Eka Kurniawan Krรกsa je stigma
ODEON
Přeložil Libor Havránek
CANTIK ITU LUKA (BEAUTY IS A WOUND) Copyright © Eka Kurniawan, 2002 By Agreement with Pontas Literary & Film Agency Translation © Libor Havránek, 2018
ISBN 978-80-207-1830-3
Maje zbraň vycíděnu, místo přílby helmici s hledím, pojmenovav koně a pokřtiv sebe, pochopil, že mu již neschází nic, leč najít si dámu a zamilovat se do ní: neboť bludný rytíř bez lásky, toť strom bez listí a plodu a tělo bez duše. Miguel de Cervantes Saavedra: Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha (Překlad Václav Černý; Odeon, Praha 1966)
1
Jednoho březnového odpoledne na konci týdne vstala Dewi Ayu po jednadvaceti letech z hrobu. Vzbudilo to pasáčka, který po obědě podřimoval pod frandžipánií, a než vykřikl, tak se počural do kraťasů a jeho čtyři ovce se rozutekly mezi kameny a dřevěné náhrobky, jako kdyby mezi ně skočil tygr. Všechno to začalo hlukem vycházejícím ze starého hrobu s deskou beze jména a zarostlého po kolena vysokou trávou, nicméně všichni lidé věděli, že to je hrob Dewi Ayu. Zemřela ve věku padesáti dvou let, po jednadvaceti letech znovu ožila, a od té doby nikdo nevěděl, jak počítat její věk. Lidé z blízkého sousedství hřbitova přišli ke hrobu hned, jakmile jim o tom pasáček pověděl. Shromáždili se za porostem singapurských třešní a skočců a také v banánovém sadu a žmoulali okraje sarongů, chovali děti, v rukou drželi pometla, někteří ještě pěkně umazaní od bláta z rýžovišť. Nikdo z nich se neodvažoval přijít blíž, jen poslouchali rámus ozývající se z toho starého hrobu. Vypadalo to, jako by stáli kolem mastičkáře, jak to často dělávali každé pondělí před tržištěm. Dosytosti si vychutnávali ten úžas, úplně jim uniklo, že kdyby tam byli sami, byla by to děsivá hrůza. Dokonce očekávali nějaký malý zázrak, nejen hlučící starý hrob, protože v něm pochovaná 7
žena dělala za války Japoncům prostitutku, a jak kyai neustále zdůrazňují, tak se lidem potřísněným hříchem určitě dostane utrpení v hrobě. Ten hluk nepochybně pocházel od biče anděla mučitele, lidé se zjevně nudili a očekávali nějaký další malý zázrak. Ten přišel v nejneuvěřitelnější podobě. Starý hrob se zahoupal, rozestoupil se a do vzduchu vylétla hlína, jako by ji někdo zespoda vyfukoval, což vyvolalo silný vítr a malé zemětřesení, tráva i náhrobek už byly také ve vzduchu, a v dešti hlíny vytvářejícím jakousi clonu stála postava staré ženy, nemotorná rozmrzelá figura, ještě stále zahalená do rubáše, jako kdyby byla pochována včera. Vypukla panika, všichni naráz vykřikli a tento křik se ozvěnou odrážel od svahů vzdálených kopců, a všichni pobíhali zmateněji než stádo ovcí. Nějaká žena pohodila svoje dítě do křoví a jakýsi otec choval v náručí kmen banánovníku. Dva muži se vrhli do příkopu, další upadli do bezvědomí na kraji cesty a někteří uběhli bez zastávky patnáct kilometrů. Když to Dewi Ayu celé uviděla, jen se zakuckala a užasla nad tím, že se nachází v hrobě. Už si rozvázala dvě tkaničky v horní části rubáše a další dvě v nohou, aby je uvolnila a mohla chodit. Už jí zázračně narostly vlasy, takže když je vysvobodila zpod bílého kalika, vlály v odpoledním větru a zametaly zemi jako lesknoucí se černé řasy v řece. Tvář měla zářivě bílou, přestože kůži měla vrásčitou, a očima jasně planoucíma v důlcích hleděla na lidi, kteří se předtím shlukli za křovím, než jich polovina utekla a druhá polovina omdlela. A kdovíkomu si postěžovala, že lidé udělali špatnou věc, když ji pohřbili zaživa. První, na co si vzpomněla, bylo její dítě, které samozřejmě už dítětem nebylo. Před jednadvaceti lety totiž zemřela 8
dvanáct dní po porodu škaredé holčičky. Byla tak ohyzdná, že si porodní bába vůbec nebyla jistá, zda to vůbec je dítě, a říkala si, že to je hromádka hoven, protože otvory, kterými se rodí děti a jimiž se kadí, jsou od sebe vzdálené jen dva centimetry. Ale nemluvně se zavrtělo, usmálo se a nakonec porodní bába uvěřila, že to je doopravdy děťátko, a ne hovno, a tak řekla matce, která ležela odevzdaně na posteli a vůbec se netěšila na okamžik, až svého potomka uvidí, že dítě je již na světě, je zdravé a vypadá přátelsky. „Je to holčička, že jo?“ zeptala se Dewi Ayu. „Jo,“ odpověděla porodní bába, „jako ty tři děti před ní.“ „Čtyři holčičky, všechny jsou krásné, měla bych mít svůj vlastní nevěstinec,“ řekla Dewi Ayu naprosto znechuceným tónem. „Řekni mi, jak krásný je tenhle benjamínek?“ Dítě, které měla u sebe porodní bába pevně zabalené do kusu látky, začalo brečet a zmítat sebou. Nějaká žena vešla dovnitř a pak vyšla ven, aby odnesla špinavé a krví prosáklé kusy látky a vyhodila pupeční šňůru. Po celou tu dobu porodní bába neodpovídala, jelikož nepřipadalo v úvahu, že by dítě, které připomínalo kupičku černých hoven, bylo krásné. Zkusila otázku přejít, a tak pravila: „Jsi už stará matka, nejsem si jistá, zda můžeš kojit své dítě.“ „To je pravda. Předchozí tři děti už všechno vypily.“ „A stovky mužů.“ „Sto sedmdesát dva mužů. Nejstaršímu bylo devadesát dva let a nejmladšímu dvanáct, byl týden po obřízce. Na všechny si velice dobře vzpomínám.“ Dítě se zase rozplakalo. Porodní bába prohlásila, že musí pro maličkou najít kojnou. Když žádná nebude, bude muset sehnat kravské mléko, psí mléko anebo třeba myší mléko. Tak 9
jo, jdi už, odpověděla Dewi Ayu. Nešťastná holčička, špitla porodní bába a přitom se dívala dítěti do tváře, ze které se až svíralo srdce. Ani nebyla schopná to dítě popsat, připomínalo jí příšeru prokletou samotným peklem. Celé tělíčko mělo černé jako uhel, jako kdyby bylo sežehnuté zaživa a úplně beztvaré. Například si nebyla příliš jistá, zda jeho nosánek je skutečně nos, protože spíše připomínal elektrickou zásuvku než nos, jak jej znala už od dětství. Jeho ústa připomínala lidem otvor do prasátka na mince, uši vypadaly jako ucha od rendlíku. Byla přesvědčená, že na tomto světě není ošklivějšího stvoření, než je tohle nešťastné děťátko, a kdyby byla Bohem, patrně by to dítě raději zabila, než aby ho nechala žít; svět k němu bude bez milosti krutý. „Chudák dítě,“ utrousila zase porodní bába, než se vydala hledat někoho, kdo by dítě nakojil. „Jo, chudák dítě,“ řekla Dewi Ayu a přitom se protáhla na posteli. „Udělala jsem všechno pro to, abych ho zabila. Měla jsem spolknout ruční granát a nechat ho vybuchnout v žaludku. Chudák dítě, ubožáci a zločinci umírají obtížně.“ Zpočátku se porodní bába pokoušela tvář děťátka před všemi skrýt, a to včetně sousedek, které se tam začaly trousit. Ale když se zmínila, že potřebuje pro nemluvně mléko, začaly se strkat, aby dítě spatřily. Pro kohokoliv, kdo znal Dewi Ayu, bylo vždy příjemné podívat se na roztomilé holčičky, které porodila. Porodní bába se zdála být bezmocná vůči jejich dotírání, jak se pokoušely odhrnout látku zakrývající jeho tvář, nicméně když obličej uviděly, vykřikly dosud nepoznanou hrůzou a porodní bába se jen pousmála a upozornila je na to, že se snažila jim tu ďábelskou tvář neukazovat. Po tom výkřiku tam několik okamžiků stály s tupým výra10
zem ve tvářích, jako kdyby ztratily paměť, a porodní bába nato kvapem odešla. „Správně by ho měli zabít,“ řekla žena, která se jako první vzpamatovala z té náhlé amnézie. „Už jsem se o to pokoušela,“ řekla Dewi Ayu, která se tam objevila. Na sobě měla jen zmačkaný župan a pruh látky ovinutý kolem boků. Byla rozcuchaná až hrůza, jako někdo, kdo vyvázl ze střetnutí s divokým turem. Ženy na ni soucitně hleděly. „Je krásná, že jo?“ zeptala se Dewi Ayu. „Hmm, ano, je.“ „Neexistuje děsivější kletba než porodit krásné holčičky do světa mužů chlípných tak, jako jsou psi v době páření.“ Nikdo neodpověděl, jen se na ni stále dívaly se soucitem, neboť jí o dívčině kráse lhaly. Rosinah, ta němá dívka z hor, která po dlouhá léta Dewi Ayu sloužila, ji doprovodila do koupelny. V kádi už měla přichystanou teplou vodu a Dewi Ayu se do ní ponořila spolu s voňavým sírovým mýdlem. Rosinah jí při tom asistovala a umyla jí vlasy výtažkem z aloe. Pouze tato němá dívka se nezdála být ani v nejmenším vyvedená z míry, ačkoliv nepochybně o té škaredé holčičce už věděla, protože jen ona pomáhala porodní bábě při práci. Vydrhla své paní záda pemzou, zavinula ji do ručníku a uklidila koupelnu, zatímco Dewi Ayu z ní vyšla ven. Kdosi se pokusil pozvednout pochmurnou náladu a řekl Dewi Ayu: „Musíš jí dát hezké jméno.“ „Jo,“ řekla Dewi Ayu. „Bude se jmenovat Kráska.“ „Ach,“ vykřikly krátce v trapné snaze ji od toho odradit. „Má se snad jmenovat Stigma?“ „Proboha, jen to ne.“ 11
„Tak to bude Kráska.“ Dívaly se bezradně, protože Dewi Ayu se mezitím odešla obléknout do svého pokoje, jen na sebe vzájemně smutně hleděly při představě, že dívku s elektrickou zásuvkou v obličeji černém jako saze budou jednou lidé oslovovat Krásko. Byl to ostudný skandál. Tak jako tak to byla pravda, že se ji Dewi Ayu pokoušela zabít. Když zjistila, že je zbouchnutá, skutečnost, že jí bylo padesát let, nehrála žádnou roli, protože zkušenost jí říkala, že je zase v tom. Stejně tak jako v případě předchozích dětí nevěděla, kdo je otcem, ale na rozdíl od nich Dewi Ayu v žádném případě nedoufala, že dítě bude žít. A proto spolykala pět tablet paracetamolu, které získala od jednoho zdravotníka, a zapila je půl litrem sodovky – taková dávka by ji mohla skoro zabít, ale jak se ukázalo, tak na dítě nestačila. Vymyslela tedy něco jiného. Zavolala si porodní bábu, která měla později vytáhnout toto dítě z její dělohy, a požádala ji, aby ho zabila zavedením malé dřevěné hůlky do břicha. Dva dny a dvě noci Dewi Ayu krvácela, dřívko vyšlo ven rozštípané na kousky, ovšem dítě rostlo dál. Učinila šest dalších pokusů, aby to dítě přemohla, ale všechny byly marné, než to vzdala a povzdechla si: „Je to opravdový bojovník, chce vyhrát zápas, který jeho matka nikdy nevyhrála.“ A tak nechala svoje břicho utěšeně růst, v sedmém měsíci vykonala tradiční rituální obřad za jeho zdraví, nechala ho narodit se, i když se odmítla na své dítě podívat. Předtím už porodila tři další holčičky, všechny byly krásné, jako by to byla trojčata, která se opožděně narodila jedno po druhém; takové děti, které podle ní vypadaly jako figuríny ve výkladní skříni, ji už nudily. Z tohoto důvodu nechtěla vidět své nejmladší dítě, 12
neboť si byla jistá, že se nebude lišit od svých tří starších sourozenců. Samozřejmě že se mýlila, a to ještě nevěděla, jak je to dítě ohyzdné. Dokonce když si sousedky potají šeptaly, že to dítě vypadá jako nahodilý kříženec mezi hulmanem, žábou a varanem, neuvědomovala si, že si povídají o jejím dítěti. Stejně tak když mluvily o tom, že minulou noc v lese vyli divocí psi, dhoulové, a po obloze poletovaly sovy, v žádném případě to nepovažovala za špatné znamení. Poté co se oblékla, tak si znovu lehla do postele a v tu ránu si uvědomila, jak ji to všechno náramně vyčerpalo: porodit čtyři děti a žít déle než půl století. Posléze došla ke smutnému duchovnímu poznání, že pokud nechce umřít její dítě, proč by to neměla být jeho matka, kdo by měl zemřít? Jen tak nebude muset sledovat, jak z ní vyrůstá dívka. Vstala, vratkým krokem došla ke dveřím, v nichž se zastavila, a pohlédla na sousedky, které stále v hloučku drbaly o jejím dítěti. Rosinah vyšla z koupelny a postavila se vedle ní, neboť věděla, že jí její paní řekne, co má udělat. „Kup mi rubáš,“ řekla Dewi Ayu. „Tomuto prokletému světu jsem už dala čtyři dcery. Nadešel čas, kdy ponesou moje máry.“ Ženy vykřikly a podívaly se na ni s tupými výrazy ve tvářích. Porodit šeredné dítě je nehoráznost, ale pro nic za nic jej opustit je nehoráznost ještě větší. Ovšem nahlas to neřekly, jen se jí to pokoušely vymluvit, aby jen tak pro nic za nic neumírala. Povídaly cosi o lidech, kteří se dožívají více jak sta let a že ona je ještě příliš mladá na to, aby zemřela. „Když budu žít do sta let,“ pronesla s úmyslným klidem, „tak budu mít osm dětí. A to je příliš mnoho.“ Rosinah odešla a koupila jí kus sněhobílého kalika, které si Dewi Ayu okamžitě oblékla, ačkoliv to nestačilo k tomu, aby 13
ihned zemřela. Takže zatímco porodní bába obcházela celou čtvrť a hledala ženu, která má mléko (záhy zjistila, že to je marné, a nakonec dala dítěti vodu slitou z proplachované rýže), ležela Dewi Ayu klidně na své posteli přikrytá rubášem a s nebývalou trpělivostí čekala, až si pro ni přijde anděl smrti. Když pominulo období vody slité z proplachované rýže a Rosinah dávala dítěti kravské mléko, které se v obchodech prodávalo pod názvem Beruang, ležela Dewi Ayu stále na posteli a nikomu nedovolila, aby do pokoje přinesl nemluvně jménem Kráska. Jenže příběh o ohyzdném dítěti a jeho matce, která leží na posteli přikrytá rubášem, se okamžitě rozšířil jako morová rána a přitáhl lidi nejen z okolních čtvrtí, ale také ze vzdálených vesnic. Přišli se na vlastní oči podívat na to, co podle jejich vlastních slov připomínalo narození proroka, kde srovnávali vytí dhoulů s hvězdou, kterou mudrci uzřeli při narození Ježíše, a matku zahalenou do rubáše s vysílenou Marií. Přirovnání přitažené za vlasy. Naplněni bázní jako holčička hladící si mládě tygra v zoologické zahradě, stáli s ohyzdným dítětem před potulným fotografem, když předtím to samé udělali s Dewi Ayu, která pořád se stoickým klidem ležela na posteli a vůbec se nenechávala vyvést z míry tím neúprosným mumrajem. Několik lidí s vážnými nevyléčitelnými nemocemi přišlo s nadějí, že se děťátka dotknou, což Rosinah vzápětí zakázala, neboť se obávala, že by všechny zárodky nemocí dítě nakazily, a místo toho připravila vědra se studniční vodou, ve které se Kráska předtím vykoupala. Jiní si přišli pro užitečné rady, jak dosáhnout úspěchu v podnikání či jak si trochu přivydělat hazardem. Aby toto všechno zajistila, podnikla němá Rosinah jako opatrovnice dítěte rychlé kroky a připravila kasičky, které se rychle napl14
nily bankovkami návštěvníků. Zachovala se moudře, když se už začala připravovat na možnost, že Dewi Ayu nakonec přece jen zemře. Byla to jedinečná příležitost, jak získat nějaké peníze, aby si posléze nemusela dělat starosti o mléko značky Beruang ani o svou a Krásčinu budoucnost v domě, jelikož se nedalo předpokládat, že by se v něm Krásčiny tři starší sestry někdy ukázaly. Nicméně celé pozdvižení muselo rázem skončit, jakmile dorazila policie a s nimi kyai, který to celé považoval za kacířství. Začal láteřit a Dewi Ayu přikázal, aby se svým ostudným chováním přestala, a zároveň na ni naléhal, aby si svlékla rubáš. „Jelikož žádáš prostitutku, aby se svlékla,“ řekla Dewi Ayu s posměšným pohledem, „musíš mít peníze, abys mi zaplatil.“ Kyai rychle zmizel, pomodlil se za odpuštění a nikdy víc se tam neukázal. Znovu opakuji, že jen Rosinah nebyla vyvedena z míry žádnou ze ztřeštěností Dewi Ayu, a zdálo se být čím dál jasnější, že jedině tato dívka jí dokáže skutečně porozumět. Dlouho předtím, než se pokusila zabít dítě v děloze, Dewi Ayu prohlásila, že ji nudí mít děti, a Rosinah věděla, že pokud něco takového řekla, tak je Dewi Ayu v tom a co nevidět bude mít dítě. A bylo to tak. Kdyby něco takového řekla Dewi Ayu sousedkám, jejichž potěšení šířit drby předčí přirozenost psů štěkat, zkřivily by ústa v posměšném úšklebku a řekly by, že to jsou nesmysly. Přestaň dělat prostitutku a už nikdy nebudeš zbouchnutá, řekly by ty ženy. Jen mezi námi: tohle řekněte jiné prostitutce, ale ne Dewi Ayu. Nikdy nepovažovala své tři (nyní už čtyři) děti za prokletí prostituce. Kdyby neměly otce, říkávala, je to proto, že opravdu nemají otce, a ne proto, že jejich otec 15
je neznámý, a zejména ne proto, že nikdy s žádným mužem nepředstoupila před penghulu. Dokonce měla tendenci věřit tomu, že jsou jako Satanovy děti. „Neboť Satan není o nic zahálčivější než indičtí bohové či Bůh,“ řekla. „Marie porodila Božího syna a dvě Pánduovy manželky porodily božské děti, moje děloha se stala místem, kam si čerti ukládají svoje děti, takže jsem porodila Satanovy děti. Rosinah, mne to nebaví.“ Jako obvykle se Rosinah jen usmála. Nemohla mluvit, až na chrčivé, nic neznamenající zvuky. Mohla se však usmívat a ona s radostí rozdávala úsměvy. Dewi Ayu ji měla velice ráda, obzvláště pro tento její úsměv, takže ji jednou nazvala slůnětem, protože ať jsou sloni sebevíc rozzlobení, tak se stále usmívají, jak si toho můžeš všimnout v cirkuse, který přijíždí do města skoro na konci každého roku. Vlastní znakovou řečí, již se nelze naučit v žádné škole pro němé lidi, ale jen přímo od ní, sdělila dívka Dewi Ayu, proč se cítí znuděná. Vždyť ještě nemá ani dvacet dětí, zatímco Gándhárí porodila sto synů, Kuruovců. Dewi Ayu se rozřehtala, až se za břicho popadala, milovala totiž její dětinský smysl pro humor, a nepřestávala se smát, ačkoliv mohla namítnout, že Gándhárí neporodila sto dětí jedno po druhém, ale porodila kus masa, ze kterého stovka dětí povstala. A tak, aniž by se jí to jakkoliv dotklo, Rosinah pokračovala v práci. Starala se o dítě, dvakrát denně chodila do kuchyně, každé ráno prala prádlo, zatímco Dewi Ayu téměř bez hnutí ležela na posteli jako mrtvola, čekající, až jí lidé vykopou hrob. Samozřejmě to tak nebylo stále. Když dostala hlad, vstala a najedla se. Každé ráno a odpoledne chodila na záchod. Pokaždé se však zase zahalila do rubáše, natáhla se rovně na postel 16
a ruce si složila na břicho, zavřela oči a na rtech dokonce vykouzlila náznak úsměvu. Někteří sousedé se ji pokoušeli zahlédnout otevřeným oknem. Rosinah se je neustále marně pokoušela odehnat, a tito lidé si kladli otázku, proč prostě nespáchá sebevraždu. Dewi Ayu, která vždy měla po ruce sarkastickou odpověď, se ani nepohnula, což pro ni bylo nezvyklé. Očekávaná smrt nakonec přišla dvanáctý den po narození ohyzdné Krásky, alespoň o tom byli všichni přesvědčení. Náznaky smrti se začaly objevovat již od samotného rána (zemřela odpoledne), když požádala Rosinah, aby až umře, dala místo jejího jména na dřevěný náhrobek napsat epitaf, který by tam ráda měla: „Porodila jsem čtyři děti a zemřela.“ Rosinah měla velice dobrý sluch, uměla psát i číst, takže zprávu do slova a do písmene zapsala, ačkoliv přání Dewi Ayu bylo okamžitě zamítnuto imámem z mešity, který vedl pohřební obřad. Pokládal to za bláhovou snahu přidělat si hřích a rozhodl, že dřevěný náhrobek bude ponechán prázdný. To odpoledne ji našla sousedka, která nakukovala oknem dovnitř, jak spí poklidným spánkem jako v předchozích dnech. Cosi však bylo jinak: v pokoji byl cítit borax. Rosinah ho předtím koupila v pekárně a Dewi Ayu se touto konzervační látkou na mrtvoly pomazala, ačkoliv ho lidé občas přidávají do mie bakso. Rosinah nechala Dewi Ayu udělat cokoliv, co souviselo s její posedlostí smrtí. I kdyby jí poručila vykopat hrob a pohřbít ji zaživa, tak by to udělala a celé to přešla jako velkolepý smysl pro humor své paní, což však neplatilo pro tu zlomyslnou slídilku. Sousedka totiž vrazila dovnitř přesvědčená, že Dewi Ayu tentokrát zašla příliš daleko. „Poslouchej, ty děvko, která jsi chrápala se všemi našimi chlapy,“ řekla s notnou dávkou zášti. „Jestli chceš umřít, tak 17
tedy umři, ale ne aby sis nakonzervovala tělo, protože pouze na shnilou mrtvolu nebudeme žárlit.“ Silně do Dewi Ayu strčila, ta se však jen bez probuzení překulila. Rosinah vešla a naznačila, že už musí být mrtvá. „Ta děvka je mrtvá?“ Rosinah přikývla. „Mrtvá?“ Potom ukňouraná žena ukázala svoji skutečnou povahu. Naříkala, jako kdyby skonala její vlastní matka, a mezi vzlyky ze sebe vysoukala: „Osmý leden loňského roku byl nejkrásnějším dnem v naší rodině. Ten den našel můj muž pod mostem peníze a zašel do nevěstince Mamy Kalong a vyspal se s touhle mrtvou děvkou, která leží přede mnou. Vrátil se domů a byl to jediný den, kdy byl velice milý a nikoho z nás nezmlátil.“ Rosinah se na ni podívala posměšným pohledem, jako by chtěla říci: ty jsi tak ufňukaná, že má každý chuť tě praštit. Vyhodila ji z domu, aby všem pověděla, že Dewi Ayu zemřela. Rubáš nebyl potřeba, protože už ho koupila před dvanácti dny, nebylo potřeba ji omýt, poněvadž se okoupala sama, dokonce si i své vlastní tělo nakonzervovala. „Je-li to možné,“ naznačila němá dívka posunkem imámovi z nejbližší mešity, „naplánovala si, že se sama za sebe pomodlí.“ Imám se na ni s odporem podíval a pravil, že není ochoten pomodlit se za mrtvolu prostitutky a ještě navíc ji pochovat. „Jelikož je mrtvá,“ řekla Rosinah (stále gestikulujíc), „tak už to není prostitutka.“ Kyai Jahro, ten imám z mešity, to nakonec vzdal a vedl pohřeb Dewi Ayu. Až do své smrti, o níž mnoho lidí pochybovalo, že přišla tak rychle, své dítě skutečně ani jednou neviděla. Lidé tvrdili, že měla veliké štěstí, protože jakákoliv matka by byla nesmírně smutná, kdyby viděla, že se jí narodilo tak škaredé dítě. Ve 18
smrti by nebyla klidná a stal by se z ní diblík v záhrobí. Jen Rosinah si nebyla jistá, že by byla Dewi Ayu smutná, kdyby své dítě viděla, jelikož věděla, že to, co ta žena nenáviděla, byly krásné holčičky. Velice by se zaradovala, kdyby věděla, jak je nejmladší dítě ohyzdné, jak se liší od svých tří starších sester, ale nevěděla to. Jen z toho důvodu, že němá dívka byla téměř vždy poslušná své paní, takže se ve dnech, které zbývaly do její smrti, nevnucovala, že jí dítě ukáže. Avšak kdyby věděla, jak její dítě vypadá, možná by Dewi Ayu svoji smrt odložila, alespoň o několik let. „To je nesmysl, smrt je v rukou božích,“ řekl kyai Jahro. „Posledních dvanáct dní chtěla umřít a také zemřela,“ promlouvala Rosinina gesta, tvrdohlavost zdědila po své paní. Na základě závěti se Rosinah nyní stala opatrovnicí nešťastného dítěte. Byla to ona, kdo si přidělal zbytečnou práci a poslal všem třem dcerám Dewi Ayu telegram, že jejich matka zemřela a bude pochována na veřejném hřbitově Budi Dharma. Ani jedna z nich nedorazila. Pohřeb se konal následující den ráno s okázalostí, která mnoho let předtím ani potom neměla ve městě obdoby. Skoro všichni muži, kteří s touto prostitutkou kdy spali, ji vyprovázeli letmým políbením jasmínových poupat, která pak házeli podél cesty, kudy byly neseny máry. Ženy nebo milenky těchto mužů se shromáždily podél cesty za jejich zadky a přihlížely se zbytky žárlivosti, neboť byly přesvědčené, že tito prostopášníci by se o Dewi Ayu poprali, kdyby dostali příležitost znovu se s ní vyspat; bylo by jim jedno, že se z ní už mezitím stala mrtvola. Rosinah šla za márami, které nesli čtyři muži ze sousedství. Děťátko tvrdě spalo v jejím náručí, zakryté cípem černého závoje, který měla Rosinah na sobě. Žena, ta fňukna, šla vedle 19
ní s košíkem okvětních lístků. Rosinah lístky brala a házela je do vzduchu spolu s mincemi, které se vzápětí staly kořistí malých dětí, jež pobíhaly pod márami, dále padaly do příkopů nebo je zašlapali účastníci smutečního průvodu, kteří zpěvem chválili Proroka. Byla pohřbena v jednom rohu hřbitova vedle hrobů jiných nešťastníků, jak se na tom domluvili kyai Jahro s hrobníkem. Byl tam pohřben zlý pirát z koloniálního období, jeden nepříčetný vrah, několik komunistů a nyní prostitutka. Mělo se za to, že nešťastníci nebudou mít klidnou smrt, z jejich hrobů bude vycházet hluk, neboť je stihne utrpení v hrobě, a je tudíž moudré držet je co nejdál od hrobů zbožných lidí, kteří touží zemřít v pokoji, být sežráni červy, aby poklidně shnili a v tichosti se milovali s vílami. Tak jak rychle skončil tento velkolepý obřad, tak stejně rychle upadla Dewi Ayu v zapomnění. Od pohřbu nikdo k jejímu hrobu nezavítal, dokonce ani Rosinah či Kráska. Byl ponechán svému osudu, bičovaly ho mořské bouře, zasypávaly ho listy z frandžipánií a zarůstal sloní trávou. Pouze Rosinah měla pádný důvod pro to, aby neupravovala její hrob: „Protože se staráme jen o hroby mrtvých,“ řekla ohyzdnému dítěti (posunky, kterým nemluvně dozajista nerozumělo). Možná to byla pravda, že Rosinah měla schopnost poznat budoucí události, zanedbatelnou schopnost, kterou zdědila od moudrých lidí v minulosti. Poprvé přišla se svým starým otcem, který byl kopáčem písku v horách a trpěl těžkým revmatismem, před pěti lety, kdy jí tehdy bylo čtrnáct let. Objevili se v pokoji Dewi Ayu v nevěstinci Mamy Kalong. Zpočátku dívenka prostitutku nijak nezaujala, přitahoval ji její otec, starý muž s nosem jako zobák papouška kakadu, s prošedivělými kuče20
ravými vlasy, s vrásčitou kůží temnou jako měď, a především jeho neobyčejně opatrná chůze, jako by se mu měly každou chvíli kosti v těle sesypat na hromádku, kdyby se ho jen lehce dotkla. Dewi Ayu ho ihned poznala a řekla: „Jsi závislý, staříku,“ řekla mu, „milovali jsme se před dvěma dny.“ Muž se plaše usmál jako malý kluk na rande a přikývl. „Chci umřít ve tvém objetí,“ řekl. „Nezaplatím ti, ale dám ti toto němé dítě. Je to moje dcera.“ Dewi Ayu si mladou dívku zmateně prohlížela. Rosinah stála opodál, byla klidná a přátelsky se na ni usmívala. Tehdy byla ještě vyzáblá, oblečená v krajkovaných šatech, očividně pro ni příliš velkých, bosá, s kudrnatými vlasy staženými do gumičky. Kůži měla hladkou jako většina dívek z hor, obyčejný kulatý obličej s chytrýma očima, krátký nos a široké rty, kterými bez problémů rozdávala hřejivé úsměvy. Dewi Ayu neměla nejmenší ponětí, k čemu by se mohla taková dívka hodit, a zase se podívala na toho muže. „Sama mám tři dcery, takže k čemu by mi tato dívka byla?“ zeptala se ho. Umí číst a psát, přestože neumí mluvit, řekl její otec. Moje tři děti umí číst i psát a mluví, řekla Dewi Ayu se škádlivým smíchem. Starý muž však trval na tom, že s ní chce spát a zemřít v jejím náručí a zaplatí jí němou dívkou. Může s ní udělat cokoliv. „Můžeš z ní udělat prostitutku a celý život od ní brát peníze,“ řekl starý muž. „A když s ní nebude žádný muž chtít jít, tak ji můžeš rozsekat na kousky a její maso prodat na trhu.“ „Nejsem si jistá, že by někdo chtěl jíst její maso,“ řekla Dewi Ayu. 21
Světová knihovna Svazek 213
Eka Kurniawan Krása je stigma Z indonéského originálu Cantik Itu Luka vydaného nakladatelstvím Gramedia Pustaka Utama v Jakartě roku 2002 přeložil a poznámkami opatřil Libor Havránek Obálku navrhl Ivan Brůha Redigoval Michal Jareš Doslov napsal Pavel Kořínek Odpovědný redaktor Jindřich Jůzl Technický redaktor Jiří Staněk Počet stran 568 Vydala Euromedia Group, a. s. – Odeon, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2018 jako svou 9904. publikaci, v Odeonu publikace 763. Sazba SF SOFT, Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy dodává na trh Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz