MENGELEHO která přežila DEVCE Skutečný příběh ženy, čtyři koncentrační tábory
Viola Stern Fischerová Veronika Homolová Tóthová
Mengeleho devce_TL_125x200_cz.indd 1
13.9.17 9:01
mengeleho.platí.qxp_Sestava 1 14.09.17 15:24 Stránka 4
MENGELEHO DIEVČA
Text © 2016 by Viola Stern Fischerová, Veronika Homolová Tóthová Jacket Design © 2016 by Juraj Šramko Jacket Photo © 2016 by archiv Violy Stern Ficherové, Stanislav Gužák Photography © 2016 by Stanislav Gužák, Miroslav Homola, Veronika Homolová Tóthová All rights reserved Translation © 2017 by Václav Králíček
Fotografie: Archiv Jaroslava Čvančary (s. 351) Archiv Violy Stern Fischerové (s. 10, 18, 20, 21, 113, 116, 291, 302, 346, 358, 372, 374), Archiv Múzea SNP (s. 83, 102, 175), archiv muzea Yad Vashem (s. 196, 299), Slovenský národný achív, fond Slovenská tlačová kancelária (s. 81), VHA Bratislava, Archívny fond Osobné doklady, ročník narodenia 1920 (s. 352), Stanislav Gužák (s. 202, 208, 209 nahoře, 218, 220, 224, 235, 280), Miroslav Homola (s. 22), Veronika Homolová Tóthová (s. 209 dole, 221). ISBN 978-80-249-3450-1
mengeleho.platí.qxp_Sestava 1 14.09.17 13:33 Stránka 5
Kniha zaznamenává život Violy Fischerové, rozené Sternové. Reflektuje její život a události v období před druhou světovou válkou, během ní a po ní. Ke vzpomínkám se vrátila se sedmdesátiletým odstupem a popisuje je tak, jak se jí vryly do paměti.
mengeleho.platí.qxp_Sestava 1 14.09.17 13:33 Stránka 7
Žid, nebo žid? V knize používáme oba termíny. Termín Žid označuje příslušnost k národu, žid zase příslušnost k náboženství. Použití závisí na jednotlivých osobách. Rodina Sternova se hlásila k národnosti maďarské, rodina Fischerova ke slovenské a náboženskou příslušnost měli židovskou, v té době označovanou také jako izraelitská. Toto rozlišení se po roce 1939 zrušilo a všechny, kdo se hlásili k židovské víře (nebo měli židovské předky), od té doby považovali za Židy i co se týče národnostní příslušnosti.
mengeleho.platí.qxp_Sestava 1 14.09.17 13:33 Stránka 9
Úvod
Byla jsem Mengeleho děvče. Jedna z mnoha, která musela snášet jeho pokusy. Jedna z mála těch, která to přežila. A možná jsem jediná, která ho porazila – on a jeho tým mi prováděli věci, po kterých bych už nikdy neměla poznat ten největší dar – držet v náručí vlastní dítě. Porazila jsem je dvakrát, mám dvě báječné dcery. Byla jsem ve svém životě neskutečně šťastná, ale i absolutně zlomená. Ztratila jsem velkou lásku, abych pomalu a postupně našla takovou, která vydrží po celý život. Přežila jsem čtyři koncentráky: Auschwitz-Birkenau (česky Osvětim-Březinka), Ravensbrück, Buchenwald, Neustadt bei Coburg (město na severu Bavorska) – továrnu Siemens, zorganizovala útěk a pomohla chytit jednu z nejkrutějších dozorkyň z tábora v Birkenau. Já, Rózsa Stern, nyní už Viola Fischerová. Křestní jméno jsem si změnila po válce. Původně jsem se jmenovala Rózsa Ibolya čili Růžena Viola (doslovně přeloženo Růže Fialka). Na území během války zabraném Maďary bylo po roce 1945 běžné – a zároveň to úřady i někdy vyžadovaly – aby se poslovenštila maďarská jména. Nevadilo mi to. Rózsu jsem nechala v německých koncentrácích a začala používat jen druhé jméno Viola. Až dočtete, budete vědět, proč mi bylo tak drahé. 9
mengeleho.platí.qxp_Sestava 1 14.09.17 13:33 Stránka 10
Fotografie dvacetileté Rózsi Sternové. Vznikla někdy v roce 1940.
Tetování na ruce nemám. Než dorazili až ke mně, došel jim inkoust. Tak ani nevím, pod jakým číslem mě měli zapsanou v seznamech. Pokud vůbec. Nás, lidi z posledních transportů, někdy ani nezapisovali. Nepřijížděli jsme přežít, ale zemřít. Kdybych to tetování měla, bylo by to moje vyznamenání. Můj manžel jich měl několik. Nejvíce si cenil toho od francouzského prezidenta – Řádu čestné legie. Já jsem měla štěstí. Na něj, na rodinu, na přežití.
10
mengeleho.platí.qxp_Sestava 1 14.09.17 13:33 Stránka 11
Selekce v Auschwitzu (Osvětim) červen 1944
Mengele byl relativně nízký, s tmavými, dozadu uhlazenými vlasy. I když se asi většina lidí domnívá, že vedoucí doktor ženské části koncentráku, který má vymyslet, jak vytvořit árijskou rasu, bude blonďák s modrýma očima, nebylo tomu tak. Josef Mengele měl tmavé vlasy, hnědé oči, mezírku mezi předními zuby a vysoký byl asi sto sedmdesát centimetrů. Působil však o mnoho vyšší a byl hrůzostrašný. V tom naprostém chaosu, který nastal při selekci, byl klidný. Ostatní křičeli, běhali, zaháněli vězně do řady, ale on si jen tak pískal nebo kouřil a v klidu čekal. Věděl, na co čeká, a že to pro něho bude znamenat to, co má nejraději – nové pokusy. Tehdy jsem to při prvním setkání ještě netušila. Vlastně ani on to nevěděl. Ale já, právě já, jsem byla jeho nová „radost“. Jeho hračka. Jeho děvče. Tak nám občas říkali – Mengeleho děvčata. Z našeho vagónu už na nástupiště vyhnali všechny. Držela jsem se u maminky a svírala její ruku. I když byl teplý červnový večer, třásla jsem se. Ne zimou, ale nervovým vypětím. Spíše jsem tušila, než věděla, že to, co nyní přijde, bude osudové. Že to změní vše. Falešná naděje, že jsme se zachránili díky tomu, že Lučenec v roce 1939 připadl Maďarsku, se definitivně rozplynula. Zatímco ti, co zůstali na Slovensku, museli hvězdu nosit už od roku 1941 a transpor11
mengeleho.platí.qxp_Sestava 1 14.09.17 13:33 Stránka 12
ty začaly v roce 1942, my jsme byli v relativním bezpečí. Až do června 1944. Potom Maďaři a zejména Němci v čele s Eichmannem dokázali za osm týdnů vypravit transporty se čtyřiceti tisíci Židy. Taková nespravedlnost! My už jsme nebyli laciná pracovní síla, my jsme byli ti, které bylo ještě třeba zabít. Nemuseli to dělat, ale oni chtěli. Chtěli nás zlikvidovat. A tak nás nyní na rampě v Auschwitzu přivítal sám doktor Smrt – Josef Mengele. Stáli jsme asi třicet metrů od něho. Jak procházel okolo nastoupených lidí, jen ukazoval prstem – doleva znamenalo do plynu, doprava na práci nebo na pokusy. Život, smrt, život, smrt… Chápete tu moc? On nerozhodoval, kdo půjde do lepšího nebo horšího baráku. Kdo dostane horší nebo lepší jídlo či boty. On rozhodoval, kdo půjde rovnou do plynu a kdo ne. Viděla jsem, jak si stoupl na začátek naší řady. Díval se na lidi a kýval prstem. Díval se na ně jako na nějaký materiál. Věděli jsme, že se v táborech dělá tzv. selekce. Že vězně rozdělují na muže a ženy a poté na ty, které pošlou na těžkou práci. Věděli jsme i to, že je třeba se dostat do skupiny pracujících. Prý dostávají více jídla a lepší oblečení než ti, kteří nejsou práce schopni. Tak se o tom alespoň mezi námi mluvilo. Sklopila jsem zrak. Neviděla jsem mu sice do tváře, ale na ruce ano. Levou měl zastrčenou mezi knoflíky uniformy. Jeho uniforma byla velmi čistá a upravená. Dokonalá. Působila, jako by se v ní vůbec nepotil, nebyla ani trochu pomačkaná, jako by v ní ani neseděl. Dělala z něj až nadčlověka. Během naší selekce neměl svůj pověstný bílý plášť. Viděla jsem v té chvíli tu nejdůležitější část Mengeleho, která o mně a mamince měla rozhodnout. Pravou ruku se vztyčeným ukazovákem. Někteří vězni mi říkali, že si při některých selekcích pohvizdoval valčík a rukou ukazoval 12
mengeleho.platí.qxp_Sestava 1 14.09.17 13:33 Stránka 13
do rytmu, jako by tancoval. Ta tam, ta ta, ta tam. Během naší byl zticha a vztyčeným ukazovákem kýval doleva nebo doprava. Nevěděl o nás nic. Nevěděl, že maminka peče nejlepší jablečnou pitu (jablkový koláč) ve městě, ani to, že nám pletla úžasně teplé šály a ponožky. Nevěděl, že já jsem velmi šikovná v matematice a před válkou jsem se toužila stát lékařkou. Nevěděl o nás nic. A ani ho to nezajímalo. Neměly jsme pro něj žádnou lidskou hodnotu. Viděla jsem jeho ruce. Levou měl zastrčenou v uniformě, pravou držel před sebou ohnutou v zápěstí a ten ukazováček byl jako střelka kompasu. Už jen tři lidé ho od nás dělili – asi dvanáctiletý chlapec s matkou a starší žena. Podíval se na chlapce s matkou. Ukázal doleva. Podíval se na starší ženu. Ukázal doleva. Nalevo se už tísnila celkem velká skupina