0039162

samec

VI KEELANDOVÁ

Vi Keelandovรก ALFA SAMEC

EGOMANIAC Copyright © 2017. Egomaniac by Vi Keeland. Published by arrangement with Bookcase Literary Agency and Brower Literary & Management. The moral rights of the author have been asserted. All rights reserved Translation © 2018 by Anna Křivánková

ISBN 978-80-249-3557-7

To, co hledáte, někdy může přijít ve chvíli, kdy to nehledáte. – neznámý autor

KAPITOLA JEDNA

DREW

Nesnáším silvestra. Z LaGuardie jsem to měl domů sotva čtrnáct kilometrů, a už dvě hodiny jsem trčel v dopravní zácpě. Bylo po desáté večer. Proč nejsou všichni ti lidé někde na večírku? Auto se plazilo městem po centimetrech a všechno to napětí, které během dvou týdnů na Havaji trochu povolilo, mě zase postupně začínalo svírat. Snažil jsem se nemyslet na tu spoustu práce, ke které se vracím – na nekonečnou šňůru lidských problémů, které se přidávaly k mým vlastním: Podvedla mě. Podvedl mě. Chci děti do plné péče. Ten barák ve Vail jí nenechám. Nejde jí o nic jinýho než o moje prachy. Už mi ho nevykouřila tři roky. Tak poslouchej, ty osle, je ti padesát, jsi plešatej, namyšlenej a jsi jako koule. Jí je třiadvacet, je to kočka a má tak čerstvý kozy, že jí trčí skoro k bradě. Chceš dát vaše manželství do pořádku? Přines domů deset litrů v čerstvých, šustivých bankovkách a řekni jí, aI si klekne. Dostaneš svoji kuřbu. Ona dostane svý kapesný. Nehrajte si na víc, než v tom opravdu je. Takhle to nechcete? Na rozdíl od vaší brzy bývalý ženy beru šeky. Vystavte ho na jméno Drew M. Jagger, právní obhájce. 5

Na zadním sedadle Uberu jsem si připadal krapet stísněně. Promnul jsem si temeno a vyhlédl z okénka. Zrovna nás míjela stará paní s chodítkem. „Vystoupím tady,“ vyhrkl jsem na řidiče. „Ale co vaše zavazadla?“ To už jsem vylézal ven. „Otevřete kufr. Stejně se vůbec nepohybujeme.“ Doprava teN úplně stála, a ke mně domů to bylo už jen dva bloky. Strčil jsem řidiči sto dolarů dýško, vytáhl svoje zavazadlo z kufru auta a nabral do plic manhattanský vzduch. Miloval jsem tohle město a stejnou měrou ho i nenáviděl. 575 Park Avenue byla zrestaurovaná předválečná budova na jihovýchodním rohu Šedesáté třetí ulice – adresa, která na lidi udělá už předem dojem. Než tohle místo proměnili v předražené družstevní bydlení, sídlil tady někdo se stejným příjmením. Proto jsem si směl svou kancelář v přízemí ponechat, zatímco ostatní komerční nájemce vykopli už před lety. V nejvyšším poschodí jsem měl i byt. „Vítejte zpátky, pane Jaggere,“ uvítal mě uniformovaný portýr, když otvíral dveře vstupní haly. „Díky, Ede. Zmeškal jsem něco?“ „Ne. Pořád při starém. Akorát jsem se byl kouknout na tu vaši přestavbu. Vypadá to pěkně.“ „Používají služební vchod dole na Šedesáté třetí, tak jak by měli?“ Ed přikývl. „Jasně. Posledních pár dní je bylo sotva slyšet.“ Odnesl jsem si kufr do bytu a sjel výtahem zpátky dolů, abych všechno zkontroloval. Zatímco jsem si poslední dva týdny užíval v Honolulu, moje kancelář procházela celkovou renovací. Praskliny v omítce vysokého stropu se musely zahladit a přemalovat a místo starých, odřených parket se pokládala nová podlaha. Když jsem vešel, všechny vnitřní dveře byly stále ještě přelepené fólií. Zbytek nábytku, který jsem nedal do úschovny, byl pořád zakrytý plachtami. Do hajzlu. Oni ještě neskončili. 6

