POSLEDNÍ DÍVKA S V Ě D E C T V Í Ž E N Y, K T E R Á PŘEŽILA GENOCIDU JEZÍDŮ
NÁDIJA MURÁDOVÁ JENNA KRAJESKIOVÁ
Poděkování překladatelky Děkuji arabistovi Bc. Petru Felčerovi, kurdologovi Mgr. Petru Kubálkovi a znalcům jezídské kultury dr. Khalilu Rashowovi a Xidiru Sulaymanovi za nezištnou pomoc s transkripcí arabských, kurdských a jezídských jmen a názvů.
Jména a osobní charakteristiky některých zúčastněných osob byly změněny v zájmu utajení jejich totožnosti. Jakákoli jiná podobnost s žijícími či zemřelými lidmi je náhodná a neúmyslná.
Nadia Murad T H E L A S T GI R L Copyright © 2017 by Nadia Initiative Foreword copyright © 2017 by Amal Clooney All photos courtesy of the author. All rights reserved Translation © 2018 by Hana Antonínová ISBN 978-80-249-3523-2
Posledni_divka.indd 4
13.3.2018 19:02:03
Tato kniha je věnována všem jezídům.
Posledni_divka.indd 5
13.3.2018 19:02:03
P Ř E D M L U VA
Nádija Murádová není jen moje klientka, je také moje kamarádka. Když jsme si byly představeny v Londýně, zeptala se mě, jestli bych se chtěla stát její právní zástupkyní. Vysvětlila mi, že nemá finanční prostředky a že případ by se pravděpodobně táhl dlouho a možná nebude úspěšný. Ale dříve než se rozhodnete, řekla mi tenkrát, poslechněte si můj příběh. V roce 2014 zaútočili vojáci Islámského státu na její vesnici v Iráku a život jednadvacetileté studentky se ocitl v troskách. Musela se dívat, jak její matku a bratry odvádějí na smrt. Samotnou Nádiju si mezi sebou prodávali bojovníci Islámského státu. Nutili ji modlit se, oblékat se a líčit, než ji znásilnili, a jednou v noci ji skupina mužů brutálně zneužívala tak dlouho, dokud Nádija neztratila vědomí. Ukázala mi jizvy od bití a od pálení cigaretami. Vyprávěla mi, že během jejího zajetí ji ozbrojenci z Islámského státu nazývali „špinavou nevěřící čubkou“ a chvástali se tím, jak si podrobili jezídské ženy. Tvrdili, že jezídskou víru sprovodí ze světa. Nádija byla jednou z tisíců jezídských žen, jichž se ozbrojenci Islámského státu zmocnili, aby je prodávali na trzích a nabízeli na Facebooku, někdy třeba jen za dvacet dolarů. Nádijina matka byla jednou z osmdesáti starších žen, které byly popraveny a pohřbeny v neoznačeném hro7
Posledni_divka.indd 7
13.3.2018 19:02:03
N á di j a Mu r á d ová
bě. Šest jejích bratrů bylo zavražděno během jediného dne spolu se stovkami dalších mužů. To, o čem mi Nádija vyprávěla, je genocida. A genocida se neděje náhodou. Někdo ji musí naplánovat. Před zahájením genocidy studoval „stálý výbor Islámského státu pro vědecký výzkum a vydávání fatew“ komunitu jezídů a dospěl k závěru, že jezídové jako kurdsky hovořící skupina, která nemá svatou knihu, jsou nevěřící a jejich zotročení je „nedílným aspektem šaríi“. To je důvod, proč podle pokřivené morálky Islámského státu mohou být jezídky – na rozdíl od křesťanských nebo šíitských žen – systematicky znásilňovány. Vlastně to měl být jeden z nejúčinnějších nástrojů, jak jezídy zničit. Následovalo spuštění mašinerie zla v průmyslovém měřítku. Islámský stát dokonce vydal příručku nazvanou Otázky a odpovědi o zajímání otroků a zajatců, v níž se uváděly další pokyny. „Otázka: Je přípustné mít pohlavní styk s otrokyní, která dosud neprošla pubertou? Odpověď: Je přípustné mít pohlavní styk s otrokyní, která dosud neprošla pubertou, pokud je způsobilá k pohlavnímu styku. Otázka: Je přípustné prodávat zajatkyně? Odpověď: Je přípustné kupovat, prodávat anebo darovat zajatkyně a otrokyně, protože jsou pouhým majetkem.“ V době, kdy mi Nádija v Londýně vyprávěla svůj příběh, uplynuly od zahájení genocidy vůči jezídům téměř dva roky. Islámský stát dosud držel v zajetí tisíce jezídských žen a dětí, ale žádný příslušník Islámského státu nikde na světě ještě nebyl postaven před soud, aby se z těchto zločinů zodpovídal. Důkazy byly ztraceny nebo zničeny. A vyhlídky na spravedlnost byly mlhavé. Samozřejmě že jsem se případu ujala. Nádija a já jsme společně déle než rok vedly kampaň za spravedlnost. 8
Posledni_divka.indd 8
13.3.2018 19:02:03
Po s l e dn í dí v k a
Opakovaně jsme se setkávaly s představiteli irácké vlády i Organizace spojených národů, s členy Rady bezpečnosti OSN a oběťmi Islámského státu. Připravovala jsem zprávy, návrhy a právní analýzy, pronášela jsem proslovy, v nichž jsem naléhala na představitele OSN, aby začali jednat. Většina našich partnerů v diskusích nám říkala, že to bude nemožné: Rada bezpečnosti již řadu let nepodnikla žádné kroky a nedala podnět k mezinárodnímu soudu. Ale právě v době, kdy píšu tuto předmluvu, přijala Rada bezpečnosti významnou rezoluci, na jejímž základě vznikla vyšetřovací skupina, která bude shromažďovat důkazy o zločinech spáchaných Islámským státem v Iráku. Je to významné vítězství pro Nádiju a všechny oběti Islámského státu, protože to znamená, že důkazy budou zachovány a že jednotliví příslušníci Islámského státu se mohou ocitnout před soudem. Seděla jsem vedle Nádiji, když Rada bezpečnosti tuto rezoluci jednomyslně přijala. Při pohledu na patnáct zvednutých paží jsme se na sebe podívaly a usmály jsme se. Jsem právnička a zaměřuji se na lidská práva. Často je součástí mé práce být hlasem těch, kteří byli umlčeni: novinářů za mřížemi nebo obětí válečných zločinů, které se snaží dostat svůj případ před soud. Není pochyb o tom, že příslušníci Islámského státu se snažili Nádiju umlčet, když ji unesli a zotročili, znásilňovali a mučili a když během jediného dne zabili sedm členů její rodiny. Ale Nádija se umlčet nenechala. Vzepřela se všem nálepkám, které jí život přidělil: Sirotek. Oběť znásilnění. Otrokyně. Uprchlice. Místo toho si vytvořila nové: Žena, která přežila. Jezídská vůdkyně. Zastánkyně žen. Žena nominovaná na Nobelovu cenu. Vyslankyně Dobré vůle OSN. A nyní i spisovatelka. 9
Posledni_divka.indd 9
13.3.2018 19:02:03
N á di j a Mu r á d ová
Za dobu, po kterou ji znám, Nádija nejen našla svůj hlas, ale stala se hlasem každého jezída, který je obětí genocidy, každé jezídky, která byla zneužita, a každého uprchlíka, který byl zapomenut. Mýlili se ti, kteří se domnívali, že ji svou krutostí umlčí. Nádiju Murádovou se nepodařilo zlomit a její hlas nebude umlčen. Právě naopak – prostřednictvím této knihy je silnější než kdykoli dříve. Amal Clooneyová, právnička, září 2017
10
Posledni_divka.indd 10
13.3.2018 19:02:03
I. Č Á S T
Posledni_divka.indd 11
13.3.2018 19:02:03
1. K A PI TOL A
Začátkem léta roku 2014, když jsem se připravovala na poslední rok studia na střední škole, zmizeli ze svých polí na okraji malé vesnice Kóčó v severním Iráku dva rolníci. V Kóčó jsem se narodila a až donedávna jsem si myslela, že tam budu žít celý život. Ti muži v jednu chvíli poklidně odpočívali ve stínu podomácku vyrobené plachty, a o chvíli později už byli zajatí a zavření v malé místnosti v nedaleké vesnici, kde žili většinou sunnitští Arabové. Kromě rolníků odvezli únosci také slepici a pár kuřat a to nás zmátlo. „Možná měli prostě hlad,“ říkali jsme si, ale nijak nás to neuklidnilo. Pokud si pamatuji, v naší vesnici vždycky žili jezídové. Vesnici vybudovali kočovní zemědělci a pastevci, kteří se rozhodli postavit domy pro svoje ženy a děti, aby je chránili před pouštním horkem, zatímco sami vyháněli ovce na lepší pastviny. Vybrali si půdu, která byla vhodná pro hospodaření, ale samotné místo bylo na pováženou: leželo na jižním okraji irácké oblasti Sindžár, kde žije většina jezídů, a velmi blízko Iráku, kde nežijí žádní jezídové. Když sem v polovině 50. let dvacátého století přišly první jezídské rodiny, ve vesnici žili sunnitští arabští rolníci, kteří pracovali pro velkostatkáře z Mosulu. Jezídské rodiny si najaly právníka a koupily si půdu. Právník byl muslim a jezídové jej dodnes pokládají za hrdinu. V době, kdy jsem 13
Posledni_divka.indd 13
13.3.2018 19:02:03
N á di j a Mu r á d ová
se narodila, žilo ve vesnici asi dvě stě jezídských rodin. Všichni jezídové si byli blízcí, jako by byli jedna rodina, a vlastně skoro byli. Díky půdě jsme byli výjimeční, ale také zranitelní. Jezídové byli po staletí pronásledováni kvůli své víře a vesnice Kóčó ležela daleko od vysokého a úzkého horského hřbetu Sindžár, který chránil celé generace jezídů. V Iráku se o nás dlouho přetahovaly protichůdné síly arabských a kurdských sunnitů. Oba tábory požadovaly, abychom se vzdali svého jezídského dědictví a přijali kurdskou nebo arabskou identitu. Až do roku 2013, kdy byla konečně zpevněna cesta spojující vesnici Kóčó a horu Sindžár, jsme v naší bílé dodávce Datsun museli jet skoro hodinu, než jsme se po prašných cestách dostali přes město Sindžár na úpatí hory. Tam, kde jsem vyrůstala, to bylo blíže do Sýrie než k našim nejposvátnějším chrámům, blíže do ciziny než do bezpečí. Jízda směrem k hoře byla radostná. V Sindžáru byly k dostání cukrovinky a obložené chleby s jehněčím, které jsme u nás ve vesnici neměli, a otec téměř vždy zastavil a nechal nás nakoupit, co jsme chtěli. Za naší dodávkou se při jízdě zvedala mračna prachu, ale já jsem stejně nejraději jezdila vzadu na plošině. Než jsme vyjeli z vesnice a z dohledu zvědavých sousedů, ležela jsem na zádech, ale potom jsem se posadila, abych cítila vítr ve vlasech a pozorovala dobytek pasoucí se kolem cesty. Snadno jsem se nechala unést radostí a stála jsem na plošině vzpřímeně, až na mě otec nebo nejstarší bratr Iljás zavolali, že když si nedám pozor, přepadnu přes bočnici. Opačným směrem od chlebů s jehněčím masem a od bezpečí ve stínu hory se rozkládal Irák. V době míru se jezídský obchodník dostal během patnácti minut pohodlné 14
Posledni_divka.indd 14
13.3.2018 19:02:04
Po s l e dn í dí v k a
jízdy autem do nejbližší sunnitské vesnice, kde pak prodal obilí nebo mléko. V těch vesnicích žili naši přátelé: dívky, se kterými jsem se potkávala na svatbách, učitelé, kteří během školního roku přespávali v naší škole, muži, kteří drželi naše malé chlapce při rituální obřízce a od té chvíle byli pro jezídskou rodinu krív, něco jako kmotr. Když jsme byli nemocní, přijížděli do vesnice nebo do Sindžáru muslimští lékaři. Někdy přijížděli také muslimští kupci a prodávali oblečení a cukrovinky, které nebyly k dostání v místních obchodech, protože v těch se prodávaly většinou jen nezbytnosti. Bratři často jezdívali do vesnic, kde nebydleli jezídové, aby si vydělali nějaké peníze příležitostnými pracemi. Vzájemné vztahy byly sice zatíženy staletou nedůvěrou – nebylo možné necítit se trapně, když muslimský host na svatbě zdvořile odmítl jíst naše jídlo, ale přesto existovala upřímná přátelství. Oboustranné kontakty sahaly hluboko do minulosti, přežily nadvládu Osmanů, britskou kolonizaci, Saddáma Husajna i americkou okupaci. Lidé z vesnice Kóčó byli známí svými těsnými vztahy k lidem ze sunnitských vesnic. Ale když se v Iráku bojovalo – a zdálo se, že v Iráku se bojuje pořád –, ty vesnice se nad svými menšími jezídskými sousedy tyčily jako hrozba a staré předsudky se snadno změnily v nenávist. Z té nenávisti se často zrodilo násilí. Přinejmenším v posledních deseti letech, když se Iráčané v roce 2003 ocitli ve válce s Američany, se násilí vystupňovalo v divoké místní boje a nakonec v nesporný terorismus. Tehdy se propast mezi námi nesmírně prohloubila. Sousední vesnice se staly útočištěm extremistů, kteří odsuzovali křesťany a všechny muslimy, kteří nebyli součástí sunnitské tradice. Ještě horší bylo, že jezídy považovali za kuffar, nevěřící, kteří zaslouží smrt. Něko15
Posledni_divka.indd 15
13.3.2018 19:02:04
N á di j a Mu r á d ová
lik takových extremistů přijelo s plnou cisternou a třemi auty do rušného středu dvou jezídských měst asi patnáct kilometrů severozápadně od naší vesnice a potom vyhodili auta do vzduchu. Zabili stovky lidí, kteří spěchali k autům v domnění, že přivážejí zboží na trh. Jezídismus je starobylé monoteistické náboženství, které předávají ústně svatí muži, jimž byly svěřeny naše příběhy. Přestože má některé prvky společné s mnoha náboženstvími Středního východu – od mithraismu a mazdaismu přes islám až k judaismu –, je skutečně jedinečné a jeho vysvětlení je obtížné dokonce i pro svaté muže, kteří se zpaměti učí naše příběhy. Já si naše náboženství představuji jako starobylý strom s tisíci letokruhy – každý z nich vypráví nějaký příběh z dlouhé historie jezídů. Mnohé příběhy jsou bohužel tragické. Na celém světě dnes žije asi milion jezídů. Co jsem na světě – a vím, že dávno předtím, než jsem se narodila –, bylo náboženství naším určujícím prvkem a drželo nás pohromadě. Bylo také příčinou toho, že jsme byli vystaveni pronásledování ze strany mocnějších a početnějších skupin – od Osmanů až po příslušníky Saddámovy strany Baas, kteří na nás útočili nebo nás nutili, abychom jim přislíbili loajalitu. Ponižovali nás a uráželi naše náboženství. Tvrdili, že uctíváme ďábla a že jsme nečistí. Požadovali, abychom se naší víry zřekli. Jezídové po celé generace vzdorovali útokům, které je měly vyhladit. Naši protivníci nás zabíjeli, nutili nás přestoupit k jejich víře, nebo nás prostě vyháněli z naší půdy a přivlastňovali si náš majetek. Do roku 2014 se nás vnější síly třiasedmdesátkrát pokusily zničit. Útoky proti jezídům jsme označovali osmanským slovem firman, ale později jsme se naučili používat slovo genocida. 16
Posledni_divka.indd 16
13.3.2018 19:02:04
Po s l e dn í dí v k a
Když jsme se tedy doslechli o požadovaném výkupném za dva unesené rolníky, celá vesnice propadla panice. „Čtyřicet tisíc dolarů,“ řekli únosci manželkám rolníků. „Nebo sem přijďte i s dětmi, abyste mohli jako celá rodina konvertovat k islámu.“ Jinak ty muže zabijeme, řekli. Ženy se před naším muchtárem, vesnickým náčelníkem, zhroutily v slzách. Čtyřicet tisíc dolarů byla neskutečná částka, ale byly to jen peníze. Všichni jsme věděli, že rolníci raději zemřou, než by se zřekli své víry. Vesničané plakali úlevou, když oba zajatci jedné noci vylezli rozbitým oknem, prchli přes pole osetá ječmenem a dorazili domů, s nohama po kolena pokrytýma prachem a lapajíce po dechu. Ale únosci si nedali pokoj. Brzy potom byl unesen Dišán, muž, který hlídal naše rodinné stádo ovcí. Násilím ho odvedli z pole nedaleko hory Sindžár. Matce a bratrům trvalo mnoho let, než nakoupili a rozmnožili naše ovce, a každá z nich pro rodinu znamenala vítězství. Na své ovce jsme byli pyšní a chovali jsme se k nim skoro jako k domácím mazlíčkům. Když se nepásly za vesnicí, byly na dvoře. Každoroční stříhání ovcí bylo jako slavnost. Milovala jsem ten rituál, líbilo se mi, jak měkká vlna padá k zemi a tvoří bílé hromádky, měla jsem ráda vůni pižma, která se rozhostila v domě, ráda jsem poslouchala tiché a pasivní bečení ovcí. Milovala jsem spaní pod tlustými dekami, které vyráběla moje matka Šámí, když nacpala vlnu do pestrobarevných látkových vaků. K některému jehněti jsem přilnula tak silně, že jsem musela odejít z domu, když přišel čas je porazit. V době, kdy unesli Dišána, jsme měli víc než sto ovcí a pro naši rodinu to bylo celé jmění. Všichni jsme si pamatovali, jak únosci spolu se dvěma rolníky odnesli i slepici s kuřaty. Bratr Saíd skočil do 17
Posledni_divka.indd 17
13.3.2018 19:02:04
N á di j a Mu r á d ová
naší dodávky a rozjel se k úpatí hory Sindžár, aby stádo zkontroloval. Jízda po cestě, která byla zpevněna teprve nedávno, zabrala asi dvacet minut. „Určitě je odvedli,“ hořekovali jsme. „Ty ovce jsou celý náš majetek.“ Později Saíd telefonoval matce a jeho hlas zněl zmateně: „Odvedli jen dvě.“ Zmizel starý a loudavý beran a jedna mladá jehnice. Ostatní ovce spokojeně spásaly zelenohnědou trávu a následovaly bratra domů. Tak se nám ulevilo, že jsme se rozesmáli. Ale nejstarší bratr Iljás si dělal starosti. „Nechápu to,“ říkal. „Ti vesničané nejsou bohatí. Proč tam ty ovce nechali?“ Myslel si, že to musí něco znamenat. Den po Dišánově únosu zavládl v naší vesnici chaos. Lidé se shlukovali přede dveřmi a spolu s muži, kteří se střídali na nově zřízeném kontrolním stanovišti za zdmi vesnice a pozorně sledovali, zda vesnicí neprojíždějí neznámá auta. Jeden z mých bratrů, Hizní, pracoval v Sindžáru jako policista. Po návratu z práce se připojil k ostatním mužům, kteří se hlasitě dohadovali, co dělat. Dišánův strýc se chtěl pomstít a rozhodl se, že povede výpravu do vesnice ležící na východ od nás, kde žili příslušníci konzervativního sunnitského kmene. „Odvedeme jim dva pastýře,“ prohlašoval zuřivě. „Potom budou muset Dišána vrátit!“ Byl to riskantní plán a Dišánova strýce nepodpořili všichni. Dokonce i moji bratři, kteří po otci zdědili statečnost a ochotu bojovat, byli na vážkách. Saíd, který byl jen o pár let starší než já, si často představoval den, kdy konečně prokáže své hrdinství. Byl zastáncem odplaty, kdežto Hizní, který byl víc než o deset let starší a byl ze všech sourozenců nejvnímavější a nejsoucitnější, si myslel, že je to příliš nebezpečné. Dišánův strýc však přesto shromáždil 18
Posledni_divka.indd 18
13.3.2018 19:02:04
Po s l e dn í dí v k a
spojence, unesl dva sunnitské ovčáky a přivezl je zpátky do naší vesnice. Zamkl je ve svém domě a čekal. *** Většinu svárů ve vesnici urovnal náš praktický a diplomatický muchtár Ahmad Džásó – byl stejného názoru jako Hizní. „Naše vztahy se sunnitskými sousedy jsou už tak napjaté,“ řekl. „Kdo ví, co udělají, když s nimi zkusíme bojovat.“ A kromě toho, varoval nás, situace mimo vesnici je mnohem horší a složitější, než si myslíme. Skupina, která si říkala Islámský stát nebo ISIS a vznikla u nás v Iráku, se v několika posledních letech rozšířila i do Sýrie. Ovládla vesnice ležící tak blízko nás, že jsme mohli snadno spočítat černě oděné muže, když projížděli kolem v nákladních autech. To oni zadrželi našeho ovčáka, řekl muchtár. „Všechno jenom zhoršíš,“ řekl Dišánovu strýci, a sunnitští ovčáci byli propuštěni sotva půl dne po svém únosu. Ale Dišán zůstal v zajetí. Ahmad Džásó byl chytrý muž a rodina Džásóových měla dlouholeté zkušenosti z vyjednávání s arabskými sunnitskými kmeny. Všichni vesničané se za Ahmadem chodili radit a příslušníci rodu Džásóů byli proslulí jako obratní diplomaté. Přesto si někteří z nás říkali, jestli tentokrát není Ahmad až příliš smířlivý a jestli teroristům vlastně nedává najevo, že jezídové se nebudou bránit. Situace byla taková, že mezi námi a Islámským státem stáli jen kurdští pešmergové, které k nám před dvěma měsíci poslali z kurdské autonomní oblasti, aby střežili vesnici Kóčó, když padl Mosul. K pešmergům jsme se chovali jako k váženým hostům. Spali na slamnících v naší škole a každý týden jedna rodina porazila jehně, abychom je 19
Posledni_divka.indd 19
13.3.2018 19:02:04
N á di j a Mu r á d ová
nasytili. Pro chudé vesničany to byla velká oběť. I já jsem k nim vzhlížela. Slyšela jsem o kurdských ženách ze Sýrie a z Turecka, které nosily zbraně a bojovaly proti teroristům, a při tom pomyšlení jsem se sama cítila udatně. Někteří lidé, včetně několika mých bratrů, si mysleli, že by nám měli dovolit, abychom se chránili sami. Chtěli obsadit kontrolní stanoviště a Ahmadův bratr Nájif se snažil přesvědčit kurdské představitele, aby mu dovolili utvořit jezídskou jednotku pešmergů, ale jeho snaha zůstala bez povšimnutí. Nikdo se nenabídl, že vycvičí jezídské muže, a nikdo je nepovzbudil, aby se zapojili do boje proti teroristům. Pešmergové nás ujistili, že dokud jsou tady, nemáme se čeho bát, a že jsou odhodláni bránit jezídy stejně udatně jako hlavní město iráckého Kurdistánu. „Dříve necháme padnout Arbíl, než bychom opustili Sindžár,“ říkali. Nabádali nás, abychom jim důvěřovali, a tak jsme jim uvěřili. Ale většina rodin ve vesnici stejně doma přechovávala zbraně – mohutné kalašnikovy, jeden či dva velké nože, které se o svátcích většinou používaly k porážení zvířat. Mnozí jezídští muži – a byli mezi nimi i moji bratři, kteří už na to měli věk – začali po roce 2003 pracovat u policie nebo v pohraničních hlídkách. Věřili jsme tomu, že dokud hranice vesnice hlídají profesionálové, naši muži dokážou své rodiny ochránit. Koneckonců to byli oni, a ne pešmergové, kdo po útocích v roce 2007 vlastníma rukama postavili hliněný val kolem vesnice. Byli to oni, kdo tento val po celý rok den za dnem hlídali, na improvizovaných kontrolních stanovištích zastavovali auta a dávali pozor na cizince. Dělali to tak dlouho, dokud jsme se necítili natolik bezpečně, že se muži mohli vrátit k normálnímu životu. 20
Posledni_divka.indd 20
13.3.2018 19:02:04
Po s l e dn í dí v k a
Dišánův únos nás všechny vyděsil. Pešmergové neudělali nic, aby nám pomohli. Možná si mysleli, že je to jen bezvýznamné hašteření mezi vesnicemi a že to není důvod, proč je prezident kurdistánské oblastní vlády Masúd Barzání vyslal z bezpečného Kurdistánu do nechráněných oblastí v Iráku. Možná že byli stejně vystrašení jako my. Někteří vojáci vypadali, že nejsou o mnoho starší než Saíd, nejmladší syn mé matky. Ale válka lidi a hlavně muže změnila. Nebylo to tak dávno, kdy si Saíd hrával se mnou a s naší neteří Kathrine u nás na dvorku – nebyl ještě dost starý na to, aby věděl, že kluci si nehrají s panenkami. Poslední dobou byl ale posedlý násilím, které zachvátilo Irák a Sýrii. Onehdy jsem ho přistihla, jak na svém mobilu sleduje videa s popravami zajatců Islámského státu. Ruce se mu třásly a překvapilo mě, že podržel telefon tak, abych se také mohla dívat. Do pokoje přišel náš starší bratr Masúd a rozzlobil se. „Jak jsi mohl nechat Nádiju, aby se dívala!“ křičel na Saída, který se krčil. Mrzelo ho to, ale já jsem ho chápala. Bylo těžké odvrátit se od těch strašlivých výjevů, které se odehrávaly takový kousek od našeho domova. Vzpomínka na video mi vytanula na mysli, když jsem si vzpomněla na našeho ubohého ovčáka v zajetí. Jestli nám pešmergové nepomohou Dišána osvobodit, budu muset něco udělat, pomyslela jsem si a vběhla jsem do domu. Byla jsem nejmladší z rodiny, teprve jedenáctileté děvče. Byla jsem ale upřímná a byla jsem zvyklá, že mi naslouchali. Ve svém hněvu jsem si připadala jako obr. Náš přízemní dům z nepálených cihel stál na severním okraji vesnice. Tvořila jej řada místností vyrovnaných vedle sebe jako korálky náhrdelníku. Místnosti byly spojeny dveřními otvory bez dveří a všechny vedly ven na velký dvůr se zeleninovou zahrádkou a pecí na chleba, které se 21
Posledni_divka.indd 21
13.3.2018 19:02:04
N á di j a Mu r á d ová
říká tannúr. Často tam bývaly také ovce a slepice. Žila jsem v domě s matkou, se dvěma sestrami a s šesti ze svých osmi bratrů. Bydlely s námi taky moje dvě švagrové s dětmi. Nedaleko od nás žili další bratři, nevlastní bratři a nevlastní sestry a většina mých tet, strýců, bratranců a sestřenic. V zimě, když pršelo, do domu zatékalo. V létě bylo uvnitř jako v peci a vedro nás vyhánělo na střechu, kde jsme spávali. Když se část střechy probořila, vyspravili jsme ji kusy plechu, které jsme našli v Masúdově dílně, a když jsme potřebovali víc prostoru, přistavěli jsme novou místnost. Šetřili jsme peníze na nový dům, který měl být postaven z betonových tvárnic, a každým dnem jsme k němu měli blíž. Vběhla jsem do domu předními dveřmi a utíkala jsem do pokoje, který jsem sdílela s ostatními děvčaty a kde bylo zrcadlo. Omotala jsem si hlavu světlým šátkem, který jsem obvykle nosila, aby mi nepadaly vlasy do očí, když jsem se skláněla nad zeleninovým záhonem. Představovala jsem si, co asi dělá bojovník, když se chystá k bitvě. Díky mnoha letům práce na farmě jsem byla silnější, než jsem vypadala. Stejně jsem ale nevěděla, co bych udělala, kdybych v naší vesnici viděla únosce nebo lidi z jejich vesnice. Co bych jim řekla? „Teroristé unesli našeho ovčáka a odešli do vaší vesnice,“ nacvičovala jsem před zrcadlem a mračila jsem se. „Měli jste je zastavit. Aspoň nám řekněte, kam ho odvedli.“ Popadla jsem klacek podobný tomu, jaký používali pastevci, a vydala jsem se k předním dveřím, kde stáli někteří bratři a matka. Byli zabraní do hovoru. Ani si nevšimli, že jsem se k nim připojila. O chvíli později se na hlavní silnici objevila bílá dodávka z vesnice, kde žili únosci. Dva muži seděli vpředu a dva vzadu. Byli to Arabové ze sunnitského kmene, který unesl 22
Posledni_divka.indd 22
13.3.2018 19:02:04
Po s l e dn í dí v k a
Dišána. Sledovali jsme, jak loudavě projíždějí prašnou cestou vinoucí se středem vesnice. Jeli pomalu, jako by se ničeho neobávali. Neměli žádný důvod projíždět přes Kóčó, silnice spojující Sindžár a Mosul vedly kolem vesnice. Jejich přítomnost působila jako výsměch. Odpojila jsem se od ostatních, vběhla jsem doprostřed silnice a postavila se autu do cesty. „Stát!“ zakřičela jsem a mávala jsem holí nad hlavou, abych vypadala větší. „Řekněte mi, kde je Dišán!“ Musela mě krotit polovina rodiny. „Co sis vlastně myslela? Cos chtěla udělat?“ plísnil mě Iljás. „Zaútočit na ně? Rozbít jim čelní sklo?“ Iljás s několika dalšími sourozenci se právě vrátili z pole. Byli unavení a páchli po cibuli, kterou sklízeli. Můj pokus pomstít Dišána jim připadal jako dětský výbuch. Matka se zase zlobila, že jsem vběhla na silnici. Obvykle mou vznětlivost tolerovala a někdy se jí i bavila, ale v těch dnech byli všichni podráždění. Upozorňovat na sebe bylo nebezpečné, obzvlášť pro mladou a neprovdanou dívku. „Pojď sem a posaď se,“ řekla matka stroze. „Děláš ostudu, Nádijo. Tohle se tě netýká. Muži se o to postarají.“ Život šel dál. Iráčané a zejména jezídové se umějí dobře přizpůsobovat novým hrozbám. Musí, když zkoušejí žít pokud možno normálním životem v zemi, která se rozpadá. Některá přizpůsobení byla relativně malá. Okleštili jsme svoje sny – že dostudujeme, že zanecháme práce na poli a budeme dělat něco méně namáhavého, že se jednou provdáme – a nebylo těžké se přemluvit, že takové sny jsou nedosažitelné. Někdy jsme se přizpůsobovali postupně, aniž by si toho někdo všiml. Ve škole jsme se přestali bavit s muslimskými spolužáky, a když vesnicí projížděl někdo cizí, schovali jsme se v domě. V televizi jsme sledovali 23
Posledni_divka.indd 23
13.3.2018 19:02:04
N á di j a Mu r á d ová
zprávy o útocích a začali jsme se více zajímat o politiku. Nebo jsme se od politiky úplně odstřihli a měli jsme pocit, že nejlepší je být zticha. Po každém dalším útoku muži postavili za vesnicí kousek hliněné hradby. Začali stavět na západě, směrem k Sýrii, a jednoho dne jsme se probudili a uvědomili jsme si, že zeď obklopuje celou vesnici. Potom, protože jsme si stále nepřipadali v bezpečí, muži vyhloubili kolem vesnice příkop. Po celé generace jsme si zvykali na malé bolesti nebo nespravedlnosti, až nám připadaly tak normální, že jsme si jich přestali všímat. Myslím si, že právě to je důvod, proč jsme začali přijímat některé urážky, třeba že někdo odmítl jíst naše jídlo. Když si toho někdo všiml poprvé, patrně to vnímal jako zločin. Dokonce i hrozba dalšího firmanu byla něčím, čemu jezídové přivykli, i když toto přizpůsobení bylo spíš pokřivení. Bolelo to. Dišán byl stále v zajetí a já jsem se se sourozenci vrátila na pole s cibulí. Nic se tam nezměnilo. Cibule, které jsme zasázeli před několika měsíci, už vyrostly. Kdybychom je nesklidili, neudělal by to nikdo. Kdybychom je neprodali, neměli bychom peníze. Všichni jsme klečeli vedle zelených trsů, vytrhávali cibule z hlíny, vždy několik najednou, a ukládali jsme je do pletených plastových pytlů, kde je necháme vyschnout, než bude čas odvézt je na trh. Odvezeme je letos do muslimských vesnic? přemýšleli jsme, ale odpověď jsme neznali. Když někdo z nás vytáhl ze země černou a smrdutou shnilou cibuli, brblali jsme, zacpávali jsme si nos a pokračovali dál. Jako obvykle jsme brebentili, škádlili se a vyprávěli příběhy, které jsme slyšeli už milionkrát. Moje sestra Itké, největší vtipálek rodiny, všem připomněla, jak jsem se tenkrát snažila zastavit to auto: hubené vesnické děvče 24
Posledni_divka.indd 24
13.3.2018 19:02:04
Po s l e dn í dí v k a
s šátkem padajícím do očí mává klackem nad hlavou..., smíchem jsme se váleli po zemi. Z práce jsme si udělali hru a závodili jsme, kdo posbírá nejvíce cibule – stejně jako jsme před několika měsíci závodili, kdo zasadí nejvíce sazenic. Jakmile se slunce začalo chýlit k západu, šli jsme domů. Večeřeli jsme na dvoře a potom ulehli vedle sebe na matrace na střeše domu. Pozorovali jsme měsíc a šeptali si, dokud nás nepřemohla únava. Nakonec všichni usnuli a rozhostilo se ticho. Nepřišli jsme na to, proč únosci ukradli i zvířata – slepici, kuřata a dvě naše ovce. Zjistili jsme to až o dva týdny později, když Islámský stát obsadil Kóčó a většinu Sindžáru. Jeden ozbrojenec, který pomáhal nahnat všechny vesničany do budovy školy, později vysvětlil únosy několika vesnickým ženám. „Říkáte, že jsme se objevili z ničeho nic, ale poslali jsme vám zprávy,“ řekl s puškou u boku. „Když jsme sebrali slepici a kuřata, znamenalo to, že vezmeme vaše ženy a děti. Když jsme vzali berana, znamenalo to, že zajmeme vaše kmenové vůdce, a když jsme ho zabili, znamenalo to, že máme v plánu je zabít. A to jehně, to byly vaše dívky.“
25
Posledni_divka.indd 25
13.3.2018 19:02:04
Nádija Murádová a Jenna Krajeskiová POSLEDNÍ DÍVKA Z anglického originálu The Last Girl, vydaného nakladatelstvím Curtis Brown Group Limited v Londýně v roce 2017, přeložila Hana Antonínová Odborná revize textu Petr Felčer a Petr Kubálek Redigovala Alena Frimová Jazyková revize Richard Straberger Obálku zhotovila Gabriela Janovská Odpovědná redaktorka Leona Macháčková Technická redaktorka Lenka Gregorová Počet stran 344 + 8 stran barevné přílohy Vydala Euromedia Group, a. s. – Ikar Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2018 jako svou 9715. publikaci Sazba TYPA, spol. s r. o., Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz
Posledni_divka.indd 343
13.3.2018 19:02:18