Issuu

Guy Barter

?Proč se zdá, že keře rostou ještě rychleji, když je zastřihujeme?

K líčovým slovem je tady „ zdá se “: pokud změříte keř za rok, bude menší, než by byl, kdybyste ho ponechali bez řezu. Ovšem keře se dovedou rychle vzpamatovat i po silném ořezání a často hned potom následuje překotný a bujný růst, takže to v pěstiteli může vyvolat dojem, že pravidelným zastřihováním se rostliny zvětšují. Jak funguje překotný růst Mezi velikostí kořenů (jež jsou nezbytné pro zásobování nadzemní části vodou a živinami) a nadzemní části (která vyživuje kořeny cukry vyrobenými prostřednictvím fotosyntézy v listech rostliny) existuje vzájemná závislost. Aby se nadzemní část uživila, potřebuje zdravé kořeny a naopak. A když se část výhonů sestřihne, kořeny budou vyživovat nový růst, aby se ztráta vykompenzovala.

Aktivní vrcholový pupen

Vrcholový výhon se svým aktivním pupenem potlačuje růst laterálních (postranních) pupenů Spící laterální pupeny

Konečkům větví, které obsahují buňky dělivého pletiva a v nichž se odehrává růst, se říká vzrostné vrcholy. Jedním z jejich úkolů je posílat po větvi dolů hormony, které brání spodnějším pupenům ve vyrašení a růst se tak koncentruje na konci větví – odborně řečeno nad spodnějšími pupeny dominují. Ovšem když keř sestříháte a odstraníte konce větví, hormony už Apikální dominance neboli dominance vrcholových pupenů rostliny nad těmi níže postavenými určuje, do jakého tvaru rostlina bude růst a jak bude reagovat na řez.

Vrcholový pupen Laterální pupeny odstraněn jsou při ustřižení dominantního pupenu stimulovány

Semena a rostliny

Rychlý růst keře bezprostředně po ořezání lze přičíst dvěma faktorům: rovnováze mezi kořeny a nadzemní částí a složitějšímu jevu zvanému apikální dominance.

dolů do spodnějších pupenů nic neposílá, utlumení zmizí a dojde k náhlému růstu několika výhonů, které se objeví těsně pod místem řezu. Protože keř dychtivě spěchá znovunastolit rovnováhu mezi kořeny a nadzemní částí a protože apikální (vrcholová) dominance ustoupila ve prospěch většího počtu výhonů z každé větve, nezkušený zahrádkář by si mohl klást otázku, proč se má se zastřihováním vůbec obtěžovat.

Tavolník japonský (Spiraea japonica): po odkvětu se úplně odstraní jeden výhon ze tří, aby se keř udržel v kompaktním tvaru a povzbudil se u něj růst nových výhonů, které kvetou nejlépe.

OPATRNÉ PROŘEZÁVÁNÍ Zkušení zahradníci si radikální řez rozloží do několika sezon, vyhnou se drastickým změnám v délce výhonů a prostříhají následné „vlky“ (výhony, které rychle vyrostou, často v neatraktivních shlucích, jako reakce na prořezání). Ponechají na rostlině dost, aby udržela při životě kořeny, ale ne tolik, aby znovu narostla do své bývalé velikosti.

Meruzalka krvavá (Ribes sanguineum), je neocenitelný časně kvetoucí keř. Pokud těsně po odkvětu uřízneme hned u země třetinu větví, omezíme její sklon začít se „vytahovat“.

Guy Barter

?Jak dlouho mohou

semena zůstat živá?

K až d ou chvíli se ve zprávách objeví , že semínka získaná z archeologických nalezišť vyklíčila i po staletích ukrývání. Přestože důkazy připojené k těmto prohlášením bývají někdy sporné, je rozhodně pravda, že ačkoli semena začínají degenerovat už od chvíle, kdy opustí rodičovskou rostlinu, je ten proces pomalý a lze ho ještě výrazně zpomalit šetrným skladováním.

Vědeckým výzkumem bylo dokázáno, že semena uložená ve velice suchém a chladném prostředí přežijí několik staletí. V rukou pěstitelů ale většina zahradních semínek vydrží podstatně kratší dobu!

Maximální výdrž Když dojde na pátrání po nejstarších životaschopných semenech světa, existuje několik potvrzených rekordmanů. Z archeologických nalezišť byla už několikrát vyzvednuta uskladněná semena „posvátného“ lotosu (Nelumbo) a následně vyklíčila, přestože byla zhruba tisíc let stará (tato semena ani nedodržela pravidlo skladování v chladnu a suchu, našla se ve vlhkém prostředí – což ale dává smysl, poněvadž lotos je vodní rostlina). Existují zprávy o semenech datlovníku (Phoenix dactylifera), která vyklíčila poté, co byla skladována dvě tisícovky let. Jednoznačným vítězem je ale semeno jisté silenky (Silene), které podle tvrzení ruských vědců vyklíčilo po 32 000leté pauze. Kdyby se tento experiment dal zopakovat, pak by se práh životnosti semen dramaticky posunul dál.

Datlovníky (Phoenix dactylifera) se už přes 5 000 let pěstují tam, kde je klima velice horké a suché, ale kde je hojnost podzemní vody, například v oázách.

Semena a rostliny

PRO BUDOUCNOST: SEMENNÉ BANKY Semenné banky nebo genobanky jsou sbírky semen rostlin, jejichž přežití je v divoké přírodě nebo v kultuře ohroženo, ale které mohou v budoucnosti hrát klíčovou roli ve šlechtění potravinářských plodin nebo v zachování biodiverzity. Většina bank je odkázána na drahé a potenciálně nespolehlivé chlazení, ale globální úložiště semen se sídlem na arktickém ostrově Špicberkách uchovává svá semínka v téměř ideálních podmínkách – v dlouhých tunelech vyražených ve zmrzlé skále uvnitř hory. V současné době je zde uloženo přes 860 000 vzorků při teplotách -18 °C a vědci, kteří banku vedou, očekávají, že tato semena vydrží bez újmy několik staletí. V běžnějším prostředí můžete čekat, že semínka z vaší zahrady vydrží životaschopná asi takto dlouho: Až 3 roky: Hledík (Antirrhinum), náprstník (Digitalis), salát, pór a cibule, violka zahradní (Viola x wittrockiana), petržel, pastinák, cukrová kukuřice Až 6 let: Brokolice, mrkev, cuketa, okurka, lichořeřišnice (Tropaeolum), tabák (Nicotiana), trýzel (Erysimum), ostálka (Zinnia) Až 9 let: Hlávkové zelí, tuřín, vodnice

Náprstník červený (Digitalis purpurea)

Až 10 let: Ředkvička, rajče

Ředkvička (Raphanus sativa)

Guy Barter

?Co se stane, když se rok neposeká trávník?

J edním z hlavních faktorů , díky kterým vypadá trávník stále jako trávník, je pravidelné sečení. Co můžete očekávat, pokud byste přestali sekat ne jenom na týden, ale na celé měsíce, nebo dokonce roky? Odpověď najdete především u rostlin, které váš trávník tvoří.

rávníky jsou umělá společenstva udržovaná sekáním a hnojením, jež poskytují konkurenční výhodu trávníkovým travám, které jsou krátké a často mají plazivý habitus. Nicméně když trávník stárne, vloudí se do něj plevelné trávy, jako třeba ta s pěkným jménem medyněk vlnatý (Holcus lanatus), a pokud zůstanou bez kontroly, využijí situace a velmi rychle v trávníku převládnou. Postupem času, jak se měsíce mění na roky, tu začnou růst i semenáčky stromů. Ptáci spolu s trusem vyloučí jadérka, veverky

Medyněk vlnatý (Holcus lanatus)

Trávníkové trávy jsou přizpůsobeny ke spásání ovcemi nebo jinými zvířaty. Moderní trávníky „spásají“ sekačky. Když spásání ustane, snadno podlehnou konkurenci větších trav a vyšších, odolnějších plevelů.

zahrabou šišky a oříšky, přilétnou větrem roznášená semena, jako ta z javorů (Acer) a jasanů (Fraxinus). Brzy už budete mít zárodek lesa, který je přirozeným porostem na většině evropské půdy. Za pár desítek let ustoupí krátkověké stromy jako břízy (Betula) či vrby (Salix) jasanům a dubům (Quercus). Časem krajina zcela zdivočí a připraví se na návrat bobrů.

Semena a rostliny

?Kdy se z keře stává strom? P rostou

odpovědí je , že stromy mají jen jediný kmen, který se rozvětvuje značný kus nad zemí, a hlavní růst se odehrává nahoře v koruně, kdežto keře se větví na úrovni země nebo těsně nad ní. Z tohoto základního pravidla však samozřejmě existují výjimky.

ěkteré dřeviny, jako například líska obecná (Corylus avellana), jsou relativně velké a mohou růst i jako stromy, ale zpravidla od země přirozeně vyhánějí více kmínků/větví, zatímco jiné druhy, například kaštanovník (Castanea) a různé vrby (Salix) se tradičně seřezávají každých 10–15 let, aby vytvořily hodně dlouhých, rychle rostoucích kmínků. Ty se odedávna používaly jako lehká kulatina v zemědělství, stavebnictví, na pálení dřevěného uhlí, stavby plotů a pro zahradní účely. A co výška? Ani tady to není tak jednoznačné. Profesionál, ať už jde o lesníka či zahradního architekta, považuje za strom rostlinu nad 8 m,

Keřům chybí hlavní kmen, mají větší počet kmínků a k větvení dochází na úrovni země nebo těsně nad ní, kdežto stromy mají jediný hlavní kmen, který se větví výrazně nad zemí, a nahoře korunu, kde se odehrává růst.

ale pro zahrádkáře může být „strom“ i nižší rostlina – cokoli přes 3 m. Keře na druhou stranu mohou být stejně vysoké i široké jako menší stromy. Pokud máte menší zahradu, můžete vést rostliny, které se řadí mezi keře, víc do výšky a snížit počet jejich kmínků, takže se dají vydávat za stromy. Výborně si v tomto ohledu vedou tři keře: ruj vlasatá (Cotinus coggygria), muchovník kanadský (Amelanchier canadensis) a jeřáb Vilmorinův (Sorbus vilmorinii).

Keře jsou z rostlinného světa nejodolnější, rostou i tam, kde se stromům nedaří. Rozkládají rizika tím, že mají několik kmínků místo pouze jediného kmene.

Guy Barter

?Proč jsou některé mrkve rovné a jiné zahnuté? P okud

kupujete mrkev v supermarketu , dá se vám prominout, když si myslíte, že všechny mrkve jsou dokonale rovné, stejnoměrně tvarované a někdy (pokud jde o zvlášť luxusní obchod) opatřené i dokonalým chvostem jasně zelených lístků. Ovšem jestli ji sami pěstujete, budete vědět, že pravda je docela jiná.

Citlivá zelenina Existuje dlouhý seznam okolností, které mohou postihnout semenáčky mrkve a způsobit, že kořeny narostou rozdvojené nebo křivé. Když mrkev přesazujeme ze sadbovačů, rozvětví se téměř vždycky, a pokud má půda, v níž roste,

utužené vrstvy nebo je kamenitá či přemokřená, mrkev naroste křivá a při setkání se sebemenší překážkou se bude větvit nebo obrůstat kolem. Mrkvičky může porušit a způsobit tak zdeformovanou úrodu i naše nešikovnost při jednocení semenáčků, nebo když to děláme později, než je obvyklé, stejně jako příliš horlivé okopávání či pletí. Pokud mrkev rostla na stejném místě i v bezprostředně předcházejících Oranžové mrkve, představené v 15. století v Holandsku, postupně nahradily ty dřívější s černými, fialovými nebo bílými kořeny. Takové mrkve se dnes pěstují už jen jako rarita.

Semenáčky mrkve mají velice citlivé kořeny, které se snadno poruší – a jsou zranitelné i při malých pohybech půdy. Také jsou náchylné k napadení predátory, kteří mohou mít vliv na vývoj kořenů.

Semena a rostliny

letech, mohou být na vině i mikroskopičtí červíci zvaní háďátka kořenová – přemnoží se jen tehdy, když se plodiny pravidelně nestřídají, takže pokud mohou být na vině oni, pěstujte mrkev na jiném záhonku. I křivé mrkve ale mají své místo. Méně dokonalé exempláře se používají jako

krmivo pro dobytek a čím dál víc se i prodávají za sníženou cenu ve speciálních baleních pod označením „křivá zelenina“, což odráží všeobecně se zvyšující povědomí o plýtvání jídlem. Obtížnější loupání je u nich vyváženo nižší cenou – a ať už má mrkev, kolik nohou chce, výživná je úplně stejně.

JAK VYPĚSTOVAT DOKONALOU MRKEV Můžete se řídit příkladem odborníků, kteří pěstují exponáty pro zahradnické výstavy. Tady je návod: • Naplňte vysoký válec, například 180litrový sud, hrubým pískem. • Pomocí kolíku udělejte do písku kónické jamky – ne víc než šest na jeden sud – a naplňte je směsí ze stejných dílů prosáté sterilní zeminy a kompostu (odborníci občas přidávají i živiny, které se dají koupit na internetu nebo ve vašem místním zahradnictví). • Vysejte do jamek semena mrkve. Kořenům nic nepřekáží a mají ideální podmínky k růstu, takže by tento postup měl vyústit v nerozvětvené, stejnoměrně tvarované mrkve. Pro zvýšení šance na úspěch zvolte typ mrkve s kratším kořenem – u dlouhokořenných odrůd je totiž pravděpodobnější, že narostou křivé. Dobrou volbou jsou odrůdy kónického typu Chantennay.

Guy Barter

?Proč se nedají koupit semena orchidejí?

S emena orchidejí jsou neobyčejně drobná , vypadají prostě jako zrníčka prachu. To má své výhody a nevýhody – na rozdíl od větších semen neobsahují téměř žádnou zásobu živin, což znamená, že jim při klíčení hrozí vyhladovění dřív, než jsou semenáčky schopny provádět fotosyntézu, ale výhodou zas je, že takto maličkých semínek může rostlina vyprodukovat obrovské množství, takže jich potřebuje uspět jen velmi malá část. Růstoví partneři Tvorbou semen, která neobsahují zásobu živin, si orchideje přivodily problém – ale vyvíjely se dál a problém samy vyřešily. Vytvořily partnerství s určitými druhy hub, které klíčící semeno živí a udržují při životě, dokud mladinká rostlinka nedosáhne stadia,

kdy je schopna provádět fotosyntézu a uživit se sama. Protože příslušnou houbu není možné nabídnout v balíčcích společně se semeny a ta by bez ní nepřežila, nejsou na běžném trhu dostupná. Odborníci si nicméně kupují něco exkluzivnějšího: lahvičky obsahující jak naklíčená semínka, tak uměle vytvořené

Mikropropagace u orchidejí snížila výrobní náklady, následkem čehož patří nyní orchideje k nejprodávanějším kvetoucím pokojovým rostlinám.

Semena a rostliny

VYTVÁŘEJÍ I JINÉ ROSTLINY TAK MALIČKÁ SEMÍNKA? Orchideje nejsou jedinou

skupinou, která před robustností dává přednost kvantitě. Tvorba velkého

množství semen v naději, že jich alespoň několik přežije, je celkem běžná. Jedním

Nejenže jsou semínka orchidejí droboučká, ale zároveň i obtížně klíčí. Pro běžného člověka je pěstování orchidejí ze semen příliš náročné – což je i důvod, proč nikde v obchodě nevidíte prodávat sáčky se semeny.

z nejúspěšnějších – a nejdravějších – příkladů je skupina rostlin z čeledi zárazovitých s latinským jménem Striga, která má původ v Asii, ale rozšířila se na teplá místa po celém světě. Jde o parazitické rostliny napadající mnohé

médium naočkované příslušnou houbou. Na takovou věc musíte být opravdu zapálený pěstitel orchidejí – jak miniaturní semenáčky rostou, volá tento postup po opakovaných přesunech do větších lahviček a trvá několik let, než vaše práce vyústí v získání dospělých rostlin schopných květu. Jiným, rychlejším řešením tvorby nových orchidejí ve větším množství je mikropropagace ve specializovaných laboratořích. Někteří amatéři zkoušejí přirozenou cestu a argumentují tím, že pokud se semena orchidejí rozhodí kolem rodičovské rostliny, nezbytná houba už tam je přítomna. Je to metoda pokus – omyl, ale někdy funguje!

obilniny jako čirok, proso a kukuřici. Za jejich úspěchem stojí fakt, že každá rostlina vyprodukuje půl milionu malých lehkých semínek, která pak i ten nejslabší větřík roznese široko daleko a jež mohou zůstat nečinná, avšak životaschopná až deset let. Striga elegans

Guy Barter

?Odkud pocházejí kaktusy?

K aktusy jsou houževnatí survivalisté rostlinného světa. Vyvinuly se, aby si poradily v drsném, suchém pouštním prostředí, což vyústilo v určité neobvyklé rysy – některé očividné, jiné už méně. Většina kaktusů má místo listů trny, dále velká kulovitá nebo také válcovitá těla, v nichž mohou uchovávat vodu, a tlustou voskovitou pokožku, která brání odpařování vody.

šichni si myslíme, že víme, jak takový „typický“ kaktus vypadá, ale v rámci čeledi existuje velké množství variant co do vzhledu i funkce. Divoké pouštní kaktusy, jako například vysoký rozvětvený saguaro (Carnegiea gigantea) ze Sonorské pouště na jihovýchodě USA, mají rozsáhlou, ale mělkou kořenovou soustavu, aby co možná nejefektivněji posbíraly vzácné dešťové srážky. Jiné typy se přesunuly nahoru a obejdou se úplně bez kořenů, protože

žijí na stromech a pro občasné napití spoléhají na rosu a déšť. Mnoho jich otevírá svoje průduchy v noci namísto ve dne, aby minimalizovaly ztráty způsobené odpařováním. Stále však zvládají klíčový proces fotosyntézy díky složitým chemickým procesům, které jim umožňují v noci získaný oxid uhličitý uchovat a uvolnit až v denní dobu, kdy svítí slunce, pomocí nějž ho mohou zpracovat. Nikoho asi nepřekvapí, že většina kaktusů roste velice pomalu.

Všechny staromódní westerny při navozování atmosféry spoléhají na krajinu plnou kaktusů a velká většina rostlin z čeledi kaktusovitých z Ameriky skutečně pochází. V pouštních oblastech jiných částí světa se ale vyvinuly rostliny kaktusům podobné – například jihoafrická deko rativní rostlina Euphorbia horrida, která ale do čeledi kaktusovitých nepatří, ve skutečnosti jde o druh pryšce.

?Proč někteří lidé

Semena a rostliny

na rostliny mluví?

P odle toho , jakému mediálnímu zdroji dáváte přednost, jsou lidé hovořící s rostlinami buď pomatenci, nebo vizionáři. Méně jasné už je, jestli si rostliny konverzace užívají, nebo ne. Příběhy „zaříkávačů rostlin“ se v médiích objevují běžně, ale obvykle nejsou podpořeny žádnou seriózní vědeckou studií.

Za představou, že rostlinám dělá dobře, když na ně mluvíte, stojí fakt, že při mluvení člověk vydechuje oxid uhličitý, který rostlinám svědčí. Při bližším zkoumání to ale neobstojí – CO2 z lidského dechu se velice brzy rozptýlí, příliš rychle, než aby z toho rostlina měla nějaký užitek.

a stejné úrovni jsou prohlášení, že na rostliny mají pozitivní účinky rozličné druhy hudby: téma v tisku oblíbené, avšak postrádající důkazy. Nicméně by bylo nemoudré nad mluvením s vlastními rostlinami hned mávnout rukou: je prokázáno, že uměle zvýšená hladina CO2 ve skleníku za slunečného dne měla u rostlin za následek výrazné zvýšení růstu. Ovšem ke zvýšení hladiny CO2 do té

míry, aby to mohlo mít významnější účinek, byste museli vést opravdu hodně dlouhý monolog na velice dobře osvětleném, uzavřeném místě. A je mluvení s rostlinami dobré pro vás? Tak to je méně sporné: existuje množství studií, které dokazují, že pěstování rostlin a péče o ně je pro psychiku člověka blahodárná, redukuje stres a brání depresi.

Dotýkejte se, nemluvte Pokud se zdá, že vám mluvení s rostlinami nepřináší výsledky, zkuste se jich místo toho jemně dotýkat. Budete tak napodobovat účinek mírného větříku a na vítr rostliny reagují robustnějším vzrůstem se silnějším stonkem a hustším olistěním.

Guy Barter

?Co je invazivní rostlina?

P okud plevel chápeme jako rostlinu na místě , kde ji nechceme, pak invazivní rostlina je jeho umocněnou verzí. Nejde o milou návštěvu z cizích krajů, ale o vetřelce, kteří dovedou na novém území napáchat překvapivě velkou spoušť a místa, kde náhodou najdou příznivé podmínky, mohou úplně ovládnout, někdy až v udivující míře. Nechtění návštěvníci Klasickým příkladem invazivní rostliny je opletka japonská (Fallopia japonica; známá i pod synonymním jménem křídlatka – Reynoutria). Ve svém rodném Japonsku je opletka krotká a bezproblémová, pravděpodobně proto, že se

vyvinula zároveň s predátory a chorobami, jež ji udržují pod kontrolou. Když se ale přestěhuje do zahraničí, její charakter se změní. Jakožto přitažlivá rostlina byla do Evropy dovezena v první polovině 19. století, avšak už roku 1907 se o ní zahradnické příručky zmiňují jako o rostlině, kterou „lze snadněji pěstovat než se jí zbavit“. Dnes je nechvalně proslulá jako jeden z nejškodlivějších plevelů. Na zemědělské půdě brání tomu, aby se z ní stal problém, spásání dobytkem a pravidelná orba, ale je

Jako invazivní rostlina se označuje rostlina z jiné části světa, která je záměrně nebo náhodou uvedena do nové oblasti. Bez chorob a predátorů, které je doma udržují pod kontrolou, se vetřelci někdy utrhnou ze řetězu.

Všechny rostliny opletky japonské (Fallopia japonica) v Evropě jsou samičí. Pokud se sem dostanou i samčí rostliny, bude možná tvorba semen a s tím i rozrůznění populace, což kontrolu ještě ztíží.

Semena a rostliny

ÚPLNĚ NEJHORŠÍ PLEVEL SVĚTA V roce 2014 zorganizoval Mezinárodní svaz ochrany přírody průzkum, který měl určit nejhorší plevel světa. Z řady hrůz si nakonec pochybnou poctu odnesla nepukalka obtížná (Salvinia molesta), vodní kapradina původem z Brazílie. V mnoha zemích se jí daří všude, kam byla přenesena, ucpává kanály i řeky a působí potíže ve vodních nádržích a hydroelektrárnách. Svým bujným růstem dusí ve vodě ostatní život, zatímco její hnijící pozůstatky odebírají

Pěnišník pontický (Rhododendron ponticum) je vysoce invazivní, zvláště například ve Velké Británii a některých částech Francie. Každoročně vytvoří až milion miniaturních semínek, která vítr odnese i 500 m daleko.

z vody kyslík, a ohrožují tak populace ryb i dalších vodních živočichů.

dokonale adaptována na městský život a rychle vyvíjí houževnatou masu kořenů sahající do velké hloubky, jež odolá všemu kromě nesmírně náročného dobývání (které obvykle vyžaduje mechanizaci) nebo intenzivní aplikace herbicidů po dobu minimálně dvou let. Dokáže znovu vyrůst i z těch nejmenších kousků zbylých kořenů a obzvlášť se jí daří na březích řek a kanálů. Bez nějaké přirozené brzdy je boj proti jejímu šíření předem ztracený.

Opravdovým nebezpečím je ale hrozba, kterou invazivní rostliny představují pro biodiverzitu. Stejně jako opletka japonská jich bylo mnoho původně dovezeno jako okrasné novinky, protože často vypadají přitažlivě, ale chovají se jako gangsteři a utlačují méně průbojné rostliny. Dalšími příklady rostlin, které se nekontrolovaně šíří, jsou pěnišník pontický (Rhododendron ponticum), který pochází z pobřežních oblastí Černého moře, nebo komule (Buddleja), jež je populární u hmyzu, ale vytlačuje mnoho dalších rostlin. K nejinvazivnějším patří též bolševník velkolepý (Heracleum mantegazzianum) a netýkavka žláznatá (Impatiens glandulifera).

Guy Barter

?Jak se od sebe liší jedlé a jedovaté houby? B ěžný

člověk si pod jedlou houbou představí většinou pěkný hříbek, lákavě prskající na pánvičce, kdežto pod jedovatou jasně červenou muchomůrku s nebezpečně vyhlížejícími puntíky – nic, na co by se vám sbíhaly sliny. Existuje ale mezi jedlými a nejedlými houbami nějaký jasně viditelný rozdíl? Ne, přestože ho v našich kulinářských představách možná vidíme – po odborné stránce mezi nimi rozdíl není.

ddělení stopkovýtrusných (bazidiomycetů) pokrývá širokou škálu hub od pýchavek (Lycoperdon) po václavky (Armillaria). Posledně jmenované, prokletí zahradníků milujících stromy, parazitují na kořenech, kde tvoří nitkovité podhoubí – mycelium –, které se často rozrůstá i pod kůrou stromu. Houba postupně vytváří rhizomorfy, silnější provazce podobné

Mykolog mezi jedlými a nejedlými houbami žádný principiální rozdíl nevidí: obojí jsou pro něj plodnice stopkovýtrusných hub.

černým tkaničkám od bot, které obrůstají kořeny stromu, až je nakonec zahubí a rozloží. Jak strom chřadne a umírá, rhizomorfy se rozrostou, aby nakazily další strom poblíž. Zatímco většina infekcí způsobených houbami je místní, podhoubí žijící v zemi může občas tvořit medově zbarvené plodnice, jejichž výtrusy se přenášejí vzduchem a mohou potenciálně šířit nákazu ještě dál.

Houby k vyzkoušení Václavka obecná (Armillaria mellea) je jednou z mála kloboukatých hub, které mohou zahubit živý strom. Většina dalších druhů hub je neškodná.

Přestože mezi jedlými a nejedlými houbami není z vědeckého hlediska žádný jasně viditelný rozdíl, je důležité vědět, které houby můžete jíst a po kterých vám bude zle, když je použijete

Semena a rostliny

NEJLEPŠÍ K JÍDLU Kromě běžně pěstovaných žampionů (Agaricus bisporus) čím dál snadněji koupíte i další druhy hub, například houževnatec neboli shiitake (Lentinus edodes), hlívu ústřičnou (Pleurotus ostreatus), méně často i korálovec ježatý (Hericium erinaceus), nebo hlívu plicní (Pleurotus pulmonarius). Mezi dalšími, které pravděpodobně najdete spíše na farmářských trzích než

Pečárka dvouvýtrusá neboli žampion (Agaricus bisporus)

v obchodech, je aromatická, po mase chutnající pečárka ovčí (Agaricus arvensis), nebo žlutooranžové lišky (Cantharellus cibarius) s jemnou, téměř květinovou vůní a chutí. Lanýže, vrchol luxusu mezi houbami, nepatří mezi stopkovýtrusné, ale do zvláštní skupiny vřeckovýtrusných (askomycety).

Hlíva ústřičná (Pleurotus ostreatus)

v kuchyni. I přes svou pochybnou pověst je jen velice málo hub jedovatých natolik, aby vám způsobily skutečně vážné potíže – doopravdy zabít vás může jen asi jedno procento z nich. V zemích, kde je náruživé houbaření tradicí, se začátek houbařské sezony vítá s velkým vzrušením: zapálení

houbaři mají velice dobré povědomí o tom, co mohou jíst, a co je lepší nechat na pokoji. Pokud chcete jít v jejich stopách, musíte vědět, co děláte, avšak škála dostupných pěstovaných hub se čím dál víc rozrůstá a dobrým nalezištěm hledaných druhů bývají často i farmářské trhy.

Guy Barter

?Proč mají některé stromy jehličí? P latí obecné pravidlo , že v čím drsnějším prostředí rostlina roste, tím menší má listy. U jehličí je zkompaktňování listů dovedeno do extrému: každá jehlice má pod silnou pokožkou s voskovitou kutikulou jen jednu středovou žilku obklopenou buňkami obsahujícími chlorofyl. Průduchů neboli stomat je na jehlici ve srovnání s obyčejným listem relativně málo.

Jehličí umí výborně šetřit vodu, takže účinně funguje v horkém podnebí, ale je praktické i pro stromy z velice chladných klimatických podmínek, kde bývá zem často zmrzlá, což příjem vody ztěžuje.

ŠUPINY VERSUS JEHLICE U některých jehličnanů, jako je například cypřišovec Leylandův (Cuprocyparis leylandii) nebo zerav obrovský (Thuja plicata), se jako alternativa vyvinuly jehlice v podobě šupin: taktéž

etření s vodou není jedinou výhodou, kterou jehličí rostlině nabízí. Jehlice minimalizují ztráty vláhy, avšak samy uvnitř příliš vody neobsahují, takže pokud zmrznou, riziko následného poškození je velmi malé. Za sněhové vánice navíc z jehlic velká nadílka sněhu jednoduše sklouzne, vítr se do nich tolik neopírá a větve stromu se tak nezlomí. Přestože je většina jehličnanů stálezelená, některé druhy, jako například modřín opadavý (Larix decidua), jehličí na podzim shodí. Obvykle jde o stromy rostoucí v těch nejdrsnějších podmínkách a shazování jehličí jim pomáhá překonat tuhé horské zimy.

jde o zkompaktnělé listy, které pomáhají rostlinám překonávat nehostinné podmínky. Vedlejším účinkem je stejnoměrný, téměř „mechový“ vzhled stromů, díky němuž jsou tyto druhy tak oblíbené pro husté živé ploty.

Šupiny

Jehlice

Semena a rostliny

?Proč mají některé rostliny trny?

R ostliny jsou dobrou potravou pro mnoho zvířat, proto vkládají hodně energie do své obrany. Plní se jedovatými látkami, pokrývají se hrubým, drsným pletivem, tuhými „chlupy“ (trichomy) nebo voskovitou pokožkou atd. A jednou z nejběžnějších forem rostlinné sebeobrany je hojná dávka ostrých trnů sloužících k odrazení zvířat, jejichž tlamy, kůže a oči jsou vůči těmto „vlastnoručně“ vypěstovaným dýkám zranitelné.

ZTRÁTA TRNŮ U některých přirozeně trnitých ovocných druhů, například Cesmína ostrolistá (Ilex aquifolium)

ostružiníků a angreštů, byly pro usnadnění sklizně vyšlechtěny i beztrnné odrůdy. Šlechtitelé je získávají křížením

Pichlavá strategie

Cesmína ostrolistá (Ilex aquifolium) představuje příklad chytrého vyvažování vkladů. V mládí jsou její listy kožovité, voskovité, hrozivě pichlavé

Trny jsou pro některé rostliny velmi důležitým obranným mechanismem, ale představují pouze jednu jedinou část celkové strategie, kdy si rostlina část energie uchová na obranu a zbytek potom vloží do reprodukčního cyklu. Tím se zajistí přežití jednotlivé rostliny i celého druhu.

náhodných beztrnných mutací a systematickou selekcí jejich potomstva.

a poskytují semenáčku účinnou ochranu. Jakmile se však rostlina vytáhne nahoru a přesáhne výšku, v níž ji predátoři mohou spásat, vyrostou na ní už listy bez ostnů, což cesmíně ušetří zdroje a pomůže jí účinněji provádět fotosyntézu. Africká akácie senegalská (Acacia senegal) má podobnou strategii: po dosažení určité výšky ztrácí trny, ovšem jako dodatečnou ochranu ještě vylučuje lepkavou pryskyřici, tzv. arabskou gumu, což má nejspíš také omezovat spásání.

Guy Barter

?Co znamená „F1“

na balíčku semen?

S emena , která si pro pěstování na zahradě kupujete, jsou většinou hybridy – vytvořené křížením dvou geneticky odlišných, avšak příbuzných rostlin. Přestože se hybridy mohou vyskytnout i přirozenou cestou, náhodným opylením cizím pylem, mnoho nových rostlin záměrně vytvářejí šlechtitelé, kteří se křížením dvou různých rostlin a výběrem z výsledného potomstva snaží získat ty nejlepší vlastnosti z obou, zkombinované do nové odrůdy. Výhody hybridů

inbrední, tedy příbuzenské křížení je Klíčem k vytvoření F1 hybridů jsou inbrední u rostlin stejně jako u zvířat spojeno i se ztrátami zdraví a životaschopnosti linie rodičovských rostlin. Inbrední znamená, že křížení je přísně kontrolováno a snížením genetické variability – čím menší je genetický rybníček, v němž a že noví jedinci vznikají samoopylením, nějaký organismus žije, tím méně ne cizosprášením, což by znamenalo, že vitální pravděpodobně bude. došlo k opylení jinou rostlinou. Ovšem pokud se rostliny opakovaně Přestože se tak udržují žádoucí příbuzensky kříží, dokud nemají totožné vlastnosti, které šlechtitelé hledají,

DRAHÝ PODNIK Vytvořit a udržet inbrední rodičovské linie, které se dobře kombinují a mají ideální potomstvo nesoucí všechny žádoucí znaky svých rodičů, je technicky složité a velice nákladné, ovšem vyšlechtěné rostliny mají často takovou hodnotu, že se to úsilí vyplatí. Uchováváním a prodejem vlastních semen se mohou komerční pěstitelé navíc vyhnout neoprávněnému zneužívání klíčových genetických kombinací. Pokud na své zahradě zkřížíte dvě rostliny F1, vzejdou z nich semenáčky F2 hybridů, jež jsou geneticky méně omezené a postrádají heterozní efekt, který se vyskytuje při zkřížení dvou inbredních linií. F2 hybridy tedy budou rozmanitější a méně vitální – nedají předvídatelný, uniformní výsledek žádaný většinou pěstitelů. Abyste měli prospěch z předvídatelných vlastností F1 hybridů, musíte si každý rok koupit nová semínka.

Semena a rostliny

Zkřížením dvou inbredních rodičovských linií (rostlinných populací) vznikají semena F1.

Ze semen F1 vyrostou vysoce uniformní rostliny se zvýšenou (heterozní) vitalitou. Jejich semena se označují F2. F1

F2 F2

páry chromozomů (tzv. homozygotnost) a následně se zkříží s geneticky odlišným jedincem, objeví se v jejich potomstvu nová vitalita. To se nazývá heterozní efekt nebo heteroze – a výsledkem je produkce rostlin s identickými rysy, které jsou ale zároveň silné.

F2 generace postrádá heterozní vitalitu a uniformnost vlastní generaci F1.

Když se na sáčku s osivem objeví „F1“, znamená to, že semena uvnitř jsou první generací vzdáleného křížení – „F“ je zkratka pro „filial“ neboli „synovský, dceřiný“ a „1“ označuje generaci, z níž semena pocházejí.

Tato metoda se komerčně využívá k vytváření velkého množství uniformních jedinců žádoucích například při pěstování plodin nebo u rozsáhlých okrasných výsadeb. Kedluben, stejně jako mnoho rostlin z čeledi brukvovitých, nemůže opylit sám sebe, ale když se nerozvité květy rozeberou a opylí ručně, dají se vyprodukovat inbrední rostliny.

Guy Barter

?Proč plané rostliny bují,

zatímco ty opečovávané na zahradě často hynou? J de o častý

dojem , ale není úplně oprávněný – u planých rostlin se ve skutečnosti jen velmi malé procento semenáčků dožije dospělosti. Tato mylná představa obvykle vzniká proto, že když se plané rostliny vysemení v umělém prostředí, ať už jde o násep u dálnice nebo úrodnou zahrádku, bez obvyklé míry konkurence rostou nepřirozeně snadno a vitálně.

Šance ve volné přírodě Aby plané rostliny přežily, musejí vyslat do světa obrovské množství semen v naději, že alespoň několik rostlinek dospěje a rozmnoží se. Jeden příklad za všechny: dub (Quercus) vyprodukuje během svého života až pět milionů žaludů, ale i když mu jsou okolnosti nakloněny, nevzejde z nich nakonec

Mezi rostlinami, které jste si sami vybrali a zasadili, je snazší všimnout si nezdaru a k tomu může dojít z nejrůznějších důvodů. Co ale nevidíme, je ohromné množství planých rostlin, jež se nikdy nedožijí dospělosti.

Každý dub (Quercus) shodí ročně až tunu žaludů. Pouhých 18 stromů na hektar dá větší úrodu než stejná plocha osetá například pšenicí.

víc než několik dalších stromů. Zhruba 90–100 % semen se stane něčí potravou nebo zajdou dřív, než vůbec dostanou šanci vyklíčit. Z těch několika šťastných, kterým se povedlo dopadnout

Semena a rostliny

3 HLAVNÍ DŮVODY, PROČ SE PĚSTOVANÝM ROSTLINÁM NEDAŘÍ Někdy si musejí přičíst vinu sami pěstitelé, ale ke zklamání mohou vést i některé dané vlastnosti zahradních rostlin nebo semen. • Špatné osivo. Komerčně prodávaná semena nemohou být čerstvá: musejí se posbírat, vyčistit, zabalit a uvést na trh. A kvalita semen může během té doby hodně klesnout. • Počasí. Na jakémkoli místě může rostlina padnout za oběť špatnému počasí. Mráz mimo obvyklou dobu nebo dlouhodobé sucho dovedou udolat i jinak zdravé rostliny. • Rozmazlené kořeny. Když si koupíte rostlinu v zahradnictví, obvykle roste ve speciálním substrátu v nepřirozeném prostředí květináče, kdy je často zalévána a pravděpodobně i hnojena a ošetřována pesticidy. Pokud ji přesadíte do zahradní půdy, která může být těžká, zamokřená, studená, pomalu schnoucí nebo to všechno dohromady, rozmazlená kořenová soustava rostliny si s tím nedokáže poradit.

na kousek země, kde dosud nevládla vražedná konkurence, a mohly vyklíčit, větší část opět něco sežere nebo podlehne v soutěži se silnějšími rostlinami. Když se vrátíme k našemu dubu, těch několik semenáčků, které z oněch žaludů vzešly, bude muset přežít nepřízeň počasí, škůdce i choroby a stejně tak i možnost, že je posvačí nějaký býložravec, po dobu plných dvaceti let, než se budou moci samy množit. Pokud

by farmáři nebo zahrádkáři čelili stejné šanci, jakou mají plané rostliny, většina by to vzdala. Přidejte ale trochu pěstitelské péče, a rostliny hned dosahují mnohem lepších výsledků. U stromů v sadu vysazených do dobrých podmínek se očekává 95% úspěšnost. Ze sáčku semen mrkve prodávaného v obchodech by mělo vyklíčit 80 % a kolem 50 % by mělo poskytnout životaschopné semenáčky.

Guy Barter

?Je vzduch uvnitř paprikového

lusku stejný jako vzduch venku? T ato

celkem odborná otázka je na internetu oblíbenou trvalkou a ke zjištění pravého stavu věcí už bylo provedeno množství pokusů. Hladká pokožka silnostěnné papriky (Capsicum annuum) patrně postrádající průduchy vede k podezření, že paprika nemůže „dýchat“, a proto musí mít uvnitř vlastní atmosféru.

přes lesklý zevnějšek pravděpodobně existuje jistá omezená prostupnost mezi vnitřkem a vnějškem papriky, jinak by vnitřní atmosféra měla ještě vyšší hladinu oxidu uhličitého. Při jednom pokusu zkoumajícím vývoj semen v paprikách bylo uměle sníženo množství kyslíku uvnitř plodu – a zjistilo se, že tím semena utrpěla. Závěrem bylo, že papriky mají dostatečnou

kontrolu nad svým vnitřním mikroklimatem, aby umožnily úspěšný vývoj semen. Jako vždy s odpovědí na jeden problém vyvstávají další otázky: liší se vzduch v paprice ve dne a v noci, mění se vzduch uvnitř, jak paprika roste, a tak dále. Ať už to k něčemu je, nebo není, spekulace na internetu budou ještě nějakou dobu pokračovat.

Testy zjistily, že vzduch vně a uvnitř plodu papriky se skutečně liší. Normální vzduch obsahuje zhruba 78 % dusíku a 21 % kyslíku se stopami argonu, oxidu uhličitého, vodních par a dalších plynů; „paprikový“ vzduch má o 2–3 % kyslíku méně, zato má až o 3 % víc oxidu uhličitého.

Semena a rostliny

?Jak semena vědí, kde je nahoře? K dyž

semena klíčí , většinou na to jdou správně; ať už semínko vložíte do země jakkoli natočené, nový kořínek stejně zamíří do země a výhonek začne růst ke světlu. Jak ale vědí, kterým směrem mají růst? A popletou si to někdy?

Jediná cesta je nahoru – nebo dolů Kořen potřebuje růst dolů, protože bez pevného ukotvení a přístupu k vodě by semenáček pravděpodobně nepřežil. Pravdou je, že kořeny rostlin vykazují výraznou tendenci růst dolů – odborný termín zní gravitropismus, a jakkoli málo se ví o mechanismu, který o tom rozhoduje, má se za to, že k němu dochází prostřednictvím statocytů (buněk, které zřejmě dokážou „vycítit“ gravitaci), jež se nacházejí v kořenové čepičce. Pokud dojde ke zničení

čepičky, kořen neporoste dolů, dokud se čepička neobnoví. Stejný princip údajně působí, když postranní kořeny rostou směrem ven, až na to, že v tomto případě statocyty podporují místo vertikálního růstu laterální. I nadzemní část rostliny v sobě má statocyty. Tyto buňky obsahují hodně škrobu, který se vlivem gravitace usazuje, a určuje tak rostlině směr růstu. Protože každý prýt má tyto buňky citlivé na gravitaci po celé délce, a nejen na špičce, růst vzhůru pokračuje, i když dojde k poškození vrcholové části.

! Při hypogeickém klíčení jako na obrázku zůstává semeno pod zemí. Při epigeickém klíčení roste kořen dolů, zatímco prodlužující se výhonek vyzvedává semeno nad zem.

Semena až do vyklíčení spí: nemají žádnou možnost vycítit svou polohu. Jakmile však vyklíčí, nové kořínky i výhonky se přesně vyladí na gravitaci a spolehlivě zamíří dolů nebo nahoru.

Guy Barter

?Jak rychle putuje voda rostlinou?

R ostliny v procesu fotosyntézy spotřebují spousty vody. Během tzv. transpirace rostlina „vymění“ vodu za oxid uhličitý, který nutně potřebuje k výrobě potravy – prostřednictvím listů vodu vyloučí a zároveň přijme oxid uhličitý. Aby však k transpiraci vůbec mohlo dojít, musí voda nejprve doputovat z kořenů rostliny až do listů.

TRANSPIRACE V AKCI Existuje jeden pokus, při kterém můžete sledovat transpiraci přímo v akci. Budete k němu potřebovat pouze trochu červeného nebo modrého potravinářského barviva a několik bílých karafiátů (Dianthus). • Seřízněte konce stonků karafiátů v úhlu 45 stupňů, opatrně, abyste je příliš nesmáčkli (jinak byste poškodili jejich vnitřní mechanismy). • Přidejte do nádoby s vodou trochu potravinářského barviva a postavte do ní karafiáty. • Změřte, jak dlouho potrvá, než se květy obarví – až změní barvu, můžete z délky stonku a doby, za kterou voda doputovala až ke květu, vypočítat rychlost transportu vody. Stonek prostřední květiny byl podélně rozříznut a každá polovina umístěna do jiného barviva. Výsledkem je dvoubarevný květ.

Semena a rostliny

Od kořene k větvi Tempo transportu vody do určité míry odpovídá rychlosti, jíž ji rostlina nasává kořeny. Velký strom ale při nejvyšší úrovni transpirace vyloučí prostřednictvím listů docela úctyhodné množství vody: v horkém letním dni s lehkým větříkem jí může vydat denně až 2 000 litrů, přičemž největší výdej má mezi polednem a pozdním odpolednem, kdy se slunce začne klonit k západu. Existují dva způsoby, jak změřit rychlost, jíž voda putuje xylémem (oběhovými cévami, které v rostlině propojují kořeny s listy). První spočívá v tom, že přidáme barvivo do vody, kterou přijímají kořeny, a změříme, za jak dlouho doputuje do listů (viz vlevo). Při druhém způsobu se vyšle od kořenů nahoru puls trochu teplejší vody a změří se, jak dlouho trvá její transport na určenou vzdálenost ve stonku nebo kmeni. Při pokusech se zjistilo, že rychlost se různí – například u dubu (Quercus)

I když jde o stromy stejné velikosti, může jasan (Fraxinus – vlevo), vitální a nenasytný pionýrský druh, dopravit do svých listů vodu rychleji než jehličnan (vpravo).

Pro sedmikrásku (Bellis perenis) to není žádná velká výzva, ale u lesního stromu se voda pro transpiraci musí zdvihat ve velkých množstvích a do pořádné výšky. Studie ukazují, že rychlost transportu vody se různí – jak byste asi očekávali, malá množství vody cestují rychleji, velká množství pomalejším tempem.

vysokého 23 m vodě obvykle zabere necelou půlhodinu, než doputuje z kořenů až na vrchol. V metrech za hodinu tak voda v dubu cestuje rychlostí 43,6 m/h, v jasanu ztepilém (Fraxinus excelsior) je to 25,7 m/h a v jehličnanech podstatně pomaleji – jen 0,5 m za hodinu.

Guy Barter

?Mohou se semena šířit i po vodě? U rčitá

semena jsou zvlášť uzpůsobena k roznášení vodou, přestože to není vždycky jejich primární prostředek šíření, zatímco jiná to na nové území spláchne jen náhodou. Lehká, plovoucí semena, která voda přirozeně nadnáší, cestují po vodě nejlépe a mohou být unášena i na velké vzdálenosti – voda je spláchne a semena pak vyklíčí daleko od své rodičovské rostliny.

Plavba po vodě Semena, která cestují po vodě, neriskují dehydrataci, ale také nemají moc velkou kontrolu nad tím, kde skončí. Mnohé pobřežní rostliny mají lehká semena, která ochotně plavou, a omezují se

většinou na zamokřené plochy – rozpuk (Cicuta) i škodlivý, invazivní bolševník velkolepý (Heracleum mantegazzianum) patří oba do čeledi miříkovitých (která se obecně vyznačuje lehkými korkovitými semeny), a když najdou příznivé místo pro klíčení a růst, často osidlují rozsáhlé, holé pobřežní nánosy. Podél říčních břehů se šíří i jedovatý durman obecný (Datura stramonium) a mnoho zástupců čeledi šáchorovitých

Semena rozpuku jízlivého (Cicuta virosa) plavou v řekách i strouhách. Pokud není vodní tok oddělen ohradou, může rostlina, která z nich vzejde, ohrozit dobytek pasoucí se na loukách.

Voda je dobrým prostředkem pro šíření semen – a rostliny ji využívají ve větší míře, než byste možná čekali, ať už je to cílené, nebo ne. Když přijde na rozšiřo vání teritoria a osidlování nových území, slouží rostlinám potoky, řeky, záplavová voda, a dokonce i moře.

Semena a rostliny

(Cyperaceae). Úspěšné plevely nespoléhají vždy jen na jeden prostředek šíření – například šťovíky (Rumex) mají okřídlená semínka, která jsou dobře uzpůsobena jak pro roznášení větrem, tak vodou: lehká křidélka je ve vodě nadnášejí.

Náhodní pasažéři Běžným prostředkem šíření semen jsou i závlahové systémy. Průzkum prováděný ve Spojených státech, který odhalil v závlahové vodě odebrané z řeky Columbie klíčivá semena celkem 138 různých druhů plevelů, jen zdůrazňuje schopnost rostlin využít každé příležitosti. Vzhledem k tomu, že jsou čím dál běžnější plevely rezistentní k herbicidům, bude k zastavení takového šíření některých silně invazivních druhů možná nutné naučit se závlahovou vodu filtrovat.

„Mořské fazole“, semena tropických bobovitých stromů rostoucích na březích řek Střední a Jižní Ameriky, mohou přeplout Atlantik a často bývají vyplaveny na britské břehy.

KOKOSOVÍ MOŘEPLAVCI Překvapivé množství ořechů a semen se na nová území šíří pomocí oceánských proudů. Mezi nejpozoruhodnější námořníky patří kokosy: existují záznamy o kokosových ořeších plujících z Melanésie k východním břehům Austrálie a povídá se i o mnohem delších plavbách. Nelze s jistotou určit, které světové populace do svých koncových destinací dopluly a které s sebou na svých plavbách přivezl člověk, ale není sporu o tom, že se semenem dobře vybaveným tlustou vrstvou endospermu (bílá, masitá část kokosu, kterou jíme), uzavřeným ve tvrdé dřevnaté skořápce a navrch ještě obaleným plovoucí vláknitou vrstvou je kokos ideálně vybaven pro dlouhé plavby po moři. Putování kokosů po celém světě zaujalo i odborníky natolik, že vznikl speciální tým, který se snaží tento fenomén zmapovat a odhalit základní pravlast kokosů.