0039089

Vitr a pravda_001 az 003_Sestava 1 2/5/18 3:29 PM Stránka 3

KNIŽNÍ KLUB

Michael Peinkofer DER WIND UND DIE WAHRHEIT Copyright © 2016 by Bastei Lübbe AG, Köln Alle Rechte vorbehalten Jacket motiv © by Shutterstock.com Jacket design © by Johannes Wiebel, München Maps © by Helmut W. Pesch, Köln Translation © 2018 by Jana Pecharová ISBN 978-80-242-5990-1

VITR A PRAVDA.indd 4

29.1.18 12:02

JEDNAJÍCÍ OSOBY (v abecedním pořádku)

Alessandro Bertrano Alyssia Bertranová Battista Sabattini Bianca Sabattiniová bratr Anselomo bratr Remigio Burkas Canzarro Carlo Varesi Dario Berlotti El-Rih Enzo Gepardi Gangara Giovanni Giulia Marinara Jost van Geldern Kerim Bey Leonardo Bertrano Lorenzo Celsi Luro del Rosso

VITR A PRAVDA.indd 5

syn benátského obchodníka dcera benátského obchodníka státní inkvizitor benátský jeho dcera mnich dominikánského řádu mnich dominikánského řádu němý Řek lovec otroků pirát důstojník benátské městské stráže bojovník janičářské gardy kapitán obchodní galéry místodržící Alexandrie sluha u Bertranů švadlena z Benátek německý obchodník obchodník s otroky v Káhiře benátský obchodník benátský dóže benátský státní komoří

29.1.18 12:02

Mancano kapitán pirátů Markad al-Khassar Yalbughův poradce Omar ben Adil vyslanec osmanského sultána páter Umberto mnich dominikánského řádu Petr I. z Lusignanu kyperský král Pietro Marcesi benátský patricij Raffaela Bertranová Bertranova manželka Raymond de Berenger velmistr řádu hospitalitů Sabina otrokyně Shaban al-Ashraf mladý sultán Mamlúků Stilicho Sabattiniho sluha, Byzantinec Xavir hejtman janičářů Yalbugha al-Khassaki káhirský emír, regent Mamlúků Yussuf bojovník janičářské gardy

VITR A PRAVDA.indd 6

29.1.18 12:02

PROLOG Alexandrie V roce Páně 829

Bylo teprve pozdní odpoledne, ale bouřka, která řádila nad městem, zatemnila nebe. Vítr bičoval moře, takže se i chráněné přístavy města proměnily v rozbouřené bažiny a kapitáni plachetnic, které tam kotvily těsně vedle sebe, se strachovali o své lodě. Současně padaly vodní masy, jako by se Všemohoucí rozhodl zatopit svět druhou potopou. Domy města zmizely za závěsy z deště a tmy, stejně jako kupole a věže mešit. Ulice, za dne přeplněné lidmi, poutníky, obchodníky, vojáky, námořníky, zloději a mnohými jinými návštěvníky, byly teď prázdné, a dokonce žebráci, kteří jinak ulice zalidňovali a vlastně ­neměli žádné přístřeší, se poschovávali do nejrůznějších ­výklenků. Jen jediný vůz se prodíral ulicí k východní bráně, vzdo­ roval statečně dešti a větru – a měl k tomu důvod. Tímto důvodem byla nenápadná dřevěná, voskem zapečetěná bedna, která ležela na plošině vozu a jejíž obsah byl tak důležitý, že oba obchodníci, kteří vůz tlačili, proto riskovali všechno. Pokud by byli odhaleni, pak by trest, který je čekal, byl

7

VITR A PRAVDA.indd 7

29.1.18 12:02

horší než smrt. Oběma to bylo jasné, a přesto se dobrovolně přihlásili k této misi, která je zavedla hluboko do země nepřítele, do říše bezvěrců. Dlouho odpočívala skříňka v Alexandrii. Ale nyní, když byl její obsah ohrožen, protože mocní města začali strhávat křesťanské kostely a budovali z nich mešity pro svého pohanského boha a nádherné paláce pro sebe, nastal čas dopravit vzácný artefakt na jiné místo, tam na druhou stranu velkého moře, které oddělovalo jeden svět od druhého. Bonus bylo jméno jednoho muže, Rustico druhého. Nebyla to jejich pravá jména, ani nebyli kupci. To patřilo ke lsti, bylo to částí plánu, který ukuli jiní. Bonus a Rustico byli jen ti, kteří čin provedli, vykonavatelé rozhodnutí, které padlo na j­ iném místě. Myšlenka, že by se dopustili krádeže, je ani nenapadla, mnohem spíš byli přesvědčeni, že dopraví domů něco, co bylo dlouhou dobu ztracené. Když se z dešťových závojů vylouply obrysy městské ­brány, vyměnili si muži neklidné pohledy. Příští okamžiky budou kritické. Rozhodnou o jejich životě nebo smrti. O blahu celého města... Déšť trochu polevil, když kára dorazila k bráně. Nezdálo se, že by službu konající hejtman, válečník v brnění, který měl koženou, pštrosím peřím zdobenou kapuci přes helmu, chtěl kvůli oběma mužům vylézt do deště. Gesty jim na­značil, aby přijeli blíž pod oblouk brány. Bonus a Rustico si ještě vyměnili pohled, pak vyhověli ­požadavku. Zatímco jeden držel oj vozu a druhý ho strkal ­zezadu, dopravili ho pod oblouk, který se nad nimi klenul po orientálním způsobu. Hejtman k nim přistoupil v doprovodu dvou strážných, kteří byli rovněž v brnění jako on. Špice jejich

8

VITR A PRAVDA.indd 8

29.1.18 12:02

kopí ozdobené pery byly zaměřeny na obchodníky, připra­ vené každým okamžikem zasáhnout. „Kdo jste a co chcete?“ zeptal se hejtman. Jeho tmavé oči si přeměřovaly muže s neskrývanou výčitkou. „A co u vousu kalifa pohledáváte v tomto počasí venku?“ „Můžete mi věřit, že bychom byli raději doma, pane,“ ujišťoval ho Bonus, který byl vybrán v neposlední řadě proto, že plynně ovládal jazyk musulmanů, „avšak máme úkol, který nesnese odkladu.“ „A jaký je to úkol?“ „Máme příkaz vyvézt náklad vozu ven z města,“ prohlásil Bonus – a to dokonce ani nebyla lež. „Bezvěrče!“ vyhrkl důstojník posměšně, „máš mě za hlupáka? Co jste ukradli, že se s tím teď chcete za takové sloty dostat z města?“ „Nic, pane,“ ujišťoval ho Bonus a jak on, tak i jeho až na kost promočený společník se hluboce uklonili. „Prosíme vás jen, abyste nás nechal projít, abychom mohli odstranit, co uráží vaše smysly a vaši víru.“ „Co to tu meleš?“ Mrzutým gestem naznačil hejtman svým lidem, aby vůz prohledali. Zatímco jeden držel obchodníky v šachu, druhý vzal kopí, propíchl plachtu z promočené látky, která byla rozprostřená nad nákladem, otevřel ji – a zděšeně ustoupil. Hejtman se předklonil, aby rovněž pohlédl na plošinu – a divoce zaklel. „Synu čubky!“ vyjel na Bonuse, „chceš nás urazit?“ „Ne, pane,“ dušoval se Bonus. „Můj společník a já vás pokorně prosíme, abyste nás nechal projet, abychom to všechno mohli rychle odstranit z vašich očí.“ „A od našich nosů,“ dodal důstojník, který si levou ruku držel před nosem a dýchal už jen trhaně. Druhou rukou na-

9

VITR A PRAVDA.indd 9

29.1.18 12:02

značil svým lidem, aby obchodníky nechali projet. „Dělejte, ať zmizíte, vy špinaví bezvěrci, než se zapomenu a hodím vaše shnilé zdechliny k dalšímu neřádu! Už se tu nikdy neukazujte, rozuměli jste?“ „Rozuměli, pane,“ odpověděl Bonus a hluboce se uklonil, pak rychle strkali vůz ven. S vrzáním projela kola pod obloukem brány. Že je už v příštím okamžiku opět zalily proudy deště, bylo oběma falešným obchodníkům jedno. Mise se podařila. Skříňka opustila město musulmanů – pod horou starého vepřového masa.

Východní Egeis na jaře 1344 O 515 let později

Nečekaně se vynořila. Loď s charakteristickou latinskou plachtou, které se křesťanští námořníci obávali stejně jako ztroskotanci trojúhelníkové ploutve žraloka. A jako žralok se taky přihnala ke své oběti a chystala se ji pozřít. Posádka obchodní galéry neměla ani čas skasat plachty. Ohnivé šípy, které přilétaly z lodi pirátů, je zapálily. Na galéře propukla panika. Kapitán Gepardi, rodilý Janovan, který se plavil pro byzantské obchodníky, se sice pokusil zorganizovat obranu lodi, ale námořníci a veslaři, kteří vykonávali službu na palubě galéry, byli až příliš zaujatí tím, aby se dostali do bezpečí před hořícími kusy látky a lan, jež padaly z takeláže, než aby pomýšleli na obranu. Lučištníci, kteří doprovázeli galéru, sice vystřelili několik

10

VITR A PRAVDA.indd 10

29.1.18 12:02

šípů, ale to nestačilo, aby udrželi piráty v odstupu. Ti měli ­vytažené bočnice, které je spolehlivě chránily. Nepřátelská loď se nezadržitelně blížila. Nedošlo k žádnému varování nebo výzvě, aby vydali náklad nebo zaplatili výkupné. Těmto pirátům šlo očividně nejen o kořist, ale i o životy těch, kteří byli na palubě galéry... „Do boje!“ přikázal kapitán Gepardi svým lidem, kteří ­nakonec uprostřed kouře a malých ohňů zaujali postavení na zádi lodi, s lehkými štíty a ozbrojeni dlouhými noži, jak bylo na moři obvyklé. „Nikdo z těch ničemů se nesmí dostat na palubu lodi, rozuměli jste?“ Námořníci přikývli, ale strach, který se dal vyčíst z jejich tváří, mluvil o něčem jiném. Pak se cizí loď podélně přiblížila. Piráti přehodili lana, metali slézačské háky, aby galéru přitáhli – a už v příštím okamžiku se za vysokou bočnicí lodi vyřítili po zuby ozbrojení válečníci, kteří měli na sobě široké šaty a turbany a jejichž čepele byly zkroucené po arabském způsobu. „Braňte se!“ zakřičel Gepardi. Bylo to to poslední, co řekl, neboť šíp ho zasáhl do krku a udusil jeho rozkazy v proudu krve. Jako první vstoupil na palubu galéry obrovitý Arab, který měl kolem těla uvázanou červenou šerpu. Jeho první seknutí mečem patřilo Gepardimu, kterého naráz zabil, pak přepadl on a jeho spolupachatelé posádku lodi a rozzuřil se divoký boj. Co přesně se na palubě dělo, nemohl Leonardo Bertrano poznat, protože jeden smrtelně zraněný námořník padl přesně před štěrbinu, kterou Bertrano vykukoval – a tak nezbylo lidem v podpalubí, než aby pouze naslouchali děsivým zvukům, které k nim pronikaly. Dusotu kroků. Řinčení zbraní. Křiku zraněných.

11

VITR A PRAVDA.indd 11

29.1.18 12:02

Bertrano se rychle rozhlížel v pološeru kajuty. Chiara, jeho milovaná žena, se tiskla do kouta, v náručí držela malou Alyssii. Naproti ní seděl jeho přítel a partner Battista Sabattini a jeho manželka Allegra. I oni měli u sebe svou dceru, která slyšela na jméno Bianca a na rozdíl od malé Alyssie už ve svých pěti letech zřejmě věděla, co se děje. Strach v jejích bledých ostře řezaných rysech odrážel přesně to, co bylo ve tvářích dospělých. Holý, panický strach... Bertrano sice držel v ruce dýku, ale jistota, kterou mu dávala, byla velmi omezená. Po celý život byl hrdý na to, že není voják, ale obchodník, že si nevydělává na živobytí tím, že by zabíjel a ničil, ale vyjednáváním a navazováním mírumilovných vztahů. V těchto strašných okamžicích toho poprvé litoval. Taky Sabattini tasil meč a Bertrana napadlo, že ani neví, jestli s ním jeho partner umí zacházet. Kvůli obchodům, za kterými společně přijeli do Konstantinopole a z kterých oba zbohatli, to nebylo zapotřebí. Avšak teď, při cestě domů, si zřejmě budou muset bránit vlastní kůži... „Nechci, aby mě dostali živou, Leonardo, slyšíš?“ obrátila se Chiara na svého muže. I z jejích očí čišel strach, který však byl zvláštně chladnokrevný. „Miluju tě.“ „I já tě miluju,“ chtěl ji ujistit Bertrano, ale k tomu se už nedostal. Něco udeřilo zvnějšku do dveří kajuty, které téměř vypadly z pantů. Obě ženy křičely, děti se rozplakaly. Sabattini vykročil, postavil se před svou rodinu, aby ji chránil – a už v příštím okamžiku se dveře rozletěly. Hned několik musulmanů vniklo dovnitř, opálené tváře krví zmazané. Sabattini srazil prvního muže, jeho čepel mu zajela do ramene, ale už v příštím okamžiku ho odzbrojili

12

VITR A PRAVDA.indd 12

29.1.18 12:02

a vytáhli ven, stejně jako jeho ženu a dceru. Bertrano ještě ­váhal, co má udělat, když mu manželka vytrhla dýku z ruky. Na kratičký okamžik se setkaly jejich pohledy – pak si vrazila dýku do srdce. „Ne!“ vykřikl Bertrano a chtěl se k ní vrhnout, ale piráti ho popadli a rovněž ho vyvlekli ven, společně s Alyssií, jeho dcerou. To poslední, co dítě vidělo ze své matky, byla na zemi zhroucená postava, která k ní ještě na rozloučenou vyslala úsměv. Pak je vyvlekli po schodech nahoru na denní světlo, na palubu, kde boj skončil a smrt měla bohatou žeň. Všude doutnaly malé ohně, paluba byla zbrocená krví. Většina pirátů se pustila do vyklízení úložného prostoru galéry a kořist přenášeli na shalandiyat. Další házeli mrtvé a zraněné námořníky přes palubu, aby sloužili za potravu žralokům. A uprostřed tohoto obrazu děsu stál obrovský Arab s červenou šerpou, který byl zřejmě kapitánem pirátů. Ráznými slovy přikázal svým lidem postavit zajatce do řady, aby si je mohl prohlédnout. Bertranovi bylo nyní jasné, čemu tato prohlídka sloužila. Na tržištích v Bejrútu, Týrosu a Alexandrii byli křesťanští otroci žádaným zbožím, obzvlášť když šlo o ženy. Jakkoliv byl Bertrano zoufalý z Chiariny smrti – této cesty zůstala ušetřena. Pevně držel Alyssii v náručí a tiskl ji k sobě, sledoval, jak kapitán pirátů odděluje plevy od zrna. Zajatce, kteří se mu zdáli příliš slabí nebo slibovali malý zisk, protože byli zranění nebo v jeho očích neduživí, dal rovnou hodit přes palubu. Kdo mu připadal být hoden prodán na trhu s otroky, toho nechal pod ranami bičem dopravit na palubu své lodi. Teď byl na řadě Sabattini a jeho manželka. Allegra objímala svou dcerku Biancu. Se svými lesklými černými vlasy a pravidelnými rysy byla okouzlující, i v tomto okamžiku –

13

VITR A PRAVDA.indd 13

29.1.18 12:02

a přirozeně našla zalíbení v očích piráta. Přikývnutím naznačil svým lidem, aby ji vzali s sebou, ale Sabattini tomu chtěl zabránit. „Ne!“ zařval a postavil se před ni. „Ty bídný pohane, ty ji nebudeš...!“ Kapitán ho umlčel seknutím meče do obličeje, rozpůlil mu nos. Sabattini padl k zemi zalitý v krvi, ke zděšení své ženy, která pustila dítě a vrhla se k němu. Ale piráti ji okamžitě od něho odtrhli a nemilosrdně vlekli na druhou loď. „Allegro!“ křičel Sabattini zoufale a natahoval po ní svou zakrvácenou pravici, ale jeho prosba nebyla vyslyšena, manželka se nevrátila. Probírka pokračovala. Obr přistoupil k Bertranovi a prohlídl si nejdřív jeho a pak jeho dceru. Když však pohlédl do očí Alyssie, stalo se něco zvláštního: ucukl a na jeho hrozné, krví zmazané tváři se objevil náznak děsu. Chvíli, která se zdála nekonečná, zíral na dítě. Pak vydal chraplavý povel a bez meškání se otočil a poručil svým lidem, aby okamžitě opustili loď. Ve tvářích pirátů se najednou objevil strach, a tak přelezli do své shalandiyat, ­vytáhli plachty a odjížděli tak rychle, jak se objevili. Bertrano poznamenaný děsem zíral za nimi – a objevil na horizontu plachetnici. Patřila benátské galéře, která k nim o chvíli později přirazila a ty, kteří přežili přepadení, vzala k sobě na palubu. Pro všechny zůstalo záhadou, co je v onen osudný den zachránilo. Plachta válečné galéry na vzdáleném horizontu? Nebo oči malého děvčátka, z nichž každé mělo jinou barvu.

14

VITR A PRAVDA.indd 14

29.1.18 12:02

kniha první

Vítr VITR A PRAVDA.indd 15

29.1.18 12:02

1 San Polo, Benátky 31. března 1362

Na Rialtu, velkém benátském tržišti, se čile obchodovalo. Tady se nabízelo zboží z celého světa, které čekalo na to, že bude nakoupeno ve velkém množství, uloženo na jiném místě a pak dál rozvezeno loděmi: francouzská vlna, látky z Anglie, kožešiny a kůže z říše Rusů, rohovina a plstě z německých zemí, sýry a sušené ryby z Řecka a jihu Itálie. Ale taky koření z daleké Indie, mandle a rozinky z Orientu jakož hedvábí z daleké Číny – to všechno bylo vyskládáno v kancelářích a skladištích, jejichž sloupové haly se k sobě řadily na Rialtu a brzy se tiskly k úzkým uličkám a vzdálenějším náměstím. Tady se tlačili lidé: obchodníci a zprostředkovatelé, kupci a agenti, sluhové a nosiči, ale i úředníci města, kteří se starali o to, aby republika Benátky taky z každého obchodu něco získala. I v této bzučivé pulzující a ve všech řečech se domlouvající změti, která panovala na Rialtu a připomínala hektické rojení ve včelím úlu, mělo všechno svůj řád. Byly to zákony zisku, které určovaly život v Benátkách, nezměnitelné střídání nákupu a prodeje. Obchod všechno ­určoval, v jeho rytmu dýchalo město. Kdo se díval z dřevěného mostu, který se dalekým obloukem klenul nad Canalem

17

VITR A PRAVDA.indd 17

29.1.18 12:02

Grande, na čilý ruch na Rialtu, na nesčetné hanzovní kogy a bárky, jež se vykládaly na nábřežích, na domy obchod­níků, které se hrdě a vznešeně řadily podél kanálu, ten by z­ řejmě nepřipadl na myšlenku, že by něco mohlo ohrozit rozkvět a blahobyt města – a přece tomu tak bylo, jak Leonardo Bertrano věděl z vlastní bolestné zkušenosti. Když Bertrano to dopoledne zamířil svými kroky přes most, činil tak se smíšenými pocity. Byl kupec skrz naskrz, a byly doby, kdy se nemohl dočkat, až bude procházet sloupovými halami Rialta a uzavírat jeden obchod za druhým. Avšak byl rozdíl, zda tam člověk jde s vědomím, že poptávka je vysoká a sklad bohatě naplněný, nebo se tam vydává, aby prosil. „Otče?“ Bertrano byl ponořený v myšlenkách, teď se zastavil a obrátil se na dívku po svém boku. Působila jemně, téměř křehce, a její vlasy nebyly smolně černé, jaké měl on, ale měly kaštanově hnědou barvu s nádechem dozrzava – dědictví po zemřelé matce. Vysoké lícní kosti a úzký nos ovládaly její jemné, dokonalé rysy obličeje, ústa měla malá, rty růžové. Nejzvláštnější však byly její oči, neboť jako by se Stvořitel nemohl rozhodnout pro jejich barvu, dal jí hned dvě. Zatímco pravé oko bylo temně hnědé, druhé bylo zelené. Většinou to nebylo vidět, když však světlo padalo v určitém úhlu, jako v tomto okamžiku, pak zářilo Alyssiino levé oko tajemnou zelení... „Ano, má dcero?“ Pohled na ni ho potěšil jako vždycky, takže mírný úsměv rozjasnil jeho rysy. „Tvůj slib,“ připomněla mu – a on se dlaní udeřil do hlavy. „Ovšem, prosím promiň, má drahá... Mario ti dá peníze. V nových šatech budeš vypadat jako princezna, o tom jsem přesvědčený.“

18

VITR A PRAVDA.indd 18

29.1.18 12:02

„Děkuji, otče.“ Předklonila se a políbila ho na tvář. A to už taky Mario Capello, Bertranův účetní a zástupce, který ho jako vždy doprovázel na Rialto, otvíral tobolku. Alyssia přijala peníze a poděkovala za to úsměvem. Pak ona a její sluha, který ji neustále doprovázel, když byla mimo dům, zmizeli v davu. „Podobá se své matce mnohým způsobem,“ poznamenal Bertrano, když se za ní díval. „I ona milovala všechno krásné.“ „Ale donna Chiara milovala taky pravdu,“ namítl Capello. „Měl byste být upřímný a říct to své dceři, pane. Jsem si jistý, že by to pochopila.“ „To ano. Ale ještě to nedošlo tak daleko, příteli. Koneckonců jsme sem nepřišli bez důvodu.“ „A jste si jistý, že to chcete udělat?“ Capello byl muž drobného vzrůstu, sahal Bertranovi jen po ramena. Ostře řezané rysy tváře, hranatá brada a bdělé oči prozrazovaly, že chytrostí a rozhodností vyvažuje, co mu chybělo na tělesné výšce. „Sáhnout k nevinné lži by v takovém případě byla možná vhodnější strategie.“ „A dlouholetému obchodnímu partnerovi drze lhát do tváře?“ Bertrano protáhl úzký, šedým vousem lemovaný obličej. Tmavé oči hleděly smutně. „Ne, příteli. Byl jsem v této věci příliš dlouho nečestný, zkresloval jsem pravdu a klamal své zákazníky. Bylo už dlouho jasné, že se dřív nebo později budu muset přiznat – a tento okamžik nastal teď.“ „Žádám vás ještě jednou, abyste zvážil, co uděláte!“ Ca­ pello byl stále neklidnější, čím víc se blížili k druhému konci mostu. „Co se jednou vyřkne, nemůže se vzít zpět! Co jestli zítra vjede do Canalu Grande loď, která přiveze vaše zboží? Koření, hedvábí...!“ „Pak půjdu na náměstí svatého Marka a svatému patronovi koupím svíčku pět liber těžkou z nejjemnějšího včelího

19

VITR A PRAVDA.indd 19

29.1.18 12:02

vosku,“ prohlásil Bertrano bez váhání a s neradostným úsměvem. „Ale my oba jsme u toho už dost dlouho, abychom věděli, že se to nestane.“ A Capello neodmlouval – jak by taky mohl? Jako Bertranův dlouholetý účetní znal až příliš dobře, jak to v kupecké profesi chodí nahoru dolů. Velké kanceláře nobili mohly podobné ztráty snadno zvládnout a prostě je vyrovnat ziskem z jiného zboží, a ve fraternite, obchodním bratrstvu, si mohli členové rodin v každé době v nouzi vypomoci. Bert­ rano však nepatřil k žádné z těchto skupin. On provozoval jen malou kancelář a byl zcela sám. On byl cittadino – občan, ­který obdržel svolení k obchodu a kterému se podařilo velkou pílí a dovedností získat majetek. Avšak ve zlých časech mohl tohoto majetku velmi rychle pozbýt. Došli na druhou stranu mostu a vnořili se do změti hlasů, různých barev pleti a exotických vůní. Právě přistála k molu bárka s ruskými otroky. Bertrano se vnitřně otřásl při pomyšlení, že někdo obchoduje s lidmi jako se solí nebo bavlnou. I když mnozí obchodníci – a nejen nobili, jejichž paláce se řadily podél Canalu Grande – obchodem s lidmi dosáhli nesmírného bohatství, Bertrano vždycky od obchodů tohoto druhu dával ruce pryč. Považoval to za nepřirozené a proti ­božímu přikázání, aby lidé vlastnili jiné lidi. Někteří měli méně skrupulí a nepostrádalo jistou ironii, že si v těchto dnech nemuseli dělat starosti o svou existenci. Bertrano cílevědomě zamířil směrem k velké tržní hale. Capello ho následoval. Už to vzdal, aby se svého pána snažil přimět k rozumu. Věděl, že nemá smysl Leonardovi rozmlouvat něco, co už si vzal do hlavy. Tvrdohlavost byla Bertranova nejvýraznější vlastnost. Jen jí vděčil za to, že to ve všech těchto letech nikdy nevzdal a prosadil se proti veškeré nepřízni osudu. Avšak uvědomoval si, že mu sama tvrdo­

20

VITR A PRAVDA.indd 20

29.1.18 12:02

hlavost tentokrát moc nepomůže. Co Leonardo Bertrano potřebuje, je zázrak. A Rialto není jak známo místem, kde by se zázraky děly. Capellovi se udělalo nevolno, když mu do nosu zavál puch rozkladu. Instinktivně pohlédl vzhůru a viděl tělo, ­které tam viselo z provizorně zřízené šibenice. Neustále se stávalo, že se nějaký zloděj vkradl na Rialto, aby se zmocnil mincí směnárníků. Když byl dopaden, tak mu nejen usekli ruce, ale obvykle ho pověsili a několik dnů vystavovali na odiv – což se v tento teplý jarní den postaralo nejen o hrůzný pohled, ale i odporný puch. Od velkého tržiště zabočili do úzké uličky, na jejímž konci byla kancelář Josta van Gelderna, severoněmeckého obchodníka, který měl v Benátkách pobočku a s nímž Bertrano už mnoho let obchodoval. Obvykle uzavíral Van Geldern obchody přes prostředníky, tentokrát se však objevil osobně. Důvod toho znal Bertrano až příliš dobře. Kancelář neměla ani pět kroků do šířky a do délky: malá prodejní místnost, jejímž jediným zařízením byl stůl a truhla se vzorky zboží. Vlastní zásoby byly uskladněné ve fondaco dei tedeschi, velkém skladišti a obytném domě na druhé straně Canalu Grande, kde se museli ubytovat všichni němečtí obchodníci, když pobývali v Benátkách. Vláda to tak nařídila, neboť tak se daly obchody cizinců kontrolovat – a s nimi taky cla na dovoz a vývoz. „Joste, příteli!“ Bertrano přistoupil k Němci, jehož temně rudý kabát se napínal nad objemným břichem. Van Gel­ dernův bledý obličej byl od jejich posledního setkání taky plnější – následek blahobytu, to bezpochyby. Zřejmě mu štěstí v posledních letech přálo. Bertrano chtěl obejmout obchodního přítele rozpřaženými pažemi, ale ten se netvářil, že by chtěl přívětivost opětovat.

21

VITR A PRAVDA.indd 21

29.1.18 12:02

„Bertrano,“ prohodil jen místo toho a přikývl. Napětí v jeho rysech se nedalo přehlédnout. „Těší mě, že vás vaše cesta přivedla do Benátek,“ řekl Bertrano. „Měl jste dobrou cestu?“ „Ne,“ zavrtěl hlavou Van Geldern, který mluvil plynně italsky. „Byla dlouhá a obtížná. A nebyla by nutná, kdybyste se držel našich ujednání!“ „Ale to přece dělám,“ bránil se horlivě Bertrano. „Buďte ujištěn, že...“ Němec ho přerušil slovním přívalem ve své mateřštině, které Bertrano sice nerozuměl, ale podle výrazu tváře Van Gelderna mohlo jít jen o kletby. „Co tím chce signore Van Geldern říct,“ vstoupil do ho­ voru druhý muž, který dosud mlčky čekal v pozadí, „je, že trvá na dodržení uzavřených smluv.“ To byl sensal, který stál po boku Van Gelderna, jeden z oněch úředníků, kteří doprovázeli cizí obchodníky na každém kroku. Obvykle bylo jejich úkolem dívat se cizincům na prsty. Že se jeden z nich postavil na stranu Van Gelderna, bylo pro Bertrana zahanbující. „To se rozumí samo sebou,“ prohlásil Bertrano a obrátil se opět na Van Gelderna. „Jak dlouho už trvá naše spolupráce, můj milý Joste? Osm let?“ „Devět,“ upřesnil Němec. „Devět. A podvedl jsem vás někdy ve všech těch letech? Pokusil jsem se vás někdy přelstít nebo vám nedodat zboží?“ „Ne,“ musel Němec znovu připustit. „A přesto se vás ptám: Kde je můj brokát? Kde pepř, zázvor, šafrán, muškát a všechno další koření, které jste mi měl dodat? Už to mělo dávno být u mě!“ „Já vím, ale...!“ „A neříkejte zase, že došlo k nepředvídatelným okolnos-

22

VITR A PRAVDA.indd 22

29.1.18 12:02

tem! Tím můžete nakrmit mé prostředníky, ale ne mě. Já požaduji vysvětlení, tady a teď!“ „To chápu,“ ujistil ho Bertrano, který se cítil zatlačený do kouta. „A ujišťuji vás, že nebylo ani není mým úmyslem vás podvést, to mi zakazuje moje čest obchodníka.“ „Takže,“ zavrčel Van Geldern. „Kde je tedy moje zboží? Část měla být dodána už na podzim, pokud si vzpomínáte. Bouře v uplynulém roce začaly až později, moji konkurenti už dávno své zboží obdrželi.“ „To všechno vím,“ ujišťoval ho Bertrano, „a nebyla to taky zima, která zpozdila dodávku.“ „Co to tedy bylo?“ chtěl vědět Němec. „Egejská oblast se stala neklidnou,“ vysvětloval Bertrano. „Piráti vyhlížejí podél pobřeží kořist, a je jich stále víc. Jen na podzim přepadli čtyři kogy, které byly naložené mým zbožím. Pronásleduje mě smůla.“ „Nebylo snad vaše zboží pojištěno?“ zeptal se Van Geldern nedotčeně. „To bylo, a přirozeně jsem tu sumu okamžitě zase inves­ toval. Naneštěstí ceny zatím silně vzrostly...“ „To je váš problém, ne můj.“ „... přesto jsem všechny požadované koupě uzavřel a očekávám teď každý den, že dorazí loď, která opustila Konstantinopol před drahnou dobou. Jakmile tu bude, všechno dostanete, příteli: hedvábí a brokát z Damašku stejně tak jako koření z Levanty.“ „Nemluvte se mnou jako prodavač!“ vyjel na něho Němec. „Já už jsem koupil a taky za to zaplatil. Nejste jediný, kdo musí splnit závazky, Bertrano. Když já nedodám, co jsem ­slíbil, taky nic nedostanu.“ „To vím, stejně jako to, že musím splnit svůj slib. A ujišťuji vás, že udělám všechno, abych vás...“

23

VITR A PRAVDA.indd 23

29.1.18 12:02

„A vyplatil byste mě?“ Bertrano cítil varovný pohled svého účetního v týle. ­Capello věděl přesně, že Bertrano by nemohl vrátit zálohu, kterou Van Geldern zaplatil, pokud by neprodal poslední ­rezervy zboží, které byly uloženy v domě. Z velké části šlo o kožešiny, za které by teď v počínajícím létě dostal jen nízkou cenu – ztrátový obchod, který by ho možná zruinoval. A přesto cítil povinnost dodržet své slovo. „Pokud jsou peníze to, co chcete, můžu vám je vyplatit,“ souhlasil zdráhavě. „Za současných podmínek?“ Bertrano si všiml, jak sebou Capello vedle něho trhl. Ceny koření v posledních měsících neustále stoupaly, což zname­ nalo, že by musel vyplatit Němci větší sumu, než mu on dal. Přesto neměl jinou volbu. Protože kdyby se rozneslo, že je nespolehlivým obchodním partnerem a jeho slovo neplatí, mohl by svou kancelář taky hned zavřít. „I tak,“ potvrdil proto stísněně. Van Geldern mu pohlédl zkoumavě do obličeje. Pak k němu napřáhl svou masitou pravici. „Navrhuji následující,“ řekl. „Do konce příštího měsíce zůstanu ve městě, do té doby vám poskytnu odklad. Pokud vaše lodě dorazí včas, přijmu své zboží a budu považovat věc za vyřízenou. Pokud ne, vyplatíte mě podle platných kurzů.“ „Dohodnuto.“ Bertrano uchopil jeho ruku a stiskl ji, potěšen tím, že dosáhl dohody. Sensal dohodu potvrdil a zaznamenal ji v knize. „Smím tím považovat záležitost za odstraněnou ze světa a pozvat vás dnes večer do mého domu na večeři?“ navrhl Bertrano. „Kdy jste tu byl naposledy?“ „Před pěti lety,“ odvětil Van Geldern už trochu přívětivěji než předtím.

24

VITR A PRAVDA.indd 24

29.1.18 12:02

„Pak musíte bezpodmínečně přijít. Moji manželku Raffaelu potěší, když vás uvidí, a děti rovněž. Alessandro se zatím stal mužem, už ho ani nepoznáte!“ „A malá Alyssia?“ Van Geldern zvedl světlé obočí. „Je stále ještě taková kráska?“ „Přesvědčíte se sám.“ Bertrano se usmál. Van Geldern ho ujistil, že to rád udělá, a oba muži se na rozloučenou objali. Bertrano a jeho účetní odešli z Rialta. „Víte, že to může znamenat vaši záhubu?“ zeptal se Ca­ pello, když přešli most. „Pokud zboží nedorazí v příštích dvou týdnech, znamená to váš konec.“ „Nuže, pak doufejme, že nedojde k nejhoršímu, můj hloubavý příteli,“ prohodil Bertrano se shovívavým úsměvem. „Koneckonců blesk neudeří nikdy dvakrát do stejného místa, není to tak?“

25

VITR A PRAVDA.indd 25

29.1.18 12:02

Michael Peinkofer VÍTR A PRAVDA Z německého originálu Der Wind und die Wahrheit, vydaného nakladatelstvím Bastei Lübbe AG v Kolíně nad Rýnem v roce 2016, přeložila Jana Pecharová Obálku podle originálního návrhu Johannese Wiebela zhotovila Soňa Šedivá Mapy na předsádkách vytvořil Helmut W. Pesch, Kolín nad Rýnem Ilustrace Daniel Ernle Odpovědná redaktorka Ivana Parkmanová Technická redaktorka Lenka Gregorová Počet stran 432 Vydala Euromedia Group, a. s. – Knižní klub, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2018 jako svou 9587. publikaci Sazbu zhotovila Helena Hyanová Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz

VITR A PRAVDA.indd 432

29.1.18 12:02