001-003 + vlepena_ Ja a holka odvedle_Sestava 1 6/7/18 2:50 PM Strรกnka 3
A SHORT HISTORY OF THE GIRL NEXT DOOR Text copyright © 2017 by Jared Reck Jacket art copyright © 2017 by Jeff Hinchee All rights reserved. This translation published by arrangement with Random House Children’s Books, a division of Penguin Random House LLC Translation © Kateřina Stupková, 2018 ISBN 978-80-7549-853-3
Ja_a_holka_odvedle_10_(imprimatur).indd 4
22.06.2018 10:32:43
PRO MAMKU A TÁTU Jednou možná dokonce zaplatím snídani já.
Ja_a_holka_odvedle_10_(imprimatur).indd 5
22.06.2018 10:32:43
KAPITOLA PRVNÍ
OKAMŽIK, KDY POCHOPÍM, ŽE JE KONEC
Pochopím, že je konec, když černý Accord Liama Bransona zastaví před začátkem vyučování u Tabbyina domu. Jako každé ráno střílím na naší příjezdové cestě na koš, abych si ukrátil čas, než pro mě přijede školní autobus a odveze mě směrem k dalšímu pamětihodnému dnu prváka na Franklinově střední. Blíží se konec října, což znamená, že počasí pro můj každodenní basketbalový rituál je ideální. Je dost teplo na to, abych si nemusel konečky prstů zahřívat v podpaží jako panini po každém hodu, pokud tedy nechci, aby mi umrzly, a je dost zima, abych nebyl zbrocený potem v okamžiku, kdy u nás zastaví autobus. Už házím asi po padesáté, když do naší ulice vjede Bransonovo auto, otočí se a zastaví před Tabbyiným domem, přímo naproti tomu našemu. Snažím se mezi hody moc nezírat. Ale proč by čtvrťák – jeden z těch populárních čtvrťáků, který reprezentuje školní tým Černí medvědi na místě rozehrávače v zápasech amerického fotbalu i basketu – vyzvedával před vyučováním nějakou prvačku? Zatroubí a o vteřinku později se dveře Tabbyina domu rozletí dokořán. Tabby si přehodí tašku přes rameno a přeběhne přes trávník. Usmívá se a vypadá naprosto úžasně 7
Ja_a_holka_odvedle_10_(imprimatur).indd 7
22.06.2018 10:32:43
takovým tím „já se ale vůbec nesnažím“ způsobem, jak to umí jen ona – obnošené džíny a triko, zrzavé vlasy stažené do neuspořádaného drdolu. Dokonalá. Když doběhne k autu, otevře zadní dveře – ani jsem si nevšiml, že na předním sedadle sedí Liamova sestra – a hodí si tašku dovnitř. Podívá se na mě přes střechu Bransonova Accordu a zamává. „Ahoj, Matty! Uvidíme se ve škole!“ Trochu se na ni pousměju a taky zamávám. Tabby naskočí do auta. Samozřejmě se další střela odrazí od obruče a já musím míč honit až na konec příjezdové cesty. Popadnu ho jen chviličku před tím, než by se dokutálel do silnice – Liam Branson zrovna projíždí kolem a rukou položenou na volantu mi ukáže lenivé véčko. Sakra. Jak na to mám zareagovat? Počastovat ho stejným gestem? Usmát se a zamávat jako malé dítě? Zírat na něj, takže se přestane soustředit a nabourá do poštovní schránky? V duchu si představuju, že na něj mírně kývnu a pak ve výklusu předvedu nonšalantní, ale nevybratelnou smeč, která všem v autě ukáže, kdo je tu pán. Samozřejmě nic z toho neudělám. Stojím tam, držím míč a jako idiot sleduju, jak Branson – s Tabby – odjíždí. Když mi jeho auto zmizí z dohledu, oddribluju zpátky ke koši a proměním dalších deset v řadě, než zaslechnu přijíždějící autobus na konci ulice. Do hajzlu.
8
Ja_a_holka_odvedle_10_(imprimatur).indd 8
22.06.2018 10:32:43
KAPITOLA DRUHÁ
KRÁTKÝ PŘÍBĚH HOLKY ODVEDLE
Fajn, vlastně bydlí naproti, ale to je jedno. A protože bydlíme na konci slepé ulice, kterou uzavírá takový ten velký asfaltový kruh, je to vlastně naproti a zároveň vedle. Už tomu rozumíte? Jasně. „Dneska s sebou nemáš Tabby?“ zeptá se madam Edna, když vylezu po schodech do autobusu. „Zdá se, že ne,“ řeknu s neupřímným úsměvem a zamířím uličkou ke svému sedadlu. Ať si myslí, že je Tabby prostě nemocná. Jen tak ze zvyku se posunu na osmnáctce k okénku a opřu se koleny o sedadlo před sebou. Pak, protože se cítím jako blbec, na prázdné místo vedle sebe položím tašku s učením. Ne že by mi vadilo jezdit autobusem. To vůbec ne, jedině snad, že se při své výšce už vlastně nevejdu na sedadlo. Ještě nemůžu řídit a to, že by mě před školou vysazovala mamka, by mojí pověsti asi moc nepomohlo. Upřímně jsem měl ježdění autobusem vždycky hrozně rád. Touhle linkou nejezdí žádní idioti, takže je tu příjemný klídek, zvláště po ránu. Navíc máme už od dob, co mi 9
Ja_a_holka_odvedle_10_(imprimatur).indd 9
22.06.2018 10:32:43
mamka pomáhala do schodů, když jsem jel poprvé do školky, stejnou řidičku – madam Ednu. Madam Edna nám od té doby každý pátek nosí pití a svačinu – dokonce i středoškolákům, pro které už by zvířátkové sušenky a pitíčka měly být trapné – a vždycky má rádio naladěné na klasické hity. Až si příští rok udělám řidičák, myslím, že mi to bude vážně chybět. A nejlepší na tom všem je, tedy alespoň do dneška byla, Tabby. Jízda školním autobusem vždycky znamenala dvacet minut před a po vyučování, které jsem mohl nerušeně strávit s Tabby. A tenhle náš společný čas jsem až do dneška bral jako samozřejmost. Když mi mamka pomáhala vylézt do schodů v první školní den před více než devíti lety, Tabby stála hned vedle mě i se svým batůžkem Hello Kitty, který byl skoro stejně velký jako ona sama. Plácla sebou vedle mě na první sedačku za madam Ednou a švitořila o tom, jaká asi bude naše učitelka, jaké hračky nejspíš budou ve třídě, co dostaneme ke svačině a jaké budou ostatní děti. A tak to bylo vždycky. Protože Tabbyina mamka odešla – zmizela z jejího života jen chvilku po tom, co začal –, moje mamka ji začala hlídat v době, kdy jí bylo jen pár měsíců. A protože mamka zůstala doma až do doby, kdy jsem začal chodit do školy, byla u nás Tabby skoro každý den. Je součástí naší rodiny. Dokonce s námi byla v nemocnici, když se před čtyřmi lety narodil Murray, a spolu s mým taťkou brečela, když nás pustili na porodní sál a my ho poprvé uviděli. Tabby a já jsme byli do té doby jedináčci, takže to bylo, jako by se nám oběma narodil mladší bratříček. Když jsme byli mladší, mí rodiče se často smáli tomu, jak za Tabby pořád chodím jako obří štěně. Malá Tabby vždycky rozhodovala, na co si budeme hrát – svým pištivým vysokým hláskem vykřikovala rozkazy jako šéfkuchař10
Ja_a_holka_odvedle_10_(imprimatur).indd 10
22.06.2018 10:32:43
ka v luxusní restauraci nebo jako doktorka, která mi v naší ordinaci říkala, jak se postarat o plyšové pacienty – a já ji poslouchal, s radostí se snažil splnit každé její přání a přitom naši hru obohacoval o své vlastní nápady. Vždycky jsem poslouchal její pokyny. Vlastně to byla Tabby, kdo mi dohodil mou první „holku“ v páté třídě. Jednoho listopadového dne se po škole rozhodla, že je na čase, abych si našel přítelkyni, o čemž jsem si pomyslel: Dobře, klidně. „Co si myslíš o Rebecce Gaskinsové?“ zeptala se mě, zatímco jsme si v naší kuchyni připravovali svačinu. „Kdo je Rebecca Gaskinsová?“ zeptal jsem se a v žaludku se mi začal stahovat uzel. „Ta vysoká holka s kudrnatými tmavými vlasy. Je milá. Sedává se mnou při obědě u stolu.“ „Počkat, ona říkala, že se jí líbím, nebo tak něco?“ zeptal jsem se zmateně a začínal panikařit. Jen zhruba jsem tušil, co je to za holku, a část mě už věděla, kam tohle směřuje. Tabby rozjela své plány a já ji budu jako obvykle poslouchat, tedy za předpokladu, že se nepočurám nebo neom dlím. A asi i v takovém případě, abych řekl pravdu… „Jasně, Matte. Takže se ti líbí?“ zakřenila se Tabby a natáhla se přes bar, zatímco jsem z mikrovlnky vytahoval pop corn. „No… no možná, asi.“ Srdce mi teď bušilo rychleji. „Chtěl by sis s ní někam vyrazit?“ Její úsměv se rozšířil, vypadala jako hladová kočka, která se v animáku šklebí na myš. Co se to tu sakra děje? „Momentík, ona tě poprosila, abys mě místo ní pozvala ven?“ „S tím si zatím nedělej starosti, Matte,“ odmávla všechny moje námitky. „Jde o to, jestli bys ty chtěl někam jít s ní.“ Jednoduchá odpověď zněla: Ano, rozhodně. Ačkoli jsem s Rebeccou Gaskinsovou nikdy předtím nemluvil a myšlen11
Ja_a_holka_odvedle_10_(imprimatur).indd 11
22.06.2018 10:32:43
ka na to, že bych s ní měl mluvit teď, mi málem způsobovala infarkt, líbila se mi představa, že bych měl holku. Vůbec jsem netušil, co to vlastně znamená, kromě toho, že bych lidem mohl říkat, že ano, skutečně mám přítelkyni. „Hej, Matte, ty máš holku? „Jo, kámo, jasně že mám holku.“ „Boží. Která to je?“ „To si nejsem úplně jistej.“ „Boží. Jeď dál, borče.“ Byla by to moje členská kartička do nového božího světa skoro-dospěláků. „Jasně… asi,“ odpověděl jsem. „Tak chtěla po tobě, aby ses mě zeptala?“ řekl jsem znovu. „Jo! Dokonalý!“ pronesla Tabby a nebyla to tak úplně odpověď na mou otázku. Seskočila ze stoličky a vytáhla svůj telefon. Vyrazila beze mě do obýváku a cestou už vytáčela něčí číslo. „Počkej! Tabby, co to děláš?“ zeptal jsem se a kráčel jí v patách. „Ahoj, Rebecco,“ řekla do telefonu a mávnutím mě umlčela. „Tady Tabby. Znáš mýho kámoše Matta? Matta Wainwrighta? Jezdí se mnou autobusem.“ Odmlčela se a čekala. Pak se zasmála a řekla: „Jo, to je on.“ (Co to mělo sakra znamenat?) „Takže Matt je můj soused a chtěl, abych se tě zeptala, jestli s ním nepůjdeš ven.“ Celý jsem ztuhl. „Takže to je ano?“ pokračovala Tabby a teď se dívala přímo na mě, usmívala se a jeden prst držela zdvižený ve vzduchu, jako bych se ji chystal přerušit. A pak přišla její poslední sadistická rána. „Tak to je skvělý, Rebecco! Vydrž, tvůj kluk je přímo tady. Chce s tebou mluvit.“ Vzpomínky na tu chvíli mám trochu zamlžené, protože můj mozek a zbytek centrální nervové soustavy vyhlásily volno. Možná jsem se i podělal, těžko říct. 12
Ja_a_holka_odvedle_10_(imprimatur).indd 12
22.06.2018 10:32:43
Pamatuju si akorát Tabby, která se houpala dopředu a dozadu na bříškách chodidel, ve tváři měla vepsanou zvrácenou radost a snažila se mi vnutit svůj telefon do zkamenělé dlaně. Zvedla mi ruku k uchu, jako bych byl Ken v životní velikosti, předvedla nějaký divný taneček a na chvilku zmizela v kuchyni. Když mě tělo donutilo znovu se nadechnout, musel vzduch unikající mi z plic znít trochu jako Ahoj, Rebecco, protože jsem někde v dálce zaslechl, jak říká: „Ahoj, Matte,“ a pak se nervózně hihňá. Následovalo dlouhatánské ticho. Tabby se vrátila se sáčkem popcornu v ruce. Myslím, že jediné, s čím můj mozek během těch dvaceti mučivých minut přišel, bylo: „Ehm… takže… totiž… máš… nějaký úkoly dneska?“ „Ne.“ „To je dobře.“ Další ticho. Tabby mi tohle provedla ten rok ještě čtyřikrát a já jsem ji vždycky slepě poslouchal. Dokonce i na konci druhého stupně, když už jsme měli každý vlastní koníčky a vlastní kamarády, každý den jsme sdíleli autobusové chvilky, kdy si Tabby stěžovala na svůj den nebo na cokoli, co se zrovna dělo v jejím životě, a já mohl jen poslouchat a hloupě vtipkovat, abych ji rozesmál. Byly to okamžiky, kdy jsme pořád byli přátelé. V jednu chvíli se ale Tabby stala něčím víc než jen kamarádkou. Alespoň pro mě. Pořád je to moje kámoška, ale den ode dne se mi tahle představa zdá falešnější. Protože i když Tabby pořád stačí jen vedle mě sedět – tam, kde teď dřepí moje taška – a vyprávět mi o svém každodenním životě na střední, já den co den tajně doufám v něco víc. Pozoruju její rty, když mluví, a můj mozek vždycky přepne do módu „romantický film“. Šťouchne do mě nebo mi během jedné ze svých historek položí dlaň na paži a já mám najednou 13
Ja_a_holka_odvedle_10_(imprimatur).indd 13
22.06.2018 10:32:43
husí kůži po celém těle. Pak v duchu zbytečně podrobně probírám každou věc, kterou říká, a hledám i ten nejmenší náznak, že by ke mně mohla cítit totéž. Ale ačkoli se každý den cítím úplně šíleně, ten náš společný čas v autobusu je teď pro mě ještě důležitější. Teď, když jsme na střední a začali si jí očividně všímat i starší kluci. Zastavíme u obrubníku před Franklinovou střední a já vidím, že Bransonovo auto už stojí ve čtvrťácké části parkoviště. Když si představuju, jak jdou ti tři spolu dovnitř a smějí se, cítím se najednou zoufale, úplně mimo. Jsem až po uši zamilovaný do své nejlepší kamarádky z dětství, ona o tom absolutně netuší a najednou ji zajímají starší, mnohem oblíbenější kluci. Už teď to zní jako špatný film.
14
Ja_a_holka_odvedle_10_(imprimatur).indd 14
22.06.2018 10:32:43
KAPITOLA TŘETÍ
TENHLE FILM JE NA PRD
Takže co kdybych to Tabby prostě řekl? Co kdybych jel podle scénáře a v rámci nějaké srdceryvné scény – nejspíš pod lampou v dešti, kdy budou po našich tvářích stékat kapky i slzy, jedno nerozpoznatelné od druhého – bych řekl něco jako: „Tabby… jsi to ty. Vždycky jsi to byla ty.“ A pak bych sledoval, jak se moje slova pomalu noří do jejího podvědomí, jak si v hlavě přehrává všechny ty chvíle, kdy jsem tu byl pro ni, než by překonala jak doslovný, tak i metaforický prostor mezi námi a vtiskla mi polibek tak plný touhy a vášně, až by se i kamera musela odvrátit. Zvonec, konec, ne? No, je to složité. Proto jsem své protiargumenty rozdělil do tří částí: 1. Tyhle filmy? Všechny je píšou zamilovaní nejlepší kamarádi, nejspíš ve chvílích, kdy ty, které milují, příliš zaměstnává jejich skutečný/á milenec/ka. (Prosím, slibte mi, že se vesmír zrovna neprokecnul a neukázal mi střípek mé budoucnosti.) 2. Jak vůbec řeknete někomu, s kým jste celý život kamarádili, že se vaše city naprosto změnily? Že 15
Ja_a_holka_odvedle_10_(imprimatur).indd 15
22.06.2018 10:32:43
zatímco jste si dřív půjčovali po vyučování omalovánky a soutěžili v krkání tak dlouho, dokud jednomu z vás nevystoupala z žaludku trocha oranžády do pusy, a hádali se, jak pojmenujete své modelínové legie, teď jste do ní naprostý blázen a nemůžete kolem ní na chodbě ani projít bez toho, aby se vám udělalo špatně od žaludku? „Hej, pamatuješ, jak jsme si dřív hrávali celý hodiny u tebe na písku? Nebylo to super? No, tak teď bych se s tebou chtěl na tvým pískovišti muchlovat.“ „Počkej, kam to jdeš?“ „Nemusí to být na pískovišti!“ 3. I když bychom pominuli zaprvé a zadruhé – řekněme, že filmy o tom, jak se do sebe nejlepší přátelé zamilují, jsou fakt založené na skutečných událostech a v knihovně jsem našel jeden výtisk Jak říct své nejlepší kamarádce, že ji opravdu milujete, pro blbečky – pořád je tu jeden nepřekonatelný problém: já. Zkusím to vysvětlit: Když jsme byli v páté třídě, pan učitel Holowitz pověsil vedle tabule takovou ručně psanou zalaminovanou ceduli. Bylo na ní napsáno jen CM ≠ CM. Čekal, až se na tu cedulku někdo zeptá, aby ji mohl vysvětlit – a zeptala se Tabby. „Co myslíš, se nerovná tomu, co mluvíš.“ Poté, co se pár minut usmíval nad našimi tupými výrazy, nám pak vysvětlil, jak páťáci – kteří začínají dospívat a učit se i to, co mladší žáci nemohou – někdy trpí tím, čemu se říká slovní průjem. „Jak člověk stárne, pochopí, že nemusí každou maličkost, která mu proletí během dne hlavou, sdílet s ostatními.“ Byl to jen o něco promyšlenější způsob, jak nám říct, abychom během hodin byli zticha, ale mně se to líbilo. 16
Ja_a_holka_odvedle_10_(imprimatur).indd 16
22.06.2018 10:32:43
A kdykoli pak Tabby načapal, jak mi při hodině něco špitá – což bylo obvykle tak dvakrát denně –, poklepal ukazovátkem na cedulku a zvedl na ni obočí. Tabby se usmála a pan učitel jí úsměv upřímně oplatil. Nikdy na tuhle cedulku neukázal s pohledem upřeným na mě. Pro Tabby bylo CM ≠ CM jemnou připomínkou – doušek jedlé sody, který měl utišit její neustávající slovní průjem. Pro mě bylo CM ≠ CM základním nastavením: Nic z mého mozku nikdy nevyklouzlo ven na denní světlo – a pokud ano, nikdy to neznělo tak jako v mé hlavě. Jestliže Tabby trpěla slovním průjmem, já měl zase slovní zácpu. Už je vám to úplně jasné, ne? Jsem idiot.
17
Ja_a_holka_odvedle_10_(imprimatur).indd 17
22.06.2018 10:32:43
JÁ A HOLKA ODVEDLE Jared Reck Z anglického originálu A Short History of the Girl Next Door vydaného nakladatelstvím Knopf Books for Young Readers, an imprint of Random House Children’s Books, a division of Penguin Random House LLC v New Yorku v roce 2017 přeložila Kateřina Stupková Obálku s použitím původního návrhu upravila Jana Šťastná Redigovala Iveta Poláčková Odpovědná redaktorka Jana Balharová Technický redaktor David Dvořák Počet stran 256 Vydala Euromedia Group, a. s. v edici YOLI, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2018 jako svou 9901. publikaci Sazba Pavel Hogen, Horní Jiřetín Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz.
Ja_a_holka_odvedle_10_(imprimatur).indd 255
22.06.2018 10:32:47
Ja_a_holka_odvedle_10_(imprimatur).indd 256
22.06.2018 10:32:47