Jejich jednatel mě ujišIoval, že až se vrátím, zbydou tu jen dokončovací práce. Právem jsem byl tehdy skeptický. Když jsem ale rozsvítil světla, s radostí jsem zjistil, že vstupní hala je úplně hotová. Konečně silvestr, který se neodehraje ve znamení nějakého ošklivého překvapení. S uspokojením jsem se zběžně rozhlédl kolem a už jsem chtěl odejít, když jsem si všiml proužku světla pod dveřmi malé kartotéky na konci chodby. Aniž bych nad tím nějak uvažoval, vydal jsem se tam zhasnout. Musím podotknout, že měřím sto devadesát a vážím devadesát tři kilo. Muselo to být mým duševním rozpoložením, prostě jsem tu nikoho nečekal, takže když jsem ty dveře otevřel a uviděl ji, málem jsem se podělal leknutím. Zaječela. Couvl jsem ze dveří. Hned vyskočila, vylezla na židli a začala na mě řvát a mávat mobilem. „Zavolám policii!“ Třesoucími se prsty zmáčkla devítku, pak jedničku a varovně držela prst nad poslední číslicí. „Zavolám jim, jestli ihned neodejdete!“ Mohl jsem po ní skočit a přišla by o mobil ještě dřív, než by si stihla uvědomit, že nezmáčkla poslední číslo. Ale byla hrozně vyděšená, takže jsem ustoupil ještě o krok a zvedl ruce na znamení, že se vzdávám. Oslovil jsem ji tím nejklidnějším a nejkonejšivějším hlasem, jakého jsem byl schopen: „Nechci vám ublížit. Nemusíte volat policii, tohle je má kancelář.“ „Myslíte si, že jsem hloupá? Vy jste se vloupal do mojí kanceláře.“ „Vaší kanceláře? To jste musela cestou z blázince zabloudit.“ Najednou na židli zavrávorala, roztáhla obě ruce, aby udržela rovnováhu… a pak jí spadla sukně až k nohám. „Vypadněte!“ Přidřepla, aby mohla popadnout sukni, otočila se ke mně zády a vytahovala si ji zpátky k pasu. 7

„Berete prášky, madam?“ „Prášky? Madam? Vy si děláte legraci?“ „Víte co?“ pokynul jsem k mobilu, který pořád svírala. „Zmáčkněte to poslední číslo, aI sem policie přijede. Aspoň vás můžou hodit zpátky do toho cvokhausu, ze kterého jste utekla.“ Vytřeštila oči. TeN když jsem si ji pořádně prohlédl, musel jsem uznat, že na blázna vypadala až moc pěkně. Na hlavě jí jakoby v souladu s její vznětlivou povahou plápolaly ohnivě rudé vlasy. Ale když jsem viděl, jak se jí v modrých očích nebezpečně blýská, byl jsem rád, že jsem to neřekl nahlas. Stiskla jedničku, aby začala ohlašovat trestný čin vstoupení do vlastní kanceláře. „Chci ohlásit vloupání,“ řekla. „Vloupání?“ Pozvedl jsem obočí a rozhlédl se kolem. Jediným nábytkem v celé kanceláři byla skládací židle a rozvrzaný kovový skládací stolek. „Co přesně jsem chtěl ukrást? Vaši oslnivou osobnost?“ „Vloupání do objektu,“ upřesnila své hlášení policii. „Chci nahlásit vloupání na 575 Park Avenue.“ Odmlčela se a chvíli naslouchala. „Ne, nemyslím, že je ozbrojený. Ale je velký. Hodně velký. Nejméně stopětaosmdesát centimetrů. Možná víc.“ Ušklíbl jsem se. „A taky silný. Nezapomeňte jim říct, že jsem silný. Mám vám předvést svaly? A možná byste jim měla taky říct, že mám zelené oči. Nechci, aby si mě policie spletla s nějakým jiným hodně velkým zlodějem, který se potlouká v mojí kanceláři.“ Když ukončila hovor, zůstala stát na židli a pořád na mě zlobně zírala. „Není tu taky myš?“ zeptal jsem se. „Myš?“ „No když vás vidím na té židli…“ uchechtl jsem se. „Vám to přijde vtipné?“ „Kupodivu ano. I když se tomu sám divím. Měl bych být 8

spíš pěkně naštvaný. Vrátím se po dvou týdnech dovolené do své kanceláře a najdu tady squattera.“ „Squattera? Nejsem žádný squatter. Tohle je moje kancelář. Nastěhovala jsem se sem před týdnem.“ Znovu se na židli trochu zakymácela. „Proč neslezete? Ještě z toho spadnete a ublížíte si.“ „Jak můžu vědět, že mi neublížíte, když slezu?“ Zavrtěl jsem hlavou a snažil se nesmát. „Zlatíčko, podívejte se, jak jsem velký já a jak jste velká vy. To, že stojíte na židli, je vám úplně na prd. Kdybych vám chtěl ublížit, už byste ležela polomrtvá na podlaze.“ „Chodím dvakrát týdně na krav maga.“ „Dvakrát týdně? Fakt? Díky za varování.“ „Nemusíte se mi smát. Možná bych vám byla schopná ublížit. Na nezvaného hosta jste opravdu drzý, víte?“ „Slezte.“ Upřeně na mě zírala celou minutu a pak slezla dolů. „Vidíte? Na zemi jste ve stejném bezpečí jako na té židli.“ „Co tady chcete?“ „Nevolala jste opravdu policii, že ne? Málem jste mě nachytala.“ „Nevolala. Ale můžu to udělat.“ „A proč byste to dělala? Abyste se nechala zatknout pro vloupání?“ Ukázala na svůj provizorní pracovní stůl. Teprve teN jsem si všiml, že je plný papírů. „Už jsem vám řekla, že je to moje kancelář. Musím pracovat v noci, protože řemeslníci byli dneska tak hluční, že jsem nemohla udělat, co jsem potřebovala. Proč by se někdo někam vloupával v půl jedenácté na silvestra, aby tam pracoval?“ Řemeslníci? Moji řemeslníci? Něco tu nehrálo. „Dneska jste tu byla společně s řemeslníky?“ „Ano.“ Poškrábal jsem se na bradě a začínal ji brát trochu vážně. „Jak se jmenuje jejich předák?“ 9

„Tommy.“ Do háje. Měla pravdu. Teda aspoň něco z toho, co tvrdila, byla pravda. „Říkáte, že jste se sem nastěhovala před týdnem?“ „Přesně tak.“ „A kdo přesně vám to tady pronajal?“ „John Cougar.“ Tentokrát mi vyjela nahoru obě obočí. „John Cougar? A nevynechal příjmení Mellencamp?“ „Jak to mám vědět?“ To vůbec neznělo dobře. „A vy jste tomu Johnovi Cougarovi zaplatila?“ „Samozřejmě. Tak to při pronájmu kanceláří chodí. Kauce za dva měsíce, plus nájem za první a poslední měsíc.“ Zavřel jsem oči a zavrtěl hlavou. „Do prdele.“ „Cože?“ „Nechala jste se napálit. Kolik vás to celé stálo? Dva měsíce kauce, první a poslední měsíc, takže celkem prachy za čtyři měsíce?“ „Deset tisíc dolarů.“ „Hlavně mi neříkejte, že jste zaplatila hotově.“ Konečně jí to docvaklo a její pěkná tvářička začala ztrácet barvu. „Řekl mi, že banka je večer zavřená a nemůže mi dát klíče, dokud se můj šek neověří. A že když zaplatím v hotovosti, můžu se nastěhovat ihned.“ „Vy jste tomu Johnu Cougarovi zaplatila čtyřicet tisíc dolarů hotově?“ „Ne!“ „Chválabohu.“ „Zaplatila jsem mu hotově deset tisíc dolarů.“ „Neříkala jste, že jste platila za čtyři měsíce?“ „To ano. Stálo to dva tisíce pět set na měsíc.“ To mě dostalo. Už jsem v životě slyšel spoustu šílených kravin, ale ženská, která si myslí, že si může pronajmout na Park Avenue kancelář za dva tisíce pět set měsíčně, byla už trochu moc i na mě. Dostal jsem záchvat smíchu. 10

„Co je na tom tak vtipného?“ „Vy nejste z New Yorku, co?“ „Ne. Zrovna jsem přijela z Oklahomy. Co to s tím má co dělat?“ Přistoupil jsem k ní blíž. „Je mi líto, že vám to musím říct tak natvrdo, Oklahomo, ale okradli vás. Tohle je moje kancelář. Jsem tady už tři roky a přede mnou tu byl třicet let můj táta. Odjel jsem na dva týdny na dovolenou a mezitím mi měli předělat kancelář. Někdo, kdo se jmenuje jako jeden zpěvák, na vás vylákal peníze v hotovosti a pronajal vám kancelář, kterou neměl právo pronajímat. Portýr v téhle budově se jmenuje Ed. Když zajdete k hlavnímu vchodu, potvrdí vám všechno, co jsem právě řekl.“ „To není možné.“ „Co děláte, že potřebujete kancelář?“ „Jsem psycholožka.“ Podal jsem jí ruku. „Jsem obhájce. Ukažte mi svoji smlouvu.“ Protáhla obličej. „On ji ještě nepřinesl. Řekl, že se zatím mohu nastěhovat. Majitel je prý na dovolené v Brazílii, prvního se vrátí vybrat nájemné a mně přinese smlouvu k podpisu.“ „Byl to podvod.“ „Ale já mu zaplatila deset tisíc dolarů!“ „A to je další věc, která vás měla varovat. Na Park Avenue si za dva tisíce pět set měsíčně nepronajmete ani kredenc. To vám nepřišlo divné, že přijdete k takovému místu skoro zadarmo?“ „Myslela jsem, že mi udělal výhodnou cenu.“ Zavrtěl jsem hlavou. „Jo, výhodnou cenu udělal. Sobě.“ Najednou si zakryla pusu. „Asi budu zvracet.“

11

KAPITOLA DVA

EMERIE

Připadala jsem si jako totální idiot. Ozvalo se lehké zaklepání na dveře toalety. „Jste v pořádku?“ „Je mi fajn.“ Spíš stydno. Připadala jsem si jako hlupák. Naivka. Bez kanceláře. Ale jinak fajn. Umyla jsem si obličej a podívala se na sebe do zrcadla. Co teN sakra budu dělat? Tenhle týden mi konečně nainstalovali telefonní linku a přivezli mi můj kancelářský papír. Můj krásný kancelářský papír. S hezkým logem a parádní adresou Park Avenue. Ach jo. Dalších dvě stě padesát dolarů v háji. Svěsila jsem hlavu a zírala na odtok umyvadla, protože už jsem se na ten svůj pitomý obličej nemohla dál dívat. Konečně jsem otevřela dveře koupelny a vylezla. Právoplatný nájemník se opíral o zeN a čekal na mě. Jako na potvoru musel vypadat tak dobře. Jako kdybych se nemohla ztrapnit před nějakým ošklivým chlapem. Evidentně ne. „Určitě jste v pořádku?“ Nepodívala jsem se mu do očí. „Nejsem. Ale zase budu.“ Zaváhala jsem, a pak jsem se zeptala: „Můžu se teN vrátit do své kanceláře… teda… do vaší kanceláře… a vyklidit svoje věci?“ „Jasně. Nemusíte pospíchat.“ Moc toho ke sbalení nebylo. Všechen můj nábytek měli doručit až příští týden. A taky složky z mé úschovny. Budu to muset všechno zrušit. Kam to teN sakra všechno dám? Můj 12

byt nebyl o moc větší než ta malá kancelář, ve které jsem sedávala. Když jsem si balila poslední věci zpátky do krabice, ve které jsem je přinesla, právoplatný nájemník stanul ve dveřích. Promluvila jsem dřív než on. „Omlouvám se – za to, že jsem tak naletěla a že jsem vám vyhrožovala policií.“ „Nezapomeňte, že jste mi taky chtěla ublížit tím svým šíleným uměním krav maga.“ Podívala jsem se na něj a zjistila, že se uculuje. Slušelo mu to. Až moc. Jeho pohledná tvář mě znervózňovala, i když jinak, než když jsem stála na té židli a chtěla volat policii. Kdepak, jeho úsměv byl pěkně sebevědomý, a mně z toho měkla kolena – kromě jiného. „Opravdu dělám krav maga, abyste věděl.“ „To je dobře. Když jsem sem přišel, trošku jste mě vyděsila. Vsadím se, že byste možná dokázala nějaké malé holce nakopat zadek.“ Zarazila jsem se uprostřed balení. „Malé holce? Můj instruktor je muž.“ Založil ruce na prsou. Na těch širokých a silných prsou. „Jak dlouho chodíte na ty lekce?“ „Skoro tři měsíce.“ „Muže mojí velikosti nesložíte po třech měsících výcviku krav maga.“ Snad to bylo tou noční hodinou nebo vědomím, že jsem přišla o životní úspory a s nimi o kancelář, kde bych mohla přijímat pacienty. V každém případě mi najednou přeskočilo. Vyrazila jsem na toho nic netušícího chudáka. Doslova jsem vyskočila na židli, pak přeskočila na skládací stůl a vrhla se po něm. Vrhla se po něm. I když jsem ho překvapila, během sekundy mě úplně zneškodnil. Ani jsem si nebyla jistá, jaký chvat použil. Nějak mě dokázal otočit zády k sobě a zkroutit mi ruce dozadu. Naštvalo mě, že když promluvil, nezněl ani trochu udýchaně. 13

Držel mě, jeho dech mě šimral na krku a jeho hlas byl hluboký a odměřený. „Co to bylo?“ „Chtěla jsem vám předvést svoje chvaty.“ Sice jsem nic neslyšela, zato jsem cítila, jak se celý roztřásl. „Vy se mi vysmíváte? Už zase?“ „Ne,“ odpověděl se smíchem. „Přísahám, že opravdu znám chvaty. Jenom dneska nejsem ve své kůži, po tom všem, co se stalo.“ Pořád ještě mě nepustil. Místo toho se mi sehnul přes rameno a pravil: „Jestli chcete, abychom si předváděli svoje chvaty, docela rád bych ukázal několik vlastních.“ Na těle se mi zježily úplně všechny chloupky a naskočila mi husí kůže. „Ehm… já… já bych…“ Povolil sevření a mně trvalo celou minutu, než jsem se trochu vzpamatovala. Nechtěla jsem, aby viděl, jak se červenám, takže jsem k němu zůstala zády, sebrala svoje poslední věci a vytáhla nabíječku ze zdi. „Mám objednané nějaké věci a v úterý mi měli nainstalovat telefon.“ Znovu jsem svěsila ramena. „Zaplatila jsem taky skladovací společnosti dvojnásobnou sazbu za doručení zbytku věcí tenhle týden. Hned jak to půjde, všechno zruším, ale kdyby se tu přece jenom někdo ukázal… poslal byste je prosím pryč, pokud tu budete?“ „Samozřejmě.“ „Díky.“ Zvedla jsem krabici a nezbývalo mi než se k němu otočit. Obešel stůl, přistoupil ke mně a vzal mi ji z rukou. Pak mě odvedl do vstupní haly k recepci. Všude kolem bylo zhasnuto, ale světlo z místnosti, kterou jsem dřív považovala za svou, ozařovalo halu dost na to, abychom viděli jeden na druhého. Zastavili jsme se u dveří pro údržbáře, které jsem celý týden používala. Najednou mi došlo, že ten falešný realitní agent mě musel navést, abych používala tyhle dveře, aby se podvod neodhalil tak rychle. Řekl mi, že nemám chodit hlavním vchodem z Park Avenue, protože vlastníci nechtějí, abychom během 14

rekonstrukce roznášeli po budově prach. Spolkla jsem mu úplně všechno. „Máte nějaké jméno, Oklahomo? Nebo vám můžu říkat prostě squatterka?“ „Jsem Emerie. Emerie Roseová.“ „Pěkné jméno. Prostřední nemáte?“ „Nemám.“ Přendal krabici do jedné ruky a tu druhou mi podal. „Drew. Drew Michael.“ Přimhouřila jsem oči. „Koukám, že vy prostřední jméno máte.“ Když jsem mu podala ruku, jeho úsměv prozářil šero. Ten muž neměl ve tvářích jen dolíčky, ale celé veledoly. „Ano. Příjmením jsem Jagger.“ „Ráda vás poznávám, Drewe Jaggere.“ Nepustil mou ruku. „Opravdu? Opravdu mě ráda poznáváte? Já bych za takových okolností asi nebyl tak zdvořilý.“ „Máte pravdu. TeN bych si měla spíš přát, abyste byl přece jenom zloděj.“ „Máte tu auto? Je pozdě a ta krabice je pořádně těžká.“ „To je v pořádku. Chytnu si taxík.“ Přikývl. „Při vystupování a nastupování si radši dejte pozor. Zdá se, že ta sukně si žije vlastním životem.“ TeN už můj ruměnec nemohlo zakrýt ani šero. „Po celé té ostudě, kterou jsem dnes v noci zažila, jste si aspoň tohle nemohl odpustit? Předstírat, že se to nestalo?“ Drew se zašklebil. „Nedokážu předstírat, že jsem neviděl ten zadek.“ Jsem štíhlá, ale můj zadek je odjakživa trochu větší a mě to vždycky trochu trápilo. „Co tím jako myslíte?“ „To byl kompliment.“ „Aha.“ „Proč vám vlastně ta sukně spadla? To jste nedávno tak zhubla nebo co?“ V tu chvíli jsem cítila, že už se stejně víc ztrapnit nemůžu, a tak jsem mu se smíchem prozradila pravdu. „Dala jsem si 15

k obědu velký hamburger a ta sukně mi začala být těsná, tak jsem ji rozepnula. Dveře byly zamčené, takže jsem nečekala, že by někdo vešel.“ Mrknul na mě. „Ženská, která jí velké hamburgery a vypadá takhle? To nesmíte žádným Newyorčankám prozradit, posadily by vás na autobus zpátky do Oklahomy.“ Bože, a já byla tak pitomá, že se mi okamžitě zrychlil tep. Vyšli jsme ven a Drew čekal se mnou a držel mi krabici, dokud nepřijel taxík. Když jsem se vsoukala dovnitř, naklonil se ke dvířkům. „Silvestr vždycky stojí za starou belu. Zítra to bude lepší. Co kdybyste zůstala v posteli, objednala si další velký hamburger a trochu si odpočinula? Pozítří se můžeme sejít na policejní stanici 19. okrsku na Šedesáté sedmé ulici. Třeba v osm? Na Nový rok bude na stanici blázinec – zbude jim tam ještě dost opilých magorů ze silvestra.“ Na policii jsem vlastně ještě nepomyslela. Uvědomila jsem si, že bych asi měla podat trestní oznámení. „Nemusíte chodit se mnou, už jsem vás otravovala dost.“ Pokrčil rameny. „Stejně budou chtít, abych se k vašemu hlášení vyjádřil. Navíc se s některými z nich znám. Vyřídíte to tak rychleji.“ „Tak dobře.“ Dvakrát klepnul klouby na střechu taxíku a naklonil se dovnitř, aby oslovil řidiče. „Dávejte na ni pozor. Měla pěkně mizernou noc.“ Jakmile jsme vyjeli na ulici, všechny události z poslední hodiny na mě udeřily plnou silou. Můj adrenalin začal stoupat a já klesat volným pádem. Vylákali ze mě moje životní úspory. Jsem bez kanceláře. Všem svým pacientům jsem dala svoji novou adresu. Začala se mi točit hlava. Kam te4 půjdu? A i kdyby se mi podařilo rychle sehnat nové místo, kde vezmu peníze na kauci? 16

Už zase se mi udělalo špatně, a tak jsem si opřela hlavu o sedadlo, zavřela oči a několikrát se zhluboka nadechla. Kupodivu první věc, která mi vytanula na mysli, byl pohledný tmavovlasý muž s plnými rty, opírající se o dveře mé kanceláře. Jeho kanceláře. A s tím obrazem v hlavě jsem se navzdory záchvatu paniky a beznaděje nemohla ubránit malému úsměvu, který se mi vkradl na rty.

17

Vi Keelandová ALFA SAMEC Z anglického originálu Egomaniac, vydaného nakladatelstvím EverAfter Romance v New Yorku v roce 2017, přeložila Anna Křivánková Obálku s použitím originálního návrhu zhotovila Jana ŠIastná Odpovědná redaktorka Jana Balharová Technický redaktor David Dvořák Počet stran 288 Vydala Euromedia Group, a. s. – Ikar, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2018 jako svou 9624. publikaci Sazba SF SOFT, Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz.