleky, protože jsem s sebou neměl vůbec nic.“ Rozhlédl se po dopravním ruchu, tramvajích, lidech… Všechno si to prohlédl a poznamenal: „Vlastně se tu toho tak moc nezměnilo. Toho dne, kdy jsem poprvé uviděl tuhle ulici, jsem si Prahu na místě zamiloval. Poprvé v životě jsem viděl civilizaci. Doma jsme měli záchod na dvoře.“ Najednou zavolal číšníka a prohlásil, že chce zaplatit, okamžitě. „Pojď. Chci ti ukázat ten byt, kde jsme bydleli. Je to hned tady na rohu.“ A tak jsme šli, pomalu. Dům byl velice hezký, v secesním slohu a dobře udržovaný. Když jsme k němu docházeli, ze vcho10

du právě mířila ven jakási mladá žena a můj otec se kolem ní protáhl dovnitř, jako by na to měl plné právo. Pak se váhavě zastavil před výtahem. „Nejsem si jistý, které to bylo poschodí,“ řekl a bylo znát, že se sám na sebe zlobí. „Myslím, že čtvrté. Ne, páté. Ano, páté.“ V pátém patře vystoupil z výtahu a šťastně se usmál. „Tamhle, ty poslední dveře. To je ono. Tam jsme bydleli.“ „Co chceš dělat teď?“ zeptala jsem se. „Zazvoním a řeknu jim, že jsem tu kdysi bydlel. Co jiného?“ „Jak chceš.“ Stařec, můj otec, sebral všechny síly, se zářícíma očima došel k cizím dveřím a stiskl zvonek. Vyfotila jsem ho, jak tam stojí, lehce nahrbený, ale stále plný svého starého elánu. Vypadal důstojně, natěšeně a také trochu posmutněle. I když ten smutek jsem dost možná cítila jen já. Nikdo neotevřel. Otec zazvonil znovu. Nic. Byl zklamaný. „A já ti tolik chtěl ukázat kousek svého mládí,“ řekl. „Ale nevadí. Pojď, půjdeme koupit ty lžičky.“ Dveře výtahu byly dosud otevřené. Cestou dolů jsem se zeptala na ten byt, jaký byl? A jaká byla v roce 1947 Praha? „Nech toho,“ odbyl mě rázně. „Víš, že o těchhle věcech nechci mluvit.“

Telefonát

Jedné únorové neděle v roce 2002 uprostřed hlučné rodinné večeře v kuchyni mého londýnského domova zazvonil telefon. Právě jsem naservírovala na talíře druhý chod. Můj manžel a tři děti se se smíchem halasně dohadovali o několika věcech zároveň. Moje dcera a prostřední syn byli středoškoláci, nejstaršímu synovi bylo něco přes dvacet. Mně bylo čtyřicet sedm. Zavřela jsem dveře do kuchyně a šla do jídelny zvednout telefon. „To je Lena?“ zeptal se anglicky jakýsi muž. Podle přízvuku to byl Rus. „Ano. Kdo volá?“ „Volám z Moskvy. Jste zdravá? Mám pro vás zprávu, která by vás mohla rozrušit. Posaďte se, prosím.“ „Nic mi není. O co jde? Jestli chcete, můžete mluvit rusky.“ Přešel do ruštiny. Hlas se mu chvěl emocemi. To je u ruských hlasů normální, nepřekvapilo mě to. „Říká vám něco jméno Schneider?“ „Ne.“ „Opravdu?“ Zdálo se, že ho to opravdu zarazilo. „Váš skutečný otec se jmenoval Schneider. Než poznala vašeho otce, žila vaše matka s jiným partnerem. Jmenuje se Joseph. Vy jste jeho dcera. Znala ho jako Schneidera, ale jeho skutečné příjmení je Minster. Byli to Američané žijící v Mosk13

