Issuu

Navstevnice.indd 2

31.7.2018 16:00:23

JEDNA

Duch slepé ženy se vrátil na jaře a spolu s ním i přehlídka nočních můr. Oteplilo se, magnolie rozkvetly a ve mně se jako nevítaný host uhnízdila zlá předtucha. Noc co noc jsem ležela v napůl mrákotném stavu, zničená po fyzické dřině spojené s mou profesí restaurátorky hřbitovů, ale zároveň příliš vyděšená, než abych si trouﬂa pohroužit se do hlubšího spánku, poněvadž v něm by se mi mohla zjevit ona. Ten přízrak, který mi byl tak podobný, mě následoval při návratu z onoho světa. Ráda bych věřila, že je to jen moje dvojnice, duch nějaké z mých dávno mrtvých předkyň, ale dost jsem se bála, že se jedná o vidinu mého budoucího já. O zjevení zmučené ženy, kterou se jednoho dne stanu. Vlastní myšlenky mě znepokojovaly. Šlehla jsem pohledem po Johnu Devlinovi, charlestonském policejním detektivovi, který spal vedle mě. Jeho přízraky už zmizely. Duch jeho dcerky se konečně dokázal hnout z místa, a tedy přeru-

Navstevnice.indd 3

31.7.2018 16:00:23

A M A N DA S T E V E N S OVÁ

šit vazbu, jíž ho k otci připoutala matka, Devlinova zesnulá manželka. V měsících, které následovaly po Mariamině odchodu, jsem si dovolila veleopatrně doufat, že snad s Devlinem konečně budeme spolu. Od onoho osudného dne se mezi námi vytvořilo pevné pouto – nezlomné spojení, které nedokáže zpřetrhat duch ani člověk. Anebo jsem tomu alespoň chtěla věřit. Ale zatímco teplota šplhala nahoru a dny se prodlužovaly, mně stále víc stydla krev v žilách. Jakmile se obrátil vítr, přinášel mi závan čehosi nepřirozeného. Po stropě mé ložnice se plazily pokřivené stíny. A jak vábení z onoho světa nabývalo na síle, neubránila jsem se tomu, abych si posedle neopakovala zlověstné proroctví mé návštěvnice: Tím, čím jsi, jsem kdysi bývala i já. A ty se jednoho dne staneš tím, čím jsem teď. Kdysi mi vstoupila jen do snů, ale nyní jsem byla vzhůru, a přesto jsem její přítomnost cítila silněji než dřív. Opatrně, abych nevzbudila Devlina, jsem vstala a po špičkách se vyplížila z pokoje, proklouzla chodbou a kuchyní do pracovny, která byla v domě až úplně vzadu. Z vysokých oken se naskýtal výhled na zahradu, na frézie kropenaté měsíčním světlem. Stála jsem tam a propátrávala očima stíny. Při zatřepotání kdejakého lístku či zachvění větvičky se mi divoce rozběhl pulz. Okny táhlo a průvan vnášel dovnitř odér prachu a suché levandule. S vlasy zježenými na zátylku jsem upřeně zírala skrze vrstvy měsíčního svitu a tmy, dokud jsem ji neobjevila. Navenek jsem na její průsvitnou postavu nijak nereagovala, ale jakmile se mě zmocnila ta hrozná jistota, všechno ve mně ztuhlo. Ano, byla tady. Nejen v mé fantazii, nejen v mých snech, ale tady. A já jsem už nemohla popírat, že mě pronásleduje duch. Byla oblečená do bílých krajkových šatů, které by se hez-

Navstevnice.indd 4

31.7.2018 16:00:23

N ÁV Š T Ě V N IC E

ky vyjímaly na svatbě nebo na pohřbu. Na ni a skrze ni svítil měsíc, takže jsem bez obtíží rozeznávala její až příliš známé rysy: rovný nos, vysoké lícní kosti a pootevřené rty. Tytéž hezké rysy, jež opětovaly můj pohled ze zrcadla. Tedy až na jeden zásadní rozdíl: ona neměla oči. Vznášela se za mým oknem a pak přitiskla ruku ke sklu. Roztřásl mě zimní chlad zalézající až do kostí, který mohl pocházet jedině z onoho světa. Okna obrostla jinovatkou: z rohů okenních tabulek vzlínal ledový povlak. Jak sklo zapraskalo pod tlakem její křehké chladné ruky, od roztažených prstů se rozběhly vějířky miniaturních trhlinek. Proč jsi tady? chtělo se mi zakřičet. Co ode mě chceš? Jenomže odpověď jsem už znala. Chtěla mou podstatu, mou životní sílu, moje lidství. Chtěla to, po čem prahne každý duch: být naživu. To je důvod, proč jsou tak nebezpeční. To je důvod, proč jsou tak lační. Z jejích pohybujících se rtů nesplynul jediný zvuk, ale její sdělení mi přesto jasně znělo v hlavě: Ten klíč. To je tvoje jediná spása. Najdi ho! Vzápětí splynula se stíny a z oken zmizela jinovatka. „Amelie?“ Při tom náhlém oslovení bych nejspíš pořádně nadskočila, ale po všech těch letech, kdy jsem žila s duchy, jsem se naučila potlačovat reﬂexy. Těsně za mnou stanul Devlin. Intenzita jeho přítomnosti mě pokaždé spolehlivě vzrušila, ale tentokrát mi jeho blízkost žádné potěšení nepřinesla. „Co tu děláš?“ zeptal se. „Nemůžu spát.“ „Něco není v pořádku?“ „To nic,“ zalhala jsem. Položil mi dlaně na ramena. „Proboha, kůži máš jako led!“ „Je tady zima.“

Navstevnice.indd 5

31.7.2018 16:00:23

A M A N DA S T E V E N S OVÁ

„Pojď si zase lehnout.“ Sjel mi prsty po paži. „Já už tě zahřeju, Amelie…“ To, jak po jižansku protahoval samohlásky mého jména, mě rozechvívalo ještě víc než přetrvávající chlad. „Za minutku.“ S povzdechem si opřel hlavu o moje temeno. „Něco tě trápí. Oč jde? Další zlý sen?“ Zaváhala jsem; očima jsem pátrala v temnotě. Moc ráda bych se Devlinovi svěřila, vyložila na stůl všechny karty, což by však znamenalo povědět mu o duchách. Kdyby si z nedávného zážitku blízkosti smrti něco zapamatoval, byl by vůči mému nadání vnímavější. Jenomže on z kómatu procitl bez jakýchkoli vzpomínek na chvíle těsně před střelbou i bezprostředně po ní. Když se mu zranění zahojila, jeho pohrdání nadpřirozenými jevy se vrátilo a nabylo na síle, takže jsem si teď lámala hlavu, jak by asi na takové doznání reagoval. Po tom všem, čím si prošel se zlomyslnou a dnes již mrtvou Mariamou, by vztah s labilní ženou byl to poslední, po čem touží. A tak jsem zbaběle vycouvala a neřekla ani slovo. Po většinu života jsem žila podle pravidel mého papá mezi hřbitovními zdmi, sice chráněna před duchy, zato izolovaná od společnosti lidí. A osamělé dospívání i raná dospělost teď moje mlčení ospravedlňovaly více než dostatečně. Anebo jsem si to alespoň namlouvala. Měla jsem právo na štěstí, ať už sebevíc prchavé, a tak jsem na svých tajemstvích lpěla stejně houževnatě jako kořeny břečťanu, které jsem tahávala z hlíny svých zapomenutých hřbitovů. „No tak, pověz mi to!“ naléhal Devlin. „Myslela jsem, že vidím něco na zahradě.“ Ihned zostražitěl. „Teď?“ „Před pár minutami.“

Navstevnice.indd 6

31.7.2018 16:00:23

N ÁV Š T Ě V N IC E

Obrátil si mě k sobě čelem. „Proč jsi mě nevzbudila?“ „Byl to nejspíš jen stín.“ Proč jsem se o tom vůbec zmiňovala? Zkoušela jsem ho snad? Ponoukala jsem ho, ať přizná, že i on je schopen vycítit přítomnost z onoho světa? „Porozhlédnu se kolem,“ řekl. „Marníš čas. Nic nenajdeš.“ Zachoval si netečný výraz, ale vycítila jsem z něj tutéž směsici rozjaření a nervozity jako při našem prvním setkání. Napadlo mě, zda budu v jeho společnosti stále trochu neklidná. Jeho charisma sice občas člověka uchvacovalo, a přesto se dál choval upjatě a odměřeně. Byl okouzlující hádanka, tenhle John Devlin… Záhadný až do morku kostí. „Jakápak ztráta času, pokud tě to uklidní?“ řekl a přitiskl mi rty na čelo. Zmizel v kuchyni a pak jsem zaslechla, jak se za ním zavírají zadní dveře. Chvíli nato se objevil na zahradě a paprsek jeho baterky ohledával kmeny stromů a zalézal do temných koutů. Měsíční světlo se zatřpytilo na čerstvých šedinách na jeho skráních, což byla památka na jeho putování na onen svět. Zatímco jsem ho pozorovala, zrychloval se mi dech. Bez duchů, kteří mu odsávali energii, přestal vypadat tak vyzáble a zoufale. Už neměl zapadlé oči ani hubené líce, ale bez ohledu na utěšený fyzický stav ho budou navždycky pronásledovat vzpomínky. V srdci mu napořád zeje prázdný prostor, který já nedokážu nikdy zaplnit. Pak se uprostřed mé bílé zahrady zastavil, a když zvedl obličej k měsíci, ramena mu strnula – a přísahala bych, že se otřásl – a potom se otočil zpátky k domu. „Všude klid,“ řekl, když se vrátil do mé pracovny. „Není se čeho bát.“ Přistoupil zase k oknům, a tak jsme tam stáli spolu a upřeně hleděli ven, na zahradu zalitou měsíčním světlem,

Navstevnice.indd 7

31.7.2018 16:00:23

A M A N DA S T E V E N S OVÁ

v němž se rané řebříčky leskly jako stříbro. Z větví stromů splývaly kaskády planých růží, jež této noci přičarovávaly romantickou atmosféru. Devlin mi ovinul paže kolem pasu a znovu si mě k sobě přitáhl. V bezpečném útočišti jeho objetí jsem se snažila nemyslet na minulost ani na budoucnost. Jediná jistota, kterou jsme mohli kdy mít, byl přítomný okamžik. O tom jsem se poučila dost tvrdě. Ale i když mě líbal, nedařilo se mi setřást pocit beznaděje, který se ve mně sbíral už řadu týdnů. Cosi se blížilo. A návštěva slepého ducha, to byl jen začátek.

Navstevnice.indd 8

31.7.2018 16:00:23

DVĚ

Když slunce vylezlo nad obzor, už jsem byla vzhůru a oblečená a pila jsem první hrnek čaje. Opřená ramenem o dveře ložnice jsem v mlhavém vzduchu usrkávala čaj a sledovala, jak si Devlin zapíná košili. Přes noc u mě nezůstával pokaždé. V důsledku svého povolání byl roztěkaný a často se třeba o půlnoci zvedl a začal se probírat složkou nějakého komplikovaného případu. Práce ostatně zabírala valnou většinu času i mně. V zimních měsících jsem ale měla volněji a s Devlinem jsme se během jeho zotavování sblížili. Avšak poslední dobou jsem mezi námi vycítila jakýsi odstup. Dalo by se to snadno svést na návrat duchů a na tajemství, které jsem před Devlinem měla, ale on byl stále zádumčivější a zabranější do sebe. Když neměl ponětí, že jsem nablízku, občas civěl z okna a tvářil se přitom velmi zvláštně anebo najednou šlehl očima přes rameno, jako by vycítil přítomnost, kterou nevnímám ani já. Po traumatu ze střelby, které

Navstevnice.indd 9

31.7.2018 16:00:23

A M A N DA S T E V E N S OVÁ

utrpěl, tohle chování není nijak divné, říkala jsem si. Ale neubránila jsem se obavám, že ho trápí něco jiného. Něco, co by přede mnou rád utajil. Zachytila jsem v zrcadle jeho pohled a usmála jsem se. „Čaj?“ „Ne, díky. Sotva mám čas na to, abych se před prvním bríﬁnkem stavil doma a převlékl se. A potom budu po zbytek dne mimo. Nevím jistě, kdy se vrátím.“ Přikývla jsem. „Rozumím. Sama toho mám dnes ažaž.“ „Nová zakázka?“ „Jestli vyhraju soutěž.“ „Tak zlom vaz!“ Vykročil přes pokoj ke dveřím a přehodil si přes paži sako a kravatu. Díky slunci, které nakukovalo přes krajkové záclonky dovnitř, zářil jako z jiného světa, což mi na chvíli připomnělo třpyt zjevení. Ale John Devlin nebyl žádný duch. Byl horký, lidský a náramně živý. Zastavil se u dveří a volnou rukou mi prohrábl vlasy, a když se ke mně shýbl, aby se mi otřel ústy o ústa, přiklonil si k sobě můj obličej. Srdce se mi ihned rozbušilo. Zareagovala jsem tak, že jsem rozevřela rty a udělala letmý výpad jazykem. Na víc jsem se nezmohla – sotva jsem dokázala udržet hrnek s podšálkem. Odtáhl se a oči se mu leskly. Pak hodil sako a vázanku na postel, z prstů mi odebral porcelán, načež mi zajel do vlasů oběma rukama a políbil mě znovu. Tlak jeho úst a žár jeho těla mi až příliš intenzivně připomněly, co se mezi námi odehrávalo před hodinou: důvěrný šepot, tlumené steny, jeho ruka, která mi zvolna přejíždí vzhůru po stehně. Víc nebylo zapotřebí. Jeden polibek, vzpomínka – a já jsem mu nanovo propadla. Za celých svých dvacet osm roků jsem nikdy nepoznala nikoho, jako je Devlin. Byl to muž, o jakém jsem vždycky snila a jakého jsem si vůbec neuměla představit.

Navstevnice.indd 10

31.7.2018 16:00:23

N ÁV Š T Ě V N IC E

„Ale já musím doopravdy jít,“ řekl. „Vždyť vím.“ Postavila jsem se na špičky a opět ho políbila, tentokrát jen lehce, protože byl čas, abychom se oba pustili do práce. „Uvidíme se později?“ Lehké zaváhání, tak nepatrné, že ho mohla mít na svědomí moje fantazie. „Budu ti muset dát ještě vědět. Nevím, kdy se vrátím.“ „Budeš mimo město?“ Následovalo zaváhání trochu delší a v těch tmavých, přetmavých očích se mihl stín. „Mám povečeřet s dědou v jeho domě v Myrtle Beach.“ Povytáhla jsem obočí, ale neřekla jsem nic, poněvadž mě jeho sdělení naprosto vyvedlo z míry. Před mnoha lety, poté, co se Devlin rozhodl jít k policii, místo aby nastoupil do rodinné právnické ﬁrmy, se s dědečkem navzájem odcizili. Měla jsem podezření, že nepřátelství mezi těmi dvěma umíněnci sahá podstatně hlouběji, než aby ho mohla odstartovat pouhá volba povolání, ale Devlin se mi vlastně nikdy nesvěřil, jak to má s rodinou. Odvrátil se a opět zvedl z lůžka sako a kravatu. „Jeho asistentka se zjevně domnívá, že se jedná o cosi naléhavého, takže nevím, jak dlouho se zdržím. Jestli se večeře protáhne, je možné, že tam přenocuju a vrátím se až ráno.“ „Jasně. Doufám, že dědeček ne… Doufám, že je všechno v pořádku.“ „Určitě je v pohodě,“ opáčil Devlin, ale jeho ledabylému ujištění odporovaly stíny v jeho očích. Už jsem dál nevyzvídala, ačkoli jsem na Jonathana Devlina, proslulého advokáta a ﬁlantropa, který by mohl kořeny svého rodu vystopovat až do dob založení Charlestonu, byla zvědavá. Kolem jeho sídla v jižní části Broad Street jsem sice prošla mnohokrát, ale nikdy jsem se s jediným Devlinovým žijícím příbuzným nesetkala. Nechtělo se mi na Devlina

Navstevnice.indd 11

31.7.2018 16:00:23

A M A N DA S T E V E N S OVÁ

ohledně jeho nejbližších nijak tlačit, protože i moje famílie měla v rukávu více než štědrou dávku vlastních tajemství. Jakmile Devlin odjel, vyrazila jsem na svou ranní procházku s odhodláním, že přetrvávající pochyby hodím za hlavu. Svižná procházka centrem města, kde už kvetly magnolie a z každého nároží dlážděných ulic promlouvaly dějiny, mě odjakživa bavila. Za dnů, kdy jsem vyrazila před rozbřeskem, jsem se s potěšením zastavila na Baterii, odkud jsem sledovala, jak nad přístavem vychází slunce. V těchto klidných chvílích, kdy duchové vplouvali přes závoj zpátky na onen svět a turisté spali ve svých postelích jako špalky, jsem měla město pro sebe. Žádná tajemství, kvůli nimž bych si měla dělat starosti, žádné mravenčení na šíji, které mě varovalo před čísi nadpřirozenou přítomností. Jenom mihotání slunečního svitu na vodě a silueta pevnosti Sumter, jež se třpytila na obzoru. Těsně předtím, než se odpařila rosa, jiskřily na stromech démantové krůpěje jakožto hranoly lámající světlo a celá ta pohádková říše byla tak jasná a nádherná, až mi zázračnost tohoto města vyrážela dech. Do Charlestonu jsem se přistěhovala poměrně nedávno, narodila jsem se a vyrostla v městečku Trinity, ale moje matka byla rodilá Charlestoňanka. Spolu s mou tetou vyrůstaly v domku, který stál v hloubi historické čtvrti, ve stínu všech těch velkolepých sídel. Jejich dětství bylo prodchnuté vůněmi noblesních tradic a dochucené středostavovskou realitou. V dětství mě u maminky a tety uchvacovalo graciézní držení těla a jejich půvabný přízvuk lidí z nížin. Byly pro mě exotickými stvořeními, jež se koupala v růžové vodě a strojila do naškrobené bavlny. Teprve když jsem byla trochu starší, uvědomila jsem si, kolik úsilí musely do tak elegantního vystupování vložit. Stejně jako pro řadu dalších jižanských

Navstevnice.indd 12

31.7.2018 16:00:24

N ÁV Š T Ě V N IC E

žen určitého věku se i pro maminku a tetu stala jejich výchova povoláním. Povahou ani vychováním jsem rozhodně nebyla dcerou své matky. Většinou jsem se navlékla do džínů a tenisek a s líčením jsem se namáhala jen málokdy. Od slunce jsem měla obličej opálený a samá piha a dlaně plné mozolů, což byl důsledek namáhavé práce při restaurování hřbitovů. Neměla jsem v sobě nic z matčiny nebo tetiny uhlazenosti, a když jsem se dívala do zrcadla, někdy jsem jen žasla, jak mohl někdo jako já vůbec upoutat muže Devlinova formátu. Tato otázka nepramenila ani ze sebepodceňování, ani z falešné skromnosti. Dokázala jsem ocenit svoje přednosti: dostalo se mi kvalitního vzdělání, byla jsem zcestovalá a díky své profesi jsem se udržovala v dobré fyzické kondici. Ráda jsem si myslela, že mám opravdu výjimečné oči, jejichž barva přechází v závislosti na mém oblečení i na okolí z modré v šedou a někdy i v zelenou. Na dně mých duhovek se tetelily droboučké podlouhlé ﬂíčky. Když jsem byla malá, objevila jsem, že když při pohledu do zrcadla trochu zašilhám, při troše fantazie dodávají tyto zvláštní barevné skvrny mým zorničkám vzhledu klíčových dírek. Ale bez ohledu na barvu svých očí, bez ohledu na své vzdělání, profesi či intelekt jsem nikdy nepatřila k těm jedinečným ženám, jež bez námahy proplouvaly životem. Obědy v jachtklubu a zahradní slavnosti s bílými rukavičkami a neškodným ﬂirtováním nad sklenicí oroseného mátového julepu se mě nikdy netýkaly. Tohle byl Devlinův starý svět, kde bych nikdy nebyla vítána už proto, kdo jsem a odkud jsem vzešla. Navzdory svému kouzlu a vábení zůstával Charleston prostorem izolovaným od světa, prostorem, kde vládlo pokrevenství a tradice, městem, které zdejší řeky a přístav natrvalo nutily obracet se do vlastního nitra. Pocházela jsem

Navstevnice.indd 13

31.7.2018 16:00:24

A M A N DA S T E V E N S OVÁ

z rodu Asherových, což bylo dědictví podbarvené velikým bohatstvím a prohnilostí, ale zároveň jsem byla Grayová. Rodina mého papá, to byli prostí horalé – a právě z této strany jsem zdědila svoje temné nadání. Kdysi se nám říkávalo „ti, kdo se narodí se závojem“1. Tohle se v našem rodě opakovalo v každé generaci. Ale čím více otcových tajemství začínalo vyplouvat na světlo, tím silnější jsem měla podezření, že u kořenů mého dědictví leží cosi hlubšího než jen schopnost vidět duchy. Narodila jsem se totiž mrtvá mrtvé matce. Moje babička Tilly mě vtáhla z onoho světa zpátky na Zemi, odřízla závoj z plodové blány, který mi zakrýval obličej, a do nezralých plic mi vdechla vzduch. A já jsem teď měla pocit, že nepatřím ani na jeden z těchto světů. Byla jsem živoucí duch, poutnice, která dosud nenalezla svoje místo ani smysl života. Ale každý nový objev, každé porušené pravidlo mě k mému poslání přiváděly stále blíž. Kdybych dokázala nahlédnout klíčovými dírkami svých očí do budoucnosti, možná by se mi nějak podařilo změnit vlastní osud. Jenomže jak může člověk bojovat s předurčením? Jak má porazit osud? To byla otázka, nad níž jsem často hloubala uprostřed noci, když se mi kolem okna vznášeli duchové. Poté, co jsem se vrátila domů a vysprchovala se, šla jsem si druhý hrnek čaje vypít ven na zahradu, kde jsem mohla pozorovat, jak mezi keříky itey poletují motýli. Kdesi na Rutledgeské zavřískla houkačka a vzápětí ke mně dolehl tlumený zvuk pouliční dopravy z příměstského obchvatu. V mé malé oáze však vládl klid a mír. Anebo jsem si to alespoň myslela. 1 S kusem plodové blány na hlavičce. (Pozn. překl.)

Navstevnice.indd 14

31.7.2018 16:00:24

N ÁV Š T Ě V N IC E

Od té přízračné vizitace jsem musela být pořád jako na jehlách, protože ve chvíli, kdy jsem zpozorovala otevřené dveře od sklepa, mi srdce bolestně poskočilo. Utišila jsem předčasnou paniku, přešla přes dvorek ke schodům, ale než jsem stihla dolů něco křiknout, zavanul ke mně pach – odér pižma a hlíny se slabou příměsí rozkladu. Nebyl to smrad čerstvé hniloby, ale spíše zatuchlina staré smrti. Fantomové vůně se často vážou k duchům: například Devlinova mrtvá dceruška voněla jasmínem a bezoký přízrak prachem a suchou levandulí. Jenomže tohle nebyl pach ducha. Přes slunce táhl mrak a já jsem se otřásla. Když slunce zase vysvitlo, ze sklepního šera ke mně vzhlížela temná tvář.

Navstevnice.indd 15

31.7.2018 16:00:24

TŘI

„ A melie?“ Jak jsem se snažila popadnout dech, na zlomek vteřiny se mi zadrhlo srdce. Omráčil mě šok z toho, že jsem ze rtů jakési obludy uslyšela svoje jméno. Nato zaúřadoval zdravý rozum a došlo mi, že ten hlas je mi povědomý. Bezpečný. „Ahoj, snad jsem tě nevyděsil, nebo jo?“ zavolal směrem vzhůru Macon Dawes. Už jsem v přítmí rozeznala jeho rysy: rozčepýřené vlasy, unavené oči, mírně zašpičatělá brada. Žádný démon, žádná odporná polobytost z mezisvěta, ale příjemný lidský obličej mého souseda z horního bytu. Ale ten puch… Zatímco jsem se pokoušela uklidnit bušící srdce, svírala jsem zábradlí u schodiště. „Trochu jsem se lekla. Nečekala jsem, že bych ve sklepě v tuhle hodinu na někoho natreﬁla.“ „Neprobudilo tě, jak jsem bouchal kladivem?“ Nespouštěl ze mě oči, ale přitom šlápl na nejspodnější schod. Na

Navstevnice.indd 16

31.7.2018 16:00:24

N ÁV Š T Ě V N IC E

nohou měl skoro stejné černé boty Chucks jako já, roztrhané džíny a přes odrbané tričko starou košili. Obyčejnost jeho umolousaného zevnějšku mě uklidnila. „Tak to se omlouvám. Nenapadlo mě, že se to bouchání nese přímo nahoru k tobě.“ „Neslyšela jsem vůbec nic,“ ujistila jsem ho. „Když jsem si všimla těch otevřených dveří, zrovna jsem pila na zahradě čaj.“ „No, stejně by mě nezabilo, kdybych si dával krapet bacha na dobrý vychování. Už jsem si tak zvykl na ten pošahanej rozvrh ve špitále, že zapomínám, že v reálném světě existují lidi jako ty, co dodržují normální časy.“ „Nic se nestalo.“ Sešla jsem o pár schodů níž. Teď, když už se mi zklidnil tep, jsem začala být doopravdy zvědavá. Macon byl student nedaleké lékařské fakulty Jihokarolínské univerzity, takže jsem si postupně zvykla na to, že přichází a odchází v jakoukoli denní či noční hodinu. Jenomže aktivita takhle časně zrána byla něco neobvyklého i na něj. „Co to tam dole buduješ?“ „Nebuduju nic. Jen zpevňuju nějaký regály, aby bylo víc prostoru na krámy.“ Ukázal do hlubin sklepa. „Byla jsi tady poslední dobou? Tohle je hasičův zlej sen. Nevěřila bys, na jaký haraburdí jsem tu narazil! Krabice starých učebnic a časopisů, lodní kufry šatstva prožraného od molů a něco, co mi podezřele připomíná mumiﬁkovaného netopýra.“ Sestoupila jsem o další schod. „A co ten smrad?“ Nakrčil nos. „A to sis měla přijít čuchnout, než jsem to tu vyvětral. Mám dojem, že si tady něco staví hnízdo.“ „Hnízdo?“ optala jsem se vyplašeně. „Jako co?“ „Nejspíš krysy. Nebo vačice. A už jsem se zmiňoval o pavoucích?“ Prsty si prohrábl kštici a okázale se otřásl. „Potřebuješ pomoct?“ zeptala jsem se s pramalým nadšením, jelikož zmínka o pavoucích mi vzala elán. Od dětství

Navstevnice.indd 17

31.7.2018 16:00:24

A M A N DA S T E V E N S OVÁ

trpím slabší formou arachnofobie a navzdory tomu, že už léta prolézám hrobky ověšené pavučinami a mauzolea, kde se to pavouky jen hemží, nikdy se mi nepodařilo tuto averzi úplně zvládnout. „Díky, ale pokud si označíš svoje věci, o zbytek se postarám.“ „Moc toho nemám. Jen pár krabic, co mi zbyly, když jsem se sem nastěhovala. Ale zajdu se tam podívat.“ Vykročila jsem po schodech dolů. Ze slunečního světla na zahradě se mi do sklepního šera dvakrát nechtělo. Dům byl postaven na místě kaple sirotčince, která na přelomu minulého století vyhořela do základů. Sklep bylo to jediné, co z původní stavby zůstalo, a když jsem sem občas zašla, měla jsem nepříjemný pocit, že za těmi cihlovými zdmi zůstává něco skryto a stále to číhá. Něco jiného než pavouci a hlodavci. Dům vždycky poskytoval útočiště před duchy – bezpečné útočiště –, ale někdy mě napadalo, jestli sklep náhodou nepředstavuje zadní dvířka, vedoucí přes ochrannou bariéru posvěcené půdy. Jediným přízrakem, který se kdy prolomil do mé vnitřní svatyně, byl duch Devlinovy dcerušky. Maličká si nějak našla cestu do domu, a pokud se to povedlo jí, za jak dlouho asi můžu očekávat další vpád? Sestupovala jsem dál a ve vlhkém tichu se moje kroky strašidelně rozléhaly. Druhé schodiště v zadní části sklepení vedlo nahoru do kuchyně, ale tyto dveře byly při jedné renovaci zatlučeny prkny. Bývaly doby, kdy bych se díky opevněné chodbě cítila v domě bezpečněji, ale teď mi zrovna táhlo hlavou, zda můj klid mysli nebyl odjakživa jen pouhá iluze. Je zvláštní, jak tytéž zabedněné dveře mohou z jedné strany vzbuzovat pocit bezpečí, zatímco z druhé působit jako past. Když jsem došla k úpatí zadního schodiště, začala jsem

Navstevnice.indd 18

31.7.2018 16:00:24

N ÁV Š T Ě V N IC E

tenhle jednoduchý východ vnímat až příliš. Dolehla na mě klaustrofobie. Na archeoložku pracující jako restaurátorka hřbitovů jsem měla spoustu dost nepraktických vlastností. „Co je to za hluk?“ Zamračila jsem se a naklonila hlavu na stranu. Macon se zarazil. „Já nic neslyším.“ „Poslouchej! Takové divné bzučení. Jako když hučí elektřina.“ Zvedl pohled k holé žárovce u stropu. „Podle mého odhadu to budou vadné dráty. Hádám, že tady celé roky neudělali pořádnou revizi. No, co jsem říkal? Hasičův zlej sen.“ Zatímco jsem si třela rukama paže, ostražitě jsem se rozhlédla kolem. Macon měl pravdu. Ve sklepě se to hemžilo čímsi, co rvalo na kousíčky staré knihy a zapomenuté šatstvo a zanechávalo to za sebou slabý, animální pach pižma a rozkladu. „Sem jsem vždycky chodila nerada,“ řekla jsem. „Nahání mi to tady husí kůži.“ „Pravila žena, která se živí restaurováním starých krchovů!“ Macon sfoukl prach z jakési krabice, pak zdvihl víko a nakoukl dovnitř. „Krámy, krámy a pro změnu krámy.“ Jak škatuli vytáhl z regálu, něco se uvolnilo a spadlo na podlahu: kartička z pevného papíru se dvěma téměř identickými fotograﬁemi zasazenými vedle sebe. Když jsem se pro tu kuriozitu shýbla, zmocnil se mě pocit poznání, ačkoli jsem muže, který na mě zíral z obou obrázků, natož pak dvojici droboučkých dívek stojících před ním v životě neviděla. Dívky byly starší, než napovídala jejich výška – asi patnáctileté. Podle zvláštních šatů jsem usoudila, že fotograﬁe vznikly dávno předtím, než jsem se narodila. Muž neměl pod laclem staromódních montérek košili, zatímco obě děvčata vězela v tmavých pláštích, které jejich křehká těla halily od krku až po kotníky.

Navstevnice.indd 19

31.7.2018 16:00:24

A M A N DA S T E V E N S OVÁ

Neumím si to vysvětlit, ale z toho, jak nemístně tyhle těžké pláště vyhlížely a jak dívky stály zády k sobě, otočeny tváří do objektivu, se do mě dala zima. Podala jsem kartičku Maconovi. „Koukni se na tohle.“ Přešel k přirozenému světlu u dveří, aby ji mohl prozkoumat zblízka. „To je stereogram,“ řekl po chvíli. „Když se na něj podíváš přes kukátko, fotograﬁe splynou v jeden trojrozměrný obrázek.“ „Trochu jsem se fotografováním zabývala – však víš: dvojitá expozice a podobné věci –, ale o stereoskopii toho moc nevím. Ta kartička mi připadá dost stará.“ „To rozhodně. Tyhle věci bývaly populární v devatenáctém století. Měl jsem strejdu, který je sbíral. Říkám si, jestli se tu někde nepovaluje i stereoskop. Kde jsi to našla?“ „Na zemi. Muselo to být zaklíněné mezi regály. Asi jsi to uvolnil, když jsi zvedal tu krabici.“ Trpělivě jsem čekala, zatímco cílevědomě prohrabával zaprášené věci. Za několik minut vítězoslavně zvolal: „Hele!“ a zamával podivně vyhlížejícím aparátkem na dřevěné násadě. Donesl přístroj ke schodišti, do držáku zasunul kartičku a zdvihl prohlížeč ke světlu. „Jú, to je paráda! Ten obrázek je tak jasný, jako by stáli přímo přede mnou!“ Stereoskop mi podal a já jsem si ho přidržela proti světlu. Chvíli trvalo, než se můj zrak přizpůsobil, ale potom na mě postavy vyskočily tak zprudka, až jsem se lekla. Přesně jak Macon říkal, vypadalo to, jako by stály přímo před námi – tak ostrý a zvláštní ten obrázek byl. Vážné tváře s tmavýma pronikavýma očima magneticky přitahovaly můj pohled. Poté jsem si začala všímat dalších podivností. V pozadí jakýsi vynález na způsob vozíku. Ohrádka pod přední verandou, kde nejspíš drželi psa. Dokonce jsem rozeznala zrnitý obličej, shlížející na trojici z horního okna. Povědomý obličej.

Navstevnice.indd 20

31.7.2018 16:00:24

N ÁV Š T Ě V N IC E

Jak moje prsty sevřely naleštěnou rukojeť aparátu, obrázek se rozmazal. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Tohle musí mít na svědomí moje představivost, nějaká zvláštní optická iluze, poněvadž pro to, co jsem viděla, neexistovalo rozumné vysvětlení. Jenomže já jsem žena, která žije mezi duchy. Můj svět nefunguje na bázi rozumu a logiky. Chvilku jsem se uklidňovala a pak jsem se znovu soustředila na ten obličej. Dívky mi ze zorného pole mizely a muž se rozplýval, až jsem nakonec uviděla jenom tvář zírající z okna v patře. Oči, nos, ústa – tytéž hezké rysy, jež opětovaly můj pohled ze zrcadla.

Navstevnice.indd 21

31.7.2018 16:00:24

ČTYŘI

Poté, co jsem vysrkala hrnek heřmánkového čaje, mi nervy přestaly drnčet jako telegrafní dráty, ale klidná jsem tedy rozhodně nebyla. Snažila jsem samu sebe přesvědčit, že jsem reagovala příliš zprudka, ale jak moc bylo pravděpodobné, že ve sklepě objevíme ten stereogram přesně ve stejném období, kdy mě navštěvuje bezoký přízrak? Zdálo se, že si Macon na obrázku ani na mém chování ničeho zvláštního nevšiml. Než si stihl kartičku prostudovat podrobněji, vyrušil ho telefonát, a než se zase vrátil, jenjen se třásl na to, aby mohl zase pokračovat v práci. Utekla jsem nahoru i s prohlížečem a stereogramem a odnesla jsem si je rovnou do pracovny. Obě ty věci mi teď ležely na stole a měly tam zůstat, dokud nebudu schopna rozhodnout, co s nimi udělám. Pomyšlení, že je budu mít doma, mě nijak zvlášť neznepokojovalo. Nikdy jsem nevěřila, že by se duchové mohli držet předmětů, či dokonce míst. Duchové pronásledují

Navstevnice.indd 22

31.7.2018 16:00:24

N ÁV Š T Ě V N IC E

lidi. Nicméně duchové mohou předměty občas využívat ke komunikaci, a tudíž jsem musela zvážit, zda tenhle stereogram není další vzkaz od slepého přízraku. Byl to veliký skok, a zatímco jsem se až do večera věnovala pracovním záležitostem, připomínala jsem si, že teď vážně není vhodná chvíle na to, abych popouštěla uzdu fantazii. Musela jsem udělat nabídku na restaurování hřbitova Sedm bran, aktualizovat svůj blog a napsat proslov k příležitosti otevření Dubového háje. Dokud nebudu mít čas trochu si zapátrat, bude dobré pustit tu kartičku z hlavy. Ale ať už jsem se snažila soustředit sebevíc, myšlenky se mi stále rozutíkávaly. Ten stereogram mě vytrvale volal. Ať už tohle byla jedna z fazet mé osobnosti, anebo to bylo dáno povahou mého zaměstnání, vždycky to dopadlo tak, že když se nějaká záhada dožadovala vyřešení, nedokázala jsem se od ní odpoutat. Podlehla jsem tedy pokušení. Vložila jsem kartičku do držáku a zvedla si ji k očím. Natočila jsem si židli k přirozenému světlu, abych mohla trojrozměrný obrázek důkladně prozkoumat a najít na něm případné vzkazy a vodítka. Ale to jediné, co pro mě mělo nějaký význam, byl obličej v horním okně. Teď jsem přinejmenším mohla předpokládat, že moje dvojnice kdysi skutečně existovala. Nebyla to vidina mého budoucího já, ale duch z minulosti. Při tomhle zjištění by se mi mělo ulevit, jenomže zde stále zůstával fakt, že mě přes závoj následovala z nějakého důvodu. Varovala mě, ať najdu klíč, ale kde mám po něm vůbec pátrat? Celá roztřesená jsem odložila stereograﬁckou kartičku a začala zkoumat prohlížeč. Poprvé jsem postřehla malou stříbrnou destičku, upevněnou zespoda. Nápis byl tak droboučký, že jsem ho sotva dokázala rozluštit: „Mott od Neddy. Navždy spolu.“

Navstevnice.indd 23

31.7.2018 16:00:24

A M A N DA S T E V E N S OVÁ

A ještě menším písmem stál pod tímto nápisem název obchodu: Dowlingovy kuriozity, Charleston. Vzhledem ke stáří stereoskopu i k tomu, jak dlouho byl ve sklepení pravděpodobně uložen, jsem si nedělala valné naděje, že by tenhle obchod ještě existoval. Leč k mému překvapení mi při hledání na Googlu vyběhla adresa na King Street. Nepochybně jsem tudy při svých výpravách do historické čtvrti nespočetněkrát prošla. Snaživě jsem si tyto informace poznamenala do telefonu, abych se po krámku mohla na příští procházce poohlédnout. Po zbytek odpoledne jsem zůstala u psacího stolu a střídavě jsem pracovala na nabídkách a studovala stereogram, dokud mě ze soustředění nezačal vytrhovat hlad. Protože Devlin měl strávit večer u dědečka, rozhodla jsem se dojít si na časnou večeři do malé restaurace na Rutledgeské. Když jsem však chvíli nato dorazila domů, k mému překvapení Devlin seděl na přední verandě a čekal na mě. Jak jsem se blížila ke schodům, lehký větřík mi donesl závan jeho kolínské, temnou, kořennou vůni s náznakem teplé vanilky a nebezpečným tónem absintu. Na to, že byl ještě den, byla tahle vůně dost smyslná, svůdná a drobet dekadentní, jenomže to byl zkrátka Devlin. Podvečerní slunce, které se prodíralo mezi stromy, mě na okamžik oslnilo, takže se proměnil v pouhou temnou ﬁguru, jež se mi vtiskla do sítnice. Skoro se zdálo, jako by se nad ním vznášela ještě další postava, ale vzápětí jsem zamrkala a ty dva obrazy stejně jako políčka záhadného stereogramu splynuly v jeden. „Já myslela, že dnes večer jedeš na večeři k dědovi!“ pronesla jsem udiveně. „To ano. Ale náhodou jsem měl cestu kolem tvého domu a dostal jsem chuť tě vidět, než vyrazím.“ Odmlčel se a velice dlouze se na mě zadíval. „Jsi v pořádku? Jak ses blížila zahradou, nějak ses kabonila.“

Navstevnice.indd 24

31.7.2018 16:00:24

N ÁV Š T Ě V N IC E

„Vážně? Do očí mi svítilo slunce.“ Poodstoupila jsem z té záře, a když si moje oči zvykly, znovu jsem užasla, jak báječně Devlin vypadá. Navzdory vedru působil svěže jako ta příslovečná sedmikráska zrána: bavlněnou košili měl čisťoučkou, puky kalhot šitých na míru stále úhledně nažehlené. Když jsem vycházela na verandu, napadlo mě, že dokud jsem se neseznámila s Devlinem, nikdy jsem vlastně pořádně neocenila dobře padnoucí kalhoty. Ve chvíli, kdy jsem stanula na horním schodu, Devlin se ke mně sklonil a políbil mě. Normálně bych mu ochotně vklouzla do náručí, kam mě lákala jeho vábivá vůně a vrozené kouzlo, ale přistihla jsem se, že se podivně zdráhám a potlačuju svou touhu, jako bych se snažila znovu vztyčit ochranné valy, které se zřítily při našem prvním setkání. Stále víc jsem začínala chápat odtažitost, kterou se vyznačoval můj papá. To, že se stáhl za hradbu vlastních neklidných myšlenek, byl jediný jemu známý způsob, jak sebe i své blízké ochránit před duchy. Devlin se mi pátravě zadíval do tváře. „Myslím, že sluncem to nebylo. Něco není v pořádku. Vidím ti to na očích.“ „Jsem jenom unavená.“ „Protože ses nevyspala.“ Klouby ruky mi přejel po linii čelisti. „Kéž by tě Rupert Shaw nikdy nebyl umluvil, aby ses vrátila do Dubového háje! Od té doby, co ses uvolila dokončit to restaurování, tě trápí zlé sny.“ „Je to velmi temný hřbitov,“ řekla jsem. „I před těmi vraždami to bylo nepokojné místo.“ Jeho pohled se prohloubil. „Ale je to jen místo. Co se tam stalo, to bylo lidské zlo – nic nadpřirozeného. To přece víš, ne?“ No, neměl tak docela pravdu, ale sotva jsem se s ním o tomhle mohla hádat. „Ne všechny moje pocity ohledně

Navstevnice.indd 25

31.7.2018 16:00:24

A M A N DA S T E V E N S OVÁ

Dubového háje jsou negativní. Vždyť právě díky němu jsme se my dva potkali! A toho rozhodně nelituju. Ačkoli bych si ráda myslela, že by se naše cesty zkřížily i bez toho.“ Jeho pohled změkl a napětí mezi námi trochu polevilo. „Dost romantický postřeh od někoho, kdo zpravidla bývá tak vážný.“ „Tyhle dvě polohy se ale navzájem nevylučují, víš?“ „Co se tebe týče, tak ne. Nikdy jsem nepoznal nikoho, kdo by byl tak plný protikladů. Jsi náramně komplikovaná žena, což je pouze jeden z důvodů, proč mě tak fascinuješ.“ „Já že tě fascinuju?“ otázala jsem se ho nezáludně. „Copak jsem ti to nedal najevo?“ Uchopil do dlaně můj zátylek a přitom mi upřeně hleděl do očí. „Fascinuješ mě přímo nekonečně.“ Cítila jsem, jak se mi při tom temném záblesku v jeho očích, při provokativním tónu v jeho měkkém hlase podlamují kolena. Vzápětí se mi hlavou mihla pošetilá myšlenka, jestli si tohle kdysi myslíval i o Mariamě. A uhnula jsem pohledem. Uchopil mě za bradu a přiklonil si mou tvář k sobě. „Ale no tak! Co znamená ten výraz?“ „Občas nad námi trochu žasnu,“ připustila jsem. „Nad tebou a mnou. Nad tím, že jsme spolu.“ „Proč?“ „Tolik se od sebe lišíme! Pocházíme z různého prostředí.“ „Možná, že to funguje právě proto. Díky rozdílům mezi námi je to pořád zajímavé,“ pronesl zlehka, ale jeho výraz zvážněl. Odhrnul pramínek vlasů, který se mi uvolnil z ohonu. „Takhle tě hrozně nerad vidím: tak vyčerpanou a roztržitou. Víš, nic by se nestalo, kdyby sis zdřímla. Udělám, co je v mých silách, abys byla v bezpečí.“

Navstevnice.indd 26

31.7.2018 16:00:24

N ÁV Š T Ě V N IC E

„Vím to. A platí to i obráceně: já zase udělám všechno, co je v mých silách, abys byl v bezpečí ty. Jenomže některé věci nemáme pod kontrolou. A dokonce ani ty nemáš na povel moje noční můry.“ „Možná mě podceňuješ,“ prohodil a přitáhl si mě k sobě. Tentokrát jsem se neodtáhla, což podle mě jen dokazovalo, že pokud jde o Devlina, nijak zvlášť si nevěřím. Jestli ve stínech číhal slepý duch, byla jsem k jeho přítomnosti zcela netečná – jediné, nač jsem byla vyladěná, byl můj vlastní splašený pulz a ty svůdné oči, které na mě shlížely. Devlin mi zamumlal cosi, nač jsem si později nedokázala vzpomenout, protože jsem vnímala jen hedvábný zvuk svého jména. Když přišel polibek, byl velmi pomalý, velmi cílevědomý a až ničivě účinný. Zato jeho ruce… ty silné, graciézní ruce byly hladové a všetečné, tu se mě dotkly, támhle po mně přelétly… až jsem se z toho rozechvěla samou touhou a chňapla ho za košili. Zjistila jsem, že se zády opírám o stěnu verandy; před zvědavými pohledy z ulice mě chránilo jeho tělo. Vyhrnul mi blůzu, přitiskl mi ruce k ňadrům a jazykem zajel do úst hlouběji. Sepjala jsem mu ruce kolem krku a zvrátila hlavu, zatímco se jeho ústa blížila k mému hrdlu, potom k uchu a vzápětí opět ke rtům. Hluk pouličního provozu se vytratil a prkna podlážky se mi zpod nohou jaksi vypařila. Zpátky na zem mě vrátil zvuk Devlinova hlasu. „Promiň, nechal jsem se unést.“ Znovu mi upravil blůzu. „Vím, že nejsi z těch, kdo se rády předvádějí na veřejnosti.“ „Máš dojem, že bych si stěžovala?“ zeptala jsem se ho bez dechu. „Chtěla jsem, abys to dělal. Tohle všechno. Když se mě takhle dotýkáš…“ „Myslíš takhle?“ zabručel a opět mi zajel rukama pod blůzu.

Navstevnice.indd 27

31.7.2018 16:00:24

A M A N DA S T E V E N S OVÁ

Po páteři mi přeběhl elektrický výboj. „Ano, přesně takhle.“ Špičkou prstu jsem obtáhla obrys stříbrného medailonu, který nosil zastrčený pod košilí. Představovala jsem si, že přes látku cítím chlad kovu i chvění moci a historie, které jsou uvnitř toho zlověstného symbolu uzavřeny. „Ty vždycky víš, jak mě dostat, co?“ pronesla jsem. „Víš přesně, kam mi sáhnout, jak se na mě podívat, abych nad sebou bezpečně ztratila kontrolu. Někdy si říkám, jak to vlastně děláš.“ „Jak dělám co?“ „Tohle…“ A zachvěla jsem se, když si mě k sobě přitáhl blíž. „Všechno, co děláš, má za následek, že tě chci ještě víc. Něco takového jsem ještě nikdy necítila. Já vím, zní to jako notně omleté klišé, jenomže je to pravda. Stačí, když vyslovíš moje jméno, a já taju jako vosk. Jako bys mě opředl nějakým kouzlem.“ Čekala jsem, že mě po tomhle upřímném a snad i nerozumném vyznání znovu políbí a vzápětí mě odnese do ložnice, aby dokázal, jak zranitelná vůči jeho doteku doopravdy jsem. Místo toho se však jeho nálada změnila, v očích se mu mihl zneklidňující stín a já jsem z jakéhosi nevysvětlitelného důvodu znovu pomyslela na Mariamu, na tu smyslnou rozkošnici, která se tak vyznala v černé magii. Dnes byla mrtvá, její pouta k Devlinovi se naštěstí zpřetrhala, ale nebyla jsem takový blázen, abych ignorovala vliv, jaký na něj kdysi mívala, anebo to, co ho bezpochyby naučila. Byl snad právě tohle důvod, proč stále nosil ten medailon? Jako ochranu před její zrádnou mocí? Prohlašoval, že v moc talismanů nevěří, a přece jsem ho bez toho stříbrného emblému na krku nikdy neviděla: tenhle znak se skládal z hada propleteného se spárem a byl děsivým symbolem svazků a nebezpečných spojenectví,

Navstevnice.indd 28

31.7.2018 16:00:24

N ÁV Š T Ě V N IC E

jež pramenila z faktu, že byl Devlin příslušníkem Řádu. A manželem Mariamy Goodwineové. Pomyšlení na jeho mrtvou manželku mi zkazilo náladu. Vyvinula jsem se mu z objetí. „Máš před sebou dlouhou jízdu a já bych nechtěla, aby ses kvůli mně opozdil.“ „Ano, nebylo by dobré nechat starocha čekat.“ Zdálo se, že už své hrubosti lituje. „Omlouvám se, neměl jsem v úmyslu chovat se k tobě stroze. Jak ses asi dovtípila, vůbec se na ten večer netěším.“ Položila jsem mu dlaň na rukáv. „A opravdu tě nic netrápí? Zdá se mi, že nejsem jediná, kdo je tady poslední dobou roztržitý.“ A nyní to byl Devlin, kdo ucukl před mým dotekem. Jemně mi odtáhl ruku a vystoupil ze stínu do skvrny slábnoucího slunečního svitu. „Jsem v pohodě.“ Postával na horním schodu a civěl přes zahradu do dálky. Pak se otočil a šlehl po mně kvapným pohledem. Výraz jeho tváře mě rozechvěl, ačkoli se ve mně vzmáhalo silné nutkání pojmenovat tu nepopsatelnou temnotu, kterou jsem postřehla v jeho očích. Ostražitost? Odhodlání? Kdepak, napadlo mě s úlekem. To, co jsem v Devlinových očích uviděla, byl strach.

Navstevnice.indd 29

31.7.2018 16:00:24