Friedrich Weissensteiner SYNOVÉ MARIE TEREZIE Z německého originálu Die Stihne Maria Theresias, vydaného nakladatelstvím Verlag Kremayr & Scheriau/Orac ve Vídni v roce 2004, přeložila Ingeborg Churaňová Obálku upravila Jana Šťastná Odpovědná redaktorka Ivana Parkmanová Technická redaktorka Lenka Gregorová Počet stran 160 VyJala Euromedia Group, a. s. - lkar v Praze v roce 2017 jako svou 9052. publikaci Sazbu zhotovilo Sdružení MAC, spol. s r. o., Praha Vytiskly TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání druhé Naše knihy na trh dodává Euromedia - knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 I 03 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz
OBSAH
Předmluva 5 JOSEF II. Despotický lidový císař 7 LEOPOLD II. Rozvážný reformátor a moudrý kníže míru 59 KAREL JOSEF Předčasně zesnulý matčin oblíbenec 95 FERDINAND KAREL Syn způsobující matce starosti 105 MAXMILIÁN FRANTIŠEK Osvícenec v biskupském ornátu 125 SYNOVÉ MARIE TEREZIE A JEJICH DĚTI 149 Vybraná literatura 151 Tištěné prameny 153 Jmenný rejstřík 154
SYNOVÉ MARIE TEREZIE
PŘEDMLUVA ��
Pět ze šestnácti dětí, které Marie Terezie porodila mezi svým dvacátým a devětatřicátým rokem, byli synové. Na rozdíl od svých sester všichni přežili dětský věk, avšak žád ný z nich se nedožil více let než jejich matka. Josef zemřel v čtyřiceti devíti, Leopold v sedmačtyřiceti, Karel Josef už v šestnácti, Ferdinand Karel ve dvaapadesáti a Maxmilián František v pětačtyřiceti.Lidé se v 18. století prostě nedoží vali vysokého věku. Marie Terezie se ke svým synům chovala stejně jako k dcerám. Věnovala jim mateřskou péči, lásku a starost. Je jich výchova ovšem byla podstatně pečlivější než v případě dcer. Vždyť u synů se předpokládalo, že by se jednou moh li stát vladaři. Život synů matka nejen ovlivňovala, ale přímo rozhodo vala o jejich budoucnosti. S každým z nich počítala v rámci dynastických představ pro zcela jasně určený úkol. Každý z nich se měl také oženit s dívkou, kterou matka osobně vy brala. Čáru přes rozpočet jí udělal jen jediný z nich, Karel, protože předčasně zemřel. Ale v tomto případě rychle po změnila své plány se syny. Marie Terezie kárala své syny stejně jako dcery až do do spělosti. Chválu od ní slýchali jen zřídka. Intenzivně se ovšem zajímala o jejich vývoj a osud a s dospělými dětmi udržovala častý osobní nebo písemný styk. Z dcer dávala zjevně přednost Marii Kristíně. Ale ze za chované korespondence použité při práci na této knize se nedá soudit, že by některého ze synů měla ve větší oblibě než ostatní. 5
FRIEDRICH WEISSENST1'.II\ER
Nejhůře vycházela s nejstarším Josefem, svým spoluvlád cem a následníkem. Příčina spočívala patrně v tom, že ve vztahu k němu vznikalo více třecích ploch než u ostatních synů. Žili totiž blízko sebe. Leopolda matka oceňovala jako státníka s velkým roz hledem (tím skutečně byl) a jako hodného manžela (jímž rozhodně nebyl). Karla ztratila brzo a truchlila po něm. Mnoho nevole v ní vyvolávala Ferdinandova povrchnost a touha po plytkých zábavách. Aby finančně zajistila dobromyslného benjamín ka Maxmiliána Františka. přiměla jej věnovat se církevní kariéře. Tri synové Marie Terezie, Josef, Leopold a Maxmilián. měli nezávislé postavení a zastávali své úřady bez ohledu na názory dominantní matky. Spravovali své země v osvícen ském chápání státně politických úkolů. To je ovlivnilo víc než matčin světový názor. Považuji to za důležité, a proto to připomínám. ,,Synové Marie Terezie·' chápu jako doplněk své knihy ,,Dcery Marie Terezie". Vyšla poprvé v roce 1994 a vzbudi la značný čtenářský ohlas. Dr. Friedrich Wcissensteiner
6
SYNOVÉ MARCE TEREZIE
JOSEF II. DESPOTICKÝ LIDOVÝ CÍSAŘ
Marie Terezie byla velice mladá, když se jí 13. března 1741 narodilo čtvrté dítě. Po třech dcerách, z nichž dvě už mezi tím zemřely, se narodil vytoužený syn, pokračovatel rodu. Matka byla šťastná. otci se ulevilo a dvořané si oddechli. Po kračování rodu v mužské linii bylo zajištěno. Den po narození byl chlapec v rytířském sále vídeňského Hofburgu pokřtěn. Tohoto úkolu se ujal kardinál arcibiskup Sigmund von Kollonitsch. Za přítomnosti celého dvora do stal chlapec jméno Josef, v habsburském rodě dost neobvyk lé. Jako dítě i jako dospělý muž měl své matce a panovnici způsobit mnoho starostí. Rodit děti bylo pro Marii Terezii tou nejpřirozenější věcí na světě a nepřišlo jí to nikdy zatěžko. Vždycky se rychle zase vzchopila. V roce 1741 to bylo nezbytné. Politické ukazatele naznačovaly blížící se bouři. Od 20. října předešlého roku, kdy po svém otci, poněkud těžkopádném císaři Karlu VI., nastoupila na trůn, měla plné ruce práce s tím, aby uchráni la své dědictví proti nepřátelům. V habsburském domě bylo sice následnictví v ženské linii státoprávně zajištěno a slav nostně je uznala většina evropských států, když však tento případ skutečně nastal, státní kanceláře druhých států na to nedbaly a uzavřené dohody považovaly za pouhý cár papí ru. Bavorsko a Prusko pohlížely hladově na části rozlehlé habsburské říše a také Španělsko a Francie chtěly využít příznivé politické situace k posílení vlastní moci na úkor Rakouska. Ministr francouzského krále Ludvíka XV., kar dinál André Hercule Fleury, bez obalu prohlásil: Rakouský dům již neexistuje. Ale jako první neudeřili Francouzi, 7
FRIEDRICH WEISSENSTEfNER
nýbrž Prusové. Mladý, schopný a odhodlaný pruský král Fridrich II., jehož země sousedila s Rakouskem na severu a severovýchodě, vpadl 16. prosince 1740 do Slezska. Učinil to bez vyhlášení války, jak bylo v té době ještě všeobecným diplomatickým zvykem. Když ta strašná a těžko pochopitelná událost nastala, če kala Marie Terezie své čtvrté dítě. Jejími rádci byli vesměs staří pánové, kteří své šediny či holé hlavy ukrývali pod na pudrovanými parukami. Ti kroutili povážlivě hlavami a ra dili panovnici k ústupnosti. Nestačili pak žasnout, když ve státních záležitostech zcela nezkušená vládkyně jejich rady prostě odmítla. Prohlásila, že je rozhodnuta zvednout hoze nou rukavici a své dědictví hájit za každou cenu. Urychleně bylo shromážděno vojsko (což si ovšem vyžá dalo několik měsíců) a vysláno do Slezska. Zhruba měsíc po narození prvního syna Marie Terezie došlo IO. dubna 1741 u Mollwitzu k prvnímu ozbrojenému střetnutí obou nepřátelských armád. Pruský král sice v krva vé bitvě ztratil nervy, ale zvítězil. Vojenská porážka Rakušanů měla dalekosáhlé politické důsledky. Prusko, Bavorsko, Francie a Španělsko se smluv ně zavázaly dát habsburské říši za vyučenou. Pro Marii Terezii začalo nejtěžší období jejího života. Há jila mocenské postavení svého domu rozhodně, odhodlaně a s důvěrou v Boha a do roku 1748, kdy byla válka proza tímně ukončena, stačila mezi konferencemi, jednáními, zábavami a oslavami přivést na svět dalších šest dětí. Korunní princ nevědčl pochopitelně nic o zmatcích a sta rostech ve světě kolem něj. Starala se o něj kojná a dobře se vyvíjel. Nepochybně ho v dětství postihly různé choroby, ale nezachoval se o nich žádný záznam. Pokud jí to dovoloval čas, matka se mu věnovala stejně jako ostatním dětem s velkou péčí.1říměsíčního prince uká zala lidu z okna Hofburgu. Do Prešpurku ( dnešní Bratisla vy) ho však nevzala. V městě ji 25. června 1741 v dómu sv. Martina korunovali na uherskou královnu a setkala se také s uherskými magnáty, kteří jí slavnostně slíbili pomoc v boji proti četnými nepřátelům. Ale historka o mladé matce s dí tětem v náručí je jen krásnou legendou.
8
SYNOVÉ MARIE TEREZIE
Starostí o dítě a jeho výchovu byly pověřeny hraběnky Maximiliana Belruptová a Maria Anna Saurauová. Není známo, zda tyto dámy měly s výchovou dětí nějaké zkuše nosti, obdržely však od matky příslušné pokyny a příkaz, aby se jimi přísně řídily. Marie Terezie nebyla žádný peda gog, měla však přirozený výchovný instinkt. Byla milující, ale přísnou a náročnou matkou, která se podle svých sil sta rala o zdraví dětí a o jejich řádný duševní a tělesný vývoj. Takový vztah mezi matkou a dětmi byl v té době v evrop ských panovnických domech opravdu velice neobvyklý a příkladný. Pokyny, jež dala vychovatelkám a pečovatelskému perso nálu, byly jasné a i z dnešního hlediska zcela moderní. Po žadovalo se v nich například, aby děti nebyly šněrovány pří liš pevně do plenek, aby se s nimi chodilo co nejčastěji na procházku na čerstvý vzduch a aby se vůbec dbalo na tě lesnou péči a hygienu. Panovnice kategoricky vyžadovala: Je třeba pNsně dbát na čistotu, česání a mytí, a to každý den. Komorné a chůvy měly příkaz neužívat při mluvení dětského žvatlání, ale mluvit s dětmi normálně v celých vě tách. Dětem se nesmělo nic promíjet a neměly se rozmaz lovat a hýčkat. Matka si dala za úkol předvést vychovatel kám a vychovatelům osobně své pedagogické zásady. Tak docela se jí to nepodařilo. Jako každá matka na světě ne rozdělovala lásku ke svému početnému potomstvu stejno měrně. Jejím vyhlášeným miláčkem bylo páté dítě, dcera Marie Kristina, která se narodila čtrnáct měsíců po korun ním princi přesně na matčiny narozeniny. ,,Mimi",jak se dí vence u dvora říkalo, dávala matka zcela zjevně přednost před ostatními, což vyvolávalo uvnitř rodiny žárlivost. Ostatní děti měly pochopitelně pocit, že jsou odstrkovány, a dávaly to sestře znát. Rovněž korunní princ a předpokládaný následník trůnu zaujímal jako dítě v matčině srdci přední místo. Coby prvo rozenému synovi se mu dostávalo větší péče, než mu moh lo prospět. Hrabě Otto Christoph Podewils, pruský vyslanec na ví deňském císařském dvoře. neměl na šestiletého chlapce pří liš laskavý názor. Soudil, že syn Marie Terezie je sice hezké 9
FRIEDRICH WEISSET\STEINER
stvoření, ale také namyšlené a pyšné a plně si vědomé své ho postavení. Princ je umíněný a tvrdošíjný a nechá se radě ji zavřít a odsoudit k půstu, než aby požádal o prominutí, psal o něm v hlášení do Berlína. Nerad se učí a jistě z něj nebude velký panovník, prorokoval hrabě. Později se uká zalo, že to byl ukvapený úsudek. Z nedůsledné výchovy mladého arcivévody vinil Pode wils především matku. Prý syna zbožňuje, promíjí mu kde jakou chybu a trestá ho jen příležitostně, aby vzbudila zdá ní přísnosti. Byl to určitě jednostranný úsudek, i když v něm bylo trochu pravdy, protože pozorování mnoha jiných sou časníků ukazují stejným směrem. Marie Terezie uměla ostrým pohledem rozeznat silné a slabé povahové vlastnosti svých potomků. Na základě mateřských pozorování a zkušeností dávala vychovatelům a vychovatelkám dětí instrukce, které se svou přesností a důkladností podobají moderním pedagogickým zásadám. Když v roce 1748 pověřovala polního maršála hraběte Kar la Josepha Batthyányho řízením dvora korunního prince, napsala mu: Protože máme svého syna tak rádi a od koléb ky jsme k němu přistupovali s velkou něhou a láskou, je zřejmé, že jsme v mnoha věcech příliš povolovali jeho po žadavkům a přáním. Soudila. že vinu na tom má zvláště slu žebnictvo, které jej jak různým lichocením, tak předčasným zdůrazňováním jeho postavení přivedlo k tomu, že rád po roučí a dává se uctívat a že naopak každý odpor považuje za nepříjemný, ba téměř nesnesitelný, takže si nic neodpírá, ale k jiným je lehkomyslný, neochotný a drsný... Téměř ne dbá na napomínání, chybí mu píle, nepřiznává své chyby nebo se je snaží zlehčovat. V tomto tónu to jde dále. Z předností, které na synovi matka rozeznala, uvedla pro jevy dobrosrdečnosti a velkou živost, od níž si do budouc na mnoho slibovala. Pan polní maršál nebyl chápající pedagog a k chlapci za čal přistupovat tvrdě. Dosavadní rozmazlování a ústupky musely ustoupit vojenskému drilu. Výsledkem takové vý chovy byla disharmonická, vnitřně rozervaná osobnost. Batthyányho výchova se projevila ne právě dobře přede vším v tom, že pozdější spoluvladař a císař získal mimořádIO
SYNOVÉ MARIE TEREZIE
nou zálibu ve všem vojenském, či spíše vojáckém. Josef II. například v dospělosti jen velice nerad odkládal uniformu. Pro malého arcivévodu teď byl vypracován přesný učeb ní program. Jeho celodenní rozvrh byl naplánován do nej menší podrobnosti. Josef byl od časného rána (6.45), kdy vstával a modlil se, do pozdního večera (18.30 až 19.30) vě novaného výuce hudby nebo tance sevřen do pedagogické ho korzetu, jenž mu umožňoval nabrat trochu dech jen v krátké polední přestávce. Korunní princ absolvoval výuku dějepisu a zeměpisu, tedy předmětů, jež ho zajímaly, matematiky a základů geo metrie, učil se šermovat a tančit. Každý den se musel účast nit bohoslužby a samozřejmě ráno a večer se modlit. Den ně musel půl hodiny rozjímat o věcech víry. O svátcích byl jeho náboženský program ještě rozsáhlejší. O Velikonocích navštěvoval jedenáctiletý chlapec s otcem týden boží hrob v různých vídeňských kostelech. Je docela dobře možné, že právě zde v něm zrála jeho pozdější nechuť k pobožnůst kářství a přemrštěné religiozitě. V jeho výchovném programu měla velký prostor výuka cizích jazyků. Kromě latiny, v níž plynně četl, a francouzšti ny, s níž více méně vyrůstal (byla to mateřština jeho otce), se učil ještě italsky, česky a maďarsky. Josefův zájem o pří rodní vědy a fyziku probudil jeho otec František Štěpán, který byl nejen nadaný finančník a národohospodář, ale měl také četné vědecké záliby. Marie Terezie zpočátku vůbec nebyla spokojena s učením svého nejstaršího syna. čtyřikrát ročně se musel podrobo vat zkouškám. Při nich se ukázalo, že korunní princ má značné mezery ve vzdělání. Panovnice proto pověřila ve doucího státní kanceláře, svobodného pána Johanna Chri stopha Bartensteina, aby vypracoval nové směrnice pro Jo sefovo studium. Matka dospěla k názoru, že její nejstarší syn musí být na svůj budoucí panovnický úřad připraven co nejlépe. Zažila přece sama. co to znamená. když se musí vládnout bez potřebných znalostí tak komplikovanému státnímu útvaru, jakým byla habsburská monarchie. Bartenstein se dal s nadšením do práce. Dokonce osobně zpracoval učebnice historie, podle nichž se měl umíněný 11
FRIEDRICH WEISSENSTEINER
arcivévoda učit. Byly však tak objemné, že už jen pouhý po hled na ně musel děsit. Starý pán jako vychovatel korunní ho prince nebyl příliš na místě, přesto svému chráněnci po skytl dobrý přehled o vnitřní struktuře habsburských dědičných zemí. Při výběru učitelů prokázal vzdělaný státník dobrou ruku. Nejschopnějším z nich byl nesporně Christian August Beck, profesor státního a lenního práva na vídeňském The resianu pocházející z Durynska. Beck podstatně ovlivnil myšlenkový svět a rozhled mladého Josefa. Seznámil jej s osvícenskými myšlenkami a ty u dědice rakouského domu padly na úrodnou půdu: Panovník není za své činy odpo vědný Bohu, ale má sloužit lidu a pečovat o blaho svých poddaných. Má se zasazovat o náboženskou toleranci, od stranit mučení, které není vhodným prostředkem k nalézá ní pravdy v tre.stním řízení, a zrušit poddanství. Beck kladl Josefovi na srdce, aby tyto jeho nejdůležitější záměry usku tečnil, a habsburský následník trůnu pak nové revoluční ideje skutečně uvedl ve skutek. Ostatně spisy francouz ských osvícenských filozofů znal dobře sám, četl je v origi nále. Podle dynastické rodinné tradice se korunní princ mu sel vyučit nějakému řemeslu. Rozhodl se pro knihtisk, v němž nalezl zalíbení po návštěvě tiskárny dvorem velmi oceňovaného nakladatele Johanna Thomase Trattnera. Když bylo Josefovi čtrnáct let. směl obědvat s rodiči a společně se sourozenci pořádat koncerty a účastnit se maškarních plesů a divadelních představení. Vztah korun ního prince k bratrům a sestrám byl spíše odtažitý. Jako pr vorozenec si byl velice dobře vědom svého privilegovaného postavení v kruhu sourozenců. I když to zní podivně, byl vlastně jedináček, protože byl vychováván a připravován na panovnický úřad sám. Jeho bratři byli ostatně příliš mladí, než aby je vychovávali společně s ním. Když bylo korunnímu princi patnáct let, došlo k události rozhodujícího státně politického významu. Koncern srpna 1756 začala vpádem pruského vojska do Saska sedmiletá válka. Byla to odpověď Fridricha II. na spojenectví, které proti němu habsburský dům uzavřel o několik měsíců dříve s Francií, staletým dědičným nepřítelem Pruska. K alianci se 12
I 111
ISBN 978-80-249-3362-7
9 788024 933627