Tato kniha je literární fikce. Jména, postavy, místa a události jsou plodem autorčiny fantazie a jako takové jsou v této knize používány. Jakákoliv podobnost se skutečnými událostmi, místy, žijícími nebo zemřelými osobami je náhodná.
KAPITOLA 1
˜ „Pusu, pusu.“ Melina Lloydová poslala své sestře – dvojčeti – vzdušné polibky na tvář. „Objednala jsem si bílé italské víno. Jiskřivé, lehké a dobře vychlazené, jak tvrdil číšník. Zdá se mi, že on je jeho protikladem. Chci říct, že je trochu přihřátý. A vida, tady ho máme.“ Gillian se usadila naproti ní. Číšník přinesl sklenku Pinot Grigio a obracel vyholenou hlavu od jedné sestry ke druhé, dokud si trochu vína nevylil na ruku. „Ach, božíčku!“ „Jsme dvojčata,“ řekla Gillian dřív, než se stačil zeptat. „Nenacházím slov. Ta podoba je vskutku dechberoucí.“ Melina se na něho chladně usmála. „Moje sestra by si ráda objednala něco k pití, jestli vám to ovšem nevadí.“ Její tón byl stejně ledový jako víno. Číšník se vzpamatoval. „Zajisté. Promiňte, co to bude?“ „Sodovka. Hodně ledu a plátek limety, prosím.“ „Prontomente jsem zpátky. A pak si vám dovolím nabídnout naše dnešní speciality.“ „Nemůžu se dočkat,“ utrousila Melina, jakmile odplul. Gillian se k ní naklonila a zašeptala: „Co je to za slovo, prontomente?“ „A co dechberoucí?“ Obě se nezadržitelně rozesmály. „Jsem ráda, že se usmíváš,“ poznamenala Gillian. „Když jsem přišla, vypadala jsi navrčeně, jen zaštěkat.“ „Jsem trochu podrážděná,“ připustila Melina. „Ráno jsem doprovázela jednu spisovatelku na letiště. Odlétala v pět padesát osm! Mám dojem, že propagační agentury rezervují letenky na tyhle nekřes:anské hodiny jenom proto, aby nás, mediální doprovod, provokovaly.“ 7
„A kdopak byl to ranní ptáče? Někdo zajímavý?“ „Zapomněla jsem, jak se jmenuje. Napsala zatím jedinou knihu: Pečujte o své děti jako o domácí zvířátka. Podtitul: S ohromujícími výsledky.“ „Jako že třeba dvouleté dítě má udělat ‚sedni‘ a štěkat na povel?“ „Nevím, nečetla jsem to. Ale ona není žádná nula. Momentálně je podle New York Times třetí na žebříčku bestsellerů.“ „Děláš si legraci.“ „Přísahám. Stačí chytlavá reklama a prodáš cokoliv. Dneska bych mohla vydat knihu klidně i já. Jenom mě ne a ne napadnout, o čem psát.“ Na chvíli se zamyslela. „Co třeba neslavné zážitky se slavnými osobnostmi, se kterými jsem musela přetrpět den? Ale to by mě asi někdo žaloval.“ Číšník přinesl sodovku a stříbrný košíček s pečivem. Okázale přednesl nabídku dne, která obsahovala víc přívlastků než vlastních názvů jídel. Když si objednaly jen avokádo plněné krevetovým salátem, uraženě se vzdálil. Melina přidržela košíček a Gillian si ulomila kousek maličkého krekru sypaného kousky pekanových ořechů. „Mohla bys třeba popsat, jaké je to být jednovaječným dvojčetem.“ „Příliš široké téma. Musela bych zvolit užší záběr.“ „Stejné oblékání, ano či ne?“ „Třeba.“ „Soupeření o pozornost rodičů?“ „To už je lepší. A co třeba nadpřirozené telepatické spojení?“ Melina usrkla vína a přitom pozorovala Gillian přes okraj sklenice. „Které mi našeptává, že moje dvojče dneska vypadá neobyčejně zadumaně. Pročpak?“ Gillian otřela krekr, oprášila si mouku z prstů a pak teprve odpověděla. „Udělala jsem to.“ „Co?“ „Vždy: víš.“ Rozpačitě ztišila hlas. „To, o čem jsem posledních pár měsíců uvažovala.“ Melina se málem zadusila. Kouřově zbarvenýma očima sklouzla ke Gillianinu klínu, ale stůl jí bránil v pohledu. Gillian se zasmála. „Ještě nic nepoznáš. Jdu přímo z kliniky.“ 8
„Chceš říct, že dneska? Že tady spolu mluvíme a ze mě už možná je nastávající teta?“ Gillian se znovu zasmála. „No, pokud ti drobečkové dělají, co mají, a pěkně plavou, kam je třeba…“ „Bože, Gillian!“ Rychle usrkla ještě trochu vína. „Tys to vážně udělala? Doopravdy? Chováš se tak… normálně. Tak uvolněně.“ „Gynekolog by měl ze mě radost. Chtěl, abych se uvolnila. Jako kdybych mohla! Lehátko mělo třmeny studené jak led, takže se o nějakém uvolnění vůbec nedalo mluvit. A pak ty myšlenky! Nerozhodovala jsem se lehce.“ Umělé oplodnění spermatem dárce. Gillian zvažovala pro a proti celé měsíce. Melina to věděla, ale přesto si nemohla odpustit jisté pochybnosti. „Zvážila jsi to ze všech stran, Gillian?“ „Myslím, že ano. Doufám. Ale určitě by se našlo něco, co jsem zapomněla promyslet.“ Právě nedomyšlené souvislosti Melinu znepokojovaly, ale nechala si své obavy pro sebe. „Byly okamžiky, kdy jsem byla tak nerozhodná, že jsem měla chu: pustit všechno z hlavy. Zapomenout, že mě to napadlo. Ale jakmile se prvotní myšlenka ujala, nedokázala jsem se jí zbavit.“ „To je dobré znamení. Pokud se člověk nějakého nápadu takhle chytí, mívá většinou dobrý důvod ho uskutečnit.“ „Po fyzické stránce mi nic nebránilo. Jsem dokonale zdravá. Přečetla jsem si o alternativních metodách početí všechno, co jsem sehnala. Čím víc jsem toho věděla, tím méně jsem si byla jistá. Dokonce jsem se to snažila sama sobě rozmluvit.“ „A?“ „A nedokázala jsem vymyslet žádný důvod proti.“ Š:astně se zazubila. „Tak jsem to udělala.“ „Byla jsi na Watersově klinice?“ Gillian přikývla. „Mají vysokou úspěšnost a dobrou pověst. Doktor byl sympatický, velmi laskavý a trpělivý. Podrobně mi všechno vysvětlil. Než jsem se rozhodla, věděla jsem vše.“ Obličej měla rozzářený radostí. „Nemůžu uvěřit, žes mi nic neřekla. Šla bych s tebou, kdybys chtěla. Držela bych tě za ruku. Pomáhala bych ti.“ „Vím, že se na tebe můžu spolehnout. Kromě tebe a Jema jsem 9
o tom s nikým nemluvila. Promiň, že jsem ti nic neřekla. Ale, Melino…“ podívala se na ni naléhavě. „Prosím tě, pochop mě. Zvážila jsem vaše názory a předsudky.“ „Já…“ „Vyslechni mě, prosím tě. Můžete si samozřejmě myslet, co chcete, ale oplodnění podstupuji já. Bude-li úspěšné, já donosím plod a porodím dítě. Proto se musím rozhodnout sama. Chtěla jsem ti o tom říct. Ale jakmile jsem se rozhodla, nechtěla jsem názor…“ „Měnit.“ „Ani zpochybňovat.“ „Tohle respektuji. Opravdu.“ Na důkaz toho vzala Gillian za ruku a rychle ji stiskla. „Jem byl s tebou?“ „Ne.“ „Pořád tomu nemůžu uvěřit,“ řekla Melina a znovu se jí rychle koukla na břicho. „A jak…? Jak vlastně…?“ „Včera jsem si při zkoušce moči zjistila zvýšenou hladinu hormonů, což znamená, že během čtyřiadvaceti až šestatřiceti hodin nastane ovulace. Zavolala jsem na kliniku a objednala se. Všechno probíhá hrozně odborně. Používají nitroděložní katetr.“ Melina bez dechu naslouchala. „Bolelo to?“ „Ani trochu.“ „Odkud vzali sperma?“ „Jak to myslíš?“ Melina se zazubila. „Zajímá mě zeměpisné hledisko.“ „Watersova klinika má vlastní spermabanku, ale pro místní pacientky raději používají vzorky získané jinde.“ „Myslí na všechno.“ „Ten můj přišel z velmi solidní spermabanky v Kalifornii. Přivezli ho dneska ráno uložený v suchém ledu. Potom ho rozmrazili a vyprali…“ „Cože?“ „Odborný termín. Semeno se smíchá s proteinem a pak se odstředí. Takže do katetru se nasaje vlastně jakési koncentrované sperma.“ „Napadá mě tisíc vtipů, ale raději ti je nebudu vyprávět.“ „Děkuji.“ 10
„Cítíš nějakou změnu?“ „Ne. Po zákroku jsem se dokonce trochu prospala. Musí se po něm zůstat aspoň půl hodiny ležet. Pak přišla sestra, řekla mi, abych se oblékla a zastavila se u doktora. Povzbudil mě, abych se nenechala odradit, kdyby se to náhodou napoprvé nepovedlo. Vyslechla jsem přednášku o úspěšnosti kliniky a šla rovnou za tebou.“ Melina spokojeně hleděla do tváře, která byla k nerozeznání od její. „Vida, vida. Vskutku dechberoucí.“ Znovu se pobavily na číšníkův účet. „Nejtěžší ze všeho asi bylo čůrat na tak maličký proužek papíru,“ prohodila Melina. „Chvíli trvá, než to zvládneš. Už mi to začínalo docela jít.“ „Upřímně…“ Melina se zarazila a zamávala rukama před sebou, jako by chtěla nedokončenou větu smazat. „Ne, ne. Radši budu zticha.“ Gillian ale pochopila, co chtěla říct. „Já vím, ty dáváš přednost tradičnímu způsobu oplodnění.“ Melina na sebe vystřelila z pomyslné pistole. „Vidíš do mě.“ „Táta vždycky tvrdil, že máme jeden společný mozek.“ „Budeš si možná myslet, že jsem coura, ale já bych radši brala tělo z masa a krve než katetry a třmeny. Studený kov prostě nemá tu přitažlivost jako horká hruW a chlupaté nohy pod peřinou. O pohlavním orgánu nemluvě.“ „O tom, prosím tě, nemluv!“ „A nechyběl ti aspoň trochu zrychlený dech? Nádherné stoupání na vrchol? Pocit, že život je krásný?“ „Nešlo o sex. Nedělala jsem to pro potěšení, ale proto, abych počala.“ Melina vystřízlivěla. „Já jen tak, aby byla legrace.“ Opřela se o stůl a řekla vážně: „Nejdůležitější je, že chceš mít dítě.“ „TeW jsi to vystihla.“ „Dobře děláš,“ usmála se láskyplně Melina. Na chvíli se zamyslela a pak dodala: „Věčná škoda, že Jem střílí slepými. Mohla bys mít všechno při jednom. Sex i početí.“ Číšník přinesl objednané jídlo. Bylo ozdobené čerstvými maceškami a tak hezky upravené, že byla téměř škoda je sníst. Gillian postrkovala vidličkou nachový kvítek usazený na kopečku 11
krevetového salátu. „Jem si nechal udělat vasektomii dlouho předtím, než jsme se seznámili.“ „Což považuji za velké štěstí.“ Melina zvedla sklenici v tichém přípitku. „Jelikož je trouba.“ „Melino,“ řekla Gillian káravě. „Promiň.“ Jenže Gillian věděla, že omluva není upřímná a že to sestru vůbec nemrzí. „Ale on je ubožák, Gillian. Nejsi s ním š:astná.“ „To není pravda. Jsem š:astná.“ „Vážně? Nezdá se mi, že bys byla po uši zamilovaná. Nebo snad nejsem dost všímavá?“ „Zřejmě. Protože já Jema skutečně miluji.“ Melina skepticky povytáhla obočí. „Opravdu,“ naléhala Gillian. „Žádný vztah přece není dokonalý. Nikdo ti nedá najednou všechno, co bys chtěla. Po žádném člověku nemůžeš chtít, aby splnil všechny tvoje potřeby a touhy.“ „V tvém případě miminko. Chtěla jsi je, když jsi ještě sama byla dítě. Hrála sis s panenkami, zatímco já měla radši kolečkové brusle.“ „Pořád ještě chceš závodit?“ „Ano, a jsem naštvaná, protože se přešlo na in-liny, na kterých je to mnohem těžší.“ Gillian se rozesmála. „Maminka občas říkala, že nás rozezná jen podle kolen.“ „Já je měla samý strup.“ Zasmály se, ale Melina hned zvážněla. „Jestli je Jemova sterilita jediný kaz na vašem vztahu, požádej ho, a: si nechá vasektomii odstranit.“ „Už jsem se pokusila. Nechtěl o tom slyšet.“ „A jak tedy přijal tvé rozhodnutí?“ „Kupodivu dobře. Vlastně kdykoliv jsem se zmínila o nějakých pochybnostech, povzbuzoval mě, abych se nevzdávala.“ „Hmm.“ Melina byla překvapená. „No, už jsem mockrát říkala, že je divný.“ „Víš co, nebudeme se o Jemovi bavit. Vždycky se kvůli němu začneme hádat, a já si nechci dnešní den pokazit. Souhlasíš?“ 12
„Jsem pro.“ Chvíli mlčky jedly a pak Melina řekla: „Jenom ještě jednu maličkost.“ Gillian zasténala, ale Melina pokračovala. „Pokud bude zákrok úspěšný a ty počneš, čeká Jemovu lásku zkouška ohněm.“ „Myslela jsem na to.“ „Chci tě varovat, Gillian. Až se ti narodí miminko, nemusí to být tak růžové, jak sis to vysnila. Nepředstavuj si rodinku jako z reklamy. Ze všeho nejvíc si užijete špinavých plenek. Jem potom možná nebude tak vstřícný, jak bys čekala. Ale abych k němu byla spravedlivá, asi sám věří, že se s tím dokáže vyrovnat.“ Odmlčela se, usrkla vína a vyslovila své znepokojující myšlenky nahlas. Vždycky k sobě byly až nelítostně upřímné. „Trochu se bojím, že změní názor, až bude miminko na světě. Pro muže přece musí být těžké přijmout dítě, které vlastně zplodil někdo cizí. Kdyby nic jiného, určitě se bude cítit trochu nesvůj. Možná i dotčený.“ „S tím počítám,“ řekla Gillian. „Vzala jsem to v úvahu. Ale nemohla jsem se rozhodovat na základě možností a spekulací. Kdybych se nepřestala ptát ‚co kdyby?‘, nikdy bych se k tomu neodhodlala. A nemohla jsem dlouho váhat. Za pár měsíců nám bude šestatřicet.“ „Ani mi nemluv.“ „Biologické hodiny tikaly a nenechaly mě na pokoji. Musela jsem je konečně vzít na vědomí.“ „Chápu.“ Gillian zadumaně položila vidličku. „Opravdu, Melino? Vážně mě chápeš?“ Odjakživa se navzájem ujiš:ovaly o správnosti svých rozhodnutí. Melina si cenila Gillianiných názorů. Důvěřovala jí víc než komukoliv jinému a věděla, že Gillian to cítí stejně. „Ano,“ odpověděla Melina zamyšleně. „Chápu tě. Jenom jsem nikdy necítila potřebu mít dítě.“ Lítostivě se usmála a dodala: „Takhle je to nakonec lepší, ne? Můj život, moje budoucnost, všechno patří práci.“ Natáhla se přes stůl a pevně stiskla sestřinu ruku. „Mateřský instinkt je možná jediný rozdíl mezi námi. Zdá se, že ho máš za 13
obě, za sebe i za mě. A jestli je tak silný, nebylo by správné nebrat ho na vědomí. Musela jsi mu vyhovět, protože jinak bys nemohla být š:astná. Vybrala sis to nejlepší řešení.“ „Ach Bože, doufám, že ano.“ Melina byla překvapena silou citu, který jí zazněl v hlase. „Chci dítě strašně moc, ale co když… co když to dítě nebude chtít mě?“ „Cože?“ „Co když můj mateřský instinkt je falešný a já budu špatná matka?“ „Ani náhodou.“ „To říkáš jen proto, že víš, co chci slyšet.“ „Brala jsem si snad někdy servítky? Ujiš:uji tě, že budeš dokonalá máma.“ „Chtěla bych.“ Hlas, výraz, všechno překypovalo naléhavou touhou. Ani jedna nebyla přecitlivělá, ale teW se zdálo, že má Gillian slzy na krajíčku. Možná za to mohla zvýšená hladina hormonů, možná hloubka jejích citů. „Ze všech rozhodnutí, která jsem v životě udělala, je tohle nejdůležitější. Pravděpodobně je nejzávažnější ze všech, která ještě kdy udělám. Nechci selhat v něčem, co pro mne tolik znamená. Prostě nesmím.“ „Ty neselžeš,“ prohlásila Melina s určitostí. „Chci, aby moje dě:átko bylo se mnou tak š:astné, jako budu já š:astná s ním. Nebo s ní.“ „Bude to nejš:astnější dítě na světě. Staneš se nedostižným vzorem úspěšného rodiče. Nějakou nesmyslnou možností selhání se vůbec netrap. Vymaž ji. Zapomeň na ni.“ Když Gillian viděla, jak vehementně sestra její rozhodnutí podporuje, s úlevou se usmála. Zamrkala, aby zahnala z očí slzy. „No dobrá. Pochybnosti oficiálně smazány a zapomenuty.“ „Výborně. Tak tohle bychom díky bohu měly za sebou. Na tebe a na moderní lékařskou vědu. Na mikroskopické pulečky. A: udělají, co se od nich očekává!“ Melina pozvedla sklenici vína. Při:ukly si. „Míra úspěšnosti je jenom dvacet pět procent, i když všechno správně funguje. Možná se budu muset pokusit víckrát,“ řekla Gillian. 14
„Maminka ovšem tvrdila něco jiného, když jsme si poprvé chtěly s někým vyjet autem.“ Zasmály se, protože si vzpomněly, jakým nepřekonatelným studem matka trpěla, kdykoliv měla s dcerami hovořit o sexu a varovat je před jeho úskalími. „Pamatuješ na tu přednášku? Nikdy předtím jsem netušila, kolik je pro pohlavní orgány a pro soulož opisných výrazů! Ale rozhodně se z ní nedalo nepochopit, že na zplození dítěte stačí jeden pokus,“ zvolala Melina. „Uvidíme. Doktor mě ujiš:oval, že mi dali dobré plaváčky.“ „Vážně řekl plaváčky?“ „Přísahám.“ Zachichotaly se jako puber:ačky nad neslušným vtipem. Pak Melina pokynula číšníkovi, aby odnesl talíře, a objednala kávu. „A co dárce?“ „Pouhé číslo vybrané z katalogu spermatu. Něco jako když si objednáváš zboží po internetu. Ze všech kandidátů nejlépe vyhovoval mým požadavkům.“ „Barva vlasů. Barva očí. Typ postavy.“ „Ano, a také zájmy, původ, vzdělání a IQ.“ „Takže sis prostě zvolila číslo z katalogu?“ „Takhle vypadá vědecký postup.“ „Biologie. Lidská reprodukce převedená do čistě medicínské podoby.“ „Přesně.“ „Ale…“ Gillian se usmála. Věděla, že se chytila do pasti. Nedokázaly jedna před druhou dlouho skrývat myšlenky. „Ale já jsem lidská bytost a moje tělo není zkumavka. S pomocí bezejmenného člověka snad stvořím nový život. Dítě. Osobnost. Duši. Až se mi z toho točí hlava. Samozřejmě, že mě dárce zajímá. Kdo to je a jak vypadá,“ řekla tiše s pohledem upřeným do prázdna. „Přirozeně. Je normální, že o něm chceš něco vědět. A nemáš nějakou stopu?“ „Vůbec nic. Nejspíš je to student medicíny, který si potřeboval trochu přivydělat.“ „A který si ho rád vyhoní. Ale to všichni chlapi, nebo ne?“ 15
Melina mrkla na muže u vedlejšího stolu. Polichoceně jí oplatil úsměvem. Gillian sledovala výměnu pozorností a pak sestru napomenula. „Chovej se slušně,“ zašeptala. „Vždy: neví, co jsem říkala.“ Tím se od sebe lišily. Melina se většinou netajila s ničím, co jí přišlo na mysl. Gillian byla uzavřenější. Melina říkala a dělala věci, které Gillian sice také napadly, ale raději si je nechávala pro sebe. Melina jednala bez rozmýšlení. Vrhla se po hlavě z vysokého skokanského můstku, zatímco Gillian se křečovitě držela jeho kraje a ke skoku se odhodlala až po dlouhé době. Melina obdivovala rozvahu svého dvojčete. Gillian jí záviděla odvahu. Melina nechala pána u vedlejšího stolu, a: si myslí, co chce, a zeptala se Gillian, za jak dlouho se dozví, jestli umělé oplodnění zabralo. „Za týden půjdu na krevní testy.“ „Celý týden! Musíš dodržovat nějaký režim?“ „Ne. Můžu dělat to, co obvykle.“ „Práce?“ „Odpoledne mám schůzku.“ „A jak to máš s pohlavními záležitostmi?“ „Pohlaví jsem stále ještě ženského.“ „Velice vtipné. Víš, co jsem myslela.“ „Vím. Ne, žádná omezení. Doktor dokonce řekl, že pokud mám partnera, který se se mnou bude o dítě starat, doporučuje sex co nejdříve. U sterilních párů, které se po vyčerpání všech ostatních možností pokoušejí o oplodnění spermatem dárce, je to prý z psychologického hlediska žádoucí. Když spolu souloží v den, kdy bylo provedeno umělé oplodnění, je vždycky určitá šance, že…“ „Že nakonec vajíčko přece jenom bylo oplodněno partnerovým spermatem.“ „Přesně.“ Melina si přitiskla ukazováčky na spánky. „Kristepane, tohle jde…“ „Hluboko, já vím. Musíš zvážit miliardy hledisek. Nekonečné spousty různých vlivů. Promyslet a pokusit se vyřešit etické 16
a náboženské otázky. Ale nelituji. A nechci začít znovu přezkoumávat své rozhodnutí. Jestli nepočnu tentokrát, určitě se pokusím znovu. Ještě nedávno jsem měla o mateřství mlhavou představu. Bylo to něco, co čeká někde v daleké budoucnosti. Ale teW, když jsem udělala krok nutný k početí, mám naprosto jasno. Chci dítě i se špinavými plenkami. Se vším všudy. Strašně moc. Syna nebo dceru. Někoho, o koho se budu starat. Kdo bude potřebovat mou lásku. A od koho já budu lásku dostávat.“ Melina ztěžka polkla. „Pokoušíš se mě rozbrečet?“ Gillian zamrkala, aby rozehnala vlastní slzy. Zlehka se dotkla břicha a řekla: „Bude to dlouhý týden.“ Melina popotáhla. Zlobila se na sebe, že se nechala rozcitlivět. „Potřebuješ přijít na jiné myšlenky, aby ti rychleji uběhl čas. Nějaké rozptýlení,“ prohlásila. „Například?“ „Přemýšlím.“ Nataženými prsty si poklepávala na rty. Za okamžik ji osvítil úžasný nápad, ale hned vzápětí se dostavila zlost. „K sakru! Tohle ti snad ani nemůžu navrhnout,“ zvolala a udeřila dlaní do stolu. „Co?“ „Ále, no a co se může stát?“ rozhodla se náhle. Naklonila se přes stůl a vzrušeně řekla: „Jdi dnes večer místo mě.“ „Cože? Kam?“ „Hádej, koho mám doprovázet.“ „Nejspíš mě nezajímá.“ „Ale zajímá. Christopher Hart.“ „Ten astronaut?“ „Aha! Rozsvítily se ti oči, sotva jsem vyslovila jeho jméno.“ „Jestli se rozsvítily, pak proto, že žasnu, o jak významnou osobnost se budeš starat. Je pravda, že se zrovna vrátil z vesmíru?“ „Před třemi měsíci. Absolvoval let raketoplánem, aby zachránil důležitý vojenský satelit. Klíčový význam pro světový mír nebo tak něco.“ „A co dělá v Dallasu?“ „Má převzít od spolku studentů a absolventů zdejší Metodis17
tické univerzity nějaké významné vyznamenání. Předání proběhne v hotelu Adolphus během honosné recepce, na kterou je předepsaný smoking. Chceš se s ním seznámit?“ usmála se pokušitelsky. „Vždy: se v tvé práci vůbec nevyznám!“ zvolala Gillian. „Zrovna jako ty bys neuměla prodávat nemovitosti.“ „Ty to máš složitější. Musíš rozumět úrokovým sazbám a pozemkovým mapám a tak. Při mé práci nepotřebuješ myslet. Co bys chtěla vysvětlit?“ „Spoustu věcí.“ „Nic na tom není. Prostě ho na začátku vyzvedneš a na konci odvezeš.“ Popis povinností byl silně zjednodušený. Sama musela nejdříve projít dlouhými učednickými léty, než její zaměstnavatel odešel na odpočinek a firmu jí prodal. Pod Melininým vedením podnikání vzkvétalo. Pokud slavná osobnost nepřijela do Dallasu s vlastním doprovodem, přebírala za ni Melina nebo některý ze tří pečlivě vybraných a vyškolených zaměstnanců odpovědnost až do chvíle, kdy ji vypravili na další cestu. Melina dělala řidičku, důvěrnici, nákupčí – cokoliv klient potřeboval. Občas reptala na nesmyslnou pracovní dobu, ale nikdy si doopravdy nestěžovala, protože svou práci milovala. A se vším si věděla rady. Ani ji nenapadlo, že by Gillian nemohla na jeden večer zaujmout její místo. Sestry neměly nikdy potíže s navazováním kontaktů a Gillian v přítomnosti plukovníka Christophera Harta jistě neoněmí trémou. Prodávala nemovitosti významnějším lidem, než byl on. Navíc se na jeden večer dostane z dosahu Jema Henningse, což Melina považovala za další výhodu. „Víš, kde je Adolphus, že?“ „Zapomeň na to, Melino,“ řekla Gillian s důrazem na každém slovu. „Bydlí v hotelu Mansions. Vyzvedneš ho tam a odvezeš do města…“ „Poslouchej mě.“ „Nebudu poslouchat chabé výmluvy. Ještě jsi mi neřekla žádný pořádný důvod proti.“ 18
„A co třeba, že nejsme děti. Pro dospělé se takovéhle hry nehodí.“ „Záměna by nám prošla i dneska.“ „Samozřejmě, ale stejně nepřichází v úvahu.“ „Proč?“ „Protože je to bláznivý nápad.“ „Plukovník Hart o mně skoro nic neví, tak co by se mohlo stát?“ Gillian nechtěla jejím argumentům popřát sluchu. „Mám dost vlastních starostí! Chystám smlouvu pro jednu novou reklamní agenturu. Chtějí koupit objekt za tři miliony. Musím se s nimi odpoledne setkat, abychom probrali podrobnosti. A navíc má večer přijít Jem. Takže ne, děkuji za nabídku.“ „Christopher Hart je frajer, frajer, frajer,“ popichovala Melina zpěvavě. „Můžeš mi pak o něm vyprávět.“ „Poslední šance. Poprvé, podruhé…“ „Ne, Melino.“ „Potřetí. Odklepnuto.“ Melina si vyžádala účet a zaplatila. Vyšly před módní restauraci a čekaly, až jim zřízenci přivezou auta. Jeden z nich na ně tak upřeně zíral, že málem nacouval do cizího vozu. Při loučení si Melina neodpustila poslední rýpnutí. „Budeš litovat, že sis nechala ujít takovou příležitost.“ „Pěkně děkuji.“ „Gillian, vždy: on je národní hrdina! Strávila bys s ním večer. Lepší dárek jsem ti nedala od té doby, co jsem ti ukázala zvedací podprsenku.“ „Oceňuji tvou péči.“ „Aha, už rozumím. Jsi ještě pořád nafučená.“ „Nafučená?“ „Protože jsem ti minulý měsíc nemohla sjednat schůzku s Kevinem Costnerem. Gillian, říkala jsem ti tisíckrát, že měl hrozně nabitý rozvrh. Prostě to nešlo.“ Gillian se rozesmála, naklonila se a políbila sestru na tvář. „Nejsem nafučená. Jsi moje hodná sestřička.“ „A ty moje.“ „Užij si s astronautem.“ 19
„Budu se snažit,“ protáhla a zamrkala. „Budu chtít slyšet podrobnosti,“ zavolala ještě Gillian, když nastupovala do vozu. „Musíš mi všecičko vyprávět.“ „Slibuju. Ozvu se ti hned, jak se dostanu domů.“ Pouští vál silný vítr. Zvedal písek, vrhal jej proti svahu hory a rozhazoval mezi porost zakrslých keřů. Na vrcholku, kde byl vzduch řidší a chladnější, týž vítr hrál na šafránově zbarvené listy osik jako na kastaněty. Uprostřed osikového háje leželo ohrazené sídlo a splývalo s okolím tak dokonale, že pro řidiče na dálnici, která se hluboko pod ním plazila přes pouš:, zůstávalo téměř neviditelné. Budovy byly postavené z pečlivě vybrané skotské žuly. Na šedém pozadí kamene se klikatily potůčky barev, které dokonale ladily s šedohnědými, okrovými a žlutohnědými odstíny okolní krajiny. Stinná terasa ve třetím patře hlavní budovy sloužila jako chrám pod širým nebem. Někdo tam právě dlel na modlitbách. Koleny spočíval na hnědém sametovém polštáři zdobeném složitou výšivkou. Dostal ho jako pozornost od jedné obdivovatelky. Prý ho koncem minulého století přivezli emigranti z Ruska. Rodinná památka, vzácnost, která měla pro dárkyni nesmírnou cenu. Znamenala nejvyšší obě:, obrovskou poctu obdarovanému. Měl skloněnou hlavu. Husté světlé vlasy se zdály téměř bílé, hedvábně jemné, andělské. Oči měl zavřené, rty se pohybovaly v němé prosbě. Ruce měl sepjaté pod bradou. Vypadal jako ztělesnění zbožnosti. Bohem dotýkaný, Bohem požehnaný, Bohem přijatý. Nebylo tomu tak. V širokých skleněných dveřích, které oddělovaly terasu od rozlehlé místnosti, se objevil člověk v přísném černém obleku. Neslyšně se přiblížil ke klečícímu muži a položil vedle něj list papíru. Jeden roh zastrčil pod sametový polštář, aby ho vítr neodvál. Potom odešel stejně tiše, jako přišel. Muž na modlitbách přestal vysílat prosby k nebesům, vzal vzkaz a prohlédl si razítko s označením času. Dnes. Před necelou hodinou. 20
Četl zprávu a po hezké tváři se mu pomalu rozléval úsměv. Dlouhýma štíhlýma rukama si lístek přitiskl na hruW, jako by pro něho představoval nezměrnou hodnotu. Znovu zavřel oči. V opojení pozvedl tvář ke slunci. Avšak nevzýval jméno Boží. Vroucně zašeptal: „Gillian Lloydová.“
21