Issuu

GILLIAN FLYNNOVÁ

TEMNÉ KOUTY SAT AN

KNIŽNÍ KLUB

TemneKouty2017

1/23/17 10:35 PM

Stránka 4

Přeložil Pavel Medek

DARK PLACES Copyright © 2009 by Gillian Flynn This translation published by arrangement with Crown Publishers, an imprint of the Crown Publishing Group, a division of Random House, Inc. Translation © Pavel Medek – dědicové, 2014 ISBN 978-80-242-5720-4

TemneKoutyKor1

11/19/13 8:51 AM

Stránka 5

MÉMU ELEGANTNÍMU MANŽELOVI BRETTU NOLANOVI

TemneKoutyKor1

11/19/13 8:51 AM

Stránka 7

Dayovi byli klan, co mohl dlouho žít, Ben Day však v hlavě nikdy neměl klid. Toužil vždy po satanově temné moci, vlastní rodinu povraždil jedné hrůzné noci. Pod rouškou tmy zardousil malou Michelle, v kaluži krve pak rozsekat Debby přišel. Maminku Patty si úplně na konec nechal, z brokovnice ji do hlavy střelit spěchal. Maličká Libby nějak to sic přežila, radostí života moc si však neužila. – DĚTSKÁ ŘÍKANKA, ASI 1985

TemneKoutyKor1

11/19/13 8:51 AM

Stránka 9

L I B B Y D AYOVÁ DNES

ám v sobě zlolajnost, skutečnou jako tělesný orgán. Rozřízněte mi břicho a nejspíš vyklouzne ven, masitá a tmavá, a spadne na podlahu, abyste ji mohli rozšlápnout. Dayové to mají v krvi. Něco se mnou není v pořádku. Nikdy jsem nebyla hodná holčička a po těch vraždách se to ještě zhoršilo. Malá sirota Libby vyrůstala nerudná a bezpáteřní střídavě u různých vzdálených příbuzných – bratranců z druhého kolene, pratet, přátel a jejich známých – v mobilních domech či chátrajících venkovských barabiznách po celém Kansasu. Do školy jsem chodila ve zděděném oblečení po mrtvé sestře: košile se zažloutlými fleky v podpaží, kalhoty s pytlovitými nohavicemi, komicky plandavé a přidržované odřeným opaskem zapnutým na poslední dírku. Na všech školních fotografiích jsem byla rozcuchaná – ze zplihlých vlasů mi trčely sponky jako nějaké smetí, co tam uvízlo ze vzduchu – a pod očima připomínajícíma pohled opilé hospodyně jsem vždy měla velké váčky. Možná neochotně zkřivené rty tam, kde měl být úsměv. Možná. Nebyla jsem roztomilé dítě a vyrostl ze mne hodně nesympatický dospělý. Nakreslete obrázek mé duše a vyjde vám čmáranice s ostrými tesáky.

TemneKoutyKor1

11/19/13 8:51 AM

Stránka 10

G I L L I A N

F LY N N OVÁ

Byl ošklivý uplakaný březen a já jsem ležela v posteli a přemýšlela o sebevraždě, což je moje oblíbená činnost. Nezávazné odpolední snění: brokovnice, moje ústa, rána, dvojí škubnutí hlavy a krev na zdi. Cákance, stříkance. „Chtěla rakev, nebo kremaci?“ vyptávali by se lidé. „Kdo by měl přijít na pohřeb?“ A nikdo by nic nevěděl. Lidé, ať by to byl kdokoli, by si jen navzájem upírali oči na boty či ramena, až by se rozhostilo ticho a někdo by pak postavil na kávu, rázně a s hlasitým rachocením nádobí. Káva se k náhlé smrti náramně hodí. Vystrčila jsem nohu zpod přikrývky, nedokázala jsem se však přimět, abych ji položila na podlahu. Nejspíš trpím depresemi. Řekla bych, že jsem v depresi už asi čtyřiadvacet let. Cítím tam někde lepší verzi sama sebe – skrytou za játry nebo nalepenou na slezinu v mém zakrslém dětském těle –, jinou Libby, která mi říká, abych vstala a něco dělala, dospěla a pokračovala v životě. Zlovolnost však obvykle zvítězí. Když mi bylo sedm let, povraždil bratr moji rodinu. Přišla jsem o mámu a dvě sestry: prásk, prásk, pích, pích, máčk, máčk. Už jsem pak nikdy nemusela doopravdy nic dělat, nic se ode mne nečekalo. V osmnácti letech jsem zdědila 321 374 dolary, výsledek sbírky od všech těch dobrých duší, které četly můj smutný příběh, dobrodějů, jejichž srdce se nade mnou ustrnulo. Kdykoli slyším tuhle frázi, a slýchám ji často, představím si buclaté namalované srdce s ptačími křidélky, jak letí k jednomu z mnoha těch svinských dětských domovů, kde moje malé dívčí já stojí u okna, mává a chytá všechna jasně barevná srdíčka, z nichž se na mne sypou zelené peníze, díky, tisíceré díky! Když jsem byla ještě malá, všechny příspěvky se ukládaly na opatrně vedené bankovní konto, které v oněch dobách ztučnělo každé tři nebo čtyři roky, když moji historku znovu vytáhl na světlo nějaký časopis nebo zpravodajský kanál. Velký den malé Libby Dayové: jediná přeživší prérijního masakru slaví hořkosladké desáté narozeniny. (Já se špinavými copánky na zanedbaném

TemneKoutyKor1

11/19/13 8:51 AM

Stránka 11

T E M N É

KO U T Y

trávníku před obytným trajlerem tety Diany. Dianina tlustá sukovitá stehna vyčnívající ze zřídkakdy nošené sukně, vrostlá do žluté trávy za mnou.) Sladké šestnáctiny statečné malé Dayové! (Já, pořád ještě mrňavá, s obličejem ozářeným narozeninovými svíčkami, s košilí příliš těsnou přes prsa, která toho roku dorostla velikosti D a na mém malém tělíčku vypadala směšně jako z nějakého pornokomiksu.) Žila jsem z těch peněz přes třináct let, teď už mi však pomalu docházely. To odpoledne mě čekala schůzka, kde jsem měla zjistit, jak přesně na tom jsem. Muž, jenž peníze spravoval, bankéř s růžovými tvářemi a očima, které snad nikdy nemrkaly, se jmenoval Jim Jeffreys a trval na tom, že mě jednou ročně pozve na oběd, kterému říkal „zdravotní prohlídka“. Dali jsme si něco zhruba za dvacet dolarů a mluvili o mém životě – znal mě koneckonců od doby, kdy jsem byla takhle maličká, hehehe. Pokud šlo o mne, nevěděla jsem o Jimu Jeffreysovi skoro nic a nikdy jsem se na nic neptala; dívala jsem se na ty rozhovory stále stejnýma dětskýma očima: být zdvořilá, ale jen v mezích nutnosti, a co nejrychleji to mít odbyté. Jednoslovné odpovědi, unavené vzdechy. (Jediné, co jsem o Jimu Jeffreysovi předpokládala, bylo, že je to určitě křesťan a chodí do kostela – měl trpělivost a optimismus člověka, který si myslí, že se Ježíš dívá.) Další „zdravotní prohlídku“ jsem měla mít až za osm nebo devět měsíců, Jim Jeffreys však naléhal, nechával mi na záznamníku vzkazy tlumeným vážným hlasem a opakoval, že udělal, co mohl, aby prodloužil „životnost fondu“, že je však na čase zamyslet se nad „dalšími kroky“. A tady zase vystrčila drápy ta zlovolnost: okamžitě jsem pomyslela na to druhé děvče z bulvárního tisku, Jamie Nevímjakou, která ztratila rodinu ve stejném roce – 1985. Sežehla si polovinu obličeje při požáru, který založil její otec a při němž zahynul celý zbytek její rodiny. Pokaždé, když vybírám z bankomatu, vzpomenu si na tuhle Jamie a na to, že kdyby

TemneKoutyKor1

11/19/13 8:51 AM

Stránka 12

G I L L I A N

F LY N N OVÁ

mě neobrala o pozornost, měla bych peněz dvakrát víc. Že Jamie Bůhvíjaká je s mými penězi v nějakém nákupním středisku a pořizuje si elegantní kabelky, šperky a lichotivá supermarketová líčidla, jimiž si vyhlazuje lesklou zjizvenou tvář. Bylo samozřejmě příšerné takhle uvažovat. Alespoň to jsem si uvědomovala. Konečně, konečně, konečně jsem se s teatrálním zasténáním vyhrabala z postele a došla k čelní zdi svého domu. Mám pronajatý malý cihlový domek v půlkruhu jiných malých cihlových domků postavených na masivním útesu, odkud je výhled na bývalé dobytčí ohrady Kansas City. Myslím Kansas City v Missouri, ne Kansas City v Kansasu. V tom je rozdíl. Místo, kde bydlím, je tak zapomenuté, že ani nemá jméno. Říká se mu jen „Tam nahoře“. Podivná oblast se spoustou slepých uliček a psích výkalů. Ostatní domky jsou plné starých lidí, kteří v nich bydlí od té doby, co byly postaveny. Tihle staroušci, šedí a těstovití, vysedávají za síťovými okny a v každou denní dobu se dívají ven. Občas se opatrně došourají ke svým autům a já si připadám provinile, jako bych jim měla jít pomoct. To by se jim ale nelíbilo. Nejsou to přívětivě naladění staroušci – jsou to nemluvní a naštvaní dědci a báby, jimž se vůbec nelíbí, že jsem jejich sousedkou, že jsem ta nová. Celé okolí je zaplněno jejich nesouhlasem. Ve vzduchu se vznáší šum jejich opovržení a o dva domy dál žije hubený rezavý pes, který celé dny štěká a celé noci vyje – je to nepřetržitý kravál v pozadí, o němž si ani neuvědomujete, že vás dohání k šílenství, dokud na pár požehnaných okamžiků neumlkne a pak znovu nezačne. Jediný optimistický zvuk v celém okolí obvykle prospím: je jím ranní žvatlání malých dětí. Skupinka děcek s kulatými obličeji a spoustou teplého oblečení, která chodí do nějaké školky skryté ještě hloub v krysím labyrintu uliček za mnou – každé se drží kousku dlouhého provazu, jejž za sebou táhne kdosi dospělý. Ráno co ráno pochodují jako

TemneKoutyKor1

11/19/13 8:51 AM

Stránka 13

T E M N É

KO U T Y

tučňáci kolem mého domu, ještě nikdy jsem je však neviděla vracet se zpátky. Působí to na mne dojmem, jako by procupitali kolem celého světa a dokončili okruh právě včas, aby ráno znovu prošli kolem mého okna. Ať je tomu jakkoli, přirostli mi k srdci. Jsou to tři holčičky a jeden kluk, všichni se zálibou v křiklavě červených bundách – a když zaspím a promeškám je, přepadá mě vážně skleslost. Větší než jindy. To je výraz, který by použila moje máma, ne něco tak dramatického jako deprese. Jsem skleslá už čtyřiadvacet let.

Na schůzku jsem si oblékla sukni a blůzu; připadala jsem si jako trpaslík, protože dospělé oblečení pro velké holky mi nikdy pořádně nepadne. Měřím sotva půl druhého metru – přesně sto čtyřicet sedm a půl centimetru –, ale zaokrouhluju to. Zažalujte mě. Je mi jedenatřicet, lidé však mají sklon mluvit se mnou zpěvavým hlasem, jako by mi nabízeli omalovánky. Jen co jsem zamířila po zapleveleném svahu před domovními dveřmi, sousedův rezavý pes spustil svůj všetečný štěkot. Na chodníku poblíž mého auta jsou dvě rozdrcené kostry nějakých ptačích mláďat, které se zploštělými zobáky a křídly vypadají jako ještěrky. Leží tam už rok. Neodolám a pokaždé, když nasedám do auta, se na ně podívám. Potřebovali bychom pořádnou povodeň, aby je odplavila. Na schodech před vchodem domu na protější straně ulice se bavily dvě postarší ženy a já jsem cítila, jak mě odmítají vzít na vědomí. Neznám tu nikoho jménem. Kdyby jedna z nich zemřela, nemohla bych ani říct: „Chudinka stará paní Zalynská je mrtvá.“ Musela bych říct: „Ta mizerná stará čarodějnice přes ulici natáhla bačkory.“ Připadala jsem si jako nedospělý duch, když jsem nasedala do anonymního auta střední kategorie, které jako by bylo vyrobeno převážně z plastů. Pořád čekám, že se objeví někdo od

TemneKoutyKor1

11/19/13 8:51 AM

Stránka 14

G I L L I A N

F LY N N OVÁ

prodejce a sdělí mi evidentní skutečnost: „Je to vtip. V tomhle se doopravdy nedá jezdit. Dělali jsme si legraci.“ Jako v transu jsem v téhle hračce absolvovala desetiminutovou jízdu do centra na schůzku s Jimem Jeffreysem a na parkoviště u restaurace jsem dojela s dvacetiminutovým zpožděním; věděla jsem, že se i tak bude laskavě usmívat a o mé nedochvilnosti nic neřekne. Měla jsem mu po příjezdu zavolat z mobilu, aby mohl vyběhnout a uvést mě dovnitř. Restaurace – velký, typický místní steakhouse – je obklopená opuštěnými budovami, které v něm vyvolávají obavy, jako by v jejich prázdných slupkách neustále číhala banda sexuálních násilníků očekávajících můj příjezd. Jim Jeffreys přece nebude Mužem, který dovolil, aby se Libby Dayové stalo něco špatného. Nic špatného přece nesmí potkat STATEČNOU MALOU DAYOVOU, ZTRACENÉ DĚVČÁTKO, žalostnou zrzavou sedmiletou holku s velkýma modrýma očima, která jako jediná přežila PRÉRIJNÍ MASAKR, ŘÁDĚNÍ KANSASKÉHO ZABIJÁKA, OBĚŤ STATKÁŘSKÉMU SATANOVI. Moji mámu i dvě starší sestry zavraždil Ben. Jako jediná zbývající jsem ho označila za vraha. Byla jsem tou sladkou holčičkou, která bratra jako uctívače ďábla předala spravedlnosti. Byla jsem novinářskou senzací. Enquirer otiskl moji uslzenou fotografii na první straně s titulkem ANDĚLSKÁ TVÁŘ. Podívala jsem se do zpětného zrcátka a pořád ještě jsem v něm svůj dětský obličejík viděla. Pihy už vybledly, zuby se srovnaly, ale nos jsem měla stále rozpláclý a oči kulaté jako kočka. Vlasy jsem teď nosila odbarvené na platinovou blondýnu, už mi však kolem kořínků zase rostly zrzavé. Vypadalo to, jako by mi kůže na hlavě krvácela, zejména v pozdně odpoledním slunečním světle. Vypadalo to odporně. Zapálila jsem si cigaretu. Někdy jsem bez kouření vydržela celé měsíce a pak jsem najednou pocítila, že si musím zapálit. Takhle to se mnou chodí, u ničeho nevydržím.

TemneKoutyKor1

11/19/13 8:51 AM

Stránka 15

T E M N É

KO U T Y

„Tak jdeme, Dayinko,“ vybídla jsem se nahlas. Tak si říkám, když nenávidím všechno kolem sebe. Vystoupila jsem z auta a celou cestu k restauraci jsem pokuřovala; cigaretu jsem držela v pravé ruce, abych se nemusela dívat na zmrzačenou levou. Byl už skoro večer: uhánějící mraky se ve skupinkách přesouvaly po obloze jako stádo bizonů a slunce bylo právě tak nízko, že všechno kolem mělo růžový nádech. Směrem k řece se mezi smyčkami dálničních nájezdů tyčila zastaralá obilná sila jako prázdné a soumrakem potemnělé neužitečné relikty. Úplně sama jsem přešla parkoviště a pod nohama mi skřípělo rozdrcené sklo. Nikdo mě nepřepadl. Bylo koneckonců teprve pár minut po páté. Jim Jeffreys rád brzo jedl i chodil spát a byl na to hrdý. Když jsem vešla dovnitř, seděl u baru a usrkával limonádu, a jak jsem čekala, nejdřív ze všeho vytáhl z kapsy saka mobil a podíval se na něj, jako bych ho zradila. „Volala jste?“ zamračil se. „Ne, zapomněla jsem,“ zalhala jsem. „No, nic se nestalo,“ usmál se. „V každém případě jsem rád, že jste tady, zlato. Můžeme si promluvit?“ Připleskl na barový pult dvě dolarovky a přesunul se i se mnou do červeného koženého boxu, z jehož prasklin vykukovala žlutá vycpávka. Roztřepené ostré okraje mě zezadu poškrábaly na nohou, když jsem si sedala. Z čalounění se vyvalil starý cigaretový zápach. Jim Jeffreys přede mnou nikdy nepil alkohol a nikdy se ani nezeptal, jestli si nedám něco k pití já, když však přišel číšník, objednala jsem si sklenici červeného vína a sledovala jsem, jak se snaží nevypadat překvapeně, zklamaně či jakkoli jinak, jak by Jim Jeffreys vypadat neměl. Jaké červené? zeptal se číšník a já nevěděla, co na to říct – nikdy jsem si nepamatovala názvy červených ani bílých vín nebo to, kterou část toho názvu má

TemneKoutyKor1

11/19/13 8:51 AM

Stránka 16

G I L L I A N

F LY N N OVÁ

člověk říct nahlas, a tak jsem jen zahučela Jakékoli. Jim Jeffreys si objednal steak a já plněný pečený brambor; když pak číšník odešel, Jim Jeffreys si dlouze povzdechl, jako by seděl v zubařském křesle, a začal: „No, Libby, ocitáme se tu společně ve zcela nové a odlišné fázi vzájemného vztahu.“ „Kolik ještě zbejvá?“ zeptala jsem se a v duchu jsem se modlila řeknidesettisícřeknidesettisíc. „Copak vůbec nečtete ty výkazy, co vám posílám?“ „Občas ano,“ zalhala jsem znovu. Ráda jsem dostávala poštu, ale nerada jsem ji četla; výkazy se nejspíš válely na hromadě někde u mne doma. „Neposlechla jste si moje vzkazy?“ „Ten váš mobil je asi nějakej vadnej. Hrozně často vypadává.“ Poslouchala jsem jen tak dlouho, aby mi bylo jasné, že jsem v maléru. Obvykle jsem přestala vnímat po první větě, která vždy začínala: Tady váš přítel Jim Jeffreys, Libby... Jim Jeffreys si propletl prsty a vystrčil spodní ret. „Ve fondu zbývá devět set dvaaosmdesát dolarů a dvanáct centů. Jak jsem vám říkal, kdybyste ho dokázala doplňovat příjmy z nějaké pravidelné práce, udrželi bychom ho při životě, jenže –,“ rozhodil rukama a zamračil se – „dopadlo to trochu jinak.“ „A co moje kniha, copak ta...?“ „Je mi líto, Libby, ale kniha nic nenese. Říkám vám to každý rok. Není to vaše vina, ale kniha... ne. Nic.“ Před lety se jistý vydavatel svépomocných knih rozhodl využít mých pětadvacátých narozenin a požádal mě, aby napsala něco o tom, jak jsem se vyrovnala s „duchy své minulosti“. S ničím jsem se sice moc nevyrovnala, ale knihu jsem mu přesto slíbila a telefonicky jsem se domluvila s jednou ženou v New Jersey, která si vzala na starost sepsání skutečného textu. Kniha vyšla na Vánoce 2002 a na obálce měla moji fotografii s nešťastným střapatým účesem. Měla název Brand New Day! Čili Zcela nový den! Nebo taky Zcela nová Dayová! Trauma

TemneKoutyKor1

11/19/13 8:51 AM

Stránka 17

T E M N É

KO U T Y

z dětství je třeba nejen přežít, ale také překonat! a kromě několika momentek mne a mé mrtvé rodiny obsahovala dvě stě stran sentimentálně rozplizlého návodu k pozitivnímu myšlení. Dostala jsem za ni 8000 dolarů a několik pozvání na přednášky pro skupiny obětí různých traumat. Letěla jsem do Toleda na shromáždění mužů, kteří v dětském věku osiřeli, či do Tulsy na zvláštní setkání teenagerů, jimž otcové zavraždili matky. Podepisovala jsem svou knihu pro vykulená děcka, která mi kladla znepokojivé otázky, jako zda moje matka pekla koláče. Podepisovala jsem ji pro staré šedivějící chudáky, kteří na mne mžourali přes bifokální brýle a dech jim páchl připálenou kávou a žaludečními kyselinami. Psala jsem do jejich výtisků „Začněte nový den!“ nebo „Čeká vás nový den!“ Jaké štěstí, máte-li tak využitelné příjmení, jako je Day. Lidé, kteří si mě chodili poslechnout, vždy vypadali vyčerpaně a zoufale a nejistě poblíž mě postávali v neuspořádaných skupinkách. Byly to vesměs malé skupinky. Když jsem se dozvěděla, že za tohle všechno nedostávám nic zaplaceno, odmítla jsem nadále kamkoli jezdit. Z knihy už byl tak jako tak propadák. „Připadá mi, že měla vydělat víc,“ zamumlala jsem. Vážně jsem si moc přála, aby ta kniha vydělávala, takovým tím obsedantním dětinským způsobem – znáte ten pocit: když něco dostatečně usilovně chcete, mělo by to přijít. Mělo by. „Já vím,“ přikývl Jim Jeffreys, po šesti letech už však na toto téma neměl co dalšího říct. Mlčky sledoval, jak upíjím víno. „V jistém smyslu, Libby, vám to ale nabízí skutečně zajímavou novou fázi života. Chci se zeptat, čím chcete být, až dospějete?“ Bylo mi jasné, že to má znít roztomile, ale zvedlo to ve mně vlnu vzteku. Nechtěla jsem být ničím, o to tady do prdele šlo. „Žádný prachy nezbejvaj?“ Jim Jeffreys smutně zavrtěl hlavou a začal si solit právě přinesený steak, kolem něhož se rozlévala krev jako limonáda Kool-Aid.

TemneKoutyKor1

11/19/13 8:51 AM

Stránka 18

G I L L I A N

F LY N N OVÁ

„A co nový příspěvky? Blíží se přece pětadvacátý výročí.“ Cítila jsem další příliv vzteku za to, že mě donutil vyslovit to nahlas. Ben své vražedné řádění odstartoval 3. ledna 1985 kolem druhé hodiny ranní. Výročí masakru mé rodiny, a já se tady na něj těším! Kdo může něco takového říct? Proč tam nemůže zbývat aspoň pět tisíc? Znovu zavrtěl hlavou. „Už nic nechodí, Libby. Kolik je vám, třicet? Jste dospělá žena. Lidé se dívají jinam. Chtějí pomáhat jiným malým holčičkám a ne...“ „Ne mně.“ „Bohužel.“ „Lidi se dívaj jinam? Vážně?“ Pocítila jsem záchvěv opuštěnosti – stejný, jaký se mě zmocňoval pokaždé, když mě jako malou nějaká teta nebo sestřenice nechávala u nějaké jiné tety nebo sestřenice: Už toho mám dost, teď si ji na chvíli vezmi ty. A každá nová teta nebo sestřenice byla asi tak týden docela milá, vážně se s mou zahořklou maličkostí hrozně snažila, až nakonec... popravdě řečeno to obvykle byla moje chyba. Myslím to vážně, nehraju si na žádnou falešnou oběť. Jedné ze sestřenic jsem postříkala celý obývací pokoj lakem na vlasy a pak ho podpálila. Teta Diana, moje opatrovnice, mámina sestra, moje milovaná tetička, mě k sobě vzala – a zase mě poslala pryč – asi půltucetkrát, než přede mnou konečně definitivně přibouchla dveře. Prováděla jsem té chudince příšerné věci. „Bohužel neustále dochází k novým vraždám, Libby,“ vysvětloval monotónně Jim Jeffreys. „Lidé mají velmi krátkou paměť. Jen se podívejte, jak právě teď vyvádějí kvůli Lisette Stephensové.“ Lisette Stephensová byla hezká pětadvacetiletá bruneta, která zmizela cestou domů z rodinné večeře u příležitosti Dne díkůvzdání. Do jejího hledání se zapojilo celé Kansas City – nemohli jste si pustit zprávy, aniž byste viděli, jak se na vás usmívá její fotografie. V celonárodní televizi se její příběh

TemneKoutyKor1

11/19/13 8:51 AM

Stránka 19

T E M N É

KO U T Y

objevil počátkem února a celý další měsíc se v jejím případě nic nezjistilo. Lisette Stephensová byla mrtvá a všichni to už věděli, nikdo se ale nechtěl oficiálně vzdát jako první. „Přesto myslím,“ pokračoval Jim Jeffreys, „že by všichni rádi slyšeli, že se vám vede dobře.“ „No úžasný.“ „Co vysoká škola?“ Ukrojil si a přežvykoval kus masa. „Ne.“ „Tak co kdybychom se vám pokusili najít nějakou kancelářskou práci, třeba někde v archivu nebo tak?“ „Ne.“ Složila jsem hlavu do dlaní, nevšímala jsem si jídla a nechala jsem ze sebe vyzařovat nabručenost. To byl další z máminých výrazů: nabručenost. Znamenalo to být skleslý způsobem, jaký druhé lidi štve. Agresivní skleslost. „Hmm, co kdybyste si na to dala tak týden a trochu o tom popřemýšlela?“ Teď už steak přímo hltal, rázně kmital vidličkou nahoru a dolů. Jim Jeffreys chtěl odejít. Jim Jeffreys tady skončil.

Předal mi tři došlé dopisy a odešel s grimasou, která měla působit optimisticky. Tři dopisy, které vesměs vypadaly na nevyžádanou reklamu. Kdysi mi Jim Jeffreys nosíval krabice od bot přetékající poštou; většinou to byly dopisy s připojenými šeky. Ty jsem převedla na něj a dárce pak obdržel standardní děkovný dopis mým hranatým písmem. „Děkuji Vám za Váš příspěvek. Díky lidem jako vy se mohu těšit na světlejší budoucnost. S podzdravem, Libby Dayová.“ Vážně se tam psalo „s podzdravem“, protože se Jim Jeffreys domníval, že budou lidé takovou chybu považovat za dojímavou. Jenže s krabicemi od bot plnými finančních darů byl konec a mně zbývaly pouhé tři dopisy a zbytek večera, který jsem potřebovala nějak zabít. Zamířila jsem zpět domů a několik

TemneKoutyKor1

11/19/13 8:51 AM

Stránka 20

G I L L I A N

F LY N N OVÁ

aut na mne muselo zablikat, než jsem si uvědomila, že sama jedu bez světel. Na východě světélkovalo panorama Kansas City, neokázalá silueta středně vysokých budov jako ze hry Monopoly, z níž tu a tam vyčnívaly vysílací věže. Pokoušela jsem se představit si, čím bych si mohla vydělávat. Něco, co dospělí dělávají. Zkoušela jsem vidět sama sebe v ošetřovatelském čepečku a s teploměrem v ruce, pak zase ve vypasované modré policejní uniformě, jak převádím přes ulici malé děcko, nebo s perlovým náhrdelníkem a květovanou zástěrou, jak připravuji večeři pro manžílka. Takhle už jsi zcvokla, napadlo mě. Představy dospělosti pořád čerpáš z obrázkových knížek. A sotva mě to napadlo, už jsem se viděla, jak píšu abecedu na tabuli před dychtivě mě sledujícími prvňáčky. Snažila jsem se vymyslet nějaké povolání, které by reálně připadalo v úvahu – něco s počítači. Ukládání dat, není to snad existující zaměstnání? Nebo možná služby zákazníkům? Viděla jsem kdysi film, kde se nějaká žena živila venčením psů; chodila oblečená v kalhotách a svetrech, neustále dostávala květiny a uslintaní psi ji bezvýhradně milovali. Jenže já jsem psy neměla ráda, bála jsem se jich. Nakonec jsem samozřejmě přemýšlela o farmaření. Naše rodina se farmařením živila celé století, až po matku, dokud ji Ben nezabil. Pak se farma prodala. Jenže sama bych stejně farmařit neuměla. Vzpomínám si, jak to tam vypadalo: Ben se brodí studeným jarním blátem a odhání z cesty telata, máminy drsné ruce se zarývají do třešňově červených kuliček, z nichž vykvete čirok, Michelle a Debby s pištěním skáčou ve stodole do balíků sena. „To svědí!“ stěžovala si Debby pokaždé a pak šla skočit znovu. Nikdy se těmito myšlenkami nemohu zaobírat moc dlouho. Dala jsem jim vlastní název, jako by byly obzvlášť nebezpečnou oblastí: „temný kout“. Zdržím-li se příliš dlouho u vzpomínek, jak se máma snaží vlastními silami znovu opravit ten zatracený

TemneKoutyKor1

11/19/13 8:51 AM

Stránka 21

T E M N É

KO U T Y

kávovar nebo jak Michelle poskakuje v žerzejové noční košili s podkolenkami vytaženými až ke kolenům, přeskočí mi mysl do temného kouta. Maniakální šmouhy křiklavě rudého zvuku ve tmě. Ta nevyhnutelná rytmická sekera, mechanicky se pohybující, jako by štípala dříví. Výstřely z brokovnice v malé chodbičce. Matčino vyděšené sojčí štěbetání, jak se s napůl ustřelenou hlavou stále snaží zachránit své děti. Co dělá taková administrativní asistentka? přemýšlela jsem. Zajela jsem k domu a vystoupila na chodník, do jehož betonové desky někdo před desetiletími vyškrábal: „Jimmy miluje Tinu.“ Občas jsem si vymýšlela alternativy, jak ten pár skončil. On byl hráčem druhé baseballové ligy a ona hospodyňkou v Pittsburghu, kde bojovala s rakovinou. On byl rozvedený hasič a ona právnička, která se vloni utopila u pobřeží Mexického zálivu. Ona byla učitelkou a on ve dvaceti zemřel na infarkt. Byla to zajímavá, byť děsná mentální hra. Měla jsem ve zvyku alespoň jednoho z nich zabít. Zvedla jsem oči ke svému pronajatému domku a přemýšlela, jestli nemá střechu našikmo. Kdyby se celý sesypal, o moc bych nepřišla. Neměla jsem tam nic cenného kromě prastarého kocoura jménem Buck, který mě byl schopen snášet. Když jsem došla na promáčené a pokřivené schody, dolehlo ke mně zevnitř jeho dotčené mňoukání a já jsem si uvědomila, že jsem ho celý den nenakrmila. Otevřela jsem dveře a přestárlý kocour ke mně pomalu a namáhavě zamířil jako ojetá rachotina s rozbitým volantem. Neměla jsem doma žádné žrádlo pro kočky – už týden to bylo na seznamu mých úkolů –, šla jsem tedy do lednice, vytáhla pár plátků ztvrdlého švýcarského sýra a dala jsem mu je. Pak jsem se posadila se svými třemi obálkami; prsty mi páchly jako zkyslé mléko. Nedostala jsem se dál než k prvnímu dopisu.

TemneKoutyKor1

11/19/13 8:51 AM

Stránka 22

G I L L I A N

F LY N N OVÁ

Milá slečno Dayová, doufám, že Vás tento dopis zastihne, protože zjevně nemáte vlastní webovou stránku. Četl jsem o Vás, už léta bedlivě sleduji Váš příběh a velice rád bych věděl, jak se Vám daří a co v těchto dnech děláte. Vystupujete někdy na veřejnosti? Jsem členem skupiny, která by Vám zaplatila 500 dolarů jen za to, kdybyste přijela. Kontaktujte mě, prosím, a rád Vám podám další informace. S pozdravem, Lyle Wirth P.S. Považujte to za legitimní obchodní nabídku. Striptýz? Porno? Když tehdy před lety vyšla moje kniha i se souborem fotografií Dospívání malé Dayové, nejnápadnějším snímkem jsem byla já v sedmnácti letech s třaslavými ženskými ňadry sotva schovanými pod křupanskou blůzou. Dostala jsem v důsledku toho několik návrhů od nevýznamných pornočasopisů, žádný mi však nenabídl dost peněz, abych o tom vážně přemýšlela. Ani teď by mě k tomu pět stovek nepřesvědčilo, kdyby ti chlapi chtěli, abych se svlékla. Možná ale – mysli pozitivně, Dayinko! – možná skutečně šlo o legitimní nabídku od další z těch skupin truchlících pozůstalých, kteří potřebovali, abych přijela, protože jim to poskytovalo důvod mluvit sami o sobě. Pět stovek za pár hodin soucitu, to nebyl špatný kšeft. Dopis byl psaný na počítači s výjimkou telefonního čísla, které někdo připojil na spodní okraj rozhodným rukopisem. Vytočila jsem číslo a doufala jsem, že se dostanu do hlasové schránky. Místo toho na lince zavládlo duté ticho, jaké slyšíte, když někdo zvedne telefon, ale nepromluví do něj. Připadala jsem si nepříjemně, jako bych se někomu dovolala uprostřed večírku, o němž jsem se neměla dozvědět.

TemneKoutyKor1

11/19/13 8:51 AM

Stránka 23

T E M N É

KO U T Y

Po třech vteřinách se ozval mužský hlas: „Haló?“ „Ahoj. To je Lyle Wirth?“ Buck se mi otíral o nohy a škemral o další jídlo. „Kdo volá?“ V pozadí stále velké hlasité nic. Jako by byl na dně jámy. „Tady Libby Dayová. Napsal jste mi dopis.“ „No páááááni! Vážně? Libby Dayová. Poslyšte, kde jste? Jste ve městě?“ „V jakým městě?“ Muž – nebo chlapec, měl mladý hlas – křikl na někoho za sebou něco, z čeho jsem rozuměla „to už jsem udělal“, a pak mi zachrčel do ucha. „Jste v Kansas City? Bydlíte přece stále v Kansas City, ne? Libby?“ Už jsem se chystala zavěsit, ten chlap však začal do telefonu hulákat hal-llóóó, hal-llóóó! tak hlasitě, jako bych byla nějaké zasněné děcko, co ve škole nedává pozor, tak jsem mu řekla, že skutečně bydlím v Kansas City, a zeptala jsem se, co chce. Vyrazil ze sebe jedno z těch hehehe zachechtání, jimiž jako by lidé chtěli říct, že tomuhle určitě nebudete chtít věřit, ale... „No, jak jsem psal, chtěl jsem si promluvit o vašem případném vystoupení. Tak nějak.“ „O jakým vystoupení?“ „Totiž, jsem v takovém zvláštním klubu... máme tady příští týden setkání a...“ „V jakým klubu?“ „No, je trochu neobvyklý. Trochu undergroundový...“ Nic jsem neříkala a nechávala jsem ho vydusit. Cítila jsem, jak z počátečního sebevědomí přechází v nejistotu. Výborně. „Ale, zatraceně, to se po telefonu nedá vysvětlit. Můžu vás... hmm, pozvat na kafe?“ „Na kafe už je pozdě,“ odsekla jsem a až pak jsem si uvědomila, že nejspíš neměl na mysli dnes, nejspíš myslel někdy

TemneKoutyKor1

11/19/13 8:51 AM

Stránka 24

G I L L I A N

F LY N N OVÁ

tenhle týden, a zase už jsem začala uvažovat o tom, jak zabiju příštích čtyři až pět hodin. „Na pivo? Na víno?“ zeptal se. „Kdy?“ Okamžik mlčení. „Dnes večer?“ Také okamžik mlčení. „Tak jo.“

Lyle Wirth vypadal jako sériový vrah. Což znamenalo, že jím pravděpodobně není. Kdybyste rozsekávali štětky na kusy nebo požírali děvčata uprchlá z domova, snažili byste se vypadat normálně. Seděl u zašlého karetního stolku uprostřed restaurace Tim-Clark’s Grille, dusné putyky hned u blešího trhu. Podnik se proslavil svým barbecue a začínal si získávat lepší klientelu, takže se v něm nyní scházela podivná směsice prošedivělých pamětníků a ulíznutých frajerů v přiléhavých džínech. Lyle nebyl ani jedno: bylo mu jen něco málo přes dvacet let a měl vlnité šedohnědé vlasy, které se snažil zkrotit příliš velkým množstvím gelu na nesprávných místech, takže byly napůl rozježené a napůl mastně lesklé. Měl brýle bez obrouček, těsnou větrovku s nápisem „Jen pro členy“ a džíny, které sice byly přiléhavé, nepůsobily však elegantně, ale spíš jako by ho škrtily. Rysy měl tak jemné, že to u muže nemohlo být atraktivní. Muži by neměli mít rty jako poupata. Když jsem k němu zamířila, zachytil můj pohled. Zpočátku mě nepoznal, jen mě očima hodnotil jako kteroukoli cizí ženu. Až když jsem byla téměř u jeho stolu, došlo mu to: pihy, kostra malého ptáčete, boxerský nos, který vypadal tím rozplácleji, čím déle jste se na něj dívali. „Libby!“ vyhrkl, pak si uvědomil, že je to příliš familiární oslovení, a dodal: „Dayová!“ Vstal, odtáhl od stolu skládací židličku, zatvářil se, jako by své zdvořilosti litoval, a znovu se posadil. „Máte blond vlasy.“

TemneKoutyKor1

11/19/13 8:51 AM

Stránka 25

T E M N É

KO U T Y

„Jo,“ přikývla jsem. Nemám ráda lidi, kteří začínají rozhovor konstatováním faktů – co na to máte říct? Dnes je tedy vedro. Jo, to je. Rozhlédla jsem se po obsluze, abych si objednala pití. Servírka v minisukni se smyslnými černými vlasy k nám stála otočená hezkým zadkem. Zaťukala jsem prsty do desky stolu, až se k nám otočila a předvedla mi nejmíň sedmdesátiletý obličej s tlustou vrstvou make-upu, která stékala po vráskách na tvářích, a ruce mramorované purpurovými žílami. Něco v ní zavrzalo, když se naklonila, aby vyslechla moji objednávku, a zklamaně si odfrkla, když jsem si řekla jen o pivo Pabst. „Mají tu fakt dobré hovězí hrudí,“ řekl Lyle. Sám ale nic nejedl, jen usrkával zbytek něčeho mléčně bílého. Maso nejím od té doby, co jsem viděla svoji zohavenou rodinu – pořád ještě jsem se snažila vyhnat z hlavy vzpomínky na Jima Jeffreyse a jeho šlachovitý steak. Zavrtěla jsem hlavou, čekala jsem na pivo a rozhlížela se jako turistka. První, čeho jsem si všimla, byly Lylovy špinavé nehty. Stará servírka měla černou paruku nakřivo a na krk jí zpod ní vylézaly prameny zpocených bílých vlasů. Pár si jich zastrčila zpátky a popadla porci hranolků prskajících pod infračerveným zářičem. U vedlejšího stolku seděl sám nějaký tlouštík, který jedl hovězí žebírka a prohlížel si nákup z blešího trhu: kýčovitou starou vázu s obrázkem mořské panny. Prsty nechával na jejích ňadrech mastné skvrny. Servírka bez jediného slova postavila přímo přede mne pivo a pak zavrněla na tlouštíka a nazvala ho zlatíčkem. „Tak co mi povíte o tom klubu?“ zeptala jsem se. Lyle zčervenal a v koleni pod stolem mu začalo škubat. „No, znáte to, jak si někteří chlapi na internetu hrají na manažery fotbalových klubů nebo sbírají baseballové karty?“ Přikývla jsem. Zvláštně se zasmál a pokračoval. „Nebo ženské, co čtou ty časopisecké drbárny a vědí všechno o nějakém

TemneKoutyKor1

11/19/13 8:51 AM

Stránka 26

G I L L I A N

F LY N N OVÁ

herci, jako třeba jak se jmenují jeho děti nebo v kterém městě vyrůstal?“ Opatrně jsem sklonila hlavu v jakémsi rezervovaném přikývnutí. „Tak tohle je podobné, až na to, že... no, říkáme si Vražedný klub.“ Napila jsem se piva a na nose mi vyrazily kapky potu. „Není to tak ujeté, jak se zdá.“ „Mně to připadá sakra ujetý.“ „Víte, jak mají někteří lidé rádi záhady? Nebo tráví všechen čas s blogy opravdových zločinů? Náš klub je parta takových lidí. Každý má svůj zločin, kterým je posedlý: Laci Petersonovou, Jeffreym MacDonaldem, Lizzie Bordenovou... vámi a vaší rodinou. Chci říct, že vy a vaše rodina jste v klubu náramně populární. Prostě úžasně. Víc než JonBenét, ta zavražděná dívka v Coloradu.“ Všiml si mé grimasy a dodal: „To, co se stalo, je tragédie. A váš bratr je za to ve vězení... jak dlouho už, bude to pětadvacet let?“ „Bena nelitujte. Vyvraždil mi rodinu.“ „Jo, jasně.“ Dal si do úst kousek zmrzliny. „Mluvíte s ním o tom někdy?“ Cítila jsem, jak se aktivují moje obranné štíty. Existují lidé, kteří tvrdí, že je Ben nevinný. Posílají mi novinové výstřižky o Benovi, a já je nikdy nečtu, vyhazuju je, jen co vidím jeho fotografii – zrzavé, po ramena dlouhé rozpuštěné vlasy ve stylu Ježíše, které ladí s jeho rozzářeným mírumilovným obličejem. Už mu bude čtyřicet. Nikdy jsem nebyla bratra ve vězení navštívit, za celá ta léta ani jednou. Momentálně je zavřený příhodně na okraji našeho domovského města – Kinnakee v Kansasu –, kde se oněch vražd dopustil. Já ale nejsem nostalgická. Většinu Benových oddaných příznivců tvoří ženy. Postarší ženy s velkýma ušima, s trvalou na hlavě a kalhotovým kostýmem, s pevně stisknutými rty a výrazem ukřižovaných. Občas

TemneKoutyKor1

11/19/13 8:51 AM

Stránka 27

T E M N É

KO U T Y

se objevují na mém prahu a oči jim nepřirozeně září. Přesvědčují mě, že moje svědectví bylo mylné. Že jsem byla zmatená, donucená tak vypovídat, že jsem lhala, když jsem v sedmi letech pod přísahou vypověděla, že vrahem byl můj bratr. Často na mne hulákají a vždy mají spoustu slin. Několik mi dokonce dalo facku. To jim ještě víc ubírá na přesvědčivosti: zrudlou hysterickou ženskou je snadné ignorovat, a já vždycky hledám důvod, abych je ignorovat mohla. Kdyby se ke mně chovaly slušněji, třeba by mě zviklaly. „Ne, já za Benem nechodím. Pokud vám jde o tohle, tak nemám zájem.“ „Ne, ne, ne, o to nejde. Prostě byste přišla, je to jen taková slezina, a dovolila byste nám, abychom vás vyzpovídali. Vy na tu noc vážně nevzpomínáte?“ Temný kout. „Ne, nevzpomínám.“ „Mohla byste se dozvědět něco zajímavého. Mezi fanoušky jsou někteří... experti, kteří toho vědí víc než detektivové, co na případu pracovali. Ne že by to bylo nějak zvlášť těžké.“ „Takže je to banda lidí, co mě chce přesvědčit, že je Ben nevinnej.“ „No... možná. A možná naopak přesvědčíte vy je.“ Postřehla jsem v jeho tónu náznak blahosklonnosti. Nakláněl se ke mně a ramena měl nervózně napružená. „Chci tisíc dolarů.“ „Mohl bych vám dát sedm set.“ Znovu jsem se lhostejně rozhlédla po lokálu. Byla jsem připravená vzít cokoli, co mi Lyle Wirth nabídne, protože jinak mě už brzy čekala opravdová práce, a na to jsem nebyla připravená. Nejsem člověk, na kterého se lze spolehnout pět dnů týdně. Pondělí úterý středa čtvrtek pátek? Nikdy ani pět dnů po sobě nevstanu z postele – často se zapomínám pět dnů po sobě najíst. Chodit do práce někam, kde bych musela zůstat

TemneKoutyKor1

11/19/13 8:51 AM

Stránka 28

G I L L I A N

F LY N N OVÁ

osm hodin – osm dlouhých hodin mimo vlastní domov –, bylo nemyslitelné. „Tak dobrá, sedm set,“ souhlasila jsem. „Výborně. A bude tam spousta sběratelů, tak přineste všechny případné suvenýry, myslím jako předměty z dětství, které byste byla ochotná prodat. Je docela možné, že si odnesete dva tisíce. Zejména dopisy. Cokoli datované okolo doby těch vražd. Třetího ledna 1985,“ vypočítával, jako by to říkal často. „Cokoli, co patřilo vaší mamince. Vaše maminka totiž lidi... přímo fascinuje.“ Tak to bylo odjakživa. Lidé vždy chtěli vědět: co je to za ženu, kterou zavraždí vlastní syn?

TemneKoutyKor1

11/19/13 8:51 AM

Stránka 29

P AT T Y D AYOVÁ 2. LEDNA 1985 08.02

ž zase telefonoval a jeho hlas zněl přes dveře jako nesrozumitelné žvatlání z kreslené grotesky. Chtěl původně samostatnou linku – přísahal, že polovina jeho spolužáků má v telefonním seznamu vlastní číslo. Říkalo se tomu dětské linky. Nejprve se zasmála a pak naštvala, protože jeho naštvalo, že se mu směje. (No prosím vás, dětská telefonní linka? Jak může ty děti někdo takhle rozmazlovat?) Ani jeden z nich už se o tom znovu nezmínil – oba příliš snadno ztráceli trpělivost –, až o pár týdnů později prostě přišel domů a se sklopenou hlavou jí ukázal obsah nákupní tašky: telefonní rozdvojku, která umožňovala připojit na jednu linku dva aparáty, a pozoruhodně lehký plastový telefon, který se na pohled příliš nelišil od růžových dětských telefonů, s nimiž si děvčata hrávala na sekretářky. „Kancelář pana Benjamina Daye,“ hlásily se do nich a snažily se zatáhnout staršího bratra do hry. Ben se obvykle usmál a požádal je, aby přijaly vzkaz; poslední dobou je pak prostě ignoroval. Od té doby, co si Ben přinesl domů svoje vybavení, ujal se u Dayových výraz „zatrachtilá šňůra“. Telefonní šňůra se totiž od přípojky v kuchyni kroutila přes kuchyňskou linku chodbou a mizela ve skulině pode dveřmi jeho pokoje, které byly vždy zavřené. Minimálně jednou denně o ni někdo zakopl, po čemž následovalo zavřeštění (pokud to byla některá

TemneKoutyKor1

11/19/13 8:51 AM

Stránka 30

G I L L I A N

F LY N N OVÁ

z dívek) nebo zaklení (pokud šlo o Patty nebo Bena). Opakovaně ho žádala, aby šňůru připevnil ke stěně, a Ben stejně opakovaně odmítal. Pokoušela se to sama sobě zdůvodnit normální teenagerskou paličatostí, na Bena jí to však připadalo příliš agresivní a jí dělalo starosti, jestli není cholerik, lenoch nebo něco ještě horšího, co ji ani nenapadalo. A s kým vlastně mluví? Před záhadným přidáním druhého telefonu Benovi sotva kdy někdo volal. Měl dva dobré kamarády, Muehlerovic bratry, kteří nosili montérky s nápisem Budoucí američtí farmáři a byli oba tak uzavření, že někdy prostě zavěsili, když vzala telefon ona – v takových případech Patty Benovi řekla, že zrovna volal Jim nebo Ed. Až do nynějška však nebyly žádné dlouhé rozhovory za zavřenými dveřmi. Patty měla podezření, že si syn konečně namluvil nějaké děvče, několik narážek v tomto smyslu však Bena natolik vyvedlo z míry, že se jeho bledá pleť zbarvila modrobíle a jantarové pihy se rozzářily jako červená varovná světla. Raději se úplně přestala vyptávat. Nebyla matkou toho typu, co se dětem snaží za každou cenu nahlédnout do života – a pro patnáctiletého kluka bylo tak jako tak těžké zajistit si soukromí v domě plném žen. Poté, co se jednoho dne vrátil ze školy a našel Michelle, jak se přehrabuje v zásuvkách jeho psacího stolu, zajistil si dveře visacím zámkem. I s instalací zámku přišel jako s hotovou věcí: kladivo, chvilka bouchání, a najednou tam byl. Jeho soukromé chlapecké doupě bylo zabezpečené. Ani tehdy mu nemohla nic vyčítat. V letech po Runnerově odchodu získal celý dům holčičí charakter. Záclony, pohovky, dokonce i svíčky, všechno bylo meruňkově oranžové a plné krajek. Zásuvky a skříně byly plné červených botiček, květovaného spodního prádla a sponek do vlasů. Několik Benových drobných symbolů mužské samostatnosti – zkroucená telefonní šňůra a chlapský kovový zámek – se vlastně zdálo být docela pochopitelnými.

TemneKoutyKor1

11/19/13 8:51 AM

Stránka 31

T E M N É

KO U T Y

Slyšela, jak se za jeho dveřmi ozvalo krátké zachechtání, a to ji zneklidnilo ještě víc. Ben se nikdy nesmál nahlas, ani jako malý kluk ne. V osmi letech chladně pohlédl na jednu ze sester a prohlásil: „Michelle se děsně řehtá,“ jako by to bylo něco, co je třeba léčit. Patty ho označovala za stoika, jeho uzavřenost však sahala do ještě větší hloubky. Otec vůbec nevěděl, co si s ním počít, a střídavě zkoušel drsné kočkování (Ben celý ztuhlý a pasivně netečný, když se s ním Runner válel po podlaze) a napomínání (hlasité výčitky, že s klukem není žádná legrace, že je divný a chová se jako holka). Patty se nedařilo o mnoho lépe. Před nedávnem si koupila knihu o mateřské výchově pubertálního chlapce a schovávala ji pod postelí jako nějakou pornografii. Autor čtenářky vybízel, aby se nebály klást dětem otázky a vyžadovaly od nich odpověď, Patty to ale nedokázala. Bylo toho mnohem víc než jen nepříjemné otázky, co Bena v těchto dnech mohlo naštvat a vyvolat u něj to nesnesitelně hlasité mlčení. Čím víc se snažila přijít jeho problémům na kloub, tím častěji se schovával. Ve svém pokoji. A povídal si s lidmi, které neznala. Její tři dcery byly také vzhůru, už několik hodin. Život na farmě, dokonce i na tak ubohé, předlužené a podhodnocené farmě, vyžadoval časné vstávání, a tento zvyk přetrvával i v zimě. Byly teď venku a hrály si ve sněhu. Vystrčila je ze dveří jako houf štěňat, aby nevzbudily Bena, a pak ji rozčililo, když ho slyšela telefonovat a uvědomila si, že už nespí. Věděla, že to je důvod, proč smaží lívance, oblíbenou snídani děvčat. Aby srovnala skóre. Ben i holky ji neustále obviňovali, že straní jim či jemu – po Benovi věčně chtěla, aby měl s těmi malými cácorkami s mašlemi ve vlasech větší trpělivost, holky pořád napomínala, aby byly zticha a bratra nerušily. Desetiletá Michelle byla nejstarší, Debby bylo devět a Libby sedm. („Ježíši, mami, vždyť to je, jako bys vrhla koťata,“ slyšela v duchu, jak si Ben stěžuje.) Podívala se přes průhlednou záclonku,

TemneKoutyKor1

11/19/13 8:51 AM

Stránka 32

G I L L I A N

F LY N N OVÁ

aby děvčata viděla v jejich přirozeném živočišném rozpoložení: Michelle a Debby, šéfka a asistentka, budovaly ze sněhu pevnost, o jejíž plány se nenamáhaly podělit s Libby; Libby se k jejich úsilí snažila přispět a nabízela jim postupně sněhové koule, kameny a dlouhý křivý klacek, sestry však po letmém pohledu všechno odmítly. Nakonec Libby hlasitě zaječela a jediným kopnutím jejich stavbu zbořila. Patty se odvrátila – teď měly přijít na řadu pěsti a slzy, a na to neměla náladu. Dveře Benova pokoje se se zavrzáním otevřely a hlasitý dusot na konci chodby jí prozradil, že má ty vysoké černé boty, v nichž ho tak nerada vídala. Radši se na ně nedívej, domlouvala si. Totéž si říkala pokaždé, když si oblékl maskáče. („Táta taky nosil maskáče,“ prohlásil vzdorovitě, když si postěžovala. „Na lov, bral si je na lov,“ opravila ho.) Stýskalo se jí po chlapci, jemuž kdysi stačilo normální oblečení a nosil jen džíny a košile s knoflíky na límečku. Po chlapci s tmavě zrzavými kudrnami a vášnivou zálibou v letadlech. Tady byl – v černé džínové bundě, černých džínech a vlněné čepici stažené do čela. Něco zamumlal a zamířil ke dveřím. „Bez snídaně nikam nepůjdeš,“ křikla na něj. Zarazil se a otočil se k ní jen profilem. „Musím zařídit pár věcí.“ „To jistě, ale napřed se s námi nasnídáš.“ „Nenávidím lívance. To přece víš.“ Zatraceně. „Udělám ti něco jiného. Posaď se.“ Přímému příkazu se přece nevzepře, nebo snad ano? Hleděli si do očí a Patty už se to chystala vzdát, když si Ben odevzdaně povzdechl a zhroutil se na židli. Začal si hrát se slánkou, vysypával zrnka soli na stůl a shraboval je na hromádku. Málem ho napomenula, aby to nedělal, ale zarazila se. Prozatím stačilo, že sedí u stolu. „S kým jsi to mluvil?“ zeptala se a nalila mu pomerančovou šťávu, ačkoli věděla, že ji nechá nedotčenou, jen aby ji naštval. „S pár lidma.“

TemneKoutyKor1

11/19/13 8:51 AM

Stránka 33

T E M N É

KO U T Y

„S lidmi, množné číslo?“ Jen zvedl obočí. Síťové dveře se rozlétly, pak se ozval náraz domovních dveří do zdi a Patty slyšela sérii podupávání vysokých bot na rohožce – to přišly její dobře vychované a nerebelující dcery. Hádka se zřejmě rychle vyřešila. Michelle a Debby už se hašteřily kvůli nějaké grotesce v televizi. Libby prostě napochodovala rovnou dovnitř, hupsla na židli vedle Bena a vytřásala si z vlasů kousky ledu. Ze všech tří Pattyiných dcer jen Libby věděla, jak Bena odzbrojit. Usmála se na něj, nepatrně mávla rukou a zadívala se přímo před sebe. „Ahoj, Libby,“ pozdravil ji a stále přehrnoval sůl. „Ahoj, Bene. Ta solná hora je hezká.“ „Díky.“ Patty zřetelně viděla, jak se Ben znovu zatahuje do ulity, když do kuchyně vešly Libbyiny sestry a jejich pronikavé pisklavé hlásky zaplnily celou místnost. „Mami, Ben tu dělá nepořádek,“ zavolala Michelle. „To nic, zlato, lívance už jsou skoro hotové. Vajíčka, Bene?“ „Jo.“ „Já chci taky vajíčka,“ prohlásila Debby. „Vždyť ty nemáš vajíčka ráda,“ okřikla ji Libby. Vždy jste se mohli spolehnout, že se bratra zastane. „Ben je potřebuje, protože je kluk. Chlap.“ To na Benově tváři vykouzlilo nepatrný úsměv a Patty pro Libby vybrala ten nejdokonaleji kulatý lívanec. Naložila lívance na talíře, zatímco na ni prskal tuk z vajíček, a konstatovala, že potřebu surovin na snídani pro pět lidí odhadla překvapivě dobře. Bylo to poslední slušné jídlo, které jim zbývalo od Vánoc, tím si však momentálně nelámala hlavu. Na starosti bude čas po snídani. „Mami, Debby má lokty na stole.“ Michelle měla po ránu chuť někoho komandovat.

TemneKoutyKor1

11/19/13 8:51 AM

Stránka 34

G I L L I A N

F LY N N OVÁ

„Mami, Libby si neumyla ruce.“ Opět Michelle. „Ty taky ne.“ Debby. „Nikdo si je neumyl.“ Libby, se smíchem. „Ty mrcho špinavá,“ utrousil Ben a šťouchl ji do žeber. Bylo to mezi nimi něco jako starý vtípek, Patty ani nevěděla, odkud se vzal. Libby zvrátila hlavu a rozesmála se ještě hlasitěji, teatrálním smíchem, který měl Bena potěšit. „Mamánku šilhavá,“ odpověděla se zachichotáním. Patty namydlila kus hadru a nechala ho kolovat, aby nikdo nemusel vstávat od stolu. To, že se Ben uvolil škádlit některou ze svých sester, bylo vzácným jevem, a jí se zdálo, že zůstanou-li všichni na svém místě, třeba se jí podaří dobrou náladu udržet. Potřebovala dobrou náladu, asi jako když se potřebujete vyspat po probdělé noci, jako když uprostřed nějaké činnosti sníte o tom, že padnete do postele. Každý den se probouzela a slibovala si, že nedovolí, aby ji farma zdeptala, že nepřipustí, aby ji bankrot (měla tři roky zpoždění se splátkami, tři roky, a žádnou cestu ven) proměnil v jednu z těch žen, které nenáviděla: zapšklou, ztrhanou, neschopnou mít z něčeho radost. Každé ráno strnule poklekla na prošlapaný kobereček u postele a modlila se, ve skutečnosti to však byl spíš slib: Dnes nebudu křičet, nebudu plakat, nestočím se do klubíčka, jako bych čekala, kdy dopadne první rána. Dnešní den si užiju. Někdy jí to vydrželo až do oběda, než ji přemohla zahořklost. Všichni už byli připravení, všichni měli umyté ruce, rychle se pomodlili a všechno bylo v pohodě, dokud Michelle nevypískla: „Ben by si měl sundat čepici.“ U Dayových si nikdy nikdo nesedal ke stolu s pokrývkou hlavy, bylo to tak zásadní pravidlo, že Patty překvapovalo, že je vůbec třeba ho řešit. „Ben si opravdu musí sundat čepici,“ přidala se s jemnou výzvou v hlase.

TemneKoutyKor1

11/19/13 8:51 AM

Stránka 35

T E M N É

KO U T Y

Ben k ní naklonil hlavu a Patty pocítila bodnutí nejistoty. Něco nebylo v pořádku. Obočí, tvořené normálně tenkými rezavými čárkami, měl černé a kůži pod ním zabarvenou temně rudě. „Bene?“ Sundal si čepici a objevila se uhlově černá čupřina, zcuchaná jako srst starého labradora. Byl to takový šok, jako by příliš rychle spolkla doušek ledové vody – její malý zrzek, což byla Benova hlavní charakteristika, byl pryč. Vypadal starší. Bezohlednější. Jako by tenhle kluk, co před ní stojí, vytlačil Bena, kterého znala, do zapomnění. Michelle zaječela a Debby se rozplakala. „Bene, miláčku, proč?“ vydechla Patty. Připomínala si, že nesmí reagovat přehnaně, přesně to však dělala. Tenhle stupidní akt pubertálního vzdoru – protože nic jiného to nebylo – způsobil, že jí celý vztah se synem náhle připadal beznadějný. Zatímco Ben seděl s očima sklopenýma ke stolu, ušklíbal se a vytvářel kolem sebe silové pole, které by ho ochránilo před jejich ženskou hysterií, Patty už pro něj hledala omluvu. Jako kluk své zrzavé vlasy nenáviděl, protože se mu kvůli nim posmívali. Možná to byl akt asertivity, což by bylo pozitivní. Jenže na druhé straně Ben ty zrzavé vlasy, jichž se právě zbavil, zdědil po Patty. Jak jinak si to mohla vykládat než odmítnutí své osoby? Libby, jediná další zrzavá, si to zjevně myslela. Seděla, mezi dvěma hubenými prstíky držela pramen vlastních vlasů a zasmušile se na něj dívala. „No tak,“ zahučel Ben, hlasitě vysrkl jedno vajíčko a vstal. „Konec dramatu. Jsou to jen blbý vlasy.“ „Ty tvoje ale byly tak pěkné.“ Zarazil se, jako by se nad tím doopravdy zamýšlel. Pak zavrtěl hlavou – nevěděla, jestli to patřilo její poznámce nebo celému ránu – a hlasitě oddusal ke dveřím. „Jen se uklidni,“ zavolal, aniž by se otočil. „Zatím ahoj.“

TemneKoutyKor1

11/19/13 8:51 AM

Stránka 36

G I L L I A N

F LY N N OVÁ

Čekala, že práskne dveřmi, ale místo toho je tiše zaklapl, a to jí připadalo ještě horší. Patty si odfoukla ofinu z čela a rozhlédla se kolem stolu po všech těch vykulených modrých očích, které ji sledovaly a čekaly, jak zareaguje. Usmála se a tiše se uchechtla. „No, to bylo trochu divné,“ poznamenala. Dívky trochu ožily a viditelně se na židlích povytáhly. „On sám je divnej,“ dodala Michelle. „Teď mu budou vlasy ladit s oblečením,“ poznamenala Debby, otřela si hřbetem ruky slzy a nacpala si do pusy kousek lívance. Libby jen zírala do talíře s rameny svěšenými ke stolu. Tvářila se tak sklíčeně, jak to dokáže jen malé děcko. „To bude dobré, Lib,“ ujistila ji Patty a snažila se popleskat ji po zádech tak nenápadně, aby znovu nerozrušila ostatní dcery. „Ne, nebude,“ hlesla Libby. „On nás nenávidí.“

TemneKouty2017

1/30/17 7:53 PM

Stránka 448

Gillian Flynnová TEMNÉ KOUTY Z anglického originálu Dark Places, vydaného nakladatelstvím Shaye Areheart Books – Crown Publishing v New Yorku roku 2009, přeložil Pavel Medek Obálku navrhl Emil Křižka Odpovědná redaktorka Martina Bekešová Technický redaktor David Dvořák Počet stran 448 Vydala Euromedia Group, a. s. – Knižní klub, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2017 jako svou 8936. publikaci Sazba Olaf Šnajder, Brandýs n. L. Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání třetí Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz