Issuu

Přeložil Radovan Zítko

SOV DU LILLA VIDEUNG Copyright © Cilla & Rolf Börjlind 2016, by agreement with Grand Agency, Sweden, and Andrew Nurnberg Associates International Limited, Czech Republic. All rights reserved Translation © Radovan Zítko, 2018 ISBN 978-80-242-6222-2

Spinkej, spinkej, vrbičko, stále vládne mráz. Spí i břízy, spinká vřes, dřímá zimostráz. Z. Topelius

.................................................................................................... .................................................................................................... .............................

inule stála příliš blízko a na bílé plátěné kalhoty se jí dostalo několik nepříjemných krvavých cákanců, dnes v noci se postavila dál. Vzduch kolem ní byl prosycený nejen vůněmi cizokrajných rostlin a koření, ale i pachy. Krve, terpentýnu, cigaretového kouře a kyselého potu. Zvykla si. V sále bylo plno a větrat se dalo jen úzkými dveřmi do uličky, ale ty byly zavřené. Dovnitř se vměstnalo téměř padesát lidí, kteří stáli namačkaní kolem ringu, žádný div, že byl cítit hlavně jejich osobní odér. Okolo ní samotné se šířila slabá vůně přírodního mýdla. Muži v sále, byli to kromě ní totiž pouze muži, byli oblečení skoro všichni stejně. Měli nažloutlé kalhoty a tenké bílé nátělníky, ti starší si kolem krku uvázali červenomodrý šátek. Řada z nich měla na hlavách bílé klobouky s úzkou krempou a v rukou lahve, ze kterých si přihýbali. Hnědá domácí pálenka. Nabídky od mužů vedle sebe slušně odmítla. Pokaždé na ni mrkli, usmáli se a vycenili špatné zuby. A lokli si sami. Trošku se natáhla. I tak byla vyšší než většina v sále, ale když si stoupla na špičky, viděla až dopředu dolů. TeJ zahlédla prvního kohouta. Podle ručně psané cedulky, kterou zvedl jeho majitel, se jmenoval Black Killer. Velký černý kohout s pyšným hřebínkem a silným rudým pruhem peří. Pustili ho do kruhové arény. Doprovázela ho kakofonie hlasů, v jazycích, které už poznávala. Samozřejmě v tagalštině, ale i v místních zpěvavých nářečích, jako je cebuánština a bikol.

CILLA & ROLF BÖRJLINDOVI .................................................................................................... .................................................................................................... .............................

TeJ dolů pustili i druhého kohouta, pojmenovaného Red Alert. Stejně velkého, stejně sebejistého, jako byl ten první, stejně barevného a bojechtivého. Ve žlutém světle se na kohoutích běhácích zableskly dlouhé ostruhy se špičatými konci. Viděla, že kolem ringu putují z ruky do ruky bankovky, a věděla, že někteří budou dnes v noci o něco méně chudí a jiní to utopí v hnědé pálence. Ona si už vsadila na kohouta jménem Red Alert. Nebyla to dobrá sázka. Kohouti, ponechaní sobě napospas, se několik vteřin točili jeden kolem druhého, pohybovali se v kruzích, udržovali si odstup, čepýřili se, aby jeden na druhého udělali dojem nebo se vystrašili, a najednou vyrazili do útoku. Oba současně. V tu chvíli nebylo možné jednoho kohouta rozeznat od druhého, po zemi se kolem dokola hnala mohutná, vířivá bouře peří a svištících ostruh a vzduch se plnil vyklovnutými brky a cákanci krve. Diváci řvali. A pak byl konec. U nízkého, drsného dřevěného kraje arény ležel na zádech Red Alert, jeho potrhané tělo se otřásalo a krvácelo, jednou nohou tloukl o zem. Sál zaplnil ochraptělý řev. Těžko poznávala, co z toho je výraz radosti a co nechutná nadávka. Ale z úšklebků na tvářích některých mužů bylo jasné, na koho si vsadili. Když z malé arény odnesli vítěze i mrtvého a zakryli krev slámou, nastal čas na další kolo. O to se nezajímala. Přišla si vsadit na Red Alerta a prohrála. Vyšla ven úzkými dřevěnými dveřmi a zastavila se ve tmě. Před ní ležela blátivá ulička, která ústila do větší ulice, jež vedla dolů k Muelle Pier v Puertu Galera, jednom z mnoha pestrobarevných měst na pobřeží ostrova Mindoro. Vytáhla krabičku cigaret a zapalovač. „Cosmino.“ Otočila se. Ze dveří vyšel svraštělý, dohněda opálený muž. V ruce držel mrtvého ptáka. Byl jeho. On sám se jmenoval Fer-

STÁLE VLÁDNE MRÁZ .................................................................................................... .................................................................................................... .............................

dinand a byl jedním z mála lidí, s nimiž se tu stačila seznámit. Proto si vsadila na jeho kohouta. „Půjdeš se se mnou najíst?“ zeptal se. Cosmina věděla, že takové pozvání se považuje za čest. Mrtvý kohout se připraví a sní a večeře se mohou účastnit jen vyvolení. Jídlo poražených, tak se tomu tady říkalo. Ale na jídlo v tuhle denní dobu se necítila. ZvlášP ne, když šlo o stvoření, které právě viděla rozpárané jiným. „Díky, Ferdinande, ale musím jet. Pozdravuj prosím doma.“ Ferdinand se trochu uklonil a podíval se na Cosminu. Ta vysoká tmavovláska je moc krásná, řekla jeho žena a on s tím souhlasil. „Mrzí mě, že Red Alert prohrál,“ řekl. „Mě taky. Byl to pěkný kohout. Ale přišel jsi o víc než já.“ Ferdinand se znovu uklonil a pomalu se vydal do tmy. Sledovala jeho ohnutá záda a mrtvolku, která mu bezvládně visela v ruce. Neměla jsem to pozvání přijmout? pomyslela si. Kvůli němu? Zapálila si cigaretu a vykročila opačným směrem ke svojí motorové tříkolce. Cítila, že se v uličce zvedá teplý vítr od moře a aspoň trochu ji ochlazuje. Tenká modrá blůzka se jí lepila k tělu, vlhkost a vedro byly i uprostřed noci úmorné. Kohoutí zápasy? Věděla, že jsou vlastně oficiálně zakázané, ale úřady je nechaly probíhat z jednoho jediného důvodu: v zapadlých uličkách Puerta Galera žádní úřední činitelé nebyli. Ne v tuhle denní dobu. Úřední činitelé se touhle dobou drží pod střechou, vyhasínají v náručí vlastních nebo cizích žen. Věděli to všichni. A tak se v noci konaly párkrát za měsíc. Jako dnes. Přišla ke tříkolce a nastartovala motor. Tohle vozidlo milovala. Ze všech stran bylo otevřené a mělo plastovou stříšku proti dešti, který tu padal několikrát denně. Když zrychlila, dokázala ji jízda krásně zchladit. Zařadila a právě chtěla projet uličkou k širší ulici, když kousek před ní vyšel nějaký muž.

„Haló! Nemohla byste mě svézt?“ Cosmina hned poznala, že nejde o nikoho místního. Nebyl to ani Filipínec. Tenhle člověk byl přinejmenším stejně vysoký jako ona, nakrátko ostříhaný, s širokými rameny a na sobě měl pěknou tenkou šedivou bundu. „A kam?“ „Do nějakého nočního baru.“ Na sedadla se vešly minimálně tři osoby, takže neváhala kvůli místu. Možná za to mohlo, kdy a kde ji o to žádal, uprostřed noci a ve špatně osvětlené uličce. Kdo by stopoval tady? Potáhla z cigarety a pak pohlédla znovu na muže. Podívala se i za něj, jestli tam nestojí další muži, ale nikdo tam nebyl. Vyfoukla kouř a cigaretu uhasila botou v blátě. „Naskočte si.“ Muž nastoupil do tříkolky a posadil se na sedadlo na kraji. Nechal mezi nimi asi půlmetrovou mezeru. Byla za to vděčná. Rozjela se uličkou k větší ulici a zastavila se. Minulo je několik barevných taxíků. „K jakému baru chcete?“ zeptala se. „Jsou napravo i nalevo.“ „Můžete mi nějaký doporučit?“ Cosmina po barech moc nevysedávala. Když nezůstávala doma, chodila večer zpravidla na stále stejné místo. Bar a restauraci v jednom měla od domu asi kilometr cesty po pobřežní silnici. Byl to slušný podnik se slušným personálem, málokdy tam viděla někoho jiného než místní lidi. Poličky za barem byly zaplněné stejně jako v lepších barech u hotelů, jež stály dál u pláží, ale bylo tu podstatně levněji. „Kousek na sever je jeden dobrý bar, u silnice,“ řekla. „Mám to cestou.“ „Fajn.“ Cosmina vjela na širší cestu a přidala na tříkolce plyn, jak jen to šlo. Cítila, jak jí mořský vítr rozfoukává dlouhé vlasy a ochlazuje obličej. Nejezdilo moc aut a skoro žádní cyklisté. Měla cestu

pro sebe. Pouliční osvětlení skončilo, jakmile se dostali kousek od centra, a cestu tmou tak provázelo pouze světlo motorky. Silnici tu a tam přeběhl pes, přinutil Cosminu zpomalit, ale na to byla zvyklá. V okolí se to psy a kočkami bez pána jen hemžilo. Vlevo od sebe měla pobřeží a dál na moři občas blikla osamělá světla rybářských člunů. Na břehu se daly zahlédnout skupinky lidí shromážděných u ohně. Většina z nich tu bydlela, mezi palmami několik metrů od hladiny vody, pod provizorními plechovými střechami nebo plastovými plachtami. Napravo stály ve větších rozestupech dřevěné domy, nízké a natřené křiklavými barvami. Tam bydleli ti zámožnější, ti, kteří měli přes den vlastní stánek, kde prodávali noční rybí úlovky nebo ranní sklizeň koření a zeleniny. „Jsem Cosmina,“ řekla, když už jeli přes čtvrt hodiny. „René.“ „A odkud jste?“ „Z Amsterdamu.“ HolanJan? „Jak jste tu dlouho? V Puertu Galera?“ „Pár dní. Je tu děsně vlhko.“ „Ano.“ „Ale prý je to dobré na pleP.“ Než dojeli k baru, už si nic jiného neřekli. Cosmina přibrzdila, odbočila k dřevěnému plotu a zastavila. Bar stál hned na kraji silnice, dolů k pobřeží to nebylo daleko. Vlastně šlo o oplocenou zahrádku se zastřešeným barovým pultem o kousek dál. Stoly byly prázdné. Cosmina si všimla, že muž za pultem se podíval k silnici a zvedl ruku na pozdrav. Byl to Manny, jeden ze zdejších Cosmininých blízkých přátel. Kromě toho mu patřil ten bar. Cosmina slezla z tříkolky současně s Reném a Mannymu zamávala. „Jak to šlo?!“ zavolal Manny k silnici.

„Umřel nesprávný kohout.“ Manny se zasmál a vykročil ke vchodu. Cosmina se podívala na dlouhána vedle sebe. „Není tu úplně narváno, jak vidíte,“ pousmála se. „Nebyl byste radši někde mezi lidmi?“ „Vůbec ne. Tohle mi dokonale vyhovuje. Musíte hned odjet?“ Cosmina už v životě žádné povinnosti neměla. Žila a bydlela sama a s časem zacházela podle libosti. Když byla odpočatá, zajela někam na trh, když byla unavená, jela domů. A tak řekla: „Ne. Zvete mě na drink?“ René se usmál, přikývl a jako první prošel vrátky, která jim Manny držel. „Vítejte,“ řekl. „Pěkná bunda.“ René se znovu usmál a zadíval se na Mannyho. Kužel světla z lampy nad vstupem dopadl na Mannyho obličej a odhalil, že větší část levé tváře a kousek úst má silně popálené. René se odvrátil a přejel pohledem těch několik prázdných stolů. „Klidně si sednu k silnici,“ řekla Cosmina. „Sem?“ René ukázal na stůl hned vedle dřevěného plotu a Manny rychle přistoupil k nim a přidržel Cosmině židli. Posadila se a René si sedl naproti. Mezi sebou měli hrubý dřevěný stůl s otlučenou deskou, několika nádobkami ochucovadel a stojánkem na ubrousky. Manny mrštně přejel po stole utěrkou, aby odehnal hmyz nejasného původu. „Jako obvykle?“ zeptal se Cosminy. „Ano. A vy?“ Podívala se na Reného. Ten si právě povytahoval rukávy šedé bundy. „Co si dáváte obvykle?“ chtěl vědět. „Vlastně nevím. Manny něco smíchá, pokaždé je to dobré. Nechcete to zkusit?“ „Rád.“

Manny přikývl, usmál se a zůstal stát. Cosmina se na něj podívala. „Co se děje?“ „Mám z hostů velkou radost. Prázdné stoly děti nenakrmí. Moje máma vždycky říkávala, že…“ „To pití, Manny.“ Manny se uklonil a odešel. Cosmina se pousmála směrem k Renému. „Patří mu to tu. Je přátelský a štědrý, bohužel až moc rád mluví se svými hosty.“ „Proti tomu nic nemám, dobrou historku si člověk tu a tam poslechnout může. Co se mu to stalo s obličejem?“ „Tak tuhle historku bych mu nechtěla vyfouknout.“ René se zasmál a skončil s ohrnováním rukávů. Dělá to pečlivě, povšimla si Cosmina. A cítila, jak je fajn, když si může promluvit s člověkem ze Západu. Navíc s opravdu atraktivním mužem. „Co tu tedy děláte?“ řekla. „V Puertu Galera?“ „To je na dlouhé vyprávění.“ „Tak je to vždycky, když se takhle s někým potkáte.“ Viděla, jak ji René pozoruje, jako by o něčem uvažoval, do baru se neslo šumění vln od pobřeží, ve tmě zpívaly cikády, v pozadí rachotil Mannyho mixér a pak René řekl: „Kdysi jsem byl muzikant, hodně jsem hrál po ulicích, potom mě něco popadlo a začal jsem studovat medicínu. Chirurgii.“ Cosmině se zablesklo v očích. „Chirurgii?“ „Ano. Řadu let jsem ji dělal, ale pak… bylo to příliš uzavřené. Chodila jste jen v hloučku s ostatními doktory a bavila se o operacích nebo hrála golf… Začalo to být moc omezené a nezajímavé a já toho nechal.“ „A vrátil jste se k muzice?“ Cosmina se při té otázce pousmála.

„Ne. Začal jsem cestovat, zaplňovat si bílá místa na mapě. Myslel jsem, že tam někde najdu sám sebe.“ „Nemáte rodinu?“ „Měl jsem.“ Cosmina pohlédla Renému do obličeje a maličko se zamyslela. Zčistajasna mezi nimi vznikla ona velmi zvláštní intimita, která se objevuje u lidí vržených doprostřed ničeho. Inkognito. Kdy se dá říct cokoli a být kýmkoli. Uprostřed toho vedra. „Panstvo!“ Manny se přitočil se dvěma nápoji na malém dřevěném tácu a s plastovým menu v ruce. Drinky položil před hosty a jídelní lístek podržel před sebou. „Kuchyň máme otevřenou čtyřiadvacet hodin denně,“ řekl. „Až se napijete, doporučil bych vám dnešní nabídku. Je to kaloň podávaný se sladkokyselým čatní a grilovanou zeleninou. Delikatesa!“ Cosmina se podívala na Reného. Už odmítla mrtvého kohouta a neměla zvláštní chuP na mrtvého netopýra. Měla dojem, že René na tom bude stejně. „Bude mi stačit to pití,“ řekl. „Mně taky.“ Manny se pokusil o nešPastný obličej, ale ten výraz rychle zmizel. Po jednom drinku možná přijde druhý a třetí a pak se třeba probudí chuP k jídlu! Noc je dlouhá. Podíval se na Cosminu. Co to je za chlapa, kterého si našla? Nikdy tady mužskou společnost neměla. Je to její krajan? Bylo jasné, že to je cizinec. Ale znají se z minulosti? Z domova? Měl tolik otázek, ale vycítil, že Cosmina nechce, aby je teJ rušil. Snad o něco později, až přijde několikátý drink. Pak si možná bude moct přisednout ke stolu a trochu se poptat a vyprávět o svém popáleném obličeji. To byla vždycky sázka na jistotu, když chtěl navázat kontakt s hosty. Jeho obličej byl v tom ohledu opravdu výhoda. Ale jak už bylo řečeno, snad o něco později.

Manny si odnesl plastový jídelní lístek zpátky k barovému pultu a Cosmina s Reném si připili a ochutnali drink, o němž ani jeden nevěděl, co obsahuje, ale který i René považoval za vynikající. „Řekl bych, že je na bázi rumu.“ „Ano.“ Vypili ještě několik doušků. Cosmina si všimla, jak si ji René znovu prohlíží. Odhrnula si vlasy z tváře a podívala se dolů k pobřeží, horko o něco zesláblo, začal foukat chladnější vítr. Byla pěkná noc. „A jak jste se dostal zrovna sem?“ zeptala se Cosmina. René se úkosem podíval k silnici, k pobřeží a moři a pomalu volil slova. „Zavraždili jednoho z mých přátel, před časem byl pohřeb… a já na nějakou dobu potřeboval vypadnout.“ „A dostal jste se na konec světa.“ „Ano.“ Cosmina se pousmála a přitom přemýšlela, jestli René spíš než chirurg není zločinec. „A jak jste se sem dostala vy?“ zeptal se. „Na konec světa?“ „Chtěla jsem začít znovu.“ „S čím?“ Vlastně by ho měla pustit do osobní zóny, jako to udělal on, když přece byli cizinci v zemi nikoho, ale ještě pro ni nenastal ten pravý čas. A tak změnila téma. „Viděl jste někdy kohoutí zápasy?“ „Ne.“ „Je to poměrně barbarské.“ Najednou se od silnice ozvala tupá rána. Oba se otočili a zahlédli auto, které s burácením odjíždělo do tmy. Zároveň začal výt nějaký pes, strašlivě nahlas. Cosmina vstala. Psa uviděla na druhé straně silnice.

„Přejeli ho.“ Pes zůstal na kraji cesty. Točil se kolem dokola a zoufale vyl do noci. Byl těžce zraněný. Cosmina vstala od stolu, otevřela si branku a přešla ulici k točícímu se psovi. Sklonila se a vzala velký kámen. Krátkým, tvrdým úderem do hlavy ukončila psí utrpení. Pak ho uhodila ještě jednou, aby si byla jistá. Než znovu přešla silnici, rozhlédla se na obě strany a přitom si osušila ruce o trávu u kraje cesty. „Místní říkají, že zvířata nemají duši.“ Cosmina se znovu posadila. „Když je zabijeme, tak u toho zůstane,“ pokračovala. „Nebudou se toulat dál.“ „Jako my?“ „Někteří v to věří.“ „Ale vy ne?“ „Já nejsem věřící. Vy ano?“ „Nevím,“ řekl René. „Tvrdí se, že v Itálii, ve městě Calcata, měli kousek usušené kůže, kterou pokládali za Ježíšovu předkožku.“ „On byl obřezaný?“ „Byl to přece Žid, tak asi ano. V roce 1970 ji pak ukradli.“ René upil ze sklenice. „Relikvie jsou zajímavé,“ řekl. „Ano.“ „Úplně vzadu v kostele v Paucartambu mají…“ „V jaké je to zemi?“ „V peruánských horách… mají tam vytesanou kryptu, kde je skleněná vitrína s vyříznutým jazykem. Patřil milovanému vesnickému knězi. Lidé udržují vzpomínku na jeho řečnické umění.“ „Na víře toho spousta stojí.“ „Ano, to je fakt.“ Oba na chviličku sklopili oči, zatímco ke stolu se blížil Manny s kartonovou krabicí v ruce. Když dorazil k nim, otevřel ji. Byla

v ní tři malá, velmi nedávno narozená a velmi roztomilá koPata. Podržel krabici před Reném. „Nechcete si je pohladit?“ „Ne.“ Manny si nebyl úplně jistý, co na to říct. Nikdy se nesetkal s hostem, který by si nechtěl pohladit koPata. „Máte na ně alergii?“ „Ne.“ Cosmina gestem poslala Mannyho pryč a podívala se na Reného. „Vy nemáte rád koPata?“ „Ne. Vy ano?“ „Snad až příliš.“ Cosmina cítila, že ji René pozoruje. Možná to byla chybná odpověJ. Právě ubila psa a možná nepůsobí jako dokonalý přítel zvířat. Nebo to je naopak? „Kde bydlíte?“ zeptala se. „Tady?“ „Dneska jsem přespával v jednom hostelu na severu města, nestálo to za nic.“ „Švábi?“ „To taky. Po jedné stěně tekla voda.“ „Tak kde budete bydlet do zítřka?“ „To se nějak vyřeší.“ „Můžete přespat u mě.“ Řekla to dřív, než si to promyslela, ale už to bylo venku. Bydlela kousek odsud, ve vlastním domě dole u pobřeží. V poměrně velkém domě, částečně dřevěném, patrovém, s vyhlídkovou vížkou nahoře. A bez sousedů. Koupila ho levně kvůli stavu, ve kterém byl, a vložila poměrně dost do toho, aby z něj udělala, co chtěla. TeJ se z něj pro ni stal tak trochu dům snů a měl i místnost pro hosty, kde by se mohl ubytovat René. Muzikant a chirurg a možná největší lhář na světě. Jak to mohla vědět? Ale docela věřila svojí schopnosti posuzovat lidi a trocha dobro-

družství jí nebyla proti mysli. Možná byl někým úplně jiným, kdo ví? „A kde bydlíte?“ zeptal se René. „Mám o kousek dál dům.“ „Bydlíte sama?“ „Ano.“ René přikývl a dopil drink, čehož si Manny všiml v průběhu vteřiny, a přistoupil k nim se dvěma dalšími nápoji ještě předtím, než měla dopito Cosmina. „Na účet podniku,“ řekl Manny s křivým úsměvem. Popálená ústa působila zvláštně. René vstal. „Kde tu máte záchod?“ Manny ukázal k rohu po straně barového pultu a René odešel. Manny se posadil ke stolu a naklonil se ke Cosmině. Ucítila jeho kyselý dech. „Kdo to je?“ „Nevím. Jmenuje se René. HolanJan. Stopoval u kohoutích zápasů.“ „Takže ho neznáš?“ „Ne.“ „Co tady dělá?“ „Nevím. Zaplňuje si bílá místa na mapě.“ Manny se na Cosminu zadíval. „Jsi opatrná, že jo?“ Cosmina položila ruku na Mannyho paži, tenkou holou paži s podivným podlouhlým tetováním. Věděla, že má vazby na kruhy lidí, do kterých nechtěla mít přístup, chtěla si Mannyho dál představovat jako člověka, jenž jí tu a tam nabízel netopýra. Se sladkokyselým čatní. „Jsem opatrná.“

René ulevil, čemu ulevit potřeboval, v prasklém zrcadle se podíval na obličej s tenkou jizvičkou a vrátil se ven do baru. „Ještě jeden drink!?“ Manny volal od stolu a nedošlo mu, že poslední zrovna dostali, a ani se ho nedotkli. Ale René mu ukázal zdvižený palec. Cosmina ho právě pozvala, aby u ní přespal. Velmi pěkná žena s vlastním domem. Měl pocit, že to je třeba ještě zapít. A přibližně totéž cítila Cosmina. Pojedou k ní a ona mu ukáže jeho ložnici i to, kde má tu svou, a pak si dají drink před spaním a posadí se do místnosti ve věžičce a budou se dívat na nekonečné moře a možná uvidí první křehké sluneční paprsky, snažící se překonat okraj horizontu, a potom? Budou spolu mluvit o sušených předkožkách? Nebo vyříznutých jazycích? To sotva. „Na zdraví!“ Cosmina pozvedla sklenici právě ve chvíli, kdy si ke stolu sedal René a bral si vlastní. Připil Cosmině a oba svoje sklenice vyprázdnili, jako by to byl spíš džus než alkohol. Už se totiž chystalo další pití. „TeJ jsem na řadě já,“ řekla Cosmina a vstala. René ji pohledem sledoval k záchodu. Na půlce cesty se potkala s Mannym, jenž mířil ke stolu s nápoji. Položil sklenice a vteřinku pochyboval, jestli si má sednout, ale René mu pokynul a on se usadil. „Přemýšlel jste o mém obličeji?“ zeptal se Manny. „Měl bych?“ „Lidé se na něj většinou ptají.“ „A vy většinou odpovídáte a vymýšlíte buJ to, nebo ono, podle toho, kdo se ptá. Nemám pravdu?“ „Ano.“ Mannymu došlo, že René se o jeho popálený obličej příliš

nezajímá. Spíš ho pravděpodobně zajímala Cosmina. Manny se zadíval k toaletám. „Cosmina je taková hvězda,“ řekl. „Svítí na druhé. Víte, pronajala si tu starý dům, kousek v džungli, starou opuštěnou školu, chce v ní založit domov pro osiřelé děti.“ „Je krásná.“ „Ano. Člověk by se měl mít před krásnými ženami na pozoru. TeJ ale moment!“ Manny vytáhl mobil a otevřel svoji fotogalerii. „Tady! Podívejte!“ Podržel mobil před Reném. „Selfíčko s další krásnou ženou! Víte, kdo to je?“ „Ne, kdo?“ „Kate Moss! Před časem tu byla, na pobřeží fotila pro módní časopisy, potom půlku noci rozhazovala za panáky a pak dělala bungee jumping!“ „Bungee jumping?“ „Tam u starého dřevěného mostu, je to věc pro turisty, skáče se dolů nad roklí. Hele, neuděláme si selfíčko?“ „Ne.“ Odpověděl tak rychle a tvrdě, že Manny trhl mobilním telefonem zpátky. „Promiňte, nechtěl jsem…“ „Cosmina už jde. Nemohl byste připravit ještě jeden drink?“ Manny vstal a vydal se k baru. Byl z toho ještě jeden a jeden pro Cosminu, a tak se na tříkolku pozdě v noci posadila a k domu na pobřeží vyrazila lehce opilá dvojice. Cosmina si s sebou ještě vzala několik lahví piva. Vyjela na silnici a René uviděl psí mrtvolu na druhé straně, s jednou nohou nataženou přímo do vzduchu. Už tam dorazila menší zvířata a na těle si pochutnávala. René otevřel jedno pivo a natáhl se s lahví ke Cosmině. Vypila několik hltů a podala mu ji zpátky. Dopil ji a všiml si, že Cosmina teJ jede podstatně pomaleji. Po

několika minutách bar za nimi zmizel a dopředu se táhl tmavý asfaltový úsek bez domů. Cosmina si tu situaci užívala. Její očekávání byla rozumná, v nejlepším případě to bude noc, kterou potřebuje, a on zítra zmizí. Naprosto jí to vyhovovalo. Pokud to vážně není bývalý chirurg. To by si to zorganizovala maličko jinak. Jeli něco přes čtvrthodinu a pak se dostali do světlejšího, měsícem zalitého úseku cesty. Stromy po stranách se ztratily a nahradily je skalní bloky. Ještě o kousek dál se krajina otevřela do široké rokle, přes niž vedl dlouhý dřevěný most. Cosmina na něj vjela. „Tady se skáče bungee jumping?“ zeptal se René. „Ano. Jak to víte? Od Mannyho?“ „Ano.“ „Skákal jste někdy?“ „Ne. Vy ano?“ „Mnohokrát. Je to fakt síla.“ Cosmina zabrzdila uprostřed mostu. U jednoho dřevěného pilíře stála velká šedá bedna se stříbrnými okraji. K zábradlí mostu byl připevněný silný ocelový rám. „Máte chuP si to vyzkoušet?“ zeptala se Cosmina. „TeJ?“ „Ano, nechcete?“ René si Cosminu měřil pohledem a viděl, že se usmívá, jako by testovala jeho mužnost. „Proč ne,“ řekl a slezl z motorky. Cosmina vystoupila na svojí straně, přešla k bedně, odemkla zámek na číselnou kombinaci a vytáhla dlouhé skákací lano. Mohutnou bezpečnostní závlačkou ho připevnila na ocelový rám. René se nahnul přes zábradlí a podíval se do rokle. Měsíc teJ vykukoval z vrstev mraků a osvětloval útesy, mezi stěnami rokle se ozvěnou nesl zpěv cikád a on cítil, že horko znovu nabralo na síle.

„Je to hluboko,“ řekl René. „Ano.“ Pustil prázdnou lahev od piva přes zábradlí a pokusil se ji při pádu sledovat. Zmizela ve tmě a pak chvilku trvalo, než se ozval zvuk tříštícího se skla, daleko, daleko dole. „Nechcete, abych skočila první?“ navrhla Cosmina. „Jestli chcete vy.“ Znovu se usmála tím svým krásným, těžko vyložitelným způsobem a začala si obmotávat lano kolem lýtek. René jí nohy pomohl svázat. Vylezla na šedou bednu a dál na hrazení. René ji vzal za ruku, aby udržela rovnováhu. „Ne abyste mi odjel s tříkolkou,“ řekla Cosmina a znovu se usmála. „To nehrozí.“ Cosmina se otočila do tmy, zhluboka se nadechla a padla z mostu. Ve vteřině, kdy její chodidla sklouzla ze zábradlí, se René natáhl dopředu. Později bude uvažovat o tom, jestli jednal čistě impulzivně, nebo šlo o podvědomé rozhodnutí, které se právě teJ vydralo na povrch. Anebo to prostě a jasně byla první vhodná příležitost. BuJ jak buJ, když její chodidla hrazení opustila, předklonil se a vykroutil bezpečnostní závlačku, kterou bylo připevněné lano. Pak se podíval dolů do rokle. A čekal. Kvůli tupému, temnému zvuku těla rozbíjejícího se o útesy ztichly serenády cikád. To ticho se rozhostilo po celé rokli. Trvalo několik minut. Když se první cikády znovu rozezpívaly, závlačku vrátil zpátky, otřel ji a vydal se k temnému pobřeží. René?, pomyslel si. Kde jsem to vzal?

O ČTYŘI MĚSÍCE DŘÍVE

elitel výjezdové jednotky s mikrofonem u obličeje působil, že je pod tlakem. Stál před hlavním vstupem na stockholmské nádraží Centralen a nevěděl přesně, jak by se vyjádřil. Rád by dal najevo, že je vše v klidu a pod kontrolou, ale nemohl popírat fakta: „Jen během poslední půlhodiny sem dorazilo přes osm set uprchlíků. Situace je nepříjemná. Mnozí z nich jsou po víc než měsíci na útěku ve stresu, řadu tvoří rodiny s malými dětmi.“ „Vládne tu tedy chaos?“ „Ne. Ale situace je tu nepříjemná.“ Rozdíl mezi nepříjemnou situací a chaosem byl spíš jen sémantický. Při pohledu do ústřední haly se pravdě podstatně víc blížil pojem chaos, při pohledu ven na ulici Vasagatan a na flotilu policejních dodávek stojících v dešti slovo „nepříjemná“ na popis situace zdaleka nestačilo. Byl pozdní večer v polovině září a na nádraží se dál řinul proud uprchlíků. Hladových, unavených a ztracených. Všichni se mačkali na holé kamenné podlaze, každý koutek v hale byl obsazený. Nejvíc uprchlíků pocházelo ze Sýrie a Afghánistánu nebo z dalších zemí zasažených válkou. Většina Švédů byla z různých humanitárních organizací a ze Švédské agentury pro migraci – oficiálního příjemce tohoto lavinovitého přílivu. Na okraji haly se pohybovaly policejní síly, které měly zasáhnout v případě konfliktu. Na veřejný pořádek nebylo ani pomyšlení.

Tu a tam si ve velké hale rodiny postavily malé kupolovité stany různých barev, aby mohly alespoň trochu v soukromí nakojit miminka nebo prostě odpadnout z naprostého vyčerpání. Odevšad se ozýval dětský pláč a prolínal se se šumem cizích jazyků a nářečí. Mezi masami lidí se pohyboval velký počet dobrovolníků ve žlutých nebo červenožlutých vestách. Za úkol měli hlavně poskytovat uprchlíkům jídlo a tekutiny a dávat pozor, zda někdo nepotřebuje něco mimořádného. Například lékařskou pomoc, speciální léky nebo prostě jen útěchu. Nabízeli saláty, obložené chleby a lahve s vodou, dokud nedošly, pleny a hygienické potřeby, karimatky a deky. Další Švédové v davu natahovali dlouhé paže s transparenty, kde měli napsáno REFUGEES WELCOME. Není jisté, jestli uprchlíci tu starostlivou myšlenku dokázali vstřebat. V téhle vřavě se pravděpodobně v první řadě pokoušeli najít někoho, kdo by jim určil, kam se vydat na noc. Část lidí na nádraží měla ovšem jiné plány. Procházeli mezi uprchlíky, využívali toho, že znají jejich rodný jazyk, a varovali je před švédskými úřady. Před tím, aby se Švédy navázali kontakt. Nabízeli jim jinou alternativu. Ale většina lidí, kteří mezi uprchlíky nepatřili, přišla pomáhat. Jedním z nich byla Luna. Stála skoro uprostřed haly, obklopená skupinou syrských utečenců. Většinou mlčeli a upírali oči k zemi, vzduch kolem Luny prosycovaly jejich zvláštní tělesné pachy. Za vestu ji rukou pokrytou vřídky zatahal malý, jako tyčka hubený chlapec se slepenými černými vlasy a řekl „Fádí“. Pochopila, že se tak jmenuje. Vedle něj stála chlapcova matka a k hrudi si tiskla malý smotaný balíček. Vrásčitý obličej měla propadlý kvůli nedostatku spánku, zarudlé oči jí rámovaly tmavé kruhy. „Jak se jmenujete?“ zeptala se Luna. Náctiletá dívka to mamince přetlumočila. „Hawá.“ „Jak se cítíte?“

„Jsem zesláblá po porodu.“ „Kdy se miminko narodilo?“ „Před týdnem, v jednom táboře v Řecku.“ Luna se na matku zadívala a pak se ohlédla. „Olivie!“ zakřičela. Z davu se jejím směrem otočila mladá žena s dlouhými tmavými vlasy a červenožlutou dobrovolnickou vestou. Uviděla, jak na ni Luna mává, a pokusila se k ní protlačit. Šlo to pomalu. Když zakopla a málem upadla přes jednu z mnoha tašek z Ikey s darovaným oblečením, vzdala to a zavolala: „O co jde?“ „Nemohla bys sehnat doktora?“ Olivia přikývla, proklestila si cestu o kousek dál a očima pátrala po bílém plášti. Pomáhalo tu několik mladých mediků, bílé pláště na sobě měli, aby byli snáz vidět. Olivia jednoho vyhledala a společně se jim podařilo protáhnout se až k Luně. Ta vysvětlila situaci ohledně znepokojivě bledé matky a novorozeného dítěte. Lékař otevřel kufřík. Žena se vylekala a pokusila se ustoupit, ale Luna ji přes náctiletou dceru ubezpečila, že se není čeho bát. Lékař se zeptal na matčino jméno, věk a pár dalších formalit, hlavně proto, aby ji uklidnil. Pak si poslechl její srdce a plíce, změřil jí tlak a uzavřel to tak, že žádné akutní nebezpečí nehrozí. Luně řekl: „To nejlepší, co pro ni můžete udělat, je dohlédnout, aby si měla kde odpočinout.“ Luna přikývla a lékařova slova matce vysvětlila. Poprosila Olivii, aby ještě počkala se syrskou skupinou, než najde nějakého představitele Agentury pro migraci. Ti měli v hale vlastní místo, ale bylo prakticky nemožné se k němu dostat. Cestu blokovala kompaktní masa více nebo méně zoufalých lidí. Luna se drala opačným směrem. Najednou zpozorovala ženu, která na sobě měla agenturní jmenovku. Byla to nějaká zprostředkovatelka.

Luně se podařilo sáhnout jí na rameno a přimět ji, aby se otočila. Rychle vysvětlila situaci syrské rodiny. „Jak to vypadá v Sickle?“ zeptala se. „Je v tamní ubytovně místo?“ „Ne. Bohužel.“ „Nějaké jiné zařízení pro uprchlíky?“ „Bez šance. Je narváno a teJ přestaly přijímat i ostatní ubytovny ve městě.“ „Tak co máme dělat?“ „Nemohli by spát v provizorních stanech?“ Luna se od zprostředkovatelky protáhla davem pryč. Nápad, že mamince a novorozenci nabídne bydlení v provizorním stanu, jí byl proti mysli. A tak se rozhodla pro jinou alternativu. „Mám velký člun, kde můžete bydlet, dočasně,“ řekla náctileté dceři, když se znovu dostala ke skupině. „Kolik členů má vaše rodina?“ „V mojí je nás šest a ve strýcově pět.“ Jedenáct lidí. Luna v hlavě proskenovala vnitřek člunu a řekla: „To by mohlo jít.“ Otočila se k Olivii. „Nemohla bys mi pomoct vzít všechny ke člunu?“ Společně si pomáhaly, aby proklestily cestu opravdu velké skupině směrem k východu na Vasagatan. Nikdo z nich si nevšiml malé černošské holčičky obklopené několika teenagery, která se přehrabovala v oranžové plátěné tašce. Když došli skoro až k východu, narazila Olivia na dalšího dobrovolníka s dlouhými dredy, které mu visely na ramena. „Hned přijdu!“ zavolala na Lunu. Luna pokračovala dál se skupinou a přes rameno zahlédla, jak Olivia rastamana mohutně objímá. Olivia skupinu doběhla hned před východem z nádraží. Chtě-

la se právě s Lunou dohodnout na nejlepším dopravním prostředku, když všeobecným šumem proniklo hlasité, zřetelné zvolání. „Haló, Olivie!“ Olivia ten hlas znala, moc dobře. Patřil jednomu jejímu spolužákovi z policejní akademie, Ulfu Molinovi. Tehdy se na ni lepil trochu jako klíště, ale v posledních letech se to zlepšilo. TeJ s Ulfem neměla problém, když na sebe tu a tam narazili. „Uvnitř je pěknej binec,“ řekl. „Ano. Tady venku taky, co?“ „To si piš.“ Ulf se pousmál a máchnutím ruky obsáhl silný proud lidí, kteří jako by se před vchodem pohybovali všemi směry zároveň. „Snažíme se zajistit, aby se tu nerozpoutal dopravní chaos.“ Olivii najednou něco napadlo. Rychle vyložila Ulfovi, o co jde. O jedenáct Syřanů, které je třeba převézt na kamarádčin člun do Södermalmu. Nemohl by pro ně něco udělat? „S radostí. Můžu vás svézt v jedné naší dodávce. PojJte!“ Ulf šel první a Luna s Olivií lidem ve skupině ukázala, že ho mají následovat. Kousek od nich, pod Klaraberským viaduktem, parkovalo několik policejních dodávek. Ulf přistoupil k jedné z největších a otevřel široké dveře. Když se otočil, uviděl, že se hlouček Syřanů zastavil. Mezi několika z nich se rozhořela prudká debata. Někteří ukazovali na dodávku. Pár mužů se vracelo ke vchodu. „Počkejte!“ zavolala Olivia a pokusila se muže zadržet. Luna se otočila k náctileté dceři, jež se kousala do spodního rtu. „Co se děje?“ zeptala se. „Je to policejní auto.“ „Ano, to vadí?“ „Půjdeme do vězení?“ „Ne, vůbec ne! Jenom se tou dodávkou svezeme k mému člunu. Nemohla by ses to pokusit vysvětlit rodině?“

„Mají strach.“ „Není třeba se bát. Slibuju!“ Dívka se na Lunu zadívala a rozhodla se, že jí bude věřit. Rozeběhla se zpátky ke skupině. Chvilku to trvalo, vyžádalo si to divokou gestikulaci a přesvědčování, ale nakonec se znovu vydali k dodávce. Na Ulfovi spočinula řada nejistých pohledů, když nastupovali a mačkali se dovnitř. Pak vyjel. Cestou k Södermalmu sedělo děvče vedle Luny a Olivie. Představila se jako Líja a tiše začala vysvětlovat, proč se báli. Během dlouhého útěku se několikrát setkali s velmi odměřenými a nepříjemnými policisty, kteří se k nim chovali jako ke zvířatům. Byli tak zranitelní, že se v podstatě neměli jak bránit. „Slyšela jsem o jedné holce, která na kraji Rumunska musela mít sex se třemi pohraničníky, aby její rodinu pustili dál.“ Luna si všimla, že Olivia zaPala zuby. Sama se pokoušela koncentrovat na praktické záležitosti. Vzít uprchlíky na člun bylo snadné rozhodnutí, ale přinášelo určité logistické problémy. ObzvlášP jídlo, musí pořádně doplnit zásoby. Toaletní papír? Ubrousky? Kartáčky na zuby? Pleny? V půlce cesty po Jižním Mälarstrandu poprosila Ulfa, aby odbočil a zastavil u potravin na křižovatce ulic Hornsgatan a Ringvägen. Člun se jmenoval Sara la Kali, po jedné romské světici. Luna ho koupila ve Francii a připlula s ním za pomoci svého otce, námořního kapitána v důchodu. Plavidlo už několik let kotvilo u nábřeží a sloužilo k bydlení. Nejdřív samotné Luně a pak pár let i Tomu Stiltonovi. Bylo prostorné, Luna ho částečně přestavěla, mělo několik větších a menších kajut a jednu starší, ale krásnou společenskou místnost. Na palubě se nacházela většina moderních vymožeností. Luna bydlela s Tomem v kapitánské kajutě na zádi. A chtěla v tom pokračovat.

Jedenáct Syřanů se rozdělilo do zbývajících kajut podle toho, jak si sami přáli, a dostali instrukce ohledně nejakutnějších praktických záležitostí. Když se dosyta najedli, vytratili se do svého provizorního ubytování. Luna jim předtím oznámila, že se spojí s úřady a pokusí se najít nějaké stálejší řešení. Víc toho právě teJ udělat nemohla. Vypadalo to, že s tím jsou všichni spokojeni. TeJ seděla s Olivií ve společenské místnosti v tlumeném, měkkém světle nažloutlých nástěnných lampiček. Měla velkou chuP na malou whisky, aby se uvolnila, ale cítila, že by měla být co možná nejostražitější. Během noci se může stát cokoli. Předpokládala, že zážitky, kterými si prošli, traumatizovaly nejednoho z jejích hostů. To jí došlo z Líjina vyprávění při večeři. A tak místo toho udělala čaj, což Olivii dokonale vyhovovalo. Několik doušků vypily mlčky, než si Luna vzpomněla, na co se vlastně chtěla zeptat. „Koho jsi to objímala cestou ven?“ „U východu?“ „Ano, koho?“ „Jednoho starého expřítele. Jamie je z Jamajky. Byli jsme spolu před několika lety, ne moc dlouho, ale moc ráda jsem se s ním zase viděla. Zůstala mi po něm kočka.“ „Vážně? Ta, která…“ „Ano.“ Olivia sklopila oči k hrnku a Luna to téma nechala být. Několik minut seděly beze slova. „Stihla sis promluvit s Tomem?“ zeptala se Olivia. „Ne, je na ostrově, na Rödlöze, dává do pořádku dům.“ Ženy pohlédly jedna na druhou a pousmály se. Těsné soužití s jedenácti uprchlíky, z nichž jeden je kojenec, určitě nepatřilo mezi pět věcí, bez kterých by se člověk v životě neobešel. „Mohl by se naučit vyměňovat plenky,“ řekla Olivia a podívala se na hodiny. Zítra jede až na jih do Värnama, aby tam dokončila vyšetřová-

ní vraždy, a předtím by se měla pár hodin prospat. Jen se zase nakrátko zastaví na nádraží Centralen. Třeba tam Jamie ještě je. „Asi bych už měla jet, nevadí to?“ „Vůbec ne. A díky za pomoc!“ Olivia přikývla, vstala, ale zůstala stát s pohledem upřeným na Lunu. „Co se děje?“ „Doufám, že Tom chápe, jak jsi laskavá.“ Olivia se otočila a vydala se ke schodům. Luna ji sledovala očima, dokud nezmizela nahoře na palubě. Taky doufám, pomyslela si a natáhla se na gauči přidělaném ke stěně. Vtom se novorozenec rozplakal. Jamie tam ještě byl. Usmál se při pohledu na Olivii, jak si k němu klestí cestu v pestrobarevné dobrovolnické vestě. Když k němu přišla, právě rozdával deky několika rodinám, které nedávno dorazily. „Vrátila ses,“ řekl s úsměvem. „Ano. Na chvilku, pak musím domů. Byl jsi tu takhle večer už hodněkrát?“ „Párkrát jo. Je to tady naprosto šílený. Nemohla bys přinést ještě nějaký deky?“ Olivia přikývla a razila si cestu pryč. A přemýšlela o Jamiem. Dost ji překvapilo, že tu na něj narazila, v červenožluté vestě, uprostřed davu lidí, kteří potřebují pomoc. Když žili spolu, byl to kluk, který bral život na lehkou váhu, o peníze se staral, jenom když došly, živil se příležitostnou prací v barech nebo nočních klubech, spal do oběda a večery trávil s kamarády po hospodách. Nebyl to prototyp dobrovolníka, co by pomáhal uprchlíkům. AP už ten prototyp vypadá jakkoli. Z chvilky se stala hodina a pak ještě několik dalších. Před třetí v noci klesl Jamie na lavičku a Olivia se posadila vedle něj. Oba byli skutečně vyčerpaní.

„TeJ by to mělo stačit,“ řekl Jamie. Olivia přikývla. Bolely ji nohy a toužila po konvičce čaje. Jamie se maličko narovnal a pokusil se protáhnout si lopatky. „Ještě bydlíš v ulici Skånegatan?“ zeptal se. „Ne, přestěhovala jsem se do Högalidsgatan.“ „To není moc daleko.“ Jamie se usmál a Olivia si připomněla jeho úsměv. To, čím si ji získal skoro od prvního okamžiku, kdy se poznali. „Jsem unavenej jako kůň,“ řekl. „Půjdem?“ Olivia přikývla a vstala, a když se Jamie postavil na nohy, řekla něco, co vůbec neplánovala. „Stavíš se u mě na hrnek čaje?“ Pozvání neodmítl. * Divočák stál na okraji mýtiny. V hustém borovém lese byly tu a tam mezery po stromech poražených větrem, často s velkými vývraty, které zadržovaly měsíční světlo a posílaly po zemi několikametrové stíny. Mezi stromy bylo ticho a klid, vítr větvemi ani nepohnul, divočák byl ale přesto opatrný. Pokud vejde na mýtinu, bude vidět. Vyčkával a větřil, vábila ho vůně a ta vůně vycházela z mýtiny, kousek od menší skalky. Bude se muset ukázat, aby se k vůni dostal. Velké černé tělo vykročilo do měsíčního světla, hlava se otáčela různými směry, očička mžourala po okolí. Ještě několik kroků, opatrně, brzy bude u vůně. Divočák se zastavil uprostřed modravé mýtiny. Velká hlava se naposledy rozhlédla různými směry a pak se sklonila k zemi u skalky. Ostré silné špičáky začaly hrabat, kopyta odškrabávala tmavou půdu. Trvalo několik minut, než vyhrabal jámu dostatečně velkou, aby se dostal k tomu, co vůni vydávalo. Strčil dolů hlavu a začal věc vytahovat čelistmi. Nechtělo to povolit. Divo-

čák mručel a kýval mohutnou hlavou tam a zpátky, aby uvolnil to, co čelistmi uchopil. Nakonec to vyprostil. Divočák se otočil a urazil několik kroků k okraji paseky. Pak se o něco rychleji vytratil z měsíčního světla a s částí bosého chodidla, které mu viselo z tlamy, odběhl do tmy.

uriel byla příjmením Johanssonová a sociální dávky si často navyšovala tím, že prodávala svoje tělo. Bylo jí něco přes třicet let a o sobě nebo o svojí situaci uvažovala jen zřídka. Jednalo se o slepou uličku, do které se už dostala několikrát a ze které vycházela s pořezaným zápěstím cestou na psychiatrii. Té uličce se vyhýbala. Žila ze dne na den a z noci na noc. V určitých obdobích dokázala být čistá, hlavně díky přátelům, kteří v ní viděli někoho jiného, než koho v sobě viděla sama. Ronny a Benseman, dokonce i Tom. Jenže to byly paloučky na jejích nočních toulkách, malé modré oázy, kde se mohla zastavit, než ji touha utéct znovu vyhnala do tmy. „Utéct od čeho?“ zeptal se jednou Tom. „Od čeho musíš utíkat?“ „Od sebe samotný.“ Mohla říct od té ostudy, všech těch sraček, pocitů viny, čehokoli, co se v ní nabalilo na sebe a vytvořilo příšeru bez tváře. Tu, která stála až vzadu v té slepé uličce a nastavovala ledové zrcadlo. A nutila ji šlapat chodník. Jako dnes večer. Právě vystoupila z auta na Brunkeberském náměstí a šlápla přímo do velké kaluže. Tenisky se jí okamžitě promáčely. Do prdele! S čvachtáním vkročila na chodník a upravila si rozcuchaný účes. Kunčoft při kouření trval na tom, aby se jí mohl přehrabovat ve vlasech. Takovej hnus. Ale zacáloval, kolik chtěla, a ty dvě pětistovky ji teJ pálily v kapse a ke spodní části Sergelova náměstí to bylo jen několik minut.

„Hej, ty!“ Muriel se poohlédla. Blížilo se k ní stříbrošedé BMW se staženým okýnkem. „Kolik chceš za blowjob?“ Z okýnka se vykláněl nějaký dvacátník. Měl dozadu ulízané tmavé vlasy, přimhouřené šedé oči a příliš bílé zuby. Muriel střelila pohledem do auta, zaregistrovala několik mladíků a ucítila vůni drahé vody po holení, alkoholu a testosteronu. Nejhorší kombinace. „Krucinál, Micky!“ zavolal jeden z kluků na zadním sedadle. „VždyP ta kurva je fePačka! Nech toho! Vypadá nechutně!“ Muriel zareagovala instinktivně. Plivla na dveře od auta a znovu vyšla na chodník. „Co to sakra děláš, ty píčo blbá?“ Ten, co se zřejmě jmenoval Micky, otevřel dveře od auta. Jeho kamarádi se ho pokusili zastavit. „Nech toho, Micky! VždyP může mít AIDS, do hajzlu!“ Micky vyskočil z auta a vyrazil na chodník. Muriel došlo, že udělala chybu, a dala se do běhu. V mokrých těžkých botách jí čvachtalo, tomu klukovi neuteče. Krucinál! Proč jenom plivala?! Proč se prostě nevypařila? To byla přece její taktika, když se něco podělalo, ne? Stát se maličkou, šedivou a neviditelnou, ne že si to rozleje u každého idiota, na kterého narazí, to už se přece naučila?! „Ty zasraná píčo,“ supěl za ní Micky. Muriel najednou ucítila, že ji popadl za vlasy. Vykřikla a klopýtla a pokusila se vyprostit. Bez šance. Trhl jí hlavou, až jí poskočila dozadu, a ona cítila, jak jí tělem projíždí bolest. Už ji měl. Kdyby se začala prát, bylo by to jen horší. Schoulila se, zavřela oči a čekala na první ránu. Ta nikdy nepřišla. Všechno se najednou seběhlo bleskurychle. Slyšela, že BMW přijelo k nim a že kluci v autě znějí více nebo méně vystresovaně.

„Micky! Nasedej, krucinál!“ „Okamžitě! Jinak padáme!“ Micky náhle Murieliny vlasy pustil a naskočil do stříbrošedého auta. Muriel otevřela oči a uviděla, jak na plný plyn odjíždí pryč. Nic nechápala, ale děkovala svému osudu. Nebo spíš Mickyho kámošům. Dokud nespatřila, že se k ní blíží vozidlo s modrými světly na střeše. Muriel se narovnala, uhladila si krátkou sukni a vykročila směrem k Sergelovu náměstí, jako by se nic nestalo. Když ji policejní auto dojelo, zpomalilo. Měla pocit, že si ji muži ve voze prohlížejí, ale tentokrát nezastavovali, pokračovali dál k ulici Malmskillnadsgatan. Muriel si oddechla. Tehdy ji spatřila, o kousek dál. Ubohou malou bytost, která se vsedě choulila u betonové zdi před Švédskou centrální bankou. Vypadalo to, že se ta holčička snaží stát neviditelnou, dokud je na dohled od policejního auta. Když odjelo, maličko se narovnala. Vypadala maximálně na deset nebo jedenáct, měla na sobě tenké tmavě fialové tričko a žluté, obnošené kalhoty, které jí v pase jen tak tak držely na provázku. Kolem krku měla náhrdelník z barevných skleněných korálků a z něčeho, co vypadalo jako tobolky nějaké rostliny. V jedné ruce držela oranžovou plátěnou tašku. Holčička byla špinavá a promoklá, ale na Muriel udělalo dojem, jak z ní i uprostřed té bídy vyzařuje určitá elegance. Třebaže seděla s nohama přitisknutýma k břichu, měla záda rovná jako pravítko. Vypadá jako malá baletka, pomyslela si Muriel, i když je to baletka, která pláče, až se celá třese. Muriel přistoupila k ní a posadila se u ní na bobek. „Co se stalo? Je ti dobře?“ Děvčátko k ní vzhlédlo a Muriel sebou trhla. Smutné hnědé dívčí oči vypadaly podstatně starší než ona sama. Na jedné tváři jí slzy stékaly k široké tmavé jizvě, kde se na okamžik zastavily.

Na druhé tváři tekly přímo k bradě, kolem krásně tvarovaných rtů, a teprve pak kapaly na fialové tričko. Muriel se zeptala znovu, tentokrát lámanou angličtinou, protože ji napadlo, že holčička možná švédsky neumí. Pokusila se usmát a nevycenit přitom zuby, moc se za ně styděla. Dívenka se zvláštníma očima ji pozorovala a zdálo se, že se ji snaží odhadnout. Muriel se začala ošívat, svědilo ji po celém těle, jednak protože se jí nelíbilo, když si ji někdo prohlíží, a jednak kvůli obvyklým nastupujícím abstinenčním příznakům. Znovu se pomalu narovnala. Co mám dělat? pomyslela si a rozhlédla se, jako by hledala pomoc. „Mám hlad.“ Dívka to řekla srozumitelnou angličtinou, jasným hlasem, a přiměla tak Muriel, aby se na ni znovu podívala. „A žízeň.“ Muriel najednou zalitovala, že se vůbec ptala. Proč se starala? To si myslela, že by tomu děcku dokázala pomoct? Není žádná zatracená Florence, jak se jenom jmenovala, Nightingalová, stačí jí její vlastní mizerný život. Křeče v těle zesílily. Udělala několik kroků od holčičky. Právě přeblafla kunčofta, měla v kapse tisícovku a Sergelovo náměstí bylo blízko. „Nemám kam jít,“ řekla dívenka. Muriel ještě blesklo hlavou „tak to nejsi sama“, ale pak dospěla ke zvláštnímu rozhodnutí. Sama netušila proč. Možná proto, že si náhle vzpomněla na Veru. Ta ji utěšovala, když už život nestál za nic. Ta se starala, aby dostala něco do žaludku, a nechávala ji přespávat u sebe v karavanu, když měla strach. Ta fungovala jako náhradní máma v dennodenním pekle. Vera, která je po smrti. Ubili ji. Muriel se znovu otočila k holčičce, popošla k ní a napřáhla ruku. „PojJ, pomůžu ti,“ řekla svou primitivní angličtinou.

Děvčátko se na nataženou ruku bez hnutí podívalo. Nečeká, že v ní budou peníze? napadlo Muriel. Nebo odhaduje riziko? Určitě viděla část té potyčky na chodníku, udělala si dost jasný obrázek, a i když nerozuměla jazyku, muselo jí dojít, že jsem šlapka. Ale to nejsem. Nebo vlastně ano. Šlapu kvůli prachům, abych si mohla šlehnout. Ale teJ zkusím být hodná. „Nejsem nebezpečná,“ začala Muriel. „Mám peníze, můžu koupit jídlo.“ Muriel strčila ruku do kapsy a vyndala ty dvě pětistovky, které si vykouřila a které určitě chtěla použít na něco jiného, než bylo jídlo pro malou plačící holčičku. „Tamhle je obchod. PojJ!“ V tu chvíli už holčička svůj posudek dokončila, vzala Muriel za ruku a vstala. V druhé ruce pevně svírala svoji oranžovou látkovou tašku. Muriel se znovu usmála a tentokrát svoje zničené zuby zapomněla schovat. „Máš pěkné… vlasy!“ Chtěla říct copánky, ale nevěděla, jak se to řekne anglicky. Prodavačka v obchodě Seven-Eleven se zastavila uprostřed pohybu, když jí padl zrak na ženu ve dveřích. Silně nalíčenou, hubenou, ve čvachtajících teniskách a krátké černé sukni. Muriel si jejích podezíravých pohledů všimla, znala je až příliš dobře, pohledy, které v ní neviděly nic než fePačku, závislačku. Sklonila hlavu a podívala se k zemi. Vždycky. Kdyby tu byla Vera, řekla by: „Na co sakra čumíš, tos ještě nikdy neviděla celebritu?!“ A pak by se nahlas rozesmála a smála by se až do chvíle, kdy by prodavačka pod pultem začala nahmatávat alarm. Jenže Muriel nebyla Vera. Nespustila pohled ze země. Tentokrát měla v těsném závěsu ještě malou černošku ve špinavém, mokrém oblečení, což podezíravost nijak nesnížilo. Pomalu přistoupila k limonádám. Tam zvedla zrak a podívala se

na holčičku. Ta stála s rovnými zády těsně vedle ní a zvědavě se rozhlížela kolem. Nenechala se umenšovat. Samozřejmým pohybem z chladicího boxu vyndala velkou lahev Coca-Coly. Muriel cítila, jak ji na zátylku pálí prodavaččin pohled. Děvčátko podrželo lahev před Muriel. „Oukej?“ „Oukej,“ zopakovala Muriel. Dívka se otočila a začala z vedlejších poliček vybírat chléb, máslo a další potraviny. Muriel byla poněkud perplex. Dneska večer se bude muset vypořádat s absPákem. Muriel a holčička seděly vedle sebe v téměř prázdném autobuse cestou k lesům v okolí Lissmy. Holčička se dívala z okna. Silnice tím směrem nebyly osvětlené a domy řídly a řídly. Muriel shlédla na svoje ruce a pokusila se zastavit jejich třas. Vlastní rozhodnutí vzít holčičku s sebou ji nepřestávalo udivovat. Mířily k domku Ronnyho Dána, chatě v lese, kterou si mohla od onoho dobrosrdečného antikváře vypůjčovat. Věděla, že se na ni spoléhá, a nebyla si jistá, co řekne na to, když tam pustí neznámou malou uprchlici. Protože měla za to, že právě to holčička je. Nebo to aspoň cítila. „Folami,“ vyrazilo ze sebe děvčátko najednou. „Jmenuju se Folami.“ Muriel sebou trhla. Vůbec ji nenapadlo, že se ještě nepředstavily. „Folami?“ „Ano. A ty?“ „Muriel.“ Muriel svoje jméno vyslovila tak, jak se píše. Někteří lidé dávali přednost americké výslovnosti, Mjuriel, ale Muriel věděla, že si její máma kdysi vybírala mezi Ariel a Muriel a že volba padla na Muriel, když si uvědomila, že Ariel je i nějaký prací

prášek. Ale výslovnost by měla být podobná, švédsky, jedna hláska za písmeno. „Muriel.“ Folami to jméno zopakovala přesně, jak ho řekla Muriel, a dodala, že podle ní je to jméno krásné. „Folami je taky krásné jméno.“ Dál jely autobusem mlčky. Muriel měla s konverzací potíže i normálně, angličtina jí to nijak neulehčovala. Nezdálo se, že by proti tomu Folami něco měla. Opřela si hlavu o sklo a dívala se na temný les, který ubíhal za oknem. Po chvilce zavřela oči a vypadalo to, že spí. Muriel ji pozorovala. Holčička jako by byla v naprostém klidu. Muriel byla spokojená. Dokázala tuhle děsnou noc proměnit v něco jiného. Vera by na ni byla pyšná. Z autobusu na opuštěné, tmavé zastávce v Lissmě vystupovaly ve společnosti hubené starší ženy s plně naloženou taškou na kolečkách v jedné ruce a obyčejnou taškou v druhé. Žena vystoupila první. Těžce oddechovala, když se zastavila přede dveřmi. Muriel a Folami se jí musely vyhnout, aby prošly dál. Muriel byla přesvědčená, že se postavila do cesty schválně. Žena se zadívala k silnici. Podél příkopu se blížila mohutná postava s velkým psem po boku. „To jsi ty?“ zeptala se žena nahlas a pronikavě. „Ano, mami,“ odpověděl muž ze tmy. Muriel popadla Folami za ruku a vydala se na cestu. Prošly kolem čtyřicátníka se psem. Muriel ho znala. Potkala ho na silnici, když vyrazila před několika dny na autobus. TeJ si všimla, jak zírá na Folami. Muriel Folami vzala za rameno a nasměrovala ji na menší lesní cestu, která vedla k Ronnyho chatě. Když se Muriel ohlédla, viděla, že muž a žena ještě stojí na zastávce a dívají se jejich směrem. „Je to k domu daleko?“ zeptala se Folami.

„Kousek.“ Muriel přidala do kroku. * Muž, který přišel matce naproti k autobusu, se jmenoval Bernt Nylund, ona se jmenovala Bodil. Bydleli v menším domě ze světlých cihel ve stejných končinách, kde byla Ronnyho chata. Nedaleko od ní, na místě, kde v okolí stálo ještě několik domů. Bydleli tam celý Berntův život. „Viděls, co ta štětka měla s sebou?“ Bodil se zeptala, jakmile si pověsila kabát a rozsvítila zářivku v ošuntělé kuchyni. Bernt přikývl. „Negřátko,“ navázala. Bernt znovu přikývl. Bodil se posadila ke kuchyňskému stolu, zapálila si blendku a otevřela před sebou laptop. Bernt si sedl naproti a koukal se ven do tmy. Ještě pořád na sobě měl silnou hnědou bundu. Pes si mezitím lehl na šedou deku, až k pušce. „To to tu teJ bude vypadat takhle?“ řekla Bodil a zapnula počítač. Bernt neodpověděl. Neodpovídal skoro nikdy. „Nejdřív zavřou potraviny, pak si musíme chodit pro poštu až k zastávce a teJ štětky a negřata? Až to tady prodáme, nedostaneme ani floka.“ Bodil věděla, že mluví do prázdna, dělala to tak neustále, vedla dialogy sama se sebou. Nahlas. „Kdysi tu chtěli bydlet všichni, když jsme to tu s tvým tátou kupovali, bylo tu plno rodin s dětma, kypělo to tu životem, a dneska? Zapadlá varta.“ Částečně měla pravdu. V tuhle roční dobu tady bylo skoro prázdno, většina domů patřila lidem, kteří sem jezdili jen na léto, teJ už tu celoročně bydlely kromě ní jen dvě rodiny. Dvě rodiny, se kterými se