ztracene svetlo_01 a 03_Sestava 1 10/6/17 3:43 PM Strรกnka 2
THE LIGHT WE LOST Copyright © 2017 by Jill Santopolo All rights reserved Translation © Lenka Faltejsková, 2017
ISBN 978-80-249-3454-9
Městu New York
Prolog
ZNÁME SE TÉMĚŘ POLOVINU ŽIVOTA. Viděla jsem tě usměvavého, sebejistého, nekonečně šCastného. Viděla jsem tě zdrceného, zraněného, ztraceného. Ale nikdy jsem tě neviděla takhle. Naučil jsi mě hledat krásu. V temnotě, zmaru, tys vždycky našel světlo. Nevím, jakou krásu můžu najít tady, jaké světlo. Ale pokusím se. Udělám to pro tebe. Protože vím, že ty bys to pro mě také udělal. Náš společný život byl krásy plný. Tím bych možná měla začít.
i.
NĚKTERÉ PŘEDMĚTY VYPADAJÍ JAKO MLČENLIVÍ SVĚDKOVÉ DĚJIN. Ráda jsem si představovala, že dřevěný stůl, u něhož jsme sedávali na Kramerově shakespearovském semináři během posledního roku na škole, je starý jako Kolumbie – že v té místnosti stojí od roku 1754, hrany zaoblené stovkami let, kdy u něj sedávali studenti jako my, což samozřejmě nemohla být pravda. Ale tak jsem si ho představovala. Stejně tak studenty, kteří u něj seděli v časech americké války za nezávislost, občanské války, obou světových válek, Koreje, Vietnamu, Perského zálivu. Je legrační, že kdyby ses mě zeptal, kdo další tam s námi byl ten den, asi bych nedokázala odpovědět. Vybavovala jsem si jejich tváře tak jasně, ale teP, o třináct let později, si vzpomínám jen na tebe a profesora Kramera. Dokonce si nepamatuji ani jméno té asistentky, která přiběhla do posluchárny se zpožděním. Ještě později než ty. Právě když Kramer dočetl seznam jmen, vpadl jsi dovnitř. Usmál ses na mě, nakrátko se ti objevil dolíček na tváři, sundal sis kšiltovku Diamondbacks a strčil ji do kapsy. Zadíval ses na prázdné místo vedle mě a vzápětí ses tam posadil. „A vy jste?“ zeptal se Kramer, když sis z batohu vytahoval zápisník a propisku. „Gabe,“ odpověděl jsi mu. „Gabriel Samson.“ Kramer se zadíval do papíru před sebou. „Tak se po zbytek semestru snažme o včasný příchod, pane Samsone,“ řekl Kra7
Jill Santopolo
mer. „Přednáška začíná v devět. Dokonce můžeme usilovat o příchod s předstihem.“ Přikývl jsi a Kramer se rozhovořil o tématech v Juliu Caesarovi. „‚Jsme na výši a schylni k úpadku. / U věcí lidských jest čas přílivu, / jenž chycen v proudu, vede ku štěstí; / když zmeškán, všechna cesta životem / již vede mělčinou a svízelí. / Po vzedmutém tak moři plujem teP / a třeba užít proudu, dokud slouží, / neb ztratit všecko, loP i s nákladem.‘ Myslím, že to všechno jste četli. Kdo mi poví, co zde Brutus říká o osudu a svobodné vůli?“ Tu pasáž si budu navždycky pamatovat, protože jsem od onoho dne mnohokrát hádala, jestli jsme se na Kramerově shakespearovském semináři zkrátka měli poznat. Jestli to byl osud, nebo naše vůle, co mezi námi celá ta léta udrželo spojení. Nebo kombinace obojího, nechali jsme se unášet proudem. Když Kramer domluvil, několik lidí zalistovalo v textech před sebou. Ty sis prohrábl kadeře, které ti okamžitě spadly zpátky. „Takže,“ řekl jsi a všichni včetně mě se na tebe zadívali. Ale neměl jsi příležitost pokračovat. Do místnosti vpadla asistentka, jejíž jméno si nevybavím. „Omlouvám se, že jdu pozdě,“ vyhrkla. „Do dvojčat narazilo letadlo. Bylo to v televizi, zrovna když jsem se chystala vyrazit na přednášku.“ Nikdo tehdy ještě nechápal plný význam jejích slov; dokonce ani ona sama ne. „To byl pilot opilý?“ podivil se Kramer. „Nevím,“ odvětila a posadila se ke stolu. „Čekala jsem, ale reportéři ještě netuší, co se stalo. Prý šlo zřejmě o nějaké vrtulové letadlo.“ Kdyby k tomu došlo dnes, všem by nám praskaly telefony ve švech. Cinkaly by zprávy z Twitteru a Facebooku, upozornění z New York Times. Jenže tehdy ještě neprobíhala komunikace tak pohotově a Shakespeara nikdo nepřerušoval. Všichni 8
Ztracené světlo
jsme to pustili z hlavy a Kramer dál hovořil o Caesarovi. Zapisovala jsem si poznámky a sledovala, jak prsty pravé ruky mimoděk hladíš dřevěnou desku stolu. Nakreslila jsem si tvůj palec se zubatým nehtem a natrženou kůžičkou. Ten zápisník pořád někde mám – v krabici se skripty z předmětu Klasická literatura a současná civilizace. Určitě tam je.
9
ii.
NIKDY NEZAPOMENU, CO JSME ŘÍKALI, KDYŽ JSME OPOUŠTĚLI posluchárnu filozofické fakulty; nešlo o žádná výjimečná slova, přesto se mi ten rozhovor vpálil do paměti jako součást onoho dne. Ze schodů jsme šli společně. Tedy ne tak úplně, ale vedle sebe. Venku bylo jasno, obloha modrá – a všechno se změnilo. Jen jsme to ještě nevěděli. Lidé kolem nás mluvili jeden přes druhého: „Dvojčata spadla!“ „Škola je zrušená!“ „Chci darovat krev. Nevíte, kam mám jít?“ Otočila jsem se k tobě. „Co se to děje?“ „Bydlím ve východní části kampusu,“ ukázal jsi ke koleji. „Tak to pojPme zjistit. Jsi Lucy, že jo? Kde bydlíš?“ „V Hoganově koleji,“ řekla jsem. „A jo, jsem Lucy.“ „Těší mě, Lucy, Gabriel.“ Napřáhl jsi ruku. Uprostřed toho všeho jsme si stiskli pravačky a podívali jsme se na sebe. Oči ti modře zářily. Tehdy jsem si poprvé pomyslela: Je krásný. Šli jsme k tobě na pokoj a spolu s tvými spolubydlícími, Adamem, Scottem a Justinem, jsme se dívali na televizi. Na obrazovce vyskakovali lidé z obou budov dvojčat, ze zčernalých trosek stoupaly k obloze kouřové signály a věže se ve smyčce hroutily stále dokola. Ta zkáza nás ohromila. Zírali jsme na to, neschopní dát si všechno dohromady s naší realitou. Skutečnost, že se to odehrálo v našem městě, deset kilometrů od místa, kde jsme seděli, a že šlo o lidi – opravdové 10
Ztracené světlo
lidské bytosti –, jsme v té chvíli ještě nedokázali vstřebat. Aspoň já ne. Připadala jsem si od toho všeho tak daleko. Mobily nefungovaly. Z pevné linky u vás na pokoji jsme zavolali tvojí mámě do Arizony, že jsi v pořádku. Mým rodičům do Connecticutu, kteří chtěli, abych se vrátila domů. Znali někoho, jehož dcera pracovala ve Světovém obchodním centru, a ještě o ní nikdo nic neslyšel. Někoho, jehož synovec měl mít obchodní snídani v podniku Windows on the World v nejvyšším poschodí jednoho z dvojčat. „Na Manhattanu není bezpečno,“ naléhal můj otec. „Co kdyby použili anthrax? Nebo nějakou jinou biologickou zbraň. Nervový plyn.“ Řekla jsem tátovi, že metro nejezdí. A zřejmě ani vlaky. „Dojedu pro tebe,“ prohlásil. „Už skáču do auta.“ „Nic mi nehrozí,“ uklidňovala jsem ho. „Jsem s kamarády. Nic se tu neděje. Zase ti zavolám.“ Přesto mi to stále nepřipadalo skutečné. „Hele,“ řekl Scott, když jsem zavěsila, „kdybych byl terorista, hodil bych na nás bombu.“ „Cože?“ vybuchl Adam. Čekal, až se mu ozve strýc, který pracoval u newyorské policie. „No když se nad tím teoreticky zamyslíte…,“ spustil Scott, ale dál se nedostal. „Sklapni,“ okřikl ho Justin. „Jako fakt, Scotte. Tohle není dobrá chvíle.“ „Měla bych jít,“ řekla jsem ti tehdy. Vlastně jsem tě neznala a tvoje kamarády jsem poznala teprve před chvílí. „Moje spolubydlící asi budou chtít vědět, kde jsem.“ „Tak jim zavolej,“ podal jsi mi telefon. „Řekni jim, že jdeš na střechu Vídeňské koleje. Že se můžete sejít tam, samozřejmě jestli chceš.“ „Kam že jdu?“ „Se mnou,“ řekl jsi a nepřítomně jsi mi pohladil cop. Bylo to důvěrné gesto, jaké přichází, teprve když jsou prolomeny všechny hranice osobního prostoru. Je to jako jíst bez ptaní 11
Jill Santopolo
z něčího talíře. A já se s tebou najednou cítila spojená, jako by tvoje ruka na mých vlasech znamenala víc než jen všetečné nervózní prsty. O několik let později jsem na tu chvíli vzpomínala, když jsem se rozhodla darovat vlasy a kadeřnice mi předala můj cop, zabalený v igelitu, v němž se zdál mít tmavší odstín hnědé než obvykle. A i když jsi tenkrát byl kdovíkde, měla jsem pocit, jako bych tě zrazovala, jako bych přeCala pouto mezi námi. Jakmile ses dotkl mých vlasů, uvědomil sis, cos udělal, a spustil jsi ruku do klína. Zase ses na mě usmál, ale v očích se ti ten úsměv neodrazil. Pokrčila jsem rameny. „Tak jo.“ Svět jako by se rozpadal na kusy, jako bychom prošli rozbitým zrcadlem do nechráněného místa uvnitř, kde nic nedává smysl, kde jsme zůstali bez ochrany štítů poté, co byly rozbořeny hradby. Na tom místě nebyl důvod odmítnout.
12
iii.
VYJELI JSME VÝTAHEM DO JEDENÁCTÉHO POSCHODÍ VÍDEŇSKÉ koleje a tys pak otevřel okno na konci chodby. „Někdo mi to tu ukázal už ve druháku,“ řekl jsi. „Odsud je nejlepší výhled na New York.“ Vylezli jsme oknem na střechu a já zalapala po dechu. Z jižního cípu Manhattanu stoupal kouř. Celá obloha zešedla, město zahalil popel. „Panebože,“ vydechla jsem a vyhrkly mi slzy. Představila jsem si, jaké to tam bývalo. Na místě, kde stávala dvojčata, jsem viděla ten prostor, který po nich zbyl. Konečně mi to došlo. „V těch domech byli lidi.“ Chytil jsi mě za ruku. Stáli jsme tam, dívali se na dohru celé zkázy, po tvářích nám tekly slzy. Ani nevím jak dlouho. Museli tam být s námi i další, ale nevybavím si je. Jen tebe. A kouř. Ten obrázek se mi vyleptal do mozku. „Co se teP děje?“ zašeptala jsem konečně. Teprve při tom pohledu jsem pochopila rozměr útoku. „Co bude dál?“ Podíval ses na mě a naše oči, stále uslzené, se do sebe zaklesly s onou silou, jež člověka přinutí přestat vnímat všechno kolem. Sklouzl jsi mi rukou k pasu, já se vytáhla na špičky a naše rty se setkaly. Přitiskli jsme se k sobě, jako by nás to mohlo ochránit před vším, co přijde. Jako bychom mohli být v bezpečí, jedině dokud se budeme líbat. Jakmile mě tvé tělo ovinulo, přesně tak jsem si připadala – v bezpečí, obklopená 13
Jill Santopolo
silou a teplem tvých paží. Cítila jsem pod rukama tvé svaly, zabořila ti prsty do vlasů. Ovinul sis můj cop kolem dlaně, zatáhl za něj a zvrátil mi hlavu. A já zapomněla na svět. V tu chvíli jsi byl jedině ty. Celé roky jsem si to vyčítala. Že jsme se poprvé líbali, zatímco město hořelo, že jsem se i v takové chvíli dokázala uvolnit. Ale nebyli jsme sami, jak jsem později zjistila. Lidi mi šeptem svěřovali, že se ten den milovali. Počali dítě. Zasnoubili se. Řekli vůbec poprvé miluju tě. Na smrti je cosi, co v ostatních probouzí touhu žít. Chtěli jsme ten den žít a já nám to nezazlívám. Už ne. Když jsme se odtrhli, abychom se mohli nadechnout, opřela jsem ti hlavu o prsa. Poslouchala jsem tlukot tvého srdce a nechala se uchlácholit jeho pravidelným rytmem. Uklidňovalo mé srdce to tvé? A platí to stále?
14
iv.
VRÁTILI JSME SE DO TVÉHO POKOJE, PROTOŽE JSI MI SLÍBIL OBĚD. Chtěl jsi po jídle znovu na střechu, něco vyfotit. „Pro Spectator?“ ptala jsem se. „Ty noviny?“ opáčil jsi. „Ne. Pro sebe.“ V kuchyni jsem si všimla hromady tvých fotografií – černobílých, z různých míst v kampusu. Byly krásné, bizarní, zalité světlem. Předměty byly foceny tak zblízka, že vypadaly jako moderní umění. „Kde je tohle?“ zeptala jsem se. Po chvíli jsem si uvědomila, že jde o detail ptačího hnízda, obloženého zřejmě útržky novin a časopisů a něčí esejí z francouzské literatury. „No to bylo úžasný,“ řekl jsi mi. „Jessica Cho – znáš ji? Přítelkyně Davida Bluma. Pověděla mi o tom hnízdě, měla ho hned za oknem a byl v něm zapracovaný něčí úkol. Tak jsem se na to šel podívat. Musel jsem kvůli té fotce viset z okna. Jess přinutila Davea, aby mě držel za nohy, bála se, že spadnu. Ale povedlo se.“ Po tom příběhu jsem tě viděla jinak. Připadal jsi mi smělý, odvážný, s vášní pro umění. Když se ohlédnu, asi jsi chtěl, abych si přesně tohle myslela. Pokoušel ses na mě zapůsobit, ale mně to tehdy nedošlo. Jen jsem si říkala: Páni. Myslela jsem si: Je skvělý. Už tenkrát jsem poznala, že dovedeš najít krásu všude. Všímáš si věcí, které ostatní přehlédnou. To jsem na tobě vždycky obdivovala. „Chtěl by ses tím živit?“ zeptala jsem se a ukázala na fotky. 15
Jill Santopolo
Zavrtěl jsi hlavou. „Dělám to pro zábavu. Máma je výtvarnice. Měla bys vidět, co dělá, nádherné abstrakty, ale živí se malými obrázky arizonského západu slunce pro turisty. Takhle žít nechci, dělat jen to, co se prodává.“ Opřela jsem se o linku a prohlížela si ostatní fotky. Rez prosakující do kamenné lavičky, popraskané žilkování mramoru, koroze na kovovém zábradlí. Krása tam, kde bych ji nikdy nehledala. „Tvůj táta je taky výtvarník?“ chtěla jsem vědět. Zachmuřil ses. Bylo to, jako kdyby se ti v hlavě zavřely dveře. Hned za očima. „Ne. Není.“ Zakopla jsem o bludný kořen, o němž jsem nevěděla. Zapamatovala jsem si to – objevovala jsem krajinu, tebe. Už tehdy jsem doufala, že jde o území, jež dobře poznám, kde se budu dokonale orientovat. Mlčel jsi. Já taky. Na pozadí hrála televize, slyšela jsem reportéry mluvit o Pentagonu a letadle, které se zřítilo v Pensylvánii. Znovu na mě dolehla hrůza celé situace. Odložila jsem tvé fotografie. Připadalo mi perverzní soustředit se v takové chvíli na krásu. Ale když se ohlédnu, možná to bylo přirozené. „Neříkal jsi, že si dáme oběd?“ zeptala jsem se, ačkoli jsem hlad neměla, i když v televizi běhala jedna za druhou reklamy, z nichž mi kručelo v žaludku. Dveře za tvýma očima se otevřely. „Říkal,“ přikývl jsi. Neměl jsi ale nic jiného než suroviny na nachos. A tak jsem mechanicky nakrájela rajčata a rezavým otvírákem otevřela plechovku fazolí, zatímco tys naskládal tortillové chipsy na jeden z těch jednorázových hliníkových tácků a nastrouhal sýr do otlučené misky. „A co ty?“ zeptal ses, jako by náš rozhovor neuvázl. „Hm?“ Zatlačila jsem víčko fazolí dovnitř, abych je mohla vypáčit. „Jsi umělkyně?“ Odložila jsem plechové kolečko na pult. „Ne. Jen sem tam píšu příběhy pro svoje spolubydlící.“ 16
Ztracené světlo
„A o čem?“ zeptal ses a nahnul hlavu ke straně. Sklopila jsem hlavu, abys neviděl, jak se červenám. „Je to trapas, ale jsou o malém prasátku, které se jmenuje Hamilton a nedopatřením se dostalo na vysokou školu pro králíky.“ Překvapeně ses zasmál. „Hamilton. Čuně,“ opakoval jsi. „Rozumím. Je to vtipný.“ „Dík,“ řekla jsem a vzhlédla. „Chceš se tím po promoci živit?“ Natáhl ses pro sklenici se salsou a bouchl víčkem o linku, aby povolilo. Zavrtěla jsem hlavou. „Nemyslím, že by šly příběhy čuníka Hamiltona na odbyt. Spíš jsem přemýšlela o reklamě, ale teP mi to vlastně připadá hloupé.“ „Proč hloupé?“ zeptal ses a otevřel sklenici. Ohlédla jsem se na televizi. „Má to nějaký význam? Reklama? Kdyby byl tohle můj poslední den na Zemi a strávila bych celý dospělý život vymýšlením kampaní, abych lidem prodala… nastrouhaný sýr… nebo chipsy… měla bych pocit, že jsem ten čas dobře využila?“ Kousl ses do rtu. Tvé oči říkaly: přemýšlím o tom. Poznala jsem další kousek tvého území. A snad i ty kousek mého. „Co podle tebe znamená dobře využít život?“ chtěl jsi vědět. „Na to se právě snažím přijít,“ odpověděla jsem a přemítala o tom. „Asi by to mohlo znamenat, že po tobě zůstane nějaký otisk – v pozitivním slova smyslu. Že by byl svět, až ho budeš opouštět, o trošičku lepší, než kdy jsi do něj přišel.“ A tomu věřím stále, Gabe. O to jsem se pokoušela celý život – a ty asi taky. Viděla jsem, jak ses rozzářil. Tenkrát jsem si nebyla jistá, co to znamená. Ještě jsem v tobě neuměla číst. Zato dnes ten výraz znám. Znamená, že v duchu zvažuješ perspektivy. Namočil jsi chips do salsy a podal mi ho. „Kousni si.“ Ukousla jsem si polovičku a ty sis druhou strčil do pusy. Tvoje oči putovaly po mé tváři a po mém těle. Cítila jsem, jak mě zkoumáš z různých úhlů. Pak jsi mě prsty pohladil po tváři a znovu jsme se políbili. A tentokrát jsi chutnal solí a chilli. 17
Jill Santopolo
Když mi bylo tak pět nebo šest, pokreslila jsem si zeP v pokoji červenou voskovkou. To jsem ti asi nikdy nevyprávěla. Každopádně jsem kreslila srdce, stromy, slunce, měsíce a mraky. Věděla jsem, že dělám něco, co se nemá. Cítila jsem to. Ale nedokázala jsem si pomoct – tak moc jsem to chtěla. Pokoj jsem měla zařízený v odstínech růžové a žluté, jenže já měla nejradši červenou. A chtěla jsem ji mít v pokoji. Potřebovala jsem ji tam. Pokreslit zeP mi připadalo naprosto správné, a zároveň naprosto špatné. Totéž jsem cítila ten den, kdy jsme se seznámili. Líbat se uprostřed tragédie a smrti se zdálo zcela správné a zároveň špatné. Ale já se soustředila na ten pocit správnosti, jako vždycky.
Zasunula jsem ti ruku do zadní kapsy džínů a tys zasunul svou do mé. Přitiskli jsme se k sobě. Telefon ve tvém pokoji se rozezvonil, ale nechal jsi to plavat. Pak začal zvonit telefon ve Scottově pokoji. Vzápětí se Scott objevil v kuchyni a odkašlal si. Odtrhli jsme se a otočili se k němu. „Shání tě Stephanie, Gabe,“ oznámil. „Řekl jsem jí, aC počká.“ „Stephanie?“ opakovala jsem. „Nikdo,“ pronesl jsi a ve stejné chvíli řekl Scott: „Jeho bejvalka.“ „Brečí, kamaráde,“ dodal Scott. Vypadal jsi rozpolceně, těkal jsi očima mezi mnou a kamarádem. „Mohl bys jí říct, že jí za chvilku zavolám?“ požádal jsi. Scott přikývl a odešel a tys mě vzal za ruku a propletl se mnou prsty. Naše oči se setkaly jako tam na střeše, nedokázala jsem se odvrátit. Srdce se mi rozbušilo. „Lucy,“ pronesl jsi a nějak se ti povedlo propojit mé jméno s touhou. „Vím, že teP jsi tu ty a může to vypadat divně, ale měl bych zjistit, jestli je v pořádku. Chodili jsme spolu celý loňský rok, rozešli jsme se teprve před měsícem. A tenhle den…“ 18
Ztracené světlo
„Chápu to,“ přikývla jsem. A kupodivu ses mi zamlouval ještě víc, protože i když jsi už se Stephanií nechodil, pořád ti na ní záleželo. „Měla bych se stejně vrátit k nám,“ řekla jsem, ačkoli se mi nechtělo. „Děkuju za…“ Nevěděla jsem, jak větu dokončit, a pak jsem zjistila, že to prostě nedokážu. Stiskl jsi mi prsty. „Díky za to, že s tebou byl tenhle den i o něčem jiném,“ řekl jsi mi. „Lucy. Luce. Luz znamená španělsky světlo, viP?“ Odmlčel ses a já přikývla. „Tak ti děkuju, že jsi temný den vyplnila světlem.“ Podařilo se ti vyslovit pocit, který jsem já vyjádřit nedokázala. „Tys pro mě udělal totéž,“ pověděla jsem ti. „Děkuju.“ Znovu jsme se políbili, bylo tak těžké se odtrhnout. Tak těžké odejít. „Zavolám,“ slíbil jsi. „Najdu si tě v seznamu. A promiň ty nachos.“ „Dej na sebe pozor,“ řekla jsem. „Můžeme si dát nachos někdy jindy.“ „To bych rád,“ odpověděl jsi. A já odešla a přemítala, jestli je možné, abych v jeden z nejstrašnějších dnů, jaké jsem kdy zažila, narazila na malý valounek dobra.
Volal jsi mi pár hodin nato, ale nebyl to rozhovor, jaký jsem čekala. Sdělil jsi mi, že se moc omlouváš, ale že jste se k sobě se Stephanií vrátili. Její nejstarší bratr se pohřešoval – pracoval ve Světovém obchodním centru – a ona tě potřebovala. Prý doufáš, že to pochopím, a znovu jsi mi poděkoval, že jsem ti vnesla světlo do tak strašného odpoledne. Dodal jsi, kolik pro tebe znamenalo být se mnou. A ještě jednou ses omluvil. Nemělo mě to zdrtit, ale zdrtilo. Zbytek podzimního semestru jsem s tebou nemluvila. Stejně tak po celý jarní. Na Kramerových přednáškách jsem si vyměnila místo, abych nemusela sedávat vedle tebe. Ale kdykoli jsi hovořil o kráse v Shakespearově jazyce a představivos19
Jill Santopolo
ti – dokonce i v těch nejošklivějších scénách –, poslouchala jsem. „Ach!“ četl jsi nahlas. „Purpurový proud horoucí krve jak šumný pramen větrem rozehraný, dme se a padá na rtech růžených.“ Dokázala jsem myslet jedině na tvé rty a na to, jaké bylo, když se tiskly k mým. Snažila jsem se na ten den zapomenout, jenže marně. Nedokázala jsem zapomenout na to, co potkalo New York, Ameriku, lidi ve dvou věžích. A stejně tak jsem nebyla schopná zapomenout, co se stalo mezi námi. Dokonce ještě dnes, kdykoli se mě někdo zeptá: „Bylas v New Yorku, když spadla dvojčata?“ nebo „Kde jsi ten den byla?“ nebo „Jaké to bylo?“, vzpomenu si ze všeho nejdřív na tebe.
Některé okamžiky změní dráhu lidského života. Pro mnohé z nás, kdo jsme tehdy žili v New Yorku, se září jedenáctého stalo právě takovým okamžikem. Cokoli, co jsem ten den dělala, by bylo důležité, vypálilo by se mi to do paměti a ocejchovalo mé srdce. Nevím, proč jsem tě poznala zrovna ten den, ale vím, že kvůli tomu budeš nesmazatelnou součástí mé osobní minulosti.
20
Jill Santopolo ZTRACENÉ SVĚTLO Z anglického originálu The Light We Lost, vydaného nakladatelstvím G. P. Putnam’s Sons, an imprint of Penguin Random House LLC, v New Yorku v roce 2017, přeložila Lenka Faltejsková Obálku upravila Kateřina Stárková Redigovala Michaela Bečková Odpovědná redaktorka Anna Urbanová Technický redaktor Jiří Staněk Počet stran 272 Vydala Euromedia Group, a. s. – Ikar, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2017 jako svou 9364. publikaci Sazba SF SOFT, Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz.