0039084

BRUNHILDE POMSELOVÁ THORE D. HANSEN

JEDEN NĚMECKÝ

ŽIVOT PŘÍBĚH POSLEDNÍ SEKRETÁŘKY JOSEPHA GOEBBELSE

Vydali režiséři filmu EIN DEUTSCHES LEBEN (Jeden německý život) Christian Krönes Olaf S. Müller Roland Schrotthofer Florian Weigensamer

Brunhilde Pomsel and Thore D. Hansen E I N DE U T S C H E S L E BE N Was uns die Geschichte von Goebbels’ Sekretärin für die Gegenwart lehrt Copyright © 2017 by Europa Verlag GmbH & Co. KG, Berlin, München Alle Rechte vorbehalten Translation © 2017 by Vítězslav Čížek Jacket design © Hauptmann & Kompanie Werbeagentur, Zürich Jacket photo © Blackbox fi lm & Medienproduktion GmbH / Micha Müller ISBN 978-80-249-3402-0

Jeden_nemecky_zivot.indd 2

21.6.2017 15:15:03

OBSAH

Předmluva Thore D. Hansena / 7 Následující kapitoly zaznamenali Ch. Krönes, O. Müller, R. Schrotthofer a F. Weigensamer, upravil Thore D. Hansen „POLITIKA NÁS NEZAJÍMALA“ Mládí v Berlíně třicátých let / 17 „HITLER BYL PROSTĚ JENOM NOVÝ MUŽ“ Nástup do Říšského rozhlasu / 35 „BYLA TO TAK TROCHU ELITA“ Nástup na ministerstvo propagandy / 57 „VĚRNOST AŽ ZA HROB“ Poslední dny na ministerstvu propagandy / 93 „NIC JSME NEVĚDĚLI“ Zatčení a nový začátek / 107 „NEBYLA JSEM VINNA“ Resumé stotříleté ženy / 119

Jeden_nemecky_zivot.indd 3

21.6.2017 15:15:03

Jaké poučení pro dnešek si můžeme odnést z příběhu Goebbelsovy sekretářky? Thore D. Hansen / 131 Poděkování / 185 Poznámky / 187

Jeden_nemecky_zivot.indd 4

21.6.2017 15:15:03

„Je to snad špatné, je to egoismus, když se lidé na místě, kam je postavili, snaží dělat něco, co je pro ně dobré, a vědí, že tím škodí druhým? Ale kdo je takový? Tak daleko přece nikdo nemyslí. Byli jsme krátkozrací a lhostejní.“ BRUNHILDE POMSELOVÁ, MNICHOV 2013

„Jeden německý život není pouze jedním z nejdůležitějších příspěvků ke zpracování holokaustu. Vzhledem k aktuální politické situaci bylo už dávno načase vydat nadčasové varování dnešním i budoucím generacím.“ DANIEL CHANOCH, PŘEŽIVŠÍ HOLOKAUSTU

Jeden_nemecky_zivot.indd 6

21.6.2017 15:15:03

PŘEDMLUVA Thore D. Hansen

Brunhilde Pomselová se dostala k jednomu z největších zločinců v dějinách tak blízko jako málokdo. Pracovala pod Josephem Goebbelsem na ministerstvu propagandy jako stenotypistka a sekretářka. Krátce potom, co Adolf Hitler převzal moc ve státě, rychle vstoupila do NSDAP, aby si zajistila místo v Říšském rozhlase. V roce 1942 přešla na ministerstvo lidové osvěty a propagandy a až do kapitulace Berlína v květnu 1945 pobývala v předpokoji Hitlerova ministra propagandy a mezi vedoucí elitou nacionálního socialismu. Ještě v posledních dnech války, kdy už se sovětská vojska pohybovala v berlínských ulicích, ťukala v bunkru na stroji písemnosti, a dokonce ušila vlajku oficiální kapitulace Berlína, místo aby využila příležitosti k útěku. Víc než sedmdesát let o tom všem mlčela. Filmaři Christian Krönes, Olaf S. Müller, Roland Schrotthofer a Florian Weigensamer ve svém dokumentárním filmu Jeden německý život posadili Brunhildu Pomselovou před kameru a v působivých černobílých záběrech ji nechali vyprávět o jejím životě. Její pozdní výpověď je děsivá a zároveň fascinující. Tato kniha staví na jejích vzpomínkách zaznamena7

Jeden_nemecky_zivot.indd 7

21.6.2017 15:15:03

ných v roce 2013. Autor je seřadil chronologicky a provedl citlivé redakční korektury tam, kde to bylo v zájmu gramatiky nebo písemné podoby mluvené řeči zapotřebí. Brunhilde Pomselová začíná své vyprávění v Berlíně, kde se narodila v roce 1911. Pojednává o vypuknutí první světové války a o otci skoupém na slovo, jenž se v roce 1918 vrátil nezraněný z Ruska, o přísné výchově, kterou zažila jako starší sestra čtyř bratrů a která ji trvale poznamenala. Její otec byl uzavřený muž, o politice se doma nikdy nemluvilo. Brunhilde Pomselová vyrůstala v jedné z lepších berlínských čtvrtí. Rodina se dokázala uživit poměrně dobře, zatímco materiální situace širokých lidových vrstev byla mimořádně prekérní. V celé zemi probíhaly nepokoje, obraz ulice charakterizovali extrémně protikladní protestující – komunisté a nacionální socialisté, docházelo k novým a novým násilným střetům. Ale obyvatelé berlínské čtvrti Südende, kde převažovala vilová výstavba, z dramatického dění mnoho nezaznamenali. Lhostejný postoj k novému hnutí NSDAP se v pozdní reflexi Brunhildy Pomselové jeví jako klíčový pro její kariéru. Její prázdninová láska Heinz ji seznámil se zasloužilým důstojníkem z první světové války. Toto setkání bylo pro mladou ženu osudové. Pod svá ochranná křídla ji vzal Wulf Bley, pozdější rozhlasový reportér a jeden z prvních členů strany – muž, jenž nevídaně nabubřelými slovy komentoval přenos vítězství NSDAP v březnu 1933, oslavovaného pochodňovým průvodem za přítomnosti kompletní nacistické elity. Bley krátce po Hitlerově uchopení moci přivedl Brunhildu Pomselovou do Německého divadla, kde

8

Jeden_nemecky_zivot.indd 8

21.6.2017 15:15:03

coby neschopný spisovatel žalostně selhal i jako dramaturg. Ale jako člen NSDAP nakonec dostal příležitost zaujmout důležitou pozici a vyzval Pomselovou, aby vstoupila do strany a on ji tak mohl vzít s sebou do Říšského rozhlasu jako svou sekretářku. Nacisté rozhlas vyčistili už dávno předtím, všichni židovští ředitelé byli propuštěni a byl na ně uvalen zákaz výkonu povolání. Wulf Bley byl krátce nato opět kamsi přeložen, nicméně pro Brunhildu Pomselovou setkání s tímto mužem znamenalo začátek kariéry, která ji přivedla až do nejužšího kruhu moci. Tak začíná naprosto mimořádná biografie, kterou Pomselová může vyprávět v téměř biblickém věku. Mnoho vzpomínek za uplynulých 70 let vybledlo, ale ústřední zážitky a zlomové body zůstaly v její paměti živé a barvité. Tyto výstřižky z pohnutého života, ale také způsob, jakým vypravěčka zachází se svými zkušenostmi z rozhlasu a později z ministerstva propagandy, nejsou prosty velkých rozporů. Neustále se dostává k momentům, kde něco zatajuje, aby se k tomu někde jinde přece jen přiznala. A právě v tom tkví „půvab“ jejích vzpomínek. Příběh Brunhildy Pomselové neslouží k tomu, abychom získali nové historické poznatky. Mnohem spíše nám umožňuje otevřeně nahlédnout do charakteru tehdejší „pasivní spoluúčastnice“*, která se jen nezúčastněně vezla s proudem, a proto nutně vyznívá jako varování i pro lidi dneška – pro nás pro všechny. Těžko lze popřít, že se dnes – stejně jako tenkrát – nacházíme v situaci, kdy antidemokratické tendence a pravicový populismus dospěly tam, kde už jsou pro * Mitläufer – právní termín používaný během procesu denacifi kace pro čtvrtou z pěti kategorií spolupráce s nacistickým režimem, v odborné literatuře překládaný jako „pasivní spoluúčastník“. Dnes je to synonymum pro oportunistu. – Pozn. překl.

9

Jeden_nemecky_zivot.indd 9

21.6.2017 15:15:03

společnost a demokratický systém nebezpečné: mezi široké obyvatelstvo. Politicko-sociologické analýzy se nejpozději od roku 2015 věnují otázce, jak je možné, že v Evropě, ale také v USA, je opět společensky únosné šířit krajně pravicový odkaz, paušálně diskriminovat celé skupiny jako obětní beránky a trpět incidenty vůči menšinám jako například vůči válečným uprchlíkům. Zvolením Donalda Trumpa za 45. prezidenta Spojených států amerických se dostal do čela muž, jenž je další vzpruhou evropským populistům, neboť dokázal podobnými hesly a návrhy zjednodušujících řešení zmobilizovat kompletní svět svých voličů, zatímco 40 procent obyvatel USA k volbám vůbec nešlo. V řadě západních států se opět volá po silném „vedení“, ovšem s širokým protestem se nesetkáme. Používají populisté a fašisté znovu pasivní spoluúčastníky, mlčící většinu, aby mohli potlačit demokracii? Brunhilde Pomselová se o politiku nezajímala. Šlo jí o zaměstnání, materiální zajištění, měla smysl pro povinnost vůči nadřízeným a potřebu někam patřit. Svůj vzestup popisuje živě a autenticky. Vinu na zločinech nacionálně socialistického systému odmítá. Po premiérovém uvedení filmu Jeden německý život v Izraeli a San Francisku však bylo slyšet jen málo opovržlivých hlasů nad Brunhildou Pomselovou nebo její obviňování. „Klobouk dolů před tím, kdo o sobě může s jistotou tvrdit, že s tím neměl nic společného,“ konstatovala dopisovatelka Frankfurter Rundschau. Dokumentární film, místo aby vzbudil odsouzení života Brunhildy Pomselové, vyvolal u většiny diváků otázky týkající se doby současné. Opakují se temná třicátá léta? Ne10

Jeden_nemecky_zivot.indd 10

21.6.2017 15:15:03

jsou naše obavy, ignorance a pasivita nakonec zodpovědné za posilování nové krajní pravice? Po několik desetiletí jsme se domnívali, že strašidlo fašismu je zažehnáno. Ale Brunhilde Pomselová nám to podává zcela jasně: není tomu tak. Neobyčejně otevřené popisy neškodného všedního života uprostřed války, kariéra „nepolitické dívky“ a její emoční odstup od reality jsou ve filmu prokládány Goebbelsovými citáty, záběry hor mrtvých těl, na kost vyhublých Židů osvobozených z koncentračních táborů, propagandistickým materiálem a dalšími odhalujícími aspekty nacistické říše zcela bez komentáře coby tvrdý kontrast k tomu, jak věci vnímá Pomselová a jak na ně vzpomíná. Asociace fi lmových diváků a nevyhnutelné porovnávání obsahu filmu s dneškem byly důvodem postavit v této knize zkušenosti Brunhildy Pomselové do konfrontace s vývojovými tendencemi dnešní doby a učinit z nich téma. Jsou obavy, že se dějiny mohou zopakovat, přehnané? Anebo jsme už dávno překročili hranici, za níž už novou epochu fašismu nebo autoritářství nelze zastavit? Může nám příběh Brunhildy Pomselové osvětlit, nakolik z nás usilování o vlastní prospěch dělá ignoranty společenského a politického vývoje? Máme-li životopis Brunhildy Pomselové přiblížit dnešku, musíme si rovněž položit otázku, jakou odpovědnost za aktuální vývoj nesou demokratické elity a jestli i zde existují paralely s třicátými léty 20. století. Problémy moderní doby ve formě digitalizace, finančních krizí, uprchlických vln, klimatických změn, rámcových sociálních podmínek propojeného světa a z nich vyplývající obavy z úpadku a strach z přemíry cizinců vedou u části obyvatelstva k různým únikovým strategiím, útěkem do soukromého světa počínaje a radikalizací konče. Brunhilde 11

Jeden_nemecky_zivot.indd 11

21.6.2017 15:15:03

Pomselová žila na první pohled před dobrými 70 lety v úplně jiné době než my. Vypráví o svých malých rozhodnutích, která se posluchači na první pohled jeví jako logická, rozumná a přijatelná – až do onoho bodu jejího příběhu, kdy si každý jednotlivec může položit otázku: Ano, a neseděl bych býval i já sám najednou v Goebbelsově předpokoji? Jak velký kus Brunhildy Pomselové vězí v každém z nás? Nebo jak se jeden redaktor provokativně zeptal hned po premiéře filmu: „Nejsme my všichni tak trochu Pomselová?“ A miliony Pomselových, které neustále myslí pouze na svůj zdar a materiální jistotu, a neberou přitom v potaz nespravedlnost ve společnosti a diskriminaci těch druhých, představují solidní základ pro každý manipulativní a autoritářský systém. Tím jsou nebezpečnější než radikální kmenový elektorát extremistických stran. Brunhilde Pomselová musela nakonec přihlížet, jak její země strhla do propasti celý kontinent. Ale než se dějiny zopakují, vypořádání se s paralelami mezi minulostí a přítomností nám skýtá možnost nastavit si náš vlastní morální kompas co nejpřesněji, abychom poznali, že nastal okamžik, kdy je třeba zaujmout stanovisko, povstat a jasně a otevřeně se vzepřít radikalizaci. Jak lehkomyslně nakládáme s našimi vlastními morálními měřicími přístroji? Pro jaké primitivní, krátkozraké, banální a povrchní cíle nebo zdánlivé úspěchy jsme ochotni obětovat toto vnitřní měřítko? To jsou otázky, na něž nám příběh Brunhildy Pomselové žádnou všeobecně platnou odpověď nedává a ani dát nemůže. To dokáže jen individuální připravenost k reflexi každého z nás. Populisté jsou na vzestupu v řadě evropských zemí a naposledy i v nejmocnější zemi světa, ve Spojených státech amerických. Vedení některých středoevropských zemí jako Polska 12

Jeden_nemecky_zivot.indd 12

21.6.2017 15:15:03

a Maďarska již setrvale odbourávají demokratické systémy. Vůbec už nemluvě o Turecku, kde principy právního státu a svobody projevu přestaly platit a kde jsou masová zatýkání a vlny čistek proti desetitisícům domnělých kritiků názorným příkladem mechanismu vznikající diktatury. A ta nemusí být poslední. Pak je tu ještě fenomén Donald Trump ve Spojených státech a jeho nejšpinavější volební boj v historii USA zaměřený proti menšinám, migrantům a proti establishmentu. Volební boj vedený pomocí lží a rasistických hesel, který zajistil realitnímu magnátovi úřad prezidenta. Toto a neustále ostřejší tóny ozývající se i v Evropě jsou předzvěstí nové epochy autoritativních proudů, které ohrožují svobodu a demokracii v jejich samotných základech. Na tomto pozadí nám příběh Brunhildy Pomselové slouží jako emoční matrice, která čtenáře konfrontuje s nanejvýš aktuální otázkou zodpovědnosti každého jednotivce za politické dění – jako varování, že už nelze déle zavírat oči. Jako určení souřadnic, kde stojíme jako společnost a každý sám za sebe. Na následujících stránkách nám Brunhilde Pomselová vypráví o svém dětství, o práci u židovského advokáta, o tom, jak vstoupila do NSDAP, jak se dostala do Říšského rozhlasu, jak odtud přešla na ministerstvo propagandy, o konci války a své následné internaci v sovětském speciálním táboře a poté o návratu na svobodu. Životopisem se rovněž táhne osud její židovské přítelkyně Evy Löwenthalové, která se v Berlíně zpočátku jakžtakž mohla držet nad vodou psaním fejetonů, dokud ji v roce 1943 nedeportovali z Berlína do koncentračního tábora Osvětim, kde byla zavražděna. Nedostatek zájmu širokých vrstev obyvatelstva o politiku, jdoucí ruku v ruce se ztrátou empatie a solidarity, se ve vyprá13

Jeden_nemecky_zivot.indd 13

21.6.2017 15:15:03

vění Brunhildy Pomselové jeví jako jedna z příčin vzestupu a úspěchu nacionálních socialistů, i když ona sama toto vše nereflektuje nebo reflektovat nedokáže, aniž by odporovala sama sobě. Příběh Brunhildy Pomselové nám dovoluje nahlédnout do jádra věci a po tomto pohledu si každý musí nutně ujasnit, kde stojí on sám. Nebo to můžeme vyjádřit slovy polského spisovatele Andrzeje Stasiuka: „Čím víc se my voliči bojíme, tím větší zbabělce pak volíme. A tito správci strachu pak obětují vše, aby zůstali u moci: nás, naši zemi, náš světadíl jménem Evropa.“ Zalezeme zbaběle do krytu, nebo se tomu postavíme? Thore D. Hansen leden 2017

Jeden_nemecky_zivot.indd 14

21.6.2017 15:15:03

„Před rokem 1933 o Židech nikdo neuvažoval, to je až pozdější nacistický výmysl. Teprve kvůli nacionálnímu socialismu jsme si uvědomili, že existují i jiní lidé. To všechno později patřilo do naplánovaného programu zničení židovstva. My jsme proti Židům nic neměli.“ BRUNHILDE POMSELOVÁ

Jeden_nemecky_zivot.indd 16

21.6.2017 15:15:03

„POLITIKA NÁS NEZAJÍMALA“ Mládí v Berlíně třicátých let

Vzpomínky Brunhildy Pomselové začínají vágně s vypuknutím první světové války v srpnu 1914, kdy jí byly tři roky. Matka dostala nečekaný telegram, že otec musí narukovat do války jako jeden z prvních. Nechala všeho, nasedla do drožky a spěchala do Berlína na Postupimské nádraží, aby se mohla s otcem rozloučit. Ten se po čtyřech letech vrátil v listopadu 1918 bez zranění. Vzpomínky jsou pro mě moc důležité. Taky mě pronásledují. Nechtějí se mě pustit. Zapomínám sice jména a určité události, které už vůbec nedokážu popsat slovy. Ale všechno je pořád zde, jako ve velkém lexikonu nebo v obrázkové knížce. Vracím se zpátky do doby, kdy jsem byla ještě úplně malá holka. A taky vím, že jsem ve svém životě řadě lidí udělala radost už jenom tím, že existuju. To už je docela pěkné pomyšlení. Když se můj otec vrátil z války, pamatuju si úplně přesně, jak jsme se maminky ptali: „Mami, co dělá ten cizí pán v našem bytě?“ A potom nastaly těžké časy. Byl to tenkrát život pod psa. Na konci první světové války se zřizovaly lidové výva17

Jeden_nemecky_zivot.indd 17

21.6.2017 15:15:03

řovny. I když nám matka všechno vařila a připravovala, jednou řekla: „Půjdeme to tam pro jednou zkusit.“ A šla s námi dětmi do lidové vývařovny. Dostali jsme tam oběd, a když jsme odcházeli, matka řekla: „Tak sem už nikdy.“ Na zpáteční cestě jsem do ní pořád hučela: „Chtěla bych si zatlouct hřebík do Hindenburga1.“ Na Královském náměstí stála obrovská dřevěná figura, která představovala nedokončeného říšského polního maršála Hindenburga. A za pět feniků – za šesták, Berlíňané říkali pětifeniku šesták – za šesták tam jeden dostal kladívko a hřebík a někam, na určené místo, ho mohl zatlouct. To se... prostě muselo dělat. Matka si dopřála dát za tohle peníze a mně tím udělala velikou radost. Můj otec měl štěstí. Byl v Rusku, celou tu dobu v Rusku, a přesto nebyl raněn, natož zabit. Ale válka na něm nechala jiné stopy. Byl čím dál zamlklejší, a možná proto se u nás doma nikdy nemluvilo o politice. Dokud nepřišli nacisté, pak už to bylo téma číslo jedna, ale vždycky jenom povrchně. Početná rodina to tehdy neměla lehké. Bylo nás pět dětí. Měla přijít ještě jedna holčička, ale rodili se pořád kluci. Tenkrát se tyhle věci ještě nedaly kontrolovat. Prostě se to přenechávalo náhodě. Jako nejstarší a navíc jediná holka jsem byla trochu přetížená. Byla jsem zodpovědná za všechno, co kluci provedli. To bylo pořád: „Mělas na ně dát pozor!“ Děti tenkrát neměly dobrou výchovou, podle toho, jak to chápeme dnes. Děti tu zkrátka jednou byly, dostalo se jim péče, dostaly najíst, taky v omezené míře dostávaly hračky, třeba panenku nebo balón, ale víc ne. Museli jsme se na všechno ptát a vedli nás velice přísně. Občas taky padl pohlavek. Každou chvíli se něco stalo. Byli jsme taková normální německá rodina. 18

Jeden_nemecky_zivot.indd 18

21.6.2017 15:15:03

Takže já jako nejstarší jsem toho měla naloženo až dost. I když jsem pak byla větší a něco jsem si přála nebo měla o něčem nějakou představu, byl v reakci dospělých vždycky přítomný kus škodolibosti. Asi v tom smyslu: Jo, jo, co ty bys všechno nechtěla. Nebrali nás moc vážně. Žili jsme velmi skromně, ale vždycky jsme se nasytili. Ale na to, že bychom měli hlad nebo tak něco, se nepamatuju, a to tenkrát, uprostřed těch zástupů nezaměstnaných a chudých lidí, nebylo samozřejmé. Náš otec vládl úplně všemu a my jsme se ho chodili ptát na plno věcí, které jsme se často marně pokoušeli prosadit u maminky, ale ta nám na to neskočila. Většinou říkala: „Zeptej se tatínka!“ Později to byl docela dobrý parťák, ale dokud jsme byli malí, museli jsme ho poslouchat na slovo. Člověk se naučí, co smí a co ne. A naučí se, že za věci, které nesmí dělat, bude potrestán. Takových věcí je spousta. Tak třeba se občas koupila jablka, to byla vzácnost. Ležela pak odpočítaná na míse na kredenci. A najednou jedno schází. „Kdo to byl? Kdo vzal to jabko? Nikdo? Všichni nástup! Ty, ty?“ Ptali se každého jednotlivě, mě ne. „Takže když to nikdo nebyl, tak už taky nebudou žádná jablka.“ Potom už někdo mohl říct: „Viděl jsem, jak se Gerhard motá kolem té mísy.“ Takhle nás, děti, poštvávali proti sobě. Nebo třeba matka měla zvyk dávat drobné do hrníčku v kredenci. A to bylo moc lákavé, sáhnout tam a vzít si groš nebo dvacet feniků. Jednou to někdo udělal a prozradil se tím, že najednou pobíhal s obrovským lízátkem. Děti jsou přece i hloupé. Takovéhle věci se trestaly exemplárně. To jsme pak někdy všichni tři dostali na zadek prakrem, a to bolelo docela hodně. V rodině tím byl nastolen klid a mír, otec byl 19

Jeden_nemecky_zivot.indd 19

21.6.2017 15:15:03

šťasten, že splnil svou povinnost, a pro nás děti to nebylo zas tak zlé, pokud jsme to případně neprovedly znovu. Rodinný život stavěl na poslušnosti, s láskou a porozuměním se nikdo daleko nedostane. Poslouchat a trochu u toho švindlovat, zalhat nebo svalit vinu na druhého, to prostě patřilo k věci. Takže se tím v podstatě v dětech probouzely vlastnosti, které předtím neměly. Když v jednom bytě přebývá moc lidí, rozhodně tam nevládne pořád jenom láska. Schytávali jsme to všichni. Já jako holka trochu míň. Ale říkali mi čím dál častěji: „Ty jsi velká, tys to přece musela vědět.“ Tohle mi otloukali o hlavu pořád. Za všechno, co provedli kluci, jsem vždycky byla zodpovědná já. Když nám bylo takových deset nebo jedenáct, chtěli jsme pořád vědět, koho naši rodiče volili. A oni nám to nikdy neřekli. Dodnes nevím proč. Bylo to tajemství. Politika u nás doma nebyla na pořadu dne. Nás to nezajímalo. Můj otec toho beztak zamlčel už dost, i o svém mládí. I on pocházel z početné rodiny. A já jsem se až mnohem později, kdy už byl otec dávno po smrti, dověděla, že jeho otec si vzal život. A že můj otec s několika svými bratry a jedinou sestrou vyrůstali v sirotčinci v Drážďanech. Dověděla jsem se to úplnou náhodou teprve asi před čtyřiceti lety. Moje matka ještě žila. Tak jsem se jí zeptala: „Mami, tys to věděla?“ A ona řekla: „Věděla.“ „A proč jsi nám nic neřekla?“ „Táta to nechtěl.“ Táta to nechtěl a ona to dodržela. Dědeček byl dvorním zahradníkem u saského královského dvora, dokonce měl titul. Vyšlechtil jednu odrůdu jahod a dostal za to diplom a taky asi měl značné jmění. Každopádně pak spekuloval na květinové burze v Rotterdamu a přišel o veškerý majetek, o moc krásný dům se zahradou, 20

Jeden_nemecky_zivot.indd 20

21.6.2017 15:15:03

a ženu a pět dětí nechal na holičkách, poněvadž se v Drážďanech vrhl z mostu pod jedoucí vlak. Za tuhle tragédii se můj otec hrozně styděl. Neměli jsme se to nikdy dovědět, ale po mnoha, opravdu mnoha letech mi o tom pověděla jedna sestřenice. Ještě si pamatuju, jak u nás doma pořád platilo, že nemáme žádné peníze. Táta byl dekoratér a měl práci, už to samo byl tenkrát luxus. Takže jsme vždycky vyšli. Nikdy jsme neměli hlad, na rozdíl od spousty lidí, tenkrát, po prohrané první světové válce. Vždycky bylo co jíst. Byla to prostá a jednoduchá strava, ale nasytili jsme se. Jedli jsme hodně zeleniny. Moje matka uměla báječné zeleninové eintopfy, ještě dnes se mi po nich někdy zasteskne. Ať už to byla kadeřavá kapusta nebo bílé zelí s kmínem, zelené fazole s rajčaty. Rajčata, to už byl opravdový luxus. Ale i bez nich to chutnalo docela dobře. A na vánoční husu nám to taky vždycky vystačilo, ta prostě musela být. Tatínek taky musel mít vždycky svoje pivečko. A maminka dostávala k Velikonocům něco pěkného na sebe. Když mi bylo tak čtrnáct, moje přítelkyně už měly vlastní kostým nebo plášť. Já ne. Já dostávala odložené věci a ty se pro mě přešívaly. Padly mi akorát, nebyla jsem moc zhýčkaná. Věděla jsem, že nemáme moc peněz, a že když něco chce jeden, že to pak budou chtít i ostatní. Tak jsme se podle toho zkrátka trochu zařídili. Pořád se mluvilo o tom, že nemáme peníze, ale vždycky jsme mohli zaplatit nájem. A když pak po skončení základní školy učitelka řekla: „To dítě musí bezdpodmínečně na vyšší školu, je nadané,“ tak se i na to trochu peněz vydalo. Takže otec a matka ještě horko těžko obraceli kapsy naruby i kvůli pokračovací škole. Myslím, že to bylo pět marek měsíčně, co na ni museli vynaložit. A zůstala jsem tam až do jednoroč21

Jeden_nemecky_zivot.indd 21

21.6.2017 15:15:03

ní zkoušky, tou pokračovací škola končila. Kdo chtěl složit opravdovou maturitu, musel do lycea.2 To vůbec nepřicházelo v úvahu. Studovat? Kdo tenkrát před devadesáti lety studoval? To mohli skutečně jenom vyvolení, a těmi jsme my rozhodně nebyli. Když jsem ještě chodila do školy, chtěla jsem být operní zpěvačkou nebo učitelkou. Byla jsem ve škole natolik dobrá, že se jedna bohatá dáma zeptala matky: „Paní Pomselová, nemohla by vaše dcera dělat domácí úkoly vždycky u nás, s naší Ilsou? Já to neumím a holka se sama dál nedostane, potřebuje výpomoc.“ Ilse byla moje kamarádka a já jsem to dělala ráda. Dělala jsem s ní společně domácí úkoly, ale to neznamená, že jsem jí je dávala opisovat. Opravdu jsem jí pomáhala a vysvětlovala látku. Podstatně se zlepšila, a jenom proto, že jsem s ní měla trpělivost a že jsem tam chodila ráda. Byla to moc bohatá rodina, tam jsem vždycky hned dostala kávu nebo čaj a samozřejmě něco sladkého k tomu. Ilsina matka byla Italka a dřív byla operní zpěvačou. Měli doma báječný klavír a ta paní vždycky zpívala, zpívala nám operní árie a my jsme obě seděly jako přikované a poslouchaly. Byla to krásná doba a pro mě to taky bylo lepší, protože v našem bytě byl pořád hluk a hemžení. Nikdy jsem tam nemohla v klidu napsat domácí úkoly. A pak jsem chtěla být operní zpěvačkou, ale to bylo asi moc složité. Z naší pokračovací se dalo jít dál ještě na rodinnou školu, ale k tomu otec prohlásil: „Už je toho dost. Tohle už platit nebudu. Jak se pečuje o domácnost, to se člověk naučí doma, a ne ve škole. Se školou je konec.“ A tak jsem po jednoroční zkoušce z pokračovací školy odešla. Napřed jsem zůstala s matkou a pomáhla doma. Ale to nemohlo dopadnout dobře. Bylo to strašné. Práce v kuchy22

Jeden_nemecky_zivot.indd 22

21.6.2017 15:15:03

ni byla příšerná a máma byla ráda, když mě mohla poslat utírat prach po bytě, poněvadž v kuchyni jsem stejně dělala všechno špatně, takže to bylo všechno takové bezútěšné. Matka pořád chtěla, abych se vyučila něčím pořádným, ale já jsem chtěla co nejdřív pracovat v kanceláři. Jedno kde, ale hlavně v kanceláři. Dámy, které chodily do kanceláře, tedy sekretářky, kancelářské nebo obchodní zaměstnankyně v pojišťovně, byly hrozně atraktivní a stálo mi za to snažit se o něco takového ze všech sil. No a pak jsem si sama našla místo na inzerát v Berliner Morgenpost, tyhle noviny už tenkrát vycházely. Stálo tam: „Hledá se mladá pilná volontérka na dva roky.“ A uviděla jsem adresu: náměstí Hauptvogtplatz. To byla tenkrát moc elegantní čtvrť. Věděla jsem, že tam bydlí horních deset tisíc, že je to tam nóbl. Představit jsem se mohla do třinácti hodin. Hned jsem sedla na rychlodráhu a chvátala do firmy Kurt Gläsinger & Co. Sídlila v Mohrenstraße. Bylo to tam všechno nóbl, parádní dům, červené koberce a výtah. Ale já jsem šla nahoru po schodech a po měkkých kobercích. Vešla jsem do krásné velké kanceláře, kde seděl pan Bernblum, židovský prokurista, přísný člověk, ale skutečná osobnost. A pak tam seděly ještě tři nebo čtyři dámy. Jedna asi měla být vystřídaná. Pan Bernblum se mě vyptával na to a ono, a najednou řekl: „Ano, v pořádku. Tady máte volontérskou smlouvu, ale musí ji ještě podepsat někdo z rodičů, protože dosud nejste plnoletá. Můžete sem přijít ještě s otcem nebo matkou?“ Jela jsem domů celá rozčilená a napřed jsem informovala rodinu. A uslyšela jsem něco hrozného: „To je nestydatost, nikoho se na nic neptat, a kdo ti vůbec dal peníze na jízdenku?“ Ale máma tam jela se mnou a podepsala smlouvu na dva roky. Pro volontérku za královský plat 25 marek měsíčně. 23

Jeden_nemecky_zivot.indd 23

21.6.2017 15:15:04

Potom jsem u Kurta Gläsingera & Co. dělala všechno, co bylo potřeba. Stenografovala jsem, psala na stroji a večer jsem ještě chodila do kursů vyšší obchodní školy a učila se základy účetnictví. Jenom zrovna znalost těsnopisu, která mi později umožnila nastoupit do rozhlasu a po něm na ministerstvo propagandy, tam nepotřebovali. Stenografovat jsem uměla skvěle už před volontariátem a byla jsem vždycky hotová jako první. A jenom proto, že jsem ve škole byla zamilovaná do svého učitele až za hrob. Ale on do mě ne. Tam jsem potom pracovala dva roky a nejhezčí na tom byla vždycky cesta do práce. Rychlodráhou na Postupimské nádraží. Odtud jsem musela pěšky na Lipské náměstí. To byla vždycky procházka na půl hodiny. A když jsem místo po Mohrenstraße šla Lipskou ulicí, míjela jsem plno pěkných obchodů. Byly tam nádherné obchody s módou a v nich krásné, nedosažitelné věci, a já si myslela, že si je nikdy nebudu moct koupit. Přesto se mi vždycky líbilo prohlížet si šaty a snít. A podnik, tedy samotná každodenní práce, byl taky docela zábavný. Jinak jsem se tam všechno pěkně naučila a myslím, že docela solidně. Na konci jsem už směla převzít i službu u telefonu. Dokonce i doma jsme už nějakou dobu měli telefon – ale pro nás děti byl přísně zakázaný. Nesměli jsme k němu. Komu bychom taky volali? Vůbec jsme nevěděli, komu bychom měli volat. Kdo měl tenkrát doma telefon? A teď mi pan Bernblum řekl: „Slečno Pomselová, spojte mě s firmou Schulze a Menge.“ Pak jsem si pod jeho dohledem musela najít číslo, třásly se mi ruce a z telefonu se ozvalo: „Zde ústředna Südring.“ A nato já: „Prosím ústřednu Nordring.“ A zase se někdo ohlásil: „Které číslo?“ Já jsem řekla číslo a potom někdy se ozvala firma. A já ještě musela říct: „Potřebovala bych hovořit s panem XY, nebo že je to 24

Jeden_nemecky_zivot.indd 24

21.6.2017 15:15:04

pro pana XY a tak. Pro každého, kdo to nikdy nedělal, to bylo těžké. Jenže to už si nikdo neumí představit. Mně zas připadá těžké zacházet s mobilem. Ale já byla tehdy velice pilná. A to jsem byla vždycky. Tohle mi zůstalo, ta pruská povaha, ten smysl pro povinnost. Kousek i toho „zařadit se a podřídit se“. Začalo to už v rodině, tam se člověk musel začlenit, jinak by nic nefungovalo. Tenkrát opravdu všechno fungovalo jenom na určité přísnosti. Člověk se musel na všechno zeptat a taky neměl žádné peníze. Kapesné tehdy neexistovalo jako dnes, kdy děti od určitého věku dostávají vlastní peníze. Občas jsme něco dostali. Tedy já třeba jenom proto, že jsem každý den myla nádobí – a že ho po velké rodině bylo! Musela jsem ohřívat velké kotle na vodu a pak jsem na to měla dva škopky. Jeden, kde se mylo sodovou vodou, druhý na oplachování a pak se muselo nádobí někam odstavit. Byla kolem toho spousta práce a já jsem pak za ni dostávala kapesné. Myslím, že to byly dokonce dvě marky za měsíc. Proto taky ten volontariát a první peníze pro mě byly moc důležité. U pana Bernbluma jsem pracovala dva roky. Potom mi nabídli, abych tam zůstala. Za plat 90 marek měsíčně. I tohle jsem ještě musela probrat s rodiči, protože mi pořád ještě nebylo jedenadvacet. A můj otec řekl: „Devadesát – to je moc málo. Musíš požadovat sto marek!“ Druhý den jsem vysvětlovala panu Bernblumovi, že otec trvá na platu sto marek. Tak to je nám líto, ale musíme vás propustit. Dostala jsem výpověď. Táta na to řekl: „Správně, najde si něco nového.“ Musela jsem poprvé na pracovní úřad, kde mě zaregistrovali jako nezaměstnanou, a napsali mi adresy, kam se mám jít představit. Na krátký čas jsem pak zakotvila v knihkupectví. Četla jsem hrozně ráda. Sice jsem nikdy nečetla moc, ale 25

Jeden_nemecky_zivot.indd 25

21.6.2017 15:15:04

čtení bylo neskutečně krásné. Taky mi bez námitek platili sto marek měsíčně. To bylo v té kruté zimě 1929 a mně už bylo osmnáct. Bylo to příšerné místo. V místnostech byla zima. Topit se začínalo až pozdě, ostatní zaměstnanci byli lidé prostoduší a velice nepříjemní. Byla jsem tam hrozně nešťastná. Ale potom se otec na ulici potkal s jedním sousedem. S panem Hugem Goldbergem, doktorem práv. Byl to židovský pojišťovací makléř. Povídal si s otcem, jak se daří, jak jdou obchody a co dělají děti. Otec na to prohodil: „Jo, Hilde už je velká, ta už pracuje.“ „Ano, a co dělá?“ A nato pan Goldberg: „Víte co? Moje sekretářka se vdává a tak jako tak bude muset skončit. Pošlete svou dceru ke mně, bylo to přece vždycky takové čilé děvče.“ Šla jsem hned druhý den do vedlejšího domu k panu doktoru Goldbergovi a představila se mu jako dospělá. Jinak jsem ho nikdy nevídala, a když, pozdravila jsem ho s pukrletem a tak. Vůbec jsem nevěděla, že si mě ještě pamatuje. Ano, říkal on: „Můžeme to zkusit. Pojšťovnictví je velmi zajímavý obor. Nemůžete vědět všechno,“ povídá, „ale dovíte se spoustu věcí.“ A tak jsem v polovině roku 1929 začala. U pana doktora Goldberga. Potom následovala klidná a krásná doba. První dva roky se u pana Goldberga často slavilo. Byli to všechno lidi, kteří měli plno peněz. Pan Goldberg obýval obrovské patro ve vile. Pamatuju si na párty k padesátinám jeho ženy. Všechno se mělo odehrávat ve středověkých kulisách a on se o všechno sám postaral. Pro stavbu stánků potřeboval mého otce a ten mu hodně pomohl. A když bylo všechno hotové, tak mu řekl: „Ještě bychom mohli potřebovat vaši dceru jako ševcovského učně.“ Když se mě pak otec na to zeptal, hned jsem řekla, že ano. Takže jsem se tam objevila přestrojená za ševcovského učedníka. Hosté byli všechno židovští přátelé. 26

Jeden_nemecky_zivot.indd 26

21.6.2017 15:15:04

Doktor Goldberg měl vždycky plno bezvadných nápadů. Slavnost začala pozdě odpoledne a trvala celou noc. Já jsem tam vydržela až do rána. Oblékla jsem si krátké kalhoty a takový kabátek s pérem a pořád jsem měla přes rameno pár bot. Byla to nádhera. Během času jsem se tam naučila plno věcí o pojišťovnictví. Patřilo k tomu i plno podvodů. Ale vždycky nakonec zbylo hodně peněz. Jenom pro mě ne. Dostávala jsem tam zase jenom devadesát marek, to byl tenkrát běžný plat pro dámy z kanceláře, ale během těch čtyř let, kdy jsem tam byla, mi poslední rok, to je 1932, zvýšili mzdu na sto dvacet. Ale potom, krátce před rokem 1933, mi doktor Goldberg zkrátil práci na polovinu, protože jeho obchody nešly už tak dobře. To už jsem tušila, že Goldberg brzy zruší svou kancelář a vůbec celý byt v Německu. Od té chvíle jsem chodila do práce na osmou ráno a končila v jednu. A neměla jsem už žádné peníze nazbyt a byla jsem na tom dost špatně. Měla jsem tehdy přítele – jmenoval se Heinz a studoval v Heidelbergu. Nebyla to žádná velká láska, ale byl to můj první přítel. Moje kamarádky už všechny někoho měly, s kým chodily na rande, jenom já pořád ještě ne. A tak nás tak trochu daly dohromady. Šly jsme všechny na taneční čaj, ony ho vzaly s sebou a tam nás daly do kupy. Peníze taky neměl, otec ho držel velice zkrátka, protože nesouhlasil s tím, že syn studuje, místo aby převzal firmu. Já jsem taky neměla nic. Z toho mála, co jsem dostávala, jsem musela něco odevzdat doma, i kdyby to bylo jenom pět marek. Takže sama pro sebe jsem měla strašně málo. A když jsem se scházela s Heinzem, tak jsme vlastně jenom chodili na procházky. Heinz se mnou nešel ani do kina, poněvadž by mě musel pozvat. Já ho taky nemohla pozvat, to se tenkrát nedělalo. 27

Jeden_nemecky_zivot.indd 27

21.6.2017 15:15:04

Když jsme zašli na kávu, musel zaplatit on. To bylo normální. Kdybych to odmítla, tak bych ho urazila. Ale to mi vůbec nepřišlo na mysl. Když se jde s mužem na jídlo nebo na kávu nebo co já vím, tak musí platit on. Nezáleží, co dělá nebo kolik bere. Je to šílené, jaké tehdy platily předpisy, a člověk se jim jednoduše a bez námitek podřizoval. A potom, bylo to ještě před rokem 1933, měl můj přítel Heinz dva lístky do Sportovního paláce. Sportovní palác, to byla v Berlíně vždycky událost. Zápasy v boxu, nebo ty úžasné exhibice na bruslích. Tím byl Sportovní palác známý. Takže jsem tam s ním šla. A těšila se, poněvadž jsem nevěděla, co mě tam čeká. Čekala mě tam horda smradlavých chlapů. Všichni seděli na lavicích a taky na něco čekali. My jsme čekali taky. Najednou se ozvala hudba, potom přišla kapela a zahrála břeskný pochod, to bylo ještě docela pěkné, a pak přišel nějaký tlustý muž v uniformě – Hermann Göring. Spustil vzletnou řeč, která mě vůbec nezajímala. Politika. Proč taky. Jsem přece žena, tak mě to nemusí zajímat. Když to skončilo, tak jsem Heinzovi jenom řekla: „Hele, na tohle mě už nikdy nedostaneš. Byla to příšerná nuda.“ A on určitě řekl: „To jsem si myslel hned.“ Ani se mě nepokoušel přesvědčovat, že se tam představila politická strana, která osvobodí Německo od Židů. Nic takového. Před rokem 1933 o Židech nikdo neuvažoval, to je až pozdější nacistický výmysl. Teprve kvůli nacionálnímu socialismu jsme si uvědomili, že existují i jiní lidé. To všechno později patřilo do naplánovaného programu zničení židovstva. My jsme proti Židům nic neměli. Naopak. Můj otec byl moc rád, že má několik židovských zákazníků, protože ti měli většinou peníze a platili vždycky dobře. Hrávali jsme si s židovskými dětmi. Byla tam jedna holčička, jmenova28

Jeden_nemecky_zivot.indd 28

21.6.2017 15:15:04

la se Hilde, a ta byla moc milá. A vzpomínám si na jedno židovské dítě v mém věku v sousedním domě, taky jsme si někdy spolu hráli. Pak tu ještě byla naše Rosa Lehmannová-Oppenheimerová, měla malý obchůdek s mýdlem, na tu se taky ještě pamatuju. Takže nám nikdy nepřišlo na mysl, že by s nimi něco nemělo být v pořádku. A když jsme vyrostli, tak už vůbec. Když se přiblížil nacionální socialismus, pořád jsme ještě nechápali, co by mělo následovat. Mávali jsme našemu milovanému vůdci. Proč taky ne? O Židech před rokem 1933 nikdo z nás nepřemýšlal ani trochu. Lidi napřed dostali práci a peníze. Kvůli válce jsme přišli o všechno a versailleské smlouvy nám to omlátily o hlavu, tak nás to později učili. Neměli jsme vůbec tušení, co k nám s Hitlerem přichází. Pro Brunhildu Pomselovou zatím bezstarostný život pokračuje dál a dívka netuší, že brzy nastoupí na místo v mocenském centru nacionálně socialistické diktatury, která změní celý její život. Pro mého přítele Heinze jsem byla na politiku moc hloupá a nezralá. Ale taky to nebyl důvod, abychom si kvůli tomu vjeli do vlasů. Prostě jsem měla někoho, s kým jsem se mohla v neděli scházet. Jeli jsme někam rychlodráhou, procházeli se, dali si kávu a potom šli k němu do bytu. To bylo moc hezké, že jsme taky někdy byli spolu sami. Já jsem pak často ještě šla za svou partou. No, měla jsem svou partu. Jeden tam byl hezčí než druhý. Jeden kluk měl motorku. Vyjet si na motorce z Berlína někam do okolí, to byly takové zážitky. Všechno naprosto neškodné. Kluci už mezi sebou řešili politiku, ale nás holky to nezajímalo. Vůbec jsme je neposlouchaly. Byl tam jeden, ten patřil ke KPD (Komunistická 29

Jeden_nemecky_zivot.indd 29

21.6.2017 15:15:04

strana Německa). Takový pěkný kluk, ale prý byl v KPD. Ale stejně to byl pěknej kluk. I přesto jsme ho měli rádi. Ostatní, ti byli určitě všichni nacisti nebo němečtí nacionálové. Někdy o tom přemýšlím, ale mám si vyčítat, že jsem se o politiku nezajímala dřív? Naopak, možná to bylo dobře, možná by se člověk v mladickém idealismu přidal na jednu stranu a tam by s ním udělali krátký proces. Ovlivnit mě bylo v té době snadné, ale já měla jiný okruh přátel. Vůbec tam nebyli všichni nacisti, byli to synkové bohatých lidí, tak trochu divné existence. Nikdo ještě neměl žádné zaměstnání, chystali se jít na studia, nebo taky ne. Rodiče si to aspoň mohli dovolit, byli to většinou velcí obchodníci. Měli vily v Berlíně-Südende, klukům bylo tak od dvaceti do třiadvaceti a na nějaké povolání nikdo z nich ještě vůbec nepomýšlel. Každopádně ne hned, jen se tak potloukali. Tohle byli moji přátelé. Pěkní kluci, milí kluci, jaké člověk rád pozná. A vždycky byla řada pěkných příležitostí, slavnosti a školní slavnosti. Každé gymnázium mělo každý rok oslavu nějakého výročí založení. Často se to slavilo v zahradní restauraci v Südende. V Berlíně to bylo skvělé místo pro takovéhle akce. U jezera, vedle kousek lesa, zaveslovat si nebo se svézt lodí. V zimě byla hladina většinou zamrzlá a udělalo se na ní kluziště. A potom ta nádherná obrovská restaurace a krásná venkovní hala, kde se pořádaly velké slavnosti a bály i menší akce. A i když měl člověk peníze sotva na jedno malé pivo: dvacet feniků na ně stačilo a vypili jsme ho společně. Hlavní věc, že jsme seděli v hospodě pospolu. O politiku nikdo z těch mladých lidí nestál. Nedělal ji ani jeden. Ovšem v partě taky pochopitelně nebyl jediný Žid. Jen moje židovská kamarádka Eva Löwenthalová, ta s námi chodila často. Politika, ta pro nás byla převážně nezajímavá. Když se dívám dnes, co z těch žákyň a studentek padá, jak říkají svůj 30

Jeden_nemecky_zivot.indd 30

21.6.2017 15:15:04

názor, tak si říkám: Panebože, to je rozdíl. Neuvěřitelný rozdíl. Někdy si myslím, že mi není přes sto, ale přes tři sta let. Tak obrovský je rozdíl v celém způsobu života. Koncem roku 1932 se Brunhilde Pomselová seznámila s pozdějším rozhlasovým hlasatelem Wulfem Bleyem. Bylo to osudové setkání, které jí po převzetí moci Adolfem Hitlerem umetlo cestičku do rozhlasu a později do Goebbelsova ministerstva propagandy. Spisovatel a hlasatel Wulf Bley (* 1890 Berlín, † 1961 Darmstadt) v roce 1931 vstoupil do NSDAP a do SA. Bley zůstal v paměti lidí hlavně svým komentováním Hitlerova převzetí moci, když večer 30. ledna 1933 uváděl rozhlasový přenos pochodňového průvodu nacionálních socialistů Braniborskou branou, a později části olympijských her v Berlíně 1936. Každopádně, můj přítel Heinz měl známého, byl to spisovatel a poručík letectva z první světové války. Heinz přece věděl, že mi u Žida doktora Goldberga zkrátili pracovní úvazek na polovinu. Heinzův známý chtěl sepsat svoje paměti a potřeboval někoho, kdo by mu je datloval. A navrhl, že bych u něho mohla psát na stroji. A tak tu byl najednou Wulf Bley, velice milý a přívětivý muž, kromě toho bydlel nedaleko od nás, měl strašně milou ženu a roztomilého chlapce. Když jsem tam přišla, byla napřed káva a trochu jsme si povídali. Já jsem pak jeho myšlenky přenášela na papír. A takhle to pak šlo dál. Pan Bley měl přítele, kapitána Busche. Bydlel v Berlíně-Lichterfelde. Ten chtěl asi taky napsat svoje paměti, a jestli bych mu mohla pomáhat. Byl strašně velkorysý. Takže jsem denně chodila večer ještě k němu a jeho syn mě pak vozil autem domů. Ti měli taky hodně peněz a já jsem díky němu skoro zbohatla. Koncem roku 1932 jsem tak dopoledne pracovala u svého židovského doktora Goldberga a některá 31

Jeden_nemecky_zivot.indd 31

21.6.2017 15:15:04

odpoledne u nacisty Wulfa Bleye. Někdy se mě ptali, jestli to ode mě není poněkud lehkovážné. Pracovat pro nacistu a Žida současně. Ne. Aspoň jsem tenkrát patřila k těm, kdo ještě měli práci. Tehdy byla obrovská spousta nezaměstnaných. Moje kamarádky byly bez práce skoro všechny. A já už byla čtyři roky u doktora Goldberga a bylo to opravdu pěkné. To bylo všechno ještě před rokem 1933. Ale potom se najednou všechno změnilo.

Jeden_nemecky_zivot.indd 32

21.6.2017 15:15:04

Brunhilde Pomselová Thore D. Hansen J E DE N N Ě M E C K Ý Ž I VO T Příběh poslední sekretářky Josepha Goebbelse

Z německého originálu Ein deutsches Leben. Was uns die Geschichte von Goebbels’ Sekretärin für die Gegenwart lehrt, vydaného nakladatelstvím Europa Verlag GmbH & Co. KG v Berlíně v roce 2017, přeložil Vítězslav Čížek Obálku podle originálu upravila Jana Šťastná Fotografie na obálce Blackbox Film & Medienproduktion GmbH / Micha Müller Redigoval Jaroslav Richter Odpovědná redaktorka Ivana Parkmanová Technická redaktorka Lenka Gregorová Počet stran 200 Vydala Euromedia Group, a. s. – Ikar, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2017 jako svou 9212. publikaci Sazbu zhotovila TYPA, spol. s r. o., Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 Objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz

Jeden_nemecky_zivot.indd 199

21.6.2017 15:15:11