Issuu

Jonas T. Bengtsson Dívka jménem Sus

ODEON

Divka jmenem Sus_003.indd 3

10/9/17 11:18 AM

Přeložila Jana Ovská

ISBN 978-80-207-1800-6

Sus spí neklidně a zase se zamotala do prostěradla. Málem se v něm přerazí, když se hrabe z postele. Natáhne si tepláky. Někdo znovu zvoní u dveří. V předsíni zakopne o kozačky. Pitomý, zasraný kozačky. Prudce otevře dveře. Venku stojí dva policajti, jeden mladý a jeden starý. Ten starý se jmenuje Ivertssen, je to už dlouho, co ho viděla naposledy. „Je můj bratr mrtvej?“ zeptá se. „Ne… pokud víme, tak ne,“ řekne ten mladý. „Nejsme tu kvůli Petrovi,“ řekne Ivertssen. „Máme jen pár otázek.“ „A musím na ně odpovídat?“ „Pravidla přece znáš,“ řekne Ivertssen. „Nemusím vám říct ani hovno, ale vy mě klidně můžete vzít na stanici a zapomenout na mě a já tam budu šest hodin sedět a zírat ve výslechový místnosti, až mě z toho bude bolet prdel.“ Ivertssen se usměje: „Jo, jak jsem říkal, pravidla znáš.“ „Opravdu jsme si přišli jenom popovídat,“ řekne mladý policajt. Vypadá to, že si myslel, že to bude probíhat úplně jinak. Sus je ho skoro líto, ale jen skoro. Už ho viděla dřív, dole na parkovišti, jak se tam ochomýtá jako nějaký pasák dětí. Pokud se moc nemýlí, to on převzal Ivertssenovu práci. 5

„Jen si chcete popovídat?“ „Ano,“ mladý policajt jí podává ruku, Sus ji ale nestiskne. On zase ruku stáhne, nepřestává se usmívat. „Jmenuju se Robert.“ „Tak povídej, Roberte.“ „Možná bysme mohli na chvíli dovnitř?“ Ivertssen se na ni jen dívá, nemusí nic říkat, ona přece pravidla zná. Klidně by jim mohla zakázat překročit práh, ale pokud chtějí dovnitř, stejně se tam dostanou. Potřebují jen důvodné podezření. A určitě něco najdou, pokud obrátí byt vzhůru nohama. V téhle čtvrti se vždycky něco najde. Sus se otočí, projde předsíní, aniž by se ohlédla, slyší, že překročili práh. Jako upíři, které pozvete dovnitř a od té chvíle budou přicházet a odcházet, jak se jim zlíbí. Teprve teď si vzpomene na nože. Má jich spoustu. Na stolku se může válet lovecký nůž nebo ta velká dýka, kterou zrovna brousila. Není si úplně jistá, jestli je to legální. Jasně, dobře ví, že je to nezákonné, pokud by ji s nimi chytili na ulici. Všechny měří víc než sedm centimetrů, zavírací nože jdou všechny zajistit, čepel zacvakne, až když je nůž úplně rozevřený, a některé se dají ovládat jednou rukou, jasně, zná zákony vlastně docela dobře, ale není si jistá, jestli to platí stejně i tady v bytě. Ale určitě můžete mít v kuchyni velikánský kuchyňský nůž. Tohle by přece měla vědět, znát zákon, znát pravidla. Je hloupá, moc hloupá. Sakra, sakra, sakra, pomyslí si a doufá, že to neříká nahlas. V poslední době byla dost sama. Když projde dveřmi do obýváku, dojde jí, že nože nejspíš nebudou její největší problém. Popelník je plný nedopalků jointů, mohly by to klidně být doma ubalené cigarety, mají stejný tvar, ale ten smrad si nikdo nesplete. A v bytě to musí být cítit, smrdí to tu hašišem, nepa6

matuje si, kdy naposledy větrala. Je to jen čirá náhoda, že nemá na stolku papírky Rizla, alobal a pár kuliček hašiše. Rychle se rozhlédne, vlastně by to mohlo být daleko horší a možná je hašiš vůbec nezajímá. Ivertssen nikdy nikoho nevytáhl na stanici kvůli troše hašiše, to by totiž nedělal nic jiného. Sus se sveze na starou koženou pohovku. Ivertssen si sedne naproti do opotřebovaného křesla. Víc míst k sezení tu není, takže policajt, co se jmenuje Robert, zůstane stát a vypadá, jako by pořádně nevěděl, co si má počít. „Nevěděla jsem, že tu ještě pracujete,“ řekne Sus Ivertssenovi a myslí si, že to zní docela nenuceně. „Ne,“ řekne Ivertssen. „Teď pracuju pro zvláštní oddělení, organizovaný zločin.“ „Tak to je dobře, že jste mě konečně chytili, já tady ze svýho dvoupokojáku řídím drogovej kartel.“ „Jo, konečně tě máme,“ zasměje se Ivertssen a Sus se k němu přidá. Když byla Sus malá, pracoval Ivertssen jako spojovací článek policie a sociálky. Měl na starost mládež, něco jako policajt-učitel, který měl uchránit zlobivé kluky od kriminálu. Sus si ho ale vždycky představovala spíš jako šerifa ve špinavém westernovém městečku. „Tak co tu teda děláte?“ zeptá se. „Ráno jsem byl na policejní stanici Bellahøj a Robert mě požádal o radu. Rád by s tebou o něčem mluvil.“ Robert vytáhne z bundy notes. Dívá se do něj, jako by mu ten sešit měl dodat úřední punc. Sus si pomyslí, že v téhle čtvrti asi moc dlouho nevydrží. „Včera večer kolem jedenácté nám volali na stanici. Nějaký znepokojený občan z protějšího bloku měl dojem, že vidí stát 7

někoho na střeše, úplně na kraji. Strážník, který měl službu, se obával, že by se mohlo jednat o pokus o sebevraždu, tak jsme sem poslali hlídku, ale nikoho nenašli. Možná ta osoba ztratila odvahu.“ „A co s tím mám společnýho já?“ zeptá se Sus. „Bylo to v tomhle bloku a podle popisu bys to docela dobře mohla být ty…“ „Jak zněl popis?“ Robert se zase podívá do notesu, trochu v něm listuje, vypadá to, že chce získat čas. Užuž otvírá pusu, když ho přeruší Ivertssen. „Přestaň ho vodit za nos, Sus. Vážně chceš, aby to řekl?“ „Řekl co?“ „Že popis sedí na dvanáctiletýho kluka.“ „Proč se teda nesnažíte chytit nějakýho dvanáctiletýho kluka?“ „Dvanáctiletí kluci málokdy uvažujou o sebevraždě. Mají napilno s chlastáním třešňového vína a s tím, aby našli nějakou holku, která se nechá o hlavní přestávce vyprstit.“ Sus přikývne, to dává smysl. „Ale… když už bych toho měla plný zuby, proč bych to nevzala rovnou z pavlače? Proč bych se táhla na střechu, tam je stejně zamčeno, ne?“ „Jo, je tam velký zámek, ale někdo ho přestřihl kleštěma.“ „To muselo dát dost práce.“ Ivertssen se podrbe na šedém strništi. „Jen hádám, ale myslím, že lidé potřebujou nějakou překážku. Potřebujou stát na střeše, dívat se přes střechy. Možná aby to bylo trochu zajímavější, než jen sbohem a hurá přes zábradlí. Co já vím? Nebylo by to prvně. Oba si přece pamatujeme na Gróňana Madse.“ 8

Jo, Sus si na Madse pamatuje. Vždycky milý a usměvavý Gróňan Mads, který byl vlastně Gróňan jen z poloviny. Nebyla u toho, když se to stalo, ale tu historku slyšela mnohokrát. Stál s ostatními na parkovišti, jako vždycky, a pak řekl, že si musí něco zařídit. Někdo se ho zeptal, jestli by nepřinesl kolu, a on řekl, že to nepůjde. Odešel k bloku. Přemýšleli, že by počkali s dalším jointem, až se vrátí, ale nakonec si ho zapálili sami, když už uběhlo víc než deset minut, skoro dvanáct. Pak ho viděli řítit se k zemi. Nejhorší byl ten zvuk, když dopadl na zem. „Pamatuju se na něj,“ řekne Sus. „Ale bohužel vám nepomůžu.“ Ivertssen se na ni dlouho upřeně dívá, takový ten policejní pohled ze starých časů, jako byste byli vystaveni živému detektoru lži. Pak přikývne. „Dáš nám chvilku?“ řekne Ivertssen kolegovi. Robert vypadá, jako by si musel ušetřit spoustu otázek, spoustu dobře míněných rad, a nejdřív chce protestovat, ale pak to vzdá a odejde z pokoje. Je slyšet, jak za ním bouchnou dveře. „Je to jen takovej unylej kašpar, ale myslí to dobře.“ Ivertssen si zapálí cigaretu, až se z toho rozkašle do rukávu. Pak se podívá na Sus. „To s tvým bratrem mě mrzí.“ Sus pokrčí rameny. „Není tak snadný být teď tou malou Sus.“ „Jako by i někdy bylo.“ „Tvůj otec zažádal o podmínečné propuštění, ale o tom určitě víš.“ „Přišel mi dopis.“ „Kdybych ti mohl… kdybys něco potřebovala, tak mi zavolej. Nebo Robertovi. Je to šašek, ale hodnej šašek.“ Sus přikývne. 9

„A ještě jedna věc.“ „No?“ „Jestli se chceš zabít, udělej to tady doma. Spolykej krabičku prášků na spaní nebo si kup žiletky. Ale nikam neskákej. Zdejší děti už toho viděly dost.“

Sus sedí zase na pohovce a přemýšlí, že si ubalí jointa. Vlastně se rozhodla, že už nebude kouřit po ránu, ale na druhou stranu, ne každý den k ní přijde policie. Ne, teď nebude kouřit. Sus potřebuje trénovat vůli, tak nekouří, dokud nemá splněnou denní práci. Denní test. Tak to dělá. Sus se testuje. Včera na střeše to byl test. Sus by nenapadlo se zabít. OK, nikdy neříkej nikdy, ale ne teď. Teď musí něco udělat, něco zásadního, první důležitou věc ve svém životě, a vůbec na to není připravená, proto se testuje. Před třemi dny vylezla nahoru s kladivem, ale brzy se ukázalo, že to si se zámkem neporadí. Po té události s Gróňanem Madsem zvýšili bezpečnostní opatření. Tak se včera vrátila s velkými kleštěmi, které štípla v místním železářství. Teďka krade jenom věci, které potřebuje, opravdu potřebuje a nemá na ně peníze. Kleště posloužily dobře. Vyšplhala nahoru po kovovém žebříku a otevřela poklop na střechu. Krok za krokem se blížila k okraji střechy. Přemlouvala se. Vítr na střeše byl silnější, než čekala. Stála tam s rozpřaženýma rukama a v duchu si počítala. Došla k číslu 42, když ji poryv větru málem shodil dolů, tak zase ze střechy slezla. Včerejší test byl: strach. 11

Strach, bolest, výdrž. A síla vůle. Tohle všechno testuje. Ačkoli síla vůle není ani tak moc test jako spíš neustálý boj s touhou na všechno zapomenout, stulit se do hašišového klubíčka a dívat se na dětské pořady v televizi. Síla vůle. Jako teď, když si nedala jointa, ale pokračuje v denním programu. Nejdřív se musí zvážit. Jako boxer. Sus se svleče a postaví se na váhu, ručička se rozkmitá a zastaví se někde mezi 41 a 42 kily. Sus je devatenáct, brzy jí bude dvacet, ale vypadá na dvanáct, to dobře ví. Se svou výškou nic nenadělá, ale bude muset trochu přibrat. Hmotnost znamená při rvačce hodně, víc, než si většina lidí myslí. Sus by si ráda vsugerovala, že všechno závisí na technice a silné vůli. Vyrostla na bratrových filmech o kung-fu, kde Asiat hubený jako tyčka zmlátí dvakrát tak velikého protivníka, ale Sus taky vyrostla tady v bloku a viděla, že většinou při rvačce zůstane na nohou jako poslední ten největší chlap. Můžou to být svaly, ale taky to může být tuk, kila a zase jen kila, a rvačky nikdy nebyly o tom, jestli máte kondičku. Jediné, co porazí hmotnost, je zlo. Brutalita a lhostejnost. Čiré zlo může porazit váhu, ale i samo zlo potřebuje mít v týlu trochu hmotnosti. Ani ten nejvzteklejší mravenec na světě toho sám moc nezmůže. Sus se zkoušela nalejvat olejem, ale dostala z toho takový průjem, že za den shodila kilo a půl. To teda nebyl záměr, byl to přesně opak toho, čeho se pokoušela dosáhnout. A toaleťák taky stojí peníze, peníze, co by mohla dát za pořádné jídlo. Každopádně si mohla dát kebab u Turka na rohu, a teď tu jen seděla s bolavou řití. Sus se podívá na váhu. Když se předkloní, posune se ručička na 42 kilo. Ale Sus nechce podvádět. Váhu našla na smeťá12

ku, je stará a trochu rezavá. Nevěří jí, tlouštíci by ji používat mohli, ti svůj pokrok v hubnutí počítají na kila, ale Sus musí bojovat o každý gram. Sus potřebuje lepší váhu. Potřebuje digitální váhu. To bude dnešní test, ukrást dobrou digitální váhu. Sus se vyčůrá. Obleče se. Nemá moc oblečení. Většinu toho, co má, si bere na sebe, když odchází z bytu, aby se udržela v teple. Taky v tom vypadá o trochu mohutnější, vyplní ji to. To se jí líbí. Sjede výtahem dolů. Bydlí v sedmém patře, narodila se a vyrostla v šestém. Slíbila si, že se nikdy do bloku nevrátí, ale nemohla najít jiné bydlení a děti z bloku mají na zdejší byty přednostní právo. Ve své době to byla jistě krásná myšlenka, několik generací, které bydlí vedle sebe, ale Sus to připadá jako prokletí. Nevolnictví, to je to slovo, které hledá. Sus dojde na konec parkoviště a zahne doleva.

Nákupní centrum zrovna otvírá. Pár kroků od otočných dveří stojí hlídač, velký chlap s faldy nad nylonovým páskem, ve světle modré košili se nezdravě potí. Zdá se, že se snaží sundat si něco z boty, možná šlápl na žvýkačku. On ale nepředstavuje ten největší problém. Leda by mu Sus vběhla přímo do náruče a on stál s rozpřaženýma rukama jako brankář, jinak mu ale vždycky dokáže utéct. Nákupní centrum je téměř prázdné, vidí dvě zahalené ženy s kočárky a několik místních bláznů, co si přišli posedět na lavičkách a přečíst si noviny zdarma nebo si vypít levnou kávu v kavárně s umělými palmami. Další hlídač stojí necelých pět metrů od železářství. Je vysportovaný, stejně vysoký jako ten první, ale bez jediného přebytečného gramu tuku na těle, ten typ, co začal brát steroidy teprve teď, protože je to daleko těžší, když vás právě přijmou na policejní školu. Sus začíná litovat, ne toho nápadu, že šlohne váhu, opravdu ji potřebuje, ale že si z toho udělala test. Takhle to musí udělat dneska, udělat to teď, kdy je to nejtěžší. Nemůže se otočit, nemůže si říct později, to je jedno z pravidel. Jinak by to bylo daleko jednodušší, když je centrum plné lidí, když hlídači nesledují jiné lidi než narkomany a halekající 14

kluky přistěhovalců a prodavači mají napilno s balením a prodejem váz a kuchyňských nožů. Udělat to teď – to je výzva. Ale výzva je to taky proto, že je to test. Test, jak si zachovat chladnou hlavu, test síly vůle. Můžou ji chytit, ale nesmí to vzdát a vypařit se. Sus se snaží držet zpříma, neschovala si hlavu do kapuce. Vejde do obchodu, u pokladny stojí dvě prodavačky. Hezké dívky o pár let starší než ona. Povídají si, jedna si hraje s mobilem, zdá se, že si jí nevšímají. Musí to být jejich nejoblíbenější část dne, krátce po otevření, ale ještě než přijdou zákazníci a začnou je otravovat. Teď probírají kluky a oblečení, nebo o čem si holky povídají, Sus jen hádá. Sus se rozhlédne po kamerách, postupně už kamery nainstalovali do všech obchodů. Dokonce i v těch nejšpinavějších kioscích si Pákistánci pořídili kamery, když už kvůli ničemu jinému, tak aby jim bratranec neukradl všechny pornočasopisy. Ale vždycky zbývají slepé úhly. Sus ví, po čem se má dívat, první kamery si všimla hned u vchodu. Prochází obchodem. Nutí se do pomalé chůze, žádná teplem naváděná raketa nebo holka, která sebere, co může, a prchá. Najde polici s váhami. Rychle si je prohlédne, vybere tu nejdražší, ta musí být určitě i nejpřesnější. Vezme váhu do podpaží. Pokračuje kolem hrnců a pánví, dál kolem sklenic a mixérů. Když si je jistá, že stojí ve slepém úhlu kamer, najde na zadní straně balení malý magnetický proužek, který spouští alarm. Rychle vytáhne z kapsy zavírací nůž, zastrčí ostří pod magnetický proužek, odřízne ho. Na zem položí sportovní tašku a otevře ji. Nevypadá to moc dobře. Taška je podlouhlá, váha je čtvercová, připomíná jí to testy, které dostávala ve škole, když si mysleli, že má ADHD. Tlačí, škube, rve ji. Podaří se to, ale jen taktak, zip zůstane 15

nedovřený na pět deset centimetrů. Proč si sakra musela vybrat tuhle podělanou denní dobu? Proč z toho musela udělat ten zasranej test? Ale teď už to má za sebou, není důvod dál litovat. Prochází kolem váz a misek a hrnečků. Směřuje k východu. Cítí pulz na spánku, ale snaží se jít klidně, nutí se, aby se nerozběhla. Vidí prodavačky, jde přímo k nim, s jednou si pohlédnou do očí. Sus se usměje, jako by se chtěla na něco zeptat, ale těsně než dojde k pokladně, vytáhne z kapsy mobil. Už je to dávno, co na něm měla kredit, a komu by taky zatraceně měla volat, ale teď mluví do sluchátka, říká: neměli jsme se sejít venku před obchoďákem?, říká: no tak já už jdu. Mluví do němého telefonu, dokud neopustí nákupní centrum. Pokračuje dál, až už může zahnout za první roh, a pak se dá do běhu.

Sus toho tolik nenávidí. Tolik a tak moc. Ne, nenávidět není to správné slovo. Sus jimi opovrhuje. Opovrhuje tak moc, až je z toho celá vyčerpaná. A Sus žije ve čtvrti, kde je tak snadné opovrhovat. Sus opovrhuje prodavači zeleniny s jejich nahnilým ovocem, které stejně každé ráno vystaví venku. Jejich zašlé německé sladkosti a vzteklé plačící ksichtíky schované až vzadu v obchůdku. Sus opovrhuje alkoholiky, kteří se chovají, jako by místní kiosek byl bar s venkovním celoročním výčepem. Jejich hromadou vajglů na chodníku, tím, jak se potácejí a jak je musí obcházet po silnici. Opovrhuje jejich hulákáním, pojď, zatancuj si se mnou, slečinko, ačkoliv to nikdy není mířeno na ni. Sus opovrhuje žebráky. Víc než čím jiným opovrhuje žebráky. Opovrhuje bezdomovcem před supermarketem s rozpraskanou červenou kůží, špinavými časopisy, tím, jak se vždycky směje, a jeho pozdravem přeju hezký den, pokaždé když někdo projde kolem. Opovrhuje tím přičmoudlým prckem, který se kolíbá na své zmrzačené, dovnitř zkroucené noze, s rukou ve tvaru misky, 17

který se nikdy nepodívá do tváře, ale natáhne ruku směrem k vám a hned je pryč, když mu nic nedáte. Sus opovrhuje žebrákem pod viaduktem, který vždycky žebrá v nepřirozených pozicích, se sklopeným pohledem, jako Ježíš sundaný z kříže. Sus taky opovrhuje žebráky, kteří se snaží nevypadat jako žebráci. Jako ten cikán s harmonikou, jehož hra je způsob nátlaku, dej mi prachy, abych se mohl naučit hrát nebo táhnout zpátky do Rumunska a neničit vaše uši a náladu. Opovrhuje i vetešníky, kteří sedí na svých malých stoličkách s rozloženým špinavým koberečkem s věcmi, které nikdo nechce a oni se je stejně snaží prodat. Mobil s výsuvnou anténou, ovladače bez televize, starý walkman na kazety, ošlapané tenisky s odlepujícími se podrážkami. Sus tím vším opovrhuje, ale doufá, že jednoho dne to bude moct přetvořit v nenávist. Nenávist se může změnit ve vztek a vztek je nejlepší protijed proti strachu, tím si je téměř jistá.

Sus se každý den váží na své nové digitální váze. Jde to správným směrem, říká si. Když jí bylo dvanáct, vypadala na osm, možná že jí narostou prsa, než jí bude třicet. Zasměje se, chce to neztrácet smysl pro humor. Můžete natrénovat čelistní svaly, když budete tisknout zuby k sobě, ale je důležité i povolit. Dobrý boxer si mezi každým úderem odpočine. To si Sus říká a zkouší to. Sus pije smetanu z krabice, pije, kolik jen může. Brzdí ji hlavně finance. A to, že se jí z toho dělá nanic. Ale měla by vypít aspoň čtvrt litru denně. Sus by mohla krást jídlo, lepší jídlo, než které jí. Větší flákoty, celé kuře, půl kuřete. Ale nechce mít problémy. S váhou to bylo jiné, to byl test. Ale když bude krást jídlo každý den, tak ji jednou chytí, a Sus nechce mít problémy, ne teď. Chce svou cestičku umetenou, Sus vidí svou cestičku jako přímou trasu z bodu A do bodu B. Napíše na kus kartonu udržuj cestičku umetenou a přilepí ho izolepou na zeď. Sus kupuje nejlevnější vajíčka. Z klecového chovu. Od slepic, co se jim daří příšerně a na pařátech mají rány a co už 19

skoro přišly o zobáky, protože si je oklovaly na mříži z ocelového drátu. Viděla to v televizi. To není v pořádku. Je jí těch slepic vážně líto. Ale nechápe, proč by se slepice měly mít líp než děti v bloku. Proč by měly mít o tolik víc místa, o tolik víc trávy pod nohama a nebe nad hlavou než někdo z těch, se kterými Sus vyrůstala. Sus nemá peníze na dražší vejce, ne pokud jich má sníst hodně. Smaží je na oleji, který koupila v zelenině, velký pětilitrový kanystr, který sotva dotáhla domů. Neví, z jaké rostliny olej pochází, smrdí trochu nakysle, když se rozpálí. Chudinky slepičky, řekne a hodí tři vejce na pánev. Sus brousí svoje nože. Miluje svoje nože. Často je vyndavá a prohlíží si je. Jsou to zbraně, které rády zajíždějí do masa, chtějí oddělovat, chtějí řezat, chtějí zabíjet. Nástroje se záměrem. Vždycky když se na ně dívá, ji naplní pocit moci. Nože jí prodlužují ruce, jsou v rozporu s její výškou a hmotností. Sus začíná být osamělá. Cítí, jak se to blíží. Mluví víc sama se sebou. Když je zhulená, mluví s těmi z televize. Komentuje, co dělají. Dívá se na pořady o lidech, co je drží na ostrovech nebo v domech, co chlastají a souloží nebo plní nejrůznější úkoly, a říká: ty idiote, tomuhle vůbec nemůžeš věřit, měl bys věřit támhletomu. Nebo se přidá do konverzace v seriálech, které běží nonstop, jeden díl za druhým. A ví dobře, že už to začíná být problém. Začíná jí hrabat. A to si nemůže dovolit, to není součást plánu. Sus posiluje ruce a břicho. Naplní starý batoh telefonními seznamy a chodí po schodech. Nahoru do sedmého patra, dolů a zase nahoru. Tak 20

pokračuje, dokud se jí neroztřesou nohy a není jí na omdlení a nebojí se, že ztratí rovnováhu a spadne a vyrazí si zuby. Ve třetím patře pak počká na výtah. Sus testuje svůj práh bolesti tím, že si píchá špendlíky do prstů. Sedí tu jako malý jehelníček. Sus si nezahulí, dokud nesplní denní test. Pak si ukrojí kousek hašiše, nahřeje ho a kousíčky smíchá s tabákem. Vykouří jenom tolik, aby se uvolnila a mohla spát, ale ne tolik, aby nemohla druhý den vstát a provést svůj test. Než jde Sus spát, zapíše si, co si vymyslela jako test pro další den. Je snazší si to plánovat noc dopředu. V noci má vždycky víc odvahy. Když je zhulená a najedená a jde si lehnout, není nic, co by druhý den nezvládla. Může se rvát s divokými tygry. Může vyplout na moře na lodi plné pirátů. Sus napíše: rvačka.

Světová knihovna Svazek 205

Jonas T. Bengtsson Dívka jménem Sus Z dánského originálu Sus vydaného nakladatelstvím Rosinante v Kodani roku 2017 přeložila Jana Ovská Obálku navrhl Ivan Brůha Redigovala Lenka Drugová Doslov napsala Olga Stehlíková Odpovědný redaktor Jindřich Jůzl Technický redaktor Jiří Staněk Počet stran 152 Vydala Euromedia Group, a. s. – Odeon, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2017 jako svou 9423. publikaci, v Odeonu publikace 733. Sazba SF SOFT, Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy dodává na trh Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz