Issuu

ISBN 978-80-249-3742-7

Hrisnik.indd 4

26.10.2018 15:04:07

JEDNA

K lecový hrob v okrese Beaufort byl cosi nevídaného. Při všech svých toulkách po hřbitovech jsem jich objevila jen hrstku a všechny se nacházely v Evropě. Takzvaný mortsejf byl skotský vynález, chytře navržený a vyráběný počátkem devatenáctého století jakožto prostředek, jenž měl hatit nekalé plány vylupovačů hrobů, kteří se obohacovali tak, že čerstvé lidské ostatky vykopávali a prodávali je. Jenomže v moderní době už krádeže těl nebyly zrovna na pořadu dne a podle toho, co jsem zahlédla přes vysokou trávu, nepůsobila tahle klec nijak starodávně. Mohla být stará nejvýš dvacet, třicet roků – tedy pokud vůbec. Těžké železné mříže sice na slaném vzduchu zrezivěly, ale pruty a pláty byly dosud netknuté, a jak jsem si všimla, na vrátkách se matně leskl ocelový zámek. Zatímco jsem procházela po zarostlé cestičce, pulz se mi zrychloval. O takový fascinující nález člověk nezakopne každý den. Ačkoli slovo zakopne asi nebylo úplně výstižné,

Hrisnik.indd 5

26.10.2018 15:04:07

A M A N DA S T E V E N S OVÁ

protože mě to na tohle opuštěné místo táhlo z určitého důvodu. Od práce na hřbitově Sedm bran mě odlákala síla, kterou jsem zatím neznala. Na tomhle malém hřbitůvku, ležícím poblíž ruin starého kostela v Ascensionu v Jižní Karolíně, jsem pracovala posledních několik měsíců. Až doteď se při restaurování nedělo nic zvláštního. Než padl soumrak, vysbírala jsem odpadky, očistila náhrobní kameny a posekala křoviska, načež jsem odjela domů, kde jsem po chladné sprše a osamělé večeři zalezla do postele. Tohle už se stalo součástí vítaného a zaběhnutého pořádku. Dokonce i noci byly monotónní a většinou bezesné. V těchto letních dnech, kdy se jihokarolínské nížiny pekly v srpnovém vedru, jsem bývala tak utahaná, že jsem spala jako pařez. Nevýkonná klimatizace v pronajatém domě mi poskytovala úlevu jen zanedbatelnou, takže jsem nakonec začala spávat v hamace na verandě opatřené sítěmi proti hmyzu. Na mořském větříku vanoucím od ostrovů a na hlasech ptáků, kteří mi z pomerančového háje vyzpěvovali serenády, bylo cosi bytostně uklidňujícího. Zde, v téhle pobřežní oáze, se Charleston zdál být vzdálený miliony mil a spolu s ním i John Devlin. Říkala jsem si, že právě tohle jsem přece chtěla. Po událostech, které se více než před rokem odehrály na Krollově hřbitově, se propast mezi námi rozevírala stále víc, až jsem nakonec cítila, že nemám na vybranou a musím Devlinovi dát prostor, který zjevně potřeboval. Volno, které si vzal u charlestonské policie, se plynule přelilo do trvalé rezignace. Naposledy jsem se doslechla, že pracuje pro svého dědečka, což byla situace, kterou jsem si ještě před rokem nedokázala představit. A vůbec, stala se celá spousta věcí, jež by mě ani ve snu nenapadly a z nichž nebyly nejméně podstatné změny, které jsem prodělala já

Hrisnik.indd 6

26.10.2018 15:04:07

HŘ ÍŠNÍK

sama. Avšak jediné, co se nezměnilo, byla bolest v mém srdci. I po té době mě Devlinova nepřítomnost v mém životě bolela. Proto pro mě byla náročná obnova nové lokality vítaným rozptýlením. Zakázka týkající se hřbitova Sedm bran přišla po dlouhém, osamělém období pomyslného zimního spánku právě včas. Jaro s sebou přineslo rozhodnutí a nový zápal pro práci. A klid a mír hřbitova znovu obnovil mou rozkolísanou rovnováhu. Ale upřímně řečeno, měla jsem vědět, že tenhle klid nepotrvá dlouho. Jako vždycky. Přes krajinu táhl stín. Vzhlédla jsem k obloze, kde nad korunami stromů plachtilo v lenivých kruzích káně. Byl horký, tichý den. Španělský mech visel z dubů skoro nehybně a šlahouny osladiče, které lnuly ke kůře, se v horku kroutily a hnědly. Jak jsem tak stála a pozorovala kroužícího dravce, srdce se mi rozbušilo ještě rychleji. Kolem se nic nepohnulo. Žádné zvíře, duch ani nic jiného. A přece jsem věděla, že tam něco – někdo – je, že se skrývá mezi stíny. Proč jsi mě sem zavedl? mlčky jsem se ptala, zatímco jsem se otočila a očima pátrala v lese za sebou. Co po mně chceš? Žádná odpověď. Nic než hedvábné šustění trpasličích palem. Klecový hrob byl sice úchvatný objev, ale nemyslela jsem si, že je to jediný důvod, proč mě to sem táhlo. A nešlo ani o jeho odlehlost, protože na tom, že některé hroby leží stranou od ostatních, ještě nebylo nic výjimečného a v minulých dobách se našla spousta důvodů – sebevražda, zlodějství či podezření z čarodějnictví –, proč zesnulého uložit mimo posvěcenou půdu hřbitova. Kdepak, tady bylo ve hře něco jiného. Záhada, která ještě nevyplula na povrch. Zplihlé pramínky vlasů, které mi vyklouzly z ohonu, mi načechral zbloudilý vánek a já jsem navzdory horku ucítila,

Hrisnik.indd 7

26.10.2018 15:04:07

A M A N DA S T E V E N S OVÁ

jak mi po zádech přetančily nahoru a dolů ledové prsty. K prvnímu káněti se připojilo další. Ještě chvíli jsem je sledovala, než mi zrak padl na stinnou řadu stromů. Přísahala bych, že odkudsi z hloubi lesa slyším prozpěvování – vzdálenou monotónní říkačku, která se ve chvíli, kdy přestal povívat větřík, rozplynula do ticha. Obrátila jsem se zpátky k cestě a plahočila se dál. Přitom jsem se oháněla po moskytech a komárech, kteří na mě vylétali z trávy. Trpasličí palmy se sotva pohnuly a jiný zvuk ke mně nedoléhal. Obklopilo mě naprosté ticho. Prsty, které mě doteď lechtaly zezadu na šíji, mi nyní s ledovou přesností prohrábly vlasy. Když do nehybného vzduchu náhle pronikl ohavný sirný zápach nedalekých slaných mokřadů, na pažích se mi naježily chloupky. Opět ke mně dolehlo to prozpěvování, tlumené a vzdálené, sotva hlasitější než opakovaný šepot, který umlkl ve chvíli, kdy jsem se kvapně ohlédla přes rameno. Přidala jsem do kroku. Poháněla mě síla, kterou jsem zatím nechápala. Nejednou mi blesklo hlavou, že bych se měla obrátit a upalovat po stezce zpátky ke hřbitovu, co mi nohy stačí. Už jsem se ale dostala příliš daleko a silně mě ponoukala i blízkost toho pozorovatele z lesa. Když jsem přišla blíž, uviděla jsem tu klec mezi plevelem zřetelněji. Byla to těžká konstrukce, opatřená železnými pruty a pláty zajištěnými zámkem, aby bezpečně chránily pohřbené ostatky. Za starých časů by tenhle zlepšovák hrob uchránil, dokud by v důsledku rozkladu nebožtík nepozbyl ceny pro lékařské školy i anatomy, kteří lupiče mrtvol zaměstnávali. S touhle klecí to ovšem bylo jinak. Okraje byly ukotveny v cementu, takže tímto sejfem nemohla pohnout ani ruka člověka, ani matky Přírody. Okolo železných tyčí se ovíjely trnité popínavky se srdčitými listy a skrz mříže trčel

Hrisnik.indd 8

26.10.2018 15:04:07

HŘ ÍŠNÍK

ven plevel. Maskování tedy bylo tak důkladné, že náhodný kolemjdoucí by klec vůbec nezahlédl. Zůstávala proto skrytá a zapomenutá bůhvíjak dlouho, dokud mě sem nepřivábil pozorovatel z lesa. Už jsem byla tak blízko, že jsem pod mříží viděla propadlou hlínu. Přijít sem kdykoli jindy, pátrala bych po tabulce se jménem nebo po náhrobku, ale teď jsem hrob jen zběžně přelétla pohledem, protože mě upoutalo něco jiného. Asi tři metry ode mě nalevo jsem postřehla další klec. Z toho, co jsem z ní přes plevel a popínavé rostliny zahlédla, mi bylo jasné, že se jedná o zařízení v podstatě totožné s tím prvním. Až na jeden pochmurný detail: uvnitř klece z čerstvě zasypaného hrobu trčely dvě ruce a svíraly železnou mříž.

Hrisnik.indd 9

26.10.2018 15:04:07

DVĚ

Ruce to byly malé a křehké, pod zaschlou hlínou vypadaly bledé s křídově modravým nádechem. Uvědomila jsem si, že nepatří dítěti, nýbrž drobné ženě. Mladé bělošce. Snažila jsem se od toho děsivého výjevu odtrhnout zrak, ale marně. Stála jsem jako přimrazená, a jak na mě doléhal dusivý děs, košilí mi začal prosakovat pot. Ten objev mě ochromil, hrůzou jsem byla skoro bez dechu. Dokonce jsem měla i moment déjà vu, jenž mě přenesl zpátky k vraždám na hřbitově Dubový háj a k příšerným nálezům, které jsem tam učinila spolu s Devlinem. Ale i ve stavu takového rozrušení jsem měla tolik duchapřítomnosti, abych vyhodnotila situaci a ujistila se, že mi nehrozí bezprostřední nebezpečí. Zdálo se, že až na toho neznámého v lese jsem sama. Moje jemné smysly byly tak vyladěné na prostředí, že jsem vysoko v koruně stromu slyšela šelestit listí a vnímala jsem, jak opodál pleskla vlna o břeh. Čichala jsem slanou

Hrisnik.indd 10

26.10.2018 15:04:07

HŘ ÍŠNÍK

vodu z mokřadů a dřevité aroma jehličnatých stromů, nedoléhalo však ke mně nic lidského: žádná přetrvávající energie. Žádný výmluvný zápach potu a vzrušení. Téměř proti své vůli jsem se zhluboka nadechla, abych zapátrala po pachu rozkladu, který by mi mohl poskytnout vodítko, jak dlouho je tělo pohřbeno. Absence hniloby vypovídala o nedávné smrti. Maso na hřbetech rukou a na tom, co jsem viděla z paží, trčících z hlíny, vyhlíželo pružně, což mě přimělo k úvaze, jak je to dlouho, co téhle chudince krev v žilách ještě kolovala. Možná jen pár okamžiků předtím, než jsem k hrobu dorazila. Kdybych byla přišla dřív… Byla bys také mrtvá, zašeptal hlásek. Zamčená na celou věčnost v jedné z těch kovových klecí. Setřásla jsem pocit dusivé klaustrofobie a znovu jsem zaměřila pozornost na vzhled klece. Stejně jako u té první i zde byly okraje ukotveny v cementu, aby se nedaly snadno odstranit. Kovové pruty a mřížoví byly místy prorezlé, ale zámek vypadal dost nově a určitě ho na vrátka upevnili teprve nedávno, protože na slaném vzduchu ještě odolával korozi. To zjevnější a podstatně děsivější zjištění na mě sice dolehlo okamžitě, ale zatím se mi ho dařilo zatlačit do nejvzdálenějšího kouta mysli. Ale když jsem nyní civěla na ty půvabné ruce, musela jsem se k té hrůze postavit čelem: ta žena byla do hrobu pohřbena zaživa. Pohřbena. Zaživa… Otřásla jsem se a šinula se ještě blíž, dokud jsem nezírala přes mříž přímo na ruce. Byly špinavé, nehty měly olepené hlínou a roztřepené od hrabání. Skrze špínu jsem zahlédla kudrlinku vytetovaného slova na vnitřní straně zápěstí a na pravé ruce lesk stříbrného prstýnku. Složitý vzor ve mně vzbudil dojem, že ten šperk je starodávný, a snad se dokonce

Hrisnik.indd 11

26.10.2018 15:04:07

A M A N DA S T E V E N S OVÁ

jedná o rodinnou památku. Neubránila jsem se myšlence, proč jí ho vrah nechal. To si byl tak jistý – nebo si snad byla jistá? –, že se tělo nikdy nenajde? Vrah. Jak na mě dolehlo vědomí, že tenhle nález je reálný, ticho se prohloubilo. Od chvíle, kdy jsem ty ruce prvně zahlédla, uplynulo sotva pár okamžiků, ale měla jsem dojem, jako bych tam stála celé věky a marnila drahocenný čas. Byla zde spáchána vražda, a čím dřív zavolám policii, tím dřív mohou oběť identiﬁkovat a začít pátrat po jejím vrahovi. Postup jsem znala, věděla jsem, co mám dělat. A přece jsem váhala, poněvadž jsem cítila, že tohle je teprve začátek čehosi temného a zlověstného. Hádanka od mrtvé, která mě prověří tak, jak jsem to ještě nikdy nezažila. A tak jsem tam zůstala trčet jako přikovaná, zhluboka jsem dýchala a protahovala tyhle poslední momenty klidu před bouří. Jak se ukázalo, na nerozhodnost mi zbývalo jen pramálo času. Při varovném tremolu potáplice, která zakřičela odkudsi z lesa, mi po zádech ostře přeběhl mráz. Znovu jsem se zprudka obrátila a přejela očima kraj lesa. Zlomek vteřiny předtím, než třeskl výstřel z pušky, při němž jsem se honem začala krýt, mě napadlo, že vrah by mohl být ještě nablízku. Praštila jsem sebou o zem ve chvíli, kdy mě cosi horkého škráblo do líce. Rukou jsem si tam sáhla, a když jsem ji zase odtáhla, prsty jsem měla od krve. Treﬁli mě. Střelili. Poháněna strachem a pudem sebezáchovy jsem se připlácla břichem k hlíně a zakryla si hlavu pažemi. Byla jsem si jistá, že mně v příští vteřině projede hlavou další kulka. A to by byl můj konec, protože před smrtelným zraněním by mě neochránil ani můj dar, ani moje poslání. Když dozněla ozvěna prvního výstřelu, s pevně zavřený-

Hrisnik.indd 12

26.10.2018 15:04:07

HŘ ÍŠNÍK

ma očima jsem se připravila na zásah. Jako vždycky jsem v momentu nejvyšší nouze pomyslela na Devlina. Kdybych tady na té opuštěné mýtině umřela, vycítil by můj odchod? Přišel by sem pátrat po mém těle? Anebo by pro něj to, že jsem mu zmizela ze života, byla taková úleva, že by ignoroval záchvěvy předtuchy a instinkt, který si vybrousil během let, kdy sloužil u policie? Jakmile mi tahle znepokojivá představa bleskla hlavou, znovu jsem si uvědomila to absolutní ticho a snažila se mobilizovat vlastní smysly. Co vidím, slyším, čichám, chutnám? Soustřeď se! Když se mezi plevelem nic nehýbalo, zdvihla jsem hlavu, abych obhlédla okolí. Sáhla jsem si prstem na krev na tváři a uvědomila si, že rána je jen povrchní a že mi ji nezpůsobilo nic hrozivějšího než popínavý asparágus. Celou situaci jsem si zpětně přehrála a dospěla k závěru, že výstřel nezazněl od lesa, ale od mokřadů, což mě přivedlo na myšlenku, že zamýšleným cílem byl nejspíš krokodýl, a ne já. Ve svém už tak dost rozjitřeném stavu jsem reagovala přehnaně. Přesto jsem zůstala ležet v hlíně ještě několik minut, protože jsem se snažila uklidnit překotně bušící srdce. Ukrytá v plevelu jsem špicovala uši, abych včas postřehla výmluvný svist kulky anebo zapraskání větvičky pod kradmými kroky. Když ke mně nedolehlo nic, vysoukala jsem se na kolena a pak na nohy. Oprášila jsem si džíny a vrátila se ke druhému klecovému hrobu. Bezmála jsem očekávala, že klec bude prázdná – že se ty bledé ruce stáhnou zpátky do hrobu. Ale kdepak. Byly tam pořád a stále svíraly kovovou mříž. Ovanul mě chladný, nepřirozený vánek. Zvedla jsem hlavu, znovu se pomaloučku obrátila a začala zkoumat mýtinu. Jak vítr rozčeřil vysokou trávu, uviděla jsem, co přede mnou zatím zůstávalo skryto: z vlnící se vegetace

Hrisnik.indd 13

26.10.2018 15:04:07

A M A N DA S T E V E N S OVÁ

vykukoval tucet naprosto stejných klecí, rozestavěných okolo mě do kruhu.

Doktor Rupert Shaw, zakladatel a šéf Charlestonského ústavu pro parapsychologické studie, kdysi vyslovil názor, že má náklonnost ke hřbitovům zčásti pramení z uvolněné energie, kterou po sobě zanechávají mrtví. Dle doktora Shawa moje schopnost vstřebávat tuto přetrvávající energii živí můj dar a zbystřuje mi smysly. Právě proto jsem viděla a slyšela věci, jež ostatní vnímat nedokázali. S teorií doktora Shawa jsem nepolemizovala, ačkoli bych si ráda myslela a upřímně věřila, že moje láska ke starým pohřebištím není ani tak vstřebáváním uvolněné energie jako spíš záležitostí emocionální. V každém případě jsem teď z klecových hrobů neměla co vstřebávat. Jako by tu někdo – nebo něco – byl jen chvíli předtím a vycucal ze vzduchu veškerý kyslík, takže po něm v kruhu zbylo jen jakési strašidelné vakuum. I když jsem se několikrát nadechla na uklidněnou, pulz mi dál uháněl jako splašený. Nechtěla jsem v tom kruhu být. Nechtěla jsem se nechat vtáhnout do těch hrůz, jež zůstávaly ukryté pod těmi ostatními klecemi. Chtěla jsem být zpátky v Charlestonu a nemít v hlavě žádné naléhavější myšlenky než aktualizaci svého blogu. Jenomže jsem neucouvla, protože jsem ze zkušenosti věděla, že před svým nadáním utéct nemůžu. Dny, kdy jsem vesele předstírala, že duchové neexistují, už byly dávno ty tam stejně jako pravidla, která mě kdysi chránívala. Vstoupila jsem do nové fáze života, a ačkoli jsem zrovna nejásala nad tím, kdo jsem a kdo bych asi být měla, alespoň jsem se s tím smiřovala. A tak jsem vyprázdnila svou mysl, abych zjistila, jestli se zde ještě nevznáší něco z posledních okamžiků té mrtvé.

Hrisnik.indd 14

26.10.2018 15:04:07

HŘ ÍŠNÍK

Nic jsem nepocítila. Jako by všechny emoce či vzpomínky zablokovala úmyslně vztyčená bariéra. Nic takového jsem dosud nikdy nezažila. Ta překážka byla chladná a neproniknutelná. Nezměrná zeď temnoty. Když jsem si klekla do plevele, oči zavřené ve vrcholném soustředění, roztřásla jsem se ještě intenzivněji. Vyděsilo mě podezření, že při úmrtí té mladé ženy hraje roli nějaká nadpřirozená síla, poněvadž schopnost vystopovat takového pachatele by neměl žádný normální policista ani vyšetřovatel. Dokonce ani Devlin. A já jsem se moc a moc bála, že právě tohle je důvod, proč jsem byla povolána já.

Hrisnik.indd 15

26.10.2018 15:04:07

TŘI

Přestože bezútěšný kruh hrobů ležel stranou, oblast kolem hřbitova Sedm bran se nacházela přesně na hranici území města, takže nespadala pod jurisdikci úřadu šerifa okresu Beaufort, ale městské policie. Dispečerka slíbila, že za mnou hned pošle hlídkový vůz, a tak jsem se během čekání zaměstnávala tím, že jsem dělala telefonem fotky. Dávala jsem pozor, abych šlapala jen tam, kde už jsem chodila předtím, a neporušovala tedy to, co zjevně bylo místem činu. Ráda bych si nafotila i ostatní klece, ale nepřišlo mi jako dobrý nápad dupat v tom plevelu, dokud příslušné orgány neprovedou důkladné šetření. Po celou dobu, co jsem pracovala, jsem nepřestávala vnímat pozorovatele v lese. Pocit, že na mě vskrytu upřeně civí, ve mně přetrvával, i když jsem se zabrala do obhlídky toho místa: zrakem jsem ohledávala kovové klece a do paměti si ukládala jejich detaily, abych mohla později svoje fotograﬁe a podklady pro výzkum systematicky uspořádat.

Hrisnik.indd 16

26.10.2018 15:04:07

HŘ ÍŠNÍK

Četla jsem o dvou klecových hrobech umístěných na starém hřbitově v Pensylvánii, ale pokud mi bylo známo, jinde v Severní Americe se už nevyskytovaly. Jejich velikost a váha dost komplikovaly přepravu, takže nalézt je v tak odlehlé končině byla sama o sobě dost záhada, obzvlášť vzhledem k tomu, že už nehrozilo ukradení těla. Jak a proč se ocitly na téhle mýtině? Jakému jinému účelu asi sloužily? Anebo snad ještě slouží? Tyhle otázky se mi rojily v hlavě, zatímco jsem nervózně čekala na policii. Navzdory mému barvitému a dost bezdechému telefonátu však zodpovědní činitelé na scénu nevtrhli s ječením sirén, jak bych si představovala. Místo toho jsem až dobrou půlhodinu poté, co jsem nahlásila nález, uslyšela bouchnutí dveří auta na silnici vedoucí ke hřbitovu a za dalších pár minut se na stezce objevili dva policisté v uniformách, kteří se šourali, jako by se vydali na odpolední špacír. Když si mě všimli, oba zastavili. Nikdo z nás neřekl ani slovo a mlčení trvalo, dokud jsem neukázala na druhý klecový hrob. Sledovali můj prst pohledem. Byli to mladí policejní důstojníci, kteří s tak zvláštními, znepokojivými výjevy patrně neměli zkušenosti. Než ke kleci přistoupili, postřehla jsem, jak svorně zaváhali. Několik minut se tiše bavili a obhlíželi ty drobné ruce z různých zorných úhlů jako předtím já. A pak začali telefonovat. Po chvíli ke mně jeden z nich přistoupil a představil se jako Tom Malloy. Vypadal tak na pětadvacet, ještě pořád měl svěží, upřímný obličej s nosem posetým pihami a modrýma očima. V koutcích očí se mu dělaly přitažlivé vrásky. Prstem se dotkl štítku čepice a mírně kývl hlavou. „Slečno…“ Také jsem kývla na pozdrav a založila jsem si paže na

Hrisnik.indd 17

26.10.2018 15:04:07

A M A N DA S T E V E N S OVÁ

hrudi. Vzápětí jsem je ale zase rozpletla, protože se mi zdálo, že zaujímám obranný postoj. „Chápu to tak, že tohle jste nám ohlásila vy,“ řekl. „Amelia Grayová?“ „Ano, přesně tak.“ Přimhouřil oči a pohodil hlavou směrem ke škrábanci na mé tváři. „Co se vám stalo?“ Zvedla jsem ruku k pálící ráně a pokrčila rameny. „Škrábl mě trn.“ Znovu krátce pohlédl na ruce v kleci a pak na mě. Než vytáhl notes, důkladně si mě prohlédl. Bylo mi jasné, že mu krev perlící na čerstvém zranění zavdala důvod, aby mohl za daných okolností ještě chvíli otálet. „Nejdřív budeme chvíli úřadovat,“ pronesl dost přívětivě, když si moje jméno poznamenal na čistou stránku. „Na jakém čísle vás nejspíš zastihneme?“ Nadiktovala jsem mu číslo mobilu a zodpověděla několik základních otázek. Teprve pak jsem mu vylíčila, jak jsem klece našla. Vypověděla jsem mu všechno, nač jsem si dokázala vzpomenout, ovšem pocit, že mě sem povolala neznámá síla z lesa, jsem raději vynechala. Objasnila jsem mu, že jsem se čistě z rozmaru šla projít poté, co jsem se celé hodiny hrbila nad náhrobky. „Říkáte, že jste z Charlestonu?“ Opět si mě změřil a já jsem se snažila před tím dlouhým hodnotícím pohledem neucuknout. „Ano, ale od konce května se zdržuju v Ascensionu. Zabývám se restaurováním hřbitova Sedm bran.“ Vyhlížel překvapeně. „Cože, vy tu pracujete celé léto? Nevzpomínám si, že bych vás tu viděl.“ „Do města se vydávám tak jednou, dvakrát do týdne. Většinu času mi zabírá hřbitov. Než jsem se pustila do práce, byl v opravdu špatném stavu.“

Hrisnik.indd 18

26.10.2018 15:04:07

HŘ ÍŠNÍK

„Pracujete sama?“ „Ano. Snažila jsem se najít nějaké místní pomocníky, ale štěstí mi moc nepřálo. Jen zkraje prázdnin jsem tu měla dva studenty, ale dlouho to nevydrželi.“ Kousla jsem se do rtu a zamračeně se odvrátila. Blábolit z cesty a dobrovolně poskytovat víc informací, než se po mně žádalo, to fakt nebyl můj styl. Objev klecových hrobů a pohled na ty ruce mnou zjevně otřásly silněji, než jsem si uvědomovala. „No, nemůžu říct, že by mě nedostatek místních pomocníků překvapoval,“ prohodil policista zdvořile. „S tímhle starým kostelem a hřbitovem se pojí spousta pověr.“ „Například?“ Pokrčil rameny. „Obvyklé třesky plesky. Obojí je opuštěné, kam až mi paměť sahá. Dřív se tu v rozvalinách pozdě večer poﬂakovala mládež, která pila pivo a hulila trávu, ale mám dojem, že už sem nechodí vůbec nikdo. Myslím od té doby, co…“ „Co?“ Mrkl do svých poznámek. „Co to tu tak zarostlo. V těch křovinách číhá spousta hadů a bůhvíčeho ještě. Je to vážně hrůza. A přitom tenhle hřbitov býval tak krásný!“ „Zase bude.“ Obrátil se ke kruhu a očima přejížděl po klecích. „Bydlím tady celý život. Vyrostl jsem v domě, který stojí sotva pět mil odsud. Myslel jsem si, že tuhle oblast znám jako dlaň vlastní ruky, ale tohle jsem tady jaktěživ neviděl. Narazila jste už někdy na něco podobného?“ „Tady ne. Mortsejfy se používaly většinou v Evropě.“ „Mortsejfy?“ Viděla jsem, jak se otřásl. „Zabraňovaly vylupovačům hrobů vykopávat čerstvé ostatky a prodávat je lékařským školám.“ Když na mě upřel zrak, tvářil se dost zachmuřeně. „Tyhle jako by se používaly k tomu, aby udržely něco uvnitř.“

Hrisnik.indd 19

26.10.2018 15:04:07

A M A N DA S T E V E N S OVÁ

Tohle mě samosebou také napadlo, ale zdržela jsem se komentáře. „Budete se tu vyskytovat dnes odpoledne?“ zeptal se mě. „Až ji dostaneme ze země, možná budeme potřebovat položit vám ještě pár otázek.“ „Budu pracovat na hřbitově. Nikdy neodcházím před západem slunce.“ Neurčitě kývl a vydal se za kolegou. Otálela jsem tam a přihlížela. Zdálo se, že jim to nevadí. Možná je těšilo, že mají společnost. Tohle místo působilo ještě opuštěněji než dřív a zatrylkování potáplice nás všechny tři přimělo, abychom se úzkostlivě zadívali směrem k mokřadům. Bezděky se mi vybavila policistova nedokončená věta: Od té doby, co… Co? V mírném vánku se rozševelily trpasličí palmy. V uchu mi zabzučel nějaký hmyz. A ta neznámá bytost z lesa mě pořád pozorovala. Kdo jsi? Uvažovala jsem. Co jsi zač? Stále žádná odpověď. Příštích několik minut si policajti cosi tlumeně šuškali nad druhou klecí a psali si poznámky, dokud na místo nedorazily posily, mimo jiné detektiv v civilu, forenzní tým a koroner beaufortského okresu. Rozvinula se krátká debata na téma, komu patří zdejší pozemek a jak nejlépe otevřít klec a vyjmout tělo. Tohle dilema přimělo policistu Malloye, aby se ke mně znovu vydal. „Kdo vás na restaurování hřbitova najal?“ „Jednalo se o společné úsilí několika rodin a místní historické společnosti,“ řekla jsem mu. „Kdo je vaše kontaktní osoba?“ „Annalee Nashová.“ Prudce povytáhl obočí. „Annalee Nashová?“

Hrisnik.indd 20

26.10.2018 15:04:07

HŘ ÍŠNÍK

„Ano. Proč? Vy ji znáte?“ „Annalee zná každý. Hádám, že mě jen trochu překvapilo, že se o hřbitov zajímá.“ „A proč ne? Je přece sekretářkou místní historické společnosti.“ „O tomhle nemám žádný přehled. Jak jste se vy dvě seznámily?“ „Nejdřív se na mě obrátila prostřednictvím mých webových stránek a od té doby jsme zůstávaly v kontaktu. To ona zajistila, abychom měli všechna povolení v pořádku. Takže když jsme podepsali smlouvu, už nás nic nezdržovalo.“ Zaplácl komára, který mu usedl ze strany na krk. „Nejspíš se asi nezmínila o tom, jak je to s vlastnictvím pozemku sousedícího se hřbitovem, že?“ „Máte na mysli tenhle pozemek? Ne, nezmínila se. Jestli tomu dobře rozumím, Sedm bran leží na veřejné půdě, ale v archivech jsem nenašla nic, z čeho by vyplývalo, že zrovna tyhle hroby mají spojitost se hřbitovem.“ „Vypadají, jako by tu byly dost dlouho,“ řekl. „Hádám, že ty klecové hroby jsou staré jen pár desítek roků, ale hlína pod první klecí se propadá, což by mohlo naznačovat, že se tady pohřbívalo už dřív. Jestli jsou původní hroby starší než sto let, bez ohledu na vlastnictví pozemku spadají pod jurisdikci státního archeologa.“ V té chvíli k nám přistoupil detektiv a poté, co jsme se navzájem představili, zopakovala jsem mu všechno, co už jsem povídala Malloyovi. Detektivu Lucienu Kendrickovi bylo lehce přes třicet. Byl to muž neurčité národnosti, se světlehnědou pletí a očima barvy topazu, jež byly v koutcích exoticky sešikmené. Udivilo mě, jak intenzivně a podrobně si mě prohlíží. Takhle znepokojivou pozornost jsem nezažila od svého prvního setkání s Devlinem. Kendrick ze mě nespouštěl zrak, ani

Hrisnik.indd 21

26.10.2018 15:04:07

A M A N DA S T E V E N S OVÁ

když mluvil s policistou Malloyem. Nakonec jsem musela bojovat s nutkáním poodstoupit od něj. Měřil o fous méně než metr osmdesát, byl štíhlý a šlachovitý. Rozhodně to nebyl žádný obr, jeho chování mu však dodávalo zdání drsnosti a nezranitelnosti. Nejevil se mi hezký v tradičním slova smyslu, ale patřil k nejzajímavějším mužům, jaké jsem kdy poznala – od zvláštní barvy očí až po lícní kosti ostré jako břitva. Oblečený byl nedbale, ale sako a boty měl kvalitní. Sice si nedával šít garderobu na zakázku jako Devlin, ale rozhodně mířil o pár tříd výš, než by člověk očekával od policejního detektiva z malého města. Někdy poměrně nedávno nosil v levém obočí piercing. Ty droboučké dírky bylo dosud vidět, a jakmile jsem si jich všimla, začala jsem pátrat po dalších známkách nekonvenčnosti. Na hřbetě ruky vytetovaná lebka. Po straně krku vystouplá jizva. Měla jsem před sebou záhadného muže – muže, který světem prochází tak, jak se mu zrovna zachce. Fascinoval mě, jako by člověk asi obdivoval stočenou kobru anebo číhajícího přikrčeného tygra. Bez ohledu na zjevnou nonkonformnost mě moje zbystřené smysly varovaly, že tohle není žádný tuctový polda. „Říkáte, že tady pracujete od konce května.“ Hlas měl hluboký a zabarvený slaboučkým přízvukem, který jsem nedokázala zařadit. Ale neodbytně dotírající pocit, že je mi tahle modulace hlasu nějak povědomá, ve mně vzbudil zvědavost: Odkud Kendrick pochází? Co ho zaválo do téhle části světa? A jak se stalo, že skončil jako detektiv u policie v Ascensionu? „Slečno Grayová!“ Při zvuku svého jména jsem se lekla. Odtrhla jsem zrak od výrazné jizvy, která se mu plazila přes límec košile, a zadívala se mu pevně do očí. „Promiňte, nač jste se ptal?“ Zaostřil na mou líc. „Jste v pořádku?“

Hrisnik.indd 22

26.10.2018 15:04:07

HŘ ÍŠNÍK

„Co prosím? Ach tak. Je to jen škrábnutí. Riziko povolání, obávám se.“ „O tomhle něco vím,“ zamumlal. „Měla byste si na to něco dát. Nechcete přece riskovat infekci.“ Zvedla jsem hlavu v náznaku vzdoru. Bylo to sice divné, ale detektivovo varování vyznělo jako hrozba. Což bylo samozřejmě absurdní a já jsem reagovala přehnaně úzkostlivě. „Později si to ošetřím. Teď bych vám radši zodpověděla všechny otázky, abych si mohla jít po svých.“ Přisvědčil. Pohled měl chladný a hodnotící. „Jestli tomu dobře rozumím, pracujete na hřbitově od konce května.“ „Ano, to je pravda.“ „V kolik hodin se ráno obvykle pouštíte do práce?“ „Hned po rozednění.“ „Každý den takhle časně?“ „Ráda mám ty nejnáročnější úkoly hotové, než začne být vedro.“ „Takže jste dnes ráno přijela kolem půl sedmé, je to tak?“ Další zacukání obočí, další smělý pohled. Ztěžka jsem polkla. „Zhruba tak.“ „Nevšimla jste si něčeho podezřelého? Štěkání psa? Cizích vozidel parkujících u silnice? Někoho, kdo by se motal kolem toho lesa?“ Pátravě se mi díval do obličeje. „Čehokoli neobvyklého?“ „Ne, ničeho. Na Hřbitovní ulici není moc velký provoz, natož pak v tuhle denní dobu. Kdyby se tu někdo potloukal, určitě bych si ho byla všimla. Za celý den jsem neviděla živou duši až na partu dětí s rybářskými pruty a pastmi na kraby. Mířily k mokřinám.“ Odmlčel se, jako by pečlivě vyhodnocoval všechno, co jsem mu sdělila. „Takže jste pracovala na hřbitově přibližně do tří, kdy jste se rozhodla jít na procházku. To mě udivuje. V tenhle čas přece většinou začíná být vedro, ne?“ vrátil

Hrisnik.indd 23

26.10.2018 15:04:07

A M A N DA S T E V E N S OVÁ

mi moje vlastní slova smečí. „Proč jste si nešla odpočinout do stínu?“ „Řadu hodin jsem klečela a skláněla se nad náhrobky. Potřebovala jsem se rozhýbat.“ Ta polopravda mi z úst vyklouzla zcela hladce, protože jsem byla po celý život zvyklá uchovávat tajemství. Zamlčování a diskrétnost byly mou druhou přirozeností. „A důvod, proč jste se vypravila až sem? Stezka od hřbitova je rozbitá a zarostlá. Zdá se, že sem nikdo nepáchl spoustu let.“ Pohled mu sjel ke klecím. „Samozřejmě až donedávna.“ Znovu jsem pokrčila rameny. „Žádný zvláštní důvod jsem neměla. Jenom ráda zkoumám nová místa.“ „No, řekl bych, že to pro nás bylo šťastné rozhodnutí. Co byste mi mohla povědět o těch klecích?“ V hlase mu zazněl zvláštní tón, který spustil další alarm. Okamžitě jsem byla ve střehu, a jak jsem se obrátila ke kruhu, skutečně jsem teď od Kendricka poodstoupila. „Nazývají se mortsejfy. Jak už jsem vysvětlovala policistovi Malloyovi, taková zařízení jsou v našich končinách neobvyklá. Vlastně jsem podobné klece viděla jen jedinkrát: ve Skotsku, v Edinburghu.“ „A přesto jsou tady, v Ascensionu v Jižní Karolíně – a rovnou celý tucet.“ „Jak už jsem řekla, je to mimořádný nález.“ Naše pohledy se ještě jednou střetly; vzápětí odvrátil oči. On o těch klecích něco ví, napadlo mě. Možná ne přímo o těch v tomhle kruhu, ale něco podobného už viděl. Tím jsem si byla jistá. Znovu jsem se pokusila vyprázdnit svou mysl, ale než jsem stihla absorbovat některou z detektivových myšlenek či emocí, prudce se ke mně otočil čelem, jako by moje ohledávání vycítil. Na zlomek vteřiny jsem z lesa uslyšela to monotónní prozpěvování. Bylo to stále totéž nesrozumitel-

Hrisnik.indd 24

26.10.2018 15:04:08

HŘ ÍŠNÍK

né slovo, které se opakovalo pořád dokola. Naklonila jsem hlavu ve snaze nějak tu mantru rozluštit, ale ten zvuk byl buď moc daleko, anebo pochován příliš hluboko v Kendrickově paměti. Odolala jsem pokušení prolomit jeho obranu. Z jakéhosi důvodu jsem cítila, že je důležité, abych mu tuto svou zvláštní schopnost neprozradila. „Tohle je malé město, takže se zde novinky šíří rychle,“ řekl. „V dalších dnech tu můžete očekávat fůru čumilů. Protože nejrychlejší a nejsnazší cesta ke klecím vede přes hřbitov, budete muset zamykat bránu.“ „Dobrá.“ Křížem krážem se přes nás míhaly stíny – na obloze kroužili další mrchožrouti. Nevzhlédla jsem. Místo toho jsem si zastínila rukou oči a zadívala se do korun stromů, za něž už brzo začne slunce klouzat k obzoru. Kendrick mi podal vizitku. „Kdyby vás něco napadlo, tady je moje číslo. Zavolejte kdykoli – ve dne v noci. Ať už se tady stalo, co chtělo…“ Zvedl zrak a sledoval kroužící káňata. „Nezamlouvá se mi to.“ „Znepokojivá záležitost,“ souhlasila jsem. Znepokojivá? To bylo slabé slovo: tohle byla hotová noční můra. Paže trčící z čerstvého hrobu. Ruce svírající zamčenou mříž klecového hrobu, který byl navržen tak, aby držel vylupovače hrobů venku, a ne mrtvoly uvnitř. „Jakmile otevřeme klec, pustíme se do vykopávání. Nebude to nic příjemného,“ varoval mě, když pohodil hlavou směrem k cestě za mnou. „Než začneme, asi se budete chtít vrátit na hřbitov.“ „O mě si nedělejte starost. Pracovala jsem pro státní archeologický úřad v Columbii. Občas nás volali ke stěhování celých pohřebišť. Jestli jsou pod touhle obětí starší ostatky, je důležité uchovat původní hrob neporušený.“

Hrisnik.indd 25

26.10.2018 15:04:08

A M A N DA S T E V E N S OVÁ

„Nabízíte nám svoje služby?“ „To bych si netrouﬂa,“ opáčila jsem. Opět mě vylekalo, jak intenzivně se na mě soustředí. Náhle jsem si uvědomila, že už necítím tu cizí přítomnost v lese, a napadlo mě, že pozorovatele možná nějak zastrašil detektiv Kendrick. Představa, že je nadán mocí tohoto druhu, mě dvakrát neuklidňovala. „Doporučuji zavolat státní archeoložce,“ dodala jsem kvapně. „Jmenuje se Temple Leeová. Jestli nebude mít čas přijet sama, navrhne vám někoho z místních, kdo by vám asistoval.“ „Její jméno jsem už slyšel,“ odtušil Kendrick. „Byla ve zprávách. Myslím před nějakým časem, když probíhaly ty vykopávky v Charlestonu – jak tehdy pod mauzoleem na starém hřbitově u Emersonovy univerzity našli mučírnu.“ Jeho výraz se vůbec neměnil, ale věděla jsem, že čeká na mou reakci. Buď poznal moje jméno, anebo si cestou na místo činu zapátral na internetu. „Mluvíte o hřbitově Dubový háj,“ prohodila jsem zlehka. „K tomu případu jsem se přichomýtla i já. Když se našlo první tělo, zrovna si mě najali na restaurování toho hřbitova.“ Pohledem klouzal po mém obličeji: pátral v hlubinách mých očí, počítal mi pulz, sledoval, jestli nezacukám koutky úst, neuhnu pohledem či nedám jinak najevo provinilost. Pokud jsem byla schopna zachovat klid v přítomnosti duchů, určitě si dokážu zachovat chladnou hlavu i před detektivem Kendrickem. „Zvláštní shoda okolností, viďte? Ve starém hrobě u hřbitova, který máte restaurovat, se najde další tělo...“ Jeho přízvuk byl překryt chladným tónem, který jsem vnímala jako obviňující. „Chápu, že vás to napadlo, ale to, že jsem se rozhodla vydat se na procházku a protáhnout si bolavé svaly, byla

Hrisnik.indd 26

26.10.2018 15:04:08

HŘ ÍŠNÍK

čirá náhoda. A kdybych ze zdejšího hřbitova nevytáhla paty, tohle tělo a klece by nejspíš nikdo neobjevil ještě pěkných pár let.“ „Nehodláte nějak narychlo odjet z města, že.“ To nebyla otázka. „Ne, samozřejmě, že ne. Zbývá mi tu ještě práce na několik týdnů.“ „Kde bydlíte?“ „Pronajala jsem si domek u hřbitova. Mojí domácí je Annalee Nashová.“ „Annalee Nashová…“ Po čele mu přelétl mrak. „Jestli tomu dobře rozumím, to ona vás najala na tohle restaurování.“ „Ano. Dům, který jsem si od ní pronajmula, stojí u silnice asi čtvrt míle odsud. Je to ten bílý napravo.“ „Znám ho dobře. Verandy kryté proti hmyzu, spousta ovocných stromů. Na dvorku houpačka z pneumatiky.“ Zaváhal. „Za sadem bývalo staré skladiště.“ „To je tam pořád,“ sdělila jsem mu. „Jestli jste tu celé léto, řekl bych, že už jste se doslechla klepy, které se o tom domě šíří.“ „Jaké klepy?“ Než stihl odpovědět, křikl na něj jeden z policistů. „Haló, detektive! Právě dorazil kovář. Malloy jde pro něj a ukáže mu cestu.“ Kendrick přisvědčil a užuž vykročil zpátky k hrobu, ale já jsem se neudržela a chytila ho za paži. „Jaké klepy?“ otázala jsem se. Hlas mi zněl podstatně zadýchaněji, než by se mi líbilo. Další zaváhání. „Budou to asi jen řeči. Nic, kvůli čemu byste si měla lámat hlavu.“ Tak proč se o tom vůbec zmiňoval? Odtáhla jsem ruku, protože mě fyzický kontakt uvedl do rozpaků.

Hrisnik.indd 27

26.10.2018 15:04:08

A M A N DA S T E V E N S OVÁ

V očích se mu temně zablesklo. „Zařídím se podle vaší rady a zavolám té státní archeoložce. Ale bez ohledu na její časový rozvrh se s vykopáním těla nedá čekat. Nevím, jak dlouho nám vydrží počasí, a čím dřív ji z hlíny dostaneme, tím dřív se nám podaří ji identiﬁkovat. Možná nám s tím budete schopná pomoct vy.“ „Na to bych nespoléhala. Moc lidí tady ve městě neznám. Jen Annalee a ty dva studenty, které jsem si předtím najala. A jak už jsem řekla důstojníku Malloyovi, ti mi tu dlouho nevydrželi.“ „Vyhodila jste je?“ „Ne, odešli z vlastní vůle. Restaurování hřbitovů je dřina, která člověku láme hřbet.“ „Stejně budu potřebovat jejich jména a kontakt na ně, pokud nějaký máte.“ „Ty informace vám klidně dám, ale neumím si představit, že by ti dva měli s tímhle něco společného.“ „Je to jen rutinní postup. Zůstaneme v kontaktu,“ slíbil a odpochodoval k ostatním policistům. Chvíli jsem za ním civěla. Tohle setkání mnou otřáslo víc, než jsem si dokázala logicky vysvětlit. Snad za to mohl pronikavý pohled těch zvláštních očí nebo pocit, že o mně ví daleko víc, než dává najevo. A že asi ví i o těch klecích a o pozorovateli v lese. Ať už měl můj neklid jakýkoli důvod, neměla jsem v úmyslu ignorovat, co mi o detektivu Lucienu Kendrickovi napovídal instinkt.

Chvíli nato se kolem hrobů začal rozléhat hovor, protože konečně dorazil kovář. Byl to šlachovitý chlapík s vlasy do ohonu. Jmenoval se Martin Stark. Na rozdíl od mladých policistů při prvním vstupu na místo činu ani na okamžik nezaváhal a vykročil travou k hrobům. Obdivovala jsem

Hrisnik.indd 28

26.10.2018 15:04:08

HŘ ÍŠNÍK

jeho úspornou řeč i pohyby, třebaže ve mně jeho panovačný příchod rozezněl poplašné zvonění. Pokud ho ty mrtvé ruce udivovaly nebo odpuzovaly, nedal to na sobě znát. Možná, že při své práci už viděl horší věci, ale každopádně na něm bylo cosi, co mě znepokojovalo: jakési skryté vzrušení, které mě přimělo, abych si začala pátravě prohlížet jeho obličej tak, jako předtím Kendrick zkoumal ten můj. Navzdory své ostražitosti jsem se přisunula blíž, abych slyšela, co Stark povídá o těch klecích. „… soví hlavu,“ slyšela jsem, jak vysvětluje. „A jaký to má význam?“ vyptával se Kendrick. „Zámky s tímhle emblémem byly většinou vyrobeny před koncem století, jenomže tenhle je novější. Koncem devadesátých let výrobce původní design obnovil, aby tím připomněl sté výročí založení ﬁrmy. Někdo si musel těch zámků nakoupit celou zásobu a přivěsit je ke klecím. Jsou to fortelné zámky,“ dodal. „Tělo z tvrzené oceli a tubulární vložka. Otvírat se budou těžko, ale ještě jsem nenarazil na zámek, který by se nedal otevřít pákovými štípačkami nebo vrtačkou.“ „Přinesl jste si potřebné nářadí?“ zeptal se ho Kendrick. „Jasně. Jen mi dejte vědět, až budete připravení.“ Sice se ještě bavil s Kendrickem, ale zničehonic nasměroval pohled na mě, jako by o mé přítomnosti po celou dobu věděl. Ty oči, které vůbec nemrkaly, se mi zdály podivně nepřátelské, a tak jsem uhnula pohledem a zadívala se raději na klecový hrob. Mezitím už se shromáždila malá armáda pomocníků. Následovaly další diskuse, uskutečnilo se několik telefonátů. Po další půlhodině lelkování jsem to nakonec vzdala a vrátila se na hřbitov, abych uzavřela svůj pracovní den. Zatímco jsem vykonávala obvyklé povinnosti, snažila jsem se nemyslet na ty křehké ruce visící na mříži ani na

Hrisnik.indd 29

26.10.2018 15:04:08

A M A N DA S T E V E N S OVÁ

neviděnou přítomnost, která mě sledovala z lesa. Ze všech sil jsem se pokoušela vytěsnit z hlavy hlasy, jež se linuly z mýtiny. A když jsem několik hodin poté polehávala v hamace, zatímco kousek ode mě byl stočený do klubíčka můj pes Angus, dokonce se mi podařilo přesvědčit samu sebe, že ty ostatky v klecovém hrobě se mnou nemají vůbec nic společného. Ani detektiv Kendrick. Dokončím svou práci na hřbitově Sedm bran, vrátím se do Charlestonu a začnu se chystat na další restaurátorskou práci. Takhle to zkrátka bude a basta. Jenomže veškerá naděje, že z toho vyváznu se zdravou kůží, se rozplynula hned nazítří, když jsem ve stínech zříceného kostela uviděla číhat svého věčného protivníka.

Hrisnik.indd 30

26.10.2018 15:04:08