Issuu

ELIZABETH K O S T O VA

V ZEMI STÍNŮ

V zemi stinu_001-003.indd 3

02.11.18 14:09

Přeložila Veronika Volhejnová Báseň Emily Dickinsonové Nemohla jsem se stavit pro smrt… citujeme v překladu Jiřiny Haukové Báseň W. H. Audena Pohřební blues citujeme v překladu Miroslava Macka

V_zemi_stinu_08_(imprimatur).indd 4

09.11.2018 9:45:04

за Георги ноември 1989 с обич Georgimu listopad 1989 s láskou

V_zemi_stinu_08_(imprimatur).indd 5

09.11.2018 9:45:04

DĚLEJ, CO CHCEŠ, CO ROZUM NAPOVÍ – JÁ SAMA POHŘBÍM JEJ. SOFOKLÉS, Antigona

V_zemi_stinu_08_(imprimatur).indd 7

09.11.2018 9:45:04

ahle kniha je vlak s mnoha vagony, takový ten staromódní, co se hřmotně kolébá nocí po trati. V jednom voze má zásobičku uhlí, které se sype do chodbičky, když se otevřou vnitřní dveře. Člověk musí překračovat hromádky kluzkého černého mouru, pokud chce projít. V dalším vagónu je obilí určené na vývoz. Třetí je plný hudebníků, hudebních nástrojů a malých laciných zavazadel. Skoro půlka orchestru sedí ve voze druhé třídy po skupinkách podle vzájemného přátelství a rivality. Jiný vagon veze zlé sny. A ten poslední nemá sedadla, zato je plný spících mužů, kteří leží ve tmě, namačkaní na sebe, podložení svými kabáty. Dveře tohohle vozu jsou zatlučené zvenčí.

V_zemi_stinu_08_(imprimatur).indd 9

09.11.2018 9:45:04

Kniha

V_zemi_stinu_08_(imprimatur).indd 11

09.11.2018 9:45:04

J e d na

ofie roku 2008. Byl květen, všude vládlo dokonalé jarní počasí a bohyně Kapitalismu seděla na svém odpradávna lacině pouťovém trůnu. Na nejvyšším schodu před hotelem Les postávala mladá žena. Vypadala vlastně spíš jako dívka než žena, a především jako cizinka – kterou ostatně byla. Od hotelu bylo vidět na NDK, palác kultury bývalého komunistického režimu, obří betonový květ, kolem kterého se teď shromažďovali hlavně teenageři; slunce, které dopadalo na náměstí, se odráželo od nagelovaných ježků. Alexandra Boydová, vyčerpaná po nekonečném letu, se dívala na bulharskou mládež na skateboardech a pokoušela se zastrčit si dlouhé rovné vlasy za ucho tak, aby držely. Po pravé straně měla vysoký činžák s šedou a béžovou omítkou a další, modernější stavbu z kovu a skla, a také billboard s mladou ženou v bikinách, jejíž prsa se vzpínala k láhvi vodky. Vedle billboardu kvetly bíle a nachově majestátní stromy – kaštany. Alexandra takové viděla během vysokoškolského výletu do Francie. To bylo poprvé a až dodneška naposledy, co byla v Evropě. Oči ji pálily, vlasy měla po cestování zpocené. Potřebovala se najíst, osprchovat a vyspat – ano, vyspat, hlavně po tom posledním letu z Amsterodamu, kdy se každých pár minut s trhnutím vzbudila a uvědomila si, že se už opravdu nachází v tom dobrovolném exilu za oceánem. Podívala se dolů, aby se ujistila, že ještě má nohy. Až na jasně rudé tenisky byla oblečená celkem prostě – lehká halenka, džíny,

V_zemi_stinu_08_(imprimatur).indd 13

09.11.2018 9:45:04

El i z ab e t h

K o s t ova

svetr uvázaný kolem pasu – a tak si vedle pouzdrových sukní a podpatků, které procházely všude kolem ní, připadala jako hastroš. Na levém zápěstí měla široký černý náramek a v uších kousky obsidiánu. V jedné ruce svírala držadlo kufru na kolečkách a v druhé tmavou tašku obsahující turistického průvodce, slovník a pár kousků náhradního oblečení. Přes rameno měla přehozený popruh od počítačové brašny a měkkou barevnou kabelku se zápisníkem a brožovaným vydáním Emily Dickinsonové na samém dně. Z okénka letadla zahlédla město obklopené horami a obe pnuté vysokými věžáky, které připomínaly náhrobní kameny. Když s novým fotoaparátem v ruce vystoupila z letadla, nadechla se neznámého vzduchu – cítila uhlí, naftu a pak v jednom závanu čerstvě zoranou zem. Šla po letištní ploše k autobusu, prohlédla si nablýskané nové odbavovací boxy a málomluvné úředníky v nich a pak i exotické razítko ve svém pasu. Její taxi obkroužilo předměstí a zamířilo do centra – teď měla podezření, že delší cestou, než bylo nezbytné – kolem zahrádek před kavárnami a kandelábrů polepených politickými letáčky a inzeráty sexshopů. Z okénka taxíku si vyfotila prastaré fordy a opely, nová audi s gangstersky zatmavenými okny, veliké pomalé autobusy a tramvaje, které připomínaly řinčící megalosaury a pod nimiž od kolejí odletovaly jiskry. Ke svému úžasu zjistila, že centrum je vydlážděné žlutými kostkami. Ale řidič jí špatně porozuměl a místo u hostelu, který si už před několika týdny zamluvila, ji vyklopil tady, u hotelu Les. Ani Alexandra sama nepochopila, co se stalo, dokud nevyšla po schodech a nepodívala se na hotel lépe, jenže to byl taxík už dávno pryč. Teď byla sama – víc sama než když dřív za celých těch šestadvacet let. Uprostřed města, uprostřed historie, o které vlastně neměla ponětí, mezi lidmi, kteří cílevědomě rázovali nahoru k hotelu a zase ven. Stála a přemýšlela, jestli má sestoupit a pokusit se chytit jiný taxík. Pochybovala, že by si mohla dovolit bydlet v tom monolitu z betonu a skla, který teď měla za zády – stačil jí pohled na tmavá okna a na hosty

V_zemi_stinu_08_(imprimatur).indd 14

09.11.2018 9:45:04

V z e m i

s t í n ů

v oblecích, podobné černým vránám, kteří spěchali tam a zpátky nebo kouřili na schodech. Jedna věc jí byla jasná: je na špatném místě.

Možná by takhle stála ještě dlouho, kdyby se najednou posuvné dveře za ní neotevřely. Ohlédla se a uviděla, že z hotelu vycházejí tři lidé. Jeden z nich byl bělovlasý muž v saku, který seděl na invalidním vozíku a k hrudi si tiskl několik zavazadel. Vysoký muž středního věku držel jednou rukou vozík a druhou mobil – s někým telefonoval. Trojici doplňovala stará paní, která se jednou rukou přidržovala vysokého muže za loket. V druhé ruce se jí pohupovala kabelka a pod černými šaty bylo vidět pokřivené nohy. Vlasy měla kaštanové, ale od dojemně holé pěšinky se rozbíhaly šedé prameny. Mladší muž dotelefonoval a schoval mobil. Stará paní k němu vzhlédla, on se sehnul a něco jí řekl. Alexandra ustoupila stranou a dívala se, jak se s obtížemi přesunují od hotelu ke schodům. Cítila přitom, jako ostatně často, záchvěv soucitu s osudy jiných lidí. Nebylo tu jak sjet s vozíkem, žádná rampa ani jiný přístup pro invalidy. Muž středního věku byl ale zřejmě zázračně silný – sehnul se a vzal starce do náruče i se zavazadly. Také stará paní jako kdyby se probrala, přinejmenším na tak dlouho, aby složila několika obratnými pohyby vozík a nesla ho pomalu dolů ze schodů. I ona byl zřejmě zdatnější, než vypadala. Alexandra zvedla vlastní tašky a kufr a vykročila za nimi, jako by jejich cílevědomost mohla postrčit k akci i ji samotnou. Pod schody vysoký muž posadil starce zpátky do vozíku a pak všichni chvilku odpočívali. Alexandra stála skoro vedle nich, na začátku stanoviště taxíků. Všimla si, že vysoký muž je oblečený v černé vestě a nažehlené bílé košili – pro takový den jako dnešní to bylo oblečení příliš teplé a přehnaně formální. Také kalhoty měl příliš lesklé a boty příliš naleštěné. Husté tmavé

V_zemi_stinu_08_(imprimatur).indd 15

09.11.2018 9:45:04

El i z ab e t h

K o s t ova

vlasy s náznakem stříbra měl pečlivě sčesané z čela. Výrazný profil. Takhle zblízka vypadal mladší, než si původně myslela. Bylo obtížné říct, jestli je mu osmatřicet nebo pětapadesát. I přes svou únavu si uvědomila, že to je možná jeden z nejhezčích mužů, které kdy viděla – měl široká ramena a i přes své poněkud nemoderní oblečení působil důstojně. Nos měl dlouhý a elegantní, lícní kosti plynulou křivkou podtrhávaly úzké, jasné oči, kterých si všimla, když se natočil k ní. Od koutků úst vybíhaly jemné rýhy, jako by měl ještě jednu tvář, vyhrazenou pro usmívání. Uvědomila si, že je na ni přece jen moc starý. Ruku měl volně spuštěnou vlastně jen kousek od její. Pocítila záchvěv touhy a o krok couvla. Vysoký muž teď přistoupil k okénku nejbližšího taxíku a pustil se do jakéhosi vyjednávání. Taxikář zvýšeným hlasem proti čemusi protestoval a Alexandru napadlo, jestli se z toho všeho přece jen nemůže něco naučit. Jak ho sledovala, zmocnila se jí náhlá závrať; dopravní ruch zeslábl v nepříjemný bzukot, a když se vrátil, zdál se hlasitější – zřejmě pásmová nemoc. Vysoký muž se s řidičem patrně nemohl domluvit, ani když se do věci vložila pohoršeným tónem i stará paní. Řidič pohrdavě mávl rukou a vytočil okénko. Vysoký muž znova posbíral zavazadla, tři nebo čtyři tašky z nylonu a plátna, a přistoupil k jinému taxíku, ještě blíž k místu, kde stála Alexandra. Ta se v té chvíli rozhodla, že prvního taxikáře ani nebude zkoušet. Mezitím muž zdárně ukončil vyjednávání a otevřel dvířka onoho přijatelnějšího taxíku. Zavazadla postavil na chodník a pomohl pokřivenému starci z vozíku a pak na zadní sedadlo. Alexandra by se k nim byla už nepřiblížila, kdyby stará paní při pokusu nastoupit za ním náhle neklopýtla. Alexandra vztáhla ruku a chytila starou paní za paži pevným hmatem, o němž ani netušila, že je ho schopná. Přes černou látku rukávu ucítila kost, překvapivě jemnou a tenkou. Žena se k ní obrátila, pak se narovnala a řekla něco bulharsky. Vysoký muž se otočil a poprvé se na Alexandru opravdu podíval. Možná ani nebyl

V_zemi_stinu_08_(imprimatur).indd 16

09.11.2018 9:45:04

V z e m i

s t í n ů

opravdu hezký, to jen ty oči byly pozoruhodné – byly větší, než se zdály ze strany, a tam, kde se jich dotklo slunce, měly jantarové duhovky. On i stará paní se na ni usmáli, on pak pomohl opatrně své matce do taxíku a druhou ruku natáhl za sebe po zavazadlech. Bylo to, jako by věděl, že je Alexandra znova zachrání. A také to udělala – popadla menší tašky v jednom chumlu a podala mu je. Zdálo se, že muž teď spěchá. Alexandra přitom dobře držela vlastní těžkou tašku a laptop, a především kabelku – pro všechny případy. Narovnal se a podíval na tašky, které mu podala. Pak znova pohlédl na ni. „Děkuji mnohokrát,“ řekl anglicky s těžkým přízvukem – to je tak zjevné, že je Alexandra cizinka? „Můžu vám nějak pomoct?“ zeptala se a okamžitě si připadala hloupě. „Už jste mi pomohla,“ řekl. Vypadal teď smutně, letmý úsměv zmizel. „Jste v Bulharsku na dovolené?“ „Ne,“ odpověděla. „Budu tady učit. Vy jste přijeli do Sofie odněkud na návštěvu?“ Teprve když to řekla, uvědomila si, že to možná neznělo zrovna zdvořile. Pravda ale byla, že on a jeho staří rodiče skutečně nevypadali příliš kosmopolitně. Byl to ale první člověk, se kterým skoro za dva dny mluvila, a nechtěla ještě hovor ukončit, i když starý muž a žena na něj čekali v taxíku. Zavrtěl hlavou. V průvodci četla, že v Bulharsku kývnutí tradičně znamená „ne“ a zavrtění hlavou „ano“, v současnosti že to už ale tak všichni nedělají. Nebyla si jistá, do které kategorie tenhle muž spadá. „Náš plán byl – jet do kláštera Velin,“ řekl. Ohlédl se, jako by čekal ještě někoho. „Je velmi hezký a slavný. Musíte ho navštívit.“ Jeho hlas se jí líbil. „Ano, pokusím se,“ kývla. Nato se usmál – jen trochu, nezapojil všechny vrásky. Voněl mýdlem a čistou vlnou. Začal se otáčet, pak se zarazil. „Líbí se vám Bulharsko? Říká se, že to je místo, kde se všechno stane. Může stát,“ opravil se.

V_zemi_stinu_08_(imprimatur).indd 17

09.11.2018 9:45:05

El i z ab e t h

K o s t ova

Alexandra nebyla ještě ani v Sofii dost dlouho, aby si o zdejší zemi mohla něco myslet. „Je krásné,“ řekla konečně a vzpomněla si přitom na hory, které viděla z letadla. „Opravdu krásné,“ dodala přesvědčivěji. Naklonil hlavu ke straně, trochu jako by se uklonil – Bulhaři jsou zřejmě zdvořilí lidé – a obrátil se k taxíku. „Můžu vás vyfotit?“ zeptala se rychle. „Nevadilo by vám to? Jste první lidé, s kterými jsem tady mluvila.“ Chtěla mít jeho fotku – byla to ta nejzajímavější tvář, kterou kdy viděla, a kterou už nikdy neuvidí. Muž se ochotně sklonil ke dvířkům taxíku, i když vypadal nervózně. Dělalo to dojem, že spěchá. Stará paní se ale vyklonila ven a sama se na Alexandru usmála – určitě měla protézy, zuby byly příliš bílé a pravidelné. Stařec se neotočil; seděl a koukal před sebe. Alexandra vytáhla z kabelky fotoaparát a rychle cvakla. Uvažovala, zda jim má nabídnout, že jim obrázek pošle, nebyla si ale jistá, jestli si v téhle zemi staří lidé – nebo dokonce i muži středního věku a takhle oficiálního vzhledu – posílají fotky e-mailem, zvlášť s cizími lidmi. „Děkuju,“ řekla. „Mersi.“ To byla zkrácená verze bulharského poděkování; o to delší, mnohem obtížnější slovo, které se snažila naučit, se teď ani neodvážila pokoušet. Vysoký muž na ni chvilku koukal a Alexandře připadalo, že teď vypadá ještě smutněji. Pozvedl ruku směrem k ní a rychle zabouchl zadní dvířka taxíku. Sám se pak usadil dopředu, vedle řidiče. Rozhovor trval jen pár minut, ale taxikář někde ve frontě za nimi ztratil trpělivost a troubil. Řidič, který vezl tu malou rodinu, vyrazil, až zasvištěly pneumatiky, zařadil se do řeky aut a vzápětí zmizel.

V_zemi_stinu_08_(imprimatur).indd 18

09.11.2018 9:45:05

D vě

ak, co ale teď? Řidič dalšího taxi si jí zřejmě všiml; stočil okénko a vykoukl ven. Vypadal inteligentně a pozorně, a Alexandra usoudila, že by ji nejspíš dokázal konečně dostat do jejího hostelu. „Taxi?“ zavolal. Všimla si, že má světlou pleť a široko posazené oči – první modré oči, které v Sofii viděla. Rovné vlasy měl zastřižené do ofiny přes celé čelo, jako by se vyměnil s jedním z mladých Beatles. Když mu ukázala svůj papírek, adresu, kterou na něj napsala azbukou, okamžitě kývl a zvedl prsty, aby ukázal, kolik leva to bude stát. Vypadal na poctivého chlapíka, a to kývnutí zjevně znamenalo „ano“. Vyskočil ven, vzal její velké zavazadlo a uložil ho do kufru. Alexandra rychle vklouzla na zadní sedadlo. Řidič na ni už dál nemluvil, i když, jak ho viděla v zrcátku, tvářil se příjemně; zřejmě o ní už věděl dost, aby mu to stačilo. Položila tašky na sedadlo vedle sebe. Řidič se zařadil do proudu aut, zahnuli za roh a stali se v té chvíli součástí Sofie. Viděla vysoké topoly lemující ulici, chodce v tmavých oblecích nebo v džínách, teenagery v barevných tričkách s anglickými nápisy. V blátivých škarpách se občas zaleskl střep nebo jiné smetí. Vypadalo to jako kříženec mezi městem a zanedbaným venkovem. Byl to jiný svět, ale ona si už byla jistá, že to tady zvládne – zvlášť poté, co se bude moci na několik hodin zamknout v klidném pokoji a vyspat se. A přesně v té chvíli si všimla tašky toho vysokého muže,

V_zemi_stinu_08_(imprimatur).indd 19

09.11.2018 9:45:05

El i z ab e t h

K o s t ova

nebo možná toho starce, na sedadle vedle sebe, opřené o její zavazadla. Všechna držadla ležela společně přehozená přes její koleno. Při tom pohledu jako by jí projel elektrický proud – obyčejné černé plátno, dlouhá černá držadla, nahoře černý zip. Sáhla na ni. Ne, ta nebyla její. Byla podobná její menší tašce, jenže byla jeho, jejich, a oni zmizeli někde ve městě. Sáhla na tašku. Na plátně, na bocích ani na držadlech nebylo žádné označení. Znovu se nadechla, pak rozepnula zip a podívala se dovnitř, jestli není nějaká značka tam. Nahmátla něco hranatého, něco tvrdého, zabaleného v černém sametu. Ani uvnitř žádnou identifikaci nenašla, Chvilku tedy hmatala v tašce a pak vrchní část té věci rozbalila. Byla to dřevěná skříňka – na horním okraji zdobně vyřezávaná, zbytek krásně leštěný – a tady byla konečně značka, nebo aspoň plaketa s rytým nápisem v azbuce. Dvě slova, jedno delší než druhé: Стоян Лазаров. Cítila, že taxík zahýbá. Protože tu žádné jiné informace nebyly, velice pomalu si přeříkala slova po hláskách, jak si je pamatovala – tuhle abecedu se už pokoušela naučit. Stojan Lazarov. Žádná data. Podle jiných pasáží svého průvodce usoudila, že vzhledem ke koncovce druhého slova to bude asi jméno. Ještě jednou propátrala rukou tašku, nic jiného tam ale zřejmě nebylo. Nechtělo se jí, ale přece zvedla víko skříňky. Uvnitř ležel průhledný, uzavřený plastový sáček. Byl plný popela – tmavošedého, světle šedého, občas nějaká hrubší bílá částečka. Dotkla se sáčku zvenčí špičkou prstu; za normálnějších okolností by ten pohyb působil uctivě, a popravdě řečeno, ona skutečně úctu cítila, i přes ten příšerný šok. Rozhlédla se kolem sebe, před sebe i dozadu na rozmazané město. Neměla tušení, co má dělat. Jack by to věděl, kdyby se dožil svých – skoro osmadvacet let by mu teď bylo. V takovéhle situaci člověk potřebuje bratra. Možná by po Evropě cestovali spolu, bok po boku s batohy na zádech. Natáhla se dopředu a zatřásla řidiči kostnatým ramenem. Prudce. „Zastavte!“ vykřikla. „Prosím, zastavte!“ Pak se rozplakala.

V_zemi_stinu_08_(imprimatur).indd 20

09.11.2018 9:45:05

Tř i

ůj bratr a já jsme vyrůstali v malém městečku v pohoří Blue Ridge. Matka učila historii na regionální vysoké škole a táta angličtinu na střední. Hned krátce po svatbě se rozhodli, že chtějí žít postaru na venkově, a tak jsem většinu dětství strávila na velmi starém statku. Byla devadesátá léta dvacátého století, ale naše životy se až překvapivě podobaly životům lidí, kteří na stejném místě žili o sto let dříve. Dům měl verandu přes celou přední stěnu a po obou bocích, prkna byla šedě natřená. Přímo před dveřmi jedno prkno vrzalo, jako by nahrazovalo zvonek; Jack, který byl o dva roky starší než já, se vždycky pokoušel ho k tomu přimět. Dům měl ovšem i skutečný zvonek, i když trochu nezvyklý – mosazný klíč, kterým se otočilo v zárubni, načež se zvonek vesele rozdrnčel přes celá dvě patra. Za zahradou se k jihu svažoval sad, nebo spíš zbytky sadu – staré pokroucené stromy, které se téměř podobaly lidem, kmeny byly rozštípnuté zimními bouřemi a kluzká jablka na zemi lákala vosy. Místnosti měly vysoký strop a stál v nich starý poděděný nábytek. Nikdy se mi po tom domě nepřestalo stýskat – keře rybízu, záhonky s rebarborou, staré kosatce s plochými cibulemi, ze kterých rašily stonky silné jako mé zápěstí, a vysoká tráva, ve které jsme s Jackem mohli ležet a nikdo nás neviděl – a my jsme také neviděli skoro nic kromě modrých obrysů hor. V zadním pokoji, kterému se říkalo „salón“, stála důkladná staromódní

V_zemi_stinu_08_(imprimatur).indd 21

09.11.2018 9:45:05

El i z ab e t h

K o s t ova

kamna, do nichž táta celou zimu přikládal jabloňové a dubové dřevo. U toho krbu nám on nebo máma četli, když bylo tolik sněhu, že ani jejich terénní auto se nedokázalo dostat z kopce nebo do kopce. A protože i ke kamarádům, které jsme si s Jackem v místní venkovské škole nadělali, to byla dlouhá cesta autem, trávili jsme na tom kopci spoustu času sami dva. Povídali jsme si, vařili, zdokonalovali strategii v halmě, pouštěli si desky z otcovy obří sbírky evropských symfonických orchestrů a zkoumali okolní svahy. Viděli jste někdy elpíčko, černý vinylový kotouč, do jehož drážek se spustí jehla a tu a tam přidá k hudbě chraplavý zvuk? A v knihovně v obývacím pokoji bylo pár knih, které jsme měli obzvlášť rádi. Jedna z nich byl obrovský slovník, s kterým jsme vymysleli takovou hru – jeden vždycky přečetl nahlas nějaké neznámé podivné slovo a druhý musel hádat, co znamená. Další byla kniha Rembrandtových autoportrétů; jak člověk listoval stránkami, jeho tvář byla stále starší a víc vědoucí, ne však výslovně moudřejší. Nejvíc nás ale fascinoval atlas východní Evropy. Nevím, kde se v té knihovně vzal, a matky nebo otce jsem se zeptat zapomněla, dokud nebylo pozdě. Nejspíš ho někdo na vysoké škole odložil a máma ho donesla domů. Zkoušeli jsme jeden druhého ze jmen států a oblastí, kde nikdo, koho jsme znali, nikdy nebyl, a jejichž hranice se měnily podle data vytištěného na stránkách nahoře. Jack třeba zakryl místní jméno, nebo knihu dokonce zavřel, a řekl: „Tak, ten malý růžový uprostřed stránky, 1850. Pět bodů.“ Ten, kdo nasbíral první přes padesát bodů, musel druhému upéct sušenky, ačkoli nakonec jsem obvykle u trouby skončila já a Jack šel zabíjet vosy nebo vyhrabat pod verandou díru a načurat do ní. Každý jsme měli nějakou oblíbenou zemi – já Jugoslávii po 1. světové válce, kdy se jako kouzlem ta spousta maličkých barevných skvrnek z předchozí stránky spojila ve velkou, úhlednou žlutou plochu. Jack měl nejradši ty země, které obkružovaly Černé moře – teoreticky by šlo doplout na člunu z jedné do druhé a Jack vždycky tvrdil,

V_zemi_stinu_08_(imprimatur).indd 22

09.11.2018 9:45:05

V z e m i

s t í n ů

že to jednoho dne udělá. Nejraději měl světle zelené Bulharsko; když jsem dokázala vyjmenovat všechny země, které s ním sousedily, dal mi deset bodů navíc. Taky jsme si četli: o Narnii a o Středozemi, příběhy Arthura Conana Doylea a hromady starých National Geographic, které ležely v salonu u kamen. Já jsem hltala holčičí knížky, jimiž Jack pohrdal, třeba ty o Nancy Drewové. Rodiče místo koukání na televizi poslouchali rádio a našim životům dominovala místní knihovna, dokud kamarád ze školy nevzal Jacka a později nás oba do herny plné úžasných her a my si neuvědomili, že počítače, které stojí ve školní učebně matematiky, se dají použít i jinak. Mě hry bavily méně než Jacka a po herně jsem tak moc netoužila, což byla první známka toho, že se s bratrem odcizujeme. S Jackem jsme se navzájem trápili, jako většina sourozenců; občas mě šikanoval a já na něj žalovala. Ve své izolaci jsme ale byli nerozluční, vynalézaví a měli jsme se rádi. Dokázali jsme postavit stan, zapálit táborák, hvízdat na stéblo trávy, bezpečně přelézt po namrzlých skalách, a kdybychom se ztratili, najít nějaký potok a jít po proudu až k nejbližšímu obydlí. Dokázali jsme dobře předčítat, ačkoli Jackovi se do toho často nechtělo. Věděli jsme, jak se čistí kurník, uměli jsme upéct svítek v máminých keramických hrnečkách a vykopat brambory. Naučila jsem se plést a zašívat si oblečení. Zašívala jsem i to Jackovo, protože toho to nikdy nezajímalo. Většinou to byla roztrhaná kolena, na která jsem připevňovala záplaty v tmavých nenápadných barvách. Mohli jsme si hrát, kde jsme chtěli, jen ne kolem domů pod kopcem, kde měli popelnice za domem směrem k potoku a velké psy na řetězech. „Dobré ploty dělají dobré sousedy,“ říkával táta a vždycky zdvořile pozvedl ruku k čapce, když jsme jeli kolem a oni seděli na verandách.

V_zemi_stinu_08_(imprimatur).indd 23

09.11.2018 9:45:05

El i z ab e t h

K o s t ova

Měl by to být šťastný život, a pro mě taky většinou byl, protože jsem náš dům na kopci milovala a bratr mi dělal společnost. Ale v rodinách se občas odehrávají podivné chemické procesy a bratr od samého malička nějak nedokázal vyjít s rodiči. Jeho nespokojenost s nimi se vztahovala i na všechno, co navrhli nebo nám poskytli. Když mu bylo sedm nebo osm, bylo asi tak stejně pravděpodobné, že něco zničí, jako že udělá, co se po něm chce. Když jsme pleli zahradu, vytrhal půl řádky mrkve, místo aby ji jen vyjednotil, a já věděla, že schválně. Když jsme museli čistit kurník, což byla nekonečná práce, já jsem tvrdě dřela; milovala jsem ty sténavé zvuky, které slepice vydávaly v koutech za horkých odpolední, vyhledávání čerstvě snesených vajíček, tátovu chválu za dobrou práci. Jack si úkol upravil po svém – vylomil dole ve stěně jednu nebo dvě díry, takže se dovnitř dostaly lišky a o pár nocí později se rozpoutala jatka. Nad postel si opáleným klackem načmáral: „děte všichni do p“. Když v sadě podpálil strom a od toho málem chytil i dům, táta mu dal na týden domácí vězení – ne že by to byla tak velká změna – a matka si vzala volno a zašla si o něm popovídat se školní psycholožkou. Na druhém stupni to bylo ještě horší. Jack kouřil na autobusové zastávce, dokud to na něj jiný kluk nežaloval, a já jsem záplatovala kulaté propálené díry v kalhotách místo trhlin od ostružin. Ostříhal si rezavé kudrny na temeni hlavy, oholil si obočí a otci pak řekl, že se jen řídí jeho nabádáním k šetrnosti (matka nám vždycky zkracovala vlasy sama speciálními nůžkami). Následující rok sdělil rodičům, že uteče z domova, ale fakt vážně, uteče, jestli ho jednou týdne neodvezou do městečka „za klukama“ – tím myslel svou partičku hubených sedmáků, kteří měli všichni podobně nemožné účesy. Otec prohlásil, ať si klidně poslouží, matka ho ale neochotně každou sobotu vozila z kopce dolů, protože řekla, že už je velký a potřebuje taky nějaký společenský život. Mě brala s sebou a chodily jsme do cukrárny na mléčný koktejl. Žila jsem v neustálém strachu, že se bratr s rodiči zase pohádá nebo že se stane něco ještě horšího.

V_zemi_stinu_08_(imprimatur).indd 24

09.11.2018 9:45:05

V z e m i

s t í n ů

Ke mně se Jack ale vždycky choval hezky a občas se mi dokonce svěřoval. Když mi prozradil, že on a „kluci“ někdy kradou laciné nože nebo balíčky sušeného masa, nechala jsem si to pro sebe, zvlášť proto, že mi nosil bonbony a komiksy a rodičům vždycky řekl, že mi je koupil z kapesného.

Žili jsme na venkově až do té doby, kdy Jack chodil do deváté třídy a já začínala sedmou. Pak rodiče dům prodali a koupili byt v renovovaném centru Greenhillu. Sice jsme tam nemohli pěstovat zeleninu, zato do nejlepších škol ve městě se dalo dojít pěšky. Po přestěhování jsme žili s bratrem odděleněji. Já byla na druhém stupni školy, která mi připadala jako stáj plná dokonale vyhřebelcovaných dívek a záhadných chlapců, a Jack začal běhat přespolní běh a hrát basketbal ve středoškolských týmech. Nadělal si spoustu vysportovaných a slušných kamarádů a rodičům se zjevně ulevilo – zdálo se, že má teď Jack dost co dělat a přestane vyvádět. Časně vstával na trénink a večer byl tak unavený, že padl do postele a spal. Ten první rok ve městě proběhl v pohodě a začátek druhého také. Mně ale bratr chyběl a stýskalo se mi po domě v horách; měla jsem pocit, že mi Jack proklouzl mezi prsty, když jsem se nedívala. Choval se ke mně líp, než když jsme byli děti, jenže odtažitěji. Moje nejšťastnější chvíle s ním byly, když se večer zastavil v mém stísněném pokojíku, často když jsem psala úkoly… „Aha, to je tahle rovnice,“ řekl třeba, „na to se pamatuju. Potřebuješ pomoct?“ Nebo se u mě z ničeho nic zastavil, vlasy mokré ze sprchy, sedl si na kraj postele a zafuněl: „Jsem úplně mrtvej. Dlouhej trénink.“ Tyhle okamžiky ale nikdy netrvaly dlouho, za chvíli zase vstal, zaklepal mi klouby prstů na hlavu a šel také dělat úkoly nebo zavolat své holce. Myslím, že rodiče brali tohle odcizení jako přirozenou součást procesu dospívání a odpoutávání od rodiny; aby to vyrovnali, trvali na dodržování několika rituálů ze starého života.

V_zemi_stinu_08_(imprimatur).indd 25

09.11.2018 9:45:05

El i z ab e t h

K o s t ova

Ten hlavní z nich byl společný výlet, který jsme si dělali každý měsíc. Obvykle jsme si počkali na pěkné počasí – některé slunečné a jasné víkendové ráno, kdy bylo jasně vidět hory, bez ohledu na roční období. V takových dnech jsme se zase jako za starých časů dívali společně na nekonečné hřebeny, až tam, kde v dálce modře splývaly. A tak jsme ho ztratili.

V_zemi_stinu_08_(imprimatur).indd 26

09.11.2018 9:45:05

V zemi stínů Elizabeth Kostová Z anglického originálu The Shadow Land, vydaného nakladatelstvím Ballantine Books v New Yorku roku 2017, přeložila Veronika Volhejnová Obálku dle zahraničního originálu upravila Růžena Hedrichová Redigovala Lucie Krátká Odpovědný redaktor Boris Hokr Technický redaktor Jiří Staněk Počet stran 512 Vydala Euromedia Group, a. s. – Ikar, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2018 jako svou 10 325. publikaci. Sazba Pavel Hogen Tisk EUROPRINT a. s., Praha Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz.

V_zemi_stinu_08_(imprimatur).indd 512

09.11.2018 9:45:16