Charles Soule Věštcův rok
LASER
Přeložil Milan Lžička
THE ORACLE YEAR Copyright © Charles Soule, 2018. All rights reserved. Translation © Milan Lžička, 2018
ISBN 978-80-7617-078-0
Věnováno třem ženám: Mary Amy Rosemary
PRVNÍ ČÁST
PODZIM
1. KAPITOLA
Může se stát cokoliv, pomyslel si Will Dando. V příštích pěti sekundách, v příštích pěti letech. Naprosto cokoliv. Zvedl pivo a dorazil posledních pár doušků. Snažil se upoutat barmanovu pozornost, zdálo se ale, že to bude fuška. Když zhruba před třemi hodinami přišel, bylo v baru ještě poloprázdno, jakmile ale začal zápas mezi Jets a Raiders, zaplnil se podnik hosty. Jets prohrávali o tři body a do konce už nezbývalo moc času. Will obyčejně sportu moc nehověl. Vlastně ani nevěděl, jestli nějaký zápas amerického fotbalu někdy dokoukal celý. Tohle ovšem bylo něco jiného. Tenhle byl důležitý. A důležitý byl proto, že jeho výsledek patřil mezi sto osm věcí, o nichž věděl, že se ještě nestaly. Bar byl jen laciný pajzl poblíž jeho bytu, který neměl čím nalákat kromě toho nejzákladnějšího, co nabízí každá putyka na světě: kdo se tam přijde napít, nebude (přísně vzato) pít sám. Will si vybral druhé nejlepší místo v podniku – stoličku co možná nejdál ode dveří. Pokaždé když někdo vešel nebo vyšel, zavál dovnitř nezvykle chladný listopad, olízl všechny u baru a rozkomíhal loužičky rozlitého piva i zmuchlané ubrousky. Úplně nejlepší židle v podniku, stolička nejdál ode dveří a průvanu, se nacházela přímo po Willově levici. Seděla na ní opravdu moc pěkná holka s kaštanovými, lehce zvlněnými vlasy. Podle všeho byli s barmanem kamarádi. Každopádně jí naléval rychleji než Willovi a přinejmenším dva ze tří drinků jí ani 9
nepřipisoval na účet. To ale mohlo mít spoustu jiných důvodů. Třeba už jen ty vlasy. Will pochytil její jméno – Victoria – a zvažoval, že by ji oslovil. Popravdě to zvažoval skoro celé poslední tři hodiny. Vtom mu zazvonil mobil. Podíval se na displej – stálo na něm Jorge, což znamenalo kšeft, a to kvalitní. Nejspíš večírek na nějaké nóbl akci v centru za slušný peníz. I ty nejhorší kšefty od Jorgeho bývaly většinou fajnové a občas se vyvedly přímo mimořádně. Najímal Willa na přehlídky spodního prádla, na mejdany po koncertech, kde se to hemžilo lidmi z branže, na seriozní studiové nahrávání, a párkrát dokonce i na vystoupení před slavnější kapelou na turné. Willova budoucnost profesionálního basáka byla v New Yorku víceméně přímo spjata s osobou Jorgeho Cabrery. Will klepnutím na displej hovor odmítl a vzápětí se barman konečně propracoval k jeho konci pultu. „Ještě jedno?“ zeptal se a ukázal na Willovu prázdnou lahev od piva. „Jo,“ přitakal Will. „To samý.“ Z náhlého popudu se Will otočil doleva a usmál se na Victorii. „Můžu tě na něco pozvat?“ Koutkem oka si všiml, že se barman lehce zarazil, když sahal do ledničky. Takže jsou možná víc než jenom kámoši. No a co? Victoria se na Willa otočila. „Jéé, díky,“ zašveholila čistě přátelsky, nic víc v tom nebylo, „ale znám se s barmanem. Piju zadáčo.“ „Aha, jasně,“ Will na to, „ale… jen si tak říkám… nechat se pozvat je lepší než pít zadáčo, ne?“ Victoria mírně naklonila hlavu. „Mně to vyhovuje, dík.“ Pak se okázale obrátila zpátky k televizi – víc už ho setřít nemohla, snad jen kdyby si přesedla. Když se barman vrátil, hodil před Willa papundeklový tácek a postavil před něj nové pivo, možná krapet prudčeji, než bylo nutné. Raiders položili touchdown, z kopu přidali další bod a rázem vedli už o deset. Většina hostů v baru včetně Victorie si jen nelibě povzdechla. 10
Na baru před Willem ležel černý zápisník se spirálovou vazbou a deskami zkrabacenými jako stará kožená peněženka. Při dolním okraji chytily stránky od vylité kávy plesnivě hnědavý odstín. Will k jednomu z růžků přiložil palec a zběžně je prolistoval. Zadíval se na zadní stěnu baru, kde se jeho pokřivený odraz mnohonásobně tříštil ve skle lahví vyrovnaných na dlouhé polici. Sevřel zápisník v ruce a prohnul ho podél záhybů. Myslel na to, co ví, a jak by se svými vědomostmi mohl naložit. Výstřely z lahůdkářství Lucky Corner. Dva rychlé, pak odml ka a nato další tři, jeden za druhým. Potom dlouho ticho. Zataje ný dech. Vevnitř se zrovna lámal chleba. Další výstřely. Spousta hluku. Na výlohu krámu zevnitř něco vycáklo. Tmavé veprostřed a rudé při okrajích, kde hmota nebyla tak hustá, a tak ji prozářilo sluníčko. Will si pohrával s etiketou zpola vypitého piva a přemýšlel, kolik už jich má v sobě. Přemýšlel o dobrých rozhodnutích i o špatných rozhodnutích a taky o tom, jak těžko se od sebe někdy odlišují. Znova se obrátil k Victorii. „Fandíš Jets?“ zeptal se. „Jo,“ odtušila, aniž by odvrátila zrak od televize. „Chceš vědět, kdo ten zápas vyhraje?“ nadhodil Will. „Myslím, že už to vím,“ řekla. „Možná bys byla překvapená,“ namítl Will. „O čtyři totiž vy hrajou Jets.“ Victoria si odfrkla, a přesto to svým způsobem vyznělo půvabně. „Dva touchdowny, když zbejvaj do konce dvě minuty? Prosím tě. Možná bych měla říct Samovi, ať už ti nenalejvá.“ „Počkej a uvidíš sama,“ opáčil Will. „Jak to můžeš vědět tak jistě? Jsi snad Věštec?“ Will zaváhal. „Přesně tak,“ odpověděl. Victoria se konečně odtrhla od obrazovky. „Hmm, jasně,“ ucedila. „Víš vůbec, kolikrát jsem tenhle kec 11
za poslední měsíce slyšela? Ale jdeš na to blbě. Máš předpovědět, že se zejtra ráno probudíme vedle sebe.“ Will se zazubil. „O tomhle nic nevím. Ale Jets ten zápas vyhrajou.“ „O čtyři,“ řekla Victoria. „Přesně tak.“ „Jestli se to stane, jsem jenom tvoje. Můžeš si mě odvést do mů a dělat si se mnou, co se ti zlíbí.“ Will vykulil oči. „Jéé…“ „Moc se zatím netěš,“ usadila ho Victoria. Když se Jets znova dostali k míči, chytil ve druhém downu jeden z newyorských receiverů třicetiyardovou přihrávku a doběhl se šiškou až do soupeřovy koncové zóny. Bar vybuchl nadšením. Will se podíval na Victorii. Upřeně se na něj koukala. „Vidíš, co jsem říkal?“ prohodil. „Jo,“ hlesla Victoria. „Ale vyhráno ještě zdaleka nemají a moc času už nezbejvá.“ „Hmm,“ zamručel Will. Jets získali z kopu další bod a míč získali opět do držení Raiders. Tmavý šplíchanec, rudý při okrajích, kde hmota nebyla tak hustá. Will vstal, popadl zápisník a strčil si ho do podpaží. „Kam jdeš?“ divila se Victoria. „Neboj, hned jsem zpátky. Máme přece sázku, nezapomnělas?“ „Jak bych mohla.“ Will rychle zamířil do zadní části baru. Vklouzl na pánský záchodek a zamkl se. Z každé strany položil ruku na chladný porcelán umyvadla a zadíval se do flekatého zrcadla. Díval se na něj kalný, naprosto obyčejný odraz: třicítka na krku, ošuntělý zevnějšek, pracovně nevyužitý. Podle obalu ovšem knihu soudit nelze. Už nějakou dobu rozhodně nebyl obyčejný. Z baru se ozval další výbuch nadšení. Na televizi sice Will neviděl, věděl ale, co se stalo. Jets získali volný míč a doběhli si 12
s ním pro další touchdown. Bar šílel radostí a jistá krasavice si zrovna začala říkat, že toho večera možná opravdu poznala samotného Věštce. Mohl mít jak tuhle holku, tak kteroukoliv jinou ženskou v podniku. Kdyby chtěl, mohl mít celý bar. Na každou z přítomných by mu stačilo jen nějakých deset slov. Will zavřel oči. Sroloval zápisník a oběma rukama ho stiskl, až mu zbělely klouby. Dobrá rozhodnutí a špatná rozhodnutí. „Sakra práce,“ posteskl si. Došlo mu, že si na opěradle stoličky nechal přehozenou bundu. Taková blbost. Vyklouzl ze záchodku a pokradmu se zadíval do sálu. Krásná Victoria zírala na televizi – tleskala a sledovala, jak se Jets chystají na kop ze země. Dokážou to. Vyhrajou o čtyři body. Poblíž kuchyně měl bar zadní východ. Will vyšel ven, a jakmile se nadechl, probodl mu plíce mrazivý vzduch. Vytratil se do noci a už se neohlížel.
13
2. KAPITOLA
Leigh Shoreová se zadívala na svůj salát. To jsem si ale dopřála, pomyslela si. Krutony, sýr, krájené kousky smaženého kuřete, ten dobrý dresink (kterému by prostě měli říkat dezert, a basta). Skoro za patnáct dolarů morální podpory ze samoobslužného bufetu. Stihla zhruba dvě sousta. Zabodla vidličku do salátu a otřela si ruce papírovým ubrouskem. Pak ho zmuchlala a odhodila na tác. Reflexivně popadla mobil a zapnula ho. Na displeji na ni vyskočilo vlákno z Redditu s jediným příspěvkem přišpendleným v horní části obrazovky. V záhlaví stránky se nacházely dvě krátké věty: ZÍTŘEK PŘICHÁZÍ UŽ DNES. TOHLE VŠECHNO SE STANE.
A pod tím seznam: dvacet krátkých popisů událostí, každý nanejvýš o několika větách. U všech položek bylo i datum v časovém rozmezí zhruba půl roku. Seznam se už rozšířil po celém webu – každý zpravodajský agregátor nabízel vlastní kopii a pod každou se rozpoutala vášnivá debata s tisícovkami komentářů –, ovšem úplně poprvé se objevil právě v onom příspěvku na Redditu, a to přes odkaz na anonymně zveřejněný pastebin. Každý už věděl, co znamená, když se mluví o Stránce. Leigh srolovala až na úplný konec seznamu. Během těch pěti minut, před nimiž navlas stejný manévr provedla naposledy, se nic nezměnilo. Zvedla od mobilu oči. Zhruba osm z deseti hostů 14
kavárny civělo do telefonu. Zahlédla Stránku přinejmenším na dvou dalších displejích, které v jejím zorném poli v danou chvíli zářily. Klepla na další ikonku a otevřela si e-mail. Nic – tedy aspoň ne e-mail, který očekávala. Chvíli zachmuřeně váhala a pak si na mobilu vyvolala jiný dokument – článek, vlastní článek –, který měl zhruba tři tisíce slov a byl krásně vyšperkovaný fotkami, odkazy… zkrátka vším, co náročný čtenář od webu Urbanity.com očekával. Článek pojednával o Stránce. Leigh si mohla zvolit libovolné téma. Jenže Stránka byla… fascinující. Od chvíle, co se objevila, se zdálo, jako by nic jiného nebylo podstatné. Jako by jen tahle hádanka stála za rozluštění. Když onehdy čekala ve frontě ve Starbucks, pípla jí na telefonu esemeska a v ní našla odkaz, který jí poslala kamarádka Kimmy Tongová. Klikla na něj a zprvu nechápala, proč má Kimmy dojem, že tohle stojí za její čas. Objednala si, pak při čekání na latté chvíli googlila, a když jí došlo, co o sobě Stránka tvrdí, jen na ni zůstala zírat. Stále dokola si ji pročítala. Dokonce přeslechla svoje jméno, když ho barista zavolal – nakonec jí ho krajně jedovatým tónem musel skoro zařvat přímo do obličeje. Stránka vstoupila do veřejného povědomí tak rychle, jako kdyby se nad Washingtonem zjevilo UFO. Doslova ze dne na den – snad během hodiny, jak si vzpomínala – už nikdo nemluvil o ničem jiném. Dvacet událostí, všechny vymezené datem. Ke dvěma došlo ještě předtím, než se ze Stránky stal virál, ostatní se ale měly teprve odehrát. Od té doby uplynula čtyři další data a pokaždé se inkriminovaná událost přihodila přesně tak, jak bylo na Stránce popsáno. Nebo přesněji řečeno, jak bylo předpovězeno – neznámou osobou, bytostí, superpočítačem nebo mimozemšťanem, jemuž se začalo přezdívat Věštec, podobně jako se Stránce začalo říkat Stránka. Leigh si dál prohlížela text svého článku, naposledy si kontrolovala jeho vyznění a hledala překlepy. O Věštci se rozhodla psát právě proto, že už se tohle téma propíralo ze všech možných 15
stran. Šlo o strategickou volbu. Pokud by se jí povedlo přijít s novým úhlem pohledu, s novou interpretací, jednalo by se svým způsobem o pozoruhodnější počin, než kdyby psala o něčem méně známém. A měla pocit, že se jí to snad podařilo – snažila se proniknout do Věštcovy hlavy stylem, o jaký se většina ostatních článků ani nepokoušela, nezajímala ji debata o vlivu zveřejněných proroctví na svět, spíš se zaměřovala na to, jak asi ovlivňují samotného proroka. Tak aspoň vypadala původní představa. Přelouskala ten článek tolikrát, že už pomalu nevěděla, o čem vlastně je – úmysly ale měla dobré. Na webu Urbanity.com měla Leigh momentálně na starost „městskou kulturu“, což byla metafora pro podbízivou klikací návnadu o newyorských klubech, akcích, neshodách celebrit a nejlepších bagelech v Brooklynu. Urbanity tu a tam dělal i skutečné reportáže – moc jich však nebylo, jen pár textů v jiných rubrikách – a její článek o Věštci představoval pomyslnou přihlášku do konkurzu, který měl ukázat, zda by se téhle práci mohla věnovat. Leigh znova nakoukla do e-mailu – pořád nic. Zklamaně se zamračila, pak několikrát ťukla do displeje a celý článek zveřejnila – rázem byl volně přístupný každému z milionů čtenářů webu. Kostky byly vrženy. Vstala, a když vysypávala podnos do koše, chtě nechtě ji z takového mrhání přepadly lehké výčitky svědomí. Se sevřeným žaludkem se vrátila do redakce o dva bloky dál. Sídlo Urbanity zabíralo dvě patra v tuctové budově na rohu Padesáté a Třetí. V šestém byl k vidění jen shluk kójí se zasedačkami po stranách, v jedenáctém patře se pak nacházely kanceláře manažerů. Leigh se posadila ke svému stolu a zadívala se do zrcátka, které viselo na jedné ze stěn její kóje. S třicítkou na krku se její vztah k vlastnímu odrazu ubíral ne zrovna příjemným směrem. Při každém pohledu mírně tajila dech. Vlastně ani nevěděla, co čeká, že spatří – snad ozvěnu matčiny tváře – bělavé pramínky ve vlasech nebo vějířky vrásek vetkané do tmavé pleti kolem očí. 16
Proč jsi to udělala? tázala se v duchu sama sebe. Našla si v New Yorku práci, živila se psaním, podařilo se jí zúročit studium žurnalistiky. Víceméně. Dokázala poplatit účty s minimem každoměsíčních prosebných, ponižujících telefonátů domů. Dobrá půlka jejích přátel se nezmohla ani na to. Tak proč jsi to teda udělala? podivila se znova v duchu. Nad stěnou její kóje vykoukla hlava – Eddie, jeden z redakčních fotografů. Přestože už na něj šel střední věk, nijak zvlášť se mu nebránil a v tom, co dělal, byl opravdu dobrý. Právě Eddie pořídil část snímků pro její článek o Stránce a pomohl jí ho graficky upravit. Zaculil se na ni. „Všimnul jsem si, že tvůj článek zrovna vydali, Leigh. Gratuluju. Říkal jsem ti, že se povedl. Neutrousili něco o tom, že tě přesunou do zpráv, nebo to byla jenom taková jednorázovka? Každopádně aspoň co jsem tady, berou texty od lidí z jinejch rubrik málokdy. Měla bys bejt pyšná, žes dostala zelenou.“ Leigh se na něj ohlédla, nic však neřekla. Eddie mírně přimhouřil oči. „Nedostala,“ dovtípil se. Jestli bylo pro Leigh Shoreovou něco příznačné – uvědomila si to už před lety, ale bez ohledu na příležitosti, dlouhodobé vztahy i celkové štěstí, o které se tím připravovala, to nedokázala změnit –, pak skutečnost, že ji nic nelákalo méně než to, co už měla. A nic ji nelákalo víc než to, o čem jí někdo řekl, že to mít nemůže. „Nechtělo se mi dál čekat, Eddie. Poslala jsem jim ten článek mailem už před víc jak tejdnem – ani mi neodpověděli. Dobře víš, co dokážu, ne? Sám jsi to řekl. Potřebovala jsem jim něco ukázat. O změnu zařazení žádám už pomalu dva roky, ale oni mě pořád posílají na pitomý otvíračky klubů a podobně. Až na ten článek narazí odborná média, bude mluvit sám za sebe. Jasně, možná je to trochu riziko, ale…“ Eddie hlasitě vydechl, nebo si spíš odfrkl. „Ale víš, že tenhle web patří nadnárodnímu zábavnímu konglomerátu, že jo? Nemůžeš prostě jen tak… něco zveřejňovat. 17
Tady nejsi na Tumblru. Za takovýhle věci choděj lidi i před soud, Leigh, a v každým případě dostanou padáka.“ Eddie se odvrátil. „Jdu ten tvůj zatracenej článek omrknout a doufám, žes v něm neuvedla moje jméno.“ Leigh chtěla už už otevřít ústa a říct, že článek z webu Urbanity stáhne. Ale k čemu by to bylo? Už se dostal do světa. První předpovědí, která se měla naplnit v době, kdy se k ní již napřela pozornost veřejnosti, bylo tvrzení, že osmého října se v houstonské všeobecné nemocnici Northside narodí čtrnáct dětí, šest chlapečků a osm holčiček. A skutečně se tak stalo, přestože poslední z novorozeňat přišlo na svět až dvě minuty před půlnocí a matkou byla žena, která do porodnice přijela pouhou půlhodinu předtím. Dokonce ani nebyla místní – pouze s manželem projížděla. Něco takového nelze jen tak zinscenovat, přesto však pochybovači na blozích a diskuzních fórech přišli s celou řadou teorií, jak se to dalo zařídit. Nejoblíbenější z nich zněla, že Stránku provozuje CIA a že v tajném zařízení poblíž nemocnice uměle vyvolala porod u několika žen, které tam měla nachystané jako chovné klisny, aby všechno klaplo podle plánu, a poslední šťastlivkyni vyslala do porodnice až krátce před půlnocí. CIA ovšem působí výhradně mimo území USA a umělé vyvolání porodu má setsakra daleko k přesnému manévru, kdy je všechno načasované na zlomek vteřiny… a proč by se navíc kterákoliv žena k něčemu takovému uvolila a tak dále a tak dále. Druhá věštba se měla naplnit zhruba dva týdny po porodech: U LETU 256 SPOLEČNOSTI PACIFIC AIRLINES DOJDE PŘI SESTUPU NA PŘISTÁNÍ V KUALA LUMPURU K POKLESU TLAKU V KABINĚ. LETOUN SICE BEZPEČNĚ PŘISTANE, BUDE VŠAK ZRANĚNO SEDMNÁCT LIDÍ. INCIDENT SE OBEJDE BEZ ZTRÁT NA ŽIVOTECH.
I tentokrát měla Stránka naprostou pravdu. Do okna oslabeného nedostatečnou údržbou narazil pták a drobnou prasklin18
kou unikl z kabiny vzduch. Zraněných bylo přesně sedmnáct, ani míň, ani víc. Mnozí sice tvrdili, že i tohle se dalo nafingovat, svět už ale v tomhle případě nebyl zdaleka tak ochotný brát příznivce konspiračních teorií vážně, jelikož celou událost zachytila kamera. Parta podnikavých Indonésanů si totiž na letiště přinesla filmovou techniku a let 256 během přistání natočila. Během několika hodin byl klip na síti a zcela jasně zachycoval, jak do záběru vlétá hejno ptáků. Většina z nich v posledním okamžiku uhnula. Ne ale všichni. Jakmile jste po lidech začali chtít, aby uvěřili, že CIA disponuje schopností dálkově ovládat ptáky a že nějak zařídila, aby se v letadle zranilo jenom sedmnáct lidí, bylo už snazší uvěřit, že je Stránka skutečná. Někdo zkrátka zřejmě dovede předpovídat budoucnost. Věštec. Většina náboženských spolků Stránku buďto odsoudila, ne bo ji okázale ignorovala. Některé ji přivítaly. Politici a experti Stránku bez mrknutí oka začlenili do své rétoriky. Věštec začal dostávat pozvánky na nejexkluzivnější akce, nabídky sexuálních služeb, finanční podpory i zaměstnání, pokud ale bylo známo, na žádnou z nich nikdo nezareagoval. Na základě obsahu předpovědí se začaly objevovat módní trendy – oblíbeným nápojem dětí i dospělých se například stalo čokoládové mléko, a to kvůli textu: 24. DUBNA – LUISA ALVAREZOVÁ Z TEXASKÉHO EL PASA SI KOUPÍ LITR ČOKOLÁDOVÉHO MLÉKA, KTERÉ NEPILA DVACET LET, ABY ZJISTILA, JESTLI JÍ POŘÁD CHUTNÁ, JAKO KDYŽ BYLA MALÁ.
Barmani po celé zemi se naučili míchat koktejl nazvaný Zatemnění – čokomléko, amaretto a vodku. A jelikož Věštec nechtěl odhalit svou totožnost, vzala veřejnost zavděk lidmi, jejichž jména v předpovědích figurovala. Po Luise Alvarezové chňaply čokoládovny Hershey’s a angažovaly ji jako mluvčí. Být ve středu pozornosti se jí podle všeho nesmír19
ně zamlouvalo, ovšem jen do doby, než se ji na tiskové konferenci pokusil zavraždit jakýsi fanatik. Motiv rádoby vraha byl nepřipustit, aby se Věštcova předpověď naplnila. „Zachránit svět“ před zhoubným vlivem falešného proroka. Luisa po tomto incidentu dostala vlastní ochranku a její veřejná vystoupení se drasticky omezila. Čokoládovny si totiž nepřály, aby jí cokoliv zabránilo v koupi mléka, jakmile nadejde onen velký den. Skupina Anonymous a všemožné spřízněné hackerské spolky se nechaly slyšet, že Stránka vznikla pomocí jednoduchých, už existujících anonymizačních nástrojů, které víceméně zaručovaly, že Věštcovu totožnost nikdo jiný neodhalí a stejně tak nikdo jiný nebude moct zveřejňovat nové předpovědi. Jejich momentální verdikt zněl: ten, kdo Věštcovi zajišťuje technickou podporu, je velice podrobně zasvěcený do tajů moderního datového zabezpečení. Blíž už se k celé věci nevyjádřily. Světové trhy zažily hned několik prudkých výkyvů podobných jízdě na horské dráze. A zničehonic se ocitl na vážkách i výsledek dalších amerických prezidentských voleb, protože současný nejvyšší představitel státu Daniel Green hned zpočátku zpackal několik příležitostí vyjádřit se k otázce, co existence Stránky pro zemi znamená. Chyběly zkrátka odpovědi – tedy aspoň zatím, zbývala jenom naděje, že se dřív nebo později všechno vyjasní. Bylo zjevné, že existuje jakýsi plán, ale co, jak, kdy a kde… a zejména proč… to nikdo nevěděl. Zatím. Leigh se opřela v židli a pročetla si několik posledních řádků svého článku. Byl lepší, než jak si ho pamatovala. Ne sice dokonalý, ale přinejmenším stejně dobrý jako většina toho, co web Urbanity publikoval v rubrice, kterou vydával za zpravodajství. Eddie přehání, pomyslela si. Cink – na pracovní účet jí přišel e-mail. Leigh ho otevřela: Od: jreimer@urbanity.com Stavte se, prosím, u mě. –Reimer 20
Leigh dobrých deset sekund civěla na monitor. Pomaličku natáhla ruku k myši, a když e-mailovou aplikaci kliknutím shodila dolů na lištu, objevilo se za ní dosud skryté okno prohlížeče. A v něm Stránka. Jak jinak. Leigh udělala rukou reflexivní pohyb. Stiskla tlačítko nového načtení, i když ji přitom svírala lehká nervozita. Stránka se totiž nikdy neměnila. Tentokrát ale ke změně došlo. Dolů pod poslední předpověď přibylo pět nových slov: VÍM TOHO JEŠTĚ MNOHEM VÍC.
A pod nimi byla uvedená e-mailová adresa.
21