nebe ke mně.qxp_Sestava 1 03.12.19 9:51 Stránka 7
ÚVOD
Mimo tento svět Když v sobě máme touhu, kterou nemůže nic uspokojit, nejzřejmějším vysvětlením je, že jsme stvořeni pro jiný svět. C. S. leWiS
Věřím v nebe. V srdci vím, že neumíráme a že nad námi naši milovaní z onoho světa bdí a nesčetnými zázračnými způsoby promlouvají k nám, kdo dlíme zde. Ano, „důkazu“ o existenci nebe se nejvíce blíží zážitky blízkosti smrti, ale já věřím, že nebe k nám může promlouvat rovněž prostřednictvím živého snu, něžného doteku, srdečného úsměvu, líbezné písně, tajemné vůně, záblesku poznání, nádherné duhy, bílého peříčka, oblaku plujícího po obloze, ptačího zpěvu, poryvu větru, slunečního paprsku, vlídného slova či skutku, omračující náhody nebo někoho či něčeho v tomhle životě, co na prchavý okamžik blaha odnese našeho ducha mimo tento svět. Pokud jste někdy zažili neočekávaný pocit lásky, úžasu, uzdravení a radosti, věřím, že to byla chvíle, kdy k vám promluvilo nebe. Takhle jasno jsem v této otázce neměla vždycky. Přestože jsem se narodila do rodiny spiritistů a lidí obdařených paranormálními schopnostmi – ani si nevzpomínám, že by mě to 7
nebe ke mně.qxp_Sestava 1 03.12.19 9:51 Stránka 8
neBe
ke mně Promluvilo
někdy netáhlo k neviditelnému světu –, v mém životě nastaly mnohokrát chvíle, kdy jsem toužila slyšet, vidět či cítit věčného Ducha, který existuje v nás a kolem nás. A odpovědí mi bylo jen ticho. Jsem si jistá, že nejsem jediná, kdo zažíval něco podobného. Možná si myslíte, že jste nikdy neslyšeli nebe promlouvat. Možná v ně toužíte uvěřit, ale často vás zmáhají pochyby. Snad jste zažili něco, co jste v té chvíli považovali za kouzelné, ale při pohledu zpět jste začali tento názor kriticky revidovat, až jste si jím nakonec přestali být jisti. Jen málokdo zažil blízkost smrti nebo se mu dostalo přímého osobního potvrzení existence posmrtného života díky zásadnímu setkání, které z jeho mysli vymýtilo veškeré pochybnosti o tom, že nebe je skutečné (ani já sama k těmto lidem nepatřím) – co tedy zbývá nám ostatním? Odkud máme čerpat jistotu a útěchu? Jak si můžeme být jisti, jestli hlas nebe slyšíme, nebo ne? Tato kniha nepojednává jen o momentech, které jsou spojeny s „faktorem jé “, či o případech, kdy není pochyb, že k nám nebe promlouvá nahlas a zřetelně. Zabývá se i méně obvyklými způsoby, jimiž nám nebe šeptá slova útěchy, když se cítíme nepochopení, nemilovaní a osamělí. Moje veliká naděje spočívá v tom, že čtení následujících stránek otevře vaši mysl a srdce Duchu a pomůže vám rozpoznávat, že k vám nebe promlouvá po celou dobu způsoby, které nevidíte. A promlouvá k vám právě teď – ve chvíli, kdy čtete tyto řádky.
Otevřete svou mysl Nemůžu vám samozřejmě nabídnout absolutní důkaz, ale vynasnažím se otevřít vaši mysl vůči velice skutečné možnosti, že existuje nebe i posmrtný život. Otevřete svou mysl tímto 8
nebe ke mně.qxp_Sestava 1 03.12.19 9:51 Stránka 9
Úvod: mimo
tento Svět
způsobem a patrně zjistíte, že se váš život transformuje přímo zázračně. Dostalo se mi toho privilegia, že už řadu let smím psát o duchovním životě. Za tu dobu jsem přečetla tisíce příběhů o posmrtném životě a zážitcích blízkosti smrti (near-death experience – NDE), které vyprávěli lidé všech věkových kategorií, různého vzdělání, náboženství a různých životních cest. Kromě toho jsem rozmlouvala s některými z předních světových odborníků na posmrtný život či duchovno, učitelů, vědců a parapsychologů. Tehdy jsem nabyla nezlomné přesvědčení, že posmrtný život je skutečný, a pochopila jsem, že každý, ať už pochází z libovolného prostředí, si může najít vlastní jedinečný způsob, jak s nebem komunikovat. Také jsem si všimla, že i když se prostředek, jímž se nebe rozhodlo vyjadřovat svou útěšnou přítomnost, velmi liší v jednotlivých detailech i okolnostech, všechny příběhy nám připomínají, že valný význam nemá to, co vidíme. Musíme pátrat po smyslu toho, co je neviditelné. Ať už si to uvědomujeme, nebo ne, nejvyšší moc má právě to neviděné – onen řídící princip, nejvyšší realita. Když se ohlížím za svým životem, stále v něm hrálo roli téma „toho neviditelného řídícího principu“. Jenom jsem si to dřív neuvědomovala.
Hlava v oblacích Po většinu života jsem se cítila jako outsider. Ze všech sil jsem se snažila zapadnout mezi ostatní a dobře vypadat. Chtěla jsem být přijímána. Tvrdě a soustředěně jsem na tom pracovala, ale vlastně nic nefungovalo. Nikdy jsem se necítila „normálně“, necítila jsem, jako bych někam patřila. A neměla jsem 9
nebe ke mně.qxp_Sestava 1 03.12.19 9:51 Stránka 10
neBe
ke mně Promluvilo
ponětí, proč vlastně na téhle planetě jsem a jaký smysl má můj život. Příliš mi nepomáhal fakt, že jsem vyrůstala v chudé rodině spiritistů a lidí obdařených paranormálními schopnostmi, která žila na okraji společnosti. Vzpomínám si, jak si lidé cosi šuškali, když mě rodiče vysadili u bran školy: matka pocházela z holandské Indonésie a mluvila se silným přízvukem, takže ve Velké Británii byla v šedesátých letech dvacátého století docela exot, a otec byl sice Brit, nezapadal však do průměru, protože byl invalidní a trpěl lehkou formou autismu. Vzpomínám si na posměšky i na to, jak jsem si občas přála prostě se vypařit. Škola byla ovšem hotová mučírna. Vzdělávala jsem se v dobách, kdy učitelé ještě nechávali žáky, ať si hráče do sportovních týmů vybírají sami – no, hádejte, koho si vybrali úplně nakonec! Upřímně řečeno, nemůžu to svým spolužákům zazlívat, poněvadž jsem vůbec nedokázala koordinovat činnost očí a rukou, a naopak jsem měla sklon snít za bílého dne, takže jsem byla pro tým, ať už sportovní či jiný, přítěží. Příběh mé izolovanosti pokračoval na cambridgeské univerzitě. Pocházela jsem z chudé, rasově smíšené rodiny a zkrátka jsem neměla výslovnost, finanční prostředky ani sebedůvěru potřebné k tomu, abych mohla zapadnout. Ku prospěchu mi nebylo ani to, že jsem byla dívka, protože Cambridge se v té době orientovala spíš na muže a já jsem chodila na King’s College, kam nastupovala řada absolventů Etonu. Byla jsem příliš plachá, než abych dokázala jíst ve vznešené jídelně, takže jsem se nakonec skrývala ve svém pokoji s balíčkem chipsů a knížkami z knihovny. Na seminářích a přednáškách jsem se ze všech sil snažila splynout s pozadím, jelikož mě děsila výmluvnost mých vrstevníků. Alespoň stín sebevědomí jsem pociťovala jedině na univerzitních představeních, protože jsem odjakživa jevila přirozené taneční nadání. 10
nebe ke mně.qxp_Sestava 1 03.12.19 9:51 Stránka 11
Úvod: mimo
tento Svět
Když se tak ohlížím zpět, pořád se mi nějak nechce věřit, že mi bylo vzhledem k neobvyklému rodinnému prostředí a domácímu vzdělávání nabídnuto místo na tak prestižní univerzitě. Celá ta doba, kterou jsem tam strávila, mi přišla neskutečná. Ale muselo v tom mít prsty nebe, poněvadž všechny ostatní univerzity, na něž jsem se hlásila, mou přihlášku zamítly. Skok víry v mém případě učinila jedině Cambridge a já zůstanu navždycky vděčná, že mi dala tu neocenitelnou příležitost tam studovat. Ale i když mi stouplo sebevědomí, protože jsem se dostala na Cambridge, nepomohlo mi to překonat pocity, že nejsem dost dobrá, jež se promítaly do mého života v období rané dospělosti. Po ukončení vysoké školy jsem se potýkala s osobními vztahy a zaměstnáními, které pro mě prostě nebyly to pravé, a moje sebedůvěra klesala stále níž a níž (bylo-li to ovšem ještě vůbec možné). Myslím, že už jste asi v obraze. Byla jsem jako křehké stéblo rákosu zmítané větrem – příslovečná třtina ve větru. Při pohledu zpět dnes vidím, že neutuchající pocit, že nikam nezapadám, byl vlastně touhou po duchovním smyslu a pravém pochopení sebe samé. Pachtila jsem se za štěstím, smysluplností a pocitem, že někam patřím, ale hledala jsem na nesprávných místech. Neměla jsem ponětí, kdo jsem v hloubi svého nitra, ani k jakému životu jsem povolána. Tehdy jsem se samozřejmě cítila mimo náš svět – jako bych sem nepatřila. Situaci zhoršoval fakt, že moje myšlenky a pocity jako by se vždycky naprosto lišily od toho, co si mysleli a co cítili moji vrstevníci. Byla jsem příliš senzitivní a při sebemenším podnětu jsem se rozplakala – už ani nespočítám, kolikrát mi lidé řekli, že jsem tak přecitlivělá, až mi to škodí. Vadilo mi jasné světlo, davy a hluk. Sny jsem mívala intenzivní a živé a čas, 11
nebe ke mně.qxp_Sestava 1 03.12.19 9:51 Stránka 12
neBe
ke mně Promluvilo
který jsem mohla trávit o samotě, byl pro mě stejně nezbytný jako jídlo a voda. Podobala jsem se hrdinkám Jane Austenové: pokud jsem každý den neměla dostatečný prostor k tomu, abych mohla o samotě přemítat, byla jsem vystresovaná a podrážděná. Svět obecně mi připadal jako nanejvýš děsivé a nebezpečné místo. Potřebovala jsem mít pravidelně čas na to, abych mohla uniknout a znovu získat emocionální sílu. Také se mi zdálo, jako by se všichni ostatní spokojovali s tím, že se mohou soustředit na každodennost, zatímco mně se mysl pořád toulala kdesi v oblacích. Pořád jsem si myslela: A to je všechno? Narodíme se, chodíme do školy, najdeme si práci, vstoupíme do manželství, máme děti a snad i kariéru, pak zestárneme a umřeme? Víc už toho v životě není? Svět, do něhož jsem se snažila zapadnout, si nadevše cenil peněz, milostných vztahů, vzhledu a úspěchu, ale spiritistická výchova, jíž se mi dostalo, mi pořád tvrdila, že součástí tohoto života je něco víc, něco, co se nachází mimo běžné uvažování a každodennost. Potíž byla, že jsem to „něco víc“ nedokázala najít a svět, jímž jsem chtěla být přijímána, jako by si nevážil neviditelné stránky věcí, ba dokonce jako by si jí vůbec nevšímal, takže v mém srdci a mysli bez ustání zuřil lítý boj. Strašně moc jsem chtěla zapadnout mezi ostatní, ale neuměla jsem si se světem porozumět. Nijak mi nepomáhalo, že jsem během života zažívala prchavá setkání s neviditelným světem. K prvnímu setkání s duchem, jež se mi vybavuje, došlo, když mi bylo asi šestnáct. Tehdy jsem trpěla mentální anorexií a pomaloučku jsem se zabíjela strachem z vlastního těla, jídla, ostatních lidí, ze světa, života, vesmíru – ze všeho. Jednou ráno jsem s námahou vstala z postele, abych zatáhla závěsy, poněvadž mě světlo bodalo do očí, a vtom mě zalil sluneční paprsek a přikoval mě k zemi. V tu chvíli mnou projel nával radosti, lásky a neuvěřitelného 12
nebe ke mně.qxp_Sestava 1 03.12.19 9:51 Stránka 13
Úvod: mimo
tento Svět
tepla. Tehdy jsem pochopila, že chci žít a že existuje lepší způsob života; strach a nenávist k vlastní osobě nahradila cesta světla a lásky. V následujících měsících začala moje úzkost spojená s potravou mizet. Postupně jsem se zotavila, aniž jsem potřebovala hospitalizaci či pomoc psychiatrů. Čerpala jsem inspiraci z pocitu lásky a světla, který v mém nitru sílil. Pořád jsem se sice cítila trochu mimo a zmatená vlastním životem, ale ten krátký záblesk tepla a bezpečí mi poskytl záchytný bod a naději, že je něco doopravdy jinak. V té době jsem se s tímto zážitkem nesvěřila mimo rodinu nikomu, poněvadž jsem věděla, že by mi nikdo neuvěřil. To setkání s duchovní stránkou života jsem v sobě dál ukrývala a usilovně se snažila nějak srovnat s všední realitou, kráčet po cestě, kterou důkladně prošlapal strach, soutěživost a každodennost. Domnívala jsem se, že když budu co nejnormálnější, vyléčím se z pocitů odcizení, jenomže místo toho se tyto pocity zhoršovaly a vedly ke vzniku katastrofálních partnerských vztahů, závislosti na cvičení a dalších hluboce nezdravých, nešťastných scénářů v duchu vzájemné závislosti a sebepoškozování. Když mi zemřela matka, můj život nabral ještě temnější směr. Tenkrát mi bylo ke třiceti a toužila jsem, aby mi maminka poslala znamení, ale necítila jsem nic. Jelikož jsem postrádala pocit duchovního spojení s matkou, ztratila jsem víru v existenci posmrtného života a propadla se do silné deprese. Během tohoto období můj hlad po duchovním smyslu naštěstí nikdy tak docela nevyhasl a vždycky mi pomohl na poslední chvíli ustát nějakou tu pohromu. Dál mě vedly a chránily nenápadné pokyny shůry, které jsem dostávala prostřednictvím snů, náhod a záblesků intuice. V té době jsem je zkrátka neuznávala jakožto božskou inspiraci, jíž ve skutečnosti byly. Ale všechno se změnilo, když jsem překročila třicítku a nebesa mi seslala znamení, které jsem si nedokázala rozu13
nebe ke mně.qxp_Sestava 1 03.12.19 9:51 Stránka 14
neBe
ke mně Promluvilo
mem plně vysvětlit ani odmítnout. I když se moje pochyby zcela neutišily, to znamení mi poskytlo duchovní základ a pocit smysluplnosti, který jsem dosud postrádala. O příběh o tomhle setkání s posmrtným životem, jež mi změnilo život, se s vámi podělím v první kapitole, abyste pochopili, proč se nyní cítím povolaná, abych šířila zvěst, že posmrtný život existuje. Ale teď se zkusme zaměřit na to, co je zde důležité: na vás.
Promluvme si o vás Nezáleží na tom, zda jste zažili blízkost smrti, setkání s posmrtným životem či dramatické volání z nebe, které vás probudilo. Nepotřebuji o vás vědět nic víc, než že vás to táhne k duchovním věcem a právě nyní čtete tuto knihu. Berte ji jako způsob, jímž k vám duch promluvil a spojil vás s kusem nebe ve vašem srdci a s božskou přítomností všude kolem vás. Vím, že po tomhle pocitu spojení určitě toužíte. Možná jste se stejně jako já odjakživa cítili trochu mimo náš svět. Možná hluboce truchlíte nad ztrátou milovaného člověka, procházíte traumatickým rozchodem či ztrátou zaměstnání. Možná se snažíte vyrovnat se stresem, závislostí, depresí, nízkým sebevědomím či s obtížemi tělesného rázu. Je možné i to, že žádné obtíže ani konflikty neprožíváte – jenom jste se prostě ocitli v bodě, kde si toužebně přejete nalézt hlubší smysl všeho. To, že jste se ocitli právě zde, je zcela normální, poněvadž většina z nás se mnohokrát v životě dostala do stavu odloučení od lásky. Smysluplnost pociťujeme jen na kratičkou, prchavou chvíli, třeba prostřednictvím něčeho příjemného: vztahu, krásy přírody, vlídnosti či chvil nevysvětlitelné euforie. Ve skutečnosti však takovým pocitům nedůvěřujeme a ony 14
nebe ke mně.qxp_Sestava 1 03.12.19 9:51 Stránka 15
Úvod: mimo
tento Svět
opět pominou. Z jakéhosi důvodu máme sklon důvěřovat víc strachu nežli lásce, ale hlas v našem nitru nám stále připomíná, že existuje něco lepšího, že láska je silnější – a právě tento hlas vás přivábil k téhle knize. Ten hlas vás touží znovu spojit s nebem. Mnohokrát v životě jsem upřednostnila strach před láskou a přitom ztratila víru v nebe i v sebe. Avšak čím jsem starší – a zejména teď, když jsem vstoupila do pátého desetiletí života –, tím hlouběji cítím přítomnost nebe a milovaných zesnulých, což mi dodává elán a odvahu, a to hlavně v dnech, které jsou jaksi temnější. Mám určité osobní zkušenosti a přečetla jsem bezpočet příběhů, což by mi mělo poskytnout takzvaný „důkaz“, který potřebuju, ale k tomu, abych věřila v nebe, mě nemotivují moje zážitky s posmrtným životem ani desetiletí výzkumů. Věřím, že jsem se konečně naučila důvěřovat nejvyšší síle vlastního srdce, která mě s posmrtným životem spojuje. Nebe ke mně nyní promlouvá prostřednictvím mého srdce a lásky, jež v něm přebývá.
Promluvme si o nebi Součástí tradičního obrazu nebe jsou bílá oblaka, harfy, duchové milovaných zesnulých a andělé s křídly a svatozáří, ale zahlédnout nebe tímhle způsobem se nám podaří zřídka. Z mých zkušeností a výzkumu vyplývá, že škála podob, kterými se nebe na zemi projevuje, může být velice pestrá a každý člověk je prožívá vlastním jedinečným způsobem. Nebe může být viditelné i neviditelné. Možnosti, jak se na tomhle světě projevuje věčná láska a dobrota, jsou bez konce a o některých si můžete přečíst v této knize. Při čtení budete mít možná pocit, že některé příběhy mají logické či psychologické 15
nebe ke mně.qxp_Sestava 1 03.12.19 9:51 Stránka 16
neBe
ke mně Promluvilo
vysvětlení, ale u těch, kdo je prožili, nemůže žádné racionální či skeptické vysvětlení vyvážit sílu jejich osobního přesvědčení, že k nim promluvilo nebe nebo že uslyšeli hlas milovaného zesnulého. Víru lze koneckonců definovat jako přesvědčení, či ještě lépe důvěru, které cítíme, aniž potřebujeme mít absolutní důkaz. Co mě se týče, z ohromného množství důvěryhodných svědeckých výpovědí, které mám k dispozici, pro mě vyplývá jediný možný závěr: nebe je skutečné a existuje všude kolem nás a v nás. V našem nitru přebývá Duch (vědomí) a všude okolo nás je neviditelná duchovní říše, která se mísí s fyzickým světem. V tom smyslu je nebe spíše stavem mysli či věčného vědomí než místem. Lidé se upínají k nebi nikoli proto, že jsou zbožní, že v ně potřebují věřit, či dokonce proto, že by ho toužili nebo potřebovali spatřit, ale z toho důvodu, že nastal pravý čas, aby spirituálně procitli. Jsem živoucím důkazem toho, že náboženství, víra v posmrtný život ani touha vidět duchy a hovořit s nimi nejsou základním požadavkem, nutným k tomu, abychom se s posmrtným životem mohli setkat. Od útlého věku jsem se učila v nebe věřit, hluboce jsem toužila mluvit s oním světem a při četných příležitostech by se mi božská podpora opravdu hodila. Ale žádné podpory se mi nedostalo – odpovědí mi bylo jen mlčení. Usilovně jsem se snažila a experimentovala s různými náboženskými vyznáními, ale k ničemu to nevedlo, pokrok veškerý žádný. Umíte si představit, jak jsem byla sama sebou zklamaná: vyrůstala jsem v rodině, kde byly paranormální schopnosti běžné, já jsem však toto nadání nezdědila. Dnes už jsem sice po duchovní stránce učinila značný pokrok, ale trvalo mi poctivých čtyřicet let, než jsem dosáhla průlomu, a stále si netroufnu říct, že mám paranormální schopnosti. Říkám prostě, že jsem obyčejný člověk, který zažívá 16
nebe ke mně.qxp_Sestava 1 03.12.19 9:51 Stránka 17
Úvod: mimo
tento Svět
vhled do čehosi mimořádného, ale fakt, že jsem nezažila plnohodnotné setkání s posmrtným životem a nevidím a neslyším nebe tak jasně jako médium či mentalista, má dnes pro mě stále menší a menší význam. Věk a životní zkušenosti mě poučily, že ke mně nebesa hovoří způsoby, jež jsou pro mě jedinečné a nanejvýš osobní, a to, že jsou nenápadné, jim nijak neubírá hloubku. Zdá se, že ve svém postupném, individuálním procitání k duchovnímu prožitku nejsem sama. Z tisíců příběhů o posmrtném setkání, které jste mi poslali, vyplývá, že lidí, kteří vítězí nad vlastním strachem a výhradami a hledají nebe, stále přibývá. Zdá se, že Duch se lidem v naší době odhaluje víc než kdy předtím. Existuje spousta knih, webových stránek, časopisů, blogů a stále více filmů a dokumentárních pořadů – o špičkových výzkumech, kterým se věnují vědci a lékaři nemluvě –, které nesměle potvrzují, že vědomí přežívá i po smrti. Jsem upřímná a nehodlám zde tvrdit, že znám odpovědi na všechna veliká proč, ale skutečně vím, že tuto hromadnou víru v nebe a posmrtný život dnes potřebujeme víc než kdy předtím. Ve stále znesvářenějším světě náboženských rozdílů a nespravedlivě rozvrstveného bohatství ještě nikdy tak moc nezáleželo na tom, abychom věřili v sílu lásky a dobroty, která existuje v nás a kolem nás. Ještě nikdy nebylo tak důležité, abychom důvěřovali tomu, že soucítění, světlo a život věčný budou vždycky silnější než síly nenávisti, temnoty a smrti. Ještě nikdy nenastal správnější čas, aby vyšla kniha tohoto druhu, která je věnována existenci nebe.
17
nebe ke mně.qxp_Sestava 1 03.12.19 9:51 Stránka 18
neBe
ke mně Promluvilo
Nebeské hlasy Na těchto stránkách naleznete řadu úžasných příběhů o posmrtném životě, které mi poslali čtenáři; prokládat je budu vlastními spirituálními zkušenostmi. Chci, abyste pochopili, z jakého prostředí pocházím, takže v první kapitole vám budu vyprávět o své touze uslyšet hlas nebe, o tom, jak mi hlas ducha zachránil život, což nastartovalo mou kariéru spisovatelky duchovní literatury, badatelky a sběratelky příběhů o posmrtném životě, zasílaných z celého světa. Kapitoly druhá až pátá zkoumají čtyři nejobvyklejší způsoby, jak nás může oslovit nebe – rozpoznala jsem, že k nám nebe promlouvá prostřednictvím našeho sluchu, zraku, intuice a emocí. V šesté kapitole se popisuje ohromující svět zážitků blízkosti smrti. V sedmé kapitole radím, jak si můžete vytvořit vlastní přímou komunikační linku do duchovního světa, zatímco kapitola osmá se věnuje tématu znamení z onoho světa čili vizitkám. Devátá kapitola končí upřímným poselstvím shůry. Kniha je rovněž opatřena dodatky, které doplňují určité její pasáže. Příběhy, které mi poslali různí lidé, nechávám většinou beze změn, ale jména a někdy i pár detailů jsem změnila ve snaze ochránit soukromí pisatelů. Všichni, kdo se mnou navázali kontakt, na mě silně zapůsobili svou upřímností. Nemám důvod o nich pochybovat. Někteří mi řekli, že je to vůbec poprvé, co se se svým příběhem někomu svěřují. Jiní tvrdí, že dokud je nebe neoslovilo, nebyli obzvlášť duchovně založení, nebo se představě, že existuje posmrtný život, dokonce i smáli. Někteří byli zbožní, ale většina ne. Podobně jako řada jiných lidí současnosti sice v něco věřili, ale nebyli si jistí, v co, dokud k nim nebe nepromluvilo a nevnuklo jejich životu smysl. Já jsem se nepovažovala za médium nebo osobu obdařenou paranormálními schopnostmi – a i ti, jejichž příběhy si 18
nebe ke mně.qxp_Sestava 1 03.12.19 9:51 Stránka 19
Úvod: mimo
tento Svět
zde přečtete, jsou obyčejní lidé, kteří vedou obyčejný život a pocházejí z různých prostředí, vrstev a kultur. Doufám, že vám jejich příběhy poskytnou barvitý, živý obraz toho, kolika způsoby vás nebe může oslovit a inspirovat, abyste si našli vlastní spirituální cestu, případně nadále a s novou vášní kráčeli po cestě, na níž už se nacházíte. Doufám také, že vás tyto příběhy inspirují a dojmou stejně jako mě, a že mi, pokud máte vlastní zážitek, příběh či postřeh duchovního charakteru, o nějž byste se chtěli podělit, napíšete. Čím víc lidí hovoří o nebi a sděluje ostatním, jak ho prožili, tím blíž nám nebe bude.
Slzy a úsměvy Dnes ke mně nebe dál promlouvá a je mi ctí a výsadou, že se s vámi smím podělit o svůj příběh i o pozoruhodné příběhy jiných lidí. Když jsem psala tuto knihu a otvírala se spirituálnímu volání a když se mi začaly skládat odpovědi na otázky, které jsem si celý život kladla, vzedmulo se ve mně mnoho slz a úsměvů. Při čtení však prosím mějte na paměti, že u každé knihy stejně jako v životě platí, že zásadnější poselství promlouvá k vašemu srdci a duchu, a je tudíž neviditelné. To neviditelné poselství můžete chápat jako metaforu či hlubokou pravdu – vlastně na něm nezáleží. Nicméně pokud čtete pozorně a bedlivě nasloucháte vlastnímu srdci, shledáte, že se musíte o sobě hodně dozvědět, zejména když víte, jak číst mezi řádky. A konečně bych vám ráda vyjádřila svou vděčnost za to, že tuto knihu čtete a rozhojňujete řady lidí z celého světa, kteří touží v životě uslyšet hlas Ducha a spojit se milovanými ze19
nebe ke mně.qxp_Sestava 1 03.12.19 9:51 Stránka 20
neBe
ke mně Promluvilo
snulými. Doufám, že při čtení znovu objevíte sami sebe a dojde vám, na čem vám záleží v tomhle i příštím životě. Doufám, že se hodně dozvíte o duchovním světě, takže až příště zazní volání shůry nebo až Duch polehounku zaťuká z nitra vašeho srdce, ihned rozpoznáte, že k vám promlouvá nebe – že vás vybízí, abyste byli láskyplnější, hlubší a mnohem silnější, než byste si kdy troufli pomyslet. Doufám, že se jednoho dne probudíte, zhluboka se nadechnete, budete prostoupeni klidem a uslyšíte, jak k vám promlouvá nebe.
Dnes ráno k nám nebe promlouvá. Pst! Naslouchej mu! Slyšíš ho? Odpovíš na jeho volání? anonym
20
nebe ke mně.qxp_Sestava 1 03.12.19 9:51 Stránka 21
KAPITOLA 1
Nebe ke mně promluvilo Duchovní pouť je individuální, velice osobní. Nedá se organizovat ani usměrňovat. Není pravda, že by všichni měli jít jedinou cestou. Naslouchej své vlastní pravdě. ram daSS
Jak už jsem se zde zmínila, vyrůstala jsem v rodině spiritistů a lidí obdařených paranormálními schopnostmi, a proto jsem toužila slyšet hlas nebe. Chtěla jsem být jako ten chlapec z filmu Šestý smysl a „vídat mrtvé lidi“. Nebyla jsem jako on. Byla jsem senzitivní, přemoudřelá, v nebe jsem bezvýhradně věřila, ale s oním světem jsem neměla žádnou přímou osobní zkušenost. Zkrátka jsem nebe neviděla, neslyšela ani necítila. Kolem dvacítky moje touha navázat důvěrný dialog s nebem zesílila natolik, že mě to začalo táhnout ke kontemplativnímu životu. Rozhodla jsem se strávit několik týdnů v ústraní kláštera, abych zvážila, jaké mám možnosti. Potřebovala jsem vykročit po duchovní cestě, abych zjistila, jestli ke mně právě tím způsobem promluví hlas nebe.
21
nebe ke mně.qxp_Sestava 1 03.12.19 9:51 Stránka 22
neBe
ke mně Promluvilo
Tajemství sesterského společenství Během období, kdy jsem se takto stáhla ze světa, mi poklidný rytmus modliteb a tiché a radostné společenství sester připadaly jako očištění. Podle Aristotela „tkví nejvyšší štěstí v kontemplativním životě“ a tehdy mě hluboce ovlivnily jeho rozumné argumenty, že zásadní je dosáhnout duchovního naplnění kontemplací. Kromě toho se mi zdálo, že mě k tomuto životu povolává i dílo sestry Terezie, vlastně tedy mé jmenovkyně, konkrétně kniha Hrad v nitru, pojednávající o životě v modlitbě či nepřetržitém důvěrném dialogu s božským principem. Dále moje myšlení velice silně ovlivnilo dílo Thomase Mertona (1915–1968), který opustil hektický život v New Yorku a uchýlil se do kláštera. Cílem Mertonova spirituálního hledání bylo nalézt probuzení, tedy hluboký vhled do přirozené podstaty věcí. Merton cítil, že k tomu, aby uslyšel, jak k němu promlouvá hlas nebe, potřebuje prostotu a ticho. Domnívala jsem se, že přesně to potřebuju i já. Život v ženském či mužském klášteře halí řada tajemství, ale na základě své osobní zkušenosti s ním (připouštím, že byla dost krátká) bych řekla, že klíčové zde není ani tak tajemství; spíše je to prostota a otevřenost. Ale ačkoli má při pohledu zvenčí život jeptišky v sobě řád a klid, uvnitř bývá často složitý, nebo v něm dokonce zuří boj. To byl rozhodně můj případ, zejména když brzy začalo být nad slunce jasné, že k takovému životu nejsem povolána a že tímhle způsobem ke mně nebe promlouvat nebude. Nicméně jsem si tam osvojila pár hlubokých duchovních pravd a zde bych si dovolila maličko odbočit, abych se o ně mohla s vámi podělit: prostřednictvím toho, co jsem z období stráveného mezi jeptiškami zjistila, ke mně totiž nebe přece jen svým způsobem promlouvalo. 22
nebe ke mně.qxp_Sestava 1 03.12.19 9:51 Stránka 23
k a P i t o l a 1: n e B e
ke mně Promluvilo
Zjistila jsem, že posuzovat něčí charakter a vzhled lze jenom na základě vnitřní krásy. To poselství má pro naši dobu posedlou zevnějškem obzvlášť velký význam. Všichni chceme samozřejmě vypadat co nejlépe, jenomže to, zda doopravdy zazáříme či budeme vyhlížet šťastně, nezávisí na mejkapu ani značkovém oblečení; podstatné je dosažení vnitřního štěstí. Jestliže je člověk v nitru šťastný, vyzařuje cosi výjimečně milého, čeho nelze dosáhnout pracnou úpravou zevnějšku. Právě to je důvod, proč jsem nakonec překonala svou alergii na sociální média, a samotnou mě překvapilo, že jakmile jsem v sobě našla kuráž vytvářet videoblogy, dělám je bez nalíčení a pomoci stylisty. Protože mě moji čtenáři vidí takovou, jaká skutečně jsem, cítím se svobodně a dokážu mluvit od srdce. Dále jsem poznala – a mám pocit, že to je dnes, kdy jsme všichni napojeni na svůj počítač a telefon, stále důležitější –, jaký význam má ticho. Počátkem osmdesátých let minulého století tyto technické inovace ještě neexistovaly, takže stres a nesoustředěnost nedosahovaly takového stupně, ale vzpomínám si, jaké to bylo blaho, když jsem celé dny nemusela promluvit. Tehdy jsem věděla, že jedině když se „odpojím“ a zajistím si okamžiky ticha, dokážu se soustředit na to, kdo jsem a co mi říkají nebesa. Tato potřeba pravidelné mlčenlivé reflexe u mě přetrvala dodnes. Snad nejpodstatnější poučení, které jsem si osvojila, spočívalo v tom, co už jsem asi instinktivně věděla, ale potřebovala jsem si připomenout (a budu to potřebovat pořád): pravé štěstí nepochází z materiálních statků a věcí. Strávila jsem určitou dobu se sestrami, které se vzdaly všeho, co měly, aby mohly vést kontemplativní život a pečovat o potřeby lidí bez domova. Radost, která se zračila na jejich tvářích, když tam žily a pracovaly a přitom slýchaly, jak k nim promlouvá nebe, byla nezměrná. 23
nebe ke mně.qxp_Sestava 1 03.12.19 9:51 Stránka 24
neBe
ke mně Promluvilo
Jak jsem si přála takovou radost cítit a slyšet ten hlas promlouvat! Ale nestalo se. K lidem, kteří se všeho vzdají, aby se oddali životu v modlitbách, cítím hluboký obdiv, ale tenkrát jsem si uvědomila, že to prostě nedokážu. Potřebovala jsem objevit jiné způsoby, jak uslyšet nebe, aniž se stáhnu ze světa či vstoupím do řádu. A proto jsem se vydala na cambridgeskou univerzitu studovat teologii a moje srdce překypovalo nadějí, že zanedlouho najdu vlastní způsob, jak naslouchat nebi.
Věčná studentka Jednoho dne mi při studiu světových náboženství ve staré univerzitní knihovně v Cambridgi došlo (v božském okamžiku osvícení), že mezi zbožností a spiritualitou je rozdíl. Jasně jsem chápala, že cestou k božskému principu jsou všechna náboženství a že žádné z nich nemá výsadní právo přístupu. Jinými slovy, člověk nemusí být zbožný, aby slyšel hlas nebe. Jakmile jsem se osvobodila od lpění na jediném konkrétním náboženství, instinkt mi velel se učit. Hodlala jsem se stát odbornicí na spiritualitu. Chtěla jsem prostudovat veškerá ezoterická umění, naučit se duchovní a medijní techniky a vytrénovat se, abych viděla nebe a uměla s ním rozmlouvat. Výsledky mého energického a odhodlaného hledání bezprostřední zkušenosti s posmrtným životem byly okázalé, často pomýlené a někdy směšné – jako třeba když jsem se přistihla, že docházím na lekce jasnovidectví a předstírám, že vidím a slyším duchy. Ano, tak moc jsem toužila dělat na ostatní dojem. Nebo když jsem šla na oslavu letního slunovratu a sledovala, jak během řízené vizualizace, která byla tak monotónní, až se mi klížila víčka, usnul i ten, kdo meditaci vedl. 24
nebe ke mně.qxp_Sestava 1 03.12.19 9:51 Stránka 25
k a P i t o l a 1: n e B e
ke mně Promluvilo
Tenkrát jsem si to sice neuvědomovala, ale svou oddanost křesťanství jsem prostě nahradila identitou „New Age“, a místo toho, abych hledala, co funguje u mě, jsem napodobovala různé guruy a senzibily. Pátrání po tom, k čemu jsem povolána, se stalo záležitostí vůle, nikoli srdce. Nebesa ke mně nepromluvila, dokud jsem se nevyladila na hlas vlastního srdce a nezačala mu naslouchat. Pokud bereme nápodobu jakožto výchozí bod, není na ní nic špatného, ale vždycky nastane čas, kdy individualita (duch) ve vás potřebuje, abyste ho rozpoznali – čas, kdy se potřebujete dozvědět, kdo jste, a ne to, jak vás definují očekávání či náboženské vyznání ostatních lidí. Nastane čas, kdy potřebujete důvěřovat sami sobě a postoupit z fáze, kdy k něčemu náležíte či kopírujete to, co funguje u ostatních, do fáze, kdy se něčím stanete. Snažit se napodobovat něco, co funguje u jiných, je samozřejmě mnohem méně náročné než být skutečně sám sebou, poněvadž při napodobování ostatních už někdo zvládl všechno za vás – myšlení i plánování. Že bychom měli být sami sebou, připadá mnohým z nás tak těžké, že se před tím snažíme utéct, ale vydáme-li se lehčí cestou, nikdy to nepovede k opravdovému duchovnímu naplnění. Myslím si, že situaci přesně vystihuje krásný citát od rabína Zusji: „V příštím světě se mě nezeptají: ,Proč jsi nebyl Mojžíšem?‘ Zeptají se mě: ,Proč jsi nebyl Zusjou?‘“ V létech, kdy jsem tak usilovně hledala rituály, metody a techniky, které by mi pomohly rozprávět s nebem, jsem prostě nedůvěřovala sama sobě a nehledala vlastní způsob, jak s nebem hovořit. Vzhledem k tomu, na jak nepevných spirituálních základech jsem balancovala, nás může sotva překvapit, že když jsem se blížila ke třicítce a náhle mi zemřela matka, moje srdce i život se rozpadly.
25
nebe ke mně.qxp_Sestava 1 03.12.19 9:51 Stránka 26
neBe
ke mně Promluvilo
Světla v temnotě V té černé jámě, kterou představovala deprese následující po úmrtí matky, jsem ztratila dva roky života. Deprese je pro ty, kdo s ní nemají zkušenosti, čímsi hrozivým. Tuto emocionální bolest dokážu popsat jen takhle: jako byste měli ošklivou modřinu a někdo vás do ní pořád dokola tloukl kladivem. Toužila jsem slyšet, jak ke mně matka v duchovní formě promlouvá, ale její mlčení mě uvrhávalo do zoufalství ještě hlouběji – tedy pokud je to vůbec možné. Žadonila jsem, naléhala na matku, ať mi z onoho světa sešle znamení, ale stále nic! Cítila jsem se osamělá a dezorientovaná. Deziluze, kterou jsem pociťovala, byla hluboká a bytostná, zejména proto, že právě matka ve mně vzbudila nenasytnou chuť po spirituálním pochopení. Vždycky mě učila, že nebe existuje, takže by mi přece měla poslat znamení, ne? Proč mě neoslovila? Ztratila jsem víru v nebe. Naštěstí jsem obdobím deprese nějak prošla a postupem času jsem se z té černé jámy nakonec dostala. Jak se dny měnily v týdny a měsíce v roky, pozvolna jsem zase začala vidět život v barvách, a už ne jen černobíle. O matce se mi začalo zdát. Ty sny byly živé a realistické a ona v nich dělala úplně obyčejné, normální věci, například uklidila mi v pokoji nebo mi uvařila čaj. Ve snech se mnou nikdy nemluvila. Já jsem ji jenom sledovala. Připadaly mi tak skutečné, že jsem se z nich probouzela s pocitem, že je maminka stále naživu, ale za několik vteřin mě opět natvrdo zasáhla realita jejího skonu. Zklamání, které jsem při probuzení prožívala, bylo trýznivé. Avšak když se dnes ohlížím, jasně vidím, že pokaždé, když se mi o matce zdálo, jsem v následujících dnech udělala nějaký pokrok: měla jsem nutkání udělat pro sebe něco pozitivního, třeba se dát ostříhat nebo jít na procházku. Když se všechny 26
nebe ke mně.qxp_Sestava 1 03.12.19 9:51 Stránka 27
k a P i t o l a 1: n e B e
ke mně Promluvilo
ty jednoduché kroky sečetly, začaly mít ve výsledku značný význam. Tehdy jsem svoje sny nepovažovala za znamení z onoho světa, protože byly tak obyčejné a matka v nich nedělala nic pozoruhodného, přímo mi nesdělovala nic, co by bylo důležité, ale nyní je mi jasné, že to znamení byla. Prostě jsem je nerozpoznala, jelikož jsem očekávala něco mnohem dramatičtějšího a okázalejšího. K posunu zorného úhlu a priorit směrem od temnoty k radosti u mě konečně došlo po třicítce, kdy mi byl dán dar mateřství. V mých dnech postupně přestaly převažovat slzy a přibývalo úsměvů. Když deprese zvolna ustoupila do pozadí, začala mě zároveň opouštět spalující touha po přímém prožitku komunikace s posmrtným životem. Ačkoli pro mě pátrání po duchovním smyslu života bylo stále podstatné, nakonec jsem se smířila s tím, že nemám talent hovořit s mrtvými a že to pravděpodobně nikdy na vlastní kůži nezažiju. Upřela jsem svou vášeň na výzkum tohoto jevu a stalo se, co se stává často: teprve když jsem nechala být něco, co jsem si moc přála, potkalo mě dramatické setkání s posmrtným životem a změnilo mi život.
Poslouchej mě Moje vzpomínky na tu chvíli jsou křišťálově čisté. Seděla jsem v autě a mířila k rušné křižovatce, kde jsem chtěla odbočit doleva. Rozčilovalo mě, že nevidím na silnici před sebou, protože jsem za velikým nákladním autem trčela už tak dlouho, že jsem si pamatovala jeho poznávací značku. A právě když jsem na křižovatku dojela, uslyšela jsem hlas své zesnulé matky, jak mi nakazuje, ať „se držím té pravé cesty“. 27