Skip to main content

0038918

Page 1

001-003_Sestava 1 1/8/18 9:10 AM Strรกnka 3

SUSANNA

K EARSLEYOVA` ` OHNIV Y ` PTAK


THE FIREBIRD Copyright © 2013 by Susanna Kearsley All rights reserved Translation © Petra Pachlová, 2018 ISBN 978-80-249-3529-4

Ohnivy_ptak.indd 4

5.1.2018 15:28:06


Tuto knihu věnuji Lee Ann Rayové, která jako první navrhla, aby Robbie dostal svůj vlastní příběh.

Ohnivy_ptak.indd 5

5.1.2018 15:28:06


Ač znaven jsem touláním přes pustou zem i vrchy, přec najdu místo, kam odešla mi… W. B. Yeats: Píseň toulavého Aenguse

Ohnivy_ptak.indd 6

5.1.2018 15:28:06


Kapitola první To ráno vyslal svou mysl, aby mě našla. Byla jsem v metru, půl minuty od Holland Parku, v tom otupělém, ne zcela bdělém stavu, co vždycky vyplňuje dobu mezi ranním šálkem kávy a tím, který si už brzy dám u svého pracovního stolu. Skoro jsem si nevšimla, když se jeho myšlenky dotkly mých. Tehdy se to nestávalo často a ještě méně často jsem ho k sobě pouštěla, jenže v té chvíli mé vlastní myšlenky jen tak pluly a já věděla, že ty jeho taky. Vlastně podle toho, co jsem viděla kolem něj – část stropu a matně osvětlené zdi –, jsem hádala, že je nejspíš ještě v posteli a teprve se probouzí. Nemusela jsem ho vytěsnit. Už se sám s omluvami stahoval. Promiň. To slovo nezaznělo, přesto jsem slyšela slabý omluvný tón jeho známého hlasu. A pak se vytratil. Vedle mě ztěžka dosedl muž a namáčkl se až na mé sedadlo. Pro moje obnažené city byl i tenhle malý nechtěný kontakt až příliš. Vstala jsem, opřela se o kousek stěny u nejbližších dveří a snažila se držet rovnováhu, dokud jsme nedorazili na Bond Street. Když se dveře rozevřely, vklouzla jsem zase do bezpečí a pohodlí svých rutinních zvyklostí, rychlé kroky jsem sladila s kroky ostatních a ta pohybující se masa, v níž lidé psali textovky nebo něco povídali, se valila vzhůru a pak 7

Ohnivy_ptak.indd 7

5.1.2018 15:28:06


ven turnikety až na chodník, kde se každý s hlavou skloněnou vydal odhodlaně jinou cestou za svým cílem. Ráno bylo na srpen krásné. Dusné, vlhké vedro ustoupilo čerstvému vzduchu, který sliboval teplo, ale nehrozil, a nebe bylo jako vymetené a dokonale modré. Sotva jsem si toho všímala. Myslela jsem na potemnělou místnost a šedivější světlo, které zvěstovalo mraky a možná i déšť, na ruku, která se pomalu vsunula do mého zorného pole, když si chtěl po probuzení protřít oči. Byla to jeho levá ruka a nebyly na ní žádné prsteny. Alespoň jsem si myslela, že na ní žádný prsten nevidím. Zarazila jsem své myšlenky dřív, než měly možnost zatoulat se dál a zradit mě. Je to jedno, připomněla jsem si rozhodně, a abych se ujistila, že jsem se slyšela, pronesla jsem ta slova nahlas: „Je to jedno.“ Ucítila jsem pohledy lidí, kteří kráčeli blízko mě. Přemýšleli, jestli nejsem trochu bláznivá, a já maličko zrudla, hlavu sehnula ještě níž a zahnula za roh do South Molton Street, maličkého útočiště chodců, plného luxusních obchodů, kaváren a galerií. Vždycky mi to tady připadalo klidnější, bláznivý shon Bond Street jsem rázem nechala za sebou. Míjela jsem elegantní staré budovy s krásnými dveřmi, až jsem došla k domu s novou bílou fasádou, na níž byla připevněná draze vypadající měděná tabulka, kde pěknými písmeny stálo: Galerie St. Croix, ruské umělecké artefakty a umění, III. p. Pojmenování galerie patřilo k Sebastianovým drobným marnivostem – navzdory francouzskému příjmení byl skrz naskrz Angličan narozený do rodu, jehož hampshirské kořeny nejspíš sahaly až k normanskému záboru. Ale Sebastian byl obchodník a pro obchodníky s uměním jako on bylo naprosto zásadní vytvořit si správnou image. 8

Ohnivy_ptak.indd 8

5.1.2018 15:28:06


Věděla jsem, že i já jsem toho součástí, protože jsem měla správný vzhled, správný původ, správná doporučení a vždycky jsem se oblékala tak, abych do své role zapadla. Když mě ale před dvěma roky najímal, nijak se netajil tím, že tak činí kvůli mým schopnostem – nejenže jsem měla magisterský titul z ruských studií a dějin umění, ale taky jsem plynně mluvila rusky a moje přirozená potřeba organizovanosti zapůsobila na jeho silný smysl pro pořádek; a měla jsem, jak to nazýval, „potenciál“. Vynaložil úsilí, aby mě zformoval, vedl mé kroky a učil mě, jak při aukcích získat co nejvíc a jak obratně jednat s obtížnějšími zákazníky. Ušla jsem dlouhou cestu od poměrně nezkušené mladé ženy, kterou jsem bývala, když mě přijal. Přetvořil i budovu galerie. Sídlili jsme ve třetím patře, v prostorách, v nichž se věnovala pozornost každému detailu stejně jako v penthousu. I ve výtahu bylo zrcadlo, což mi to ráno nepřipadalo nijak vzrušující. Mračila jsem se, když se dveře výtahu otevřely do elegantní recepce, kde nad stolem, u kterého sedávala naše bývalá asistentka, visel obraz prodavačky květin od Natalie Gončarovové. Asistentka od nás musela nečekaně odejít, a tak jsem uplynulý týden vedla pohovory, abychom na její místo někoho najali, a o práci navíc jsme se zatím se Sebastianem podělili. Nebylo snadné najít člověka, který by po estetické stránce vyhovoval Sebastianově vkusu. Nespokojil se u něj jen se schopnostmi nebo úrovní. Chtěl někoho, kdo by působil jako obraz Gončarovové – ten, který pověsil nad stůl, protože to bylo to první, čeho si každý zákazník při vstupu do galerie všiml. Měl na něj nabídky. Několik našich klientů si mohlo dovolit zaplatit klidně milion liber, jenže Sebastian nepotřeboval peníze. 9

Ohnivy_ptak.indd 9

5.1.2018 15:28:06


„Když ho prodám,“ řekl mi jednou, „pak uspokojím jen jednoho klienta. Když ho nechám, kde je, pak si každý z nich bude myslet, že jednou může být jeho.“ Nefungovalo to tak jen s uměním. Nebyla náhoda, že k mnoha našim věrným a nejlepším klientům patřily ženy, které vzhlížely k Sebastianovi stejně jako na prodavačku květin Gončarovové – jako na cenu, která se dá získat, pokud tomu věnují čas a úsilí. Když jsem procházela kolem skleněné stěny jeho kanceláře do té své, všimla jsem si, že je u něj nějaká žena. Nerušila bych jejich jednání, ale on mě uviděl a kývl, abych šla dál, tak jsem strčila do dveří a vstoupila. Sebastian se na mě vždycky usmíval zcela profesionálně, a i kdyby ne, byla jsem vůči němu úplně imunní. Na můj vkus byl moc bohatý. Když se naklonil dopředu, pod rukávem na míru šitého saka se zablýskly zlaté hodinky a vypadal tak dokonale, až jsem ho málem podezřívala, že na něm každé ráno pracuje tým stylistů – od naleštěných bot až po umně rozcuchané, karamelově zbarvené vlasy, které byly učesané s přesnou dávkou předstírané ledabylosti. „Nicolo,“ oslovil mě a začal s představováním, „tohle je Margaret Rossová. Slečno Rossová, má obchodní partnerka Nicola Marterová.“ Slečna Margaret Rossová vůbec nevypadala tak, jak bych očekávala, tedy ne jako naše typická zákaznice. Byla prostě oblečená, ale s takovou péčí, že mi hned bylo jasné, jak velké úsilí vynaložila, aby vypadala co nejlíp. A ač jsem obvykle dost dobře dokázala odhadnout věk, u ní jsem byla v koncích. Jistě byla tak o deset let starší než já, takže jí bylo nejmíň čtyřicet, ale i když její oblečení a způsob, jakým se chovala, napovídaly, že by mohla být i starší, v jejím klidném pohledu bylo něco výrazně mladistvého, dokonce nevinného. 10

Ohnivy_ptak.indd 10

5.1.2018 15:28:06


„Dobré ráno.“ Byla Skotka. „Mrzí mě, že jsem plýtvala časem pana St. Croixe.“ Sebastian, jenž ve svém šarmu nepolevil, jen zavrtěl hlavou. „Ne, vůbec ne. Vždyť od toho jsem tady. A i když se to nedá prokázat, máte úžasný příběh, který můžete vyprávět vnoučatům.“ Sklopila oči k zemi, jako by se snažila zakrýt zklamání. „Ano.“ „Povězte to Nicole.“ Sebastian mluvil uklidňujícím tónem, aby měla pocit, že to, co chce sdělit, je fascinující, i když nebylo. To uměl dobře. Pak se obrátil na mě: „Přinesla na ocenění tuhle vyřezanou sošku.“ Při prvním pohledu mi to připadalo jako obyčejný kus dřeva zakřivený tak, aby pasoval do jeho zvednuté dlaně, ale když jsem se podívala znovu, viděla jsem, že to je malý vyřezaný ptáček s křídly těsně složenými po stranách – asi vrabec nebo střízlík. Sebastian pokračoval: „Její rodina předmět vlastní už… jak dlouho?“ Margaret Rossová na jeho jemnou narážku odpověděla: „Skoro tři sta let, tak mi to alespoň bylo řečeno. Jeden můj předek dostal předmět od carevny Kateřiny Ruské. Ne Kateřiny Veliké,“ dodala zasvěceně. „Od první Kateřiny.“ Sebastian se povzbudivě usmál. „Vdova po Petru Velikém, ano. Takže se pohybujeme někdy ve dvacátých letech osmnáctého století. Opravdu to může být takhle staré.“ Zvedl vyřezaný předmět, jako by měl nevyčíslitelnou hodnotu, a prohlížel si ho. „My mu říkáme Ohnivák,“ poznamenala Margaret Rossová. „Tak byl v naší rodině vždycky nazýván. Stál pod sklem v domě mé babičky a jako děti jsme se k němu nesměly ani přiblížit. Moje matka řekla…,“ její hlas se sotva znatelně 11

Ohnivy_ptak.indd 11

5.1.2018 15:28:07


zlomil, ale hned pokračovala, „… řekla, že když Andrew zemřel – Andrew byl můj bratr, zahynul v Afghánistánu –, když tedy zemřel a já sama už budu sotva kdy mít nějakou rodinu, má matka řekla, že nemá smysl, aby tam Ohnivák jen tak stál a přišel nazmar. Řekla, že bych ho měla prodat a peníze použít na cestování, po kterém jsem vždycky toužila.“ „Slečna Rossová nedávno svou matku ztratila,“ vysvětlil mi Sebastian. Konečně jsem pochopila, proč se chová tak ohleduplně. „To je mi líto,“ pověděla jsem jí. „Děkuji. Měla roztroušenou sklerózu – neměla lehký život. A cítila se provinile, že jsem zůstala s ní, abych se o ni starala. Ale já pečovala i o tetičky, než zemřely,“ pokusila se usmát, „a ona byla přece má vlastní matka. Nemohla jsem ji nechat samotnou, ne?“ Když jsem se jí znovu zadívala do očí, došlo mi, že mladistvý pohled pramení z toho, že nikdy nemohla žít vlastní život jako žena. Svůj vlastní život odsunula do zapomnění a starala se o druhé. Soucítila jsem s ní. A soucítila jsem i s matkou, která doufala, že její dcera prodá jedinou cennou rodinnou památku a konečně bude mít peníze a pohodlí, aby mohla začít maličko žít. A cestovat. „Jde o to,“ spustil Sebastian laskavě, „že bez nějaké dokumentace či důkazu, čemuž my obchodníci říkáme ,potvrzení původu‘, to zkrátka nemůžeme vědět s jistotou. A je mi líto, ale bez takového potvrzení má tohle ubohé stvoření nepatrnou skutečnou hodnotu. Ani nemůžeme s jistotou určit, že je ruské.“ Podíval se na mě. „Nicolo? Co ty na to?“ Podal mi ptáčka a já ho bez rozmyšlení vzala do ruky. Zapomněla jsem, že do mé mysli to ráno už někdo vstoupil. 12

Ohnivy_ptak.indd 12

5.1.2018 15:28:07


Teprve když jsem toho lehoučkého ptáčka držela, uvědomila jsem si, že jsem udělala chybu. Okamžitě jsem ucítila teplo, které nemělo nic společného se samotnou soškou. Zavřela jsem oči, abych se pokusila ten obraz zarazit, ale jen jsem to zhoršila. Spatřila jsem šikmý pás světla, v němž tančily nepatrné prachové částice. Dvě ženy: jedna starší, ale půvabná, s výrazným černým obočím; druhá uctivě skloněná, možná i klečící, s mladým obličejem obráceným vzhůru, který vyzařoval nejistotu. „Má drahá Anno,“ řekla první žena druhé vytříbenou ruštinou a usmála se. „Nikdy jsi nebyla nikdo.“ Rychle jsem otevřela oči, možná až moc rychle, ale k mé úlevě si toho snad nikdo nevšiml. „Já vážně nevím,“ zavrtěla jsem hlavou a vrátila maličkého vyřezaného ptáčka Sebastianovi. Podíval se na něj s chvályhodnou směsicí obdivu a lítosti. „Potíž je,“ obrátil se na ženu, která se chtěla stát naší klientkou, „že je velmi obtížné takovýhle předmět s jistotou datovat. Pokud je ruský, nejspíš ho vyrobil nějaký venkovan, nikde tu není značka umělce nebo razítko z továrny a není čeho se chytit a bez dokumentace…“ Maličko povytáhl rameno, aby tím gestem naznačil, jak je to nespravedlivé. „Kdyby vám váš předek dovezl ikonu nebo nějaký drobný šperk – s tím bych vám pomoct mohl.“ „Chápu,“ řekla Margaret Rossová posmutnělým tónem. Sebastian naposledy otočil malou vyřezanou sošku v rukou a já věděla, že hledá nějakou drobnost, kterou by mohl pochválit, aby tu ženu odmítl co nejcitlivěji. „Určitě je hodně stará,“ dodal nakonec, „a jistě má za sebou spoustu dobrodružství.“ Margaret Rossová si tím tak jistá nebyla. „Soška stála pod sklem, co si pamatuji, a nejspíš tam byla i dost dlouho před tím.“ 13

Ohnivy_ptak.indd 13

5.1.2018 15:28:07


Nepatrný úsměv, který se jí objevil na tváři, měl v sobě pochopení, jako kdyby dobře věděla, jaké to je stát na krbové římse a sledovat, jak okolo plyne zářivý svět. Viděla jsem, že poraženecky svěsila ramena, když přijala od Sebastiana zpátky vyřezávaného ptáčka, aby ho pečlivě zabalila do několika vrstev zažloutlého pomačkaného jemného papíru. Na náhlý popud jsem se zeptala: „Jak se jmenoval?“ Žena vzhlédla. „Promiňte?“ „Ten váš předek. Ten, který přivezl Ohniváka z Ruska.“ „Byla to žena. Jmenovala se Anna. Ale to je vše, co o ní vlastně víme, její příjmení neznáme. Její dcera se provdala do rodiny Rossů, a tak se ta soška dostala k nám.“ Anna. Na paži jsem ucítila teplé mravenčení. Má drahá Anno… „Třeba byste mohla trochu zapátrat,“ navrhla jsem, „abyste našla nějaké spojení mezi ní a carevnou Kateřinou.“ Ze Sebastianova pohledu jsem nepoznala, jestli je za má slova vděčný, nebo se zlobí, ale začal přizvukovat: „Ano, kdybyste našla nějaký takový důkaz, moc by to pomohlo.“ Znovu se na její tváři objevil ten nepatrný úsměv, který výmluvně hovořil o tom, jaké naděje teď už vkládá do toho, že by něco objevila. „Moje babička se o to jednou pokusila, jak říkala, ale na nic nepřišla. Obyčejní lidé se v knihách o historii neobjevují. A v naší rodové linii nebyl nikdo slavný.“ V duchu jsme uviděla vřelý úsměv. Uslyšela hlas. Nikdy jsi nebyla nikdo. „Nu,“ ozval se Sebastian a začal vstávat, „je mi líto, že jsme vám nemohli víc pomoct. Když nám tu necháte svou adresu, budeme vás mít na paměti, a kdyby některý náš klient žádal něco podobného…“ Cítila jsem se jako zrádce. Ale to už vstala i Margaret Ros14

Ohnivy_ptak.indd 14

5.1.2018 15:28:07


sová a s námi oběma si potřásla rukou. Ten pocit ve mně přetrvával, když jsme ji doprovázeli zpátky k recepci, kde jí Sebastian se vší svou galantností a kouzlem dal svou vizitku a na rozloučenou jí popřál jen vše dobré. Jakmile se dveře výtahu zavřely, obrátil se na mě, přečetl si výraz v mých očích a řekl: „Ano, já vím.“ Jenže nevěděl nic. Nebylo možné, aby to věděl. Za celou dobu, co jsem pro něj pracovala, jsem mu nikdy neprozradila, jaké mám vlastně schopnosti, a i kdybych mu to bývala řekla, jen by mě odbyl. Nazval by to šarlatánstvím podobně jako toho dne, kdy nám naše bývalá recepční pověděla, že chodí za jasnovidkou. „Ne,“ ohradila se, „ona opravdu vidí věci. Má dar – vezme do ruky věc, která patří vám, třeba náhrdelník nebo prstýnek, a leccos vám o vás poví. Říká se tomu psychometrie.“ Pronesla ten výraz naprosto přesvědčivě. Sebastian se na ni úkosem podíval a prohlásil: „Říká se tomu podvod. Nikdo není jasnovidec. Není to možné.“ Neoponovala jsem mu, i když jsem mohla dokázat, že se mýlí. Mohla jsem mu povědět, že já jsem jasnozřivá, a to už tak dlouho, co si pamatuji. Mohla jsem mu povědět, že i já mívám detailní vidiny, když se soustředím na předmět, který vlastnil někdo jiný. A občas, jako třeba dnes, jsem mívala představy, i když jsem se o ně nepokoušela ani se nesoustředila, ačkoli to se mi teď stávalo jen velmi, velmi zřídka. Záblesky nechtěných vidin byly typičtější pro mé dětství a teď jsem musela zavřít oči a skutečně se soustředit, abych využila svůj „dar“ – své prokletí, jak bych to nazvala já. Už před pár lety jsem se rozhodla ho nevyužívat. Před dvěma lety, abych byla přesná. Rozhodla jsem se být normální a měla jsem v úmyslu dál 15

Ohnivy_ptak.indd 15

5.1.2018 15:28:07


zůstat normální, udržet si úctu těch, se kterými jsem pracovala, a ne jejich dloubance a pronikavé pohledy. Neexistoval rozumný důvod, proč jsem se posadila k počítači ve své kanceláři, ignorovala řadu čekajících mailů a místo toho začala pátrat. Našla jsem tři portréty, jež se lišily pózou a věkem zobrazené ženy, ale na všech třech jsem ji snadno poznala díky jejím černým vlasům, výraznému klenutému obočí a vřelým tmavým očím. Byly to tytéž oči, které se to ráno usmívaly v kratičkém záblesku obrazu, který jsem spatřila, když jsem držela dřevěného Ohniváka. Nemohlo jít o omyl – první carevna Kateřina, vdova po Petru Velikém. „Sakra,“ zašeptala jsem. A bylo to od srdce.

16

Ohnivy_ptak.indd 16

5.1.2018 15:28:07


Kapitola druhá Sebastian si toho všiml. „Vždyť ty mě vůbec neposloucháš.“ Vrátila jsem své myšlenky tam, kam patřily, a upřela svou pozornost na něj. „Promiň, co jsi říkal?“ „Teď jsem to zapomněl.“ K večeru před koncem pracovního dne jsme oba, jak jsme říkali, uklízeli. Mě to uklidňovalo, rutinní záležitost, kdy jsme dávali všechno do pořádku, procházeli jsme své programy na následující den a sdělovali si potřebné detaily. Na okamžik se zamračil na svůj mobil, ale pak se mu tvář rozjasnila. „No jistě. Příští víkend. Od čtvrtka do neděle. Máš nějaký program?“ „Ne, nemám. Ale ty ho pro mě určitě máš, když se tak ptáš.“ „No, říkal jsem si, že bych tě poslal do Petrohradu.“ Tím si získal mou pozornost. „Do Petrohradu? A proč?“ „Abys zašla na výstavu.“ Podle toho, jak se na mě díval, když jsem v duchu propočítávala data, mi bylo jasné, že jen čeká, jak dlouho mi potrvá, než si dám dvě a dvě dohromady. Za týden ve čtvrtek bude druhého září. „Myslíš na výstavu Peredvižniků? Tu, co přijede z Ameriky?“ 17

Ohnivy_ptak.indd 17

5.1.2018 15:28:07


Peredvižnici, tedy Putovníci, byla skupina ruských realistických malířů, kteří se pro své liberální politické názory dostali do rozporu s Akademií umění, a tak na protest proti tomu, co považovali za zbytečné „umění pro umění,“ vystoupili z Akademie a založili vlastní skupinu zaměřenou na věrné zobrazení okolní společnosti, ve které žili, včetně všech detailů. I ohyzdných. Koncem devatenáctého století a začátkem století dvacátého, věrni svému jménu, vyrazili se svou výstavou na cesty po celé zemi a zdálo se jen správné, že dnes se jejich práce najdou v různých koutech světa od Holandska až po Tokio. Výstava se připravovala několik let, ambiciózně si zapůjčovala obrazy od muzeí, soukromých sběratelů a galerií a ještě ambiciózněji zařizovala turné od New Yorku přes Paříž až po Sydney. Ale nejdřív bude slavnostně zahájena v Petrohradu a pobude tam několik měsíců. „Chytrá,“ kývl Sebastian. „Jedním z kurátorů je Jurij. Pamatuješ si na Jurije? Řekl mi, že na zahájení přijede Wendy Van Hoeková.“ Čekala jsem, až mi poví zbytek. „Ano?“ „Rád bych, abys s ní uzavřela obchod.“ „S Wendy Van Hoekovou jsem se nikdy nesetkala,“ připomněla jsem mu. Sebastian to považoval za mou výhodu. „Ona tak trochu…“ Zarazil se, jako by hledal slova, která by to vyjádřila slušně, a nakonec se rozhodl pro: „… nahání strach. Jenže bez toho člověk asi těžko může patřit do rodiny Van Hoeků. Bůhví, že její otec při jednáních naháněl hrůzu ještě větší.“ Věděla jsem, že její otec byl jedním z největších soukromých sběratelů v Amsterdamu. Ani s ním jsem se nikdy nesetkala. „To ty bys s ní měl jednat. Zná tě,“ namítla jsem. 18

Ohnivy_ptak.indd 18

5.1.2018 15:28:07


„Myslí si, že ano, to jistě. Ale naneštěstí to, co si myslí, že o mně ví, se jí nelíbí,“ vzdychl. „My spolu moc nevycházíme.“ Zarazil se, protože viděl, jak jsem se zatvářila, a zeptal se: „Co je?“ „Nenapadlo by mě, že existuje žena, která by odolala tvému šarmu,“ poznamenala jsem suše. „Není to žena.“ Nikdy jsem neviděla, že by se Sebastian tak mračil, když šlo o nějakou ženu. To mě zaujalo. „Tak jaký obchod s ní mám dojednat?“ „Má jednoho Surikova. Chci ho koupit. Na výstavě ho uvidíš.“ „A pro koho?“ „Pro Vasilije. Zamiloval se do něj, a znáš Vasilije.“ To tedy ano. Klidný milý muž, jenž osobním kouzlem maskoval až urputnou neústupnost; bez debaty z našich klientů můj nejoblíbenější. Stejně jako jeho rodiče trpěl i on pod sovětským režimem a mučili ho ve vězení Lubjanka, i když o tom hovořil zřídka. Místo toho se zdálo, že je momentálně odhodlaný zaměřit se na krásy tohoto světa, a ne na jeho ošklivosti. Hned to bylo jiné, když jsem věděla, že to dělám pro Vasilije. Navíc jsem měla ráda Petrohrad. Jeden semestr jsem studovala na Petrohradské státní univerzitě a ve městě jsem se dobře vyznala. „Dobře, udělám, co půjde,“ slíbila jsem. V duchu jsem začala počítat zbývající čas a věci, které bylo třeba stihnout. „Musím si koupit nový kufr. Starý mám rozbitý. A ještě před odjezdem si zajdu popovídat s Vasilijem.“ „Běž zítra, jestli chceš. A klidně si vezmi den volna,“ navrhl. „Je pátek, užiješ si prodloužený víkend. Ať si trochu odpočineš.“ 19

Ohnivy_ptak.indd 19

5.1.2018 15:28:07


Způsob, jakým to řekl, mě přiměl povytáhnout obočí. „Vypadám, že si potřebuju odpočinout?“ „Já nevím.“ Přejel mě pohledem a prohlásil: „Nejsi ve své kůži.“ A ještě dodal: „No, kruci, to už je tolik? Přijdu pozdě na skleničku.“ „S kým?“ „S Penelopou.“ Zarazil se, chvíli postál u svého stolu a váhal. „V saku, nebo bez?“ „Na skleničku s Penelopou? V saku.“ „Taky jsem si myslel. Sakra. Kde mám kravatu? Není tamhle na židli za tebou?“ Udělala jsem pár kroků, abych se podívala. „Ne, to je šátek.“ „Šátek?“ Zamračil se. „Jsi si jistá?“ „Samozřejmě že jsem si jistá.“ Dámský šátek v odstínech modré. Barevná kravata, kterou jsem zahlédla teď, ležela úhledně stočená na konci poličky. „Tamhle je.“ Podíval se, kam jsem ukazovala. „Díky.“ Provlékl ji pod límcem, pak rychle přehazoval konce a protahoval je, aby si uvázal windsorský uzel. „Co ty na to?“ „Je křivý.“ „Mohla bys…?“ Postavil se s bradou maličko zdviženou ke stropu a očima zabloudil do strany na modrý hedvábný šátek, který stále visel na židli. „Určitě je její,“ řekl. „Té Skotky z dnešního rána. Margaret…“ „Rossové.“ Utáhla jsem uzel jako už stokrát předtím. Měla jsem bratra, tak jsem to s kravatami uměla. „Nevzpomínám si, že by měla šátek.“ „No ale právě tam seděla. A kromě tebe tu dnes jiná žena nebyla.“ „Nechala tady adresu, ne? Pošlu jí ho poštou.“ 20

Ohnivy_ptak.indd 20

5.1.2018 15:28:07


Ustoupila jsem, Sebastian zvedl ruku a spokojeně uhladil hotový uzel. „Díky. Nevadí ti, že budeš zamykat?“ Ujistila jsem ho, že vůbec ne. Když jsem zůstala sama, vzala jsem modrý šátek ze židle a odnesla ho na pult v recepci, abych ho vložila do obálky a dala na poštu. Bylo to to nejmenší, co jsem mohla udělat. Ať byl můj den jakýkoli, věděla jsem, že ten Margaret Rossové byl horší. Musela být plná naděje, když se dnes ráno vzbudila. Stále věřila, že dřevěnou sošku výhodně zpeněží, aby si mohla koupit kousek štěstí, kousek života. A my ten sen zabili a pošlapali, což se zdálo neomluvitelné. Šátek byl designový kousek. Prsty jsem se dotkla značky. Hermès. Ne levná věc na běžné nošení, ale spíš vzácný doplněk pro výjimečný pocit – něco, co si žena, se kterou jsem se dnes setkala, sotva mohla dovolit ztratit. Našla jsem adresu, kterou nechala Sebastianovi, a pečlivě jsem ji opsala na obálku. A pak jsem šátek vzala a začala ho skládat. To jsem neměla dělat. Když jsem se soustředila, mé vize začínaly mnohem jasněji. Ač jsem nikdy neupadla do skutečného transu, soustředění ve mně vzbuzovalo pocit klidu – pokoj a hluboké uvědomění ne nepodobné tomu, jaké jsem občas zažívala, když jsem odpočívala ve vaně. Postupně jsem v prázdnotě spatřila malou přehlídku pohyblivých obrázků, které se přede mnou míhaly jako roztočený filmový pás, až se náhle jeden obrázek zvětšil a zastínil ostatní. Jako bych sledovala děj filmu v kině. Obraz nebyl zprvu moc jasný. Začal jako náhodný záblesk, tentýž, jaký jsem cítila, když jsem v rukou držela dřevěného Ohniváka, tentýž, jaký jsem prožívala v dětství, ale výsle21

Ohnivy_ptak.indd 21

5.1.2018 15:28:07


dek byl skoro stejný: spatřila jsem výjev ze života Margaret Rossové. Uviděla jsem osamělost umocněnou tichým a pochmurným prostředím, židli u okna vedoucího na malou úzkou zahrádku obehnanou zdí, kdesi blízko tikající hodiny neúnavně odpočítávající pomalu plynoucí minuty. V celé té šedivé místnosti jsem zahlédla jen jediný kousek barvy – katalog cestovní kanceláře. Nabízel okružní plavby a na obálce se mu svůdně pohupovala bílá loď na hladině oceánu tak zářivě modrého, až to oslepovalo. A tahle scéna se začala zmenšovat, když její místo pomalu zaujímala jiná: okno a pracovní stůl… ordinace lékaře, pomyslela jsem si. A objevila se Margaret Rossová, vypadala podobně jako to dopoledne, seděla na židli, ramena smutkem schýlená. Slyšela jsem mluvit lékaře a zadržela jsem dech, protože se mi to zdálo tak neskutečně kruté a nespravedlivé. S úsilím jsem vrátila myšlenky zpět a představa se rozplynula, jenže jsem nemohla zapomenout na to, co jsem viděla, ani ignorovat to, co jsem se dozvěděla. Další ráno jsem na to stále myslela. Sešla jsem se s Vasilijem na brzkou snídani v jeho oblíbené restauraci St. Pancras Grand v horním patře haly vlakového nádraží. Měl rád retro anglické menu, elegantní prostředí podniku s pozlaceným stropem a sezením z tmavého dřeva a kůže, které evokovalo styl bistra. Moc pěkně jsme si popovídali o obraze od Surikova, který jsem pro něj měla koupit, až budu v Petrohradu, ale teprve to, co řekl před odchodem, změnilo celý můj den. Když jsme dosnídali, objednal si jídlo s sebou, znovu si poručil vejce Benedikt, a tak jsem ho poškádlila: „Přiberete, jestli si budete dávat dvě snídaně.“ 22

Ohnivy_ptak.indd 22

5.1.2018 15:28:07


„Ta není pro mě,“ odpověděl. „Je pro jednoho staříka v mé ulici. Žije sám a většinou jí bídně. Sám jsem to viděl. Proto kdykoli sem jdu, donesu mu vejce Benedikt.“ „Jste dobrý člověk, víte to?“ Jen pokrčil rameny. „To není nic dobrého. Je to správné. Když člověk potřebuje pomoc, pak mu pomůžete. Co jiného se dá dělat?“ Když Vasilij odešel, přemýšlela jsem o jeho slovech. Z kabelky jsem vytáhla obálku, kterou jsem s sebou nesla, abych ji po snídani poslala Margaret Rossové, a dlouze jsem se zadívala na adresu. Pak jsem vyšla z restaurace na nádraží King’s Cross a koupila si zpáteční jízdenku do Dundee. Protože on měl pravdu. Margaret Rossová potřebovala pomoc. Já jí pomoct mohla. Pravda byla, že jsem jí nemohla nepomoct. Musela bych se sama před sebou stydět. To, co jí Sebastian řekl, byla naprostá pravda: vlastně neexistoval způsob, tedy nějaký tradiční, jak určit původ Ohniváka. Ale kdybych ho znovu vzala do ruky a soustředila se, zjistila bych možná nějaké informace, které jsou do něj vtištěné, a třeba by mi pomohly určit, kde mám hledat důkaz, že ta vyřezaná soška byla kdysi darem od carevny. Ani ne za týden budu v Petrohradu, na místě, kde první carevna Kateřina žila, vládla a zemřela, a tedy tam, kde se Margaretina záhadná předkyně Anna nejspíš nacházela v tom mém záblesku, jenž se mi vybavil. Budu mít čas, abych tam mohla pátrat, dozvědět se, co půjde, poptat se kolegů, kteří pracují v Ermitáži… bylo mnoho způsobů, jak jsem se mohla pokusit pomoct. Ale začít jsem musela tím, že vezmu do rukou Ohniváka. Nikdo to přece nemusí vědět, ujišťovala jsem se. Když prostě požádám Margaret Rossovou, jestli bych se na sošku nemohla ještě jednou podívat, třeba si ji v soukromí prohléd23

Ohnivy_ptak.indd 23

5.1.2018 15:28:07


nout, jen na chvilku, uvidí, že ji držím, nic víc. Nikdo se nic nemusí dozvědět. S tímhle přesvědčením jsem vlakem vyjela na sever. Teprve po několika hodinách se plíživě ozvaly pochybnosti. V duchu jsem probírala svůj plán, když jsem si najednou uvědomila, že je v něm trhlina, a jak jsem si jí všimla, zdálo se, jako by se zvětšovala, až jsem nakonec nebyla schopná vidět nic jiného. Došlo mi, že carevna Kateřina a Anna žily před téměř třemi sty lety a od té doby měl sošku v ruce nejspíš bezpočet lidí, takže překryli dřívější otisky pozdějšími a tím mé čtení zamlžili. Představa, kterou jsem měla, byla spontánní, takovou jsem neovládala. Pokud jsem chtěla Margaret Rossové vůbec nějak pomoct – a když jsem vzala v úvahu, že tu sošku budu mít možnost držet nejspíš už jen jednou – musela jsem si být jistá, že dokážu projít vrstvami a nánosy času, abych se dostala k těm správným. A právě proto, když můj vlak vjel na stanici Waverly v Edinburghu, nepřestoupila jsem na vlak do Dundee, jak jsem měla původně v úmyslu. Sestoupila jsem z nástupiště a prošla podzemní chodbou, až jsem se z šera dostala na denní světlo. Přímo přede mnou se vysoko na pevné skále tyčil Edinburský hrad. Vydala jsem se po rušné Princes Street, zahnula k řece a mířila z kopce na místo, o němž jsem byla přesvědčená, že už ho nikdy nenavštívím.

24

Ohnivy_ptak.indd 24

5.1.2018 15:28:07


OHNIVÝ PTÁK Susanna Kearsleyová Z anglického originálu The Firebird, vydaného nakladatelstvím Allison and Busby Limited v Londýně v roce 2008, přeložila Petra Pachlová Obálku navrhla Jana Šťastná Redigovala Otilie Grezlová Odpovědná redaktorka Anna Urbanová Technický redaktor Jiří Staněk Počet stran 544 Vydala Euromedia Group, a. s. – Ikar, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2018 jako svou 9590. publikaci Sazba TYPA, spol. s r. o., Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz

Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz.

Ohnivy_ptak.indd 544

5.1.2018 15:28:30


Turn static files into dynamic content formats.

Create a flipbook