Issuu

Cena krve_vstup.qxd

1.11.2017

14:22

StrÆnka 2

cena krve

KNIŽNÍ KLUB

cena krve.qxp_Sestava 1 10.10.17 10:27 Stránka 4

BLOOD SPORT

cena krve.qxp_Sestava 1 10.10.17 10:27 Stránka 5

Kapitola 1

dyž jsem se probudil, měl jsem nepříjemný pocit, že mě čeká něco zlého. Bezděčně jsem sevřel v ruce pistoli, kterou jsem měl pod polštářem. Napjatě jsem poslouchal. Nic. Ticho. Nezaslechl jsem ani náznak tichých kroků, ani šustění látky, ani tlumený dech. Nikde nikdo. Napjaté svaly zvolna povolily. Otočil jsem se na bok a rozhlédl se zpod přivřených víček po nevlídném, prázdném, tichém pokoji. Byla to třetina něčeho, čemu jsem říkal domov, protože žádné jiné, přiléhavější, méně hezké slovo pro místo, ve kterém žijeme, nemáme. Jasné sluneční světlo se prodralo skulinou v růžových záclonách a zaplavilo zlatem pruh vybledlého hnědého plyšového koberce. Neměl jsem růžovou rád, ale postrádal jsem potřebnou energii k tomu, přemluvit svoji bytnou, aby pořídila modré záclony. Během osmi měsíců, které jsem v domě strávil, jsem poznal, že paní bytná koupí něco nového teprve tehdy, když se to staré doslova rozpadne. Přestože byl všude klid, můj pocit, že mě čeká něco zlého, stále sílil. Konečně se v mém vědomí vynořil pravý důvod mizerné nálady, zcela prozaický a všední. Zaplavil mě pocit znechucení. Byla neděle 20. června a mě čekaly tři týdny dovolené. Převalil jsem se znovu na břicho, zavřel oči před pronikavým světlem a odtáhl ruku do bezpečné vzdálenosti od pistole. Uvažoval jsem o tom, jak dlouho by člověk vydržel spát, kdyby se o to doopravdy snažil; jak dlouho by vydržel spát člověk, který většinou spal mizerně... Tři týdny dlouho odkládané povinné dovolené by byly mnohem snesitelnější, kdyby je člověk mohl prospat. Pod mým polštářem ležela záruka nekonečného, bezedného

cena krve.qxp_Sestava 1 10.10.17 10:27 Stránka 6

spánku, devítimilimetrový uspávač, můj nerozlučný přítel, jenž mě provázel na každém kroku. Provázel mě na pláže, do koupelen, do cizích postelí. Měl mi sloužit k sebezáchově, nikoli k sebezničení. Musel jsem v životě přemoct už mnohá pokušení, musím přemoct i toto. Zazvonil telefon a moje dovolená skončila, ještě než začala. „Ano?“ ozval jsem se otráveně a opřel sluchátko o polštář. „Je to Gene?“ „U telefonu.“ „Tak vy nejste pryč,“ řekl s úlevou můj šéf. Podíval jsem se na hodinky. Bylo právě deset. „Ne,“ odpověděl jsem zcela zbytečně. Nechápal jsem, proč se mu ulevilo, když mě našel doma. Věděl přece, že nikam nejedu. Když se znovu ozval, hovořil už normálním tónem. „Nechtěl byste si s námi vyjet na řeku?“ zeptal se. Měl někde nahoře na Temži motorovou loď. V životě jsem ji neviděl a on mě na ni taky v životě nepozval. „Zvete mě, nebo to mám pokládat za rozkaz?“ Chvíli zaváhal. „Nevím, co je pro vás přijatelnější.“ To byl šéf! Člověk pro něho pokaždé nakonec udělal desetkrát víc, než by byl sám očekával. „Dobře. Kdy a kam se mám dostavit?“ „Dcera pro vás dojede. Může tam být tak asi za půl hodiny. Bude to jen rodinný výlet. Sportovní oblečení; můžete přijet tak, jak jste.“ Jo, to bych slavil bouřlivý úspěch: neoholený, s pistolí, v trenýrkách. V pyžamu jsem nikdy nespal, překáželo mi. Rozhodl jsem se, že sportovní oblečení na loď jsou šedohnědé plátěné kalhoty a olivově zelený nylonový svetr. Když se u dveří ozval zvonek a já šel otevřít, strčil jsem si pistoli do levé kapsy. Člověk nikdy neví. Podíval jsem se širokoúhlým kukátkem na chodbu. Stála tam Keebleova dcera, která pro mě přijela, jak bylo ujednáno. Otevřel jsem dveře. „Vy jste pan Hawkins?“ zeptala se váhavě a podívala se na mě a na zašlou mosaznou šestku přišroubovanou na tmavých dveřích. „Ano, to jsem já,“ usmál jsem se na ni. „Pojďte dál.“ Prošla kolem mě a já zavřel. Povšiml jsem si, že vyběhla do čtvrtého patra, aniž se zadýchala, na rozdíl od většiny mých návštěvníků. Věděl jsem, proč bydlím tak vysoko. „Právě dopíjím kávu. Nedala byste si taky šálek?“

cena krve.qxp_Sestava 1 10.10.17 10:27 Stránka 7

„Děkuji mockrát, ale táta říkal, abychom si pospíšili, chce se dostat na řeku co nejdřív.“ Keebleova dcera vypadala přesně tak jako na fotograﬁi na „tátově“ stole – byla ještě napůl dítě a chodila do školy. Měla krátké tmavé kudrnaté vlasy, pozorné tmavé oči a baculatou postavu, která ještě zeštíhlí. Měla samozřejmý výraz mladistvého sebevědomí a dívčí nedotknutelnosti, ale u mě v bytě se chovala s roztomilou rozpačitostí. Opatrně se rozhlédla po obývacím pokoji, který by určitě nikdo nemohl obdivovat pro útulnost nebo eleganci. Nábytek pan domácí pořídil v bazaru a já se o žádné vylepšení nesnažil. Jediné, čím jsem do toho neutěšeného interiéru přispěl, byly dvě řady knih na poličce a v rohu místnosti starý plechový kufr, plný všelijakého haraburdí, který jsem se ani nenamáhal vybalit. Za poodhrnutou záclonou bylo vidět do kuchyňky na odřené a oprýskané zařízení, skříňky, sporák, ledničku a dřez. Z obývacího pokoje vedly dveře do ložnice, odtamtud do koupelny, z níž byl nouzový východ na požární schodiště. Byt měl všechny vlastnosti, které jsem potřeboval, chyběl snad jen vodní příkop. Však mi taky trvalo řadu týdnů, než jsem takové bydlení našel. Opatřil jsem si navíc jen malé kukátko do dveří na chodbu. Pan domácí zuřil, když to zjistil. Musel jsem tehdy zaplatit činži na tři měsíce dopředu, abych ho ubezpečil, že tam to kukátko nemám proto, abych věděl, kdy jde vybírat nájemné, a mohl předstírat, že nejsem doma. Bylo mi jasné, že se Keebleova dcera marně snaží vymyslet něco hezkého, co by mi mohla o mém domově říci. Pak to vzdala a nešťastně potřásla hlavou. Byl bych jí mohl povědět, že jsem kdysi bydlel mnohem líp, v prvním patře s krásným balkónem, v prostorných místnostech s vyhlídkou do zeleného parku. Jenže do toho bytu se mohli příliš snadno dostat nezvaní hosté. A že mě odtamtud nakonec odnesli na nosítkách. Dopil jsem kávu. „Dojdu si jen pro sako a můžeme vyrazit.“ S úlevou přikývla. Představa mého domova jí kazila náladu, pět minut jí stačilo až dost. Vzal jsem si v ložnici sako, vytáhl pistoli z kapsy u kalhot a strčil ji do speciálního závěsu v kabátě. Hodil jsem si přes ruku plášť, špinavý hrnek od kávy dal do dřezu, zatáhl v kuchyňce záclonu a odešel jsem se slečnou Keebleovou ven.

cena krve.qxp_Sestava 1 10.10.17 10:27 Stránka 8

Mlčky jsme sešli o čtyři patra níž a vyšli na sluncem ozářenou ulici. Ohlédla se na starý omšelý důstojný dům, který se navlas podobal svým sousedům. „Nebyla jsem si jistá, jestli to najdu, táta mi jenom řekl, že je to čtvrtý dům od rohu.“ „Několikrát mě odvezl domů.“ „Ano, říkal mi to.“ Zastavila se u bílého austinu, který stál zaparkovaný před domem. Zaváhala, klíče od vozu v ruce. „Nebude vám vadit, když pojedu já?“ „Ovšemže ne.“ Poprvé se usmála. Byl to krátký, přátelský úsměv. Odemkla vůz, nastoupila a otevřela dvířka pro spolujezdce. Jak jsem nastupoval, všiml jsem si, že na zadním sedadle leží nálepky s velikým Z. „Jak dlouho už máte řidičský průkaz?“ zeptal jsem se nevinně. „Já...,“ znovu se usmála. „Abych pravdu řekla, tak od včerejška.“ Nicméně si počínala dobře. Jela klidně, opatrně, soustředěně a netýrala rychlostní skříň. Kolem kruhového objezdu v Chiswicku jela trochu váhavě, ale pak odhodlaně zamířila na nájezd na dálnici. Když míjela veliký výstražný nápis, na němž kromě jiného stálo, že na dálnici nesmějí řidiči začátečníci, uličnicky se ušklíbla. „Do města jste jela taky tudy?“ zeptal jsem se. Zamířila do pomalého dopravního pruhu a zrychlila na pětašedesát kilometrů za hodinu. „Ne, to ne. Totiž, já bydlím v Kensingtonu na koleji, je nás tam šedesát děvčat a táta dnes ráno volal, jestli bych pro vás nemohla zajet, když už mám v Londýně vůz, a že se s ním máme setkat v Henley. Prostě ho najednou napadlo, jak nás takhle zorganizovat.“ „Ach tak.“ Dojeli jsme na konec úseku dálnice s omezenou rychlostí. Tvrdě šlápla na plyn. „Nemáte strach?“ Ručička tachometru ukazovala přes stovku. Usmál jsem se. „Ani ne.“ „Totiž...,“ křečovitě tiskla volant jako každý začátečník. „Totiž, já měla od začátku pocit, že vás hned tak něco nevyvede z míry.“ Překvapeně jsem se na ni podíval. Byl jsem vždy rád, že vypadám úplně obyčejně a nenápadně, vyplácelo se to. „Víte...,“ pokračovala upřímně. „Já se ptala táty, jestli s vámi mů-

cena krve.qxp_Sestava 1 10.10.17 10:27 Stránka 9

žu jet tudy, a on říkal, že si myslí, že nervy na to máte. Přišlo mu to k smíchu, ale nevím proč.“ „Má zvláštní smysl pro humor.“ „Ano.“ Několik kilometrů řídila mlčky a soustředila se na jízdu. Postupně zvolnila na osmdesátku. Asi už přišla na to, že jízda po dálnici není tak zábavná a vzrušující, jak si představovala. V rychlém dopravním pruhu nás občas míjeli obvyklí nedělní Jimové Clarkové, zatímco v pomalém pruhu se zvolna batolily rodinné vozy se svátečními rodinkami, s babičkou, která zezadu napomínala a dirigovala řidiče. My jeli uprostřed a jen občas jsme odvážně vyrazili vpravo, abychom předjeli autobus mířící na letiště. Za Windsorem provoz prořídl. „Vy... vy pracujete u otce?“ zeptala se váhavě. „Ano, vám se to nezdá?“ „Ale ne, zdá, já jenom...“ Tvářila se rozpačitě. „Já jen, že táta nikoho z práce ještě nikdy nepozval... teda většinou nikoho nezve, aspoň myslím.“ Očividně litovala, že o tom začala hovořit. „V každém případě je od něho hezké, že mě pozval.“ Uvažoval jsem, co ho k tomu asi vedlo. Určitě ne touha dopřát mi den na čerstvém vzduchu a na sluníčku – jeho dcera správně postřehla, že takovéhle věci ve zvyku neměl. Do Henley jsme dojeli s nedotčeným lakem a moje řidička elegantně zaparkovala na štěrkem posypaném prostranství za nádražím. Když zamykala vůz, třásly se jí ruce a já si uvědomil, že tohle musela být její až dosud nejdelší a nejrychlejší jízda. „Jela jste výborně, jako zkušená řidička.“ „Prosím vás!“ S úlevou se zasmála, ale bylo vidět, že z toho má radost. Věděl jsem, že díky mé chvále pojede zpátky s větší sebedůvěrou a že ji cesta už tolik neunaví. Dodávat nebo brát pocit sebedůvěry byla část mého povolání, a pokud vím, žádné odborářské předpisy mi nebránily používat téhle taktiky i v neděli a o svátcích. „Létající Linda... tak se totiž jmenuje naše loď... je kousek výš proti proudu, není to daleko.“ Znovu se usmála a pokynula mi, abych šel za ní. Sešli jsme dolů k řece a vydali se po úpravném betonovém chodníčku pro koníčkování. Měl jsem pocit, že u řeky musí být nejmíň polovina obyvatel města. Všichni krmili kachny. Slunce jiskřilo na hnědozelených vlnách a u loděnice byla dlouhá fronta na pramič-

cena krve.qxp_Sestava 1 10.10.17 10:27 Stránka 10

ky a veslice. Míjeli jsme zahrady, vzorné trávníky s lehátky, kuželník, dětské hřiště s houpačkami a klouzačkou a všude jsme potkávali usměvavé sváteční lidičky s nedělními tvářemi a létem rozjasněnými hlasy. Potkávali jsme rodiny a skupinky, jen zřídka někoho osamoceného. A mě čekaly celé tři týdny samoty. Mohl bych ty týdny strávit u řeky, mohl bych krmit kachny a jednoduše za nimi skočit, až bych toho všeho měl dost. „Tamhle je táta,“ ukazovala Keebleova dcera. Slunce sametově zazářilo na její opálené napřažené paži a vykouzlilo tmavozlaté stíny na jejích oranžových šatech. Je na mě moc mladá, pomyslel jsem si nedbale. Nebo jsem spíš já příliš starý. Sto let starý. Do čtyřicítky mi sice ještě chyběly dva roky, ale Metuzalém by se ode mě mohl ledacos přiučit. Z jednoho z člunů zakotvených u břehu vyskočil Keeble a vykročil nám vstříc, usměvavý, ruce napřažené na uvítanou. Můj šéf vypadal stejně jako ve všední den, až snad na to, že měl rozhalenou košili. Menší, podsaditý, vlídný, věčně trochu ustaraný. Pomrkával šedomodrýma očima za brejličkami s obyčejnými obroučkami a jako obvykle se nijak pečlivě neoholil. Předčasně přišel o vlasy, a vypadal proto spíš na padesát než na pětatřicet. Jeho to ale netrápilo, tvrdil, že té pleši vděčí za to, že ho povýšili přes vlasaté hlavy jeho vrstevníků. Možná měl pravdu. Působil nenápadně, neškodně, jako pilný a pečlivý pracovník. Naše oddělení se vším všudy (i se mnou) zdědil před osmi lety a mně tehdy stačily přesně dvě minuty na to, abych odhalil ten brilantní, přesný mozek za nenápadným měkkým zevnějškem. „Gene,“ uvítal mě, „mám radost, že jste přijel.“ Potřásal mi horlivě rukou a já věděl, že tahle společenská formalita pro něho znamená stejně málo jako pro mě. Také jsme se na sebe povinně přátelsky usmáli. Úsměv, který věnoval dceři, šel od srdce. Políbila ho na tvář a jemu zářily oči hrdostí, kterou jsem u něho nikdy dřív neviděl. „No, jak vidím, Linny, miláčku, dostali jste se sem v pořádku. Nebo snad řídil Gene?“ „No dovol!“ ohradila se. „Snášel to ale hrdinně.“ Keeble se na mě pobaveně podíval. Znovu jsem pochválil její řidičské umění a on mi poděkoval. Věděl, proč jeho dceru chválím. Vykročili po chodníčku a pokynuli mi, abych šel za nimi. Za-

10)

cena krve.qxp_Sestava 1 10.10.17 10:27 Stránka 11

stavili se u Keebleovy lodi. Byla to hezká loď, elegantní. Vpředu měla malou kabinu, vzadu u kormidla byla otevřená. Paluba byla čistá jako ze skla a chromování jen svítilo. Na bleděmodré čalouněné lavičce seděli muž a žena, oba se na nás vyčkávavě usmívali, ale v ústrety nám nevyšli. Linda seskočila do lodi a ženu políbila. Keeble nastoupil opatrně po ní. „Tak jen pojďte na palubu,“ vyzval mě. Zase bylo na mně, abych si vybral, je-li to pozvání, nebo rozkaz. Rozhodl jsem se pro pozvání a nastoupil. Netušil jsem, na jak dlouhou pouť se vydávám. „To je moje paní, Joan,“ Keeble pokynul k sedící ženě. „Joan, miláčku, tohle je Gene Hawkins.“ Joan Keebleová byla křehká, ptačí žena s náznakem koketnosti, kterou zapomněla odložit, když přestala být mladá a hezká. Usmála se na mě a očekávala obdiv. Rychle jsem se snažil ho vykouzlit a připojil několik banálních frází o počasí, lodích a dcerách řidičkách. Přerušil nás Keeble, jenž mě posunul k sedícímu muži. „Vy dva se ještě neznáte...“ Vteřinu zaváhal. „Davide, tohle je Gene Hawkins, Gene, seznamte se s Davidem Tellerem.“ Teller vstal, krátce mi potřásl rukou a prohlásil, že je rád, že se se mnou setkává. Měl na sobě zmačkanou vybledlou světlemodrou košili přes záplatované plátěné kalhoty. Na nohách měl sešlapané tenisky a na hlavě starou, odřenou baseballovou čepičku. V mozku se mi automaticky vybavovaly správné nálepky: Američan, vzdělaný, dobře situovaný, sebejistý. Byl štíhlý, asi padesátiletý, měl výrazný nos, upřímné oči a musel mít vynikajícího zubaře. Keeble nás jen stručně představil, aniž by připojil nějaké vysvětlení. Začal chystat loď k vyplutí. Křikl směrem ke kabině na jakéhosi Petera, aby mu šel pomoci. Nic se nedělo. Nahlédl jsem do útrob lodi a spatřil asi dvanáctiletého chlapce, který soustředěně nabíjel do laciného fotoaparátu film. „Petere!“ zahulákal otec. Peter zmučeně vzdychl, zaklapl aparát a se sklopenýma očima prošel kolem mě. Při chůzi navíjel film. Jistým krokem, aniž se díval, kam šlape, vykročil na bort a z bortu na břeh. „Určitě jednou spadne do vody,“ prohlásila Linda. Bratr ji neslyšel. V jedné ruce držel fotografický aparát a druhou odvazoval lano. Klečel v čistých černých džínách na betonovém chodníčku, a když vstal, měl ušpiněná kolena. Zamířil aparátem na skupinu

(11

cena krve.qxp_Sestava 1 10.10.17 10:27 Stránka 12

kachen, které pomalu plavaly kolem, stiskl spoušť a vážně a soustředěně přetočil. O kousek dál si povídali Keeble s Tellerem a odvazovali přitom lano na přídi. Linda s maminkou poklízely na palubě, svíjely lana a o něčem brebentily. Napadlo mě, co tu k čertu pohledávám a že sem vůbec nepatřím. Tenhle pocit jsem míval často. Můj život pro veřejnost a můj vnitřní život si byly čím dál tím vzdálenější. Běžný společenský nátěr najednou ztratil veškerý smysl a pod ním nezbylo nic než bezútěšná prázdnota. Bylo to čím dál tím horší. Současnost nestála za nic a budoucnost byla propastná tma. Jediné, co mě jakž takž udržovalo na hladině, byla práce. Přitom to ale byla práce, která mě přivedla tam, kde jsem byl, moje práce a Caroline. Vlastně, abych byl spravedlivý, Carolinin manžel. „Prosím vás, podržte ten provaz, jo?“ ozval se Peter a podal mi kus mokrého lana. „Brý den,“ dodal. Poprvé mě vzal na vědomí. „Který vy jste?“ „Můžete hádat,“ odpověděl jsem bez uvažování. Peterova matka se na mě užasle podívala a představila nás. Keeble se vrátil na palubu a nastartoval motor. Teller zůstal stát vpředu a na Keebleův pokyn uvolnil lano na přídi. Peter čekal do poslední chvíle a naskočil na záď jen tak tak. Fotoaparát se mu houpal na řemínku kolem krku. „Koukej, to jsem dostal od babičky k narozeninám,“ hlásil pyšně Lindě. „To je ohromný, viď?“ „Jestli si nedáš pozor, tak ho určitě utopíš.“ „Mám tam teprve druhý ﬁlm. První jsem vyplácal na kluky ve škole. Myslíš, že mi ty kachny vyjdou? Mám dole knihu o fotografování,“ ukázal směrem ke kabině. Na sestru se nezlobil, věděl, že ho popichuje z lásky. „Tam se dočteš o všem, jak se exponuje, jak se ostří a vůbec. Asi se zajdu podívat, jak je to s expozicí, když svítí sluníčko. Minulý týden, když jsem byl ve škole, tak bylo pořád zataženo.“ Nepatřím sem, nepatřím, říkal jsem si v duchu a toužil po tom, abych směl usnout. Létající Linda namířila proti proudu a proplétala se hejnem veslic. Keeble byl u kormidla, Teller seděl na přídi a Peter se pošťuchoval ve dveřích se sestrou, která ho nechtěla pustit do kabiny. Joan Keebleová seděla na široké lavičce na zádi a zvala mě, abych se k ní připojil. Přemohl jsem se a šel si vedle ní sednout. Po několika minutách jalové, povinné konverzace jsem se náhle probral

12)

cena krve.qxp_Sestava 1 10.10.17 10:27 Stránka 13

a zpozorněl. Paní Keebleová se totiž velmi nenápadně snažila zjistit, kdo vlastně jsem a proč jsem byl pozván. Nechtěla, abych si uvědomil, že to sama neví. Tak tuhle hru dovedu hrát donekonečna. Mluvit o ničem a neodpovídat přímo. Nevěděl jsem, proč mě pozvali, a bylo velice zajímavé, že to nevěděla ani paní Keebleová, když se mě na to musela ptát. To mi hodně napovědělo o vztahu mezi oběma manžely, vlastně i o Keebleovi samém. Taky jsem pochopil, proč mě nikdy předtím nepozval do rodiny. Něco jiného je používat mikroskop v zaměstnání a něco jiného zase strkat pod mikroskop vlastní rodinu. Teď si však onen mikroskop nakonec přece jen pozval. To bylo skutečně zajímavé. Otočil se, jako by cítil, že o něm přemýšlím. „Jsme u zdymadla,“ hlásil. Vstal jsem a vydal se za ním. Peter přestal bojovat se sestrou a šel se chopit svých povinností u lana na zádi. „To je marshské zdymadlo,“ řekla Linda, která se k nám připojila a dívala se dopředu skrze sklo kabiny. „Tady to někdy bývá obtížné, když se jede nahoru.“ Když jsme se ještě víc přiblížili, pochopil jsem proč. Řeka se těsně pod zdymadlem prudce zužovala, vrata komory byla vlevo, vpravo byla stavidla. Před námi se tvořily drobné víry a na hladinu stoupaly bubliny. Jak jsme se blížili, víry i bubliny se zvětšovaly, loď to táhlo do strany a Keeble musel vší silou točit kormidlem, aby ji udržel ve směru. Přes stavidla padaly tuny hnědozelené, bíle zpěněné vody, řítily se dolů v obrovských proudech a voněly vlhkem a bahnem. Nízká dřevěná bariéra oddělovala přístup ke zdymadlu od zvířené divoké vody pod stavidly. Keeble jistou rukou zavedl loď do klidné vody. Teller, který stál připraven na přídi, rychle přehodil lano přes kotevní hák a Peter připevnil smyčku na zádi. Podíval jsem se přes hrazení ke stavidlům. Zdivočelá voda tančila, vířila a spěchala do rozšířeného řečiště. Zpěněné vlny zářily v jasném světle a budily úctu. Cítil jsem na tváři teplo slunečních paprsků a chlad jemné vodní tříště a uvažoval o tom, zda by někdy řeka vydala nešťastníka, jenž by spadl pod stavidla. Vrata zdymadla se pomalu otevřela a z komory se zvolna vybatolily lodi, které pluly dolů po proudu. Létající Linda naopak vklouzla dovnitř. Teller a Peter spěšně připevnili lana a chlapec ještě v rychlosti vyfotografoval loď v komoře. Voda proudila otvo-

(13

cena krve.qxp_Sestava 1 10.10.17 10:27 Stránka 14

ry v horních vratech a my zvolna začali stoupat. Během deseti minut jsme byli nahoře, o dva metry výše, a vypluli do klidné vody nad zdymadlem. „Na Temži je celkem padesát zdymadel,“ řekl Keeble. „Zdymadlo u Lechlade je nejvýš, necelých sto metrů nad mořem, pak už se dá jet jenom na veslici.“ „To je pořádné schodiště,“ poznamenal jsem. Přikývl. „Za královny Viktorie v tom uměli chodit, to všechno vystavěli už tenkrát.“ Teller stál na přídi, v ruce stočené lano. Zamyšleně jsem ho pozoroval. Keeble věděl, kam se dívám a proč, ale nic neříkal. Nenapověděl mi. Ujeli jsme proti proudu ještě asi kilometr míle a pak jsme se zastavili u malé hospůdky. Zastávka byla jistě předem v plánu. Teller rychle vyskočil s lanem na betonovou zídku a odstrkoval loď, aby nenarážela bokem o břeh, k němuž nás snášel proud. Připevnil s Peterem obě lana správnými námořnickými uzly a všichni jsme se pak vydali na břeh. Usadili jsme se na nepohodlných železných židlích u kulatého stolku pod slunečníkem. Linda a Peter si dali kolu a Keeble bez ptaní objednal pro dospělé whisky. Joan usrkla ze své sklenice s přivřenýma očima a sešpulenými rty, jako by to pití bylo pro tak křehkou bytost příliš silné. Nicméně jsem si všiml, že dopila první. Teller sáhl po své skleničce až po chvíli, pak ji ovšem vyprázdnil několika mohutnými doušky. Keeble si se svým nápojem hrál, pil s přestávkami, držel sklenici proti slunci. Povídali si o řece, o jiných výletech, jaké bylo tehdy a tehdy počasí... Všude kolem nás pod dalšími slunečníky seděly podobné rodinky. Taky popíjely nedělní pití, jedly nedělní jídlo, užívaly nedělního odpočinku, četly nedělní noviny, chystaly se na nedělní večeři, nedělní večer v londýnském Palladiu... Usedlé, pokojné rodinky s uspořádaným, klidným životem, neškodné a spokojené. Dokonce i Keeble se mezi ně hodil. Já... já k nim nepatřil. „Napijte se,“ obrátil se ke mně Keeble. „Jste přece na dovolené.“ Všichni se na mě zadívali, já poslušně zdvihl skleničku a napil se jako poslední. Připadalo mi nesprávné pít takhle po ránu, jaksi podvědomě mi to přišlo nebezpečné. Měl jsem sice rád dobré pití, ale nemohl jsem si dovolit jeho účinek. Po alkoholu je člověk příliš ochoten spoléhat na štěstí, místo aby spoléhal jen na svoji jasnou

14)

cena krve.qxp_Sestava 1 10.10.17 10:27 Stránka 15

hlavu. Já se proto někdy nenapil celé týdny. Uvědomil jsem si, že tohle byla moje první whisky za celý měsíc. Keeble se díval, jak popíjím, a přátelsky, vlídně se na mě usmíval jako můj nejlepší kamarád. Že jsem na dovolené... jako bych někdy opravdu byl na dovolené, dokud jsem měl v kabátě v tom speciálním postroji nástroj k zabíjení... Usoudil jsem však, že tentokrát ho asi potřebovat nebudu. Když Teller objednal další whisky, znovu jsem se napil. Pak bylo na mně, abych objednal třetí rundu, a vypil jsem tedy i třetí skleničku. Peter vypil tři koly a pak nás opustil, v ruce aparát připravený ke střelbě, a rozhlížel se, na co by namířil. Hned vedle hospody byla loděnice, která, stejně jako ta v Henley, neměla nouzi o zákazníky. Pronajímali si pramice. Čtyři pánové, kteří tam přišli rozveseleni z hospody, měli trochu potíže při nastupování na loď. Teller se rozesmál. „Jaká myslíte, že bude asi pokuta za jízdu na pramici v podnapilém stavu?“ zeptal se. „Řekla bych, že vykoupání,“ poznamenala Linda. „Jsou to vrtáci.“ Mávali nebezpečně tyčí, do vody však nespadli. Pramice klouzala asi deset stop proti proudu a narazila na přístavní zídku u hospody. Rozveselení pánové se sesypali na hromadu a bezmocně mávali nohama ve vzduchu. Snažil jsem se smát svorně s ostatními, ale moc mi to nešlo. Nepatřil jsem k nim. Dopili jsme, nastoupili a vydali se dál proti proudu. Projeli jsme dalším zdymadlem a octli se na klidném, nezalidněném úseku řeky, lemovaném zelenými pastvinami. Na jednom hezkém místě jsme zajeli ke břehu, připoutali loď a chystali se k obědu. Peter skákal z lodě do vody, mohutně cákal a plaval kolem, Linda pomáhala matce v kabině s obědem. Teller se povaloval na lavičce a Keeble si pomalu rozkládal nedělní noviny. Začínal jsem být zvědavý, jestli se vůbec dozvím, proč tam jsem. Právě k tomu Keeble noviny potřeboval. Konečně jsem se to dozvěděl. „Přečtěte si tohle,“ ukázal na krátký odstaveček. Četl jsem. Dosud se neobjevily žádné zprávy o hřebci Chrysalisovi, který je pohřešován od minulého úterý ve státě Kentucky v USA. Obavy o bezpečí chovného hřebce oceněného na 500 000 £ stoupají. Chrysalis je otec Mothea, letošního vítěze Derby.

(15

cena krve.qxp_Sestava 1 10.10.17 10:27 Stránka 16

„Myslel jste tohle?“ zeptal jsem se zmateně. Nebyl jsem si jist, zda jsem četl správný odstavec. Horlivě přikyvoval. „Copak vy jste o tom nevěděl?“ zeptal se. „Myslíte o tom, že se ztratil Chrysalis? To jsem věděl, minulou středu se o tom všude psalo.“ „Jenže vás to nevzrušilo, viďte?“ řekl se zahořklým úsměvem Teller. „Já...“ „Mám na tom koni podíl,“ pokračoval Teller. „Patří mi jedna osmina, v ceně dvou set tisíc dolarů.“ „No nazdar!“ vyhrkl jsem. Ta představa, investovat tolik peněz do jedné osminy koně! „A co víc, strávil jsem touhle transakcí celý minulý měsíc a podařilo se mi to uskutečnit jen tak tak, málem mě z ní vystčili jiní zájemci. A teď, když se kůň konečně dostal do Států, se stalo tohle.“ „To je mi líto,“ řekl jsem zdvořile. „Nemůžu samozřejmě očekávat, že to celé pochopíte, že to uvidíte z mého hlediska. Mně totiž skutečně nejde o ty peníze, jde mi o toho hřebce, je zcela nenahraditelný.“ „Ten se určitě najde,“ řekl jsem s přesvědčením. Bylo mi ale upřímně a srdečně jedno, najdou-li ho, nebo ne. „Já si tím nejsem jistý,“ řekl, „a proto bych rád, abyste se tam rozjel vy a našel ho.“ Pět vteřin bylo hrobové ticho a nikdo se ani nepohnul. Pak se Teller s úsměvem obrátil na Keeblea. „No, poker bych s ním hrát nechtěl, to přiznávám. Musím uznat, že asi máte pravdu, asi je opravdu dobrý.“ Podíval jsem se na Keeblea. Povytáhl obočí, nepatrně pokrčil rameny a tvářil se rozpačitě. Zajímalo by mě, co Tellerovi všechno navykládal. Teller se obrátil ke mně. „Sloužili jsme se Simem za druhé světové války u stejného útvaru.“ „Ach tak.“ To vysvětlovalo mnoho, skutečně mnoho. „To víte, já se tomu, co on, věnoval jen během války. Z armády jsem se dostal ve čtyřicátém sedmém a vrátil se k otci. Otec potom za dva roky zemřel a odkázal mi svoje dostihové koně a k tomu dost peněz.“ Zářivě se usmál, skvělé zuby mu jen svítily. Čekal jsem. Moc mi toho ještě neřekli.

16)

cena krve.qxp_Sestava 1 10.10.17 10:27 Stránka 17

Po chvíli se znovu ozval Teller: „Samozřejmě že to bude za řádný honorář plus úhradu všech výloh.“ „Já ale koně většinou nehoním,“ bránil jsem se mírně. „To já tuším, tuším taky, koho asi honíte. Keeble mi ale řekl, že teď máte dovolenou.“ To mi nemusel připomínat. „Chrysalis je už třetí hřebec mezinárodního významu, který se v posledních deseti letech beze stopy ztratil.“

(17

cena krve.qxp_Sestava 1 10.10.17 10:27 Stránka 224

Cena krve Dick Francis

Z anglického originálu Blood Sport, vydaného nakladatelstvím Michael Joseph, Ltd., v Londýně v roce 1967, přeložila Jaroslava Moserová-Davidová Obálku navrhl Robin Brichta Odpovědný redaktor Vojtěch Staněk Technická redaktorka Růžena Hedrichová Počet stran 224 Vydala Euromedia Group, a. s. – Knižní klub, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2017 jako svou 9359. publikaci Sazba Spojené Graﬁcké Továrny, Dobříš Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání páté, v Euromedii první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz

Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz.