Issuu

Desáté proroctví Vize pokračuje

James Redfield autor světového bestselleru Celestinské proroctví

Desate proroctvi_001 a 003.indd 3

6/1/17 12:30 PM

Desate_proroctvi_10_(imprimatur).indd 4

22.05.2017 15:01:25

Autorova poznámka

Stejně jako Celestinské proroctví je i toto pokračování dobrodružnou alegorií, pokusem ilustrovat duchovní transformaci, která se odehrává v naší době. V obou knihách jsem se pokusil sdělit to, co bych mohl nazvat obecným obrazem – prožitým portrétem nového způsobu vnímání, nových pocitů a jevů, které začínají charakterizovat náš život na sklonku druhého tisíciletí. Myslím, že naším největším omylem je považovat lidskou duchovnost za něčemu pochopeného a ustáleného. Jestliže nás historie něco učí, pak tomu, že lidská kultura a poznání se neustále vyvíjejí. Pouze názory jedinců jsou pevné a dogmatické. Pravda je mnohem dynamičtější a naše radost ze života spočívá v uvolnění, v nacházení individuální pravdy a v pozorování synchronického způsobu, jakým se tato pravda vyvíjí a projevuje právě ve chvíli, kdy ji nejvíce potřebujeme. Každá generace staví na výsledcích generace předešlé; všichni společně někam jdeme, předurčeni k cíli, jejž si dokážeme jen nejasně uvědomit. Všich9

Desate_proroctvi_10_(imprimatur).indd 9

22.05.2017 15:01:25

ni se postupně probouzíme a otvíráme tomu, čím opravdu jsme, a tomu, co jsme sem přišli vykonat, což je často velmi obtížné. Přesto pevně věřím, že jestliže budeme vždy integrovat to nejlepší z našich tradic a uvědomovat si celý tento proces, budeme schopni vyřešit všechny nové úkoly a překonat všechny nepříjemnosti. Nechci podceňovat nesmírné problémy, před kterými lidstvo stojí, chci jen upozornit, že každý z nás se musí podílet na jejich řešení. Jestliže si uvědomíme hluboké tajemství života, pochopíme, že jsme se narodili do toho pravého místa, abychom změnili svět k lepšímu. JR Jaro 1996

Desate_proroctvi_10_(imprimatur).indd 10

22.05.2017 15:01:25

Vzhlédl jsem a uzřel dveře otevřené v nebi a první hlas, který jsem uslyšel, byl zvuk trubky, která mne zvala: „Pojď sem a já ti ukážu, co musí být v příštím životě.“ A okamžitě jsem se ocitl v království ducha: uzřel jsem trůn postavený v nebi a kolem trůnu byla smaragdově zelená duha. A kolem trůnu bylo čtyřiadvacet židlí: a na židlích jsem spatřil čtyřiadvacet našich předků v bílých šatech. A viděl jsem nové nebe a novou zemi: neboť první nebe a první země pominuly. ZJEVENÍ

Desate_proroctvi_10_(imprimatur).indd 11

22.05.2017 15:01:25

Vizualizace cesty

Došel jsem na okraj žulového převisu a hleděl jsem na krajinu pod sebou. Přede mnou leželo neuvěřitelně krásné Velké appalačské údolí, přibližně deset kilometrů dlouhé a osm kilometrů široké. Po celé jeho délce se vinula klikatá řeka, která protékala otevřenými loukami a hustými barevnými lesy – starými, vysoko položenými lesy. Podíval jsem se na primitivní mapu, kterou jsem držel v ruce. Všechno v údolí se s náčrtem přesně shodovalo: příkrá vyvýšenina, na které jsem stál, cesta do údolí, celá krajina i řeka a vzdálené předhoří. Muselo to být ono místo, které Charlene načrtla na zprávu nalezenou v kanceláři. Proč to udělala? A proč tak náhle zmizela? Uplynul již měsíc od té doby, kdy Charlene naposled mluvila se svými spolupracovníky ve výzkumném ústavu, kde pracovala. Když Franka Simse, jednoho z jejích kolegů, napadlo, aby zavolal mně, byl už zjevně velmi znepokojen. „Charlene často někam odjíždí,“ řekl mi. „Ale 13

Desate_proroctvi_10_(imprimatur).indd 13

22.05.2017 15:01:25

ikdy předtím nebyla pryč tak dlouho, a už vůbec n ne, když měla sjednané schůzky se svými dlouhodobými klienty. Něco není v pořádku.“ „Jak vás napadlo zavolat mně?“ zeptal jsem se. Vysvětlil mi, že v její kanceláři našel dopis, který jsem jí poslal před několika měsíci a ve kterém jsem jí psal o svých zážitcích z Peru. K dopisu byl připojen útržek papíru s mým jménem a telefonním číslem. „Telefonuju všem, kdo s ní byli ve styku,“ dodal. „Zdá se však, že o ní nikdo nic neví. Po přečtení vašeho dopisu mě napadlo, že jste její přítel. Doufal jsem, že vám řekla, kde bude.“ „To mě mrzí,“ odpověděl jsem. „Ale nemluvil jsem s ní už čtyři měsíce.“ Když jsem to říkal, nemohl jsem uvěřit, že už to je tak dlouho. Krátce po obdržení mého dopisu mi Charlene telefonovala a nechala mi na záznamníku dlouhou zprávu, v níž projevila vzrušení nad Celestinskými poznáními a zmínila se o rychlosti, jakou se rozšiřují. Její zprávu jsem si poslechl několikrát, ale myslel jsem si, že jí zavolám později, třeba zítra nebo pozítří, až budu připraven. Věděl jsem, že jí budu muset vysvětlit všechny podrobnosti týkající se Rukopisu a potřeboval jsem víc času, abych dokázal strávit všechno, co se mi v Peru přihodilo. Ve skutečnosti mi některé části proroctví stále unikaly. Neztratil jsem sice schopnost spojovat se s vnitřní duchovní energií, což pro mě bylo velkou útěchou po rozchodu s Marjori. Trávil jsem nyní spoustu času o samotě a mnohem lépe než kdy předtím jsem si uvědomoval intuitivní myšlenky a sny i průzračnost míst a krajin, ale sporadické opakování koincidencí mi dělalo potíže. Občas jsem se naplnil energií, soustředil se na svou současnou životní otázku a obvykle získal jas14

Desate_proroctvi_10_(imprimatur).indd 14

22.05.2017 15:01:25

nou předtuchu, co udělat nebo kam jít, abych dostal odpověď – ale když jsem to udělal, často se nestalo nic důležitého. Nedostal jsem žádnou zprávu, ne uvědomil si žádnou koincidenci. Tak tomu bylo zejména tehdy, když mi intuice radila, abych se obrátil na některého ze svých známých nebo spolupracovníků. Občas jsme se shodli na nových společných zájmech, ale právě tak často byla má iniciativa naprosto odmítána nebo, a to bylo ještě horší, začala nadšením jen proto, aby se nakonec vymkla kontrole a skončila výbuchem neočekávaných emocí a nepříjemností. Takové neúspěchy mě neodradily, ale uvědomil jsem si, že něco postrádám, pokud se týká dlouhodobého uplatňování jednotlivých Poznání. V Peru jsem jednal spontánně veden jakousi vírou zplozenou zoufalstvím. Když jsem se však vrátil domů, do svého obvyklého prostředí, kde jsem byl často obklopen naprostými skeptiky, přestával jsem věřit, že mé předtuchy někam povedou. Patrně jsem něco důležitého zapomněl, nebo jsem to snad nikdy ani neobjevil. „Nevím, co mám teď dělat,“ pokračoval Frank Sims. „Charlene má sestru někde v New Yorku. Nevíte, jak se s ní spojit? Nebo s kýmkoli, kdo by mohl vědět, kde je?“ „To bohužel nevím,“ řekl jsem. „Charlene a já právě obnovujeme staré přátelství. Nevzpomínám si na žádné její příbuzné a nevím, s kým se v současné době stýká.“ „Myslím, že její zmizení ohlásím na policii, pokud ovšem nemáte lepší nápad.“ „To nemám. Myslím, že by to bylo rozumné. Máte ještě nějaké jiné informace?“ „Jen jakýsi náčrtek; mohl by to být popis nějakého místa. Těžko říct.“ 15

Desate_proroctvi_10_(imprimatur).indd 15

22.05.2017 15:01:25

Později mi odfaxoval celou zprávu, kterou našel v její kanceláři, včetně hrubého náčrtku protínajících se přímek a číslic s nejasnými poznámkami na okraji stránky. Když jsem je pak porovnal s číselným označením silnic v Atlasu jižních států, to místo jsem našel. Pak se mi v mysli objevila jasná podoba Charlene, táž podoba, kterou jsem viděl v Peru, když jsem se dověděl o existenci Desátého poznání. Mělo snad její zmizení nějakou spojitost s Rukopisem? Na tváři jsem ucítil slabý závan větru a opět jsem pohlédl do údolí pod sebou. Daleko nalevo, na západní straně, jsem rozeznal řadu střech. To musí být město, které Charlene na mapě označila. Zastrčil jsem mapu do kapsy, vrátil se na silnici a nasedl do džípu. Bylo to malé město s dvěma tisíci obyvatel, jak to návštěvníkům oznamovala tabule před první a jedinou křižovatkou s dopravním semaforem. Většina budov lemovala jedinou ulici, která vedla podél řeky. Projel jsem křižovatkou, zahlédl motel poblíž vjezdu do národního parku a zaparkoval na parkovišti před restaurací. Do restaurace právě vcházelo několik lidí včetně vysokého snědého muže s černými vlasy, který nesl velký batoh. Muž se na mě podíval a naše pohledy se na okamžik setkaly. Vystoupil jsem z auta a zamkl je; pak mě intuitivně napadlo zajít nejdříve do restaurace, než se ubytuji v motelu. Uvnitř bylo poloprázdno – jen několik turistů u baru a pár dalších lidí, kteří přišli přede mnou. Většina z nich si mě nevšímala, ale jak jsem se rozhlížel po místnosti, opět se můj pohled střetl s pohledem toho vysokého muže, kterého jsem viděl venku. Téměř nepatrně se na mě usmál, okamžik se mi díval do očí a potom vyšel zadním vchodem ven. Šel jsem za ním. Stál asi šest metrů od restaurace 16

Desate_proroctvi_10_(imprimatur).indd 16

22.05.2017 15:01:25

a shýbal se nad batohem. Měl na sobě džíny, kostkovanou košili a vysoké boty a vypadal tak na padesát. Slunce za ním vrhalo dlouhé stíny mezi vysokými stromy a trávou; asi patnáct metrů ode mě proudila řeka, která tu začínala svou cestu do údolí. Muž se nejistě usmál a podíval se na mě. „Další poutník?“ zeptal se. „Hledám jednu přítelkyni,“ odpověděl jsem. „Měl jsem pocit, že byste mi mohl pomoct.“ Kývl hlavou, zatímco si pečlivě studoval mou postavu. Pak ke mně přistoupil, představil se jako David Osamělý orel a začal mi vysvětlovat, jako by mě to mohlo zajímat, že je potomkem indiánů, kteří dříve žili v tomto údolí. Všiml jsem si tenké jizvy, která se mu táhla od levého obočí až po bradu. „Nechcete trochu kávy?“ zeptal se mě. „V restauraci mají dobrou minerálku, ale mizerné kafe.“ Ukázal na malý stan mezi třemi vysokými topoly poblíž řeky. Procházelo tudy několik desítek lidí, někteří z nich mířili k mostu vedoucímu do národního parku. Všechno vypadalo bezpečně. „Rád,“ odpověděl jsem. „To by mi přišla vhod.“ U stanu zapálil malý plynový vařič a postavil na něj vodu. „Jak se vaše přítelkyně jmenuje?“ zeptal se na konec. „Charlene Billingsová.“ Zadíval se na mě, a jak jsme tak zírali jeden na druhého, uviděl jsem před svým duševním zrakem jeho jasnou podobu z jiné doby. Byl mladší, měl na sobě jelenicové kalhoty a seděl u velkého ohně. Tvář měl pomalovanou válečnými barvami. Kolem něho sedělo několik indiánů a dva běloši, jedna žena a jeden velký muž. Se zápalem o něčem hovořili. Někteří ze skupiny chtěli bojovat; ostatní si přáli usmíření. Skočil jim 17

Desate_proroctvi_10_(imprimatur).indd 17

22.05.2017 15:01:25

do řeči a začal se vysmívat těm, kteří chtěli mír. Jak mohou být po tolika zradách tak naivní? Běloška mu zřejmě rozuměla, ale žádala ho, aby ji vyslechl. Tvrdila, že se válce lze vyhnout a že údolí mohou ubránit, bude‑li duchovní medicína dostatečně silná. On však její argumenty rezolutně odmítl, pokáral celou skupinu, nasedl na koně a cválal pryč. Za ním pak odjela většina ostatních. „Máte správný instinkt,“ poznamenal David a přerušil tím mou vizi. Rozprostřel na zem deku a nabídl mi místo. „Vím o ní.“ Podíval se na mě tázavě. „Mám o ni starost,“ řekl jsem. „Nikdo o ní už dlouho neslyšel a já se chci přesvědčit, jestli je v pořádku. A musím s ní mluvit.“ „O Desátém poznání?“ zeptal se s úsměvem. „Jak to víte?“ „Je to jen dohad. Mnoho lidí, kteří přicházejí do tohoto údolí, sem nepřilákala jen jeho krása. Jsou zde proto, aby hovořili o Poznáních. Domnívají se, že tu někde najdou Desáté. Někteří dokonce tvrdí, že vědí, co se v něm říká.“ Otočil se a ponořil do vařící vody vajíčko naplněné kávou. Něco v tónu jeho hlasu mi napovědělo, že mě zkouší, že chce zjistit, zda jsem tím, za koho se vydávám. „Kde je Charlene?“ zeptal jsem se. Ukázal prstem na východ. „V národním parku. Nikdy jsem s vaší přítelkyní nemluvil, ale zaslechl jsem, jak ji jednou večer někdo v restauraci někomu představoval, a pak jsem ji ještě několikrát viděl. Před několika dny jsem ji viděl znovu; šla sama do údolí a podle toho, co nesla s sebou, bych řekl, že tam ještě je.“ Podíval jsem se tím směrem. Údolí odtud vypadalo obrovské, zdálo se, že se táhne donekonečna. 18

Desate_proroctvi_10_(imprimatur).indd 18

22.05.2017 15:01:25

„Nevíte, kam šla?“ naléhal jsem. Chvíli mě pozoroval. „Pravděpodobně do Sipseyho kaňonu. Tam je jeden z otvorů.“ Zkoumal mou reakci. „Jeden z otvorů?“ Tajemně se usmál. „Ano. Otvor do jiné dimenze.“ Naklonil jsem se k němu, připomínaje si svůj zážitek z celestinských zřícenin. „Kdo o tom všem ví?“ „Velmi málo lidí. Většinou se to zakládá na pověstech, nepřesných informacích a intuici. Ještě nikdo žádný rukopis neviděl. Většina lidí, kteří tu hledají Desáté poznání, má pocit, že je něco vede, a snaží se dodržovat všech devět předešlých, ale stěžují si, že je koincidence vedou jen do určité doby a pak prostě přestanou.“ Zasmál se potlačovaným smíchem. „Ale tak jsme na tom všichni, že ano?“ Desáté poznání nás učí chápat vzrůstající duchovní vědomí na Zemi – učí nás uvědomovat si tajemné koincidence z hlediska vyšších dimenzí, abychom pochopili, proč dochází k této proměně, a abychom se tohoto procesu mohli lépe účastnit.“ „Jak to víte?“ zeptal jsem se. Podíval se na mě pronikavým a náhle rozzlobeným pohledem. „Vím to!“ Na okamžik měl vážný výraz a pak se jeho tvář uvolnila. Nalil kávu do šálků a jeden mi podal. „Moji předkové žili v tomto údolí několik tisíciletí,“ pokračoval. „Věřili, že tento les je posvátným místem mezi vyšším a prostředním světem na této Zemi. Zachovávali půsty a hledali v tomto údolí zvláštní schopnosti, léky a cestu, po které by v tomto životě měli jít. Dědeček mi vyprávěl o jednom šamanovi, který pocházel ze vzdáleného kmene a který učil mé předky hledat to, čemu říkal stav očištění. Vysvětloval jim, 19

Desate_proroctvi_10_(imprimatur).indd 19

22.05.2017 15:01:25

že musí vyjít právě z tohoto místa, jen s nožem, a že musí jít tak dlouho, dokud jim zvířata neukážou cestu, která je dovede k posvátnému otvoru do vyššího světa. Tvrdil jim, že budou‑li toho hodni, zbaví‑li se nižších emocí, bude jim dovoleno do otvoru vstoupit, setkat se s předky a rozpomenout se nejen na svou vlastní vizi, ale na Vizi celého světa. Samozřejmě že to všechno skončilo, když přišel bílý muž. Můj děda si nepamatoval, jak se to dělá, a ani já si to nepamatuji. Musíme na to přijít jako všichni ostatní.“ „Hledáte Desáté poznání, že ano?“ zeptal jsem se. „Ovšem, samozřejmě! Ale zdá se, že se jen trestám za svou zapomnětlivost.“ Opět zvýšil hlas a zdálo se, že hovoří spíš k sobě než ke mně. „Kdykoli se snažím pohnout se z místa, část mého já nedokáže překonat nenávist a zlost nad tím, co se stalo mým předkům. A nijak se to nezlepšuje. Jak mohlo dojít k tomu, že nám ukradli naši zemi a zničili náš způsob života? Jak jen jsme to mohli dovolit?“ „Byl bych rád, kdyby se to nebylo nikdy stalo,“ řekl jsem. Sklopil zrak a opět se zasmál potlačovaným smíchem. „Tomu věřím. Ale přesto mám vztek, když pomyslím na to, jak je toto údolí zneužíváno. Vidíte tuhle jizvu?“ dodal a ukázal si na tvář. „Mohl jsem se rvačce vyhnout. Pár opilých kovbojů z Texasu. Mohl jsem odejít, kdyby se mě nezmocnil hněv, který nosím v sobě.“ „Není dnes větší část údolí pod ochranou národního parku?“ zeptal jsem se. „Přibližně jen polovina, na sever od řeky, ale politikové neustále vyhrožují, že údolí prodají nebo že ten povolí výstavbu.“ „A co druhá polovina? Kdo ji vlastní?“ 20

Desate_proroctvi_10_(imprimatur).indd 20

22.05.2017 15:01:25

„Už dlouhou dobu ji vlastní jednotlivci, ale teď se objevila jakási cizí společnost, která se pokouší půdu koupit. Nevíme, kdo za tím je, ale některým majitelům byly nabídnuty ohromné sumy, aby své pozemky prodali.“ Na okamžik se podíval stranou a pak řekl: „Můj problém spočívá v tom, že bych si přál, aby se poslední tři století odehrála jinak. Nelíbí se mi, že Evropané začali osídlovat tento kontinent bez sebemenších ohledů na lidi, kteří tu žili před nimi. Přál bych si, aby se to bylo stalo jinak, jako kdybych mohl změnit minulost. Náš způsob života byl pro nás důležitý. Učili jsme se, jak podstatné je nezapomínat. To bylo velkým poselstvím mých předků Evropanům, kdyby jen byli tehdy ochotni poslouchat.“ Zatímco mluvil, vklouzl jsem do dalšího snu. Dva lidé – jiný indián a táž bílá žena – spolu hovořili na břehu nějakého potoka. Za nimi byl hustý les. Po chvíli se kolem nich shromáždili další indiáni, aby slyšeli jejich rozhovor. „To všechno můžeme napravit!“ tvrdila žena. „Obávám se, že toho ještě dost nevíme,“ namítl indián tónem, z něhož bylo zřejmé, že si ženy velmi váží. „Většina ostatních náčelníků již odešla.“ „Proč ne? Přemýšlej o tom, o čem jsme už mluvili. Ty sám jsi říkal, že kdybychom měli dostatek víry, mohli bychom vše napravit.“ „Ano,“ odpověděl. „Ale víra je jistota pocházející z poznání, jak by všechno mělo být. Naši předkové to věděli, ale většina z nás to neví.“ „Dnes je však možné tohoto poznání dosáhnout,“ řekla žena. „Musíme se snažit!“ Všiml jsem si několika mladých příslušníků lesní správy, kteří se blížili k nějakému staršímu muži na mostě. To mě vytrhlo z myšlenek. Muž měl nakrátko 21

Desate_proroctvi_10_(imprimatur).indd 21

22.05.2017 15:01:25

ostříhané šedé vlasy, elegantní kalhoty a naškrobenou košili. Zdálo se, že lehce kulhá. „Vidíte toho muže s lesníky?“ zeptal se David. „Ano,“ odpověděl jsem. „Co má být?“ „Během posledních dvou týdnů jsem ho tu několikrát viděl. Myslím, že se jmenuje Feyman. Ale jeho příjmení neznám.“ Naklonil se ke mně a v jeho hlase poprvé zazněla důvěra. „Poslyšte, děje se tu něco velmi podivného. Posledních několik týdnů počítá lesní správa turisty, kteří sem přicházejí. Nikdy předtím to nedělali a včera mi někdo řekl, že východní strana parku byla úplně uzavřena. Některá místa v té oblasti jsou vzdálena patnáct kilometrů od nejbližší silnice. Umíte si představit, jak málo lidí se odváží tak daleko. Někteří z nás odtamtud poslední dobou slyšeli podivné zvuky.“ „Jaké zvuky?“ „Disonantní zvuky. Většina lidí je však neslyší.“ Náhle vstal a začal skládat svůj stan. „Co to děláte?“ zeptal jsem se. „Nemůžu tu zůstat,“ odpověděl. „Musím jít do údolí.“ Po chvíli svou činnost přerušil a opět se na mě podíval. „Poslyšte,“ řekl, „něco vám musím svěřit. Ten Feyman. Několikrát jsem ho viděl s vaší přítelkyní.“ „A co dělali?“ „Jen spolu hovořili, ale říkám vám, že něco tu je v nepořádku.“ Pak začal opět balit. Chvíli jsem ho mlčky pozoroval. Nevěděl jsem, co si mám myslet, ale cítil jsem, že má pravdu, když říká, že Charlene je někde v údolí. „Skočím si jen pro své věci,“ řekl jsem. „Rád bych šel s vámi.“ „Ne,“ odsekl rychle. „Každý musí údolí projít a poznat sám. Nemůžu vám nijak pomoct. Musím 22

Desate_proroctvi_10_(imprimatur).indd 22

22.05.2017 15:01:25

najít svou vlastní vizi.“ V jeho tváři jsem viděl bolestný výraz. „Můžete mi přesně vysvětlit, kde je ten kaňon?“ „Jděte asi tři kilometry podél řeky. Přijdete k malé říčce, která se do ní vlévá ze severu. Podél ní jděte asi půldruhého kilometru. Zavede vás přímo do Sipseyho kaňonu.“ Poděkoval jsem mu a otočil se k odchodu, ale on mě chytil za ruku. „Poslyšte,“ řekl. „Když zvýšíte svou energii na vyšší úroveň, můžete svou přítelkyni najít. V údolí jsou místa, která vám pomůžou.“ „Otvory do vyšších dimenzí?“ „Ano. Tam můžete objevit perspektivu Desátého poznání, ale abyste ta místa našel, musíte dokonale porozumět své intuici a musíte si ji umět udržet. Taky pozorujte zvířata a pak si připomeňte, co v tomto údolí děláte a proč jsme tu všichni společně. Ale dávejte si dobrý pozor, ať vás nikdo nevidí vstupovat do lesa.“ Na okamžik se zamyslel: „V lese je jeden můj přítel, jmenuje se Curtis Webber. Jestliže ho potkáte, řekněte mu, že jste se mnou mluvil a že ho brzy vyhledám.“ Nepatrně se usmál a vrátil se ke skládání stanu. Chtěl jsem se ho zeptat, co měl na mysli, když hovořil o intuici a o pozorování zvířat, ale on se vyhnul mému pohledu a věnoval se své práci. „Díky,“ řekl jsem. Jen lehce mávl rukou. Tiše jsem zavřel dveře motelu a vyšel do měsíčního svitu. Otřásl jsem se chladem a napětím. Proč to dělám? Neměl jsem žádný důkaz, že Charlene je ještě v údolí ani že Davidovo podezření je pravdivé. Má intuice mi však napovídala, že něco není v pořádku. 23

Desate_proroctvi_10_(imprimatur).indd 23

22.05.2017 15:01:25

Předtím jsem několik hodin přemýšlel o tom, že zavolám místnímu šerifovi. Ale co bych mu řekl? Že má přítelkyně je pohřešovaná, že ji někdo viděl, jak jde sama o své vůli do lesa, ale že se tam možná dostala do nesnází, a to všechno na základě zprávy nalezené stovky kilometrů odtud? K prohledání této divočiny by bylo třeba několika stovek lidí a mně bylo jasné, že takovou akci nikdo nezahájí bez závažnějšího podezření. Zastavil jsem se a podíval se na měsíc ve třetí čtvrti vycházející nad lesem, byl. Rozhodl jsem se, že překročím řeku na východ od stanice lesní správy a pak půjdu po hlavní cestě do údolí. Předpokládal jsem, že mi měsíc bude svítit na cestu, ale nečekal jsem, že bude tak jasný. Viděl jsem nejméně na vzdálenost sto metrů. Prošel jsem kolem restaurace k místu, kde odpoledne stanoval David. Všechno tam bylo uklizené. David dokonce rozprostřel po zemi listí a borové jehličí, aby zahladil stopy své přítomnosti. Abych mohl přejít řeku tam, kde jsem si naplánoval, musel jsem projít ještě asi čtyřicet metrů kolem stanice lesní správy, kterou jsem teď jasně viděl. Za oknem se bavili dva její příslušníci. Jeden vstal ze židle a zvedl telefon. Sehnul jsem se, dal si batoh na záda a vydal se po písečné naplavenině, která lemovala řeku. Po chvíli jsem vstoupil do vody a začal se brodit mezi hladkými říčními kameny a několika ztrouchnivělými kládami. Kolem mě se ozývala symfonie žab a cvrčků. Opět jsem se podíval na lesníky za oknem: ti pokračovali v rozhovoru a vůbec si neuvědomovali mou přítomnost. V nejhlubším místě řeky mi voda sahala po stehna, ale během několika vteřin jsem se dostal na druhý břeh mezi nízké borovice. Opatrně jsem se prodíral lesem, až jsem narazil na turistickou cestu do údolí. Na východě se ztrácela v 24

Desate_proroctvi_10_(imprimatur).indd 24

22.05.2017 15:01:25

temnotě, a když jsem se podíval tím směrem, napadaly mě další pochybnosti. Co byl ten tajemný zvuk, který Davidovi dělal takové starosti? Na co mohu v té temnotě narazit? Potlačil jsem strach. Věděl jsem, že musím pokračovat, ale udělal jsem kompromis a šel dál jen asi kilometr. Tam jsem našel hustě zalesněné místo, kde jsen si postavil stan, zul si mokré boty a strávil tam zbytek noci. Bude moudřejší pokračovat za denního světla. Když jsem se za svítání probudil, vzpomněl jsem si na Davidovu tajemnou zmínku o udržování intuice. Jak jsem tak ležel ve spacím pytli, přemýšlel jsem o Sedmém poznání, zejména o tom, jak se prožívání synchronismu řídí určitým řádem. Toto Poznání říká, že jakmile se zbavíme svých traumat z minulosti, dokážeme identifikovat jisté otázky, které definují naši životní situaci, otázky, které se týkají naší kariéry, vztahů, místa, kde bychom měli žít, a toho, jak bychom měli pokračovat ve své životní cestě. A pokud si udržíme plné vědomí, naše intuice a předtuchy nám naznačí, kam máme jít, co máme dělat a s kým máme mluvit, abychom dostali odpověď. Potom má ovšem dojít k nějaké koincidenci, která nám odhalí, proč jsme byli nuceni kráčet určitým směrem, poskytne nám nové informace ohledně naší otázky a povede nás v našem životě. Jak nám může udržování intuice pomoct? Pomalu jsem vylezl ze spacího pytle a vyhlédl ven ze stanu. Když jsem neviděl nic neobvyklého, vylezl jsem ven na čerstvý podzimní vzduch a šel k řece, kde jsem si opláchl obličej ve studené vodě. Pak jsem sbalil stan a vyrazil na východ. Přitom jsem ukusoval čokoládovou tyčinku a snažil se krýt mezi vysokými stromy, které lemovaly řeku. Asi po pěti kilometrech chůze jsem pocítil jakýsi strach, nervozitu a únavu; 25

Desate_proroctvi_10_(imprimatur).indd 25

22.05.2017 15:01:25

sedl jsem si na zem, opřel se zády o strom a snažil se soustředit na své okolí, abych načerpal energii. Obloha byla jasná a ranní slunce tančilo mezi stromy a na trávě kolem mě. Asi tři metry před sebou jsem uviděl malý zelený keř se žlutými květy a soustředil se na jeho krásu. V přímém slunečním světle vypadal najednou jasnější a zelenější. Ucítil jsem jeho vůni, která se mísila se zatuchlým pachem listí a černé země. Zároveň jsem ze stromů dál na severu uslyšel krákání vran. Ten sytý zvuk mě překvapil, ale nedokázal jsem určit, odkud přichází. Jak jsem tak soustředěně poslouchal, začal jsem plně vnímat desítky jednotlivých zvuků, které tvořily ranní chór: ptáci ve větvích stromů nade mnou, čmelák mezi sedmikráskami na břehu řeky, voda zurčící mezi kameny a spadlými větvemi a pak něco jiného, sotva slyšitelného, jakýsi hluboký disonantní hukot. Vstal jsem a rozhlédl se kolem. Co to bylo za zvuk? Zvedl jsem batoh a pokračoval na východ. Protože mi pod nohama praskaly větve a listí, musel jsem se občas zastavit a pozorně naslouchat, abych ten hukot slyšel. Neustával. Pak jsem vyšel z lesa na velkou, asi kilometr dlouhou louku, plnou lučních květin a vysoké husté trávy, která se vlnila ve větru. Když jsem dorazil na konec louky, uviděl jsem vedle padlého stromu ostružiník. Byl to nesmírně krásný keř; šel jsem k němu blíž, abych se na něj lépe podíval, a představoval jsem si, že bude plný ostružin. Najednou jsem měl velmi silný pocit déjà vu. Celé okolí mi najednou připadalo velmi známé, jako bych tady už někdy byl, jako bych tam v minulosti jedl ostružiny. Jak je to možné? Posadil jsem se na kmen padlého stromu. Vtom se před mým duševním zra26

Desate_proroctvi_10_(imprimatur).indd 26

22.05.2017 15:01:25

kem zjevil obraz průzračně čistého jezírka s několika vodopády v pozadí. Ten obraz mi připadal stejně známý. Opět jsem pocítil úzkost. Z ostružiní náhle vyběhlo jakési malé zvíře. Lekl jsem se. Zvíře běželo asi šest metrů na sever a pak se zastavilo. Bylo schované ve vysoké trávě a já nevěděl, co to je, ale mohl jsem sledovat jeho stopu. Po několika minutách se náhle rozběhlo a běželo pár metrů na jih, tam se opět zastavilo a několik minut zůstalo nehybné; potom opět vyrazilo a běželo asi pět metrů zpátky na sever a tam zůstalo stát. Napadlo mě, že to je králík, přestože způsob, jakým běhalo, mi připadal velmi podivný. Asi pět nebo šest minut jsem se díval na místo, kde zvíře naposled zmizelo, a pak jsem se vydal tím směrem. Když jsem se k němu přiblížil tak na půldruhého metru, zvíře náhle začalo utíkat na sever. Než se ztratilo v dálce, uviděl jsem na okamžik bílý ocásek a zadní nohy velkého králíka. Usmál jsem se a pokračoval po cestě na východ na konec louky, kde jsem vstoupil do hustého lesa. Tam jsem uviděl asi půldruhého metru široký potok, který se z levé strany vléval do řeky. Napadlo mě, že to musí být říčka, o které mluvil David. Měl jsem pokračovat na sever. Tím směrem naneštěstí nevedla žádná cesta a břehy potoka byly porostlé hustým mlázím a trnitými keři planých růží. Musel jsem se vrátit na louku a najít schůdnější cestu. Pokračoval jsem tedy po louce podél lesa a hledal nějakou mezeru v hustém podrostu. Ke svému překvapení jsem v trávě narazil na králíkovu stopu, a tak jsem se jí držel, až jsem opět došel k potoku. Tam byl podrost řidší, takže jsem se jím prodral do lesa, kde rostly větší stromy, mezi nimiž jsem mohl sledovat potok na sever. 27

Desate_proroctvi_10_(imprimatur).indd 27

22.05.2017 15:01:25

Asi po kilometru chůze jsem v dálce uviděl pásmo hor zvedajících se na obou stranách potoka. Po chvíli jsem si uvědomil, že tyto kopce tvoří strmé stěny kaňonu a že jediný vstup je do něj přede mnou. Když jsem k němu dorazil, sedl jsem si pod velký strom a zkoumal okolí. Zhruba sto metrů na obou březích potoka se zvedaly asi patnáctimetrové vápencové útesy, které se dál rozšiřovaly a tvořily obrovský kaňon tvaru mísy, přibližně tři kilometry široký a šest kilometrů dlouhý. První kilometr kaňonu byl řídce zalesněný a porostlý trávou. Vzpomněl jsem si na onen tajemný hukot a pár minut jsem pozorně naslouchal. Ale zdálo se, že ustal. Pak jsem vyndal z kapsy malý propanbutanový vařič a zapálil hořák. Do malé pánve jsem nalil vodu, nasypal do ní obsah balíčku sušené zeleniny a pánvičku položil na vařič. Několik minut jsem pozoroval, jak z ní stoupá pára a mizí ve větru. Ve svém zasnění jsem opět spatřil jezírko s vodopády, jenže tentokrát jsem byl účastníkem scény a vypadalo to, jako kdybych k někomu šel, abych ho přivítal. Snažil jsem se ten obraz zahnat. Co se to děje? Mé představy byly stále jasnější. Nejdřív David v jiné době a teď tyhle vodopády. V kaňonu se cosi pohnulo. Pozoroval jsem potok a pak asi šedesát metrů vzdálený opuštěný strom, na němž nebylo už skoro žádné listí. Byl obalený něčím, co vypadalo jako velké vrány; několik se jich sneslo na zem. Napadlo mě, že to jsou tytéž vrány, které jsem slyšel už předtím. Jak jsem je tak sledoval, všechny náhle vzlétly a začaly vzrušeně kroužit kolem stromu. Zároveň jsem uslyšel jejich krákání, ale hlasitost jejich křiku opět neodpovídala vzdálenosti, která mě od nich dělila; zdálo se, že jsou mnohem blíž. Bublání vody a syčení páry odvedlo mou pozornost zpátky k vařiči. Vřící zelenina přetékala do ohně. 28

Desate_proroctvi_10_(imprimatur).indd 28

22.05.2017 15:01:25

Uchopil jsem pánvičku do ručníku a druhou rukou jsem vypnul plyn. Když se voda přestala vařit, položil jsem pánvičku zpět na vařič a znovu pozoroval vzdálený strom. Vrány byly pryč. Rychle jsem se najedl, umyl nádobí, sbalil si věci a vydal se do kaňonu. Když jsem potom procházel mezi útesy, všiml jsem si, že všechno má jasnější barvy než obvykle. Tráva byla překvapivě zlatá a všude jsem viděl stovky lučních květin – bílých, žlutých a oranžových. Od útesů na východní straně přinášel vítr vůni cedrů a borovic. Pokračoval jsem podél potoka na sever a přitom jsem pozoroval vysoký strom, kolem kterého před chvílí kroužily vrány. Když byl strom přesně na sever ode mě, všiml jsem si, že se potok náhle rozšiřuje. Prošel jsem mezi několika vrbami a dostal jsem se k malému jezírku, které napájelo nejen můj potok, ale ještě jiný, pramenící trochu dál směrem na jihovýchod. Zpočátku mě napadlo, že je to ono jezírko, které jsem viděl ve své mysli, ale nebyl tu žádný vodopád. Čekalo mě další překvapení: na sever od jezírka potok úplně zmizel. Odkud tekla ta voda? Pak jsem pochopil, že jezírko i říčku napájí silný podzemní pramen, který v tomto místě vychází na povrch. Asi patnáct metrů vlevo bylo malé návrší, na němž rostly tři platany, jejichž kmeny měly přes půl metru v průměru – bylo to místo jako stvořené k přemýšlení. Šel jsem k nim, sedl si na zem a opřel se o kmen jednoho z nich. Druhé dva byly necelé dva metry ode mě, vlevo jsem viděl strom vran a vpravo potok. Otázka byla, kam odtud jít. Mohl bych prochodit dlouhé dny, aniž bych potkal Charlene. A co znamenaly ty obrazy? Zavřel jsem oči a snažil se přivolat zpět obraz jezírka s vodopády, ale nedařilo se mi vybavit si podrobnosti. Nakonec jsem se vzdal a opět pozoroval 29

Desate_proroctvi_10_(imprimatur).indd 29

22.05.2017 15:01:25

trávu a luční květiny a pak ty dva platany před sebou. Jejich kmeny byly šupinatou koláží tmavěšedé a bílé kůry s jantarově žlutými a světlehnědými pruhy. Jak jsem se soustředil na krásu té scény, všechny barvy se stávaly zářivějšími. Opět jsem se zhluboka nadechl a pozoroval louku a květiny. Zdálo se, že nejjasnější je strom vran. Vzal jsem batoh a zamířil k němu. V duchu jsem vzápětí spatřil obraz jezírka s vodopády. Tentokrát jsem se snažil si celý obraz zapamatovat. Jezírko, které jsem viděl, bylo poměrně velké, možná přes čtvrt hektaru, a přitékala do něj voda z několika stupňovitých vodopádů. Dva menší vodopády vzadu nahoře stékaly z asi pětimetrových kaskád, zatímco třetí padal z vysokého, možná desetimetrového útesu přímo do jezírka. A opět se mi zdálo, jako bych se tam kdysi s někým setkával. Vtom jsem zaslechl zvuk auta. Ukryl jsem se za několika malými keři. Z lesa po mé levé ruce jel přes louku šedý džíp. Věděl jsem, že soukromá vozidla nemají v národním parku co dělat, a proto jsem očekával, že na dveřích džípu uvidím značku lesní správy. K mému překvapení tam žádný nápis nebyl. Asi patnáct metrů přede mnou džíp zastavil. Skrze listí jsem viděl ve voze jediného muže, který dalekohledem zkoumal krajinu. Lehl jsem si na zem, aby mě neviděl. Kdo je ten muž? Džíp se rozjel a rychle zmizel mezi stromy. Posadil jsem se a snažil se zaslechnout onen hukot. Nic jsem však neslyšel. Přemýšlel jsem o tom, že se vrátím zpátky do města a pokusím se najít Charlene nějakým jiným způsobem. Ale v hloubi duše jsem věděl, že nemám na vybranou. Zavřel jsem oči a znovu přemýšlel o Davidově instrukci, abych si udržoval svou intuici a konečně se mi podařilo vybavit si přesný 30

Desate_proroctvi_10_(imprimatur).indd 30

22.05.2017 15:01:25

braz jezírka a vodopádů. Vstal jsem, a zatímco jsem o se vracel ke stromu vran, snažil jsem se v mysli udržet podrobnosti celé scény. Vtom jsem uslyšel ostrý křik jiného ptáka; tentokrát to byl sokol. Jeho tvar jsem stěží mezi stromy rozeznal. Sokol letěl rychle na sever. Přidal jsem do kroku, abych ho neztratil z dohledu, jak dlouho to bude možné. Zdálo se, že mi jeho objevení dodalo energii; když po chvíli zmizel za obzorem, šel jsem několik dalších kilometrů přes kamenitá návrší směrem, kterým letěl. Na vrcholku třetího kopce jsem se opět zarazil, když jsem uslyšel další zvuk v dálce, podobal se zvuku tekoucí vody. Ne, byl to zvuk padající vody. Opatrně jsem sestoupil z kopce a prošel jsem hlubokou roklí, která ve mně znovu vyvolala pocit déjà vu. Vystoupil jsem na další vrcholek a tam jsem spatřil jezírko a vodopády, které vypadaly přesně tak, jak jsem si je představoval – ve skutečnosti však byly mnohem větší a krásnější. Jezírko mělo téměř hektar, bylo skryté mezi obrovskými balvany a jeho voda se modře zrcadlila pod odpolední oblohou. Nalevo i napravo stálo několik velkých dubů obklopených různobarevnou směsí menších javorů, ambroní a vrb. Vzdálený břeh byl zahalen vodní tříští a mlžným oparem, vířící voda pod vodopády se bouřlivě pěnila. Uvědomil jsem si, že z jezírka neodtéká žádný potok. Voda odtud tiše proudila pod zemí a tryskala na povrch jako velký pramen poblíž stromu vran. Jak jsem pozoroval krásu celého výjevu, můj pocit déjà vu sílil. Zvuky, barvy, pohled z kopce – to vše mi připadalo velmi známé. Byl jsem tu už dříve. Ale kdy? Sestoupil jsem na břeh jezírka, abych ochutnal vodu, pak jsem ho obešel, vystoupil na terasovitý kopec, abych ucítil vodní tříšť vodopádů, vylezl jsem 31

Desate_proroctvi_10_(imprimatur).indd 31

22.05.2017 15:01:25

na obrovské balvany, kde jsem se mohl dotýkat větví stromů. Chtěl jsem s tímto místem úplně splynout. Nakonec jsem se natáhl na jednom plochém balvanu asi šest metrů nad hladinou a díval se přivřenýma očima do zapadajícího slunce, abych cítil jeho paprsky na své tváři. V tom okamžiku jsem měl další známý pocit – naplnilo mě jakési teplo a zájem, jaký jsem necítil už několik měsíců. Ve skutečnosti jsem na ten pocit až do tohoto okamžiku úplně zapomněl, ale nyní jsem jej jasně rozpoznával. Otevřel jsem oči a rychle se otočil; byl jsem si naprosto jistý, koho uvidím.

Desate_proroctvi_10_(imprimatur).indd 32

22.05.2017 15:01:25

Obsah

Poděkování. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 Autorova poznámka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Vizualizace cesty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 Rekapitulace cesty. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33 Překonání strachu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 52 Rozpomínání. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 77 Otvírání se poznání. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92 Historie probuzení. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 112 Vnitřní peklo. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 140 Odpouštění. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 162 Rozpomínání na budoucnost. . . . . . . . . . . . . . . . . 194 Udržování Vize světa. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 216

Desate_proroctvi_10_(imprimatur).indd 237

22.05.2017 15:01:29

James Redfield DESÁTÉ PROROCTVÍ Z anglického originálu The Tenth Insight, vydaného nakladatelstvím Grand Central Publishing, v roce 1996 přeložil Jan Brázda. Obálku vytvořil Ivan Brůha Odpovědný redaktor Jan Grabec Technická redaktorka Růžena Hedrichová Počet stran 240 Vydala Euromedia Group, a. s., v edici PRAGMA, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2017 jako svou 9057. publikaci. Sazba Pavel Hogen, Horní Jiřetín Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání druhé Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz

Desate_proroctvi_10_(imprimatur).indd 239

22.05.2017 15:01:29