vě. Váš dědeček kdysi pracoval jako tajný agent Sovětského svazu. Měl –“ Volající náhle ztratil jistotu. Přeskakoval z jednoho tématu na druhé, jak se mi v rychlosti pokoušel sdělit příliš mnoho informací. Zvláštní bylo, že jsem mu věřila. Nechápala jsem proč a jak, vlastně jsem ani nevěděla, co se to děje, ale cítila jsem, že mluví pravdu. Něco zapadlo na místo. „Trvalo mi spoustu let, než jsem tě našel, Leno. Spoustu let.“ Byl to můj strýc z otcovy strany, bývalý manžel Josephovy sestry. Do pátrání se pustil z toho důvodu, že měl dceru o něco mladší než já, která žila ve Spojených státech. Chtěl, aby se dcera seznámila s příbuznými. Připadalo mu to velice důležité. „Tvůj skutečný otec žije v New Yorku. Celá rodina odjela ze Sovětského svazu v roce 1973, s vlnou židovské emigrace. Máš nevlastního bratra od otcovy druhé manželky Žije také v New Yorku.“ Projel mnou první osten zklamání a bolesti. Proč mě tedy nehledá tenhle otec? A proč mi to rodiče nikdy neřekli? Volající (který se konečně představil jako V.) řekl, že bych si měla promluvit s rodiči, aby mi jeho slova potvrdili. A dovolím mu, aby dal Josephovi moje číslo? Obojí jsem odsouhlasila a zavěsila jsem. Nevrátila jsem se rovnou do kuchyně. Zavolala jsem matce do Hamburku a pověděla jí o telefonátu. Mlčela. Mlčení – v rozhovoru – je v naší rodině nanejvýš nezvyklá věc. Moji rodiče bez přestání zaníceně mluví o čemkoli pod sluncem. S výjimkou svých tajemství, jak se ukázalo. Bylo mi tudíž jasné, že tím jen potvrzuje pravdivost mých nových informací, když nejdřív mlčela a pak řekla: „Počkej, až si promluvím s tátou. Zavolám ti zpátky.“ 14

Telefon znovu zazvonil. „Leno? Eto tvoj atěc gavarit.“ Muž s mnohem silnějším hlasem než V., mluvil rusky a maličko zadrhával. „Leno? Tady tvůj otec.“ Překvapivě normálně jsme si pohovořili o tom, kde kdo žijeme, co děláme… Jako kdybych už jednoho otce neměla. Ve středním věku jsem se znenadání přenesla zpátky do dětství. Co jsem věděla? Co jsem nevěděla? Předchozího roku mi vyšel můj první román Nos. Byl to příběh mladé Američanky žijící v Londýně, jejíž rodiče, a zejména matka, postavili mezi sebe a děti zeď neproniknutelného mlčení. Až v dospělosti moje hrdinka víceméně náhodou odhalila pravdu o své rodině a pochopila, proč tomu tak bylo. Myslela jsem, že celý příběh je dílem mé fantazie. Ale možná jsem psala o něčem, co jsem tou dobou ještě nechápala, ale žila jsem s tím celý život. Než jsme se rozloučili, řekla jsem Josephovi, že příští týden letím jako žurnalistka pracovně do New Yorku. Domluvili jsme se, že se setkáme. Bylo znát, že má radost. Pak jsem zavolala svému bratrovi Maximovi do Berlína. Byl u něj právě na návštěvě náš otec, a zatímco jsme s Maximem mluvili, slyšela jsem, jak otec v pozadí telefonuje s mojí matkou. Rychle jsem bratrovi převyprávěla, co se přihodilo. „Proč máš zrovna ty takovou kliku,“ řekl se smíchem. Ale pak zvážněl. „Jsi v pohodě?“ „Ano,“ odpověděla jsem. „Nebo možná ne. Já nevím.“ Vzápětí mi krátce po sobě volali rodiče. Oba mi potvrdili, že příběh, který jsem slyšela od V., je pravdivý. „Popravdě řečeno,“ dodala matka, „ulevilo se mi, že je to venku.“ 15

„Bojím se, že tě ztratím,“ přiznal otec. Kromě bratra zjevně nikoho nezajímalo, jak se s tímhle bleskem z čistého nebe vyrovnávám já. Hlavní byli moji rodiče, já byla až druhá na řadě. Ale čí příběh to tedy byl? A jaký příběh? Vrátila jsem se do kuchyně ke své vlastní rodině, aniž bych dala najevo, co se právě stalo, že se můj život – a svým způsobem i jejich – právě otočil naruby. Věděla jsem jen jedno: můj otec pro mě navždycky zůstane otcem, ať se vztah s Josephem vyvine jakkoli.

Čechovova pistole na otcově stěně

„Pokud v prvním dějství visí na stěně zbraň, v následujícím by se z ní mělo vystřelit,“ napsal, jak známo, Anton Čechov v roce 1889. Literární prostředek zvaný Čechovova zbraň tudíž postuluje, že spisovatelé musí uvádět klíčové prvky do vyprávění stejně pečlivě a rozmyslně, jako když zločinec plánuje vraždu. Nic se nesmí ponechat náhodě. Každý detail má své opodstatnění, jež musí vyjít najevo v tom přesně správném okamžiku. S podobnou zbraní, jakou měl možná Čechov na mysli, jsem vyrůstala. Byl to revolver Smith & Wesson z devatenáctého století a visel v Praze na stěně pracovny muže, kterého jsem znala jako svého otce. Nezvyklá dekorace, zavěšená na hřebíku nad pohovkou, přitahovala pozornost každého, kdo sem vstoupil. S oblibou jsem šplhala nahoru a dotýkala se jeho černé kovové pažby, rezavé hnědé hlavně a bubínku. Vždycky mi připadalo, jako by z něj právě vyšla rána, že je cítit pachem prachu a kouře – kouře imaginárního, ale i tak silného. Otcova domácí pracovna pro mě byla místem plným tajů. Nábytek byl z konce šedesátých let (světlé zaoblené tvary a pastelové barvy), ale porůznu se nacházely předměty, z nichž dýchala historie: velké starožitné křeslo z extravagantního černého dřeva s měkkým polstrováním, ohromná olejomalba v těžkém zlaceném rámu, portrét starého muže jako vystřižený z Rem20

brandtovy dílny – temný, leč tajuplně osvětlený. Tohle ovšem byla vypůjčená historie, taková, kterou kupujete spolu se starožitností: v její přítomnosti a v její vlastní době se odehrávaly životy jiných lidí. Jedině ta zbraň na zdi přináležela k otcovým osobním dějinám, jen ona byla očitým svědkem. Podle rodinné historky, která se vyprávěla a posléze donekonečna opakovala každému, kdo projevil zájem (ba i těm, kdo ho neprojevili), ji náhodou vykopali v zahradě domu otcových rodičů v Kuncevu na předměstí Moskvy. Nikdo nevěděl, jak se tam dostala, ani komu mohla původně náležet. Zbraň už pochopitelně dávno nefungovala (jestlipak by Čechov přišel s nějakým literárním opatřením ohledně rozbité zbraně?), ale vypadala působivě. Měla v sobě jakousi tvrdou krásu a esteticky jednoduchou formu. Můj otec ji měl velice rád a já také. A pořád mám. Revolver se s námi stěhoval z Prahy do Hamburku (do Prahy předtím dorazil z Ruska), když jsme sem v roce 1970 emigrovali. Stále má místo v otcově pracovně, ale už po řadu let nezdobí zeď. Místo toho ho otec přechovává na mramorové poličce nad radiátorem, před zarámovanou fotografií své matky. Zemřela krátce po čtyřicítce, když jemu bylo teprve pět, a proto vypadá na tomto jediném portrétu, který jsem kdy viděla, navěky mladá: výrazné tmavé oči, černé vlasy rozdělené pěšinkou a nesmlouvavě stažené dozadu. Má hezké, čisté rysy, otevřený obličej bez úsměvu, plné rty. Vypadá přísně, dokonce až nepřístupně, a možná trochu smutně. Měla šest synů (dva z prvního manželství) a musela být rázná, praktická a houževnatá. Jestlipak by časem povolila a změkla, jako všechny židovské babičky? Kdyby zůstala naživu a doprovázela své syny do dospělosti, byl by z mého otce – jejího nejmladšího – jiný člověk? 21

Obsah

Prolog Telefonát Čechovova pistole na otcově stěně Višně Stříbrná lžíce Moje narození Ruský seznam prvních slov Bez rozloučení Zelené světlo Rozmazané vidění Kuličky Odkud se berou knihy Pražské deníky a stromy Moje pražské jaro Eau Sauvage Hamburg: Přístav, odkud není návratu Maximantel „Papír je trpělivý“ Kafka v Hamburku Maxim: Náš klub ztroskotanců Izrael: Předehra k domovu Dvojitá ponoření Hluboká struktura

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. 9 13 20 27 39 45 52 57 70 77 83 94 104 118 131 139 143 149 156 163 173 186 194

My Guy „Ty nepíšeš, viď?“ „Nevěsty odjinud“ „Fialový korálek je ve vaně“ Požární poplach Nenadále New York Haifa: Přístav návratu Tornádo na předměstí Pleasantville Nenadále Londýn „With love, Pa“ Druhá strana Čaj a čao Řetěz Sleduj jazyky Epilog

. . . . . . . . . . . . . . . .

. 198 . 205 . 216 . 220 . 224 . 230 . 236 . 248 . 254 . 258 . 261 . 268 . 287 . 298 . 302 . 311

Malý doslov k českému vydání . . . 317 Poděkování . . . 319 Seznam autorů fotografií a literárních zdrojů . . . 321

Elena Lappin V jakém jazyce sním? Z anglického originálu What Language Do I Dream In? vydaného nakladatelstvím Virago Press v Londýně roku 2016 přeložila Dominika Křesťanová Fotografie na obálce Rada Biller Obálku navrhl Ivan Brůha Redigovala Kateřina Keilová Odpovědný redaktor Jindřich Jůzl Technický redaktor Jiří Staněk Počet stran 328 Vydala Euromedia Group, a. s. – Odeon, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2018 jako svou 9711. publikaci, v Odeonu publikace 748. Sazba SF SOFT, Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy dodává na trh Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz