Issuu

Všem, kteří našli odvahu…

asedl do vozu, jediného místa na světě, kde se cítil ještě volně. Kam na něj nikdo nemohl. Tak si to aspoň zoufale namlouval. No ano, můžete namítnout, že v autě jste svázáni popruhy jako tele před porážkou, a taky předpisy a rychlostí a kdejaký dopravní policajt si vás může podat – a taky že si vás občas podá! ObzvlášD když se den co den protloukáte městem, jako je Praha, které věčně trpí zácpou a neurotickými záškuby a vůbec se tohleto město netváří bůhvíjak, když mu vjíždíte do těla. Tak jaká svoboda! Museli byste ale žít v kůži Davida, čerstvého čtyřicátníka, abyste pochopili, jak moc pro něj znamenalo zavřít se v jeho oplechovaném bunkru na čtyřech kolech. Byla to jeho Faradayova klec proti všem pohromám, ženským, věčně opožděným termínům a nenažraným povinnostem, které se před ním vršily s urputností městské skládky. Se zavrzáním se usadil do sedadla, automaticky se připoutal a vychutnal si okamžik onoho CVAK ve dveřích. Tak, a te na mě nemůžete. To všechno se dalo snadno vyčíst z jeho tváře i přes kouřové okenní sklo.

1. Oslava

Jeho čtyřicátiny byly ještě čerstvé. David nijak zvlášD rád neslavil, a rozhodně ne v kruhu rodinném. Kdo probohaživého vymyslel ten strašidelný zvyk slavit „v kruhu rodinném“? Ten kruh mu hodně připomínal obojek, kterým byl bezpečně uloven, chycen a částečně znehybněn. Ovšemže jen částečně, aby mohl být rodině užitečný, vykonávat práci ve své malé právní kanceláři a držet se domova a být neustále na dostřel své podezřívavé manželky. V duchu si říkával, že je takový malý domácí sráč. Neškodný, hodný, bezproblémový. Nějak věřil, že se to od něho čeká a že to tak má doma každý, tak co? Tedy ta oslava. Když přečkal přeslazené máslové dorty a povinnou radost nad dárky, došlo i na nezbytné přípitky. Ty se posléze ukázaly být jedinou vstupenkou do konečně normálního světa opilců. V tomhletom světě špatně vyslovených vět („Mhlu jáá vim, že ééé to takto ne-ne-nepůjde, brácho, tě mám rááád… a ty seš ehůůů – škyt – kerej, vole…“) už mohl konečně povolit opasek, zavřít se s chlapama v kuchyni a smrkat do umyvadla. Ono se mu vůbec v přítomnosti mužů zdálo, že dřez je až moc dobrý mnohaúčelový předmět, než aby se v něm jen mylo nádobí a ruce. Příbuzní se konečně rozjeli zpátky do svých domovů s plnými krabicemi zbytků – vždyD by to byla škoda vyhodit – a s novou náplní svých debat. Poslední objetí ve dveřích, ale to už David nerozeznával vysavač od tety. Všichni se připitoměle usmívali. Ti střízlivější se sice tolik nebavili, zato měli konečně o čem mluvit. Není nad to mít koho pomlouvat. „Viděls ji, jak přibrala? Ta teda vypadá.“ „A nezdá se ti, že ta jejich děcka jsou moc divoká?“ „Ježiši, ten se zase předvedl, starej smeták opelichanej…“ Zkrátka, příbuzní milují rodinná setkání. Dveře konečně přivřely ve svých pantech poslední slova a Davidova rodina se rozdělila na dvě skupiny. Tedy pokud nepočítáme dva spící potomky, jednoho psa a kocoura, který

byl ovšem tak tlustý, že ho lze počítat za dva. Těm bylo všechno jedno. Manželka a sousedky se zavřely v obýváku a štěbetaly si tam; jejich hlasy zněly trochu přiopile a trochu zbytečně teatrálně a vůbec špatně skrývaly vzájemnou nevraživost uprostřed všech receptů na pohankové koláče, tipů na anti-aging krémy a sdílené radosti nad tím, že jsou tak happy. Monika, která si od doby, co v práci sbalila francouzského šéfa – trochu přestárlého, ale přece jen použitelného plejboje pyknického zjevu – nechává říkat Monique, se rozplývá radostí a nechce si ji nechat pro sebe. Svým francouzským úlovkem dosáhla vrcholu kariéry a od té doby trpí nutkáním mluvit distingvovaně a jenom pozitivně. Ostatním dámám tím úspěšně leze krkem, ale to si ženské do očí neřeknou. Na to by se musely lahvím více podívat na bříško. „Zuzano, to bylo prostě báječné! Vypadáš dnes tak, ale tak úchvatně. Ten koláč? Musíš mi dát recept, viR že mi ho dáš, drahoušku?“ (Soudnější sousedky ti, holka zlatá, za chvíli vyškrábou oči, jestli nepřestaneš… Poznámka autora)

Zuzana, ne příliš vzhledná intelektuálka s prořídlými blonRatými vlasy a unavenými těžkými prsy, dále jen majitelka oslavence, se chabě pousměje a přistoupí na tuto falešnou hru na lichotky všeho druhu. „Moný, to víš že ano. Leze to sice na břicho, ale to tebe nemusí trápit. Jsi tak štíhlá, až mám obavy, jestli to s tou hubeností nepřeháníš…“ No a podobné plky, které se vedou, když se sejdou ženské, které nejsou úplně nejlepší kamarádky, ale o to vydatněji to předstírají. Až když se holky rozhoupaly k další lahvi šampaňského, přestaly se konečně hlídat a tu a tam z jejich řečí prosákly obavy o to, co bude, až děti odrostou, a co když ten jejich někoho má a že už toho všeho mají tak akorát dost. Začaly se i víc smát, obzvlášD když došlo na to, jakého ho kdo má. To je vůbec vděčné téma a jsou to ty vzácné okamžiky, kdy je lepší nebýt chlapem. Na nikom z mužů nenechají nit suchou a ty jejich slavné pindíky jsou neúprosně zbavovány délky, síly, vytrvalosti a důstojnosti. To je ženský boj ve zkratce. Zkrátka

začaly mluvit o to normálněji, oč loudavější byl jejich jazyk a rozostřená mysl. Nechejme ženské jejich kušnění. Davidovi se už taky rozutekly všechny starosti, které na něho jinak všude věrně číhaly stejně jako ta jeho žárlivá stíhačka. Alkohol mu pomáhal odrážet jejich dotěrné útoky. Vínem zaplnil hradní příkop, přes který se k němu nedostal nikdo z rodu Nepříjemností. Smlouvy – seru na ně. Termíny – nezájem. Výčitky, depky, bolavé koleno, ranní úplně zbytečná hádka se ženou v koupelně, pak ten natržený pytel s odpadky – rozsypaly se po koberci dřív, než je stačil hodit do popelnice – bylo toho na něho dnes hodně. K tomu ten příliv příbuzných, které snese ještě tak párkrát do roka po telefonu. To se to předstírá radost jedna radost. Naštěstí se dočkal odlivu. Dům pomalu vyprázdnil obsah svých střev, zůstali jen ti, které snesl a kteří s ním drželi krok v pití. Jejich kroky však byly impozantně vratké. Ale jak se tak kymáceli všichni stejně po zahradě, připadalo jim, že jsou nanejvýš stabilní, jen země kolem nich se povážlivě potácí a chvěje. Jako by byla opilá. David pocítil náramnou úlevu. Ne snad proto, že má tu pitomou oslavu za sebou. To se dalo koneckonců po půlnoci očekávat, že už bude po všem tom potřásání rukou a přebírání dárků, lahví a polibků. Uvolnění přišlo automaticky s tím, jak mu usínal mozek, vypínala paměD a všechno to, co ho staví do latě jako vojáka při ranním nástupu. Nemyslel na nic. Bylo mu jedno, co a komu říká. A kluci – pořád si tak chlapi mezi sebou říkali, i když už se hůř ohýbali k tkaničkám a ještě hůř zase narovnávali – na tom byli stejně. A tak tam v tom zvláštním prázdnu mezi půlnocí a ránem postávali v létem rozvoněné zahradě čtyři věrní. Mleli pantem anebo jen tak tiše postávali a čůrali zamyšleně do skalky. Zuzana by se posrala, napadlo ho škodolibě, ale byla to poslední myšlenka na jeho ženu. Další už nepřicházely a on byl naprosto svoboden. Oklepali, zasunuli, zipem se už neobtěžoval nikdo z nich. Měl pocit, že říká něco stěžejního. Nebo to říkal soused MaDa? Všichni čtyři byli důležití jako vidle v hnoji, když se

myšlenku snažili uchopit roztřesenými slovy. Slabiky jim utíkaly a hrály si škodolibě na schovávanou. Ale i tehdy pánové zachovávali dojemnou důstojnost opilců. Dokonalé souznění duší. Tiché spiklenectví. Nikomu nevadilo, kdo má jaké zuby, milenky, děti, psy, složenky a choutky. Mužský svět nehodnotí své osadníky. Dorazili poslední dvě lahve, přece to tady nenechají… bůh ví, co bude zítra! Mátožně se rozkymáceli k pohybu. MaDu David doprovodil až domů, bydlel hned vedle. Byli na tom oba poněkud vratce, ale ve dvou se stabilita lépe chytá i předstírá. Šlo to pomalu, jenže kdo by takhle v půl třetí ráno pospíchal? A tak se klopýtavě potáceli krok za krokem k sousedově brance. Těch pár slov, která prohodili („kamaráde, já už… viš… to musíme… kurva já se na všechno… tě vážně mám rád… vždycky budeme… to by tak… jsme nejlepší… nasrat… viR, kamaráde…“), okolkovalo jejich věčné přátelství. Jejich vratké kroky doprovázelo blikání lampiček, to jak je postupně vystopovala čidla. Připomínalo to scénu na Broadwayi. Jedna lampa za druhou se rozzářila, zatímco ta předchozí po chvíli dohasínala. A obě hvězdy tohoto představení tak byly mapovány po celé své klikaté trase. Nasvíceno jako americkými filmovými profíky. Děj poněkud skoupý, spíše severské produkce. Procítění připomíná zlatou éru nesnesitelně upovídaných a niterných francouzských bijáků. Nostalgie nanejvýš slovanská. Pak se svalili do náruče kovových dvířek, která se naštěstí nezamykají. Jinak by se MaDa i s Davidem svalili do pivoněk a blaženě usnuli, najít a trefit se klíčem do zámku by už bylo nad jejich síly… Ale spát v objetí pod širákem jim nebylo souzeno. Vrátka hladově pojala MaDu do svých útrob. David ho skoro následoval, ale zachytil se košilí o nějakou větev nebo co a jeho „kurvadrátdoprdele“ rozštěkalo všechna spící psiska v okolí. Pak se zase, s kusem větve v rukávu a bez kousku košile, tápavě hrnul zpět.

(Vím, toto popisování ničeho zabralo mnoho řádků a dohromady se nic nestalo, ale tak už to s opilci chodí… uběhne mnoho času, málo řečí a ještě méně činů… Pozn. autora)

Na zahradě zakopl už jenom o prázdné lahve a spícího Petra. Věrný kamarád, otužilec a horal. Tomu udělá ranní rosa jenom dobře. V obýváku vyhrávali Red Hot Chili Peppers. Trochu jim to kazí upištěný zpěv těch propitých najád, pomyslel si David. Ještě se mu domů nechtělo. Musel by spát v kuchyni nebo projít obývákem – a toho se bál. On sám proti rozjíveným ženským, to by nedopadlo dobře. Určitě by nějakou poblil nebo ošahal tu nepravou a těch řečí, co by zítra schytal. Zastavil se u dveří, po paměti vytáhl cigarety a na potřetí si zapálil. Ten důvěrný dech nikotinové milenky! Byl šDasten, jak jen může být šDasten chlap, když je ponechán na pokoji, nikdo po něm nic nechce a nic nemusí. Tu velebnou chvilku narušil nečekaně pohyb kliky. Ven z domu se vymotala Katka, kamarádka jeho ženy, bydlela přes dvě ulice. Mohl to tušit, protože tomu předcházel z okna obýváku výbuch halasného loučení a mlaskavých pus a kvílení, jako by někdo odcházel na popravu. Proč se ty baby nemůžou loučit normálně? Klidně? Upadnout třeba jako jeho kámoši? Zmizet bez hluku? Snil o tom, jaké by to bylo, kdyby jeho žena mohla být aspoň občas v režimu off nebo alespoň unplugged. Nevadilo mu, že není a nikdy nebyla byD jen pětistá padesátá pátá náhradnice královny krásy. Nevadilo mu, že je po dětech a věčném hrbení se u počítače povadlá. Nevadilo mu, že snadno ztrácí nervy a klíče a pořád si na něco stěžuje. Že jí nestačí šéfovat lidem v práci a doma buzeruje i jeho jak nějakého eléva. Že ji má ustavičně za zády. Že pořád fňuká a není schopná být sama a jen tak ráda… Tuhle mu volala uprostřed firemního večírku. No, chlastali s kolegy a báječně se bavili a vedli ty chytré řeči, které chlapi vedou. A do toho asi padesát telefonátů. Nakonec to otráveně zvedl, atakován povzbudivým rykem kámošů: „Vyser se na ni!“ Jeho drahá mu kvílela plačtivě do sluchátka, že zapo-

mněl vytáhnout popelnici na chodník a ráno přijedou popeláři, a kdy se teda vrátí domů. „Ty vole, jí příště vysvětli, že to je ta hranatá věc na kolečkách a kurva se to normálně nakloní a vono to jede skoro samo. Vole, příště zavolá asi hasiče nebo Hradní stráž, aby jí tu popelnici vytáhli ven, ne?!“ Fakt si nestěžoval. Zvykl si. Zvykl si na to, že se od něj čeká pokojný a nevalný manželský sex. Společná nebo osamělá lahev vína u televize, kterou po hodině spolehlivě přechrápal. Ranní obřadné loučení a úprk do práce. Dobrý příjem, jak se sluší a patří na dobře situovaného advokáta ve slušné čtvrti, kde se hledělo na to, abyste příliš nevyčníval ani nezapadal. Dvě děti, dvě auta, manželka a dobře utajená milenka, pes a pravidelně posečený trávník a grilovačka na zahradě. Povinné návštěvy příbuzných a společné dovolené, které upřímně nesnášel. Nikdy nepochopil, proč to všechno musí snášet. Proč, když každý z nich chtěl někam jinam a pokaždé se jelo tam, kam chtěla jeho žena. Aby byl klid. Pro ni to znamenalo, že ji má rád. Pro něj čisté utrpení. A tak každým rokem dřepěl na nějaké vysněné pláži s rodinou a myslel na to, jaké by to bylo být někde jinde, sám nebo jen s dětmi. Naučil se nad tím moc nepřemýšlet a brát věci tak, jak jsou. Asi to tak má být, ne? Všichni kolem něho to tak měli anebo chtěli to tak mít. Přiměřeně šDastný a harmonický a úspěšný život. Nádherně dokonalá nuda a dokonale nudná nádhera. David si nemohl stěžovat. Děti se povedly, byly úspěšně rozmazlovány a obklopovány láskou a hromadami hraček a viděl se v nich. Vlastně byl nejraději, když byl doma s nimi, jen on sám. Sám uvařil, sám jim pomohl s úkoly, sám je dal spát. V klidu, bez nervů. A pak si zalezl s psiskem do postele a závodili, kdo usne dřív. Zatímco ta jeho plačka bědovala se svými stejně naloženými, dobře vyleštěnými kamarádkami nad tíhou jejich života, popíjely už třetí prosecco a fakt si nevěděly rady, zda jsou lepší Maledivy nebo Mauritius a jestli se už ve Four Seasons nepohoršili. Nákupy v Pařížské a v Londýně je už taky nesmírně vysilovaly.

Vlastně žil tak, jak se domníval, že by chtěl žít každý, kdo neměl to štěstí takto žít. Nevadilo mu nic. No, nevadilo, nejspíš si zvykl a nemyslel si, že by na tom chtěl cokoliv změnit. V zásadě mu vyhovovalo, že to vůbec nějaké bylo. Jestli dobré nebo špatné, tím už neměl vůli se zabývat. „Ta tvoje furt pičuje, kamaráde, ale aspoň se drží doma…“ utěšoval ho vždycky Honza, kterému ta jeho utekla za nějakým hajzlem s bělostným chrupem a temnými investicemi. „Ty vole, kdyby si ta moje někoho našla a dala mi na chvíli pokoj, to by bylo něco…“ namítal David. Tak tady si hoši neporozuměli, ale shoda v názorech není to, proč se chlapi rádi setkávají. Další pivo U Vejvodů se už nese ke stolu a v pěně se každý rozpor snadno utopí. Ale zpět k oslavencově rozjímání nad ránem na pozvolna procitající zahradě. „Nazdar, KáDo, ty už deš?“ David byl rád, že dal dohromady větu. KáDa se rozjíveně usmála. Nikomu z nich nepřipadalo divné, že se ptá takhle kolem třetí, proč UŽ odchází. „No, už bych asi měla. Jsem toho dost vypila. Moc fajn to bylo. A blahopřeji, seš skvělej…“ Katku to samotnou dojalo. Najednou jí došlo, že oslavit čtyřicítku si zaslouží něco mimořádného. A jak se jí šplouchala nostalgie a hořkost nad zánikem mládí s litry vína a ještě něčeho v té její hlavičce střižené na mikádo, nabyla dojmu, že říct „Blahopřeji a dobrou noc“ je trochu málo. A ke slovu se dostala řádná dávka postmejdanové melancholie a doposud dobře kočírovaná vášeň. Na odchodu se otočila a Davida pevně objala. Měl co dělat, aby se udržel na nohách, a teR ještě toto. Nezbylo, než se jí pevně držet a nechat věci tak, jak přicházejí. Našla si jeho rty a zhluboka se do nich ponořila. Neměl sílu ji od sebe odtrhnout a marně hledal i důvod, proč by to dělal. Páni, kdy naposled zažil něco takového? Došlo mu, že odejít by znamenalo, že tu holku urazí a že přijde o něco příjemného a nečekaného. Že by byl za debila. Dával si pozor, aby jí neříhl do pusy. To by se opravdu

předvedl. Všechno bylo jako v mlhách. Zdálo se mu, že zaslechl první zpěv kosů. Nad hlavou v prvním patře šuměla pohasínající zábava, ty ženské teda mají výdrž. Ale ta ruka, která mu právě zajela do kalhot, se mu nezdála ani trochu. Překvapilo ho, že téměř vzápětí se probrala erekce z hibernace do stavu pohotovosti, na to by v tomto stavu nevsadil ani chcíplou kočku. Byl ožralý, zvláštním způsobem nade všechno povznesen a malátný. Chtělo se mu spát a zároveň se mu nechtělo přijít o něco, co bylo na dosah. Ta holka to ale umí. Nikdy si jí nijak zvlášD nevšímal. Tuctová brunetka s hezkým smíchem a rozpustilou mezírkou mezi zuby. Ani nebyla nijak zvlášD kozatá. No ano, pan David byl horňák… TeR s překvapením koukal, že by měl vše přehodnotit. To ta magická čtyřicítka, no jasně. Neomaleně jí vytáhl halenku až ke krku a mačkal její drobná ňadra. Hrome, má krásné malé kozy, které chutnají jako… nedovedl si vybavit, co mu připomínají. Něco z dávného léta, ve stanu, potají, s první holkou. Trochu slané z horké noci, voněla mu sladce. Opilství ho osvobodilo od obav, že je někdo sleduje. Jak je snadné zapomenout na zářící okno nad hlavou. Žádné není. Jen její vlhká pusa a klín, kam se naučenými pohyby dostaly vzápětí jeho prsty. Zasténala jako kočka. TeR se zrovna kočky kolem baráku mrouskávají, jedno další kňučení navíc se ztratí. Odtáhl ji dál do zahrady, k altánku. Spíš tam oba dopadli, tancovali nemotorně mezi poházenými lahvemi. „Kurva,“ zašeptal, když o jednu zakopl. Pád ovšem urychlil hledání vhodného místa. To nejvhodnější bylo zrovna teR pod nimi. Rychle si na něj usedla a blaženě se rozesmála. Hm, tu kočku to baví. Začal se taky usmívat. Byl ohromen tím, co se děje. Co se děje právě teR, právě s ním a právě na něm. Pořád mu to úplně nedocházelo. Ožralý jak prase, ale ne zas tak, aby úplně odpadl. Bylo mu fajn a naprosto jedno, že o kousek dál je jeho žena se svými družkami. Bylo mu jedno, kdyby je někdo uviděl. Nechal se dobrovolně ojet touhle rozkošnou holkou, která asi taky úplně neví, co dělá. Pohyby nad ním se najednou zrych-

lily, pak ještě víc, připadal si jako tkalcovský stav, po kterém jezdí člunek sem a tam a tká tkaninu, jak jinak. Ztrácel se v rozkoši, která ho zaplavila a kterou během pár okamžiků doslova zaplavil i ji. Bylo to rychlé, zvířecí. Naprosto samozřejmé a nutné. Přirozené jako dýchání. Pak už nevěděl nic. Propadl se do spánku, kalhoty na půl žerdi. Probudil ho ohon psa, který mu nadšeně ovíval travnatě zmačkanou tvář. Krutá jsou rána zhýralcova. David se bezmocně díval přes zamlžené oči přímo do psí zadnice. No ano, psisko, sotva se dočkalo vypuštění na zahradu, se radostně rozeběhlo ke svému pánovi, aby si ho zblízka očenichalo. Bylo patrně jedinou žijící bytostí v okolí, které pach včerejšího vína, cigaret všeho druhu, propocené košile a jistého pižma obojího pohlaví nevadil. Ušlechtilý ridgeback býval sice u svého pána přivyklý na jinou směs pachů: parfém Paco Rabanne, vůni plodů moře, dokonale čistého obleku a kožených sedadel… toto ale bylo jiné kafe! Režné, zemité, rozkošně zvrácené. Olizoval Davidovu tvář a všechno, co nebylo zakryté, aby načerpal tuto osvěžující změnu páničkova aroma. „Tlamo, padej ode mě!“ ohnal se po něm, což si hafan vysvětlil jako přátelské ponouknutí k blbnutí. Takovou příležitost si nenechal ujít. Hopsal po tom umolousaném chlapíkovi, tahal ho za cíp košile a zejména se mu zalíbil uvolněný opasek. Tam věděl s naprostou jistotou, že může použít svůj dravý stisk a nemusí se unavovat sebekontrolou. Zahryzl se do řemene a táhl, táhl… Taky čekáte, že přispěchá na pomoc děda, bába, vnučka, kočka a myš, že? Pes hrdě vytáhl koženou obětinu z kalhot a systematicky ji ničil. David byl koneckonců rád, že si Tlama nevybral něco jiného. Rozhodl se nic nedělat. Což z pohledu vnějšího pozorovatele vypadalo vcelku nenápadně: chlápek v nejlepších letech se válí po zdupaném, jindy pečlivě pěstěném trávníku mezi vajgly, sklenicemi, lahvemi, rozdrobenými chlebíčky a proděravělými vzpomínkami na včerejšek. Usmívá se jako idiot, ještě ho nezačala bolet hlava ani dorážet výčitky a povinnosti, z kalhot mu kouká spící penis a je mu blaze jako dítěti, které

si umí dopřávat luxus na nic nemyslet. Rozhodně ne na budoucnost. Možná proto se dnes David tváří tak přitrouble, protože kdy se podaří serióznímu, dobře situovanému muži se takhle po ránu válet v trávě s pérem venku a je mu to dočista, ale naprosto úplně jedno? Pak mu přepůlily zorné pole nějaké tyčky. Ne, nepatřily Tlamě, patřily jeho ženě. Nohy příliš štíhlé na to, aby unesly přídomek hezké. Vypadala podstatně hůř než včera, kdy ze sebe dokázala vyrobit oduševnělou půvabnou dámu. Ale byl už zvyklý na ranní verzi ženských půvabů, tak obnažených a bezbranných bez barviček a podprsenek a nakroucených vln. Byl to takový hard core krásy, která je otesaná na dřeň tak, že už z ní nic nezbylo. „Ahoj, Zuzko, jak je?“ zachraptěl směrem, kde tušil její hlavu. Přisedla si na bobek. Hrome, před chvílí jsem měl před obličejem psí prdel a te tohle, pomyslel si v duchu. Ale zrak byl ještě stále soucitně paralyzován ranním sluncem a alkoholem a jeho jazyk ztěžklý, takže se nezmohl na žádnou hrubost. Naštěstí. Proč by měl být dnes na někoho zlý? „Vy mužský nic nevydržíte, my to táhly s holkama skoro až do rána. Paráda, ne? Byl to bezva večer. Ty jo, dnes nedělám nic,“ zašvitořila mu ječivě k uchu. „PojR, lehni si tady ke mně, budeme spolu nic nedělat,“ řekl nejněžněji, jak mohl. Její řeč se ale valila dál. Zuzana právě zahodila jedinečnou příležitost sdílet intimitu se svým mužem, který byl sice myšlenkami ještě pořád někde jinde, ale zrovna chtěl být i s ní. Natahoval k ní ruku. Nic. Mlela dál: „Děcka jsou s chůvou na výletě v zoo, přespí potom u máti, odvede je zítra rovnou do školy. Naštěstí jsem se s ní domluvila už včera. V poledne přijde paní na úklid. Do kuchyně raději nechoR, je to hrůza. Cha cha, mně třeští hlava. Na večer jsem objednala stůl jen pro nás dva, uděláme si soukromou oslavu, co ty na to, macku?“ Těšil se, jak si dá večer něco s cibulí a česnekem, aby se dorazil. Jak bude čumět do televize a do blba. Aby co nejvíc oddálil okamžik, kdy se zase převlékne za muže světa a bude

navoněn, s lehkou nagelovanou vlnkou přes chytré čelo, a s dokonale padnoucím oblekem a pevným krokem vstoupí do hustě předkresleného dne v pracovním diáři. „Ježíši, jen to ne…“ zamumlal. Ještě chtěl zůstat zvířetem. Záviděl Tlamovi, že mohl být v kůži zvířete jaksi z podstaty a napořád. „Macku, pojR se osprchovat. Ten pes tě koukám pěkně svlíknul, seš celej ožužlanej a oslintanej. PojR!“ Znělo to spíš jako příkaz. David se bolestivě rozloučil s rolí vyvrhela a špinavce, konec radosti. Dosoukal se do koupelny a tak, jak byl, se opřel o zeR a spustil déšD. A voda stékala pod límcem přes jeho hruR, dolů po břiše až přes tvrdnoucí úd; vždycky měla tu moc ho takto probrat k činu. Proud se pak dál řinul nohavicemi ke kolenům a vypracovaným lýtkům až ke špinavým chodidlům. Aha, ponožky taky někde ztratil. Stál tam, ani se nehnul. Horká voda rychle chladla v nacucaném oblečení a odnášela s sebou do kanálu včerejší den. Cítil se za sklem volný, lehký, nádherně sám. „Dáš si kafééé?“ prodrala se k němu přes vodní val otázka. Nesnášel tu její pisklavou dikci rodilé Pražačky. Sám byl náplava z jižních Čech a celkem se mu dařilo nepochytit zprzněný pražský přízvuk. Copak nedovedou říct normálně kafe, musí do toho přidat kulometnou dávku dalších EEEE? „Jo, už jdu, miláčku.“ Ale ano, měl ji rád – nebo aspoň nemohl říct, že by ji vyloženě rád neměl. A to mu stačilo. Měl za to, že takto by mu to mělo stačit. Vysoukal se z koupelny jako potápěč v neoprenu, když ztěžkle vyleze z moře, a stále oblečený zamířil rovnou do ložnice. A, si to ze mě někdo sundá, pomyslel si, když marně bojoval s knoflíky a nohavicemi oddaně přilepenými k mokré kůži. Upadl do peřin a nechal všechno osudu. „Á, tady tě mám!“ zaslechl známý hlas. Ta Zuzana mu vážně nedá pokoj. „No to přece nemyslíš vážně! Všechno je mokrý! Padej z té postele!“

David bezmocně vztáhl ruce směrem ke zvuku. Žena právě zápolila s košilí a stahovala ho z kůže. „Ukaž kozy…“ vypadlo z něj. Ještě pořád byl opilý. „Ty máš ale blbý nápady, Davide!“ okřikla ho. Ale nechala ho, aby ji chytil a držel za ty její majáky. Trčely z nich obří, do široka rozlezlé bradavky jako světla ve tmě. Podařilo se jí sundat z něho všechnu tu mokrou vrstvu. Jemu stačilo tahat ji za vytahaná, ale pořád ještě plná ňadra, o zbytek nejevil zájem. Neměl na to sílu. Tento naučený pohyb v něm vyvolal něco jako Pavlovův reflex. Rychlé vztyčení, rychlé vyvrcholení, spánek. TeR už doopravdy spal a bez povšimnutí nechal den prosvištět kolem sebe. Večer se způsobně oholil, navoněl, obléknul, vytáhl rty do úsměvu a nejistou chůzí se vydal se svou drahou do nóbl restaurace, aby oslavil… proboha, aby zase slavil? Myslel, že to má za sebou. Ale pak si racionálně objasnil, že jíst se musí a Zuza bude ráda a nechá ho třeba pak už na pokoji. Snad. Při nejlepší vůli nebyl schopen se ani podívat na šampaňské. Hergot, ta ženská má ale žaludek, zíral uznale na Zuzanu, která nezaváhala ani na chvíli a pila i z jeho sklenice. Copak včera ty baby nechlastaly dost? Požádal o vodku a pak další a hlava i žaludek se rázem zklidnily. Pak už se ládoval vším, co mu přinesli. Dnes by si překousl jazyk vyslovit ty jejich exotické názvy nahlas. Říkal, co ho napadlo, a smál se a už nikdy si nevzpomene čemu. Taxi je vrátilo do ztemnělého domova. Nezvyklé, být tu sami. Tušil, že Zuzana ještě neskončila. Měla v sobě zafixováno, že když mají naplánovaný romantický večer, musí to být kurvadrát romantické, i kdyby se nikomu nechtělo. Lpěla na tradicích, na romantice, na oslavách i na tom přiblblém ječivém každodenním loučení u garáže, než se každý z nich rozjel jiným směrem. Na to ji dobře znal. A než čelit týdennímu útrpnému mlčení, raději se vzchopil. A tak David, den po oslavě svých slavných narozenin, obcoval bez jakékoliv vášně a nápadu se svou ženou, aby bylo všechno tak, jak má být. A v hlavě mu svítila víc a víc myšlenka, kterou se snažil zaplašit pravidelnými pohyby na těle své ženy – jenže když se

koukáte do slunce a pak zavřete oči, to slunce tam pořád je, aD svíráte víčka sebevíc. David se svalil na svůj díl postele a v hlavě mu už nepokrytě zářila pětisetwattová vzpomínka na půlnoční milování s tou holkou od vedle. Nebo to byl přelud? Možná se mu to všechno jen zdálo. Ale když zavřel oči, viděl všechno před sebou jako v kině. Sebe a ji. A do prdele…

2. Dnešek jako každý jiný

David konečně vklouzl do milosrdného pondělí. Jindy z toho pomyšlení, že je na startu pracovního týdne, nebyl bůhvíjak odvázaný. Dnes to však přijal vděčně a s ulehčením. Obalen ve svém pověstném „dobře oholen, oděn, ovoněn“ – a teR i „dobře naladěn“ – vylezl ze svého vozu a svižně vyběhl po schodech z garáže. Po paměti mrkl svůdně do recepce a pronesl své žoviální „Jak se dnes máme, krasavice?“ – měl ve zvyku lichotit recepčním. Nemyslel na to, co nosily pod sukní, ale ten kousek zdvořilosti mu přinášel velké výhody. Holky mu přednostně nosily poštu, a když bylo třeba, rády někam zaběhly nebo pozdržely návštěvu. Až ve výtahu mu došlo, že za pultem se na něj pátravě díval starý pán, který byl dnes ve službě. To se úplně nepovedlo, ale zbytkový alkohol z předešlé noci ho uchránil před pocitem trapnosti. Konečně ve svém křesle! Vše na svém místě. Jo, měl rád, když bylo vše na svém místě. Pera vpravo. Povinný obrázek rodinky vlevo. Na zdi zasněná scenérie z nedalekého Křivoklátska, jeho vlastní fotografie, na kterou byl jaksepatří pyšný a která vytrvale přitahovala jeho pohled. Na stole mu sekretářka navršila složky smluv. Byla to zkušená ženská s plným pochopením pro jeho úzkosti. Nesnášel, když měl na stole víc práce, než kolik byl schopen toho dne zvládnout. Zbytek se tedy vrstvil mimo dosah jeho očí na velkém jednacím stole za zády. Dáma v letech… marně si vybavoval, kolik Janě tak může být. A dívat se do výkazů, aby zjistil podrobnosti, mu připadalo hloupé. Tváří i přes její léta stále prosakovaly rysy krásné ženské. Vlasy si barvila na čokoládový odstín, jiný příměr Davida nenapadl. No, možná by to mohl být i koňak? Nosívala šaty; nic jiného na ní nikdy neviděl než puntíkované, pruhované nebo květované šaty. Nebyl to jeho vkus, ale líbila se mu její věrnost stylu. A hlavně, tato žena dovedla samu sebe i s tím, co na ní

přebývalo, patřičně nosit. Měla daleko do dokonalosti, ale bylo v ní něco, co ji dělalo v očích mužů přitažlivou a sympatickou. Takové to – šel bych s ní na pivo i do postele. A co mu velmi imponovalo, měla zářivé oči, které se smály, a nádherně vykrojené smyslné rty. Víc nepotřeboval. Ano, David si všímal toho, jak ženské kolem něho vypadají, aniž by tím cokoliv sledoval. Už dávno přestal cokoliv sledovat. Už dávno zapomněl dívat se na ženy jako na příležitost, výzvu, prsa a vaginu. Ale pojRme přesto ještě Janu omrknout. Neúprosně: za zátylkem se jí zvedal velbloudí hrbek z letitého sklánění nad klávesnicí. Zadnici měla vysezenou do široka. Pod bradou se jí rýsovala další. Kůži tam měla vytahanou jako levné tričko z tržnice. A obdivně: Jana byla skvělá. Skoro jako chlap, pomyslel si David. Mohl před ní mluvit tak otevřeně, že být otevřenější, asi by vykrvácel nebo praskl. Věděla o něm všechno. Byla ve věku, který ji opravňoval říkat, co si myslí, anebo taky výmluvně mlčet. A i když se mu neustále nabízely čerstvé absolventky obchodních akademií, bránil svou Janu jako lev. Byla jeho pevným bodem. A hlavně – jeho stíhací letka, manželka Zuzka, byla v klidu. Nepovažovala Janu za konkurenci nebo nebezpečí. Dokonce jí tykala a o Vánocích dávala nějaké prkotiny, jak už si ženské občas dávají. Tedy, ona Davidova manželka bývala laskavá i na mladé koncipientky, ale byla to ta přehnaná hraná vřelost a zájem, který projevují ženušky před jinými samicemi, když se cítí ohroženě. Za úsměvem se maskoval přinejmenším kuchyňský nůž připravený ke stažení skalpu. Zkrátka cokoliv, čím by tu svinimladounádhernouprsatouvlasatouokatounohatou zničila. A tak se Davidova žena měla přehnaně i k jeho kolegyni, přiměřeně hezké a přiměřeně mladé Daniele. Zkrátka ji nenápadně pozorovala, aby vyčenichala sebemenší příznaky jiného než pracovního zaujetí. To vše zakrývala pisklavě projevovaným přátelstvím. Jako „jak ráda tě vidím, musíme někdy na kafe, vypadáš výborně…“ a podobné plky, které si

ženské z nějakého důvodu nemůžou odpustit. Chudák Daniela jí na to skočila a považovala ji za přítelkyni. Byla však jen v hledáčku odstřelovací pistole nešDastné sniperky, která sleduje, zda a jaká hvězda je na Davidově oběžné dráze. Pak tu byla ještě Davidova spolužačka z fakulty, Lucie. A tady bacha. Jediné, co ji chránilo před vyškrábáním očí, bylo to, že se prezentovala jako šDastně provdaná a naprosto odevzdaná své kariéře. Jenže byla sakra tak přitažlivá, že se nešDastnice Zuzana zmohla leda na to, aby ji ostentativně přehlížela. Dokázala ji nevidět, i když se minuly na chodbě kancelářské budovy. A když jsme u výčtu osob, bylo by divné nezmínit Rudu, už trochu opotřebovaného světáka, který dokázal náležitě vytěžit vše ze svého titulu JUDr. Úporně se vyhýbal jakýmkoliv pevným vztahům. O to větší nálety na něj ženské prováděly. Ruda si Davida občas brával do parády. Znal ho už dost dlouho na to, aby u kamaráda pozoroval úbytek jiskry. Té jiskry, kterou mívají záletní chlapi, které ještě pořád nepřestalo bavit chodit nebezpečí naproti. „Davide, ty vole, nesmíš baby brát moc vážně… vem si a jdi. Musíš je umět poslat včas do prdele. Ony se stejně vrátí. S nima je to jako s rybama. Nahodíš sítě, rybky připlují… Vybereš si, vytáhneš. Ale nesmíš je zapomenout zase vypustit včas ze sádek zpátky do řeky. Ty vole, stejně nechápu, proč se ty ženské furt vracejí. Jsou jak umanutý nebo co. Čím víc je vyhazuješ, tím usilovněji se snaží dostat se zpět. To je úplně na palici. Jenže je jich moc, musíš umět říct ne. A taky nemá smysl se vybavovat pořád s tou samou. Každá ryba chutná jinak, ty vole…“ Toto samozřejmě nehučel do Davida v advokátní kanceláři Kejval & Smitalová & Dobrovodský, ukryté v moderní novostavbě na pražském Smíchově. Tam se Ruda choval nanejvýš reprezentativně. Dokonce mluvil spisovně a pomalu a nasazoval k tomu hlubší tón, který dával jeho slovům váhu a charisma a ženským rozepínal podprsenky. Ty nekorektní řeči jiného než pracovního ražení vedl s Da-

videm každý druhý týden, kdy oba vypadli do hospody U Vejvodů. Tam se zásadně nemluvilo o práci. Tam se nepopíjelo, nehovořilo ani nechodilo na toalety. Tam se jen chlastalo a kecalo a chcalo. David odevzdaně usedl do ergonomicky tvarovaného křesla. Došlo mu, že se tady cítí lépe než doma. Dnes tedy v každém případě. S kolegy měl tichou dohodu, že mu nebudou jeho narozeniny věčně omlacovat o hlavu. V pátek si připili, potřásli rukama, poplácali se po zádech. Dostal knihu pro vyžilé srdcerváče po čtyřicítce, k tomu baňatou lahev whisky a pusu na tváře a bylo to. Zpátky ke strojům. Na desátou měl naplánovanou schůzku s novým klientem. David dělá obchodní právo. Což lze popsat jako mnoho slov, mrzačení času, velká nuda a ještě větší peníze. Pokud ovšem byl člověk dostatečně zběhlý, ostrý a nelítostný. A především vytrvalý nimrat se v paragrafech, nekonečných nových a ještě novějších vyhláškách a ve stozích papírů. Bože, kam jsi rozum dal, když jsi vymyslel zákony?! Dalo se v tom snadno ztratit, to se však netýkalo důsledných a puntičkářských povah, jakou měl i David. Prototyp numismatika kombinovaný s auditorem, který měl rád pořádek ve všem. Především na stole, jak už víme. Ale i v papírech. To, že ve svém soukromém životě plápolal nějak bez vlastní vůle, to je už jiná. To nedokázal ovládat. Nebyl důvod, vše pevně třímala v rukou Zuzana. I to jeho manželství byl vlastně úkol, který splnil. A pak děti. A rodinný život. Dovolené. Nákupy. Barva sedačky. Televizní program. Poloha při sexu. Přestavět dům? Neviděl k tomu důvod, ale manželka rozhodla a bylo to. Byl koneckonců rád, že nemusel o ničem rozhodovat. A ještě mu pořád nedocházelo, že by mohlo být všechno jinak. Neměl rád co by kdyby… dělala mu dobře jistota zajetého stroje, který spolehlivě jede přesně naplánovanou cestou. Žádné odchylky a změny. Pravidelná údržba zajištěna. A pro případ, že by se cestou chtěl poohlédnout jinam, třeba se jen podívat, kudy vede tato nebo tato odbočka, pro takové případy tu stála na stráži jeho drahá žena.

Pravidelně ho kontrolovala skrze telefonáty. Třeba si jen postěžovala, že zahradník je strašný ňouma. Že pes zase rozkousal hadici. Že děti jsou nachlazené a jestli je vzít k doktorovi nebo ne. Že si neví rady, jestli koupit panenku nebo raději žebírka. Že mluvila se Svobodovou a to teda musí slyšet… Že s kamarádkou objevila naprosto úžasný obchod s potahy. Že by měli napsat její tetě k Velikonocům. Že volá jen tak, jestli je v pořádku. Že teR četla v časopise bezva článek, jen si nemůže vzpomenout kde. David byl tak zformován do pravidelného tvaru ideálního manžílka, že už se mu z té těsné formy ani nechtělo. A možná by to i bolelo, vysoukat se z jejích pevných a za ta léta už přirostlých stěn. Manžílek, který nepředstavuje žádné překvapení, riziko ani nežádoucí změnu. Který je vždy tam, kde má být. Po ruce. Který neříká ne. A který je spokojen, protože nemá páru, jak by to vypadalo, kdyby to změnil. Přesně v 10:00 uvedla sekretářka dva pány v oblecích. Položili na jeho stůl dva objemné balíky dokumentů. Na jeho stůl! David se bolestivě usmál. Jeho řád na stole byl v ohrožení. Uchopil papíry a odložil je na velký bílý stůl určený pro jednání s klienty. To ho uklidnilo. Vše je, jak má být. A pak už nevyšel z konceptu. Vyslechl. Promluvil. Zeptal se. Navrhl. Zase vyslechl. Zapsal. Střídavě hleděl do tváří mužů i do chabého odlesku vlastní tváře v počítači. Všichni tři dovedli kultivovaně mluvit a dělali na sebe nejlepší dojem. Až se zdálo, že se ukájejí vlastní erudicí a sešli se jen proto, aby se navzájem předvedli před posluchači. Komorní divadlo. Pečlivě zašrouboval masivní pero. Jana přinesla první ranní cappuccino. Vytiskl další lejstra. Podali si ruce. Vše mělo spád, který mu dělal tak dobře. Zůstala po nich vůně dobrých pánských parfémů, které připomínají svého nositele ještě dlouhou chvíli poté, co odejde. Nevtíravě, ale nezapomenutelně. Jako vzpomínka na dobrý sex. Jako pocit, když si na záchodě dobře ulevíte. A vůbec Davida napadaly samé fyzické projevy. Jako by to nejpříjemnější bylo vždycky ukryto na těle, vlastním nebo cizím.

Osaměl v kanceláři. Protáhl se ve svém anatomicky laskavém křesle, promnul koule ve svých perfektně střižených kalhotách. Nádherná chvilka osamění. Crrrrrr. Crrrrrr. Crrrrrr. No ano, jeho žena. Ovšem. „Ano, zlato, vím, odvezu děti z tréninku. Jo, dobře, jasně, jo, dobře. Cože? Ano, byl to senzační večer. Taky tě líbám. Ó, děkuju, to víš, že mě to potěšilo. Ne, nikde se nezdržím. Ano, myslím na tebe. Hm. Hm… (Jeho žena měla utkvělou představu, že čím delší rozhovor, tím větší láska, a tak nebohý David poctivě naslouchá a v přiměřených rozestupech přitakává, což se v literární řeči vyjadřuje shlukem souhlásek HM, případně HMM. Pozn. autora)

… hmm. Pa pa. Jo, papá.“ Nenáviděl se, když vyslovil to ponižující PA PA, ale pokaždé mu to z huby nějak vypadlo, když mluvil se svou ženou. Podvědomě cítil, že PA PA konečně dokáže utnout rozhovor o ničem. Jistěže milý rozhovor, vždyD má svou ženu rád, přece. Sakra. Jeho pravá ruka Jana už věděla, že během posvátné hodiny kolem oběda je David hájen, a naučila se za ta léta odpinkávat veškeré pokusy o narušení jeho klidu. David se obvykle po krátkém obědě v místní světácké restauraci vracel do kanceláře. Mrkl na Janu. Jana pustila Phila Glasse. Phil rozehrál snovou fantastickou skladbu. Jana zastínila okna a vytáhla pečlivě srolovanou karimatku a láskyplně mu ji rozprostřela na zem. Za svou kariéru už zažila ledasjaké šéfy, ale tento jí vadil nejméně. Vypěstovala si k němu až mateřský vztah, ačkoliv je dělilo pouhých deset let. David byl roztomilý, a nevěděl o tom. Byl to přesně ten prototyp muže, který neoslní bůhvíjakou krásou nebo muskulaturou nebo dominancí. Měl v sobě dobře namíchanou směs rozpustilosti a drzosti a zároveň ostychu a rozpaků, která ženám roztahuje úsměv a nohy. Ale on o tom nevěděl! Serióznost podtrhoval i jeho počínající pupek, daň za práci od stolu a za blahobytné popíjení – pil trochu z nudy (doma), trochu ze zvyku (s kamarády) a hodně proto, že mu to opravdu chutnalo. A šedivějící skráně. Klukovský úsměv, který

doposud nevytrousil. Jeho trochu natvrdlá chůze ze strany na stranu, ortopedický výsledek mládežnického hokeje. Poněkud samolibá péče o to, jak vypadá a co má na sobě. Ano, rád se dobře oblékal a ženské ho měly rády, protože byl jako ony, mile malicherný a drbavý. Cítily se v jeho přítomnosti uvolněně. Konečně mužský, se kterým můžou probrat módu a brýle a kdo co s kým a jak. Který po nich nevyjíždí, jen si s nimi dovede popovídat. Vyhledávaly ho. Ale on to nevěděl! Jeho svět byl zacyklen v kruhu práce-rodina-kamarádi. Víc se tam toho nevešlo a jeho doposud nenapadlo, že kruh lze, aspoň čas od času, rozvázat nebo rozšířit. Že do něj může navléknout i jiné věci, jiné lidi, jiný spád. Ne, neměl páru o tom, že by mohl. Že by mohl i on, ačkoliv u kámošů v hospodě, u souseda (o něm bude ještě řeč) i u Rudy vídal a slýchal ledasco. Jako by měl z mozku vymazán program revolty. Myšlenky, že i on by mohl svůj scénář tu a tam přepsat, ho míjely jako patníky u silnice. Tak jako chodíváte léta do stejné putyky, jezdíte na stejná místa, bavíte se se stejnými lidmi… a vůbec vás nenapadne, že byste to mohl protentokrát, projednou anebo vytrvale měnit. Jste rád, spokojen a kulisy vašeho života se vám líbí a nerad otevíráte neznámé flašky. Jedete na jistotu. Co by taky mohlo být lepšího za plotem, že? Posvátná siesta. David zabral téměř okamžitě. Propadl se do popoledního snění. Půlhodina vleže z něho sňala starosti, mozek se vyšplouchal v průzračně modrém jezírku, jeho ústa našla ztracený tvar U. Ano, David se během své chráněné půlhodinky usmíval, trávil, snil a nepřemýšlel. Jemně si pochrupoval do hudby, která ho spolehlivě ukolébala. Jen dýchal a ztrácel se do beztížného spánku. Věděl, že i kdyby padala nebesa, na dveře bušili exekutoři, domáhali se klienti, praskla voda, volala žena, zkrátka cokoliv, co by ho vyrušilo, Jana by je nepustila dovnitř. Byl absolutně v bezpečí. Užíval si to propadání nebeskými oblaky o několik pomalých pater níž do dalších měkkých peřin z páry. Takhle se vždycky viděl, jak pomalu a neslyšně proplouvá skrze mra-

ky, tlusDoučkými a měkkými jako čerstvě ušlehaná šlehačka. Dnes ale bylo něco jinak. Bylo tu něco, co ignorovalo zákaz pracovat a rušit a dostávalo se bezostyšně ke slovu. Velebné tóny Low Symphony se choulily ke konci. David procital. Nikdy nepotřeboval budík, byl načasován přesně délkou této skladby. A to něco, co ho zneklidnilo, nikoliv však nepříjemně, byla jeho silná erekce. Chytil svůj penis, ještě měl pár minut času. A začal za něj tahat, jako by tahal za provaz (slovo provázek by ho asi naštvalo. Pozn. autora), na jehož konci čeká přivázané tajemství. A on se potřeboval čím dál rychleji dostat k té sladké záhadě. Co je jen na konci toho provazu? Co se tam ukrývá? Jeho zvědavost uhasil silný, přerývaný výstřik. Příliv se střídá s odlivem. Ještě chvíli má zavřené oči a dohání dech, který mu zmizel až daleko za rohem. Sakra, aby to neměl na nohavicích. Jeho rozum se téměř vzápětí probral a chladnokrevně hodnotil to nadělení. Odnesly to cípy košile, ale tam se to ztratí, ujišDoval sám sebe. Oddechl si. Svalil se znovu na karimatku a musel se smát. Představil si, co asi vidí lustr na stropě, který to všechno sleduje pěkně z výšky. A jaký pohled se mu naskytl? Gentleman s napůl sundanými kalhotami, s ptákem v ruce, na karimatce v precizně zařízené kanceláři. Brýle a hodinky a mobil pečlivě stranou. A teR pucuje papírovými kapesníčky něco mokrého a tiše sakruje, jak papír zanechává po sobě žmolky. A pak mu z mlhoviny polospánku vystoupilo to něco, co to všechno způsobilo. Vzpomínka. Hodně potrhaná, ale přece jasná. Viděl obrysy ženské postavy. Houpavá malá ňadra. Její vzrušený dech tak blízko u jeho obličeje. Jasně cítil, jak na něj usedá a zvedá se a usedá a rozjíždí se… Páni, ta sobotní půlnoc. Ono se mi to nezdálo? Do prdele, vzpomeň si! To né… David se rychle převtělil do profesní dokonalosti. Polední siesta skončila a on je zase připraven nastoupit do boje se všemi smlouvami a klienty a telefonáty. Čekají na jeho ostrou kosu, kterou je podsekne, až nebudou. Tak to má rád. Oprav-

du si připadal jako sekáč, který se s potěšením ohlíží na louku za sebou, aby si změřil pohledem, kolik toho zase zvládl. A David neodcházel, dokud neměl požato. Jenže dnes to bylo jiné. Mezi nekonečnými řádky, kterými se pročítal, nenápadně prosvítala a mizela a zase se zjevovala vzpomínka. Jak už víte, David byl pořádkumilovný a tento přelud ho znejisDoval. Potřeboval vědět, co se stalo a zda se to vůbec stalo. Musel to vědět! A nejvíc se bál toho, že by se ta vzpomínka vytratila. Strašně se bál, že by se to malé tajemství, které teR rušilo jeho pevný řád, nikdy nestalo. Podíval se na hodinky. Blížila se pátá. Někdy by i uvěřil tomu, že odpoledni někdo krade hodiny, že třináctá a čtrnáctá hodina se ještě pevně drží ciferníku, ale patnáctá a šestnáctá si někam zdrhnou a zanechají po sobě díru v čase, kterou na konci poctivě hlídá hodina sedmnáctá. Čas vystřelit a odvézt děti z tenisu. To by bylo doma kraválu. To stihne. „Jano, zavolejte ještě Prouzovi do BMP, že to má zítra v mejlu. Díky, jste poklad! Papíry jsou na stole. Poštu prosím vás odneste ještě dnes, aD je tam razítko. Banku stačí zítra, teR už je stejně pozdě.“ V rychlosti jí dá pusu na tvář. „A zítra máte ve dvě pohov. Teda možná, vždyD mě znáte…“ To už haleká z chodby a naučeným pohybem šátrá v tašce po klíčích. Jana si ho vědoucím pohledem prohlédne a ještě na něj zavolá: „Padejte, pardále, padejte už prosím vás!“ A David v zádech cítí to, co potřebuje. Že se na něj Jana sice tváří jako zapomenutý krajíc, ale milosrdně. Je vážně skvělá.