lidí. Na pravé jich bylo jen několik. Ale všimla jsem si tam hrbatého hocha. Napadlo mě, že ten asi nemá velkou šanci, nebude schopný pracovat. Takže ta levá strana by měla být lepší. Ti, které tam poslal, vypadali zdraví a celkem silní. A děti nechával společně s matkami. Přišlo mi to moudré a logické – budou lépe pracovat, když budou vědět, kde jsou jejich děti a že je o ně postaráno. Najednou byl u nás. Podíval se na naše ruce, jak se s maminkou pevně držíme, a usmál se. Vlastně to ani nebyl úsměv, ale spíše pohrdavý úsměšek. Uhnula jsem pohledem, když zvedl oči. Nechtěla jsem tam být, nechtěla jsem, aby se na nás díval, chtěla jsem se ztratit, rozplynout, a tak jsem instinktivně odvrátila zrak. To, co následovalo, jsem tím odvrátit nemohla. Dívala jsem se na jeho ruku. Na ten vztyčený ukazovák. Doleva. Ukázal doleva! Poslal nás obě s maminkou doleva – do plynu. To jsem však tehdy ještě nevěděla. Ulevilo se mi. Podle mé logiky nás poslal na tu správnou stranu. Takže 13
mengeleho.platí.qxp_Sestava 1 14.09.17 13:33 Stránka 14
jsme ani neprotestovaly. Už jsme se otáčely, abychom se přidaly k těm okamžitě odsouzeným na smrt, stojícím na levé straně, když se najednou zastavil a hlasitě řekl: „Komm herr! Pojď sem!“ Otočila jsem se, na koho to mluví. Díval se na mě. Bože, co chce? Co jsem udělala špatně? Vystoupila jsem z řady příliš rychle? Nebo pomalu? Poodešla jsem k němu. A dívala se na něj s doširoka rozevřenýma očima. Pamatuji si, že jsem si říkala, mrkej, mrkej, nezírej mu tak do očí, ale nepomohla jsem si. Zastavila jsem se před ním. „Kolik ti je let?“ optal se mě. „Dvacet dva,“ chraptěla jsem nepřirozeně. Upřeně se mi podíval do očí. Jeho byly tmavé jako noc. Pronikavé a pichlavé. Já jsem měla modré oči a světle hnědé vlasy. Rozhodně jsem vypadala víc árijsky než on. Viděla jsem, jak si vše prohlížel – moje oči, vlasy, postavu – a najednou ukázal doprava. Měla jsem jít doprava! Odtrhl mě od maminky. Až tehdy jsem si uvědomila, že ji stále křečovitě držím za ruku. Stála za mnou, snažila se na sebe neupoutat jeho pozornost, ale když mě poslal doprava, už to nešlo. Nechtěla jsem ji pustit, nemohla jsem ji pustit! Byla mojí součástí a já zase její. Nechtěly jsme být jedna bez druhé. Ať bychom kamkoliv šly, jen na jediném nám záleželo, abychom tam šly spolu. My dvě. Největší kamarádky a spřízněné duše. Ona byla pevným bodem, na kterém se otáčel můj svět. Bez ní nemohl existovat. Mengele se však rozhodl, že může. Většinou ho popisují jako gentlemana. Já mám na něj brutálnější vzpomínku. Možná jsme byli ten den už pátý transport, možná ho rozčílilo, že mu ten den během operace zemřelo jeho „oblíbené“ znetvořené dítě (prý mu vyoperoval hlasivky, aby tak neplakalo a nerušilo ho, když ho řezal bez umrtvení). Nebo ho možná popudilo, že jsem se s takovým 14
mengeleho.platí.qxp_Sestava 1 14.09.17 13:33 Stránka 15
odhodláním držela maminky. Podíval se na naše propletené prsty. Byly až doběla z toho, jak jsme se držely. Prohlédl si na první pohled ne příliš zdravou maminku. Měla jen jednu ledvinu a léčba v té době nebyla příliš kvalitní. A najednou to udělal. Kopl do ní. Kopl do mé maminky! Spadla na zem a už jsme nebyly spolu. V té chvíli, tam na té rampě, po Mengeleho kopanci, skončil můj do té doby krásně nezajímavý, nedobrodružný, ničím nepoznamenaný život. Tam z naší rodiny nezůstalo nic. Tam mi rozšklebený brutální surovec ukradl to, na čem mi záleželo, co jsem milovala. Kápové mě dostrkali na druhou stranu. Nebránila jsem se. Nebyla jsem zlomená. Myslela jsem si, že mě poslal na tu druhou stranu a maminka bude zachráněná. Alespoň na chvíli. Až když mi jeden kápo, který mě postavil do řady, zasyčel do ucha: „Mlč a buď ráda. Ji už nezachráníš!“ Tehdy jsem tu zvrácenost pochopila. Na nás, malou skupinku vpravo, se všichni dívali se strachem a zároveň s lítostí. V jejich očích jsme byli ti ubožáci, kteří mají smůlu hned po příchodu. Vůbec netušili, že právě naše skupina dostala šanci přežít alespoň tento první den. Byla jsem v ní já – zdravě živená mladá žena. Podobných tu bylo ještě dvanáct. Každá jiná, ve věku od osmnácti do dvaceti pěti let. Potom tu stál ten hrbatý chlapec a asi pětačtyřicetiletý muž s tzv. koňskou nohou. Jednu nohu měl kratší než druhou. Kdysi se rozdíl vyřešil tak, že těmto lidem švec ušil botu s hrubou podešví, aby se rozdíl vyrovnal. Často to pak vypadalo, jako by ten člověk měl kopyto. Proto se tomu říkalo koňská noha. Ještě k nám přibylo šest mladých těhotných žen, jeden chlapec s pronikavýma modrýma očima a deset velmi dobře stavěných mužů – u nich na věku nezáleželo, protože byli ve věku od asi šestnácti do padesáti let. Dohromady nás bylo jednatřicet. 15
mengeleho.platí.qxp_Sestava 1 14.09.17 13:33 Stránka 16
Dívala jsem se na maminku, jak stojí v té druhé skupině, kde jsem ještě před chvíli byla s ní. Když dokončili selekci, na levé straně bylo několik desítek lidí. Muži, staří, rodiny s dětmi. Selekce skončila. Mengele odešel. Ke slovu přišli kápové, Židi, kteří nás vlastně na příkaz SS hlídali. I to byli vězňové, ale Němci je vybrali na pomoc při této špinavé práci. Jeden z nich se před nás postavil a řekl: „Tato skupina,“ ukázal na nás, „nyní půjde se mnou, abychom vypsali přijímací dokumenty. Tato skupina,“ ukázal na tu, kde byla moje maminka, „půjde jen nedaleko. Po dlouhé cestě se určitě potřebujete umýt. Po sprše zase vy půjdete vyplnit dokumenty a osprchovat se půjde druhá skupina. Jdeme!“ A už nás kápové hnali. Nechtěli a nepotřebovali zbytečné otázky, například tu, proč nás vůbec rozdělili do skupin a podobně. Každou hnali na jinou stranu. Ještě jsme se na sebe podívaly. Dívala jsem se na ni s očima dokořán a vystrašená z toho, co mi ten kápo řekl. Nechtěla jsem a nemohla těm slovům uvěřit. Ji už nezachráníš! Viděla můj výraz a evidentně si myslela, že se bojím o sebe. Usmála se totiž na mě a zakřičela: „Budu na tebe čekat, děvčátko moje. Neboj se, někde tam na tebe počkám.“ Já vím, že tam někde na mě stále čeká.
16
mengeleho.platí.qxp_Sestava 1 14.09.17 13:33 Stránka 17
Jak pěkně jsme si žili Lučenec, do roku 1938
Doma jsme žili krásně. Maminka byla v domácnosti a tatínek byl obchodní zástupce firmy I. trenčínská borovičková továrna. Měla jsem dva starší bratry – Alexandra a Juraje. Říkali jsme jim Alex a Ďuri. Ale do naší rodiny patřilo mnohem více lidí. Z té krásné doby, která se dnes zdá tak vzdálená, skoro jako by neexistovala, se mi zachovala jedna jediná rodinná fotografie. Je to fotografie, která sice působí, jako by vznikla při rodinném obědě, ale je z ateliéru. Fotila ji má sestřenice Magda, která se živila jako profesionální fotografka. Já jsem ta dívenka v horní řadě s bílým límečkem a černou mašlí. Vedle mě, po mé pravé ruce, stojí Alexander Berkö, bratranec. Všichni o něm hovořili, že má před sebou velkou budoucnost, protože byl velmi šikovný a nadaný student. Psal krásné básně, které mu před válkou otiskovali v novinách. Náš „druhý“ Alex s velkýma, moudrýma očima. Ještě v roce 1940 mu vyšla sbírka V ďáblově kabátě. Dva roky na to mu ten kabát oblékli. Šani zemřel v pracovním táboře kdesi na frontě. 13. červen 1944 – datum úmrtí většiny mé rodiny a lidí, na kterých mi záleželo. Lidí, kteří tvořili můj svět – maminka (sedí třetí zprava), tatínek (sedí první zprava), oblíbená teta 17
mengeleho.platí.qxp_Sestava 1 14.09.17 13:33 Stránka 18
Rodinná fotografie Sternových. Vznikla ve fotoateliéru sestřenice Violy Fischerové. Viola Fischerová stojí v horní řadě uprostřed. Po její pravé ruce stojí Alexander Berkö, bratranec. Dále je bratr Juraj a vedle něho další bratranec Imre Haas. Vlevo stojí rodinný přítel Alexander Reich a její dva strýci, Alexander Stern a Arpád Haas. Právě tohoto potkala v Birkenau. V dolní řadě úplně napravo sedí otec paní Fischerové Andor Stern, vedle něj je jeho sestra Blanka Haasová. Třetí zprava sedí maminka Violy Fischerové Helena (Ilona) Sternová. Vedle ní je další teta, Jozefína Berková. Uprostřed sedí paní Reiterová, vzdálená příbuzná Sternových. Na fotografii zleva sedí Berta Reichlová, manželka jednoho z bratranců, dále sestřenice Alžběta Berková, vdaná Citerová, s manželem Ernestem a čtvrtá zleva je další teta Gizela Sternová. Po válce z této fotky zůstali naživu pouze Viola Fischerová a její bratr Juraj.
Blanka (mezi maminkou a tatínkem, druhá zprava), teta Jozefína (vedle maminky, čtvrtá zprava) a Gizela (sedí čtvrtá zleva). I moje milovaná sestřenice Alžbětka (sedí druhá zleva). Byla tak krásná a elegantní, pracovala jako sekretářka u místního váženého advokáta a její manžel Ernest (sedí třetí zleva) byl elegán a velmi hodný manžel. Nosil Bětce kvě18
mengeleho.platí.qxp_Sestava 1 14.09.17 13:33 Stránka 19
tiny, čekával na ni před prací, chodili spolu nakupovat, četli noviny, debatovali, smáli se a on ji občas chytal láskyplně za ruku. A ona se na něho dívala s něhou a oddaností. Vždycky jsem si představovala, že i moje manželství bude jednou podobné. Abych měla vždy důvod se na svého muže dívat s úctou a láskou. Alespoň toto mi v životě vyšlo. Můj muž byl nejen skvělý manžel, ale i velmi statečný muž. A skutečný rytíř. O jeho vyznamenání rytířem Řádu čestné legie rozhodl francouzský prezident Jacques Chirac. I když před válkou to vypadalo, že se vdám za někoho úplně jiného. I Bětka a Ernest šli 13. června 1944 do plynu. Oba mladí a zdraví. Nádherný pár, o němž kdosi najednou rozhodl, že si už nezaslouží déle žít. Zlo zvítězilo a porazilo je. Neměli už šanci být jeden druhému oporou, neměli šanci si už nic krásného říci a jen se oba trápili představou, co se právě děje s tím druhým. Stále mě bolí, když na to vzpomínám. Protože u nich si vždy říkám, že není pravdou, že láska je silnější než smrt. V takovémto případě ne. Z jejich lásky, tak jako z nich, nezůstalo nic. A až zemřu, bude to, jako by ta jejich láska nikdy neexistovala, protože už si ji nikdo nebude pamatovat. Žili jsme na jihu Slovenska, v Lučenci. U nás se vždy říkalo, že to, co neseženeme v Pešti (Budapešť) nebo ve Vídni, to seženeme v Lučenci. A můj budoucí tchán ještě dodával: „A seženeme tady i to, co neseženeme v Berlíně nebo v Hamburku. Protože jsem to skoupil a odvezl do Lučence.“ Proto se tady dalo koupit všechno. Strýček Ďula, tak jsem říkala svému budoucímu tchánovi ještě v dobách, kdy ani jeden z nás netušil, že si vezmu jeho syna, a jeho bratr měli totiž obchod. Měli nad ním napsáno Bratři Fischerovi. Stál na Hlavní ulici v Lučenci. Tehdy se jí říkalo Masarykova. Podle prvního prezidenta a na počest jeho osobní návštěvy v roce 1930. Nebyl to jen obchod. 19
mengeleho.platí.qxp_Sestava 1 14.09.17 13:33 Stránka 20
Obchod bratří Fischerů se nacházel hned na začátku Masarykovy ulice. Naproti přes ulici je dodnes budova YMCA. V obchodě prodávali různý stavební materiál, sporáky, barvy, olej a benzín.
V budově byl v přízemí obchod s barvami, oleji, benzínem a železářství. A v patře byl dokonce hotel. Měl šestnáct pokojů a jmenoval se Slávia. Možná vás překvapuje, že se tam prodával benzín, ale tehdy to tak bylo. Benzín se neprodával jen na čerpacích stanicích. Jen na Hlavní ulici, vlastně Masarykově, bylo v meziválečném období až sedm obchodů, kde se prodával. Od roku 1911, když se v Lučenci objevila první dvě auta, se automobilová doba nedala zastavit. Kdo si auto mohl dovolit, měl ho. Především to byl symbol pokroku, a navíc velká výhoda před konkurencí. Nemuselo se čekat na vlak, ale mnoho věcí jste si už mohli přivézt osobně. A mnohem rychleji. Kdo byl první, u toho se kupovalo. Kdyby byl Lučenec větší město, Hlavní ulice už by byla bulvár – široká ulice, kde se vedle sebe pohodlně vejdou i tři kočáry. Rostly na ní krásné vysoké stromy a byla srd20
mengeleho.platí.qxp_Sestava 1 14.09.17 13:33 Stránka 21
Hotel Slávia, který patřil Fischerovým. Budova už v současnosti nestojí. V 70. letech 20. století tuto část Masarykovy ulice zbourali a postavili tam tzv. Bílý dům – okresní sídlo KSČ, ve kterém dnes sídlí městský úřad.
cem městečka. Na ni musel přijít každý. Buď proto, aby tady nakoupil, potkal se se známými, nebo aby se po ní dostal domů. Byla to skutečně hlavní ulice města. My bydleli hned za rohem, na Velké Begově ulici. Narodila jsem se 14. listopadu 1922. Byla to nádherná doba. Čtyři roky po vzniku Československa. Čtyři roky po konci první světové války. Tehdy se jí říkalo ještě jen světová nebo velká. Nikdo netušil, že lidstvo zažije ještě jednu, mnohem strašnější a nepochopitelnější. Alespoň pro nás, Židy, taková rozhodně byla. V Lučenci žilo přibližně 2200 židů. Asi padesát jich bylo ortodoxních. Většina, tak jako naše rodina, však patřila k neologickým.1 1
Poznámka překladatele: neologie, židovský směr 19. století, pojímal judaismus ve smyslu, že Žid je věřícím proto, že takovým chce být. Neologové se považovali za „Maďary vyznání Mojžíšova“ a jejich myšlenky byly shodné se zájmy maďarské vlády.
21
mengeleho.platí.qxp_Sestava 1 14.09.17 13:33 Stránka 22
Neologická synagoga, postavená podle plánů slavného architekta Leopolda Baumhorna. Po roce 1945 sloužila i jako skládka obilí, hnojiv a pesticidů. Dlouho chátrala. V roce 2016 ji zrekonstruovali. Slouží k různým společenským účelům.
V těch dobách, kdy jsme při sčítání obyvatelstva uváděli, k jakému náboženství se hlásíme, jsme psali izraelitské, nikoliv židovské. Maminka světila svátky, ale košer kuchyni už ne. Neměli jsme oddělené nádobí na masitá a mléčná jídla a jídávali jsme i vepřové maso. Dokonce i náš neologický rabín dr. Artur Ruchovský byl velmi pokrokový. Manželku měl křesťanku a švagra katolického kněze. Především bohatí židé se počátkem dvacátých let 20. století složili a dali postavit nádhernou synagogu. Projektoval ji známý architekt Leopold Baumhorn. Kupole má do výše více než 34 metrů. Když jste se do ní zezdola dívali, měli jste pocit, že vidíte až do nebe. Tam, kde se kupole počínala zdvíhat, byly čtyři nápisy – v každém rohu jeden. Jako dítěti mi synagoga připomínala krásný hrad z pohádek 22
mengeleho.platí.qxp_Sestava 1 14.09.17 13:33 Stránka 23
Tisíce a jedné noci. Zdobilo ji byzantsko-orientální štukování. Otec mi říkal, že by se do ní vešlo až 1100 lidí, ale já mám pocit, že nás tam bylo někdy i více. S maminkou jsme stály s ostatními ženami a drobotí nahoře na balkóně. Muži a chlapci starší dvanácti let byli dole. Maminka tehdy vzpomínala, že se mi na tento svět moc nechtělo. Šla jsem ven nohama napřed. Porodní bába s lékařem mě museli doslova vytlačit a přitom mamince poranili ledvinu. A protože maminka onemocněla, nemohla se o mě starat. Několik dní po porodu se mě ujala její sestra, která neměla děti, a bydlela jsem u nich. Byla jsem jako ve vatičce. Dali mi doslova všechno, protože jsem jí nahrazovala dítě, které nikdy neměli. Říkala jsem jí hevešská2 máma. Lučenec jsme pravidelně navštěvovali. Pamatuji si na příhodu, odehrála se během jedné návštěvy, když jsem se s hevešskou mámou přišla podívat na svou maminku. Maminka měla tři sestry. Postavily mě na stoličku, byly mi tak asi tři čtyři roky, všechny čtyři si stouply okolo mě a řekly: „Tak, a teď si vyber, která je tvoje maminka.“ Objala jsem svou maminku. Nezaváhala jsem ani na chvilku. A na tu druhou jsem ukázala a řekla: „Toto je hevešská máma.“ I když jsme mých prvních šest let spolu nebyly každý den, svazovalo mě s maminkou neobyčejné pouto. Domů jsem se vrátila těsně před nástupem do školy. Většinu času jsem trávila doma, kde jsem se cítila velmi dobře. Skoro nikam jsem nechodila. Starala jsem se o maminku. Byly jsme skoro jako kamarádky. Vařily jsme spolu, chodily na trh nakupovat, šily jsme šaty, vymýšlely různé střihy a ozdoby. Milovala jsem ji a ona mě. Rodiče mi neřekli jinak než děv-
2
Poznámka překladatele: Heves – Heveš, župa/kraj v Maďarsku, severovýchodně od Lučence, hlavní město Eger.
23
mengeleho.platí.qxp_Sestava 1 14.09.17 13:33 Stránka 24
čátko. Takoví rodiče, jaké jsem měla já, to je dar od Pána Boha. Byli velmi hodní a laskaví k nám dětem, ale i mezi sebou. Každý den jsem měla před sebou, jak se má muž chovat ke své ženě. Jak ji má milovat, chránit a vážit si jí. Tatínek mamince říkal „Helenko“ nebo „maminko“ a ona mu často říkávala „ty můj Andorko“. Tatínek byl o trochu nižší než maminka a pamatuji si, že když se šli fotit, tatínka postavili na malou stoličku. Vždy nás to pobavilo a byla jsem ráda, že to tatínkovi nevadí. Byl velmi hodný a se vším si poradil. Navzdory tomu, že jsme nikdy neměli peněz nazbyt, podařilo se mu potajmu naspořit dostatek na to, aby mamince mohl koupit dobré místo v synagoze. Místa se kupovala. Když mu dojatá maminka děkovala, tak se na ni jen podíval a řekl: „Mé Helence dám všechno na světě.“ Až do roku 1938 byl můj život šťastný. Bylo mi skoro šestnáct a měla jsem pocit, že mi patří svět. Prožívala jsem svou první lásku a myslela si, že svět jen čeká, až do něj z toho malého městečka vyrazím. Studovala jsem, poznávala, pak bych se vdala a měla velkou a spokojenou rodinu, takovou, jaká byla ta moje. Maminka, tehdy to bylo běžné, nepracovala a tatínek jako obchodní zástupce hodně cestoval, aby nás uživil a nic nám nechybělo. A nechybělo. Tatínek ze svého platu živil nejen nás pět, ale pomáhal i své starší sestře, vdově, která měla čtyři děti. A ještě pomáhal maminčině sestře. Také byla vdova s jedním synem. Pamatuji si, že když jsem něco chtěla, například novou blůzku pro parádu, tak mě většinou odvětil: „Nejdřív se musíme postarat o tvé sestřenice. Už jsou zralé na vdavky. Ty přijdeš na řadu později.“ Dokonce jsme se starali o tatínkovu maminku, mou babičku. Měla sice šest dětí, ale když onemocněla a potřebovala pomoc, řekla, že nechce u žádného ze svých dětí bydlet. Chtěla žít u Helenky – snachy a mé maminky. Babička měla vysoký 24
mengeleho.platí.qxp_Sestava 1 14.09.17 13:33 Stránka 25
tlak a my děti jsme jí nosily pijavice, které jí pomáhaly. Byla spokojená, že u nás mohla být až do konce. Kdysi se umíralo doma. Bylo to přirozené a myslím, že pro vyrovnání se se smutkem i velmi prospěšné. Nemuseli jste se trápit tím, zda se našel někdo, kdo by vašemu příbuznému podal vodu nebo ho měl kdo pohladit a držet za ruku, když přišla poslední hodinka. Neměli jsme vlastní dům. Bydleli jsme v podnájmu na ulici Velkého Bega. V našem domě nebyl ani vodovod, pro vodu jsme museli chodit ke studni. Název ulice odkazuje na doby, kdy se to tureckými begy, vojenskými hodnostáři v Lučenci a v okolí, jen hemžilo. Lučenec byl v dobách turecké okupace v letech 1554–1593 sídlem tureckého bega.3 Bašta, kde v Lučenci bydlel, stála ještě okolo roku 1800. Alespoň takto se u nás vzpomínalo. Protože nás bylo doma hodně, bydlela jsem společně s bratry. Nám to vyhovovalo, měli jsme se rádi a alespoň nám nikdy nebylo smutno. Když jsme například šli ze synagogy, šla jsem s bratry před rodiči. Tatínek si vedl maminku za rámě a slyšela jsem ho, jak se spokojeně ptá: „Helenko, ale že jsme my pěkná rodina, viď?“ Maminka se na něj jen usmála a potichu a spokojeně kráčeli k domovu. Židovskou víru jsme ctili. Každý pátek maminka zapalovala svíčky na menoru (sedmiramenný svícen), ctili jsme šabat a dodržovali všechny velké židovské svátky jako chanuku, Jom kipur, pesach, purim a ostatní. Vzdělání bylo v naší rodině prvořadé. Všichni tři jsme chodili do židovské základní školy a potom pokračovali na gymnáziu. Tatínek dělal vše pro to, abychom všichni, tedy
3
Poznámka překladatele: Beg, ale také bej, titul vysokých úředníků, přednostů okresů – ty se nazývaly beglik.
25
mengeleho.platí.qxp_Sestava 1 14.09.17 13:33 Stránka 26
i já jako dívka, mohli jít na vysokou školu. Mého nejstaršího bratra Alexandra bez potíží přijali na studium medicíny na Univerzitě Karlově v Praze. Byl můj velký vzor. Také jsem toužila stát se lékařkou. Maminka byla na své dva syny velmi hrdá. Alexandra studium velmi bavilo, měl velmi dobré výsledky a všeobecně přiznával, že se v tom povolání našel. Velmi chtěl pomáhat nemocným. Myslím si, i když o tom nikdy nemluvil, že chtěl především pomoci naší mamince. Věřil, že najde způsob, aby jí bylo lépe. Kvůli chybějící ledvině musela užívat mnoho léků, které jí nedělaly dobře. A můj mladší bratr Ďuri, takového matematika jste ještě neviděli. Jednou upozornil dokonce svého profesora na gymnáziu, že má v příkladu chybu. Spolužáci nám potom vyprávěli, že nebyl drzý ani se neposmíval, ale slušně mu vysvětlil, kde udělal chybu. Profesor místo toho, aby to přijal a pochopil jeho zájem o matematiku, přišel k němu a vlepil mu takové dvě facky, že Juraj spadl na zem. A v té své mladé prchlivé hlavě to ponížení nechtěl nechat jen tak. Když se profesor otočil a vracel se ke katedře, Ďuri se chtěl na něj vrhnout. Spolužáci ho naštěstí zadrželi. Dovedli ho domů. Celé ho to tak trápilo, že dostal velmi silnou migrénu a dva dny nemohl ani vstát z postele. S tím profesorem jsem i já měla jeden nepříjemný zážitek. Měl sice maďarské jméno, ale nikdy nezapomněl připomenout, že je Němec. A už před válkou nenáviděl Židy. Vyvolal mě k tabuli. Už pár dní mě tehdy pobolívaly zuby a celá ústa a držela jsem si před ústy kapesník. Jeho to tak rozčílilo, že mi jej vytrhl, utřel s ním tabuli a dal mi s ním políček na tvář. Bolelo to a on to věděl. Přitom na mě křičel: „Velmi dobře vím, kdo jsi. Jsi Ďurova sestra!“ Vyznívalo to tak, jako by byl můj bratr nějaký zločinec a já taky, když jsem jeho sestra. 26
mengeleho.platí.qxp_Sestava 1 14.09.17 13:33 Stránka 27
Tak trochu se mu to vrátilo během mé maturity. Byl jedním ze zkoušejících, dával mi tolik podrobných zavádějících otázek, jak mi chtěl dokázat, že na to nemám, že maturitu z matematiky neudělám, až ho zastavil samotný předseda maturitní komise. Dodnes si pamatuji, jak mu řekl: „Kolego, vidím, o co se snažíte. Tato studentka odpovídá správně a už konečně buďte zticha!“ Dokonce ho vykázali z místnosti a já jsem v klidu odmaturovala. Pamatuji si jeho jméno, velmi dobře si ho pamatuji, ale nenapíši ho. Jeho potomci žijí. Oni ho možná znali jako milého a obětavého otce nebo dědečka. A to, co dělal nám, bylo ve skutečnosti nic proti tomu, co nás potkalo. Až na toho jediného profesora jsem na gymnázium chodila ráda. Učili nás zajímaví, sečtělí a zcestovalí profesoři a dávali nám pocítit, jak je vzdělání důležité a jaké máme štěstí, že nám ho rodiče mohou dopřát. A my jsme se podle toho chovali.
27
mengeleho.platí.qxp_Sestava 1 14.09.17 13:34 Stránka 376
Viola Stern Fischerová Veronika Homolová Tóthová
Mengeleho děvče Skutečný příběh Slovenky, která přežila čtyři koncentrační tábory Ze slovenského originálu Mengeleho dievča, vydaného nakladatelstvím Ikar v Bratislavě v roce 2016, přeložil Václav Králíček Obálku navrhl Juraj Šramko Odpovědný redaktor Boris Hokr Technický redaktor Jiří Staněk Počet stran 376 Vydala Euromedia Group, a. s. – Ikar, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2017 jako svou 9388. publikaci Sazba Spojené Grafické Továrny, Dobříš Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz
Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz.