Issuu

KNIŽNÍ KLUB

Přeložila Vendula Nováková

ISBN 978-80-242-6208-6

PROLOG 14. června 1998 – 8. listopadu 1999 BYLA TAKOVÁ TMA, že neviděl téměř nic. Vězeňský transport se při jízdě nepřístupným terénem silně otřásal a on přes veškerou snahu nedokázal psát čitelně. Ale nedalo se nic dělat. Tohle byla jeho poslední příležitost všechno zapsat, než se kaluž krve pod ním zvětší nad únosnou mez. Zaznamenat příběh o lásce, kvůli níž všechno opustil a vrhl se do neznáma. Příběh o tom, jak ho jeho vlastní lidé postřelili a zajali a on teM míří vstříc téměř jisté smrti. Tužku u sebe nosil od chvíle, co opustil izraelský vojenský tábor u kontrolního stanoviště v Huwwaře a vydal se na okupované území Západního břehu. Psal na prázdné stránky z deníku, který našel v Tamirově batohu, tam také objevil použitou obálku a obrátil ji naruby. Když dopis dopsal, zkrvavenýma rukama stránky přeložil, vsunul je do obálky a snažil se ji zalepit, jak nejlépe to šlo. Známku ani adresu příjemce neměl. Znal pouze jméno. Přesto bez váhání prostrčil dopis tenounkou škvírkou v korbě a pustil ho. Bude-li to Boží vůle, však on na správnou adresu dojde, pomyslel si a poddal se únavě. Obálka vůbec nedopadla na zem, zachytil ji silný poryv větru a nesl ji výš a výš k černému bezhvězdnému nebi nad Náblusem, kam se přes hory Ebal a Gerizim valila bouře. Doba mezi blesky, které ozařovaly tmu, a tlumeným hřměním se neustále zkracovala. DéšN byl na spadnutí, zdálo se, že zbývají pouhé vteřiny, než kapky srazí obálku k zemi a suchou hlínu promění v mazlavé bahno. Ale pršet nakonec vůbec nezačalo a zakrvácená obálka s ručně psaným dopisem pokračovala v cestě, stoupala stále výš přes hory a dál ke hranicím Jordánska. * * *

STEFAN AHNHEM

Saladdín Hazáimi ležel na karimatce a díval se na nebe, které osvětlovaly první nesmělé paprsky svítání. Noční vichřice konečně zeslábla a zdálo se, že bude nádherný den. Jako by si slunce řeklo, že na počest jeho sedmdesátých narozenin vymete oblohu do čista. Ale o tom Saladdín Hazáimi nepřemýšlel. Narozeniny sice byly hlavním důvodem jeho desetidenního putování, ale teM byl plně zaujat něčím jiným. Nejdřív si myslel, že je to letadlo v několikakilometrové výšce, ale pak se přiklonil k tomu, že to zřejmě bude pták s poraněným křídlem. TeM už vůbec neměl ponětí, co se to asi padesát metrů před ním snáší z nebe a občas se to na slunci zaleskne. Saladdín Hazáimi vstal a s překvapením zjistil, že po bolesti zad, která ho každý den po ránu trápila, není ani památky. Rychle si sbalil karimatku a dal ji do batohu. Brzy se něco stane. Něco velmi důležitého, a on cítil, jak ho zaplavuje příval energie. Musí to být znamení shůry. Zjevení od Boha, v nějž odjakživa věřil a který mu tímto říká, že je na správné cestě. Od Boha, jehož syna se v den svých sedmdesátin rozhodl následovat a putovat v jeho stopách z Jeruzaléma až ke Galilejskému jezeru. Včera navštívil posvátnou jeskyni v Anjaře a původně chtěl strávit noc na stejném místě jako Ježíš se svými učedníky a Pannou Marií. Strážní si ho však všimli a on musel přespat pod širým nebem. Ale všechno má zjevně svůj smysl, pomyslel si Saladdín a svižným krokem vyrazil po nerovné zemi k olivovníku, v jehož větvích uvízlo znamení od Boha. Když ke stromu došel, uviděl, že je to obálka. Obálka? AN si lámal hlavu, jak chtěl, nedokázal přijít na žádné logické vysvětlení, odkud se tu vzala, a tak se nakonec rozhodl, že se spokojí s odpovědí, že přišla z nebes. A třeba se tak docela nemýlil, protože uslyšel svůj vnitřní hlas, jak mu opakuje jako mantru, že se musí o obálku postarat, jak bylo zamýšleno. Že právě tohle a nic jiného je skutečným důvodem jeho putování. Po několika pokusech se mu podařilo obálku shodit kamenem a zachytit ji, ještě než dopadla na zem. Byla špinavá a potrhaná a vy-

DEVÁTÝ HROB

padala, jako by přežila soudný den. Také byla těžší, než očekával. Všechny pochyby se rozplynuly. Vyvolil si ho Bůh. Tohle není jen tak obyčejná obálka. Pečlivě si ji prohlédl z obou stran, jestli mu něco nenapoví, ale našel pouze jméno napsané drobnými kostrbatými písmeny.

Áiša Šáhínová Saladdín Hazáimi usedl na kámen a s námahou to jméno vyslovil, ale nic mu neříkalo. Po chvíli váhání vytáhl nůž a opatrně obálku rozřízl. Podvědomě zatajil dech, vyndal dopis z obálky a rozložil ho. Uviděl, že je psaný rukou a že písmena tvoří dlouhé řádky slov. Byl psaný hebrejsky, aspoň to poznal. Ale jak by tomu mohl porozumět, on, který sotva umí číst arabsky? Tak to se mu Bůh snaží říct? Chce ho potrestat za to, že se nikdy nenaučil číst? Anebo ten dopis vůbec není určen jemu? Je snad jen bezvýznamným prostředníkem, jehož jediným úkolem je poslat dopis dál? Marně se snažil potlačit zklamání, dopis zase přeložil a vrátil do obálky a pokračoval v putování na sever do Ajlounu, kde ho zdráhavě hodil do schránky. Mnozí lidé by chování Chálida Šawábky určitě odsoudili jako ostudné a hluboce nemorální. On sám si nijak nevyčítal, že si přisvojil dopis, na kterém chyběla známka, odesilatel i celá adresa. Dopisy, které odesilatel neopatřil potřebnými údaji a známkou, považoval za své vlastnictví. Tímto pravidlem se bez výjimky řídil po celých třiačtyřicet let, co na poště třídil zásilky. Doma uchovával spoustu krabic plných nedoručených dopisů, jednu za každý rok, a neznal nic lepšího než náhodně některý z nich vylovit a začíst se do myšlenek, které byly ve skutečnosti určené někomu jinému. Zrovna tato obálka však byla zcela výjimečná. Už z toho, jak byla poničená, poznal, že cestou zažila spoustu dobrodružství. Kromě toho už ji někdo rozřízl, obsah však v obálce ponechal.

STEFAN AHNHEM

Pro nikoho jiného než pro něj. Chálid Šawábka přesně o devadesát osm minut dříve než obvykle dorazil domů a zamkl za sebou dveře. Aby ušetřil čas, vynechal odpolední čaj, přestože měl s sebou krupicový koláč, a celou cestu od autobusu klusal. Dost se zadýchal a cítil, jak se potí a příliš těsná polyesterová košile se mu lepí na tělo. Večeře počká. Místo ní si nalil sklenku vína z láhve, kterou ukrýval za knihami v knihovně, usadil se do křesla, rozsvítil starou stojací lampu, vzal obálku a se zatajeným dechem z ní opatrně vytáhl dopis. „Konečně,“ řekl si pro sebe a natáhl se po sklence s vínem, ponechán v blažené nevědomosti ohledně toho, že se krevní sraženina, která se mu už několik let tvořila v levé noze, uvolnila a spolu s krví putuje do plic. Mariin strýček zemřel na plicní embolii už před více než rokem, ale ona do jeho domu dosud nevkročila. Její dva bratři napadli závěN a snažili se Marii vší mocí přinutit, aby se dědictví vzdala. Dokonce i její vlastní otec do ní hučel, že Chálid Šawábka žil celý život sám a nakonec přišel o rozum a že ženám nepřísluší, aby něco vlastnily a spravovaly majetek. Ale Maria si stála na svém a nyní konečně mohla vsunout klíč do zámku a otevřít dveře. Oba bratři i rodiče s ní kvůli tomu přerušili styky, ale nedalo se nic dělat. TeM odsud nechá všechno vystěhovat, dům prodá a konečně si bude moct dovolit dát výpověM v krejčovství, odstěhovat se do Ammánu a začít se věnovat prosazování ženských práv v jordánské Národní komisi pro ženy. Bylo to víceméně vyloučené. Vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že by dopis mohl doputovat k adresátovi. Pravděpodobnost, že na cestě překoná všechny překážky, byla tak nepatrná, že se ani nedala vypočítat. A přesto se to stalo. Rok, čtyři měsíce a šestnáct dní poté, co byla obálka prostrčena škvírou v nákladním autě a za černé noci se jí zmocnil poryv větru,

DEVÁTÝ HROB

dopis objevila Maria Šawábková a o několik hodin později se jí podařilo nemožné a našla k němu správnou obálku, na které stálo pouze jméno. Po přečtení příšerného příběhu tři noci nezamhouřila oka, pak jméno vyhledala na internetu, obálku opatřila známkou, dopsala na ni celou adresu a odeslala ji na nejbližší poště. Neměla tušení, jaké následky to bude mít.

Áiša Šáhínová Selmedalsvägen 40, 7. poschodí 129 37 Hägersten Švédsko

ČÁST PRVNÍ 16. – 19. prosince 2009 Mnozí lidé budou mými činy zděšeni. Někteří je budou vnímat jako pomstu za všechna příkoří, která byla spáchána. Jiní jako absurdní pokus vysmát se systému a ukázat, jak daleko lze zajít. Ale valná většina bude dojemně zajedno v tom, že jsou to činy naprosto šíleného člověka. Všichni se budou mýlit…

1 Před dvěma dny SOFIE LEANDEROVÁ SEDĚLA v čekárně ultrazvukového pracoviště v Jižní nemocnici a listovala ohmataným výtiskem časopisu Rodiče, jehož stránky byly plné fotografií krásných, šNastných maminek a tatínků. Kéž by mohla patřit mezi ně. Ale poté co absolvovala několik neúspěšných cyklů klomifenové léčby, už začala pochybovat o tom, že se činnost jejích vaječníků podaří obnovit. Tohle je její úplně poslední šance. Jestli se ukáže, že ani tentokrát lék nezabral, bude to muset vzdát. Což už její manžel zjevně udělal. Přitom jí slíbil, že bude s ní, kdykoli ho bude potřebovat. Podívala se na mobil a znovu si přečetla jeho zprávu. Něco mi do toho přišlo a bohužel to nestihnu. Jako by šlo o to, aby cestou domů z práce koupil litr mléka. Nezmohl se ani na „držím palce“. Před třemi lety se přestěhovali do Švédska, do Stockholmu, a ona doufala, že to pro jejich vztah bude vzpruha. Manžel se dokonce rozhodl přijmout její příjmení. Tehdy to vnímala jako vyznání lásky. Důkaz, že aN se stane cokoli, oni budou držet spolu. TeM už si tím tak jistá nebyla a nedokázala se zbavit dojmu, že se čím dál víc odcizují. Pokoušela se s ním o tom mluvit, ale on dělal, že neví, o čem je řeč, a vytrvale ji ujišNoval o své lásce. Ale ona mu to poznala na očích. Nebo spíš na tom, jak se jí vyhýbal pohledem. On, který jí tehdy zachránil život, najednou nestíhal a už se na ni skoro ani nepodíval. Měla chuN mu zavolat a přitlačit ho ke zdi. Zeptat se ho, jestli už ji nemiluje. Jestli potkal někoho jiného. Ale neměla na to odvahu. Kromě toho si byla jistá, že by hovor od ní stejně nepřijal. V práci telefon skoro nikdy nezvedal, a obzvlášN ne teM,

STEFAN AHNHEM

když byl zabraný do nového projektu. Ne, její jedinou nadějí je pozitivní zpráva od lékaře. Jen aN tohle dobře dopadne a všechno bude zase v pořádku. Dá manželovi dítě a on si uvědomí, jak moc ji ve skutečnosti miluje. „Sofie Leanderová,“ zavolali na ni a Sofie následovala sestru po chodbě do malé vyšetřovny se staženými žaluziemi, velkým přístrojem připomínajícím počítač a nemocničním lůžkem. „Odložte si prosím tady na věšák a položte se na postel, lékař tu bude co nevidět.“ Sofie přikývla, pověsila si kabát a začala si zouvat kozačky, sestra mezitím odešla. Na lůžku si vyhrnula halenku a rozepnula kalhoty, přitom se rozhodla, že manželovi přece jen zavolá a zeptá se ho, co má tak důležitého, že nemůže být při vyšetření s ní. Ve chvíli, kdy se natáhla pro kabelku, se však dveře otevřely a vstoupil lékař. „Vy jste Sofie Leanderová?“ Sofie přikývla. „Dobře, tak se na to podíváme… Nejdřív se prosím otočte na bok zády ke mně.“ Sofie to udělala a uslyšela, jak lékař za jejími zády otevírá něco zabaleného v plastu. Nedokázala říct proč, ale celá ta situace se jí nějak nezdála. „Promiňte, ale já jsem tu kvůli vyšetření vaječníků.“ „Samozřejmě. Jen musíme nejdřív odbýt tohle,“ řekl lékař a začal jí prohmatávat obratle. Najednou ucítila vpich uprostřed zad. „Počkejte, co to děláte? Vy jste mi píchl injekci?“ Sofie se otočila a uviděla, jak si lékař strká něco do kapsy u kalhot. „Okamžitě mi řekněte, co…“ „Můžete být úplně v klidu. To je naprosto standardní postup. To jsou vaše věci?“ Lékař ukázal na její kabát a boty, ale nečekal, až mu odpoví, a položil jí je k nohám. „Abychom tu něco nezapomněli. Jak by to vypadalo?“ Sofie na ultrazvukovém vyšetření vaječníků nebyla poprvé a věděla, že tohle rozhodně není standardní postup. Neměla ponětí, co

DEVÁTÝ HROB

se tu děje. Byla si však zcela jistá, že se jí to nelíbí. A že chce pryč. Pryč od toho lékaře, pryč z vyšetřovny. Pryč z celé nemocnice. „Já už budu muset jít,“ řekla a pokusila se vstát. „Chci odejít, slyšíte mě?“ Ale tělo ji neposlouchalo. „Co se to děje? Co jste mi udělal?“ Lékař se k ní naklonil, usmál se a pohladil ji po tváři. „Brzy to pochopíte.“ Sofie se snažila protestovat a hlasitě křičet. Ale lékař jí na obličej připevnil dýchací přístroj, který všechny zvuky utlumil, a než se vzpamatovala, odbrzdil postel a vezl ji ven z vyšetřovny a kamsi dál po chodbě. Kéž by se mohla něčeho zachytit, čehokoli, vyklouznout z postele a dát všem přítomným najevo, co se tu děje. Ale nešlo to. Dokázala jen ležet a zírat do stropu, na němž se míhala zářivka za zářivkou. Další tváře. Všude samé těhotné maminky a nastávající tatínkové. Sestry a lékaři. Byli tak blízko, a přece tak daleko. Otevřely se dveře. Vjeli do výtahu, kolem slyšela hlasy dalších lidí. Dveře výtahu se za ní zavřely. Anebo se otevřely? Opět osaměla s lékařem pohvizdujícím si jakousi melodii, která se odrážela od holých stěn. Nic jiného neslyšela. Jen to pískání a vlastní dech, který jí připomněl, jaké to bylo, když byla malá a měla astma. Tehdy si občas musela přestat hrát a lapala po dechu, připadala si úplně bezmocná. TeM se také cítila bezmocná a maličká a nejraději by se zhroutila v slzách. Ale ani toho nebyla schopná. Zářivky na tmavém betonovém stropě se zastavily a ona uviděla, jak ji lékař přesouvá na nosítka, nejdřív nohy a potom horní polovinu těla. Brzy to pochopíte, řekl jí předtím. Jak by to mohla pochopit? Dokázala myslet jen na toho plastického chirurga z Malmö, který pacientkám píchal injekce s jakousi látkou, aby se nemohly bránit, a pak je znásilnil. Ale proč by ji někdo chtěl znásilňovat? Lékař zasunul nosítka pozpátku do sanitky a Sofie se rozhodla, že se zaměří na zvuky. Dveře u řidiče se zavřely a motor se rozběhl. Rozjeli se a odbočili na západ na Ringvägen a pak pokračovali po Hornsgatan k Hornstullu a po Liljeholmském mostě vyjeli z centra. Potud neměla s orientací potíže. Potom však několikrát obkroužili kruhový objezd a ona ztratila přehled o světových stranách.

STEFAN AHNHEM

Když asi po dvaceti minutách zastavili, klidně mohli být zpátky v nemocnici, anebo někde úplně jinde. Slyšela, jak se otevírají vrata garáže, sanitka popojela ještě asi třicet metrů a motor zhasl. Dveře se otevřely, lékař ji vytáhl ven a odvážel ji na nosítkách. Další zářivky míhající se na stropě. Jeli čím dál rychleji a po chodbě se rozléhaly lékařovy kroky na tvrdé podlaze, až se nakonec zastavil. Chrastění klíčů a pípnutí, zvuk jakéhosi elektrického pohonu. Lékař ji zavezl do temné místnosti a ona slyšela, že se za nimi cosi zavírá. Na stropě se rozsvítila silná lampa a vrhala světlo přímo na podlouhlý stůl. Žádných oken si nevšimla, nevěděla ani, jak je místnost velká. Viděla jen lampu a stůl s všemožnými přístroji. Lékař ji přistrčil blíž a ona uviděla, že stůl je pokrytý igelitem a opatřený několika řemeny, v dolní polovině kousek od středu byl asi deseticentimetrový otvor. Vedle stál kovový stolek, na němž byly na bílé utěrce vyrovnané různé chirurgické nástroje. Teprve teM Sofii Leanderové došlo, o co se tu jedná. Když uviděla všechny ty nůžky, kleště a skalpely, bylo jí všechno jasné. Proč ji unesli. A co ji čeká.

2 FABIAN RISK si tu zprávu přečetl ještě jednou a pak vzhlédl od mobilu a setkal se s tázavým pohledem třídní učitelky. „Je mi líto, ale bohužel to vypadá, že manželka nedorazí.“ „Aha? Dobře,“ řekla třídní učitelka a svým výrazem dávala jasně najevo, co si o tom myslí. „Cože, máma nepřijde?“ Matilda se tvářila, že raději skočí z mostu, než aby podstoupila pohovor s učitelkou bez Sonji. A Fabian jí rozuměl. Posledních několik schůzek z různých důvodů zmeškal, a přestože Matilda chodila už do třetí třídy, on si ani nepamatoval, jak se její třídní učitelka jmenuje. „Matildo, máma bohužel musí pracovat. Víš, jak to chodí, když má před sebou výstavu.“ „Ale vždyN říkala, že přijde.“ „Já vím, a věř mi, že ji to mrzí stejně jako tebe. Ale určitě to zvládneme výborně i bez ní.“ Pohladil ji po hlavě a doufal, že ho učitelka podpoří, ta mu však odpověděla jen mrazivým úsměvem. „Nech toho.“ Matilda mu odstrčila ruku a upravila si růžové sponky v tmavých vlasech, které jí sahaly po ramena. „No, takže co se týče Matildina přístupu k učení a její práce v hodině, celý učitelský sbor ji hodnotí veskrze pozitivně.“ Třídní učitelka listovala ve svých papírech. „Ve švédštině i v matematice patří k nejlepším ze…“ Odmlčela se a podívala se na Fabianův mobil, který začal vibrovat na stole. „Pardon.“ Fabian se mrkl na displej a překvapeně zjistil, že mu volá Herman Edelman. Byl jeho šéf po celou dobu, co Fabian pracoval u celostátního útvaru kriminální policie ve Stockholmu, a přestože

STEFAN AHNHEM

už mu minula šedesátka, k odchodu se nechystal a stále ho poháněla neutuchající touha zjistit pravdu. Fabian upřímně přiznával, že kdyby nebylo Edelmana, jako vyšetřovatel by nestál za nic. Ale zrovna dnes Edelmana na oddělení už od oběda neviděli, a když odpoledne seděli u kávy, Fabian ani nikdo jiný z týmu o něm neměl žádné zprávy, a nakonec si začali dělat starosti, jestli se něco nestalo. A teM mu volá. Navíc po pracovní době, což mohlo znamenat jen jedinou věc. Že se něco opravdu stalo. Něco, co nemůže počkat. Fabian už chtěl hovor přijmout, ale učitelka si odkašlala. „Nemáme na to celý večer. Mám naplánované i další schůzky.“ „Pardon, kde jsme to byli?“ Fabian hovor odmítl a mobil odložil. „U Matildy. Vaší dcery.“ Učitelka ho poctila úsměvem. „Jak jsem říkala, celý učitelský sbor ji hodnotí výhradně pozitivně. Ale…“ Podívala se Fabianovi do očí. „Pokud nemáte nic proti, ráda bych si s vámi promluvila o samotě.“ „Ano? Tak dobře. To nebude problém. Že ne, Matildo?“ „O čem se budete bavit?“ „Určitě jen o nějakých dospěláckých věcech.“ Fabian se obrátil k třídní učitelce a ta s úsměvem přikývla. „Počkej prosím na chodbě, já hned přijdu.“ Matilda si povzdechla a cestou ze třídy se schválně šourala. Fabian se za ní díval, ale stále mu vrtalo hlavou, co mu asi Edelman chtěl. „No. Věc se má tak.“ Učitelka položila sepjaté ruce na stůl. „Z různých zdrojů jsem se doslechla, že Matilda vykazuje závažné znaky…“ Opět ji přerušilo vibrování Fabianova mobilu a nedalo se přehlédnout, jak ji to podráždilo. „Omlouvám se, opravdu netuším, co se to děje.“ Vzal do ruky mobil a podíval se na displej. Tentokrát ho sháněla jeho kolegyně Malin Rehnbergová, která byla na semináři v Kodani. Edelman jí patrně zavolal, protože věděl, že Fabiana sežene snáz. „Promiňte, prostě to budu muset…“

DEVÁTÝ HROB

„Dobře. V tom případě tu asi končíme,“ řekla učitelka a začala si sbírat papíry. „Počkejte přece. Copak nemůžeme…“ „Na této škole platí ohledně mobilů v hodinách nulová tolerance a já nevidím důvod, proč bychom měli mít zvláštní výjimky pro dospělé.“ Srovnala si papíry a dala je do aktovky. „Jen si vyřiMte ten svůj důležitý hovor a já se budu věnovat těm, kdo se o své děti zajímají. Pěkný večer přeju.“ Vstala. „Počkejte, asi jsme vykročili špatnou nohou,“ řekl Fabian a mobil utichl. Hlasová schránka. Hlavně mi do hlasové schránky nahraj vzkaz, co se stalo. „Omlouvám se. Samozřejmě jsem tu jen kvůli Matildě a ničemu jinému.“ Žena, jejíž jméno zapomněl, se na něj dívala téměř pohrdavě. „Dobře.“ Znovu otevřela aktovku a vyndala z ní Matildinu složku. „My se do těchhle věcí většinou nemícháme. Ale v případě vaší dcery mi to připadá obzvlášN důležité, protože pokud něco brzy neuděláte, hrozí, že se to projeví na jejích výsledcích ve škole.“ „Pardon, ale já to asi nechápu. Co máme udělat?“ Třídní učitelka položila na stůl výkres. „Tohle je jeden z jejích posledních výtvorů. PosuMte sám.“ Fabian se na kresbě poznal, měl na ní bradku, kterou si před několika týdny oholil. Proti němu stála Sonja, v ruce držela kuchyňský nůž. Oba křičeli s otevřenými ústy a v obličeji byli celí rudí. Fabian si vzpomněl, že se jí ptal, jestli je opravdu nutné, aby po večerech tolik pracovala. Sonja se rozčílila, vmetla mu do tváře všechny jeho přesčasy za poslední léta a obvinila ho, že myslí jen na svoje potřeby. A to se dohodli, že se před dětmi nikdy hádat nebudou. On navíc v zápalu hádky Sonje vyhrožoval rozvodem, což situaci příliš nevylepšilo. „Nevím, co na to říct. To je, to je…“ „Tady máte ještě jeden,“ přerušila ho třídní učitelka. Tentokrát obrázek představoval Matildinu fototapetu u postele a přesně jako ve skutečnosti byla na dolním okraji výkresu vidět její plyšová zvířátka vyrovnaná na polštářích. Fabian se neubránil pocitu hrdosti nad tím, jak Matilda hezky kreslí, ale zároveň se snažil

STEFAN AHNHEM

zpracovat, co je napsané v komiksových bublinách ilustrujících hádku za zdí. Tentokrát šlo o sex, a jak Fabian viděl, některé repliky se bolestně blížily pravdě. Nejraději by se propadl do země a prostě odsud zmizel. „Leccos je samozřejmě vymyšlené a přehnané, to chápu. Ale tohle téma se objevuje ve všem, co Matilda právě tvoří, a já si říkala, že byste o tom asi měli vědět. Aspoň já bych to na vašem místě vědět chtěla.“ „Jistě,“ kývl Fabian a snažil se zakrýt, že se mu mobil v ruce opět rozvibroval. Cestou k východu z björngårdské školy Fabian Edelmanovi zavolal, ale bylo obsazeno. „Podívej, Matildo, napadl další sníh.“ Rozhlédl se po školním dvoře, který pokrývala silná vrstva čerstvého sněhu. „To je super, ne? Zítra můžete stavět sněhuláky.“ „Do zítřka z toho určitě bude jenom břečka,“ řekla Matilda a pustila se dolů ze schodů. „Matildo, počkej.“ Fabian ji doběhl. „Doufám, že si neděláš starosti kvůli tomu, že se já a maminka rozvedeme?“ „Tak o tomhle jste mluvili.“ „Cože? Takže si starosti děláš?“ Matilda neodpověděla a vyběhla k autu zaparkovanému na protější straně ulice. Fabian zmáčkl dálkové ovládání a auto odemkl, aby Matilda mohla nastoupit. Asi by měl pospíchat za ní, ale nevěděl, co jí má říct. Měla pravdu. Jestli to takhle půjde dál, definitivní krach manželství je pouhou otázkou času. Přitom Sonje, ale hlavně sám sobě slíbil, že se nikdy nevydá ve stopách svých rodičů. AN se stane cokoli. AN budou mít sebevětší problémy. Nikdy nepřestane bojovat. Za žádnou cenu to nevzdá. TeM už si tím nebyl tak jistý. Pneumatiky mu ucházely a on už tak dlouho jezdil po ráfcích, že se kola patrně nebudou vůbec dát opravit. Fabian si povzdechl, vytáhl mobil a zavolal Malin Rehnbergové. „Fabiane, kde sakra vězíš? Máš jediné štěstí, že jsem víc než šest set kilometrů od tebe.“

DEVÁTÝ HROB

Nejlepší strategií teM bylo zachovat mlčení a nechat ji vymluvit. „Chápeš, že kvůli tomu, že se neobtěžuješ zvednout telefon, mi Herman neustále volá jako šílený? Jsem snad jeho sekretářka, nebo co? Je mi jasné, že je to každému fuk, ale já se právě nacházím v Kodani na semináři, který je opravdu zajímavý.“ „Dobře, a o co tedy…“ „Akorát postele tu nestojí za nic a já si připadám jako oteklá zpocená velryba.“ „To chápu, ale…“ „A kašlu na to, že mi ještě zbývají dva měsíce, protože jestli ta mimina co nejdřív nevylezou ven, asi spáchám něco nezákonného. Haló? Fabiane? Jsi tam?“ „Řekl ti, o co jde?“ „Ne, nebo já nevím. Očividně to bylo hrozně důležité. Ale mám takový nápad.“ „Ano?“ „Zkus to příště vzít, až ti zavolá.“ Ozvalo se cvaknutí a Fabian si pomyslel, že má naprostou pravdu. Také doufal, že Malin co nejdřív porodí. Patnáct vteřin nato mu přišla esemeska, v níž se mu Malin omlouvala, že byla nepříjemná, a dušovala se, že se zase bude chovat normálně, jakmile bude mít to „pekelné těhotenství“ za sebou. Fabian se posadil za volant a podíval se ve zpětném zrcátku na Matildu. „Co kdybychom se zastavili v Ciao Ciao pro pizzu?“ Matilda pokrčila rameny, ale Fabian si všiml, že trochu ožila, i když se to snažila nedávat najevo. Nastartoval a zabočil na Maria Prästgårdsgatan, zároveň se znovu pokoušel dovolat Edelmanovi. „Ahoj Hermane, vidím, že jsi mi volal.“ „Předpokládám, že můžu poděkovat Malin.“ „Byl jsem ve škole na pohovoru s třídní učitelkou a teprve teM jsem…“ „Jo jo, to je jasné. Sháním tě kvůli tomu, že mě na osmou večer povolali na Säpo a byl bych rád, abys šel se mnou.“ „Dnes večer? Promiň, mám na starosti děti. Proč je tak důležité, abych tam šel zrovna…“

STEFAN AHNHEM

„Velíš tu ty, nebo já?“ „Tak jsem to…“ „Tak poslouchej. Persson a Päivinen odhalili novou stopu v případu Adama Fischera a Höglund s Carlénovou mají plné ruce práce se sledováním Diega Arcase. Jedině ty a Rehnbergová teC na ničem nepracujete. A pokud vím, Rehnbergová je v Kodani.“ „Dobře, ale mohl bys mi říct, co se děje?“ „Předpokládám, že právě o tom se nás chystají informovat. Sraz před budovou za pět osm. Měj se.“ Fabian si vytáhl z uší sluchátko od handsfree a zabočil na Nytorgsgatan. S tajnou službou Säpo se jeho cesty nezkřížily poprvé. Ale na žádnou schůzku po pracovní době ho dosud nepozvali, což se dalo snadno vysvětlit tím, že se nachází příliš nízko v hierarchii. Zato Herman Edelman byl u nich pečený vařený a nikdy neopomněl zdůraznit, jak je důležité neustále si krýt záda, pokud člověk hodlá schůzku s nimi přežít. A teM chce, aby Fabian šel s ním. „Ne, nejde to, Fabiane. Je mi líto. Musíš si to zařídit nějak jinak.“ „A jak si to mám asi tak zařídit? Co myslíš?“ řekl Fabian s pohledem upřeným na zasněžené hřebeny střech a poslouchal, jak do sebe Sonja vtahuje jedovatý kouř a pak ho dlouze a hlasitě vydechuje. Což byla známka toho, že má opravdu špatnou náladu. „Co já vím. Budeš muset improvizovat. Nemám čas se s tebou vybavovat.“ „No počkej,“ řekl Fabian a v odrazu ve skle viděl, jak Matilda sedí v kuchyni a poslouchá. Vzal dálkové ovládání, pustil televizi a zesílil zvuk. Osm dní poté, co král večírků Adam Fischer beze stopy zmizel, policie zveřejnila prohlášení, že se jedná o únos… „Sonjo, tohle není moje rozhodnutí. Prostě nemám na vybranou.“ „A ty myslíš, že já jo?“ Ve studiu s námi je profesor kriminologie Gerhard Ringe… „Mám prostě odhodit štětce a říct Ewě sorry, žádná výstava nebude?“

DEVÁTÝ HROB

„Ne. Ale…“ „Tak vidíš.“ „Prosím tě, uklidni se.“ Z jakého důvodu podle vás policie tuto informaci zveřejnila, a proč zatím nebyla řeč o výkupném? „Já jsem v klidu,“ řekla Sonja a vůbec se nesnažila zakrýt, že si znovu potáhla. „Jen nechápu, proč je takový problém, že pro změnu jednou musím pracovat já.“ „Fajn, tak já se to pokusím zařídit nějak jinak. Máš nějakou představu, kdy asi tak dorazíš domů?“ „Mám. Až to tu dodělám. A prosím tě, neptej se mě, kdy to bude, protože nemám ponětí. Vím jedině to, že ty obrazy každou vteřinou nenávidím víc a víc.“ Další povzdech a další šluk. „Promiň… Mám toho plné zuby a chce se mi ze všeho zvracet.“ „Miláčku. To bude v pohodě. Takhle se cítíš před každou výstavou a pak tě najednou něco osvítí a už jde všechno jako po másle.“ „Uvidíme, jak to dopadne.“ „Já to nějak vyřeším. Nemysli na to.“ „Tak fajn.“ „Miluju tě.“ „Zatím ahoj.“ Fabian se posadil k Matildě do kuchyně a vytáhl svou pizzu. „Jaká byla ta tvoje banánová pizza?“ „Dobrá. Ale tati?“ „Ano?“ „Řekla máma, že tě taky miluje?“ Fabian se na ni podíval a uvažoval, co jí má odpovědět. „Ne, neřekla.“ „To asi jen kvůli tomu, že je moc nervózní.“ Fabian přikývl a vzal si velký kus pizzy, která už dávno vychladla.

3 FABIAN V BUDOVĚ tajné služby Säpo nebyl poprvé. Ale ještě nikdy neprošel tolika bezpečnostními kontrolami a nedostal se tak daleko, aby se zcela přestal orientovat. Teprve po četných jízdách výtahem a nekonečném putování chodbami bez oken je spolu s Hermanem Edelmanem, nebývale zamlklým, zavedli do velké, tlumeně osvětlené místnosti. Těsně předtím, než musel Fabian odejít, dorazil domů z florbalu Theodor a po krátkém dohadování souhlasil, že se o Matildu postará a dohlédne na to, aby šla včas spát. Přestože byl běžný všední den, Fabian jim dovolil, aby si u sebe v pokojíčku pustili film a vzali si k němu brambůrky i limonádu. Na oplátku mu museli jen slíbit, že to neřeknou Sonje a že o tom Matilda ve škole nenakreslí obrázek. „Vy asi budete Herman Edelman a Fabian Risk.“ Ze tmy vyšla jakási žena a potřásla si s nimi rukou. „Vítám vás. Anders Furhage a ostatní už na vás čekají.“ Žena je vedla dál do místnosti, a když Fabianovy oči přivykly tmě, uviděl několik velkých tmavých kostek, které se jakoby vznášely asi metr nad podlahou. Fabian už o místnostech zabezpečených proti odposlechu slyšel, povídalo se, že na ně tajná služba vynaložila desítky milionů, ale poprvé je viděl na vlastní oči. Zato Edelman na sobě nedal znát žádné překvapení. Pokročil dopředu a přitom si kapesníkem čistil kulaté brejličky. Takhle vážného a zachmuřeného ho Fabian naposledy viděl, když mu před deseti lety zemřela manželka na rakovinu. „Odevzdejte mi prosím svoje mobily,“ požádala je žena a zastavila se u schůdků vedoucích k jedné z krychlových kójí. Dveře do

DEVÁTÝ HROB

ní byly pootevřené a několik decimetrů silné, jejich tloušNka svědčila o tom, že dokážou kóji hermeticky uzavřít. Odevzdali telefony, vyšli po schodech a vstoupili do krychlové místnůstky s hnědými stěnami a tmavě červeným kobercem. Kolem oválného stolu z ořechového dřeva, na němž byly přichystané sklenice a láhve minerálky, seděli tři muži v oblecích, každý měl kravatu v jiné barvě. Fabian ihned poznal generálního ředitele Anderse Furhageho, který vstal a pozdravil se s nimi, dveře za nimi se mezitím zavřely. „Jsem rád, že jste mohli přijít takhle narychlo. Asi je vám jasné, že všechno, co tu bude řečeno, je naprosto důvěrné.“ Fabian a Edelman přikývli a posadili se. „Tak dobře, pojMme přímo k věci,“ řekl Anders Furhage a zahleděl se jim do očí. „Došlo k jisté… řekněme situaci, ze které se možná nakonec vyklube něco úplně nepodstatného. Bezvýznamná maličkost.“ Fabian se letmo podíval na Edelmana, který se tvářil stejně nechápavě jako on sám. „Tady Melvin Stenberg má na starosti ochranu osob a poví vám o tom víc,“ pokračoval Furhage a kývl na muže s modrou kravatou. „Dnes v 15.24, zhruba hodinu po ukončení interpelací, odešel Carl-Eric Grimås západním východem z budovy parlamentu, před níž na něj čekalo auto. Podle našeho řidiče se Grimås venku vůbec neukázal a od té doby ho nikdo neviděl.“ „Počkejte, chcete říct, že zmizel sám ministr spravedlnosti?“ zeptal se Edelman. Stenberg si upravil kravatu a krátce přikývl. „Prohledali jsme oblast kolem vládních i parlamentních budov a vyslechli jsme jeho rodinu i vedoucí kanceláře ministerstva spravedlnosti,“ řekl muž se zelenou kravatou. „Ale pro všechny je to záhada.“ Rozhostilo se ticho, jako by všichni – včetně těch třech kravaNáků – potřebovali vstřebat fakt, že jeden z nejvýše postavených ministrů, který navíc zodpovídá za jejich agendu, beze stopy zmizel. „A tomuhle vy říkáte maličkost?“ Edelman zakroutil hlavou. „Hermane, nic takového jsem netvrdil.“ Furhage se na Edelmana

STEFAN AHNHEM

usmál. „Nerad bych sklouzl ke slovíčkaření, ale já přece říkal, a tobě to také musí být zcela jasné, že prozatím nevíme, jestli…“ „Do prdele, vždyN on zmizel! Kolik našich politiků musí přijít o život, abyste se probrali? Copak Grimås nemá čtyřiadvacet hodin denně ochranku?“ Furhage se obrátil k muži s modrou kravatou a ten si odkašlal. „No… to je otázka rozpočtu a priorit. Vyhodnotili jsme to tak, že pokud se pohybuje v parlamentních budovách, nehrozí mu žádné bezprostřední nebezpečí.“ Ale hlavně že si o tom můžeme popovídat v místnosti zabezpečené proti odposlechu, pomyslel si Fabian. Furhage mezitím dal muži se zelenou kravatou znamení, aby zmáčkl tlačítko na ovládacím panelu zabudovaném ve stole. Na zdi se rozbalilo promítací plátno. „Tyto záběry pocházejí z bezpečnostní kamery u příslušného východu,“ řekl muž a spustil projektor. Záznam trval jen asi minutu a zachycoval Carla-Erika Grimåse, jak přichází k dvojitým proskleným bezpečnostním dveřím, v levé ruce držel aktovku. Protáhl přístupovou kartu čtečkou, otevřel jedny dveře, pak i druhé a zmizel v chumelenici venku. Fabian poznával jeho oblečení z fotek v novinách. Zimní kabát s velkým černým kožešinovým límcem a nezaměnitelný klobouk, který se stal ministrovým poznávacím znamením. V levém dolním rohu byl vidět časový údaj, skutečně ukazoval právě 15.24. Projektor zhasl a plátno nehlučně vyjelo ke stropu. „A venku na něj čekalo vaše auto,“ řekl Fabian a celé mu to připadalo téměř nepochopitelné. Muž se zelenou kravatou přikývl. „Dodávám, že silně sněžilo, takže řidič až ke vchodu nedohlédl.“ „A kdy tam přijel?“ „Jestli myslíte Grimåse, tak ten v 11.43 prošel hlavním vchodem západní budovy parlamentu,“ odpověděl muž se zelenou kravatou a zdálo se, že ho těší, že může přispěchat s přesnou odpovědí. „V 11.38 odešel ze sídla vlády v Rosenbadu a rychlým krokem zamířil po Strömgatan, nepřešel však přes most Riksbron, ale zvolil

DEVÁTÝ HROB

okliku přes Vasabron a nábřeží Kanslikajen. Ochranka byla s ním,“ odpověděl muž s modrou kravatou. „A kdy začínaly interpelace? Ve dvanáct?“ „Ne, až v půl jedné, ale Grimås je znám tím, že vždycky chodí s předstihem.“ „A to auto, které na něj čekalo? Na kdy bylo objednané?“ „Na patnáctou hodinu,“ odpověděl muž s modrou kravatou a napil se vody. „Takže sice všude chodí s předstihem, ale budovu parlamentu opustil teprve v 15.24.“ Muži v kravatách se po sobě podívali, načež si Anders Furhage odkašlal. „Abychom si to vyjasnili. Nepozvali jsme vás, abyste převzali vyšetřování. Naopak. Jste tu jen proto, abychom vás informovali. Jinými slovy: Dokud nezjistíme, že došlo k nějakému zločinu, vyšetřování vedeme my.“ „A co by to mělo být, když ne zločin?“ zeptal se Edelman a zatahal se za vousy. „Prozatím nemáme žádné důkazy o tom, že by se nějaký zločin stal, a přesně jak… Promiňte, jak že se to jmenujete?“ Furhage se obrátil na Fabiana. „Fabian Risk.“ „Aha. Přesně jak Risk poukázal, máme tu mnoho nezodpovězených otázek. Na které se teM ze všech sil snažíme najít odpověM. Vyvozovat jakékoli závěry je podle mého názoru v tuto chvíli předčasné. Ale samozřejmě vás budeme neustále informovat.“ „Ano? Stalo se to dnes v půl čtvrté, od té doby to držíte pod pokličkou a nám to sdělujete teprve teM. Tomu říkáte neustále informovat?“ „Řeknu vám to takhle: V současné situaci nemáme ani tělo, ani informace o tom, že by Grimåsovi hrozilo nějaké nebezpečí. Nic nesvědčí o tom, že by došlo k teroristickému činu nebo k něčemu podobnému. Na druhou stranu několik zdrojů vypovědělo, že Grimås poslední dobou působil vystresovaně a nesoustředěně. Což podporuje teorii, že zmizel z vlastní vůle a chce mít chvíli klid.“

STEFAN AHNHEM

Edelman si odfrkl. „A nemůže to být tak, že jste to nebezpečí prostě vyhodnotili špatně a teM se jen snažíte získat čas, abyste ten svůj průšvih zametli pod koberec?“ „Hermane, navrhuju, abychom se k sobě chovali slušně,“ řekl Furhage, ale nezdálo se, že by si Edelmanův útok bral nějak osobně. „Nikdo se nesnaží nic zamést pod koberec. To bychom tu neseděli. Že ano? Máme stejný cíl. Chceme zjistit, co se stalo. Samozřejmě je možné, že jsme potenciální hrozbu vůči Grimåsovi vyhodnotili nesprávně. Ale to nic nemění na tom, že vyšetřování povedeme my, dokud se neukáže, že byl skutečně spáchán zločin. A rád bych zdůraznil, že vás z toho nehodláme vynechávat, jen chceme využít možnosti pracovat v tichosti. Protože to přece víme oba, Hermane. Jakmile uvedete do chodu tu vaši mašinerii, zpráva se rozšíří do všech médií a ty ani já nebudeme mít čas na nic jiného než na nekonečné tiskové konference.“ „A když s tím nebudu souhlasit?“ „Ale budeš. A abych ti ušetřil zbytečné starosti, už jsem to domluvil s Crimsonem.“ Fabian pozoroval Edelmana, který mlčel a nehnul ani brvou. Podrazili ho a on to měl spočítané. Furhage se bez jeho vědomí domluvil s policejním prezidentem Bertilem Crimsonem dostal svolení, aby z toho kriminální policii vynechali. Podle všeho tu teM sedí na Crimsonův rozkaz. To se nedalo chápat jinak než jako kudla do zad. Ale Fabianův šéf nechal plynout vteřiny, aniž dal najevo, co si myslí. V klidu si vytáhl pouzdro s doutníčky, otevřel ho a druhou rukou vylovil starý zapalovač značky Ronson, a než se ostatní vzpamatovali, doutníček už rudě žhnul. Furhage ani kravaNáci nic neřekli a Edelman si ještě dvakrát dlouze potáhl a pak teprve doutníček uhasil ve sklenici. „All right. Takže předpokládám, že jsme tu skončili. Těším se, že nás budete neustále informovat o dalším vývoji.“ „Samozřejmě.“ Furhage mu podal ruku. „Jsi první na mém seznamu. To přece víš.“ Edelman si jeho napřažené ruky nevšímal, podíval se na Fabiana,

DEVÁTÝ HROB

ten vstal a na odchodu z krychlové místnůstky si umínil, že nikdy nesmí přijmout vedoucí funkci. Procházeli labyrintem chodeb a Edelman byl stejně zamlklý jako po cestě dovnitř. Těžko říct, jestli se obával odposlechů, anebo byl zkrátka tak naštvaný, že nebyl schopen slova, a Fabian tedy raději také mlčel, ačkoli měl na jazyku spoustu otázek. Teprve venku ve sněhové vánici na Polhemsgatan Edelman navrhl, aby se posadili do Fabianova auta, přestože na ně čekalo taxi. Přešli přes ulici a Fabian odemkl, nastoupil a nastartoval, aby se zapnulo topení. Edelman se usadil na sedadlo spolujezdce, pohled upíral na čelní sklo zasypané sněhem. „Nejsem si jistý, jestli to víš, ale Grimås je…“ Edelman se zhluboka nadechl. „… můj starý dobrý přítel, kterého mám stále rád.“ Fabian přikývl. Dlouho předtím, než ke kriminálce nastoupil on sám, byl Grimås Edelmanův šéf, pak však od policie odešel a začal se věnovat politice. Nikomu na oddělení nemohlo uniknout, že si Edelman spolupráce s Grimåsem velmi považuje. Při každé vhodné příležitosti na ni vzpomínal. Fabiana však překvapilo, že jsou stále ve styku. „Nemáš představu, co se mu asi mohlo stát?“ zeptal se Fabian. Edelman zavrtěl hlavou. „Ne, ale obávám se nejhoršího… Proto je nanejvýš důležité, abychom zjistili co nejvíc, než Säpo stihne zamést veškeré stopy.“ „Ty si tedy myslíš, že…“ „Já si nemyslím nic. Ale Furhagemu nevěřím ani nos mezi očima.“ „Takže chceš říct, že se pustíme do vyšetřování navzdory tomu, že Bertil Crimson…“ „Ne my. Ty,“ přerušil ho Edelman a otočil se k němu. „Řeknu ti to naprosto jasně. Nikdo jiný z oddělení na to zdaleka nemá potřebné schopnosti. To víme oba.“ „Ale jak se mám pustit do vlastního vyšetřování, když Bertil Crimson výslovně…“ „Nebudeme to nazývat vyšetřování. Chci říct, že… Když nezjistíme pravdu my, tak kdo? Säpo?“

STEFAN AHNHEM

Fabianovi nezbývalo než přikývnout. Něco na tom bylo. „Jen se snaž na sebe moc neupozorňovat, a dokud se nedozvíme víc, budeš podávat hlášení pouze přímo mně.“ Edelman vystoupil z auta a práskl za sebou dveřmi tak prudce, až většina sněhu z okýnek opadala. Fabian zapnul stěrače, odhrnul zbytky sněhu a vyjel na ulici. Snažil se soustředit na provoz, ale myšlenky se mu rozběhly jiným směrem a on se usilovně pokoušel pochopit, co se vlastně stalo, až nakonec musel zastavit na parkovišti u nábřeží Norra Mälarstrand, stáhnout okýnko a nadechnout se chladného nočního vzduchu. Nejenže za záhadných okolností zmizel ministr spravedlnosti. Edelman si ho navíc vybral, aby tajně zahájil vyšetřování. A čím víc na to Fabian myslel, tím mu to bylo jasnější. Kde musí začít. Komu musí zavolat.

Stefan Ahnhem DEVÁTÝ HROB Ze švédského originálu Den nionde graven, vydaného nakladatelstvím Forum ve Stockholmu roku 2015, přeložila Vendula Nováková Obálku navrhl Robin Brichta Redigovala Viola Somogyi Odpovědná redaktorka Martina Bekešová Technický redaktor David Dvořák Počet stran 496 Vydala Euromedia Group, a. s. – Knižní klub, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2018 jako svou 10010. publikaci Sazba SF SOFT, Praha Tisk GGP Media GmbH, Possneck Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz