Přeložila Jana Jašová
BETA Copyright © 2014 Jasinda Wilder All rights reserved Translation © Jana Jašová, 2017
ISBN 978-80-249-2178-5
Beta.indd 4
09/05/17 10:43
1
PROBUZENÍ Probouzení se stalo jednou z mých oblíbených her. První otázka zněla: kdo z nás se probudil první – Roth, nebo já? Pokud já, pak bylo mým úkolem – tím, který jsem si uložila sama – dohlédnout na to, aby se probudil co možná nejpříjemnějším způsobem. Jinými slovy, postarat se o to vlastníma rukama a rty, obemknutými kolem jeho ranní erekce. A když se vzbudil první on, stejně předstíral, že ještě spí, abych ho právě takhle probouzela. A druhá otázka, kterou jsem si každé ráno kladla: kde na světě zrovna jsme? Protože každý týden nebo dva to bylo jinak. Před čtrnácti dny jsem se probudila ve Vancouveru. Ještě jsem měla kolem zápěstí omotanou jednu Rothovu kravatu, památku na dlouhou noc plnou výkřiků, kterou jsem strávila přivázaná k posteli. Roth mě neodvázal, dokud jsem se neudělala… bože, šestkrát? Nebo sedmkrát? A když mě konečně odvázal, no… řekněme, že hru „ztrestat Kyrie opakovanými orgasmy a nedovolit jí, aby se mě přitom dotýkala“ si hned tak znova nezahraje. Doslova jsem se na něj vrhla. Škrábance na zádech se mu ještě nezahojily. Šukala 5
Beta.indd 5
09/05/17 10:43
J A S I N D A W I L D E R O VÁ
jsem ho tak tvrdě, až jsem mu málem zlomila ptáka. Což je podle mě možné. Určitě je, a já jsem si jistá, že jsme od toho nebyli daleko. Dnes ráno jsem se vzbudila a udělala si inventuru. Mezi stehny jsem byla trochu rozbolavělá, ale ne moc. Roth chrápal, takže jsem věděla, že jsem vzhůru jako první. Nadechla jsem se, vydechla, protáhla se. Zamrkala jsem, abych udržela oči otevřené, a zachytila jsem ve vzduchu slanou vůni moře a zvuk vln narážejících na pobřeží. Postel se zvolna houpala ze strany na stranu. Spali jsme ve dřevem obloženém pokojíku s nízkým stropem a otevřeným oknem. Bylo v něm sotva dost místa na postel a malý prádelník. Ale pokoj se pohyboval. Jak se místnost může pohybovat? Kde to jsme? Pár minut mi trvalo, než vytanuly vzpomínky na předchozí týdny. Sedm dní ve Vancouveru… a dlouhý, dlouhý let do Tokia. Týden v Japonsku. Bože, jaký týden. Tolik výletů, památek, tolik suši a saké. Nevím, jestli si ještě někdy v životě dám saké, spíš asi ne. Tokio, Nagoja, Ósaka, Kjóto… pamatovala jsem si let z Kjóta, uniformované letušky s totožnými účesy a šátečky uvázanými těsně kolem krků. Kam jsme to letěli? Ozval se křik racka a v dálce jsem slyšela rychle odsekávaná slova. Ale ne v japonštině. „Nhặt nó lên!“ zakřičel zlostný, vzdálený a slabý hlas přes vodní hladinu. Vietnam. Jsme ve Vietnamu. V Hanoji. Roth nám koupil hausbót, zaplatil za něj v hotovosti a pak ho sám řídil celou dlouhou cestu z Tonkinského zálivu po Rudé řece až do Hanoje. Pluli jsme pomalu, často se zastavovali, abychom nakoupili zásoby nebo obdivovali krajinu. Jedli jsme, pili, spali, šukali. Prohlíželi jsme si chrámy, chodili na dlouhé výlety do přírody a lezli po kopcích, najali jsme 6
Beta.indd 6
09/05/17 10:43
B E TA
si průvodce-tlumočníka, aby nám ukázal nejkrásnější místa dál od vyšlapaných cest. Tohle je celý Roth: nikdy se nechová jako turista. Jako by vždycky patřil tam, kde zrovna jsme. A vždycky se postará, abychom byli v bezpečí. Do Hanoje jsme dorazili včera večer a Roth našel takovou maličkou stařenku, která nám přímo na hausbótu uvařila opulentní večeři. Zaplatil jí americkými dolary, a když odcházela, tvářila se trochu ohromeně. Po večeři odzátkoval lahev nějakého místního vína nebo likéru, nevím přesně čeho, ale každopádně to bylo ďábelsky silné. Po pár malých sklenkách jsem byla na mraky. A Roth toho využil. Položil mě na břicho a ojížděl mě zezadu, až jsme oba vyvrcholili. A to bylo všechno, protože hned potom jsem odpadla. Ale jednou za noc není zdaleka dost na to, aby to uspokojilo mého Valentina. Takže dneska ráno jsem mu to musela vynahradit. Roth ležel na boku, zády ke mně. Prostěradlo měl shrnuté nízko na boky, takže jsem viděla jeho široká svalnatá záda. Blond vlasy mu v posledních měsících povyrostly tak, že když měl košili, otíraly se o límec a lemovaly mu lícní kosti. Taky si nechal narůst krátké vousy. Plavovlasí muži jako on nemívají moc hustý plnovous, byly to spíš jemné vousky na tvářích a bradě. Sexy. Ach, tak sexy. Netušila jsem, že je možné cítit k někomu něco tak silného. Dost rychle jsem pochopila, že to, co cítím k Valentinovi, je láska, což bylo dost děsivé samo o sobě. Na lásku jsem nebyla připravená. Zvlášť ne s mužem jako Valentine. Jenže týdny se měnily v měsíce, já po jeho boku poznávala svět a docházelo mi, že cit, který se ve mně probudil na Manhattanu – to byl jen začátek. Vrcholek ledovce. Nejmenší úlomek ledu z jeho špičky. Čím déle jsem s Valentinem byla, tím víc jsem si uvědomovala, jak hluboké a naléhavé jsou 7
Beta.indd 7
09/05/17 10:43
J A S I N D A W I L D E R O VÁ
moje pocity vůči němu. Chtěla jsem s ním trávit každou vteřinu každého dne. Žila jsem pro chvíle, kdy jsem ho přiměla k úsměvu, kdy jsem spatřila jeho měkkou, něžnou stránku, která existovala jen pro mě. Valentine byl tím nejlepším, co mě kdy v životě potkalo. Přitulila jsem se k němu, přitiskla mu rty zezadu k rameni a políbila ho. Přejela jsem mu dlaní po bicepsu. Našla jsem jeho bok a shrnula prostěradlo níž. Když jsem vklouzla rukou do jeho klína, naklonila jsem se mu přes rameno, abych viděla, jak se moje ruka svírá kolem jeho koulí. Už jsem se naučila, že tohle je nejlepší způsob, jak dosáhnout toho, aby ztvrdnul ještě ve spánku. Pomalu, něžně jsem ho masírovala, jen s nepatrným tlakem, a spící obr se začal probouzet. Netrvalo ani minutu, než jeho pták zbytněl a Valentinův dech zrychlil. Zasténal, jeho břišní svaly se napjaly. Zvedl paže za hlavu. Překulil se na záda, protáhl se a natočil boky tak, aby mi jeho penis vklouzl do dlaně. Podívala jsem se na něj a zjistila, že se pase pohledem na mém těle. „Dobré ráno.“ Ušklíbl se na mě pomalým, ospalým úsměvem. „Dobré ráno, má krásko.“ „Včera jsem odpadla, co?“ „Ano. Hadí víno tě zřejmě skolilo dost rychle.“ Díval se, jak ho pomalu hladím, jak jednou rukou kloužu plynulými pohyby od kořene ke špičce a zase zpátky. „Asi jo.“ „Odpadla jsi dřív, než jsem ti stačil udělat to jediné, na co na téhle loďce myslím,“ pronesl Roth mezi zíváním. „A to je?“ „Hmmm.“ Zavřel oči a nazdvihl boky. „Chceš to zjistit?“ Věnovala jsem mu nepatrné pousmání, které naznačovalo, že se tomu nebráním. Pousmání, které říkalo dělej, co chceš. 8
Beta.indd 8
09/05/17 10:43
B E TA
Roth tiše, hrdelně zasténal a posadil se. Odstrčil mě od sebe. Popadl deku, velký, tenký a zelený čtverec zeleného flauše, a přehodil si ji přes ramena. Když jsem se postavila před něj, svázal konce deky kolem našich těl. Ukázal mi na dveře, které vedly z kajuty na palubu. Vydala jsem se po schůdkách nahoru a vypískla, když jsem ucítila, jak mi Rothovy prsty projíždějí škvírou mezi půlkami. Hladil mě tam a vzrušoval, což mi cestu nahoru trochu ztěžovalo, ale bylo to zábavné. Na palubě Roth pořád přidržoval deku kolem našich těl a nasměroval mě k přídi, jejíž špička se elegantně zvedala asi do výše pasu. Před námi se rozkládala Hanoj, ještě ponořená do ranního oparu. Pár desítek metrů od nás kotvil další hausbót a z druhé strany asi stejně daleko třetí, ale na žádném z nich se ještě nic nehýbalo. Tak tři sta metrů proti proudu od nás proplouvala řekou rybářská pramice, která vlekla sítě, a z její paluby k nám občas dolehl vzdálený hlas. „Chyť se přídě,“ zašeptal mi Roth do ucha. Uchopila jsem oběma rukama zvednutou špici a otočila se obličejem k němu, ale nespokojeně mlaskl. „Dělej, že si prohlížíš město. A snaž se být potichu.“ Přidržela jsem rohy deky místo něj tak, aby flauš halil naše nahá těla. Rothovy ruce sklouzly na mé břicho a pak níž, mezi stehna. Ach, ksakru. Být potichu mi nikdy moc nešlo. Během několika vteřin jsem se pod jeho doteky svíjela a sténala, tiskla se proti jeho rukám a kousala se do rtu, abych nekřičela. Netrvalo dlouho, než jsem se poprvé udělala. Roth pak poklesl v kolenou, jednou rukou mě hladil po číče, druhou uchopil svého ptáka a zavedl ho do mě. Předklonila jsem se nad příď, roztáhla nohy do šířky a přijala ho. Rybářská pramice připlouvala blíž po proudu a trochu zabočila, aby se nám vyhnula. Za chvíli propluje těsně kolem nás. 9
Beta.indd 9
09/05/17 10:43
J A S I N D A W I L D E R O VÁ
„Ach bože, Rothe. Honem. Už skoro jsem.“ „Ještě ne. Ještě se nesmíš udělat.“ „Nemůžu si pomoct, já už –“ Okamžitě zmírnil tempo. „Ještě ne, Kyrie. Ještě ne.“ Pramice už byla kousek od nás. Tváře rybářů se obracely k nám, sledovaly nás podezíravými pohledy zpod přimhouřených víček. Roth na ně zamával. Slyšela jsem, jak si rybáři vyměňují poznámky a smějí se. Právě v tu chvíli Roth napjal boky a přirazil do mě. Nečekala jsem to a tiše zasténala. Rybářům spadla čelist. Roth se ale zamračil tak, že kormidelník radši spustil motor a brzy nás minuli. Roth se zase rozpohyboval a já začala vrcholit, navzdory jeho nabádání, že mám čekat… čekat. „Udělej se se mnou, Valentine!“ A udělal. Bože, jak se udělal. Tak, tak tvrdě. Naplnil mě svým výstřikem, a stříkal pořád dál a dál, a já se mohla jen svírat kolem něj, ohýbat se hlouběji, přijímat ho do sebe a lapat po ranním vzduchu. *** O dva týdny později jsme byli v chateau v kopcích jižní Francie. Vzbudila jsem se a hrála svou hru. Dělala inventuru: odhadovala, kde se nacházíme. Jenže tentokrát bylo něco špatně. Náhle jsem se posadila, úplně probuzená. Roth v posteli nebyl. Nikdy, nikdy předtím mě ráno nenechal samotnou. Nikdy nevstal dřív než já. Podívala jsem se ke koupelně, ale tam byla tma a ticho. Srdce mi bušilo a na čele se mi perlil pot. „Rothe?“ Můj hlas byl napjatý, tichý, rozléhal se v obrovské ložnici. Ticho. Postel vedle mě byla rozházená, ještě teplá od jeho těla. Polštář měl důlek v místech, kde spočívala Rothova hlava. 10
Beta.indd 10
09/05/17 10:43
B E TA
A pak tam byl vzkaz. Tenký proužek papíru, připevněný k polštáři dlouhým úzkým stříbrným nožem. Zpráva byla napsaná rudým inkoustem, zdobným ženským rukopisem. Patří mně.
11
Beta.indd 11
09/05/17 10:43
2
PANIKA „Ne. Nenene!“ Natáhla jsem se pro nůž a papír, ale zarazila se dřív, než jsem se jich stačila dotknout. Patří mně. Inkoust byl karmínový, v barvě čerstvě prolité krve. Co když je to vážně krev? Rothova krev? Ne, to přece ne. Ten vzkaz byl tak úhledný, čistý, každé písmeno pečlivě vykroužené. Krev by byla rozmazaná, ne? Ach bože. Ach bože. Kdo to napsal? Kdo to mohl udělat? Včera jsme šli spát opilí… to jsem věděla. Ale ne zase tolik opilí. Ne tolik, aby někdo mohl unést muže jako Valentine Roth z postele, kde spal vedle mě. Jenže byl pryč. Vylezla jsem z lůžka na šest set let starou dubovou podlahu, která mě studila do nohou. Postel s nebesy byla ještě starší, jak mi řekl Roth. Tohle chateau bylo jedno ze dvou ve Francii, která mu patřila. Stálo v kraji Languedoc-Roussillon, hovělo si mezi starobylou katedrálou a rozlehlou vinicí. Nepatřilo k němu moc půdy, jen zahrada kolem domu a malé nádvoří, ale sídlo samo bylo malebné, staré, krásné. Pokojné. Ten druhý zámek byl součástí vinice v Alsasku-Lotrinsku a měl se stát naší příští zastávkou. 12
Beta.indd 12
09/05/17 10:43
B E TA
Třeba je Roth v kuchyni? Možná je to jen nevinná změna našeho zvyku. Nebo nějaká směšná hra. Rozběhla jsem se dolů po schodech do kuchyně, jenže tam byla tma a ticho. Na lince stály tři prázdné lahve od merlotu a vedle nich vývrtka, na které byla ještě napíchnutá zátka. Také obývací pokoj byl prázdný, v krbu nehořel oheň, jen pár oharků oranžově žhnulo. Před krbem na zemi ležela pomuchlaná kašmírová deka a já si vzpomněla, jak jsem tady včera v noci ležela na zádech, Roth se pohyboval nade mnou a tahle pokrývka mu visela z ramen, jeho paže se jako silné sloupy opíraly o zem vedle mého obličeje, světlo plamenů se mu odráželo od pokožky a mihotalo se v jeho nádherných modrých očích. Udělal se do mě, nechal mě roztřesenou a udýchanou orgasmem a pak mě zvedl do náruče a odnesl mě, pořád ještě rozechvělou, do naší postele. Lehnul si vedle mě, jeho horká ruka mi konejšivě spočinula na břiše, jeho hruď se tiskla k mým zádům, jeho rty mě líbaly na rameno, když mi šeptal do ucha: „Miluju tě, miluju tě, miluju tě.“ Tak jsem usnula, v jeho náruči, chráněná jeho teplem, jeho silou. Teď jsem byla vyděšená a zmatená. Potlačila jsem vzlyk, když jsem se rozběhla do vinného sklípku, chladného a suchého, s kontrolovanou teplotou a stovkami lahví vína, z nichž každá by stála stovky a tisíce dolarů. Jenže pro mě jsou všechny bezcenné, když je Roth pryč. Ve sklípku taky nebyl. Pochopitelně že ne. Věděla jsem to, ale stejně jsem se tam šla podívat. Pořád ještě nahá jsem otevřela dveře do garáže a rozsvítila. Stál tam Range Rover, černý, lesklý a tichý. Aston Martin, rudý a elegantní – a také prázdný. Klíčky k oběma autům visely na háčcích v domě. Doklopýtala jsem zpátky do ložnice a celá se třásla, ruce se mi klepaly, oddychovala jsem krátkými, úzkostnými vzdechy. 13
Beta.indd 13
09/05/17 10:43
J A S I N D A W I L D E R O VÁ
Co mám dělat? Co mám dělat? Odpověď přišla okamžitě: Harris. Zavolej Harrisovi. Telefon jsem měla na nočním stolku, zapojený do nabíječky. V mobilu jsem měla uložené jen čtyři kontakty: Valentina, Harrise, Laylu a bratra. Valentinův mobil ležel na jeho nočním stolku, taky zapojený v nabíječce. Jeho šaty byly na podlaze, kam je odhodil včera večer, než šel do sprchy. Bože, sprcha. Byla maličká, typicky evropská, ale Rothovi se v ní nějak podařilo přitisknout mě ke stěně a šoustat, až jsem nemohla dýchat. Kam jsem se podívala, všude mi něco připomínalo Rotha. Postel, sprcha, kuchyně – můj nahý zadek na pultu, úchytka skříňky mě tlačila do zad, Roth stojící na špičkách, aby se do mě dostal. A obývací pokoj. A garáž. V garáži jsem ho kouřila a on mi to pak oplatil, zvedl mě na kapotu roveru a provedl mi to svoje jedinečné, talentované lízání, až jsem ho zapřísahala, aby mě už nechal, že už víckrát nemůžu. Byl všude, kam jsem se podívala. Říkal mi, že mě miluje. On, Valentine Roth, nádherný, úžasný, talentovaný multimiliardářský podnikatel. Miloval mě. A nikdy ho neunavilo mi to říkat, předvádět mi to, ujišťovat se, že pořád vím o tom, jak moc mu patřím. Zakopla jsem a spadla na postel. Vzlykala jsem. Když se mi podařilo otevřít oči, viděla jsem jen nůž s černým jílcem, stříbrnou zakroucenou čepelí, ostrý, zlověstný. A vzkaz, útržek papíru popsaný krvavě rudým inkoustem. Chytila jsem telefon, vytrhla ho z nabíječky a stiskla tlačítko odemčení. Pak jsem vyťukala Harrisovo jméno. „Slečno St. Claireová,“ ozval se chladným, klidným hlasem ještě dřív, než telefon stačil zazvonit podruhé. „Co potřebujete?“ „On je pryč, on – někdo… oni… někdo ho unesl! Je pryč, Harrisi. Pomozte mi. Pomozte mi!“ Znělo to nesmyslně 14
Beta.indd 14
09/05/17 10:43
B E TA
a já to věděla, ale nemohla jsem dýchat, nemohla jsem myslet. „Kyrie.“ Jeho hlas pronikl mou panikou. „Dýchejte. Na chvilku jenom dýchejte.“ Udělala jsem tři hluboké nádechy ústy a výdechy nosem. Pak jsem to zkusila znovu. „Zrovna jsem se vzbudila. Před deseti minutami. Jsme – ve Francii. Valentine zmizel, Harrisi.“ „Nešel někam, třeba do obchodu? Pro pečivo, pro kávu a tak?“ „Ne, Harrisi! Vy to nechápete!“ zavřískla jsem. „Je tady dopis, podělaný dopis a ten pitomý nůž!“ „Snažím se tomu porozumět, slečno St. Claireová. Chcete říct, že pana Rotha někdo unesl?“ „JO!“ zaječela jsem tak hlasitě a pronikavě, až mě to zabolelo v krku. Musela jsem polknout, vydýchat se a začít znova. „Ten dopis – někdo připíchl velkým nožem k polštáři vzkaz. Napsaný ženským rukopisem. Stojí tam… bože, bože. Stojí tam: ‚Patří mně.‘“ „To jako vážně? Doopravdy? Neděláte si legraci?“ „ZNÍ TO, JAKO BYCH SI DĚLALA SRANDU, DO PRDELE?!“ Spadla jsem na postel, tiskla si telefon k uchu a vzdychala. „Kdo by tohle mohl udělat… kdo? Proč? Co mám dělat, Harrisi?“ „Je tam kromě toho vzkazu a nože ještě něco?“ „Ne.“ „Jenom ta slova, která jste mi pověděla? Žádné požadavky nebo něco takového?“ Zavrtěla jsem hlavou, i když jsem chápala, že mě Harris nemůže vidět. „Ne, ne. Jen dopis, jen ta slova. Jeho telefon, auto, jeho auta… všechno je tady. Ale hledala jsem všude a on je pryč. Kdo ho unesl, Harrisi?“ „Mám pár nápadů. Bude to v pořádku, nebojte se, slečno St. Claireová. Najdeme ho. Jen zůstaňte, kde jste, a ničeho se 15
Beta.indd 15
09/05/17 10:43
J A S I N D A W I L D E R O VÁ
nedotýkejte. Oblečte se, ale nikam nechoďte. Nikomu nevolejte. Nikomu, rozumíte? Ani Layle, ani policii, nikomu.“ „Dobře.“ „Řekněte to. Opakujte to po mně.“ „Nebudu nikam chodit. Nikomu volat. Zůstanu tady a počkám na vás.“ „Ano. Jsem v Londýně, takže tam budu za pár hodin.“ Jeho klidný, vyrovnaný hlas mě trochu utěšil. „Dobře.“ Ztěžka jsem polkla a snažila se promluvit co nejklidněji. „Kdo to mohl udělat, Harrisi?“ „Promluvíme si, až přijedu, slečno St. Claireová. Do té doby se snažte zůstat klidná. Zamkněte se. Dejte si něco k jídlu. Zabalte si svoje věci. Rozumné oblečení, rozumné boty. Nezbytné osobní potřeby. Nedotýkejte se ničeho, co patří panu Rothovi. A hlavně se nedotýkejte toho dopisu ani nože.“ „Ano, rozumím,“ odpověděla jsem sotva slyšitelně. „Najdeme je, slečno St. Claireová. Slibuju. Máte moje slovo.“ V Harrisově hlase bylo něco chladného, co mě děsilo. Ale to bylo v pořádku. Zrovna teď jsem vedle sebe potřebovala děsivého osobního strážce Harrise, ne zdvořilého řidiče a přítele. Zavěsila jsem telefon, vytáhla z elektřiny nabíječku, zabalila ji a uložila do kabelky. Rychle jsem se osprchovala a násilím potlačila vzpomínky na to, co jsme v téhle sprše dělali naposledy. Namydlila jsem se, opláchla a vyšla ven, abych se osušila. Vykartáčovala jsem si vlasy a svázala je do rozcuchaného uzlu. Pak džíny, tričko, turistické boty. Než jsme vyjeli na tuhle velkou cestu, Roth trval na tom, že mi koupí outdoorovou výbavu. Pořídil mi dva nové kufry a ty naplnil celou novou garderobou. Pořídil mi džíny, trička, mikiny a svetry, khaki šortky a tílka, větrovku, drahé boty na túry, kšiltovky, sluneční brýle, prostě všechno 16
Beta.indd 16
09/05/17 10:43
B E TA
možné, co člověk potřebuje ven do nejrůznějších podnebí. Nějak se mu to všechno podařilo sbalit do dvou kufrů Louis Vuitton a batohu. Vždycky nám oběma balil, měl na to svůj systém. Teď jsem se pokusila napodobit jeho metodu, stáčela jsem věci do roliček, místo abych je skládala, a ukládala je na dno batohu. Dvoje džíny, trička, mou oblíbenou mikinu s kapucí, šortky, ponožky, spodní prádlo, podprsenku, toaletní potřeby. Dala jsem si do batohu i peněženku, zašněrovala si turistické boty. Pak jsem si kolem pasu uvázala svetr. Proč jsem balila? Protože to po mně chtěl Harris, ale jinak jsem nechápala, proč mám mít zabaleno, jako bych měla být každou vteřinu připravená k odjezdu. Když jsem dobalila, šla jsem do kuchyně a udělala si to, co byla podle mého slovníku „francouzská snídaně“: bagetu od večera se sýrem Brie, čerstvé ovoce a šálek kávy. S Rothem nějak všechno chutnalo líp. Obyčejný sýr se božsky rozplýval na jazyku, káva byla silná a voňavá a vždycky dokonale odměřená, chléb byl křupavý na povrchu a měkký a horký uvnitř. Jenže teď, když jsem byla sama, mi všechno připadalo bez chuti. Nedokázala jsem přestat přemýšlet, přestat si lámat hlavu. Jak? Kdo? Proč? Kdyby tu byl nějaký požadavek, rozuměla bych tomu víc. Starý nepřítel, který se chtěl za něco pomstít, někdo, koho Roth v podnikání předstihl, zničil. Nebo někdo, kdo chce jen výkupné. Jenže ten ženský rukopis mě mátl. Jak by žena mohla unést mohutného, svalnatého, mocného muže jako Roth? To nedávalo smysl. To není možné. Byla jsem neklidná. Pochodovala sem tam. Přebalila si věci. Zírala jsem na dopis, snažila se ubránit hyperventilaci. Po době, která mi připadala jako celá věčnost, jsem překontrolovala telefon: utekla stěží hodina. I kdyby Harris cestou z Londýna sem porušil všechny rychlostní limity, nemůže 17
Beta.indd 17
09/05/17 10:43
J A S I N D A W I L D E R O VÁ
to stihnout za míň než čtyři hodiny. Co mám sakra celou tu dobu dělat? Za čtyři hodiny se zblázním. Potřebovala jsem se dostat ze chateau. Musela jsem. Nemohla jsem tam zůstat už ani minutu, ne s tím dopisem a zlověstně vyhlížejícím nožem. Jenže Harris mi výslovně kladl na srdce, abych za žádnou cenu neodcházela. Pokusila jsem se rozptýlit u televize, jenže většina kanálů byla ve francouzštině a těch pár anglických se chytalo dost mizerně. Vypnula jsem ji. Ztratil se muž, kterého miluju, a já se mám uklidňovat civěním na televizi? Sakra, ne. Zase jsem začala pochodovat, abych nějak utloukla čas. Posadila jsem se, kolena mi bouchala o sebe, hryzala jsem si nehty. Napadlo mě, že Layla, moje nejlepší kamarádka u nás v Detroitu, by zuřila, kdyby viděla, jak jsem si okousala všechny nehty. Podařilo se mi přežít druhou hodinu, pak třetí. Potom jsem uslyšela zaúpění pneumatik na štěrku a tiché zadunění zavíraných dvířek. Vyskočila jsem, vrhla se k oknu a vykoukla ven. Na příjezdové cestě stálo nízké, elegantní dvoudvéřové černé audi se zatemněnými skly. Zády ke kapotě stál muž a držel si mobil u ucha. Byl vysoký a štíhlý, s hladkými vlasy sčesanými dozadu, čistě oholený, v černém obleku s úzkou černou vázankou na bílé košili. Jednou pokývl, zamáčkl prstem tlačítko konce hovoru a strčil si mobil do kapsy. Dvě věci mě vyděsily: nebyl to Harris a v pravičce nenuceně držel revolver. Když jsem ho pozorovala, uvolnil spodní část pistole, nakoukl dovnitř, vyměnil zásobník a natáhl spoušť. To všechno dělal tak zkušeně, až se mi z toho sevřel žaludek. Tohle není v pořádku. Vůbec to není v pořádku. Na nic jsem nečekala. Hodila jsem si batoh na rameno a rozběhla se do garáže. Cestou jsem z háčku strhla klíček 18
Beta.indd 18
09/05/17 10:43
B E TA
k roveru, strčila ho do kapsy a stiskla tlačítko vrat garáže. Pak jsem se zarazila a poslouchala. Přední dveře byly zamčené, to jsem věděla jistě. Zamkla jsem je, když jsem čekala na Harrise. Ticho, dlouhé a napjaté. Pak třeskot skla. Představila jsem si pistoli, jak dopadá do skleněných tabulek výplně dveří, a ruku, jak se natahuje otvorem a odemyká. Počkala jsem, až uslyším zavrzání otvíraných dveří, a vklouzla jsem na sedadlo roveru. Čekala jsem dalších pár vteřin a doufala, že ten muž, ať už je to kdokoli, půjde nejdřív prohledat ložnice v poschodí. Položila jsem nohy na pedály, dotkla se klíčku v zapalování a zároveň otevřela garáž. Motor naskočil, dveře garáže vyjely vzhůru po naolejovaných drážkách. Díkybohu za to, že Roth všechno udržuje v tak dokonalém stavu. Sotva se vrata otevřela dost vysoko, zařadila jsem zpátečku, dupla na plyn a proletěla vedle stojícího audi. Auto najelo na trávník, vytrhlo pár drnů, ale vrátila jsem ho na štěrk příjezdové cesty, přeřadila jedničku a sešlápla plyn k podlaze. Hlína a štěrk odletovaly od zadních kol a rover vyrazil vpřed. Prásk. Prásk. Práskpráskprásk. Byla to střelba? Podívala jsem se do zpětného zrcátka právě ve chvíli, kdy se zadní okno auta změnilo v pavučinu prasklin, jak ho prorazila kulka. Pak do něj vletěla druhá a sklo se vysypalo úplně. Zavřískla jsem, když se třetí střela mihla kolem bočního zrcátka, jen kousek od mé hlavy. Stočila jsem volant, dupla na brzdy, udělala otočku devadesát stupňů a vletěla na vedlejší silnici. Za sebou jsem slyšela hukot motoru a věděla, že audi mě za chvíli dostihne. Neměla jsem čas se vyděsit. Vítr hvízdající prázdným zadním oknem dovnitř byl dostatečným důkazem, že to nebyl žert, že každé moje rozhodnutí od téhle chvíle určí, jestli 19
Beta.indd 19
09/05/17 10:43
J A S I N D A W I L D E R O VÁ
budu žít, nebo zemřu. Škubla jsem volantem, proletěla levotočivou zatáčkou, pak pravotočivou. Vjela jsem až příliš rychle do rozespalé francouzské vesničky. Netušila jsem, jak se jmenuje, věděla jsem jen, že jsme hodně na jihu Francie. Možná blízko Marseille? Moje znalosti francouzské geografie byly takřka nulové. Vždycky jsem jen seděla na sedadle spolujezdce, zatímco Roth řídil, a nechávala jsem se od něj odvézt tam, kam mě chtěl vzít. Cedule s názvem ulice se přede mnou promáčkla, jak do ní narazila kulka. Co se to do prdele děje? Kdo na mě střílí a proč? Kde je Harris? Strhla jsem SUV do další levé zatáčky a najednou jsem byla z vesničky venku, vletěla jsem na rovnou dvouproudou silnici, s vinicemi po obou stranách. Znovu jsem přidupla pedál plynu k podlaze a ucítila, jak silný motor unáší rover kupředu. Ručička tachometru rychle minula sedmdesát kilometrů v hodině, pak osmdesát. Zariskovala jsem pohled do zpětného zrcátka a spatřila audi za sebou, ani ne půl kilometru daleko. A rychle se přibližovalo. Viděla jsem mockrát, jak Roth z auta telefonuje, takže jsem to zkusila napodobit. Stiskla jsem tlačítko palubního telefonu, hlasové ovládání, a vyslovila Harrisovo jméno. Auto naplnil trylek vyzvánění, jednou, dvakrát, a pak se z reproduktorů ozval Harrisův hlas. „Slečno St. Claireová, je všechno v pořádku?“ „Ne, nic není kurva v pořádku, Harrisi.“ Svírala jsem volant oběma rukama, dupala na plyn, tachometr minul sto dvacítku. „Objevil se nějaký chlap. V černém audi. Má zbraň. Rozbil dveře, a tak jsem skočila do roveru a pokusila se mu ujet, ale teď mě honí. Střílí po mně. Bojím se.“ Snažila jsem se zůstat klidná, ale místo toho zněl můj hlas roboticky. 20
Beta.indd 20
09/05/17 10:43
B E TA
„Sakra.“ Uslyšela jsem na druhém konci nějaké zašustění a pak sílící hluk motoru i kvílení pneumatik. „Jste raněná?“ „Ne. Ale prostřelil zadní okno a taky boční zrcátko. Je hned za mnou a pořád střílí. Nevím, co mám dělat. Jestli mě chytí, zabije mě. Vím, že mě zabije.“ „Jeďte co nejrychleji, nikde nezastavujte. Jedu za vámi. Nejsem už daleko.“ „Já ale nevím, kde jsem, Harrisi!“ Rover už jel sto šedesát a moje schopnost ovládat auto v takové rychlosti byla přinejlepším mizerná. „Je tam jen jediná dálnice. Kam jste zatočila z vesnice?“ „Doprava.“ „Pak mi jedete naproti. Jste v roveru?“ „Ano.“ Odmlka, další kvílení pneumatik, klakson v dálce. Sirény. „Dobře. Jeďte dál. Projeďte vším, co by se vás pokusilo zastavit. Prostě jeďte.“ „To dělám.“ V tu chvíli se mi roztříštilo i pravé zrcátko a já zavřískla. Škubla jsem volantem. Rover se zakymácel, snažila jsem se ho vyrovnat, přišlapávala brzdu a pokoušela se srovnat volant, aby se auto nepřevrátilo. Vletělo do smyku napříč silnicí, pneumatiky vřískaly. Sotva jsem ucítila, jak se rover zase srovnává, sešlápla jsem opět plyn. Auto vyrazilo kupředu a mě to vmáčklo do sedačky. Audi už bylo těsně za mnou a já slyšela opakované štěkání pistole. Přede mnou se objevil pomalu jedoucí náklaďák, který namáhavě supěl do strmého kopce. Přejela jsem do protisměru a předjela ho, a pak jsem stěží polkla výkřik, když jsem na poslední chvíli trhla volantem zpátky, abych se vyhnula srážce s protijedoucím hnědým sedanem. Náklaďák za mnou zatroubil a zablikal, stejně jako sedan. Riskovala jsem další ohlédnutí a spatřila, že audi taky začalo předjíždět. 21
Beta.indd 21
09/05/17 10:43
J A S I N D A W I L D E R O VÁ
Zahřměl další výstřel a já slyšela, jak se kulka zaryla do něčeho v zadní části roveru. Možná do brzdového světla nebo do zadních dveří. Hovor jsem nepřerušila a Harris očividně taky ne, protože jsem slyšela, jak kleje. „Co to bylo? Jste v pořádku?“ „Jo, jo. Ale je pořád za mnou, střílí na mě.“ Podívala jsem se do zpětného zrcátka. „Dohání mě, Harrisi.“ „Jeďte dál. Nenechte se dostihnout. Srazte ho ze silnice, když to jinak nepůjde.“ Znovu jsem přišlápla plyn a překročila rychlost sto šedesáti kilometrů v hodině. Krajina i ostatní auta se míhaly rozmazaně kolem mě. Několik řidičů na mě troubilo a divoce gestikulovalo. Přiblížila jsem se zezadu k dalšímu autu, tentokrát malému peugeotu nebo něčemu takovému, které si poklidně ujíždělo a o nic kolem se nestaralo. Cesta se začala klikatit, půda na jedné straně krajnice klesala dolů, vinice se táhly, kam až oko dohlédlo. Uvolnila jsem trochu plyn, nechala ručičku tachometru o něco klesnout, ale peugeot byl pořád přede mnou. Věděla jsem, že ho musím předjet. Čekala jsem až do poslední vteřiny a snažila se vykukovat až do nejbližší zatáčky, která bohužel nebyla daleko. Přejela jsem do protisměru, šlápla na plyn a začala maličké autíčko předjíždět. Srdce jsem měla až v krku, žaludek se mi svíral hrůzou, když jsem proti sobě spatřila pomalu se blížící kolonu mohutně naložených nákladních aut. Světelné houkačky blikaly, klaksony troubily. Řidiče peugeotu naštvalo, že se ho snažím předjet, a pokusil se zrychlit, aby mi to překazil. „Do hajzlu, pusť mě, ty debile!“ zavřískla jsem. Auto naplnil Harrisův hlas. „Udělejte, co musíte, Kyrie. Nepřemýšlejte. Prostě to udělejte.“ Už jsem byla skoro před peugeotem, zadek roveru se ocitl na úrovni jeho palubní desky. Potlačila jsem svoje emoce, uchopila volant oběma rozechvělýma rukama, sevřela ho 22
Beta.indd 22
09/05/17 10:43
B E TA
a zhluboka dýchala. Milisekundy míjely jako hodiny. Náklaďáky nebyly ani sto metrů daleko a rychle se blížily. Peugeot se mě pořád snažil předhonit. Chtělo se mi zavřít oči, ale nemohla jsem. Neměla jsem už ani přepych dalšího hlubokého nádechu. Ani přemýšlení. Nebyl čas váhat. Strhla jsem volant doprava a uslyšela zaskřípění kovu o kov. Kvílení pneumatik. Zběsilé troubení. Práskpráskprásk. Zazněly tři výstřely za sebou a sedadlo spolujezdce vedle mě vybuchlo v oblaku kusů potahů a polstrování. Přední sklo pavučinkově popraskalo těsně nad palubní deskou. Pak jsem uslyšela další jekot pneumatik. Pohlédla jsem do zpětného zrcátka a viděla, jak se peugeot otáčí, klouže do smyku, pak se jeho přední pneumatika zasekla a auto se rozletělo vzduchem na mě. Náklaďáky už byly přede mnou, klaksony divoce houkaly, jako by tím mohly tuhle hrůzu nějak zastavit. Peugeot udělal ve vzduchu salto a dopadl do protisměru na náklaďák. Ozval se ohlušující náraz a pak ohnivá exploze. „Ježíšiježíšiježíši…“ zrychleně jsem dýchala a vřískala. „Zabila jsem ho, zabilazabilazabila – ježíši, co jsem to udělala?!“ „Dost!“ přerušil mě Harrisův ostrý hlas. „Jste živá. To je vaše jediná starost. Jeďte dál. Nezastavujte.“ „Já – já – Harrisi, umřeli tam kvůli mně lidi!“ „Lepší, než kdybyste umřela vy,“ pronesl chladně a bez emocí. „A pak, divila byste se, co všechno lidi dokážou přežít.“ „Ale ten peugeot vybuchnul!“ „Je audi pořád za vámi?“ Podívala jsem se do zpětného zrcátka, ale viděla jen oblak černého dýmu a žlutooranžové plameny. „Ne – asi ne, nemyslím –“ Ani jsem nestačila doříct. Z kouře a zmatku se vynořil nízký černý obrys, objel havarovaná auta po krajnici a už byl zase v hlavním pruhu. Zrychloval. „Do hajzlu! Je tam zas!“ 23
Beta.indd 23
09/05/17 10:43
J A S I N D A W I L D E R O VÁ
Zariskovala jsem další pohled dozadu a spatřila, jak se z okna řidiče vysunula paže se stříbrnou pistolí. Viděla jsem, jak sebou zbraň škubla, ozvalo se krátké zaštěknutí a pak zadunění střely, která se zaryla do roveru. „Vidím před sebou kouř. Už jsem skoro tam,“ ozval se Harris. „Trubte a blikejte světly.“ Opřela jsem se o klakson, pustila blikačky, přišlápla pedál a pokusila se dostat co nejdál od audi. Pistole znovu vystřelila, uslyšela jsem další zadunění. Podívala jsem se před sebe a spatřila stříbrné BMW, jak se s blikajícími světly blíží ke mně. „To jsem já,“ ozval se Harris. „Stříbrný bavorák. Teď poslouchejte. Až napočítám do tří, šlápnete na brzdy. Dejte teď nohu z plynu. Držte volant rovně. Až řeknu tři, dupnete na brzdy. Ať do vás narazí zezadu. Jakmile to udělá, šlápněte na plyn a vyrazte pryč. Rozumíte?“ „Rozumím.“ Nic víc jsem říct nedokázala. „Připravená?“ „Ne!“ „Smůla. Jedna, dvě… TŘI!“ Poslední slovo zařval. Sundala jsem nohu z plynu, jak mi řekl, zpomalila na sto dvacet… sto… osmdesát, a najednou bylo audi hned za mnou, černá mřížka a stříbrné kruhy se v mém zpětném zrcátku zvětšovaly. Na „TŘI!“ jsem dupla na brzdu plnou vahou těla. Volant sebou škubnul a zatřásl se, zadní pneumatiky se sklouzly, měla jsem co dělat, abych udržela rover rovně. Podívala jsem se do zrcátka a viděla toho chlapa ze chateau, se zahnutým nosem, zapadlýma černýma očima, rty ohrnuté v úšklebku, až byly vidět bílé zuby. Ten obraz, i když jen záblesk, spatřený ve zlomku vteřiny ve zpětném zrcátku, se mi nesmazatelně vpálil do mozku. Pak jsem uslyšela další zakvílení pneumatik někde před sebou, vlevo. Opřela jsem se o plyn a nechala rover vystřelit 24
Beta.indd 24
09/05/17 10:43
B E TA
kupředu, až mě to vmáčklo do opěradla. Zahlédla jsem Harrise za čelním sklem BMW, jak dupl na brzdy a škubl volantem doprava. Další živý obraz, vypálený panikou do mé sítnice: Harris, jak přehmatává na volantu, otáčí a otáčí, a pak… skříp BUM. BMW narazilo do audi. Černé auto se převrátilo na bok, na střechu, na pneumatiky, na bok, na střechu. Kov se prohýbal, létaly střepy. Harrisovo auto se otřáslo a zastavilo. Já se taky nějak zastavila asi o sto metrů dál a dívala se, jak z převráceného audi stoupá hustý černý dým. Harris klidně vystoupil z BMW a nechal dvířka otevřená. Tiskla jsem si dlaň na pusu, když jsem se dívala, jak rukou v rukavici sahá pod sako a vytahuje mohutnou černou pistoli. Pak poklekl k rozbitému okénku audi na straně řidiče. Zavrtěla jsem hlavou, sama jsem nevěděla, jestli na protest, nebo jen hrůzou. Harris strčil pistoli dovnitř. Viděla jsem záblesk, slyšela zaštěknutí a pak zahlédla, jak na rozbité sklo dopadla rudá mlha. Harris se narovnal, jako by se nic nestalo, a vrátil zbraň do pouzdra pod ramenem. Otřel si tvář kapesníkem, pak ruce, a zasunul látkový čtverec zase do kapsy. Ukázal na mě a zvedl ukazováček, což jsem si přeložila jako Čekej. A tak jsem čekala a dívala se. Naklonil se do otevřených dveří BMW a stiskl tlačítko, kterým otevřel dvířka kufru. Obešel auto a vzal z kufru dvě plátěné cestovní tašky. Nechal ho dokořán, dvířka u řidiče taky, a klidně přešel tam, kde jsem čekala v roveru. Otevřel dvířka vzadu a hodil si tašky na zadní sedadlo. „Budu řídit,“ oznámil mi a zabouchl. Vděčně jsem se vysoukala zpoza volantu a obešla kapotu. Asi v půli cesty se mi podlomila kolena a zvedl žaludek. Upadla jsem na asfalt, na jazyku zvratky. Cítila jsem, že mě Harris zvedá na nohy. „Teď není čas na to, abyste se hroutila, slečno St. Claireová. Kde se vyskytne takový chlap, není nikdy sám. Musíme pryč.“ 25
Beta.indd 25
09/05/17 10:43
J A S I N D A W I L D E R O VÁ
Pomohl mi nasednout na zničené sedadlo spolujezdce a připoutal mě. Byla jsem úplně mimo, adrenalin poklesl a nechal mě otřesenou a roztřesenou, omámenou, žaludek se mi zvedal. Zamrkala jsem. Rover se rozjel. Rozbitým oknem mi foukalo do obličeje. Zamrkala jsem, když jsme objížděli tu spoušť, kterou jsem způsobila – zakleslé náklaďáky, sešrotovaný peugeot. Jakmile jsme se dostali bezpečně na volnou silnici, Harris přišlápl plyn. Připadalo mi, že jsem sotva mžikla znovu, a už jsme se blížili k chateau. Pak jsme byli v garáži a Harris mi pomohl vystoupit a usadit se na sedadlo spolujezdce do Aston Martinu. „Počkejte tady. Podívám se nahoru.“ Hodil do kufru auta naše zavazadla z roveru a zmizel v domě. Soustředila jsem se na dýchání. Nádech, výdech. Snažila se zablokovat si v hlavě ty strašlivé obrazy: peugeot ve smyku, peugeot letící vzduchem. Sražené náklaďáky. Rotující audi. Krev stříkající na sklo. Co se to ksakru děje? Kde je Roth? Proč po mně někdo střílí a pronásleduje mě? Harris vklouzl za volant, zařadil zpátečku a vycouval. Mlčel. Když jsme s rudým autem vyjeli na silnici, zabočil opačným směrem, než odkud jsme se vrátili. V dálce se ozývaly sirény. Utekla čtvrthodina. Ujížděli jsme mezi vinicemi, slunce svítilo, země byla pokojná a tichá. Jako by se nic nestalo. Jako bychom byli s Harrisem jen dva přátelé na společné vyjížďce. Už jsem to nemohla vydržet. „Harrisi? Co to sakra bylo?“ Povzdechl si. Jedinou známkou rozrušení bylo nepatrné zacukání svalu v jeho čelisti. „Je to složité.“ „Mluvíme o Rothovi. S ním je všechno složité.“ „Tedy… očividně byl unesen.“ „Ale kdo to udělal? Jak? Proč? Kdo ho mohl unést uprostřed noci z naší postele, aniž mě probudil?“ 26
Beta.indd 26
09/05/17 10:43
B E TA
„Kolik toho víte o prostředí, v němž se pan Roth pohybuje?“ „Moc ne. Obchodoval dřív se zbraněmi, je to tak?“ „Správně. Jenže to není svět, z něhož můžete jen tak beztrestně odejít.“ Harris se dlouze odmlčel, uvažoval. „Domnívám se nicméně, že tady jde o žárlivost.“ „Žárlivost?“ „Slečno St. Claireová, víte, jak je pan Roth uzavřený. Jsem poněkud na vážkách, protože netuším, kolik vám toho smím povědět. Neřekl by vám snad sám to, co by chtěl, abyste o něm věděla?“ „Harrisi. To je pitomost. Málem jsem umřela – několikrát. Stříleli po mně. Roth je pryč. Unesli ho z postele, sakra, kde jsem spala vedle něj! Myslím, že mám právo vědět, co se děje. Vy si to nemyslíte?“ „To chápu. Ovšem problém je, že toho sám moc nevím.“ Sevřel si spodní ret palcem a ukazovákem levé ruky. „Povím vám to, co vím. Roth obchodoval s bednami pušek, raketometů, granátů. Jen takové maličkosti, nic velkého. V kruzích, kde se pohyboval, byl malým, i když významným článkem. Rybkou obklopenou velkými lidožravými žraloky. Tehdy byl mladý muž s velkými ambicemi. Udělal pár dobrých rozhodnutí, chytře investoval, budoval si bázi klientů a nashromáždil slušný kapitál.“ Harris se opět odmlčel. Aston Martin zahnul na širší silnici a jeho řidič se opět rozpovídal. „Ale pak se zapletl s jistou ženou. Ginou Karahaliosovou. Potkal ji na diskotéce v Athénách a neměl ponětí, co je zač. Myslel si, že je to prostě další hezká řecká dívka, se kterou může strávit noc a jít dál. Jenže se ukázalo, že Gina je dcerou jednoho z nejnebezpečnějších mužů na světě, Vitalije Karahaliose – drogového dealera, pašeráka a velkého obchodníka se zbraněmi. Když Gina přivedla domů svého nového přítele, Vitalij v něm poznal 27
Beta.indd 27
09/05/17 10:43
J A S I N D A W I L D E R O VÁ
slibný talent. To setkání znamenalo Rothův pád. Skončil tak, že pracoval pro Vitalije, vyřizoval pochůzky a dělal špinavou práci. Tohle si nikdy neplánoval, aby mu někdo říkal, co má dělat, jenže neměl na vybranou. Muži jako Vitalij Karahalios se neodporuje. A jeho dcera se dokonale potatila, ve všech ohledech. Prohnaná, agresivní, nebezpečná, manipulativní. A zaťala drápky do Rotha pořádně hluboko. On chtěl vás. Už tenkrát, celou dobu, chtěl vás. Nikdy nestál o to, nechat se zatáhnout do tak špinavých záležitostí. Nechtěl být zločincem. Jen se snažil vydělat si peníze. Tak mi to aspoň vysvětloval. Začal tím, že dělal laskavosti pro přítele výměnou za půjčku kapitálu pro investice. Doručoval jisté bedny, přebíral peníze a na nic se neptal. Udělal to jednou, pak znovu a znovu. Potom náhodou zjistil, že v těch bednách jsou malé palné zbraně. Tou dobou už mu investované peníze začaly legálně vydělávat, a při téhle práci mohl investovat čím dál víc. Byl to kluk jen krátce po dvacítce – jak by mohl odolat práci, při níž za jediné odpoledne dostane dvacet nebo třicet tisíc dolarů? To bylo snadné rozhodování. Jenže potom potkal Ginu a všechno se mu vymklo z rukou.“ „Zdá se, že Roth vynechal pár skutečností, když mi to líčil.“ „Při práci pro Valentina Rotha jsem se naučil jedno: Nikdy vyloženě nelže. Ale často vypouští některá fakta, neřekne vám nikdy celou pravdu. V obchodních záležitostech jsem ho to zažil dělat mockrát. Je to jeho způsob jednání. Sám to nepokládá za lhaní ani za podvod. Informace jsou v podnikání zásadní. Roth se v životě naučil, že je lepší nikdy příliš neodhalovat, a teď je… takový, jaký je.“ Harris pokrčil rameny. „Já pořád nechápu, jak tenhle příběh o Vitalijovi a Gině souvisí s tím, že po mně lidi střílejí.“ 28
Beta.indd 28
09/05/17 10:43
B E TA
„Tady už jsou moje vědomosti dost kusé. Něco se pokazilo. Myslím, že Roth se z toho snažil vyvléknout. Snažil se začít podnikat čistě. Karahaliosovi z toho pochopitelně nebyli nadšení. A teď se domnívám, že Gina se mu z nějakého důvodu rozhodla pomstít, získat ho zpátky nebo něco podobného. Nevím, co přesně chce. A upřímně, nevím ani, jestli tohle nejsou jen moje dohady, ale je to jediná věc, která mi dává smysl, vzhledem k tomu, jak málo o tom vím.“ „Tak co budeme dělat? Jak ho najdeme a zachráníme?“ Harris neodpovídal tak dlouho, až jsem si nebyla jistá, jestli mě vůbec slyšel. „Nevím. Prioritou číslo jedna je teď dostat vás někam do bezpečí, kde bych mohl vymyslet plán. Problém je v tom, že chateau mělo být bezpečný úkryt. Bylo zakoupeno prostřednictvím směšně komplikované série operací přes různé společnosti. Ale jestli Gina, její otec nebo někdo jiný dokázal zjistit, že vy dva jste tam… pak si nemůžu být jistý tím, že ostatní naše domy splňují požadavky na bezpečnost. Karahaliosovi mají prsty všude. Ten muž, kterého jsem zastřelil, byl jen jedním z mnoha. Nejspíš prvním, kterého za vámi poslali. Přijdou další. Když se jim přestane hlásit, pošlou posily. A brzy.“ Nechala jsem uplynout pár minut a pozorovala krajinu ubíhající za oknem. Nakonec jsem se musela zeptat. „Tak kam jedeme?“ „Do Marseille.“ „A potom?“ „Potom vyřídím pár telefonátů.“
29
Beta.indd 29
09/05/17 10:43
Jasinda Wilderová BETA Z anglického originálu Beta, vydaného nakladatelstvím NLA Digital LLC v Denveru v roce 2014, přeložila Jana Jašová Obálku zhotovila Soňa Šedivá Redigoval Michal Jurza Odpovědná redaktorka Anna Urbanová Technický redaktor Jiří Staněk Počet stran 272 Vydala Euromedia Group, a. s. – Ikar, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2017 jako svou 9117. publikaci Sazba TYPOSTUDIO, s. r. o., Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz
Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz
Beta.indd 272
09/05/17 10:43