0039010

Dirk Kurbjuweit

STRACH

KNIŽNÍ KLUB

Strach.indd 3

8.2.2018 12:47:43

Citace na str. 197: Verše Alexandra Bloka z výboru poezie Lampy navečer, vydaného nakladatelstvím Československý spisovatel v Praze roku 1971, str. 52, přeložil Vojtěch Jestřáb

Dirk Kurbjuweit ANGST Copyright 2013 by Rowohlt Berlin Verlag GmbH, Berlin First published in English by The Text publishing Company Australia All rights reserved Translation © 2018 by Jiří Lexa ISBN 978-80-242-6024-2

Strach.indd 4

8.2.2018 12:47:43

Mým dětem

Strach.indd 5

8.2.2018 12:47:43

Děkuji Thomasi Antemu a Friedhelmu Haasovi.

Strach.indd 6

8.2.2018 12:47:43

T

ati? Neodpověděl mi, nemluví a stěží promluví. Není pomatený, dementní, jak se teď říká, netrpí Alzheimerovou ani jinou nemocí, která by požírala jeho paměť. Vzpomínky ho neopouštějí, to víme, protože někdy přece jen promluví, zřídka, ale věty formuluje jasně a rozumně, mozek mu funguje, orientuje ho, řídí jeho život a zaznamenává prožitky, a to táta žije dlouho, osmasedmdesát let. Když jsem ho dneska odpoledne navštívil, poznal mě. Kdykoli ho navštívím, pozná mě, zasměje se, ne halasně, uměřeně, to je celý on – zdrženlivý, udržuje si odstup, ale syna, svého staršího syna pozná a těší ho, že za ním přišel. To není málo. Pane Tiefenthalere? Pan Kottke ho tázavě oslovil poté, co můj pokus zůstal bez odpovědi. Občas reaguje můj otec spíš na pana Kottkeho než na mě. Žárlím proto na něj? Přiznávám, že trochu. Na druhé straně pan Kottke je člověk, s nímž otec nyní tráví celé dny, a jsem rád, musím být rád, že spolu dobře vycházejí. Pan Kottke si otce váží, to mohu potvrdit. Nevím, jestli se tu ke všem mužům chová stejně pozorně a přátelsky jako k otci, pravděpodobně ne, ale s jinými muži jsem ho nikdy neviděl. Dneska otec na pana Kottkeho nereaguje. Mlčky sedí u stolu a podřimuje. Oči má zpola zavřené, záda rovná, ruce mu visí podél těla. Horní část těla jako by někdy přepadávala dopředu, bojím se, že otec narazí obličejem do stolu a může se bolestivě zranit, deska je totiž kovová. Nikdy ale dopředu nepřepadl, nachylování se zastavilo, jakmile se trup povážlivě 7

Strach.indd 7

8.2.2018 12:47:43

naklonil, a otec se zase narovnal. Dneska také. Doteď jsem si na to nezvykl a pokaždé se leknu. Všiml jsem si, že i z pana Kottkeho pokaždé spadne napětí, také bývá připravený zasáhnout. Dáváme na tátu pozor, bedlivě ho sledujeme, aby se mu nic nestalo. Půl roku otce navštěvuji na tomto místě a vždycky mě rozesmutní, když ho vidím sedět ve vytahaných kalhotách bez opasku a ošuntělé košili. Koupili jsme mu nové věci, aby vypadal upraveně, jenže on trvá na svém oblíbeném oblečení, a proč ne? Vypadá to podivně, jak tam tak sedí, protože jeho židle stojí příliš daleko od stolu, stejně jako moje. Sedíme naproti sobě, ale stůl nás nespojuje, nesedíme spolu. Rozděluje nás, a to právě teď, kdy jsme si bližší než jindy. Aspoň mně to tak připadá. Židle se bohužel nedají posunout, neboť jsou stejně jako stůl přišroubované k podlaze. Otec by mohl mluvit, ale nechce. Věřím tomu, že je unavený, vyčerpaný dlouhým životem, který považuje za těžký. Nerozumíme mu, ale co s tím? Musí přemáhat obtíže, i když si některé asi vymýšlí. Žije jak, jako by existovaly. Nevíme o jeho životě všechno. Nikdo neví všechno o životě jiných lidí ani o svém. Jsme sevření vlastním životem, to ale neznamená, že o něm víme všechno, protože to, co se týká naší existence, se může odehrát bez nás. Závažné věci, které se nás týkají, se často dějí bez našeho vědomí. Měli bychom pochopit, že nikdo neví všechno o životě někoho jiného, ani o vlastním. Proto buďme se zásadními soudy o životě opatrní. Já na to dbám. Když jsem se ráno loučil se svou paní, řekl jsem jí, že navštívím otce. Říkám to vždycky a ona na to od8

Strach.indd 8

8.2.2018 12:47:43

povídá pokaždé stejně: Také tvého otce později navštívím. Ani jeden z nás neřekne: Dneska pojedu za tátou do vězení. Neklademe důraz na takové upřesnění, stále ještě je to pro nás bolestivé. Na to, aby výraz vězení člověk vyslovil bezbolestně, nestačí půl roku. Ne v rodině, z níž nikdo nikdy neseděl ve vězení. Tomu, že takové místo patří do rodinného světa, se musí přivyknout. Stále pro nás platí, že o tom, kde můj otec sedí, se výslovně nezmiňujeme, to pro nás stále platí. V sedmasedmdesáti letech tam nastoupil, narozeniny prožil už jako vězeň, o jejich oslavě nechci mluvit. Snažili jsme se mu připravit slavnostní hodinu, leč bez úspěchu. Nemohly za to přišroubované židle a kovový stůl ani zamřížovaná okna, jednoznačný poukaz na neútulnost, nevhodnost místa k oslavě životního jubilea. Způsobil jsem to já. První půlhodina se celkem vydařila, zapěli jsme Happy Birthday – já, moje žena Rebecca, naše děti Paul a Fee, moje matka a pan Kottke, který nám pro tento den vymohl některé výjimky z vězeňského řádu. Jedli jsme bienenstich, sladký koláč s mandlovou náplní, který matka skoro celý život pekla manželovi a podle dávného obyčeje chtěla prezentovat celý na plechu, protože jeho krájení před očima všech vzbuzuje radostné očekávání a je předzvěstí všeobecných radovánek z brzkého požitku. Jenže tak daleko výjimky nesahaly. Při osobní prohlídce na vrátnici moje matka, moje ubohá pětasedmdesátiletá matka, musela přihlížet, jak vykonavatel spravedlnosti „včelí bodnutí“ krájí na malé kousky. Ale já jsem do koláče opravdu nezapekla pilník, nutila se matka do veselého tónu, a na mě padl smutek. 9

Strach.indd 9

8.2.2018 12:47:43

Muž jí pravděpodobně věřil, ale předpis je předpis. Takové vysvětlení nesnáším, nesnáším, když se někdo ohání předpisem, který sešněrovává rozum. Od doby, co otec sedí ve vězení, tu větu slýchám často. Mluvili jsme o jiných otcových narozeninách, slavených na svobodě, a já jsem se náhle, znenadání rozvzlykal, zpočátku jsem si myslel, že to potlačím, bojoval jsem se vzlykotem, ale otřásal mnou stále víc, až jsem se nezadržitelně rozplakal. Jasně jsem vnímal, jak na můj pláč v návštěvní místnosti věznice reagují přítomní. Moje děti na mě zíraly, v takovém stavu tátu ještě neviděly, dobromyslný pan Kottke se rozpačitě díval stranou, matka vstala z pevně přišroubované židle a vykročila ke mně, ale manželka u mě byla dřív a objala mě. Plakal jsem jí na rameni, a když jsem vzhlédl, můj rozostřený pohled se setkal s otcovým pohledem. Spatřil jsem v něm cosi, co bych nazval pouhým zájmem. Pozoroval vlastního syna s podivným zájmem, jemuž jsem nerozuměl. Od té doby o tom často přemýšlím, ale nenapadá mě, jak si otcův pohled vysvětlit. Po pěti minutách záchvat pláče pominul, matka mi podala papírový kapesníček, omluvil jsem se, honem a až příliš zbrkle jsem přispěl k narozeninovému veselí, pokusil jsem se tak ale jen ukrátit povolenou návštěvní hodinu. Chtěl jsem odtud pryč, ostatně pryč chtěli všichni. Neměl bych o tomhle psát, ve vězení přece sedí můj vlastní otec, působí to ode mě jako ničemnost. Jestli někdo musí co nejdřív odtud pryč, pak otec, ale ten pryč nemůže, kdežto my jsme krátce před šestnáctou hodinou přesunuli zbytky koláče z plechu na dva papírové talíře, jeden pro otce, druhý pro pana Kottkeho 10

Strach.indd 10

8.2.2018 12:47:43

a jeho kolegy, pak jsme otce, tchána, dědu, manžela objali a vykročili. Panu Kottkemu jsme nezapomněli poděkovat. Můj otec zůstal. Napařili mu osm let. Započítali mu půlroční vyšetřovací vazbu v Moabitu, půl roku si odseděl ve vězení v Tegelu, zbývá mu sedm let. Pokud se bude dobře chovat, propustí ho po třech čtyřech letech. Pevně počítáme s tím, že si povede řádně, pan Kottke nás opakovaně ujišťuje, že nad mého otce není spořádanějšího vězně, což posiluje naši naději. Říkávám své matce, že potom může ještě prožít pár pěkných let na svobodě. Jen aby tam nezemřel, často praví matka a ihned zopakuje: Jen aby tam nezemřel. A já pokaždé odpovídám: Je zdravý, zvládne to. Tati? Ještě jednou jsem se na něj marně obrátil, poté jsem chvilku poklábosil s panem Kottkem. Tak tam většinou trávím čas, povídám si s panem Kottkem, což znamená, že skoro pořád mluví on, mnozí ho považují za řečného člověka a dobře tak, pomáhá mi to. Tichem v návštěvní místnosti nesnesitelně trpím, z věznice se dovnitř derou hrůzné zvuky. Je to kovový hluk, neumím si ho vysvětlit, není kovově znělý, ale temný, zpočátku mi připadal rytmický, jako by někde něco naklepávali či pilovali, ale po čase jsem pochopil, že jsem obětí úmyslného hluku, který možná má ve vězení narušovat komunikaci nebo zastřít neustálé kletby. Postrádá rytmus, jednou jsem se domníval, že slyším tlumené vzdechy, ale mýlil jsem se. Jsou to jen nezvyklé, neurčité zvuky z hloubi budovy. Jsem rád, že je pan Kottke svým drsným berlínským akcentem přehlušuje. Po čtyřiceti letech ve službách spravedlnosti se ohlíží za tím, co zažil jako dozorce a má o čem povídat. 11

Strach.indd 11

8.2.2018 12:47:43

Po pravdě řečeno jsem toho o světě zločinu a zločincích tolik ani vědět nechtěl, ale není to nezajímavé, protože tento svět před časem pronikl i do našich životů. Pan Kottke brzy pohlédl na hodinky. Neomylně vycítil, kdy skončila naše společná hodinka. Pokaždé řekl, že se musíme s otcem po posezení nad kávou zase rozejít a oba odebrat tam, kde máme domov, a já jsem mu za tu formulaci vděčný. Pro otce představovala domov vězeňská cela, ale holou pravdu zastřela vhodně volená slova pana Kottkeho. Potkalo nás štěstí, že jsme narazili na empatického žalářníka. Během mé návštěvy se pan Kottke opíral o stěnu napravo od okna. Sotva vyslovil zmíněnou větu, odlepil se na dva kroky od stěny návštěvní místnosti, stanul vedle otce a stiskl mu rukou levou paži. Dělával to tak vždycky. Tady se zachovávala spousta rituálů, spousta zvyklostí a fádní rutiny. V těchto prostorách působí takové gesto jako signál, že pokus o útěk nestojí za námahu, protože pana Kottkeho přes veškerou přívětivost nic nesvede z pravé cesty a bude-li to nutné, do puntíku splní povinnost. Ale myslím, že se chová spíš jako starostlivý pečovatel a pokouší se otce podepřít, přestože to není nutné, táta dokáže bez problémů vstát sám. Vstal i tentokrát, já taky, směli jsme se krátce obejmout a otec odcházel s Kottkem po boku. Otec je vyšší než jeho strážce, měří poctivý metr devadesát oproti Kottkeho stěží metru sedmdesáti, stále tak štíhlý, jak ho odjakživa pamatuji, ale vypadaly mu vlasy a nohy se mu k stáru prohnuly do O, takže chodí kolébavě jako námořník, ačkoli jím nebyl. Prodával auta, začínal jako automechanik a na prodejce se vypracoval. 12

Strach.indd 12

8.2.2018 12:47:43

Když otec opustil návštěvní místnost, objevil se jiný bachař, kterého neznám jménem, notně obézní, mnoho z nich je obézních, netvářil se přátelsky, jen přísně služebně, a odvedl mě na vrátnici, aniž bychom promluvili jediné slovo. Konečně jsem se ocitl na živé ulici, projížděla jí auta, poletovali nad ní ptáci a vítr čechral koruny stromů. Po dvaceti krocích jsem stiskl tlačítko centrálního zamykání a přátelsky na mě bliklo moje audi zaparkované u chodníku. Proč sedí můj otec ve vězení? Nebudu s tím dělat žádné tajnosti. Soud ho označil za pachatele zabití a potrestal ho pouze osmi lety odnětí svobody jen proto, že učinil doznání a spravedlnost shledala jeho motiv ne tak ohavným, jak tomu bývá. Rozsudek jsme přijali, je to pro nás těžké, ale nemůžeme tvrdit, že mu justice ublížila. Otec to také akceptoval. Pochopitelně doufal v mírnější trest, ale věděl, že za takový trestný čin zaplatí ztrátou svobody. To si uvědomoval už před jeho spácháním. Nešlo o spontánní trestný čin, byl úmyslný, naplánovaný a provedený při plném vědomí. Otcův věk v procesu nehrál žádnou roli, nejednal v pominutí smyslů nebo senilním bludu. K tomu všemu podle mého názoru při výměře trestu přihlédli. Soudci mu neupřeli perspektivu, že stráví závěrečnou fázi života na svobodě u rodiny. Nyní se upínáme k tomu, že po jednom, po dvou letech lze počítat při výkonu trestu s úlevami a volnějším režimem. Otec by přes den pobýval u nás a večer bych ho odvezl do Tegelu. Rádi používáme pojmenování Tegel. Ostatní tím míní letiště, my vězení. 13

Strach.indd 13

8.2.2018 12:47:43

Přiznávám, že co se týče uvedeného zabití, nejsem bez viny, ačkoli to na mě nevrhá dobré světlo. Mohl jsem trestnému činu zabránit, ale nechtěl jsem. Když k nám loni 25. září otec přijel na návštěvu, věděl jsem, co zamýšlí. Tehdy byl slunečný den, okna jsme měli otevřená. V naší ulici na jihozápadě Berlína, v místní části Lichterfelde-West, zaslechneme blížící se auto už na poměrně velkou vzdálenost. Je vydlážděná kočičími hlavami, na kterých auta drkotají, a když pracuji doma, dost mi to vadí. Moje žena Rebecca konstatovala, že jsem přecitlivělý. Odpověděl jsem, že podle Schoppenhauerova názoru citlivost na zvuky svědčí o inteligenci, čím větší, tím je člověk inteligentnější. Vztahuješ to na sebe, zvýšila hlas? Ne, ovšemže ne, couvl jsem. Rozvíjení takových debat může manželství ničit. Později jsem se omluvil. Skutečně to neznělo moc vstřícně, i když ten výrok je možná pravdivý. Otce jsem očekával. Ohlásil se den předtím a krátce po jeho odjezdu z Oderbruchu telefonovala matka, že dorazí nejpozději za dvě hodiny. To byl víceméně nový zvyk. Matka soudila, že otec není už tak spolehlivý řidič jako dřív a v případě, že v očekávaném čase nedorazí na určité místo, musí se po něm neprodleně zahájit pátrání a záchranná akce. Otec o tom nevěděl, dotklo by se ho to a rozčílil by se. Stále se považoval za suverénního řidiče. Rodina se ale shodla na tom, že si za volantem počíná dost nejistě. Naše děti jsme mu jako spolujezdce moc rádi nesvěřovali. Zatímco jsem čekal na otce, přemítal jsem, jestli někdo, kdo už neřídí dobře auto, může být spolehlivým střelcem. Samozřejmě jsem nepředpokládal, že střelba 14

Strach.indd 14

8.2.2018 12:47:43

bude náročná. Otec ji jistě zvládne. Zároveň jsem doufal, že se jeho jízda zkomplikuje natolik, aby mu nedovolila střelecké schopnosti předvést, stačila by drobná nehoda, která by zabránila jeho příjezdu a zhatila vraždu. Tehdy jsem blížící se trestný čin považoval v duchu jednoznačně za vraždu, teprve po něm mě náš advokát upozornil na to, že ho lze chápat i jako zabití, a zabití se netrestá tak tvrdě jako vražda. V nehodu jsem ovšem doopravdy nedoufal, tu vraždu jsem si přál, dost dlouho jsem o ní přemýšlel, a nyní k ní muselo dojít. Rebecca odjela s dětmi ke své matce do Lindavy, nemohla nastat příznivější situace. Předpokládal jsem, že otec svoji nadlouho poslední jízdu absolvuje zdárně. Z rádia jsem zjistil, že nikde není dopravní zácpa. Kolem předrkotalo několik aut a konečně jsem spatřil před domem otcův zaparkovaný ford. Naším domovem je krásný dům z časů gründerského hospodářského vzestupu v počátku 70. let 19. století, červené zdivo člení dřevěné trámoví, pyšní se věžičkami a arkýři s krakorci. Bydlíme ve zvýšeném přízemí a máme vlastní přístup do zahrady. Nad námi je jedno poschodí obývané stejně jako podkroví a suterén, celkem tu žijí čtyři partaje. Náš byt s vysokými stropy je prostorný, stěny zdobí štukatura, celý dům je památkově chráněný. Když otec stanul ve dveřích, zajímalo mě, kde má zbraň. Většinou ji nosil v levém podpažním pouzdru, mohla ale spočívat i v jeho cestovní brašně. Dřív také používal koženou pánskou příruční taštičku, jakou si oblíbili kuřáci na dýmky, nacpávátka a tabák. On v ní samozřejmě nosíval Walther PPK, glock nebo kolt. 15

Strach.indd 15

8.2.2018 12:47:43

Taštičku jsme mu darovali – moje matka, sestra, mladší bratr a já – k Vánocům, nepamatuji si už přesně v kterém roce. Nějaký čas ji používal, nejspíš hlavně z ohledu na nás, abychom měli pocit, že jsme vymysleli vítaný dárek, pak se ale vrátil k podpažnímu pouzdru. Nosit zbraň v podpaží považoval patrně za smysluplnější, protože ji mohl rychleji tasit. U taštičky by musel nejdřív otevřít zip, uplynula by nějaká ta vteřina, což ho mohlo stát život. Myslím, že právě s tím kalkuloval. Otec měl na sobě kárované sako, šedé gabardénové kalhoty, k tomu pohodlné polobotky, umožňující bezpečnou, jistou chůzi. Až ho budou zatýkat, chtěl podle mě vypadat seriózně, ne jako vagabund, který právě spáchal zločin, nýbrž jako řádný muž, který důkladně zvážil, zda je správné, co provedl, byť nikoli ve všech směrech, zvlášť ne z hlediska orgánů spravedlnosti, jejichž příslušnost a kompetenci nechci popírat. Pozdravili jsme se, i když jsme si tentokrát nebyli jistí, jestli si máme jen podat ruce nebo se obejmout. Otec ke mně nerozhodně napřáhl pravou ruku, málem jsem se jí chopil, ale rozmyslel jsem si to ve stejném okamžiku jako on, ruce jsme stáhli, objali se skoro netělesně a netiskli jsme se k sobě, naše tváře se nedotkly a rychle jsme pohlédli stranou. Na víc jsme se tehdy nezmohli. Uvařil jsem mu espreso a otec mezitím vytáhl z tašky sklenice s třešňovou a kdoulovou marmeládou domácí výroby. Podivil jsem se, že moje matka využila i této příležitosti, aby nám poslala ze své neúnavné produkce marmeládu, ale to je celá ona. Usadili jsme se v kuchyni a já jsem se rozvyprávěl o dětech a nejnovějších příhodách s nimi. To bylo bezpečné téma, mnoho 16

Strach.indd 16

8.2.2018 12:47:43

takových by se nenašlo. Existovala spousta témat, která mi naháněla strach, především jeho vzpomínky na práci u firmy Marschewski Ford. Večer vysílala televize pohárové utkání mezi Bayernem a Brémami, sledovali jsme přímý přenos. Vypili jsme půl lahve červeného vína a šli spát. O panu Tiberiovi jsme se nezmínili. Na druhý den si otec četl na pohovce o „automoto a vůbec sportu“. Přivezl si s sebou štos časopisů jako vždycky, když nás navštívil. Vydržel se jimi zabývat třeba celý den, přečetl myslím všechny články, proto předtím, než jsem ho jednou navštívil ve vězení, abych s ním proti našemu obyčeji probral vážnější věci, vykoupil jsem půl novinového stánku, především časopisy o automobilech a zbraních, ale i o politice. Otec se o politiku velmi zajímal. Možná vůbec nepovažoval hodiny strávené četbou v cele za nešťastné, nikdo ho tam nerušil a netrápilo ho svědomí, že tráví o to méně času s těmi, kteří by rádi, kdyby se jim věnoval, například se svou ženou a dřív i jejich dětmi. Druhého dne jeho návštěvy se nic nestalo. Pan Tiberius v suterénu se choval klidně, neslyšel jsem odtud žádné zvuky kromě občasného spláchnutí na toaletě, takže byl doma. Byl vlastně doma pořád. Při večeři mi otec vyprávěl o nové konstrukci hlavy válců spalovacího motoru a snad i technice vstřikování paliva, přesně už to nevím, pak o nových izraelských osadách na Západním břehu Jordánu. Následně zabrousil hluboko do dějin onoho regionu, otec hodně četl historickou literaturu. K tomu jsme dopili zbytek červeného vína. Když otec k půlnoci zevrubně probral zmíněné téma, šli jsme spát. Udivilo mě to. Na co čeká? Ačkoli bylo 17

Strach.indd 17

8.2.2018 12:47:43

naprosto jasné, proč přijel, vůbec jsme o tom nepromluvili. Ale v tom směru jsme si rozuměli beze slov. Nebo se mýlím? Nazítří ráno jsem si přivstal a šel do zahrady. Několik dnů nepršelo, tak jsem vynesl zavlažovač a spustil spršku vody na trávník, záhony a keře. Předpokládal jsem, že při tom uslyším výstřel a tím to konečně bude za námi, leč slyšel jsem jen ptačí štěbetání a časté drkotání na kočičích hlavách. Obešel jsem dům a nahlédl do oken suterénu. Jsou čtyři. Vlevo má pan Tiberius ložnici, uprostřed kuchyni a vpravo obývací pokoj se dvěma okny, jedním v čelní, druhým v boční zdi. Okna jsou malá a dolní okraj mají na úrovni okolního terénu. Pan Tiberius žije v přítmí. Při obchůzce jsem ho neviděl, musel bych se sehnout, a to jsem pochopitelně neudělal. Možná zahlédl moje nohy, nevím. Měl ještě asi deset minut života. Když jsem se vrátil do bytu, otec seděl u kuchyňského stolu. Před ním ležela automatická pistole Walther PPK ráže 7,65 mm, ale to jsem se dověděl až později z obžalovacího spisu včetně vysvětlení, že zkratka PPK znamená „policejní pistole kriminalisty“. Státní zástupce zdůrazňoval, že ví o mém otci víc než já a patřičně to uplatnil. V pistolích jsem se nevyznal a ani jsem se vyznat nechtěl. Zeptal jsem se otce, jestli má chuť na espreso. Přisvědčil. Zakoupil jsem před časem v Itálii vynikající kávovar Domita, zapnul jsem ho před obchůzkou, takže se voda blížila bodu varu. Vyndal jsem z kávovaru filtr a doplnil do násypky kávu, abych připravil dobré espreso pro nás oba. Zasunul jsem násypku se zrnkovou kávou do mlýnku, nastalý hluk svědčil 18

Strach.indd 18

8.2.2018 12:47:43

o tom, že se pustil do práce. Jemně umletou kávu jsem nasypal do filtru až po okraj. Uchopil jsem kovové dusátko s rukojetí z palisandrového dřeva a kávu upěchoval. Vložil jsem filtr do kávovaru, postavil na plochu pod ním dva šálky a stiskl tlačítko Start. Kávovar vrněl, hustá černá káva odkapávala do šálků. Ten pohled vždycky blaží. Ty děláš z vaření kávy přímo kulturní zážitek, posmívala se mi nejednou Rebecca. Člověk jako já přece musí kultivovat všechno, i když to neleze na nervy jen ostatním lidem, ale někdy i mě. Mlčky jsme usrkávali kávu a pistole ležela na stole jako kovový otazník. Opravdu to máme spustit? K tomu, co se pak dělo, bude nejlepší použít fakta z obžalovacího spisu: Obviněný Hermann Tiefenthaler, tedy můj otec, zákonný držitel nalezené zbraně Walther PPK, asi v 8.40 hodin sestoupil z bytu svého syna Randolpha Tiefenthalera do suterénu, tam přiměl nájemníka Dietera Tiberia klepáním nebo zvoněním, aby otevřel vstupní dveře do bytu, a nato Tiberia výstřelem zblízka do hlavy usmrtil. Zmíněný Tiberius na místě zemřel. Pak jsem zatelefonoval na policii. Otec mě o to požádal, ale už předtím jsme se shodli na tom, že zvolíme tuto cestu, žádný divoký úprk fordem nebo zahlazení stop. Přihlásili jsme se k činu a stále se k němu bezvýhradně hlásíme. Policista, který telefonát přijal, vrchní inspektor Leidinger, mě téměř přívětivě pozdravil, dobře znal mě i dům, v posledních měsících sem zavítal často, leccos mu v něm připadalo komické, ihned ale zvážněl, když vyslechl, že ohlašuji smrt člověka. Přesně tak jsem se zcela vědomě vyjádřil: Ohlašuji smrt člověka. 19

Strach.indd 19

8.2.2018 12:47:43

Své manželky, otázal se vrchní inspektor Leidinger, zaslechl jsem, jak se lekl, což pro mě po tolika pochybnostech úřadů o vážnosti naší situace bylo jistým zadostiučiněním. Ne, odpověděl jsem, své manželky naštěstí ne, ale pana Tiberia. Nastalo mlčení, několikavteřinové mlčení, a rád bych věděl, o čem Leidinger v tu chvíli přemýšlel. Přijedeme, řekl. Otec si sbalil cestovní brašnu a oblékl kárované sako. A znovu usedl ke kuchyňskému stolu, před ním ležel Walther PPK. Uvařil jsem mu ještě jedno espreso. Poseděli jsme tak před jeho odjezdem domů mnohokrát, většinou i s mou matkou, nikdy nejezdil na návštěvu bez ní, a i teď jsme kupodivu říkali tytéž věty jako jindy. Máš všechno? Vážně jsi nic nezapomněl? Zašel ještě jednou do koupelny, aby si to ověřil, a opravdu tam našel svoji pěnu na holení. Člověk nikdy dostatečně nekontroluje svoje věci, prohlásil. Kdoví, kdy tam co dostanu, dodal. Jako vězeň se asi vůbec nebude moci holit namokro kvůli žiletkám, napadlo mě. Netušil jsem, co je ve vězení obvyklé. Vtom ale přerušilo moji úvahu zazvonění. Vrchní inspektor Leidinger a jeho kolega Rippschaft, jehož jsem také znal, vstoupili do našeho bytu jako první, zanedlouho se dostavili další policisté, uniformovaní strážníci, kriminalisté v civilu, technici zajišťující stopy a důkazy, lékař a lidé z patologie. Otec oznámil vrchnímu inspektoru Leidingerovi, že zastřelil nájemníka ze suterénu, a dál už nic. Po celou dobu zachovával klid. Nenasadili mu želízka, patrně vzhledem k pokročilému věku, což jsem kvitoval s povděkem. Při loučení jsme se objali, tentokrát se nám to podařilo. Setrvali jsme v dlouhém, láskyplném objetí, 20

Strach.indd 20

8.2.2018 12:47:43

a to poprvé v životě. Přivinuli jsme se k sobě a otec pronesl něco, což okolostojícím možná připadalo zvláštní. Jsem na tebe moc pyšný, řekl. Dalo by se to chápat jako závěrečná slova, jako bilance vztahu otec-syn předtím, než otec zmizí ve vězení. Tohle mi ještě nikdy neřekl, ani nic podobného. Snad mi za nastalé situace chtěl jednoznačně sdělit, že v jeho očích se můj život zdárně, naprosto zdárně vyvíjel až do doby, než se objevil pan Tiberius, a že pan Tiberius byl v mém životě jen epizodou, pouhou epizodou, kterou teď ukončila dobře mířená střela. Chtěl mi zřejmě sdělit, že můj úspěch spoluprožíval i v době, kdy jsme spolu nemluvili, a že mě chce na mé další životní cestě podpořit. Věřím, že to řekl právě proto. Vhrkly mi do očí slzy? Myslím, že ne, takový pocit jsem měl jen na okamžik, když jsem dopsal poslední věty, ale mýlil jsem se. Možná mi oči trochu zvlhly, prostě se v mezích normálu potáhly vlhkým filmem. Sedím ve své pracovně u psacího stolu, je pozdní večer krátce po jedenácté, děti samozřejmě leží v postelích, ještě před několika minutami tu byla Rebecca, popřála mi dobrou noc, políbila mě a pohladila po tváři. Napiš to hezky, pronesla ve dveřích, byla to ale od ní spíš konvenční poznámka. Možná trochu znejistěla, protože přesně neví, proč a co sepisuji. Jen jsem jí řekl, že tím, o čem musím napsat, ulevím své duši. „Tím“ se u nás rozuměl případ Tiberius. Rebece jsem tak přiznal pravdu, ovšem ne celou. Nezmínil jsem se, že k tomuto případu ještě nebylo řečeno všechno a něco stále chybí. Samozřejmě jsme o něm hodně, víc než dost mluvili, 21

Strach.indd 21

8.2.2018 12:47:43

svěřovali jsme se navzájem se svým žalem, zlostí a strachem. Naše manželství, které přestálo i těžké časy, prokazovalo a potvrzovalo svoje kvality. Přesto se z mých úst nechtělo mnoha slovům. Nepobral jsem řečnický talent, právě naopak, a neměl bych nikomu za zlé, kdyby se zachoval stejně. Než se chopím slova, dlouho naslouchám, mluvit před větším počtem lidí mi činí potíže, i když to nakonec dokážu. Tak zlé to se mnou zase není. Nezatvrdil jsem se, chci jen říct, že nejsem žvanil, jemuž snadno plynou slova z úst. Mluvit pro mě není tak samozřejmé jako chodit, namáhá mě to, ale bez zjevných problémů toto vypětí podstupuji, často dokonce rád. Proč vůbec píšu? Souvisí to s tím, že Rebece stále ještě dlužím pár vět? V pracovně sedávám rád. Nyní je v naší ulici klid, nic nedrkotá na kočičích hlavách, auta sousedů, rozměrná a některá přímo masivní, stojí jako menší sourozenci domů u obrubníků chodníku. Proč v nedávných letech auta tolik vyrostla? Proč jsou vyšší než člověk nebo dlouhá jako nákladní automobil a někdy obojí? Začnou lidé opouštět domy, protože se v těch monstrech dá báječně žít? Ano, tak depresivně uvažuje člověk, který žije z toho, že se staví domy. Jsem architekt. Možná tak ale uvažuje jen přiopilý architekt, i když jsem si předsevzal, že při práci na této zprávě nevypiji víc než polovinu lahve skvostného black printu. Pryč je teprve první sklenička té dobroty, ale slova se už se ujímá 14,5procentní alkohol. Nesmysl, neopil jsem se, dívám se z okna na lucerny, plynové lampy ve tvaru svíček na zelených sloupech, skleněné a mírně zdobené pod kovovou stříškou, 22

Strach.indd 22

8.2.2018 12:47:44

skýtající měkké, teplé světlo. Podle plánu se mají tyto lucerny zrušit, protože plynové světlo údajně poškozuje životní prostředí více než elektrické. Možná. Ale my proti tomu bojujeme. Nezaložili jsme žádnou občanskou iniciativu, v téhle ulici nejsme tak okázalí, nicméně muž odnaproti, radiolog, shromáždil podpisy protestujících, pochopitelně jsem se podepsal a zastal se tak nejen své plynové lucerny, ale všech ostatních v této ulici. Pro mě je na světě světlo nejen proto, abychom viděli, nýbrž aby nám skýtalo i teplo. Tak tomu, snad se nemýlím, bylo od samého počátku, od prvních ohníčků, kolem nichž usedali lidé. Světlo zútulnilo jejich nejbližší okolí a zaplašilo chlad. Ale v elektrickém světle, zvlášť v případě nových výbojek, by se člověk roztřásl zimou. Právě slyším klapkání drápků našeho psa na parketách. Putuje z jednoho z dětských pokojů do kuchyně, aby se napil. Benno, rhodeský ridgeback, je velký a silný. Není agresivní, skýtá nám ale pocit bezpečí. Naše rodina byla nervózní i po smrti pana Tiberia. Teď už to neplatí. Nepořídili bychom si ho, nebýt pana Tiberia. Píši tuhle zprávu také proto, že něco dokážu spíš napsat než vyslovit. Ale abych napsal věty, které Rebece chybí, musím se nejdřív vyrovnat s prehistorií, postihnout veškeré souvislosti dění. Stal se zločin, úmyslný zločin, a ke každému zločinu nazrávají okolnosti. Chci sdělit nejen fakta, která chybí, ale srozumitelně vysvětlit, z čeho vyplývají. Libuji si, že se při tom dívám na plynové lucerny. Na teplé světlo nad velkými auty stojícími před domy, které za noci působí uklidňujícím dojmem. V obývacím pokoji radiologa se mihotá šedomodrý svit televizní obrazovky. 23

Strach.indd 23

8.2.2018 12:47:44

Dirk Kurbjuweit STRACH Z německého originálu Angst, vydaného nakladatelstvím Rowohlt Taschenbuch Verlag, v Reinbeku bei Hamburg v roce 2013, přeložil Jiří Lexa Obálku navrhl Emil Křižka Redigovala Alena Řežábková Odpovědná redaktorka Ivana Parkmanová Technická redaktorka Lenka Gregorová Počet stran 208 Vydala Euromedia Group, a. s. – Knižní klub, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2018 jako svou 9612. publikaci Sazbu zhotovil Vladimír Fára Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 Objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz

Strach.indd 208

29.3.2018 14:20:03